Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Čtvrtá výroční zpráva generální rady Mezinárodního dělnického sdružení[229]
Rok 1867-1868 tvoří v historii Mezinárodního dělnického sdružení epochu. Po období pokojného vývoje zesílil jeho vliv natolik, že vyvolal urážlivé pomluvy ze strany vládnoucích tříd a perzekuce[a] ze strany vlád. Mezinárodní dělnické hnutí vstoupilo do stadia boje.
Francouzská vláda přišla ovšem se svými zásahy proti dělnické třídě jako první. Na některé její nepřátelské manévry - zadržování dopisů, konfiskaci našich stanov, zachycení dokumentů ženevského kongresu na francouzských hranicích -jsme byli nuceni poukázat už loni.[b] Tyto dokumenty, jejichž vydání jsme v Paříži dlouho marně žádali, nám byly nakonec vráceny jen pod oficiálním nátlakem anglického ministra zahraničních věcí lorda Stanleye.
Letos však odhodilo císařství svou masku docela. Pokusilo se otevřeně likvidovat Mezinárodní dělnické sdružení svou policií[c] a svými soudy. Prosincová dynastie vděčí za svou existenci třídnímu boji, jehož nejskvělejším projevem bylo povstání z roku 1848. Musela proto nutně vystupovat střídavě v roli zachránce buržoazie a patriarchálního příznivce proletariátu. Jakmile se však rostoucí moc Mezinárodního dělnického sdružení zřetelně projevila ve stávkách v Amiensu, Roubaix, Paříži, Ženevě atd.[230], zbyla samozvanému ochránci dělnictva alternativa: buď se našeho sdružení zmocnit, anebo je potlačit. Zpočátku nebyly požadavky velké. Manifest, který pařížští delegáti přečetli na ženevském kongresu (v roce 1866) a který byl následujícího roku publikován v Bruselu[231], byl zkonfiskován na francouzských hranicích. Když se náš pařížský výbor dotazoval, proč došlo k tomuto násilnému opatření, pozval ministr Rouher jednoho jeho člena k osobnímu rozhovoru. Na schůzce, která se potom konala, požadoval napřed, aby byla zmírněna a změněna některá místa v manifestu. Když obdržel zamítavou odpověď, odvětil:
"Přesto bychom se mohli domluvit, kdybyste několika slovy projevili díky císaři, který toho pro dělnickou třídu tolik udělal."[232]
Tento jemný pokyn Rouhera, císařova druhého já, se nesetkal s očekávaným porozuměním. Od tohoto okamžiku číhala prosincová vláda na vhodnou záminku, aby mohla Sdružení odstranit násilím. Její zloba se ještě vystupňovala po protišovinististické agitaci našich francouzských členů po prusko-rakouské válce. Krátce poté, co fenianská panika v Anglii dosáhla svého vrcholu, poslala generální rada Mezinárodního dělnického sdružení britské vládě petici, v níž označila chystanou popravu tří manchesterských mučedníků za justiční vraždu[d]. Současně jsme organizovali v Londýně veřejné mítinky na obranu práv Irska. Francouzská vláda, která se vždycky ucházela o přízeň Anglie, se domnívala, že situace dozrála natolik, aby bylo možné zasadit Mezinárodnímu dělnickému sdružení ránu na obou stranách Kanálu. V noci vtrhla policie do bytů členů našeho pařížského výboru, prošťárala jejich soukromé dopisy a s velkým humbukem oznámila v anglickém tisku, že centrum spiknutí fenianů bylo konečně odhaleno. Jedním z jeho hlavních orgánů prý je Mezinárodní dělnické sdružení.[233] Mnoho povyku pro nic! Během soudního vyšetřování se přes všechnu snahu nenašel ani stín nějakého corpus delicti[e]. Když pokus přeměnit Mezinárodní dělnické sdružení v tajný spiklenecký spolek takto hanebně ztroskotal, sáhlo se po první zámince. Pařížský výbor byl perzekvován jako nepovolený spolek o více než 20 členech.[234] Francouzští soudci, vycepovaní císařskou disciplínou, prohlásili samozřejmě bez dalšího jednání Sdružení za rozpuštěné a členy výboru odsoudili k peněžitým pokutám a vězení[f]. Jenže soud se dopustil té naivnosti, že při zdůvodňování rozsudku prohlásil dvojí věc, jednak že moc Mezinárodního dělnického sdružení roste, jednak že prosincová říše je neslučitelná s existencí dělnického spolku, který doopravdy považuje pravdu, právo a morálku za své vedoucí zásady. Důsledky tohoto postupu se záhy projevily v departementch, kde prefekti vzápětí po pařížských rozsudcích zahájili malicherné štvanice. Toto vládní šikanování však Mezinárodní dělnické sdružení nejen nezdeptalo, naopak mu ještě dalo novou sílu k životu[g]. Nic neposílilo vliv Sdružení ve Francii více než to, že donutilo prosincový režim, aby se veřejně rozešel s dělnickou třídou.
Značných úspěchů dosáhlo naše sdružení v Belgii. Majitelé dolů v pánvi Charleroi vehnali napřed své horníky neustálým týráním do vzpoury a pak vrhli proti bezbrannému davu ozbrojenou moc. Za takto vyvolané paniky vzala belgická sekce Mezinárodního dělnického sdružení věc horníků do svých rukou, poukazovala v tisku a na veřejných mítincích na jejich bídné hospodářské postavení, podporovala rodiny padlých a raněných a obstarala zatčeným právního zástupce. Nakonec porota všechny osvobodila.[235] Po událostech v Charleroi jsme měli v Belgii úspěch zaručen. Ministr spravedlnosti Jules Bara odsoudil mezitím Mezinárodní dělnické sdružení v belgické poslanecké sněmovně a jeho existenci si vzal za hlavní záminku pro obnovení zákona proti cizincům. Vyhrožoval dokonce, že zakáže bruselský kongres. Belgická vláda by konečně měla pochopit, že malé státy mají v Evropě už jen jediný důvod existence - být azyly svobody.
V Itálii bylo Sdružení ochromeno reakcí po krveprolití u Mentany.[236] Jedním z prvních důsledků bylo policejní omezení spolčovacího a shromažďovacího práva. Z naší rozsáhlé korespondence však vysvítá, že italská dělnická třída si dobývá stále větší nezávislost na všech starých stranách.
V Prusku nemůže Mezinárodní dělnické sdružení existovat legálně, protože tam platí zákon, podle něhož pruské dělnické spolky nesmějí být v žádném spojení se zahraničními.[237] Navíc opakuje pruská vláda v ubohém měřítku bonapartistickou politiku, například při šikanování Všeobecného německého dělnického spolku. Militaristické vlády, které jsou neustále připraveny vjet si navzájem do vlasů, jsou vždycky zajedno, když jde o křižácké tažení proti jejich společnému nepříteli, dělnické třídě.
Avšak přes všechny překážky kladené zákonem se malé sekce roztroušené po celém Německu už dávno seskupily kolem našeho výboru v Ženevě.[238]
"Všeobecný německý dělnický spolek", rozšířený hlavně v severním Německu, se na svém posledním sjezdu v Hamburku usnesl jednat v souladu s Mezinárodním dělnickým sdružením[239], ačkoli podle zákona se k němu nesmí oficiálně připojit. Nadcházející sjezd v Norimberku, zastupující asi 100 dělnických spolků, převážně ze středního a jižního Německa, zařadil otázku přímého připojení k Mezinárodnímu dělnickému sdružení na pořad svého jednání. Na přání jeho řídícího výboru jsme poslali do Norimberka delegáta.[240]
V Rakousku nabývá dělnické hnutí stále vyhraněnějšího charakteru.[h] Začátkem září se měl ve Vídni konat sjezd, na němž se měly navázat bratrské svazky mezi dělníky různých národností rakouské říše. Zároveň bylo uveřejněno pozvání Angličanům a Francouzům, v němž se hlásají zásady Mezinárodního dělnického sdružení. Vaše generální rada už jmenovala delegáta do Vídně,[241] když nynější liberální rakouská vláda, která už málem podlehla feudální reakci, projevila takovou prozíravost, že sjezd zakázala a znepřátelila si tak ještě i dělníky.
V bojích stavebních dělníků v Ženevě běželo do jisté míry o existenci Mezinárodního dělnického sdružení ve Švýcarsku. Stavební podnikatelé si totiž kladli jako předběžnou podmínku jakéhokoli kompromisu, aby dělníci vystoupili z Mezinárodního dělnického sdružení. Dělníci tento požadavek se vší rozhodností odmítli. Díky pomoci, které se jim dostalo jednak přímo ve Švýcarsku, jednak prostřednictvím Mezinárodního dělnického sdružení z Francie, Anglie, Německa a Belgie, dosáhli nakonec toho, že jim byl zkrácen pracovní den[i] a zvýšeny mzdy[j]. Teď se začalo Mezinárodní dělnické sdružení, které už ve Švýcarsku zapustilo hluboké kořeny, rychle rozrůstat. Loňského podzimu se například 50 německých dělnických vzdělávacích spolků, možná že nejstarších v Evropě, jednomyslně usneslo na svém sjezdu v Neuchatelu připojit se k Mezinárodnímu dělnickému sdružení.[242]
Politické hnutí[k] v Anglii, rozpuštění starých stran a příprava nadcházejícího volebního boje si vyžádaly mnoho našich nejlepších sil a to zpomalilo naši propagandu. Přesto jsme však zahájili čilou korespondenci s venkovskými tradeuniony. Část z nich už prohlásila, že se k nám připojuje. Mezi nově přijatými odbočkami v Londýně zaujímají počtem svých členů první místo tradeuniony kožedělníků a obuvníků ze City.
Generální rada udržuje stálé spojení s Národnlm dělnickým svazem Spojených států. Tento svaz na svém posledním sjezdu v srpnu 1867 odhlasoval, že vyšle na letošní kongres do Bruselu svého zástupce, ale pro nedostatek času nestačil učinit nutná opatření k realizaci tohoto usnesení.[243]
Latentní moc severoamerické dělnické třídy se projevila v tom, že ve státních dílnách federální vlády byl zákonem zaveden osmihodinový pracovní den a že v 8 nebo 9 jednotlivých státech federace byl vydán všeobecný zákon o osmihodinové pracovní době. Nyní však vede americká dělnická třída, například v New Yorku, rozhořčený boj proti vzpírajícímu se kapitálu, který se všemi mocnými prostředky, jež má k dispozici, pokouší zabránit provedení zákona o osmihodinovém pracovním dni. Tento fakt dokazuje, že i za těch nejpříznivějších politických podmínek závisí každý významný úspěch dělnické třídy na tom, jak zralá je organizace, která vychovává a soustřeďuje její síly.
A dokonce i národní organizace dělnické třídy snadno ztroskotá, není-li dělnická třída dostatečně organizována v ostatních zemích, neboť všechny země si konkurují na světovém trhu, a tak se navzájem ovlivňují. Jenom mezinárodní svazek dělnické třídy může zajistit její konečné vítězství. Z této potřeby vzniklo Mezinárodní dělnické sdružení. Není to skleníkový výhonek nějaké sekty nebo teorie. Je to přirozený plod proletářského hnutí, které vzniká z normálních a nezvratných tendencí moderní společnosti. Mezinárodní dělnické sdružení, hluboce si vědomo velikosti svého poslání, se nedá ani zastrašit, ani svést ze správné cesty. Od nynějška je jeho osud nerozlučně spjat s historickým pokrokem třídy, která nese ve svém lůně obrození lidstva.
Londýn 1. září 1868
Z pověření generální rady:
Robert Shaw, předseda
J. George Eccarius, generální tajemník
Napsal K. Marx
Otištěno v "The Times" 9. září 1868,
v "Der Vorbote", čís. 9 ze září 1868,
a v příloze k "Le Peuple Belge":
"Troisième congrès de l'Association
Intemationale des Travailleurs.
Compte-rendu officiel", Brusel 1868Podle kopie rukopisu,
pořízené Marxovou ženou Jenny
a srovnané s textem "Times"
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V anglickém textu je místo "perzekuce": "projev nepřátelství". (Pozn. red.)
b Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)
c V anglickém textu je místo "svou policií": ,,Coups de police" (policejními přepady). (Pozn. red.)
d V anglickém textu je místo slov "označila chystanou popravu tři manchesterských mučedníků za justiční vraždu": "Požadovala zmírnění rozsudku pro tři manchesterské mučedníky a rozsudek smrti oběšením označila za akt politické msty." (Text petice viz tento svazek zde.) (Pozn. red.)
e V anglickém textu je místo slov "nenašel se ani stín nějakého corpus delicti": "soudní vyšetřování nevedlo k ničemu. Sám veřejný žalobce znechuceně od své žaloby ustoupil." (Pozn. red.)
f V anglickém textu je místo slov "prohlásili Sdružení za rozpuštěné a členy výboru odsoudili k peněžitým pokutám a vězení": "nařídili ovšem Sdružení rozpustit a pařížský výbor uvěznit". (Pozn. red.)
g V anglickém textu je místo poslední věty po slovech "silu k životu": ,,tím, že donutilo císařství, aby přestalo dělat ochránce dělnické třídě". (Pozn. red.)
h V anglickém textu je místo "vyhraněnějšiho charakteru": "revolučnějšího charakteru". (Pozn. red.)
i V anglickém textu je po slovech "pracovní den" vsunuto "o 1 hodinu". (Pozn. red.)
j V anglickém textu j'e poslové "mzdy" vsunuto ,,o 10 %". (Pozn. red.)
k V anglickém textu je místo "politické hnutí": "neuspořádané politické poměry". (Pozn. red.)
229 Čtvrtou výroční zprávu generální rady (první byla předložena londýnské konferenci Internacionály v září 1865) napsal Marx pro třetí všeobecný kongres Internacionály, který se konal ve dnech 6.-13. září 1868 v Bruselu.
Marx se na přípravě bruselského kongresu přímo podílel, ale sám se ho nezúčastnil. Kongres, na němž bylo přítomno na 100 delegátů zastupujících dělníky z Anglie, Francie; Německa, Belgie, Švýcarska, Itálie a Španělska, přijal velmi významné usnesení o nutnosti převést do společenského vlastnictví železnice, nerostné bohatství, uhelné a rudné doly, lesy a ornou půdu. Toto usnesení, svědčící o tom, že většina francouzských i belgických proudhonovců přešla na stanovisko kolektivismu, znamenalo, že v Internacionále zvítězil proletářský socialismus nad maloburžoazním reformismem. Kongres přijal také rezoluce o osmihodinovém pracovním dni, o používání strojů, o stanovisku ke kongresu buržoazně pacifistické Ligy míru a svobody (viz tento svazek zde a zde), které navrhl Marx, a rezoluci, kterou jménem německé delegace předložil Friedrich Lessner a v níž se dělníkům všech zemí doporučovalo studovat Marxův "Kapitál" a podporovat jeho překládání z němčiny do jiných jazyků.
Výroční zpráva generální rady, kterou napsal Marx, byla čtena na zasedání kongresu 7. září 1868. Poprvé byla uveřejněna v Eccariově zprávě v "Times" z 9. září 1868. Pro Spisy byla zpráva přeložena podle německé kopie, kterou pořídila Marxova žena Jenny; tento text je poněkud úplnější než dochovaný text anglický. Hlavní odchylky od anglického textu jsou uvedeny pod čarou. Německy byla zpráva uveřejněna v časopise "Vorbote", čís. 9 ze září 1868, a v listech: "Social-Demokrat", čís. 106 z 11. září 1868, "Demokratisches Wochenblatt", jako příloha k čís. 37 z 12. září 1868, a "Hermann", čís. 506 z 12. září 1868. Francouzsky vyšla roku 1868, v Bruselu jako zvláštní příloha listu "Le Peuple Belge" ["Belgický lid"] pod názvem "Troisième congrès de l'Association Internationale des Travailleurs. Compte-rendu officiel" a v listě "Liberté'', čís. 64 z 13. září 1868.
230 V Amiensu stávkovali v červenci 1867 barvíři podporovaní i dělníky jiných oborů.
V březnu 1867 zahájili stávku tkalci a přadláci v Roubaix; důvodem k této stávce bylo propuštění velkého počtu dělníků v souvislosti se zavedením strojů.
V únoru 1867 zahájili v Paříži stávku dělníci v bronzovnách, kteří odmítli splnit požadavek podnikatelů, aby vystoupili ze svépomocného spolku. Na zásah generální rady dostali pařížští dělníci finanční pomoc od anglických tradeunionů. Stávka skončila vítězstvím dělníků, jimž se podařilo uhájit svou organizaci.
V Ženevě stávkovalo v březnu až dubnu 1868 3000 stavebních dělníků. Požadovali, aby pracovní den byl zkrácen na 10 hodin, aby byly zvýšeny mzdy a místo mzdy denní aby byla zavedena mzda hodinová; kromě stavebních dělníků stávkovali i dělníci jiných promyslových odvětví. Díky podpoře, kterou jim poskytli dělníci ve Švýcarsku, Anglii, Francii a Německu, ženevští dělníci stávku vyhráli.
231 Jde o dokument, který ženevskému kongresu Internacionály předložila pařížská sekce: "Congrès de Geneve. Mémoire des délégués français" ("Ženevský kongres. Pamětní spis francouzských delegátů"], Brusel 1866.
232 Viz "Le Courrier français", čís. 112 z 1. května 1868.
233 V prosinci 1867 byly v bytech členů vedení pařížské sekce Internacionály provedeny prohlídky; po nich následovalo vyšetřování a v březnu 1868 první proces proti Internacionále ve Francii. V korespondenci, kterou francouzská policie zabavila při prohlídkách, byl také dopis dopisujícího tajemníka pro Francii Eugene Duponta z 23. listopadu 1867 André Muratovi, jímž byli francouzští členové Sdružení informováni o kampani na obranu zatčených fenianů. Francouzské úřady se pokusily zneužít tohoto dopisu k obvinění Internacionály, že organizovala spiknutí fenianů.
234 Podle článku 291 trestního zákoníku a zákona z 10. dubna 1834 bylo ve Francii k založení organizace o více než 20 členech zapotřebí povolení příslušných úřadů.
235 K událostem v uhelné pánvi Charleroi, o nichž se zde píše, došlo na jaře 1868. Majitelé dolů omezili těžbu jen na 4 dny v týdnu a snížili mzdy o 10 %; dělníci na to odpověděli stávkou a přerušili práci; podnikatelé nasadili proti neozbrojeným dělníkům vojsko.
Belgická sekce rozvinula rozsáhlou kampaň na podporu stávkujících, a to jak přímo v Belgii, tak i v zahraničí. Pořádala protestní shromáždění. Události v Charleroi byly obšírně osvětlovány v listech "Tribune du Peuple", "Liberté'' aj. 12. dubna 1868 uveřejnila sekce manifest k belgickým dělníkům i dělníkům všech zemí, udržovala pravidelné spojení s generální radou, která vydala provolání, v němž prohlásila věc dělníků v dolech Charleroi za věc celé Internacionály a organizovala pomoc stávkujícím. Po těchto událostech v Belgii počet členů Internacionály značně vzrostl.
236 U Mentany porazili 3. listopadu 1867 Francouzi spolu s gardou papežských žoldnéřů dobrovolnické oddíly Garibaldiho, který podnikl nový pochod na Řím, aby jej osvobodil z francouzské okupace a přivtělil k italskému státu.
237 Jde o pruský reakční zákon o spolcích z 11. března 1850.
238 Ústřední výbor německých sekcí ve Švýcarsku, v jehož čele stál Johann Philipp Becker, byl od listopadu 1865 organizačním centrem pro sekce, které sdružovaly německé dělníky nejen ve Švýcarsku, ale také v Německu, Rakousku a ve všech zemích, kde byli němečtí dělničtí emigranti. Svou činností, zejména měsíčníkem "Vorbote", který vydával, přispěl Becker značně k rozšíření idejí Internacionály mezi německými dělníky v době, kdy ještě nebyly podmínky pro založení organizace přímo v Německu.
239 Jde o řádné valné shromáždění Všeobecného německého dělnického spolku, které se konalo ve dnech 22.-26. srpna 1868 v Hamburku (viz poznámku [226]). Rezoluce, kterou shromáždění přijalo, byla otištěna v "Social-Demokratu", čís. 102 z 2. září 1868.
240 Norimberský sjezd Svazu německých dělnických spolků, v jehož čele stál Bebel, se konal 5.-7. září 1868; generální rada na něj vyslala jako svého oficiálního zástupce Georga Eccaria. Většinou hlasů (69 proti 46) se sjezd usnesl připojit se k Mezinárodnímu dělnickému sdružení a zvolil výbor o 16 důvěrnících, kteří toto usnesení měli realizovat v praxi; tyto důvěrníky schválila generální rada 22. září 1868 jako výkonný výbor Mezinárodního dělnického sdružení v Německu. Norimberský sjezd přijal také usnesení o zakládání odborů.
241 Delegátem generální rady na sjezd dělníků všech národností Rakousko-Uherska, který se měl konat ve Vídni v září 1868, byl jmenován Peter Fox.
242 Neuenburský (neuchatelský) kongres německých dělnických vzdělávacích spolků ve Švýcarsku se konal 9.- 10. srpna 1868.
243 Národní dělnicky svaz (National Labor Union) byl založen v USA v srpnu 1866 na sjezdu v Baltimore; založení svazu se aktivně zúčastnil významný představitel amerického dělnického hnutí William Sylvis. Svaz brzy navázal spojení s Mezinárodním dělnickým sdružením. Na sjezdu Národního dělnického svazu v Chicagu v srpnu 1867 byl jako delegát na řádný kongres Mezinárodního dělnického sdružení zvolen Trevellick, který se však kongresu v Lausanne nezúčastnil. Roku 1869 se delegát svazu Cameron zúčastnil posledních zasedání basilejského kongresu Internacionály. V srpnu 1870 na svém sjezdu v Cincinnati přijal svaz rezoluci, v níž vyjádřil souhlas se zásadami Mezinárodního dělnického sdružení; a oznámil, že má v úmyslu připojit se k Sdružení. Toto usnesení však nebylo realizováno. Vedení Národního dělnického svazu se brzy začalo zabývat utopickými plány na peněžní reformu, která by odstranila bankovní systém a zajistila levný úvěr od státu. V letech 1870-1871 se od svazu oddělily tradeuniony a roku 1872 přestal fakticky existovat.