Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
*Recenze o prvním dílu Marxova "Kapitálu" pro "Rheinische Zeitung"[185]
Karel Marx, Kapitál. Kritika politické ekonomie,
díl I, Výrobní proces kapitálu,
Hamburk, O. Meissner 1867[a]Díky všeobecnému hlasovacímu právu přibyla k našim dosavadním parlamentním stranám nová strana, sociálně demokratická. Při posledních volbách do Severoněmeckého říšského sněmu postavila ve většině velkých měst a ve všech továrních obvodech vlastní kandidáty a prosadila šest či osm poslanců. Ve srovnání s předposledními volbami ukázala mnohem větší sílu, takže se dá předpokládat, že prozatím ještě roste. Bylo by pošetilé, kdyby v zemi, kde všeobecné hlasovací právo vložilo konečné rozhodnutí do rukou nejpočetnějších a nejchudších tříd, chtěl někdo přecházet existenci, činnost a doktríny takovéto strany i nadále povzneseným mlčením.
Ať se těch několik sociálně demokratických členů parlamentu sebevíc rozchází v názorech, lze přesto s jistotou říci, že všechny frakce této strany uvítají tuto knihu jako teoretickou bibli, jako zbrojnici, z níž budou čerpat, své nejpodstatnější argumenty. Už z tohoto důvodu si zaslouží zvláštní pozornosti. Pozoruhodná je však i svým obsahem. Zatímco Lassallovy hlavní argumenty — a Lassalle byl v politické ekonomii jen Marxovým žákem — se omezovaly na to, že znovu a znovu opakoval takzvaný Ricardův mzdový zákon, máme zde před sebou dílo, jehož autor se s nepopiratelně vzácnou erudicí zabývá souhrnem vztahů mezi kapitálem a prací v souvislosti s celou ekonomickou vědou, dílo, jež si vytyčuje za konečný cíl "odhalit ekonomický zákon pohybu moderní společnosti" a dospívá přitom na základě bádání prováděného se zřejmou svědomitostí a nespornou znalostí věci k závěru, že musí být odstraněn celý "kapitalistický výrobní způsob". Dále bychom chtěli upozornit ještě zejména na to, že nejen v závěrech tohoto díla, ale v celém díle vykládá autor celou řadu důležitých ekonomických otázek ve zcela novém světle a dospívá tu v čistě vědeckých otázkách k výsledkům, které se značně liší od dosud běžné ekonomie a které budou muset patentovaní ekonomové vážně kritizovat a vědecky vyvracet, nebudou-li chtít, aby jejich dosavadní doktrína ztroskotala. V zájmu vědy je žádoucí, aby se právě o těchto otázkách rozpředla v odborném tisku co nejdříve polemika.
Marx začíná výkladem vztahu mezi zbožím a penězi, z čehož to nejpodstatnější už bylo publikováno před časem ve zvláštní práci[186] Pak přechází ke kapitálu, a zde se hned dostáváme k ústřední otázce celého díla. Co je kapitál? Peníze, které se přeměňují ve zboží, aby se ze zboží znovu přeměnily ve více peněz, než kolik činila původní částka. Koupím-li bavlnu za 100 tolarů a prodám-li ji za 110 tolarů, uchovám si svých 100 tolarů jako kapitál, jako hodnotu, která se sama zhodnocuje. A tu vzniká otázka, odkud se bere těch 10 tolarů, které při tomto procesu vydělávám, jak to přijde, že ze 100 tolarů se dvojí prostou směnou stane 110 tolarů? Ekonomie přece předpokládá, že se při každé směně směňuje jen stejná hodnota za stejnou hodnotu. A Marx probírá všechny možné případy (výkyvy cen zboží atd.), aby dokázal, že za předpokladů, z nichž ekonomie vychází, je vytvoření 10 tolarů nadhodnoty z původních 100 tolarů nemožné. A přece se tento proces odehrává denně a ekonomové nám zůstali dlužni jeho vysvětlení. Toto vysvětlení nám podává Marx: hádanku můžeme rozluštit jen tehdy, nalezneme-li na trhu zboží zcela zvláštního druhu, jehož užitná hodnota záleží v tom, že vytváří směnnou hodnotu. Toto zboží existuje — je to pracovní síla. Kapitalista kupuje na trhu pracovní sílu a nechává ji pro sebe pracovat, aby znovu prodal její produkt. Proto musíme ze všeho nejdříve prozkoumat pracovní sílu.
Co je hodnota pracovní síly? Podle známého zákona je to hodnota oněch životních prostředků, jež jsou nezbytné k tomu, aby dělník v podmínkách, které se historicky vyvinmly v dané zemi a v dané epoše, mohl existovat a plodit potomstvo. Předpokládejme, že dělník dostává zaplacenu plnou hodnotu své pracovní síly. Předpokládejme dále, že by se tato hodnota zračila v šesti hodinách práce denně čili polovičním pracovním dni. Kapitalista však tvrdí, že koupil pracovní sílu na celý pracovní den, a nutí dělníka pracovat 12 nebo více hodin. Získal tedy při dvanácti hodinách práce produkt šesti hodin práce, aniž jej zaplatil. Z toho Marx vyvozuje: každá nadhodnota — ať vezmeme kteroukoli její část, zisk kapitalisty, pozemkovou rentu, daň atd. — je nezaplacená práce.
Z továrníkova zájmu na tom, aby každý den vytloukl co nejvíc nezaplacené práce, a z dělníkova opačného zájmu vzniká boj o délku pracovního dne. Asi na sto stránkách, které si je rozhodně třeba přečíst, líčí Marx průběh tohoto boje v anglickém velkém pn)myslu, který přes protesty freetraderských továrníků skončil loni na jaře tím, že nejen celý tovární průmysl, ale také celá malovýroba a dokonce i domácký průmysl byly pojaty do rámce továrního zákona, podle něhož byla denní pracovní doba pro ženy a děti do 18 let — a tím nepřímo i pro muže — v nejvýznamnějších průmyslových odvětvích stanovena nanejvýš na 10 a půl hodiny.[187] Současně také vysvětluje, proč tím anglický průmysl nijak neutrpěl, ale naopak získal: intenzita práce každého jednotlivce se totiž zvýšila víc, než oč byla zkrácena pracovní doba.
Nadhodnota se však může zvětšovat i jinak než prodlužováním pracovní doby nad čas potřebný k výrobě nezbytných životních prostředků nebo jejich hodnoty. V daném pracovním dni, dejme tomu dvanáctihodinovém, je podle předchozího předpokladu obsaženo 6 hodin práce nutné a 6 hodin práce vynaiožené na výrobu nadhodnoty. Když se pak podaří nějakým způsobem snížit nutnou pracovní dobu na 5 hodin, zbývá na výrobu nadhodnoty 7 hodin. Toho lze dosáhnout zkrácením pracovní doby nutné k výrobě nezbytných životních prostředků, jinými slovy zlevněním životních prostředků, a toho se zase dosáhne zdokonalením výroby. I tento bod Marx podrobně vysvětluje a zkoumá, respektive popisuje tři hlavní páky, pomocí nichž se toto zdokonalení provádí: 1. kooperaci neboli znásobení sil vznikající tím, že současně a plánovitě spolupracuje mnoho lidí; 2. dělbu práce, jak se vyvíjela v období vlastní manufaktury (tj. asi do roku 1770), a konečně 3. stroje, s jejichž pomocí se od té doby rozvíjel velký průmysl. Rovněž toto líčení je velmi zajímavé a svědčí o úžasné znalosti věci až po technologické podrobnosti...[b]
Do dalších podrobností výzkumů o nadhodnotě a mzdě se nemůžeme pouštět, poznamenejme jen, abychom se vyhnuli nedorozuměním, že, jak Marx dokazuje na spoustě citátů, ani oficiální ekonomii není neznámo, že mzda je menší než celý produkt práce. Doufejme, že tato kniha poskytne pánům profesorům příležitost, aby nám tento zajisté podivný bod blíže osvětlili. S potěšením je třeba konstatovat, že všechny faktické doklady, které Marx uvádí, jsou vzaty z nejspolehlivějších pramenů, většinou z oficiálních parlamentních zpráv. Při této příležitosti podporujeme návrh, který autor nepřímo učinil v předmluvě: aby se prostřednictvím vládních komisařů — kteří by však nesměli být nějací zaujatí byrokrati — také v Německu podrobně prozkoumalo postavení dělnictva v různých průmyslových odvětvích a zprávy o tom aby byly předloženy říšskému sněmu a veřejnosti.
První díl končí pojednáním o akumulaci kapitálu. O tomto bodě se psalo už dost často, ale přesto musíme přiznat, že i zde je mnoho nového a staré osvětleno z nových stránek. Nejpozoruhodnější je přesvědčivý důkaz, že vedle koncentrace a akumulace kapitálu a zároveň s nimi dochází také k akumulaci přebytečného dělnictva a že oba tyto procesy činí sociální převrat na jedné straně nutným a na druhé možným.
Ať už si čtenář myslí o autorových socialistických názorech cokoli, domníváme se, že jsme mu v této recenzi ukázali, že tu má co dělat s dílem vysoko převyšujícím běžnou sociálně demokratickou literaturu. Dodejme ještě, že kromě několika obtížných dialektických věcí na prvních 40 stranách je kniha přes svou přísnou vědeckost snadno srozumitelná a díky autorovu sarkastickému, nikoho nešetřícímu stylu velmi zajímavě napsaná.
Napsal B. Engels 12. října 1867
Poprvé otištěno v "Marx-Engels-Archiv",
sv. 2, 1927Podle rukopisu
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Karl Marx. Das Kapital. Kritik der politischen Oekonomie. I. Band. Der Produktionsprozess des Kapitals. Hamburg. O. Meissner, 1867. (Pozn. red.)
b Tím končí strana rukopisu; další strana, na níž byl zřejmě proveden rozbor nadhoqnoty a mzdy, se nedochovala. (Pozn. red.)
185 Tuto recenzi napsal Engels pro "Rheinische Zeitung", která ji však neuveřejnila. Redaktorem listu byl mimo jiné Heinrich Bürgers, bývalý člen Svazu komunistů, který později přešel k liberálům. Text recenze se zachoval jako rukopis a poprvé byl otištěn německy v roce 1927 v "Marx-Engels-Archiv", sv. 2, a v témže roce rusky v časopise "Letopisi marksizma", čís. IV.
"Rheinische Zeitung" ["Porýnské noviny"] — německý buržoazní deník, který vycházel v letech 1863-1866 v Düsseldorfu a v letech 1867-1874 v Kolíně nad Rýnem.
186 Jde o Marxovu práci "Ke kritice politické ekonomie" (Marx-Engels, Spisy 13).
187 Je míněn zákon o rozšíření platnosti továrních zákonů na nová průmyslová odvětví, který byl vydán 15. srpna 1867.