Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
O Proudhonovi (Dopis J. B. Schweitzerovi)[33]
V Londýně 24. ledna 1865
Velevážený pane,
včera jsem dostal dopis, ve kterém mě žádáte o podrobný posudek o Proudhonovi. Nedostatek času mi nedovoluje vyhovět Vašemu přání. K tomu ještě nemám po ruce žádný z jeho spisů. Abych Vám však dokázal svou dobrou vůli, načrtávám zběžně krátký nástin. Můžete pak cokoli dodat, připojit, vynechat, zkrátka a dobře dělat si s tím, co se Vám zlíbí.[a]
Na Proudhonovy první pokusy si už nevzpomínám. Jeho učednická práce o "Langue universelle"[34] ukazuje, jak bezstarostně se pouštěl do problémů, k jejichž řešení mu chyběly i nejelementárnější znalosti.
Jeho první dílo "Qu'est-ce que la propriété?"[35] je rozhodně jeho nejlepším dílem. Je epochální, ne-li novým obsahem, tedy jistě novým a odvážným způsobem, jakým říká staré věci. V dílech francouzských socialistů a komunistů, které znal, bylo ovšem "propriété"[b] nejen z mnoha stránek kritizováno, nýbrž také utopicky "zrušeno". V tomto díle je Proudhonův vztah k Saint-Simonovi a Fourierovi asi takový jako Feuerbachův k Hegelovi. Ve srovnání s Hegelem je Feuerbach nesmírně chudý. Přesto byl epochální po Hegelovi, protože zdůraznil určité body, křesťanskému vědomí nepříjemné a pro pokrok kritiky důležité, které Hegel ponechal v mystickém clair-obscur[c] .
Mohu-li se tak vyjádřit, vládne v onom Proudhonově spisu ještě značně silácký styl. A styl tohoto spisu pokládám za jeho hlavní přednost. Je vidět, že i tam, kde se jen reprodukuje staré, Proudhon samostatně objevuje; je vidět, že to, co říká, bylo i pro něho nové a za nové to pokládal. Vyzývavá troufalost, s níž se dotýká ekonomické "nejsvětější svátosti", duchaplné paradoxy, jimiž se vysmívá buržoaznímu zdravému rozumu, sžíravá kritika, trpká ironie a tu a tam pronikající hluboký a opravdový cit rozhořčení nad hanebností současného stavu, revoluční vážnost — tím vším kniha "Qu'est-ce que la propriété?" elektrizovala a vyvolala při svém prvním vydání velkou odezvu. V přísně vědeckých dějinách politické ekonomie by tento spis asi sotva stál za zmínku. Ale takové senzační knihy hrají ve vědách právě tak svou úlohu jako v románové literatuře. Vezměme např. Malthusův spis "Population"[36]. V prvním vydání to není nic jiného než "sensational pamphlet"[d] a přitom od začátku až do konce plagiát. A přece, jaký ohlas měl tento paskvil na lidský rod!
Kdybych měl Proudhonův spis po ruce, mohl bych na několika příkladech snadno ukázat jeho původní způsob psaní. V odstavcích, které pokládal za nejdůležitější, napodobuje Kantovo podání antinomií — to byl jediný německý filosof, kterého tehdy z překladů znal — a budí silný dojem, že řešení antinomií je mu — stejně jako Kantovi — něčím, co je "mimo" lidský rozum, tj. něčím, co jeho vlastnímu rozumu není docela jasné.
Přes všechno zdánlivé titánství však najdeme už v "Qu'est-ce que la propriété?" rozpor, že Proudhon kritizuje společnost jednak z hlediska francouzského parcelového rolníka (později petit bourgeois[d]) a dívá se na ni jeho očima, jednak na ni přikládá měřítko, jež převzal od socialistů.
Nedostatek spisu byl naznačen už v jeho názvu. Otázka byla tak nesprávně položena, že na ni nebylo možno správně odpovědět. Antické "vlastnické vztahy" zanikly ve feudálních, feudální v "buržoazních". A tak dějiny samy zkritizovaly minulé vlastnické vztahy. To, oč Proudhonovi vlastně šlo, bylo stávající moderní buržoazní vlastnictví. Na otázku, co to je, se dalo odpovědět jedině kritickou analýzou "politické ekonomie", která by obsahovala souhrn oněch vlastnických vztahů nikoli v jejich právnickém vyjádření jako volních vztahů, nýbrž v jejich reálné podobě, tj. jako výrobních vztahů. Protože však Proudhon zapletl souhrn těchto ekonomických vztahů do všeobecné právnické představy "vlastnictví", ,,la propriété", nemohl se dostat dál než k odpovědi, kterou dal v podobném spise[37] týmiž slovy Brissot už před rokem 1789: ,,La propriété c'est le vol"[f].
V nejlepším případě vyjde přitom najevo jen to, že buržoazně právnické představy o "krádeži" se hodí i na buržoův vlastní "poctivý" výdělek. Na druhé straně, protože "krádež"" jako násilné porušení vlastnictví předpokládá vlastnictví, zapletl se Proudhon do všelijakých, jemu samému nejasných fantazií o pravém buržoazním vlastnictví.
Za svého pobytu v Paříži roku 1844 jsem se s Proudhonem seznámil osobně. Zmiňuji se tu o tom, protože jsem do jisté míry spoluvinen na jeho "sophistication", jak říkají Angličané padělání zboží. Za dlouhých, často celonočních debat jsem ho nakazil k jeho velké škodě hegelovstvím, které však při své neznalosti němčiny nemohl pořádně prostudovat. Co jsem já začal, v tom pokračoval po mém vypovězení z Paříže pan Karl Grün. Ten měl jako učitel německé filosofie přede mnou ještě tu přednost, že jí sám vůbec nerozuměl.
Nedlouho před vydáním svého druhého významného díla "Philosophie de la misere etc."[38] oznámil mi je Proudhon sám v obsáhlém dopise, kde mu uklouzla mimo jiné tato slova: ,,J'attends votre férule critique."[g] Zatím však jej tato kritika (v mém spise "Bída filosofie atd.", Pařil 1847[39]) zasáhla tak, že navždy rozbila naše přátelství.
Z toho, co bylo řečeno, vidíte, že vlastně teprve Proudhonova "Philosophie de la misere ou Système des contradictions économiques" obsahovala odpověď na otázku "Qu'est-ce que la propriété?" A Proudhon začal fakticky své ekonomické studie teprve po vyjití tohoto spisu; objevil, že na otázku, kterou nadhodil, se nedá odpovědět invektivou, nýbrž pouze analýzou moderní "politické ekonomie". Zároveň se pokusil podat systém ekonomických kategorií dialekticky. Na místo Kantových neřešitelných "antinomií" měl nastoupit jako prostředek rozvíjení hegelovský "rozpor".
Pokud jde o kritiku jeho dvousvazkového, objemného díla, musím Vás odkázat na svůj protispis. Ukazuji tam mimo jiné, jak málo pronikl Proudhon do tajemství vědecké dialektiky; jak na druhé straně sdílí iluze spekulativní filosofie, neboť místo aby pojímal ekonomické kategorie jako teoretické výrazy historických výrobních vztahů odpovídajaích určitému vývojovému stupni materiální výroby, přebásňuje si je v preexistující, věčné ideje, a jak se touto oklikou dostává znovu na stanovisko buržoazní ekonomie.[h]
Dále tam ještě ukazuji, jak naprosto nedostatečné a zčásti dokonce školácké jsou jeho znalosti "politické ekonomie", do jejíž kritiky se pustil, a jak se s utopisty honí za takzvanou "vědou", s jejíž pomocí chce a priori vykouzlit formuli pro "řešení sociální otázky", místo aby zdrojem vědy bylo kritické poznání dějinného pohybu, pohybu, který sám vytváří materiální podmínky osvobození. Zejména však ukazuji, jak nejasné, nesprávné a polovičaté jsou Proudhonovy představy o základu toho všeho, o směnné hodnotě, jak dokonce utopický výklad Ricardovy teorie hodnoty mylně pokládá za základ nové vědy. Svůj úsudek o jeho celkovém stanovisku shrnuji takto:
"Každý ekonomický vztah má dobrou a špatnou stránku — to je jediný bod, v němž si pan Proudhon sám neodporuje. Dobrou stránku podle jeho názoru zdůrazňují ekonomové; proti špatné vznášejí obvinění socialisté. Od ekonomů přejímá pan Proudhon přesvědčení o nutnosti věčných vztahů; od socialistů přejímá iluzi, že v bídě vidí jen bídu (místo aby v ní viděl revoluční, ničivou stránku, která svrhne starou společnost)[i] . Souhlasí s oběma, přičemž se hledí opřít o autoritu vědy. Věda se pro něho redukuje na trpasličí rozsah vědecké formule; pan Proudhon je člověk, který se honí za formulemi. Proto si lichotí, že podal kritiku jak politické ekonomie, tak komunismu; stojí však hluboko pod oběma. Pod ekonomy proto, že se domnívá, že se jako filosof, který vládne magickou formulí, nemusí pouštět do ryze ekonomických podrobností; pod socialisty proto, že nemá ani dost odvahy, ani dost důvtipu, aby se povznesl třeba jen spekulativně nad měšťácký obzor... Chce se jako vědec vznášet nad buržoy i nad proletáři; je to však jen maloměšfák, který se neustále zmítá mezi kapitálem a prací, mezi politickou ekonomií a komunismem."[j]
Ať zní tento soud sebetvrději, musím ještě dnes každé jeho slovo podepsat. Zároveň je však třeba uvážit, že v době, kdy jsem prohlásil Proudhonovu knihu za kodex socialismu pro maloměšťáka a teoreticky to dokázal, kaceřovali jak političtí ekonomové, tak socialisté Proudhona jako ultraarcirevolucionáře. Proto jsem se také později nikdy nepřipojil k pokřiku o jeho "zradě" revoluce. Byl zpočátku špatně chápán jak jinými, tak sám sebou a nebylo jeho vinou, že nesplnil neoprávněné naděje.
Na rozdíl od spisu "Qu'est-ce que la propriété?" vystupují ve "Philosophie de la misère" velmi nepříznivě všechny nedostatky Proudhonova způsobu podání. Styl je často, jak říkají Francouzi, ampoulé[k]. Kde mu dochází galská bystrost rozumu, nastupuje zpravidla nadutá spekulativní hantýrka rádoby německo-filosofická. Dryáčnicky samolibý, chvástavý tón, zejména trapné žvanění o "vědě" a falešné holedbání "vědou", rve člověku neustále uši. Místo skutečného zápalu, který prozařuje první spis, vemlouvá se zde na určitých místech systematicky do vzletného žáru. K tomu to nemotorné a odporné předstírání učenosti u samouka, jehož svérázná hrdost na originální samostatné myšlení je už zlomena a který se nyní jako parvenu vědy domnívá, že se musí holedbat tím, čím není a co nemá. Pak ta mentalita maloměšťáka, který neslušně hrubě — ani bystře, ani hluboce, ba ani ne správně — napadá Cabeta, jenž si zaslouží úctu pro svůj praktický postoj k francouzskému proletariátu[42]; naproti tomu se např. dělá hezkým vůči takovému Dunoyerovi (který je ovšem "státním radou"), ačkoli celý význam onoho Dunoyera spočíval v komické vážnosti, s níž ve svých třech tlustých, nesnesitelně nudných svazcích[43] kázal rigorismus, který Helvétius charakterizoval takto: "On veut que les malheureux soient parfaits" (Chce se, aby nešťastní byli dokonalí).
Únorová revoluce přišla Proudhonovi fakticky velmi nevhod, neboť právě několik týdnů předtím nezvratně dokázal, že "období revolucí" navždy minulo. Jeho vystoupení v Národním shromáždění, třebaže dokazovalo, jak málo chápal tehdejší poměry, zasluhuje veškeré pochvaly.[44] Po červnovém povstání to byl velmi odvážný čin. Jeho vystoupení mělo mimoto ještě ten příznivý důsledek, že pan Thiers ve své replice na Proudhonovy návrhy, která byla pak uveřejněna jako zvláštní spis[45], celé Evropě dokázal, na jakém piedestalu z katechismu pro dětičky stál tento duchovní pilíř francouzské buržoazie. Ve srovnání s panem Thiersem vyrostl Proudhon opravdu v předpotopního obra.
Proudhonův objev "crédit gratuit" a na něm založená "lidová banka" (banque du peuple) byly jeho poslední ekonomické "činy". V mém spise "Ke kritice politické ekonomie", sešit 1, Bertin 1859, (str. 59-64)[46] lze najít důkaz, že teoretický základ jeho názoru pramení z nepochopení základních prvků buržoazní "politické ekonomie", totiž poměru zboží k penězům, zatímco praktická nadstavba byla pouhou reprodukcí mnohem starších a daleko lépe vypracovaných plánů. Je nepochybné a samozřejmé, že úvěr, docela stejně jako např. počátkem 18. a později znovu počátkem 19. století v Anglii sloužil k tomu, aby přenášel jmění jedné třídy na druhou, může za určitých ekonomických a politických okolností sloužit k urychlení osvobození dělnické třídy. Ale pokládat úrokový kapitál za hlavni formu kapitálu, chtít udělat ze zvláštního použití úvěru, z domnělého odstranění úroku základ přetvoření společnosti, je naprosto šosácká fantazie. Proto se také s touto fantazií už dostatečně rozmazanou setkáváme u ekonomických mluvčich anglické maloburžoazie sedmnáctého století. Proudhonova polemika s Bastiatem (1850) o úrokovém kapitálu[47] stojí hluboko pod "Philosophie de la misère". Dá se dokonce porazit Bastiatem a spustí burleskní povyk, když ho soupeř tiskne ke zdi.
Před několika lety napsal Proudhon do konkursu — myslím, že ho vypsala lausannská vláda — spis o "Daních"[48] Zde už mizí poslední stopy geniality. Nezbývá nic než petit bourgeois tout pur[l].
Pokud jde o Proudhonovy politické a filosofické spisy, projevuje se ve všech táž rozpornost a dvojakost jako v ekonomických pracích. Přitom mají jen lokálně francouzský význam. Avšak jeho útoky proti náboženství, církvi atd. mají velkou lokální zásluhu v době, kdy se francouzští socialisté domnívali, že v náboženství tkví jejich převaha nad buržoazním voltairiánstvím 18. století a německou bezbožností 19. století. Jako Petr Veliký potřel ruské barbarství barbarstvím, snažil se Proudhon seč byl, aby francouzskou frázovitost porazil frází.
Za nejen špatné spisy, nýbrž za ničemnost, ovšem za ničemnost plně odpovídající maloměšťáckému stanovisku, je třeba označit jeho spis "Coup ďétat"[49], v němž koketuje s Ludvíkem Bonapartem a ve skutečnosti se ho snaží učinit stravitelným francouzským dělníkům, a jeho poslední spis proti Polsku[50], kde projevuje na carovu počest kreténský cynismus.
Proudhon byl často srovnáván s Rousseauem. Nic nemůže být nesprávnějšího. Spíš se podobá Nicolasu Linguetovi, jehož " Théorie des lois civiles" je ostatně geniální kniha.
Proudhon tíhl od přírody k dialektice. Protože však nikdy nepochopil skutečně vědeckou dialektiku, dotáhl to jen k sofistice. Souviselo to fakticky s jeho maloměšťáckým hlediskem. Maloměšťák je, jako dějepisec Raumer, složen z "na jedné straně" a "na druhé straně". Tak je tomu v jeho ekonomických zájmech, a tudiž, i v jeho politice, v jeho náboženských, vědeckých a uměleckých názorech. Tak i v morálce, tak in everything[m]. Je ztělesněný rozpor. Je-li přitom, jako Proudhon, duchaplný člověk, naučí se brzy hrát si se svými vlastními rozpory a podávat je podle okolností jako nápadné, hlučné, někdy skandální, někdy brilantní paradoxy. Vědecké šarlatánství a politická přizpůsobivost jsou od takového stanoviska neodlučitelné. Zbývá jen ještě hnací motiv, ješitnost, a pak už jde, jako u všech ješitných lidí, jen o okamžitý úspěch, o senzaci. Tím se ztrácí nutně onen prostý mravní takt, který např. vždy chránil Rousseaua před každým, i jen zdánlivým kompromisem s mocnými jeho doby.
Možná, že potomstvo bude poslední fázi francouzského vývoje charakterizovat tím, že Ludvík Bonaparte byl jeho Napoleonem a Proudhon jeho Rousseauem-Voltairem.
Musíte sám převzít odpovědnost za to, že jste na mne - tak brzy po jeho smrti - vložil úkol soudce mrtvých.
Váš zcela oddaný
Karel Marx
Napsal K. Marx 24. ledna 1865.
Otištěno v "Social-Demokrat",
čís. 16, 17 a 18 z 1., 3. a 5. února 1865Podle textu novin,
srovnaného s částečně
dochovaným rukopisem
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Redakce listu "Social-Demokrat" zde připojila tuto poznámku: "Považujeme za nejlepší uveřejnit dopis v nezměněné podobě." (Pozn. red.)
b — vlastnictví. (Pozn. red.)
c — šerosvitu. (Pozn. red.).
d — "senzační pamflet". (Pozn. red.)
e — maloburžoy. (Pozn. red.)
f "Vlastnictví je krádež." (Pozn. red.)
g "Očekávám Vaši přísnou kritiku." (Pozn. red.)
h Když ekonomové tvrdí, že současné vztahy — vztahy buržoazní výroby — jsou přirozené, naznačují tím, že to jsou vztahy, v nichž se tvoří bohatství a vyvíjejí výrobní síly podle přírodních zákonů. Tyto vztahy samy jsou tedy přírodní zákony, nezávislé na vlivu doby. Jsou to věčné zákony, které musejí vždy řídit společnost. Dosud tedy byly dějiny, dnes už nejsou." (Str. 113 mého spisu.[40])
i Větu uvedenou v závorce připojil Marx v tomto článku. (Pozn. red.)
k — nabubřelý. (Pozn. red.)
l — ryzí maloměšťák. (Pozn. red.)
m — ve všem. (Pozn. red.)
33 Článek o Proudhonovi napsal Marx 24. ledna 1865 u příležitosti Proudhonovy smrti na žádost redaktora listu „Social-Demokrat“ Schweitzera. Část rukopisného náčrtu se dochovala.
„Social-Demokrat“ [„Sociální demokrat“] — orgán lassallovského Všeobecného německého dělnického spolku; vycházel v Berlíně od 15. prosince 1864 do roku 1871; v letech 1864—1865 byl jeho redaktorem Johann Baptist Schweitzer.
Marx a Engels neměli k dispozici žádný tiskový orgán, jímž by mohli působit na německé dělnické hnutí, a tak přislíbili spolupráci s listem „Social-Demokrat“; programový prospekt listu, který jim zaslal v listopadu 1864 Schweitzer, neobsahoval zprvu žádné Lassallovy teze. Neoficiálním redaktorem listu byl Wilhelm Liebknecht.
Vedle článku o Proudhonovi, který Marx napsal pro „Social-Demokrat“, byla v listě otištěna „Inaugurální adresa Mezinárodního dělnického sdružení“ a Engelsův překlad starodánské lidové písně „Pan Tidmann“ (v tomto svazku). O Marxových a Engelsových vztazích k „Social-Demokratu“ viz Marxovo Prohlášení o příčinách odmítnutí spolupráce s listem „Social-Demokrat“, které napsal 15. března 1865 a které bylo otištěno v listu „Berliner Reform“ (viz tento svazek).
Článek o Proudhonovi byl přetištěn v prvním a druhém německém vydání Marxovy „Bídy filosofie“, která vyšla za Engelsovy redakce roku 1885 a 1892. Roku 1886 vyšel článek poprvé rusky v „Bídě filosofie“, kterou vydala skupina „Osvobození práce“. Roku 1884 pořídil Engels překlad do francouzštiny, který přehlédl Paul Lafargue; tento překlad byl vzat za základ překladu otištěného ve francouzském vydání „Bídy filosofie“ z roku 1896. Česky vyšlo poprvé v prvním vydání „Bídy filosofie“ roku 1948.
34 „Langue universelle“ [„Světový jazyk“] — jde o Proudhonovu stať „Essai de grammaire générale“ [„Pojednání o všeobecné mluvnici“], obsaženou v Bergerově knize „Les élements primitifs des langues“ [„Prvotní základy jazyků“], Besançon 1837.
35 P. J. Proudhon, „Qu‘est-ce que la propriété? ou Recherches sur le principe du droit et du gouvernement“ [„Co je vlastnictví? aneb Zkoumáni principu práva a vlády“], Paříž 1840.
36 T. R. Malthus, „An essay on the principle of population, as it affects the future improvement of society, with remarks on the speculations of Mr. Godwin, M. Condorcet, and other writers“ [„Pojednání o populačním principu, jak působí na příští zdokonalení společnosti, s poznámkami o myšlenkách pana Godwina, pana Condorceta a jiných spisovatelů“], Londýn 1798.
37 Jde o dílo Jeana Pierra Brissota de Warville „Recherches philosophiques sur le droit de propriété et sur le vol, considérés dans la nature et dans la société“ [„Filosofická pojednání o vlastnickém právu a o krádeži, zkoumaných v přírodě a ve společnosti“], otištěné v knize „Bibliothèque philosophique du législateur, du politique, du jurisconsulte“ [„Filosofická knihovna zákonodárce, politika, právníka“], sv. 4, Berlín, Paříž, Lyon 1782.
38 P. J. Proudhon, „Système des contradictions économiques, ou Philosophie de la misère“ [„Systém ekonomických rozporů aneb Filosofie bídy“], sv. 1—2, Paříž 1846.
39 Viz Marx-Engels, Spisy 4, zde.
40 Viz Marx-Engels, Spisy 4, zde. Tento a nósledující citát z „Bídy filosofie“ Marx uvádí francouzsky a německy. V německých vydáních „Bídy filosofie“ z roku 1885 a 1892 byl francouzský text vypuštěn.
41 Viz Marx-Engels, Spisy 4, zde.
42 Étienne Cabet, utopický komunista, hrál ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století významnou úlohu v politickém hnutí francouzského proletariátu, i když jeho názory měly utopický charakter. V listech, které vydával ("Le Populaire" [,,Lid"] a "Le Populaire de 1841") nejen propagoval své utopické plány, ale kritizoval režim červencové monarchie a přispíval k šíření demokratických myšlenek. Ve svých knihách, letácích aj. podrobil Cabet kapitalistický společenský řád ostré kritice.
43 Charles Dunoyer, "De la liberté du travail, ou Simple exposé des conditions dans lesquelles les forces humaines s'exercent avec le plus de puissance" [,,O svobodě práce aneb Prostý výklad podmínek, za nichž se lidské síly projevují s největším účinkem"], sv. 1-3, Paříž 1845.
44 Jde o Proudhonovu řeč na zasedání francouzského Národního shromáždění 31. července 1848. Úplný text řeči je otištěn v "Compte rendu des séances de l'Assemblée nationale" ["Protokoly zasedání Národního shromáždění"], sv. 2, Paříž 1849, str. 770-782. V této řeči Proudhon přednesl řadu návrhů v duchu maloburžoazních utopických doktrín (zrušení úroků ze zápůjček aj.) a odsoudil násilí a zvůli vůči účastníkům proletářského povstání v Paříži z 23.-26. června 1848. Podrobné zhodnocení Proudhonovy řeči viz v článku "Proudhonova řeč proti Thiersovi" [Marx-Engels, Spisy 5].
45 Jde o Thiersovu řeč z 26. července 1848 proti Proudhonovým návrhům předneseným ve finanční komisi francouzského Národního shromáždění. Řeč byla otištěna v "Compte rendu des séances de l'Assemblée nationale" ["Protokoly zasedání Národního shromáždění"], sv. 2, Paříž 1849, str. 666-671.
46 Viz Marx - Engels, Spisy 13, zde.
47 "Gratuité du crédit. Discussion entre M. Fr. Bastiat et M. Proudhon" ["Bezúročný úvěr. Diskuse mezi panem Fr. Bastiatem a panem Proudhonem"], Paříž 1850.
48 Jde o dílo P. J. Proudhona "Théorie de l'impôt, question mise au concours par le conseil d'État du canton de Vaud en 1860" ["Teorie daní, otázka, na niž vypsala konkurs státní rada kantonu Waadt roku 1860"], vydané v Bruselu a Paříži 1861
49 P. J. Proudhon, "La révolution sociale démontrée par le coup ďétat du 2 décembre" ["Sociální revoluce vyložená na státním převratu z 2. prosince"], Paříž 1852.
50 P. J. Proudhon, "Si les traités de 1815 ont cessé ďexister? Actes du futur congrès" ["Přestaly platit smlouvy z roku 1815? Akta budoucího kongresu"), Paříž 1863. V tomto díle Proudhon vystupoval proti revizi usnesení vídeňského kongresu z roku 1815 o Polsku a proti tomu, aby evropská demokracie podporovala polské národně osvobozenecké hnutí. Tím vlastně ospravedlňoval utlačovatelskou politiku ruského carismu.