Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Bída filosofie

Kapitola druhá

Metafysika politické ekonomie

§ I. Metoda

A teď jsme uprostřed Německa! Budeme tedy muset pěstovat zároveň metafysiku, když budeme mluvit o politické ekonomii. I v tom se však jen řídíme „rozpory“ p. Proudhona. Před chvílí nás nutil mluvit anglicky, stát se tak trochu Angličany. Nyní se scéna mění. Pan Proudhon nás přenáší do naší drahé vlasti a nutí nás, abychom chtě nechtě vystupovali zase jako Němci.

Jako Angličan mění lidi v klobouky, mění Němec klobouky v ideje. Angličan, to je Ricardo, bohatý bankéř a vynikající ekonom; Němec, to je Hegel, obyčejný profesor filosofie na berlínské universitě.

Ludvík XV., poslední absolutní král a představitel úpadku francouzského království, měl osobního lékaře, který byl prvním francouzským ekonomem. Tento lékař, tento ekonom byl představitelem nadcházejícího a jistého vítězství francouzské buržoasie. Lékař Quesnay učinil z politické ekonomie vědu; shrnul ji ve své slavné „Ekonomické tabulce“. Vedle tisíce a jednoho komentáře, které vyšly k této tabulce, máme komentář, který napsal Quesnay sám. Je to „Analysa ekonomické tabulky“, doplněná „sedmi důležitými poznámkami“.^[58]

Pan Proudhon je druhý doktor Quesnay. Je to Quesnay metafysiky politické ekonomie.

Ale metafysika, a vůbec celá filosofie, je podle Hegela shrnuta v metodě. Budeme se tedy muset snažit objasnit metodu p. Proudhona, která je přinejmenším stejně temná jako „Ekonomická tabulka“. Proto uděláme sedm více nebo méně důležitých poznámek. Není-li doktor Proudhon s našimi poznámkami spokojen, dobrá, ať si zahraje na abbé Baudeaua a podá sám „výklad ekonomicko-metafysické metody“.^[59]

Poznámka první

„Nepodáváme tu dějiny podle časového sledu, nýbrž podle sledu idejí. Ekonomické fáze nebo kategorie se projevují někdy současně, jindy zase v obráceném pořadí... Nicméně ekonomické teorie mají svůj logický sled a své pořadí v rozumu: a my si lichotíme, že jsme tento řád odhalili.“ (Proudhon, sv. I, str. 146.)

Pan Proudhon chtěl dozajista nahnat Francouzům strach tím, že je zasypal těmito quasihegelovskými větami. Máme tedy co dělat se dvěma muži, za prvé s p. Proudhonem, za druhé s Hegelem. Čím se p. Proudhon liší od jiných ekonomů? A jakou úlohu hraje Hegel v politické ekonomii p. Proudhona?

Ekonomové líčí buržoasní výrobní vztahy, dělbu práce, úvěr, peníze atd., jako stálé, neměnné, věčné kategorie. Pan Proudhon, který má tyto kategorie před sebou zcela hotové, nám chce vysvětlit, jak tyto kategorie, principy, zákony, ideje, myšlenky vznikaly, jak se utvářely.

Ekonomové nám vysvětlují, jak se za těchto daných vztahů vyrábí, nevysvětlují nám však, jak se vytvářejí samy tyto vztahy, tj. dějinný pohyb, který je zrodil. Protože p. Proudhon chápe tyto vztahy jako pohyb, jako kategorie, jako abstraktní myšlenky, zbývá mu už jen zavést pořádek do těchto myšlenek, které jsou už seřazeny podle abecedy na konci každého pojednání o politické ekonomii. Materiálem ekonomů je činný a aktivní život lidí, materiálem p. Proudhona jsou dogmata ekonomů. Jakmile pustíme ze zřetele historický vývoj výrobních vztahů, jichž jsou kategorie jen teoretickým výrazem, jakmile v těchto kategoriích vidíme jen ideje, myšlenky vzniklé samy od sebe, nezávislé na skutečných vztazích, musíme volky nevolky hledat původ těchto myšlenek v pohybu čistého rozumu. Jak vytváří čistý, věčný, neosobní rozum tyto myšlenky? Jak postupuje, aby je vytvořil?

Kdybychom byli v hegelování stejně neohrožení jako p. Proudhon, řekli bychom: Rozum se rozlišuje v sobě samém od sebe sama. Co to má znamenat? Protože neosobní rozum nemá mimo sebe ani místo, na něž by se mohl postavit, ani objekt, proti němuž by se mohl postavit, ani subjekt, s nímž by se mohl sloučit, nezbývá mu než udělat přemet tím, že se sám klade, klade proti sobě a skládá — klad, protiklad a sklad [posice, oposice, komposice]. Čili řečeno řecky, máme thesi, antithesi a synthesi. Pro ty, kteří neznají hegelovský jazyk, vyslovíme kouzelnou formuli: afirmace, negace, negace negace. To je mi řeč! Není to sice hebrejština, nechť nám p. Proudhon odpustí, ale je to řeč tohoto čistého rozumu, odděleného od individua. Místo obyčejného individua s jeho obyčejným způsobem vyjadřování a myšlení máme jen tento obyčejný způsob v čisté podobě, bez individua.

Lze se divit, že v posledním stupni abstrakce — neboť jde o abstrakci, ne o analysu — jeví se každá věc jako logická kategorie? Lze se divit, že odstraníte-li postupně všechno, co tvoří individualitu nějakého domu, tím, že budete abstrahovat od materiálu, z něhož se skládá, od formy, jíž se vyznačuje, že vám nakonec zbude pouhé těleso — budete-li pak abstrahovat od ohraničení tohoto tělesa, že vám zbude jen prostor — a konečně, budete-li abstrahovat od rozměrů tohoto prostoru, že nakonec nebudete mít nic než kvantitu v čisté podobě, logickou kategorii kvantity? Jestliže tímto způsobem od každého subjektu důsledně abstrahujeme všechny jeho takzvané přídatky, oduševnělé i neoduševnělé, lidi i věci, můžeme oprávněně tvrdit, že v posledním stupni abstrakce máme logické kategorie jako substanci. Tak metafysikové, kteří se domnívají, že provádějí analysu, zatímco provádějí tyto abstrakce, a čím víc se vzdalují od svých předmětů, tím víc jsou přesvědčeni, že se jim přibližují a pronikají do nich, tito metafysikové mají tedy ze svého hlediska pravdu, prohlašují-li, že věci tohoto světa jsou pouze výšivkami na kanavě, kterou tvoří logické kategorie. Tím se liší filosof od křesťana. Křesťan zná jen jedno vtělení Logu, navzdory logice; u filosofa nemají tato vtělení konce. Koho po tom všem může překvapit, že všechno, co existuje, všechno, co žije na zemi a ve vodě, může být pomocí abstrakce redukováno na logickou kategorii, že takto může celý skutečný svět utonout ve světě abstrakcí, ve světě logických kategorií?

Všechno, co existuje, všechno, co žije na zemi a ve vodě, existuje, žije jen nějakým pohybem. Tak dějinný pohyb vytváří společenské vztahy, průmyslový pohyb nám dává průmyslové výrobky atd.

Jako jsme abstrakcí udělali ze všeho logickou kategorii, právě tak stačí pouze abstrahovat ode všech odlišujících znaků různých pohybů, abychom došli k pohybu v abstraktní podobě, k čistě formálnímu pohybu, k čistě logické formuli pohybu. Nalézáme-li v logických kategoriích substanci všech věcí, myslíme si pak, že jsme v logické formuli pohybu našli absolutní metodu, která nejen každou věc vysvětluje, nýbrž zahrnuje i pohyb každé věci.

O této absolutní metodě praví Hegel:

„Metoda je absolutní, jediná, nejvyšší, nekonečná síla, které žádný předmět nemůže odolat; je to tendence rozumu v každé věci nalézat a poznávat sám sebe.“ (Logika, sv. III.)^[60]

Redukuje-li se každá věc na nějakou logickou kategorii a každý pohyb a každý výrobní akt na metodu, vyplývá z toho přirozeně, že každý souhrn výrobků a výroby, předmětů a pohybu se redukuje na užitou metafysiku. Co učinil Hegel pro náboženství, právo atd., snaží se p. Proudhon učinit pro politickou ekonomii.

Co je tedy tato absolutní metoda? Abstrakce pohybu. Co je abstrakce pohybu? Pohyb v abstraktní podobě. Co je pohyb v abstraktní podobě? Čistě logická formule pohybu čili pohyb čistého rozurnu.V čem záleží pohyb čistého rozumu? V tom, že se klade, klade proti sobě a skládá, že se forrnuluje jako these, antithese a synthese, nebo jinak řečeno, že se potvrzuje, neguje a neguje svou negaci.

Jak si však počíná rozum, aby se potvrzoval, kladl jako určitá kategorie? To už je věc rozumu samého a jeho obhájců.

Jakmile však rozum jednou dospěl k tomu, že se klade jako these, rozdvojí se tato these, tato myšlenka tím, že se klade sama proti sobě, na dvě odporující si myšlenky, na positiv a negativ, na ano a ne. Boj těchto dvou antagonistických prvků obsažených v antithesi vytváří dialektický pohyb. Ano se stává ne, ne se stává ano, ano se stává zároveň ano i ne, ne se stává zároveň ne i ano; tak se protiklady udržují v rovnováze, neutralisují se, paralysují se. Sloučení těchto dvou odporujících si myšlenek vytváří novou myšlenku, která je jejich synthesí. Tato nová myšlenka se znovu rozdvojí ve dvě odporující si myšlenky, které se zase sloučí v novou synthesi. Z této tvůrčí práce se rodí skupina myšlenek. Tato skupina myšlenek prochází týmž dialektickým pohybem jako jednoduchá kategorie a má svou antithesi v jiné protikladné skupině. Z těchto dvou skupin myšlenek se rodí nová skupina myšlenek, která je jejich synthesí.

A jako z dialektického pohybu jednoduchých kategorií vzniká skupina, vzniká z dialektického pohybu skupin řada a z dialektického pohybu řad celý systém.

Aplikujte tuto metodu na kategorie politické ekonomie, a máte logiku a metafysiku politické ekonomie, čili jinými slovy, přeložili jste ekonomické kategorie každému známé do řeči málo známé v níž budí zdání, jako by se byly právě zrodily z hlavy plné čistého rozumu — do té míry se zdá, že se tyto kategorie navzájem plodí, spojují a zauzlují pouhou činností dialektického pohybu. Nechť se čtenář neleká této metafysiky s celou její konstrukcí kategorií, skupin, řad a systémů. Přes veliké úsilí, které p. Proudhon vynaložil, aby se vyšplhal na vrchol tohoto systému rozporů, nepodařilo se mu nikdy dostat se dále než na první dva stupně, na jednoduchou thesi a antithesi, a i těch dosáhl jen dvakrát, a k tomu ještě se jednou skutálel dolů.

Až dosud jsme vykládali jen Hegelovu dialektiku. Později uvidíme, jak se p. Proudhonovi podařilo zredukovat ji na nejubožejší míru. Pro Hegela je tedy všechno, co se událo a co se ještě děje, přesně to, co se děje v jeho vlastním myšlení. Filosofie dějin není tedy nic jiného než dějiny filosofie, jeho vlastní filosofie. Nejsou už „dějiny podle časového sledu“, je jen „sled idejí v rozumu“. Domnívá se, že buduje svět pohybem myšlenky, zatímco ve skutečnosti pouze systematicky přebudovává a podle své absolutní metody pořádá myšlenky, které má v hlavě každý.

Poznámka druhá

Ekonomické kategorie jsou jen teoretické výrazy, abstrakce společenských výrobních vztahů. Pan Proudhon staví jako pravý filosof věci na hlavu a vidí ve skutečných vztazích pouze vtělení principů a kategorií, které dřímaly, jak nám znovu sděluje p. Proudhon filosof, v lůně „neosobního rozumu lidstva“.

Pan Proudhon ekonom velmi dobře pochopil, že lidé zhotovují sukno, plátno, hedvábné tkaniny za určitých výrobních vztahů. Nepochopil však, že tyto určité společenské vztahy jsou rovněž produkty lidí stejně jako plátno, len atd. Společenské vztahy jsou úzce spjaty s výrobními silami. S tím, jak získávají nové výrobní síly, mění lidé svůj způsob výroby, a měníce způsob výroby, způsob zajištění obživy, mění i všechny své společenské vztahy. Ruční mlýn nám dává společnost s feudálními pány, parní mlýn společnost s průmyslovými kapitalisty.

Tíž lidé, kteří utvářejí společenské vztahy podle stupně vývoje své materiální výroby, vytvářejí také principy, ideje, kategorie podle svých společenských vztahů.

Tyto ideje, tyto kategorie jsou tedy zrovna tak málo věčné jako vztahy, jichž jsou výrazem. Jsou to produkty historické a přechodné.

Žijeme v neustálém pohybu narůstání výrobních sil, zániku společenských vztahů, tvoření idejí; nehybná je pouze abstrakce pohybu — mors immortalis^[61].

Poznámka třetí

Výrobní vztahy každé společnosti tvoří celek. Pan Proudhon posuzuje ekonomické vztahy jako příslušný počet sociálních fází, z nichž jedna vytváří druhou, jedna vyplývá z druhé jako antithese z these a ve svém logickém sledu uskutečňují neosobní rozum lidstva.

Jediná nevýhoda této metody je v tom, že chce-li p. Proudhon zkoumat jednu z těchto fází, nemůže ji vysvětlit, aniž se zabýval všemi ostatními společenskými vztahy, ačkoli jim pomocí svého dialektického pohybu ještě nedal vzniknout. Přistupuje-li pak s čistým rozumem ke zrodu ostatních fází, tváří se, jako by to byla novorozeňata, a zapomíná, že jsou stejně staré jako ta první.

Aby dospěl ke konstituování hodnoty, která je pro něho základem všeho ekonomického vývoje, nemohl se tudíž obejít bez dělby práce, bez konkurence atd. Zatím však v řadě, v rozumu p. Proudhona, v logickém sledu tyto vztahy ještě neexistovaly.

Kdo buduje stavbu ideologického systému z kategorií politické ekonomie, rozděluje tím články společenského systému. Mění tím jednotlivé články společnosti v příslušný počet samostatných společností, které vystupují jedna po druhé. Jak by tedy vlastně mohla pouhá logická formule pohybu, sledu, času vysvětlit organismus společnosti, v němž všechny vztahy existují současně a vzájemně se o sebe opírají?

Poznámka čtvrtá

Podívejme se nyní, jakým změnám podrobuje p. Proudhon Hegelovu dialektiku, jakmile ji aplikuje na politickou ekonomii.

Pro p. Proudhona má každá ekonomická kategorie dvě stránky, dobrou a špatnou. Dívá se na kategorie jako maloměšťák na velké muže dějin: Napoleon je velký muž; udělal mnoho dobrého, způsobil však také mnoho zla.

Dobrá stránka a špatná stránka, přednosti a nedostatky dohromady tvoří pro p. Proudhona rozpor v každé ekonomické kategorii.

Je tedy třeba vyřešit tento problém: zachovat dobrou stránku a odstranit špatnou.

Otroctví je ekonomická kategorie jako každá jiná. Má tedy rovněž dvě stránky. Nechme stranou tu špatnou a mluvme o jeho dobré stránce. Rozumí se ovšem, že nám jde pouze o skutečné otroctví, o otroctví černochů v Surinamu, v Brazílii, v jižních státech Severní Ameriky.

Přímé otroctví je základem buržoasního průmyslu, stejně jakó stroje, úvěr atd. Bez otroctví by nebylo bavlny, bez bavlny by nebylo moderního průmyslu. Jen otroctví dalo koloniím jejich hodnotu, kolonie vytvořily světový obchod, a světový obchod je podmínkou velkého průmyslu. Otroctví je tedy svrchovaně důležitou ekonomickou kategorií.

Bez otroctví by se Severní Amerika, nejpokročilejší země, proměnila v patriarchální zemi. Vymažte Severní Ameriku z mapy světa, a budete mít anarchii, naprostý úpadek obchodu a moderní civilisace. Odstraňte otroctví, a vymazali jste Ameriku z mapy národů.^[a]

Protože otroctví je ekonomická kategorie, patřilo také vždy k institucím různých národů. Moderní národy dovedly otroctví ve svých vlastních zemích jen zastřít, kdežto v Novém světě je zavedly nezastřeně.

Co podnikne p. Proudhon, aby otroctví zachránil? Vytyčí problém: zachovat dobrou stránku této ekonomické kategorie a odstranit špatnou.

Hegel nemusí klást problémy. Má jen dialektiku. Pan Proudhon si z Hegelovy dialektiky osvojil jen způsob vyjadřování. Dialektický pohyb je pro něho dogmatické rozlišování dobra a zla.

Předpokládejme na okamžik, že p. Proudhon je sám kategorie. Prozkoumejme jeho dobrou a špatnou stránku, jeho přednosti a nedostatky.

Má-li proti Hegelovi tu přednost, že klade problémy a vymiňuje si jejich řešení k největšímu blahu lidstva, má zase ten nedostatek, že je stižen neplodností, jde-li o to zplodit pomocí dialektiky novou kategorii. Koexistence dvou protikladných stránek, jejich střetnutí a splynutí v novou kategorii — to právě je dialektický pohyb. Kdo si stanoví za úkol jen vymýtit špatnou stránku, udělá tím dialektickému pohybu rázem konec. To už není kategorie, co se tu v důsledku své rozporné povahy klade a klade samo proti sobě, to p. Proudhon se vzpírá, potírá a moří mezi dvěma stránkami kategorie.

Uváznuv takto ve slepé uličce, z níž by se dovolenými prostředky těžko dostal, učiní p. Proudhon vpravdě obří skok, který ho rázem přenese do nové kategorie. A nyní se před jeho udivenýma očima odhaluje pořadí v rozumu.

Vezme první kategorii, která se mu namane, a libovolně jí připisuje schopnost odstranit chyby kategorie, kterou chce očistit. Takto odstraňují daně máme-li věřit p. Proudhonovi — nevýhody monopolu, obchodní bilance nevýhody daní, pozemkové vlastnictví nevýhody úvěru.

Takhle p. Proudhon probírá jednu ekonomickou kategorii za druhou a užívá jedné jako protijedu proti druhé, a touto směsicí rozporů a protijedů proti rozporům dokáže naplnit dva svazky rozporů, které zcela správně nazývá „Systém ekonomických rozporů“.

Poznámka pátá

„V absolutním rozumu jsou všechny tyto ideje... stejně prosté a všeobecné... Ve skutečnosti docházíme k vědě pouze tím, že ze svých idejí stavíme jakési lešení. Avšak pravda o sobě je na těchto dialektických figurách nezávislá a je prosta kombinací našeho ducha.“ (Proudhon, sv. II, str. 97.)

Vida, náhle se přemetem, jehož tajemství nyní už známe, metafysika politické ekonomie změnila v ilusi! Nikdy nemluvil p. Proudhon pravdivěji. Zajisté, jakmile průběh dialektického pohybu redukujeme na jednoduchou proceduru kladení dobra a zla proti sobě, na to, že klademe problémy ve snaze odstranit zlo a užívat jedné kategorie jako protijedu proti druhé, ztrácejí kategorie všechnu samočinnost [spontanéité]; idea již „nefunguje“, je bez života. Neklade se již jako kategorie, ani se v ně nerozkládá. Sled kategorií se proměnil v jakési lešení. Dialektika již není pohyb absolutního rozumu. Není už dialektiky, je nejvýš ještě naprosto čistá morálka.

Když p. Proudhon hovořil o pořadí v rozumu, o logickém sledu kategorií, prohlásil positivně, že nechce podávat dějiny podle časového sledu, tj. podle p. Proudhona historický sled, v němž se kategorie projevily. Jemu se tehdy všechno odehrávalo v čistém éteru rozumu. Všechno mělo vyplývat z tohoto éteru pomocí dialektiky. Nyní, kdy jde o to převést tuto dialektiku do praxe, nechává ho rozum na holičkách. Dialektika p. Proudhona si udělá z Hegelovy dialektiky dobrý den a p. Proudhon je nucen nám sdělit, že pořadí, v němž nám podává ekonomické kategorie, už není pořadím,v němž plodí jedna druhou. Ekonomické evoluce už nejsou evolucemi samého rozumu.

Co nám vlastně dává p. Proudhon? Skutečné dějiny, tj. podle rozumu p. Proudhona pořadí, v němž se kategorie projevily v časovém sledu? Ne. Dějiny, jak probíhají v ideji samé? Tím méně. Tedy ani světské dějiny kategorií, ani jejich posvátné dějiny! Jaké dějiny nám tedy podává? Dějiny svých vlastních rozporů. Podívejme se, jak pochodují a táhnou p. Proudhona za sebou.

Než přikročíme k tomuto zkoumání, které nám zavdá důvod k šesté důležité poznámce, musíme ještě přičinit jednu méně důležitou poznámku.

Připusťme s p. Proudhonem, že skutečné dějiny, dějiny podle časového sledu, jsou jen historický sled, v němž se projevily ideje, kategorie a principy.

Každý princip měl své století, v němž se projevil. Princip autority např. měl jedenácté století, princip individualismu osmnácté století. Kdybychom šli do důsledků, museli bychom říci, že století náleželo principu, nikoli princip století. Jinými slovy: princip vytvářel dějiny, nikoli dějiny princip. Když se nakonec zeptáme, abychom zachránili principy i dějiny, proč se ten onen princip projevil právě v jedenáctém nebo osmnáctém století, a ne v nějakém jiném, jsme nevyhnutelně nuceni pečlivě zkoumat, jací byli lidé v jedenáctém století, jací v osmnáctém, jaké byly jejich tehdejší potřeby, jejich výrobní síly, jejich způsob výroby, suroviny používané při jejich výrobě, a konečně, jaké byly vztahy člověka k člověku, které vyplývaly ze všech těchto existenčních podmínek. Prozkoumat všechny tyto otázky, neznamená to zachytit skutečné, světské dějiny lidí každého století, neznamená to zobrazit tyto lidi zároveň jako autory i herce svého vlastního dramatu? Jakmile však zobrazíte tyto lidi jako herce a autory jejich vlastních dějin, vrátili jste se oklikou ke skutečnému východisku, protože jste upustili od věčných zásad, z nichž jste vyšli.

P. Proudhon se však neodvážil dost daleko ani na postranní stezce, kterou jde ideolog, aby se dostal na širokou dráhu dějin.

Poznámka šestá

Dejme se s p. Proudhonem postranní stezkou.

Předpokládejme, že ekonomické vztahy, pohlížíme-li na ně jako na neměnné zákony, věčné principy, ideální kategorie, tu byly dříve než činní a jednající lidé; předpokládejme dále, že tyto zákony, principy a kategorie dřímaly od věků „v neosobním rozumu lidstva“. Viděli jsme již, že tam, kde jsou tyto neměnné a nehybné věčnosti, není už dějin; jsou nanejvýš dějiny v ideji, tj. dějiny, jak se odrážejí v dialektickém pohybu čistého rozumu. Tím, že p. Proudhon tvrdil, že se v dialektickém pohybu ideje už „nediferencují“, popřel jak stín pohybu, tak pohyb stínů, s jejichž pomocí by se snad dala vytvořit alespoň jakási napodobenina dějin. Místo toho připisuje dějinám svou vlastní nemohoucnost a dává vinu všemu, dokonce i francouzskému jazyku:

„Není přesné,“ praví p. Proudhon filosof, „říkáme-li, že se něco děje, že se něco vytváří: v civilisaci jako ve vesmíru všechno existuje a všechno půobí odevždy... A tak je tomu i s celou sociální ekonomií.“ (Sv. II, str. 502.)

Tvůrčí síla rozporů, které působí a nutí působit i p. Proudhona, je tak veliká, že chce-li p. Proudhon vyložit dějiny, je nucen je popírat, chce-li vysvětlit postupné vznikání společenských vztahů, popírá, že se něco může dit, a chce-li vysvětlit výrobu ve všech jejích fázích, popírá, že se něco může vytvářet.

Tak pro p. Proudhona nejsou ani dějiny, ani sled idejí, a přesto je tu jeho kniha; a právě tato kniha je, podle jeho vlastních slov, „dějinami podle sledu idejí“. Jak najít formuli — neboť p. Proudhon je muž formulí —‚ která mu umožní přenést se jediným skokem přes všechny tyto rozpory?

Proto vynalezl nový rozum, ale není to ani absolutní, čistý a panenský rozum, ani obyčejný rozum lidí činných a jednajících v různých stoletích, nýbrž rozum vskutku zcela zvláštní, rozum osoby společnosti, subjektu zvaného lidtvo, rozum, který zpod páně Proudhonova pera někdy také vystupuje jako „génius společnosti“, jako „všeobecný rozum“ a konečně jako „lidský rozum“. Tento rozum, vyšňořený tolika jmény, se však co chvíli prozrazuje jako individuální rozum p. Proudhona s jeho dobrou a špatnou stránkou, s jeho protijedy a jeho problémy.

„Lidský rozum netvoří pravdu“, ta je skryta v hlubinách absolutního, věčného rozumu. Může ji pouze odhalit. Ale pravdy, které až dosud odhalil, jsou neúplné, nedostatečné, a proto plné rozporů. Ekonomické kategorie, které jsou také jen pravdy odhalené a objevené lidským rozumem, géniem společnosti, jsou proto rovněž neúplné a chovají v sobě zárodek rozporů. Před p. Proudhonem viděl génius společnosti jen antagonistické prvky, a neviděl synthetickou formuli, třebaže obojí je zároveň skryto v absolutním rozumu. Protože však ekonomické vztahy jsou jen uskutečněním těchto nedostatečných pravd, těchto neúplných kategorií, těchto rozporných pojmů na zemi, jsou samy v sobě rozporné a představují ony dvě stránky, z nichž jedna je dobrá a druhá špatná.

Najít úplnou pravdu, pojem v celé jeho plnosti, synthetickou formuli, která by zrušila antinomii, to je úkol génia společnosti. Proto byl také v představě p. Proudhona tento génius společnosti štván od kategorie ke kategorii, aniž se mu dosud i s celou tou jeho baterií kategorií podařilo vyrvat bohu, absolutnímu rozumu, nějakou synthetickou formuli.

„Nejdříve společnost“ (gériius společnosti) „stanoví první fakt, vytyčí hypothesu... skutečnou antinomii, jejíž antagonistické výsledky se vyvíjejí v sociální ekonomii týmž způsobem, jakým by bylo bývalo možno vyvodit z ní důsledky v mysli; takže průmyslový pohyb, sledující zcela dedukci idejí, se dělí na dva proudy, z nichž jeden působí užitečně, druhý ničivě... Aby společnost mohla tento dvojaký princip harmonicky konstituovat a vyřešit tuto antinomii, vyvodí z ní druhou antinomii, po níž brzy následuje třetí; a takový bude pochod génia společnosti, až se po vyčerpání všech svých rozporů — předpokládám, není to však dokázáno, že rozpory v lidské společnosti jednou skončí — vrátí skokem ke všem svým dřívějším thesím a jedinou formulí vyřeší všechny své problémy.“ (Sv. I, str. 133.)

Jako se předtím proměnila antithese v protijed, tak se nyní stává these hypothesou. Tato záměna termínů nás již u p. Proudhona nemůže nijak překvapit. Lidský rozum, který je všechno, jen ne čistý, protože má jen omezený pohled, naráží na každém kroku na nové problémy, které je nutno vyřešit. Každá nová these, kterou odhalí v absolutním rozumu a která je negací předchozí these, stává se pro něj synthesí, kterou považuje dosti naivně za řešení kladeného problému. A tak se tento rozum stále moří novými rozpory, až dojde na konec těchto rozporů a zjistí, že všechny tyto these a synthese jsou jen odporujícími si hypothesami. Zaraženě „vrací se lidský rozum, génius společnosti, skokem ke všem svým dřívějším thesím a jedinou formulí vyřeší všechny své problémy“. Mimochodem, tato jedinečná formule konstituuje opravdový objev p. Proudhona. Je to konstituovaná hodnota.

Hypothesy se tvoří pouze vzhledem k nějakému cíli. Cíl, který si především stanovil génius společnosti, jenž mluví ústy p. Proudhona, bylo vymýtit z každé ekonomické kategorie to, co je v ní špatné, aby zůstalo jen to dobré. Pro něho je dobrem, nejvyšším blahem, skutečným praktickým cílem rovnost. A proč dal génius společnosti přednost rovnosti před nerovností, bratrstvím, katolicismem nebo kterýmkoli jiným principem? Protože „lidstvo uskutečňovalo postupně tolik částečných hypothes jen proto, že šlo za vyšší hypothesou“ — a tou je právě rovnost. Jinými slovy: protože rovnost je ideálem páně Proudhonovým. Pan Proudhon si myslí, že dělba práce, úvěr, továrny, zkrátka všechny ekonomické vztahy byly vynalezeny jen kvůli rovnosti, a přece se nakonec vždy obrátily proti ní. Z toho, že si dějiny a fikce p. Proudhona na každém kroku odporují, pak p. Proudhon soudí, že existuje rozpor. Je-li tu však nějaký rozpor, je to jen rozpor mezi jeho utkvělou myšlenkou a skutečným děním.

Od nynějška je dobrou stránkou nějakého ekonomického vztahu vždy ta, která utvrzuje rovnost, špatnou stránkou ta, která ji popírá a utvrzuje nerovnost. Každá nová kategorie je hypothesou génia společnosti, která má odstranit nerovnost, vytvořenou předchozí hypothesou. Zkrátka, rovnost je prvotní úmysl, mystická tendence, cíl daný prozřetelností, který má génius společnosti stále před očima, když se motá v kruhu ekonomických rozporů. Proto je také prozřetelnost lokomotivou, která utáhne ekonomický náklad p. Proudhona snáze než jeho prchavý čistý rozum. Věnoval prozřetelnosti celou jednu kapitolu, která následuje po kapitole o daních.

Prozřetelnost, cíl daný prozřetelností — to jsou velká slova, jichž se dnes užívá k vysvětlení chodu dějin. Ve skutečnosti toto slovo nevysvětluje vůbec nic. Je nanejvýš rétorickou formou, jedním z mnoha způsobů, jimiž se parafrázují fakta.

Je fakt, že pozemky ve Skotsku nabyly s vývojem anglického průmyslu nové hodnoty. Tento průmysl otevřel vlně nové trhy. Aby se vlna mohla vyrábět ve velkém, bylo třeba přeměnit ornou půdu v pastviny. Aby se uskutečnila tato změna, bylo třeba soustředit pozemky. Aby se soustředily pozemky, bylo třeba zrušit malé pachty, vyhnat tisíce pachtýřů z jejich vlasti a na jejich místa poslat několik pastýřů, kteří hlídali miliony ovcí. Tak to pozemkové vlastnictví ve Skotsku postupnými změnami dopracovalo k tomu, že lidé byli vytlačeni ovcemi. Řekněte teď, že cílem instituce pozemkového vlastnictví ve Skotsku, daným prozřetelností, bylo dopustit, aby ovce vyhnaly lidi, a děláte prozřetelnostní dějiny.

Zajisté, snaha po rovnosti je vlastní našemu století. Ale tvrdit, že všechna minulá staletí se zcela odlišnými potřebami, výrobními prostředky atd. usilovala prozřetelně o uskutečnění rovnosti, znamená za prvé nahrazovat prostředky a lidi minulých století prostředky a lidmi našeho století, a dále, nechápat dějinný pohyb, jímž následující generace přetvářely výsledky dosažené předchozími generacemi. Ekonomové velmi dobře vědí, že totéž, co je pro jednoho zpracovaným výrobkem, je pro druhého pouze surovinou pro novou výrobu.

Předpokládejte s p. Proudhonem, že génius společnosti vytvořil či spíše improvisoval feudální pány s cílem daným prozřetelností přetvořit nevolníky v odpovědné a rovnoprávné pracovníky — a provedli jste záměnu cílů a osob, která je hodna té prozřetelnosti, jež zavedla ve Skotsku pozemkové vlastnictví, aby si dopřála zlomyslné potěšení, že nahradila lidi ovcemi.

Ale protože p. Proudhon má tak něžný zájem o prozřetelnost, odkazujeme ho na „Dějiny politické ekonomie“ od p. de Villeneuve-Bargemonta,^[62] který se také honí za cílem daným prozřetelností. Tímto cílem však už není rovnost, nýbrž katolicismus.

Poznámka sedmá a poslední

Ekonomové si vedou prapodivně. Existují pro ně jen dva druhy institucí, umělé a přirozené. Instituce feudalismu jsou instituce umělé, instituce buržoasie jsou instituce přirozené. Podobají se v tom teologům, kteří také rozlišují dva druhy náboženství. Všechna náboženství, která nevyznávají oni, jsou lidským výmyslem, kdežto jejich vlastní náboženství je zjevením božím. Když ekonomově tvrdí, že současné vztahy — vztahy buržoasní výroby — jsou přirozené, naznačují tím, že to jsou vztahy, v nichž se tvoří bohatství a vyvíjejí výrobní síly podle přírodních zákonů. Tyto vztahy samy jsou tedy přírodní zákony, nezávislé na vlivu doby. Jsou to věčné zákony, které musejí vždy řídit společnost. Dosud tedy byly dějiny, dnes už nejsou. Dějiny byly, protože byly feudální instituce a protože v těchto feudálních institucích nalézáme výrobní vztahy naprosto odlišné od výrobních vztahů buržoasní společnosti, které ekonomové vydávají za přirozené a proto věčné.

Feudalismus měl také svůj proletariát nevolníky, kteří v sobě měli všechny zárodky buržoasie. Feudální výroba měla rovněž dva antagonistické prvky, které se také nazývají dobrou a špatnou stránkou feudalismu, aniž se přihlíží k tomu, že nakonec vždy vítězí špatná stránka nad dobrou. A právě špatná stránka tím, že vyvolává boj, vytváří pohyb tvořící dějiny. Kdyby si byli ekonomové za vlády feudalismu, nadšeni rytířskými ctnostmi, krásným souladem mezi právy a povinnostmi, patriarchálním životem měst, rozkvětem domáckého průmyslu na venkově, rozvojem průmyslu organisovaného v korporacích, ceších a gildách, zkrátka vším, co tvoří dobrou stránku feudalismu, kdyby si byli dali za úkol odstranit všechno stinné z tohoto obrazu — nevolnictví, výsady, anarchii — co by z toho bylo vzešlo? Byly by se zničily všechny prvky vyvolávající boj, a vývoj buržoasie by byl býval v zárodku udušen. Byli by si dali nesmyslný úkol odstranit dějiny.

Když buržoasie nabyla vrchu, neptal se už nikdo po dobré ani po špatné stránce feudalismu. Buržoasie těžila z výrobních sil, které se vyvinuly za feudalismu její zásluhou. Všechny staré ekonomické formy, občanské vztahy, které jim odpovídaly, politický řád, který byl oficiálním výrazem staré občanské společnosti, to všechno bylo rozbito.

Abychom tedy posuzovali feudální výrobu správně, musíme se na ni dívat jako na způsob výroby založený na antagonismu. Je třeba ukázat, jak se bohatství tvořilo uvnitř tohoto antagonismu, jak se výrobní síly vyvíjely současně s třídním antagonismem, jak jedna třída, špatná stránka, vada společnosti, stále vzrůstala, až dozrály hmotné podmínky jejího osvobození. Neříká to dost jasně, že způsob výroby, vztahy, v nichž se výrobní síly vyvíjejí, naprosto nejsou věčnými zákony, nýbrž že odpovídají určitému stupni vývoje lidí a jejich výrobních sil a že změna ve výrobních silách lidí nutně způsobuje změnu v jejich výrobních vztazích? Protože záleží především na tom, aby nebyly ztraceny plody civilisace, získané výrobní síly, je nutno rozbít tradiční formy, v nichž byly tyto výrobní síly vytvořeny. Od této chvíle se revoluční třída stává konservativní.

Buržoasie začíná s proletariátem, který je sám zbytkem proletariátu^[b] z feudálních dob. Během svého historického vývoje buržoasie nutně rozvíjí svůj antagonistický charakter, který je v jejích začátcích víceméně zastřený, existuje pouze v latentním stavu. Tou měrou, jak se vyvíjí buržoasie, vyvíjí se v jejím lůně nový, moderní proletariát; mezi třídou proletářskou a třídou buržoasní se rozpoutává boj, který se zatím, než jej obě strany pocítí, zpozorují, odhadnou, pochopí a konečně nahlas vyhlásí, projevuje jen dílčími a krátkodobými konflikty, ničivými činy. Na druhé straně, mají-Ii všichni příslušníci moderní buržoasie stejné zájmy, pokud tvoří jednu třídu proti druhé třídě, mají naopak zájmy protichůdné, protikladné, jakmile stojí navzájem proti sobě. Tento protiklad zájmů vyplývá z ekonomických podmínek jejich buržoasního života. Den ze dne se tudíž stále jasněji ukazuje, že výrobní vztahy, v nichž se buržoasie pohybuje, nemají jednotný, jednolitý charakter, nýbrž že jsou dvojaké; že v týchž vztazích, v nichž se vytváří bohatství, vytváří se i bída; že v týchž vztazích, v nichž se vyvíjejí výrobní síly, se vyvíjí i síla utlačující; že tyto vztahy vytvářejí burzoasní bohatství, tj. bohatství buržoasní třídy pouze tím, že neustále ničí bohatství jednotlivých členů této třídy a vytvářejí stále vzrůstající proletariát.

Čím víc tento antagonistický charakter vychází najevo, tím víc se ekonomové, tito vědečtí představitelé buržoasní výroby, dostávají do rozporu se svou vlastní teorií; a tvoří se mezi nimi různé školy.

Jsou ekonomové fatalisté, kteří jsou ve své teorii právě tak lhostejní k tomu, co nazývají nedostatky buržoasní výroby, jako jsou kapitalisté sami v praxi neteční k utrpení proletářů, kteří jim pomáhají získávat bohatství. V této fatalistické škole jsou klasikové a romantikové. Klasikové, jako Adam Smith a Ricardo, představují buržoasii, která, bojujíc ještě s pozůstatky feudální společnosti, usiluje pouze o to, aby očistila ekonomické vztahy od feudálních skvrn, aby rozmnožila výrobní síly a přivedla průmysl a obchod k novému rozmachu. Proletariát, který se zúčastní tohoto boje a je zcela pohlcen touto horečnou prací, trpí jen dočasným, nahodilým strádáním a sám je považuje za dočasné. Ekonomové jako Adam Smith a Ricardo, kteří jsou historiky této epochy, nemají jiné poslání než ukázat, jak se za vztahů buržoasní výroby získává bohatství, formulovat tyto vztahy v kategoriích a zákonech a dokázat, že tyto zákony, tyto kategorie jsou pro vytváření bohatství lepší než zákony a kategorie feudální společnosti. Bída je v jejich očích jen bolestí, která provází každý zrod jak v přírodě, tak v průmyslu.

Romantikové náleží do naší doby, kdy je buržoasie v přímém protikladu s proletariátem, kdy se plodí stejná spousta bídy jako bohatství. Ekonomové se tedy tváří jako blaseovaní fatalisté a ze své výše pyšně a pohrdavě shlížejí na lidské stroje, které bohatství vytvářejí. Opakují všechny vývody svých předchůdců, ale lhostejnost, která byla u oněch naivitou, stává se u nich koketerií.

Pak přichází humanitní škola, která si bere k srdci špatnou stránku soudobých výrobních vztahů. Aby uklidnila své svědomí, snaží se co možná zastřít skutečné kontrasty; upřímně naříká nad bídou proletariátu a nad bezuzdnou konkurencí mezi buržoy, radí dělníkům, aby byli skromní, aby dobře pracovali a plodili málo dětí; doporučuje buržoasii, aby zachovávala rozvahu ve svém výrobním zápalu. Celá teorie této školy spočívá v nekonečném rozlišování mezi teorií a praxí, mezi principy a výsledky, mezi idejí a její aplikací, mezi obsahem a formou, mezi podstatou a skutečností, mezi právem a činem, mezi dobrou a špatnou stránkou.

Filantropická škola je zdokonalená humanitní škola. Popírá nutnost antagonismu; chce učinit ze všech lidí buržoy; chce uskutečnit teorii, pokud se tato teorie liší od praxe a neobsahuje antagonismus. Je samozřejmé, že v teorii je snadné abstrahovat od protikladů, na něž ve skutečnosti narážíme na každém kroku. Tato teorie by se pak stala idealisovanou skutečností. Filantropové chtějí tedy zachovat kategorie, které jsou výrazem buržoasních vztahů, ale bez antagonismu, který je jejich podstatou a který je od nich neodlučitelný. Domnívají se, že vážně potírají buržoasní praxi, a zatím jsou buržoasnější než ostatní.

Jako jsou ekonomové vědeckými představiteli buržoasní třídy, tak jsou socialisté a komunisté teoretiky proletářské třídy. Dokud není proletariát ještě dosti vyvinut, aby se ustavil v třídu, dokud tudíž sám boj proletariátu s buržoasií nemá ještě politický ráz a dokud výrobní síly ještě nejsou v lůně buržoasie samé vyvinuty natolik, aby bylo možno byť nejasně rozeznat nezbytné materiální podmínky pro osvobození proletariátu a pro vybudování nové společnosti, jsou tito teoretikové jen utopisty, kteří, aby vyšli vstříc potřebám utlačovaných tříd, vymýšlejí různé systémy a horlivě hledají nějakou obrodnou vědu. Ale jak postupují dějiny a jak se spolu s tím stále zřetelněji rýsuje boj proletariátu, nemají už zapotřebí hledat vědu ve své hlavě, stačí, když si jasně uvědomí, co se děje před jejich očima, a stanou se mluvčím toho. Dokud hledají vědu a tvoří systémy, dokud stojí teprve na počátku boje, vidí v bídě jen bídu a nevidí její revoluční, ničivou stránku, která jednou svrhne starou společnost. Od té chvíle věda, která je produktem historického vývoje a účastní se ho s plným vědomím toho, co se děje, přestane být doktrinářskou a stane se revoluční.

Vraťme se k p. Proudhonovi.

Každý ekonomický vztah má dobrou a špatnou stránku - to je jediný bod, v němž si p. Proudhon neodporuje. Dobrou stránku podle jeho názoru zdůrazňují ekonomové; proti špatné stránce vznášejí obvinění socialisté. Od ekonomů přejímá p. Proudhon přesvědčenío nutnosti věčných vztahů; od socialistů přejímá ilusi, že v bídě vidí jen bídu. Souhlasí s oběma, přičemž se hledí opřít o autoritu vědy. Věda se pro něho redukuje na trpasličí rozsah vědecké formule; p. Proudhon je člověk, který se honí za formulemi. Proto si lichotí, že podal kritiku jak politické ekonomie, tak komunismu; stojí však hluboko pod oběma. Pod ekonomy proto, že se domnívá, že se jako filosof, který vládne magickou formulí, nemusí pouštět do ryze ekonomických podrobností; pod socialisty proto, že nemá ani dost odvahy, ani dost důvtipu, aby se povznesl třeba jen spekulativně nad měšťácký obzor.

Chce být synthesí a je složeným omylem.

Chce se jako vědec vznášet nad buržoy i nad proletáři; je to však jen maloměšťák, který se neustále zmítá mezi kapitálem a prací, mezi politickou ekonomií a komunismem.

§ II. Dělba práce a stroje

Dělba práce zahajuje podle p. Proudhona řadu ekonomických evolucí.

Dobrá stránka dělby práce			„Ve své podstatě je dělba práce způsob, jímž se uskutečňuje rovnost podmínek a rozumových schopností.“ (Sv. I, str. 93.)
Špatná stránka dělby práce			„Dělba práce se pro nás stala zdrojem bídy.“ (Sv. I, str. 94.) Varianta „Práce, dělíc se podle zákona jí vlastního, který je první podmínkou její plodnosti, dospívá nakonec k negaci svých cílů a ničí sama sebe.“ (Sv. I, str. 94.)
Problém k řešení			Najít „opětné spojení, které odstraní nevýhody dělby práce a přitom zachová její užitečný účinek“. (Sv. I, str. 97.)

Dělba práce je podle p. Proudhona věčný zákon, jednoduchá a abstraktní kategorie. Abstrakce, idea, pouhé slovo musí mu tedy stačit k vysvětlení dělby práce v různých historických obdobích. Kasty, cechy, manufaktura, velký průmysl se musí vysvětlit jediným slovem dělit. Studujte nejprve dobře smysl slova dělit, a nemusíte už studovat četné vlivy, které dávají dělbě práce v každém období určitý ráz.

Redukovat věci na kategorie p. Proudhona by jistě znamenalo příliš je zjednodušovat. Dějiny nepostupují tak kategoricky. V Německu bylo třeba celých tří století, aby se uskutečnila první velká dělba práce, oddělení města od venkova. Podle toho, jak se měnil už sám tento poměr mezi městem a venkovem, měnila se i celá společnost. Sledujeme-li jen tuto jednu stránku dělby práce, dojdeme k starověkým republikám nebo ke křesťanskému feudalismu, ke staré Anglii s jejími barony nebo k moderní Anglii s jejími bayinářskými lordy (cotton-lords). Ve čtrnáctém a patnáctém století, kdy ještě nebyly kolonie, kdy Amerika pro Evropu ještě neexistovala, kdy s Asií byl styk jen prostřednictvím Cařihradu, kdy Středozemní moře bylo ještě střediskem obchodního ruchu, měla dělba práce zcela jinou formu, zcela jinou podobu než v sedmnáctém století, kdy Španělé, Portugalci, Holanďané, Angličané, Francouzi už měli kolonie ve všech světadílech. Rozsah trhu a jeho tvářnost dávají dělbě práce v různých epochách vzhled a charakter, který by bylo těžko možno odvozovat jedině od slova dělit, od ideje, od kategorie.

„Všichni ekonomové,“ praví p. Proudhon, „počínaje Adamem Smithem, poukázali na výhody a nevýhody zákona dělby práce, kladli však mnohem větší důraz na výhody než nevýhody, poněvadž to lépe vyhovovalo jejich optimismu, a nikdo z nich se nikdy neptal, co asi je nevýhodou nějakého zákona... Jak to, že týž princip, dovedený do důsledků, vede k výsledkům diametrálně protikladným? Žádný ekonom ani před Adamem Smithem, ani po něm, si nevšiml, že je zde problém, který si žádá objasnění. Say dochází až k poznání, že při dělbě práce táž příčina, která působí dobro, plodí i zlo.“ [I, 95—96.]

Adam Smith viděl mnohem dále, než se domnívá p. Proudhon. Velmi dobře viděl, že „ve skutečnosti jsou rozdíly v přirozených vlohách u jednotlivců mnohem menší, než se domníváme. Tyto tak různé vlohy, jimiž se, jak se zdá, od sebe liší lidé různých povolání, když dosáhli zralého věku, nejsou ani tak příčinou jako spíše následkem dělby práce.“^[63] V zásadě se liší nosič od filosofa méně než hlídací pes od chrta. Propast mezi nimi rozevřela dělba práce. To všechno p. Proudhonovi nebrání, aby netvrdil na jiném místě, že Adam Smith neměl ani tušení o zhoubných důsledcích dělby práce a že J. B. Say první poznal, že „při dělbě práce táž příčina, která působí dobro, plodí i zlo“. [I, 96.)

Slyšme však Lemonteye; suum cuique^[c].

„Pan J. B. Say mi prokázal tu čest, že ve svém vynikajícím pojednání o politické ekonomii přijal za svou zásadu, kterou jsem jako první vyložil ve fragmentu o morálním vlivu dělby práce. Poněkud frivolní titul mé knihy^[64] mu bezpochyby nedovolil, aby mne citoval. Jen tak si dovedu vysvětlit mlčení autora, který má sám příliš bohaté fondy, než aby zapřel tak nepatrnou půjčku.“ (Lemontey, „Oeuvres complětes“ [„Sebrané spisy“], sv. I, str. 245, Paříž 1840.)

Dejme Lemonteyovi, co mu patří: duchaplně vyložil zhoubné následky dělby práce v té podobě, jakou má dnes, a p. Proudhon neměl, co by dodal. Protože jsme se však už vinou p. Proudhona vmísili do této otázky prvenství, podotkněme ještě mimochodem, že již dávno před p. Lemonteyem a 17 let před Adamem Smithem Smithův učitel Ferguson jasně vyložil tuto věc v kapitole speciálně věnované dělbě práce.

„Bylo by možno dokonce pochybovat, zda obecné schopnosti nějakého národa vzrůstají úměrně technickému pokroku. V nejednom technickém oboru... se dospívá k dokonalým výsledkům bez jakékoli účasti rozumu a citu, a nevědomost je stejně matkou průmyslu jako pověry. Úvaha a obrazotvornost podléhají omylům, avšak zvyk hýbat nohou nebo rukou nezávisí na té ani na oné. Lze tedy říci, že z hlediska manufaktury spočívá dokonalost v tom, moci se obejít bez ducha, takže dílnu s provozem bez spolupráce hlavy je možno považovat za stroj, jehož jednotlivými součástkami jsou lidé... Generál může být velice schopný ve válečném umění, zatímco všechna zásluha vojáka se omezuje na vykonávání několika pohybů nohou a rukou. Jeden možná vyhrál to, co druhý prohrál... V době, kdy všechno je rozděleno, může se stát i umění myslit zvláštním povoláním.“ (A. Ferguson, „Essai sur lʼhistoire de la société civile“ [„Pojednání o dějinách občanské společnosti“], Paříž 1783.^[65])

Abychom ukončili svůj přehled literatury, popíráme výslovně, že „všichni ekonomové kladli mnohem větší důraz na výhody než na nevýhody dělby práce“. Stačí, jmenujeme-li Sismondiho.

A tak musí p. Proudhon v otázce výhod dělby práce jen víceméně pompésně parafrázovat všeobecné fráze, které kdekdo zná.

Podívejme se nyní, jak p. Proudhon vyvozuje z dělby práce jakožto obecného zákona, jakožto kategorie, jakožto ideje, nevýhody, které jsou s ní spojeny. Jak to, že tato kategorie, tento zákon zahrnuje nerovné rozdělení práce v neprospěch páně Proudhonova rovnostářského systému?

„V tuto slavnostní hodinu dělby práce začíná vát nad lidstvem bouřlivý vítr. Pokrok se neuskutečňuje pro všechny stejně a rovným dílem;... začíná tím, že se zmocňuje malého počtu privilegovaných... Toto protežování několika osob pokrokem způsobilo, že se tak dlouho věřilo v přirozenou a Prozřetelností danou nerovnost životních podmínek, která vytvořila kasty a zařídila hierarchicky všechny společnosti.“ (Proudhon, sv. I, str. 94.)

Dělba práce vytvořila kasty. Kasty jsou však škodlivou stránkou dělby práce; škodlivou stránku tedy vytvořila dělba práce. Quod erat demonstrandum.^[d] Kdybychom šli dále a zeptali se, co způsobilo, že dělba práce vytvořila kasty, hierarchická zřízení a privilegia, odpověděl by p. Proudhon: Pokrok. A co způsobilo pokrok? Omezení. Omezením je pro p. Proudhona protežování osob pokrokem.

Po filosofii dochází na dějiny. Nejsou to však už dějiny ani popisné, ani dialektické, nýbrž srovnávací. Pan Proudhon rýsuje paralelu mezi dnešním a středověkým typograÍ‘ern, mezi dělníkem u Creusota a venkovským podkovářem, mezi soudobým spisovatelem a středověkým spisovatelem, a kloní misku vah na stranu těch, kteří víceméně náleží k takové dělbě práce, jakou vytvořil nebo zanechal středověk. Staví dělbu práce jedné historické epochy proti dělbě práce druhé historické epochy. Je to to, co nám měl ukázat? Ne. Měl nám ukázat nedostatky dělby práce vůbec, dělby práce jako kategorie. Ale nač se zdržovat u této části díla p. Proudhona, když o kousek dále uvidíme, že sám výslovně odvolává všechny své dřívější vývody.

„Prvním důsledkem rozdrobené práce,“ pokračuje p. Proudhon, „po zneuctění duše je prodloužení pracovního dne, který roste nepřímo úměrně úhrnu vynaložené inteligence... Ale protože pracovní den nemůže trvat déle než 16 až 18 hodin, sáhne se, jakmile už není možné vynahradit to časem, k úhradě na ceně a mzdy klesají... Jedno je jisté a jedině to je zde třeba zaznamenat, že totiž obecné svědomí nehodnotí stejně práci dílenského mistra a výkon pomocného dělníka. Je tedy nutno snížit cenu pracovního dne; takže když byl dělník předtím zdeptán činností, která ho degraduje duševně, musí být zasažen i fysicky nízkou mzdou.“ [I, 97—98.]

Necháme stranou logickou hodnotu těchto sylogismů, které by Kant nazval paralogismy odvádějícími stranou.

Jejich podstata:

Dělba práce redukuje dělníka na degradující jej funkci; této degradující funkci odpovídá zneuctěná duše a tomuto zneuctění duše odpovídá stále větší snižování mzdy. A aby dokázal, že toto snížení mzdy odpovídá zneuctěné duši, tvrdí p. Proudhon na uklidnění svého svědomí, že tomu tak chce obecné svědomí. Zahrnuje p. Proudhon do obecného svědomí i svou duši?

Stroje jsou podle p. Proudhona „logickou antithesí dělby práce“; aby tuto svou dialektiku podepřel, začíná přetvářet stroje v továrnu.

Jako dříve předpokládal moderní továrnu, aby mohl vyvodit z dělby práce bídu, tak předpokládá nyní bídu vytvořenou dělbou práce, aby došel k továrně a mohl ji vydávat za dialektickou negaci této bídy. Když napřed obmyslil dělníka degradující jej funkcí po stránce morální a nízkou mzdou po stránce fysické, když napřed udělal dělníka závislým na dílenském mistrovi a snížil jeho práci až na výkon pomocného dělníka, svaluje vinu znovu na továrnu a na stroje, aby degradoval dělníka tím, že ho „podřizuje pánovi“, a jeho ponížení dovršuje tím, že ho nechává „klesnout ze stavu řemeslníka do stavu pomocného dělníka“. Pěkná dialektika! A kdyby při tom aspoň zůstal; ale to ne, to mu nestačí, musí mít nové dějiny dělby práce, tentokrát ne proto, aby z nich odvodil rozpory, nýbrž aby rekonstruoval továrnu podle svého. Aby dosáhl tohoto cíle, musí zapomenout na všechno, co právě řekl o dělbě práce.

Práce se organisuje a dělí různě, podle toho, jakých nástrojů se při ní používá. Ruční mlýn předpokládá jinou dělbu práce než parní mlýn. Začíná-li někdo dělbou práce vůbec, aby pak došel ke speciálnímu výrobnímu nástroji, ke strojům, tropí si posměch z dějin.

Stroje nejsou ekonomickou kategorií, jako jí není vůl, který táhne pluh. Stroje nejsou nic jiného než výrobní síla. Moderní továrna, založená na používání strojů, je společenský výrobní vztah, ekonomická kategorie.

Podívejme se, jak se to všechno odehrává ve skvělé fantasii Proudhona,

„Ve společnosti je ustavičné vznikání nových a nových strojů antithesí, obrácenou formulí dělby práce: je to protest průmyslového génia proti rozdrobené a vražedné práci. Co je vlastně stroj? Způsob spojování různých částí práce, které dělba práce od sebe oddělila. Každý stroj lze definovat jako souhrn mnoha operací... Pomocí stroje se tedy dojde k obnovení dělníka... Stroje, které jsou v politické ekonomii protikladem dělby práce, představují synthesi, která se v lidském duchu klade proti analyse... Dělba jen rozdělila různé části práce a ponechala každému na vůli, aby se věnoval tomu oboru, který mu nejlépe vyhovuje; továrna seskupuje dělníky podle vztahu každé části k celku... zavádí do práce princip autority... Ale to ještě není všechno: stroj nebo továrna, která degradovala dělníka tím, že ho podřídila pánovi, dovršuje jeho ponížení tím, že ho nechává klesnout ze stavu řemeslníka do stavu pomocného dělníka... Období, které nyní prožíváme, období strojů, se vyznačuje zvláštním rysem, totiž námezdní prací. Námezdní práce vznikla později než dělba práce a směna.“ [I, 135, 136, 161.]

Jen prostou poznámku pro p. Proudhona. Rozdělení různých částí práce, které ponechává každému na vůli, aby se věnoval tomu oboru, který mu nejlépe vyhovuje, rozdělení, které p. Proudhon datuje od počátku světa, existuje pouze v moderním průmyslu, za vlády konkurence.

Dále nám p. Proudhon podává převelice „zajímavou genealogii“, aby dokázal, jak továrnu zrodila dělba práce a námezdní práci továrna.

1) Předpokládá člověka, který „přišel na to, že rozdělíme-li výrobu na její různé části a dáme-li každou z nich vykonávat zvláštnímu dělníkovi“, je možno výrobní síly zmnohonásobit.

2) Tento člověk „sleduje tuto myšlenku dál a řekne si, že vytvoří-li stálou skupinu dělníků, vybavených pro zvláštní úkol, který si vytkl, dosáhne pravidelnější výroby“ atd.

3) Tento člověk navrhne jiným lidem, aby se chopili jeho myšlenky a sledovali ji.

4) Tento člověk jedná na počátku výroby se svými druhy, kteří se později stanou jeho dělníky, jako rovný s rovným.

5) „Je nabíledni, že tato prvotní rovnost musela pro výsadní postavení mistra a závislost námezdního dělníka brzy zaniknout.“

To je další vzorek historické a popisné metody p. Proudhona.

Zkoumejme nyní z historického a ekonomického hlediska, zda byl princip autority opravdu zaveden do společnosti továrnou nebo strojem později než dělba práce; zda byl přitom dělník na jedné straně rehabilitován, i když byl na druhé straně podroben autoritě; zda je stroj opětným spojením rozdělené práce, synthesí práce v protikladu k její analyse.

Společnost jako celek má s vnitřní organisací továrny společné to, že má také svou dělbu práce. Kdybychom vzali za vzor dělbu práce v moderní továrně a aplikovali ji na celou společnost, byla by k výrobě bohatství nejlépe organisována bezpochyby taková společnost, v jejímž čele by stál pouze jediný podnikatel jako vůdce, který by rozděloval úlohy podle předem stanoveného řádu různým členům společenství. Ale ve skutečnosti to tak není. Zatímco v moderní továrně řídí dělbu práce přesně a podrobně autorita podnikatele, nemá moderní společnost k tomu, aby rozdělila práci, jiný řád, jinou autoritu než svobodnou konkurenci.

Za patriarchálního zřízení, za kastovního zřízení, za feudálního a cechovního zřízení existovala v celé společnosti dělba práce podle pevných pravidel. Byla tato pravidla stanovena nějakým zákonodárcem? Ne. Původně vzešla z podmínek materiální výroby a teprve mnohem později byla povýšena na zákon. Takto se tyto různé formy dělby práce staly základem sociální organisace. Co se týče dělby práce v dílně, byla ve všech těchto formách společnosti vyvinuta nepatrně.

Lze dokonce stanovit jako všeobecné pravidlo, že čím méně vládne autorita v dělbě práce uvnitř společnosti, tím víc se vyvíjí dělba práce uvnitř dílny a tím víc je tam podřízena autoritě jednoho člověka. Autorita v dílně a autorita ve společnosti jsou si tedy, pokud jde o dělbu práce, nepřímo úměrné.

A nyní se podívejme, co je vlastně taková dílna, v níž jsou zaměstnání přesně oddělena, kde úkol každého dělníka je omezen na zcela jednoduchý pracovní úkon a kde autorita, kapitál, seskupuje dělníky a řídí jejich práci. Jak vznikla tato dílna? Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, museli bychom zkoumat, jak se vyvinul manufakturní průmysl ve vlastním smyslu. Míním tím průmysl, který ještě není moderním průmyslem se stroji, který však už není ani středověkým řemeslem, ani domáckým průmyslem. Nebudeme se pouštět do podrobností; uvedeme jen několik hlavních bodů, abychom ukázali, že s formulkami se nedají dělat dějiny.

Jednou z nejnezbytnějších podmínek pro vytvoření manufakturního průmyslu byla akumulace kapitálu, usnadněná objevením Ameriky a dovozem amerických drahých kovů.

Je dostatečně dokázáno, že rozmnožení směnných prostředků mělo za následek jednak znehodnocení mezd a pozemkových rent, jednak zvýšení průmyslových zisků. Jinak řečeno: čím víc upadala třída vlastníků půdy a třída dělníků, feudálních pánů a lidu, tím víc se vzmáhala třída kapitalistů, buržoasie.

Zároveň přispívaly k rozvoji manufakturního průmyslu ještě jiné okolnosti: od té doby, co bylo navázáno obchodní spojení s Východní Indií kolem mysu Dobré naděje, šlo na trh větší množství zboží, dále to byl koloniální systém a rozvoj obchodu se zámořím.

Jiná okolnost, která nebyla v dějinách manufakturního průmyslu ještě dost oceněna, bylo rozpuštění početných družin feudálních pánů, z jejichž řadových členů se stali nejprve tuláci, než vstoupili do dílen. Vytvoření manufakturní dílny předcházelo v patnáctém a šestnáctém století téměř všude tuláctví. Ke vzniku dílny přispělo také to, že po celá staletí proudilo do měst spousta venkovanů, vyháněných z venkova tím, že se pole přeměňovala v pastviny a pokrok v zemědělství zmenšil počet pracovních sil, jichž bylo třeba k obdělávání půdy.

Rozšíření trhu, akumulace kapitálu, změny v sociálním postavení tříd, spousta lidí zbavených svých dosavadních zdrojů příjmů, to všechno jsou historické podmínky pro vytvoření manufaktury. Lidi neshromáždila v dílnách a továrnách přátelská ujednání mezi rovnými, jak tvrdí p. Proudhon. Manufaktura se nezrodila ani v lůně starých cechů. Šéfem moderní továrny se stal kupec, a ne starý cechovní mistr. Skoro všude se odehrával mezi manufakturou a řemeslem urputný boj.

Akumulace a koncentrace nástrojů a pracovníků předcházely vývoj dělby práce uvnitř dílny. Manufaktura se mnohem spíše zakládala na spojení mnoha dělníků a mnoha řemesel na jednom místě, v jedné místnosti, pod velením jednoho kapitálu než na rozdělení prací a na přizpůsobení speciálního dělníka velmi jednoduchému úkonu.

Užitek manufakturní dílny netkvěl tak v dělbě práce ve vlastním smyslu, jako v tom, že se pracovalo ve větším měřítku, že se ušetřilo mnoho zbytečných výloh atd. Na konci šestnáctého a na začátku sedmnáctého století holandská manufaktura ještě sotva znala dělbu práce.

Vývoj dělby práce předpokládá spojení dělníků v jedné dílně. Ani v šestnáctém, ani v sedmnáctém století nenajdeme jediný příklad, že by se byla různá odvětví téhož řemesla provozovala odděleně v takovém měřítku, aby bylo stačilo sloučit je na jednom místě, aby vznikla zcela hotová manufakturní dílna. Jakmile však byli lidé a nástroje jednou spojeni, dělba práce v té podobě, v jaké cxistovala za cechů, se nezbytně reprodukovala a obrážela uvnitř manufakturní dílny.

Pro p. Proudhona, který vidí věci vzhůru nohama, vidí-li je vůbec, předchází dělba práce, jak ji chápal Adam Smith, manufakturní dílnu, která je podmínkou její existence.

Stroje v pravém smyslu slova pocházejí z konce osmnáctého století. Nic není nesmyslnějšího než vidět v nich antithesi dělby práce, synthesi, která obnovuje v rozdrobené práci jednotu.

Stroj je spojení pracovních nástrojů a vůbec ne kombinace prací pro dělníka samého.

„Jestliže se každý dílčí pracovní úkon dělbou práce redukoval na použití jednoduchého nástroje, pak spojení všech těchto nástrojů, uváděných v činnost jedinou hybnou silou, tvoří stroj.“ (Babbage, „Traité suť lʼÉconomie des machines“ etc. [„Pojednání o ekonomii strojů“ atd.], Paříž 1833.^[66])

Jednoduché nástroje, akumulace nástrojů, složené nástroje, pohon těchto složených nástrojů jedinou ruční hybnou silou, člověkem, pohon těchto nástrojů přírodními silami, stroj, systém strojů s jedinou hybnou silou, systém strojů s automatickou hybnou silou — takový je vývoj strojů.

Soustředění výrobních nástrojů a dělba práce jsou od sebe tak neodlučitelné jako v politické oblasti soustředění veřejné moci a dělba soukromých zájmů. V Anglii je při koncentraci půdy, tohoto nástroje zemědělské práce, rovněž dělba práce v zemědělství a při obdělávání půdy se používá strojů. Ve Francii, kde je dělba nástroje zemědělké práce, půdy, totiž parcelový systém, není celkem vzato ani dělba práce v zemědělství, ani se tu při obdělávání půdy nepoužívá strojů.

Pro p. Proudhona znamená soustředění pracovních nástrojů negaci dělby práce. Ve skutečnosti vidíme zase pravý opak. Tou měrou, jak se vyvíjí soustředění nástrojů, vyvíjí se také dělba práce a vice versa^[e]. Proto má každý velký vynález v mechanice za následek větší dělbu práce a každé stupňování dělby práce zase přináší nové mechanické vynálezy.

Nemusíme připomínat, že velké pokroky v dělbě práce začaly v Anglii po vynálezu strojů. Tak tkalci a přadláci byli většinou rolníci, jak je tomu v zaostalých zemích ještě dnes. Vynález strojů dovršil oddělení manufakturního průmyslu od zemědělské výroby. Tkalce a přadláka, kteří byli dříve spojeni v jedné rodině, stroj rozloučil. Díky strojům může přadlák žít v Anglii, zatímco tkadlec je ve Východní Indii. Před vynálezem strojů zpracovával průmysl jednotlivých zemí hlavně suroviny, které rodila jejich vlastní půda; tak v Anglii vlnu, v Německu len, ve Francii hedvábí a len, ve Východní Indii a Levantě bavlnu atd. Díky použití strojů a páry mohla dělba práce nabýt takového rozsahu, že velký průmysl, odtržen od národní půdy, je závislý jedině na světovém trhu, na mezinárodní směně, na mezinárodní dělbě práce. Zkrátka stroj má takový vliv na dělbu práce, že jakmile se při výrobě nějakého předmětu naskytne možnost vyrábět některé jeho části strojově, rozdělí se jeho výroba ihned na dvě na sobě nezávislá odvětví.

Je ještě třeba hovořit o filantropickém a prozřetelností daném cíli, který pan Proudhon objevil ve vynálezu a původním použití strojů?

Když se v Anglii trh rozvinul tak, že mu ruční práce už nemohla stačit, vyvstala potřeba strojů. Pomýšlelo se tedy na použití vědy, mechaniky, která byla v osmnáctém století již úplně hotová.

Továrnu v jejích začátcích provázely činy, které byly všechno, jen ne filantropické. Bičem se honily do práce děti, kupčilo se s nimi, uzavíraly se smlouvy se sirotčinci. Byly zrušeny všechny zákony o výuční době dělníků, neboť už nebylo zapotřebí synthetických dělníků, abychom použili výrazu p. Proudhona. Posléze, po roce 1825, byly téměř všechny nové vynálezy výsledkem konfliktů mezi dělníky a podnikateli, kteří se snažili stůj co stůj znehodnotit odborné vyškolení dělníků. Po každé nové, jen poněkud významější stávce vznikl nějaký nový stroj. Dělník viděl v používání strojů tak málo svou rehabilitaci, své obnovení, jak říká p. Proudhon, že v osmnáctém století kladl velmi dlouho odpor vznikajícímu panství automatických mechanismů.

„Wyatt,“ praví dr. Ure, „vynalezl umělé přadlácké prsty (řadu rýhovaných válečků) dlouho před Arkwrightem... Hlavní nesnáz nespočívala ani tak ve vynálezu automatického mechanismu... Hlavní nesnáz záležela v disciplíně nutné k tomu, aby se lidé vzdali své navyklé nepravidelnosti při práci a přizpůsobili se neměnné pravidelnosti pohybu velkého mechanismu. Ale vynalézt a úspěšně zavést disciplinární řád, odpovídající potřebám a rychlosti automatického systému, to bylo dílo hodné Herkula, to bylo šlechetné dílo Arkwrightovo.“ [I, 21 — 22, 23.]

Zkrátka, zavedení strojů zvětšilo dělbu práce uvnitř společnosti, zjednodušilo úkol dělníka uvnitř továrny, soustředilo kapitál a rozkouskovalo člověka ještě víc.

Kdykoli se p. Proudhonovi zachce být ekonomem a nechat na chvíli „vývoje v pořadí rozumu“, hledá poučení u Adama Smitha, tedy v době, kdy továrna teprve vznikala. Věru, jaký to rozdíl mezi dělbou práce, jaká existovala za dob Adama Smitha, a jakou vidíme v dnešní továrně. Aby to bylo ještě pochopitelnější, postačí uvést několik úryvků z „Filosofie manufaktur“ doktora Ura.

„Když Adam Smith psal své nesmrtelné dílo o základech politické ekonomie, byl mechanický průmyslový systém ještě sotva znám. Dělba práce se mu právem zdála základním principem zdokonalení manufaktury; dokázal na výrobě špendlíků, že dělník, který se zdokonalil cvikem v jednom a témž úkonu, se stává výkonnějším a levnějším. Smith viděl, jak se podle tohoto principu v každém odvětví manufaktury určité úkony, jako např. stříhání mosazného drátu na stejně dlouhé kusy, značně usnadňují; jiné úkony, jako opracování a připevnění špendlíkových hlaviček, jsou poměrně obtížnější; z toho usoudil, že je přirozené přizpůsobit každému tomuto úkonu jednoho dělníka, jehož mzda bude odpovídat jeho dovednosti. Toto přizpůsobení je podstatou dělby práce. Ale co mohlo být vhodným příkladem za doby dr. Smitha, mohlo by dnes uvést veřejnost v omyl co se týká skutečného principu továrního průmyslu. Ve skutečnosti se dělba nebo spíše přizpůsobení práce různým individuálním schopnostem sotva hodí do pracovního plánu továrny; naopak, právě tam, kde nějaká operace vyžaduje velkou zručnost a přesnost, nesvěřuje se dělníkovi, který má dovedné ruce, ale často má sklon k různým nepravidelnostem, a přenáší se na zvláštní mechanismus, jehož automatická činnost je tak pravidelná, že na něj může dohlížet i dítě.

Principem automatického systému je tedy nahrazení ruční práce prací mechanickou a dělby práce mezi řemeslníky rozložením pracovního postupu na jeho součásti. V systému ruční práce byla lidská práce obvykle nejnákladnějším prvkem výrobku; v systému strojové práce jsou však schopnosti řemeslníka stále víc nahrazovány prostým dozorem nad mechanismy.

Taková už je slabost lidské povahy, že čím je dělník dovednější, tím je svéhlavější a tím je nesnadnější podřídit ho disciplíně, tím větší 3kody tedy může svými vrtošivými rozmary natropit celkovému mechanismu. Hlavním úkolem dnešního továrníka tudíž je, aby spojením vědy s kapitálem omezil funkci svých dělníků jen na to, aby byli pozorní a zruční v práci — což jsou vlastnosti, které se značně zdokonalují v mládí, soustřeďují-li se výhradně na jediný předmět.

Při systému gradace práce je třeba několikaleté doby učení, než oko a ruka nabudou takové zručnosti, jaká je nutná k některým dosti obtížným mechanickým úkonům, ale při systému, který rozkládá pracovní postup na jeho součásti a dává je vykonávat automatickému stroji, lze svěřit tyto základní dílčí operace průměrně schopnému člověku po krátké zkušební době; je-li zapotřebí, lze tuto osobu dokonce přemístit od jednoho stroje k jinému, podle vůle vedoucího podniku. Takovéto přemístění je v naprostém rozporu se starou rutinou, která rozděluje práci a ukládá jednomu dělníkovi formovat hlavičku špendlíku a druhému brousit jeho špičku, tedy práci, jejíž nudná jednotvárnost člověka otupuje... Avšak podle zásady vyrovnání, tj. při automatickém systému jsou schopnosti dělníka podrobeny jen příjemnému cviku“ atd. „...Protože jeho činnost spočívá v tom, že dohlíží na práci přesného mechanismu, může se jí naučit za velmi krátkou dobu; když pak přechází od stroje ke stroji, vnáší se do jeho práce rozmanitost a dělník si rozšiřuje myšlení tím, že uvažuje o všeobecných kombinacích, které vyplývají z jeho práce a z práce jeho druhů. Proto v systému rovnoměrného rozdělení prací nemůže dojít za obvyklých okolností k tomu sešněrování schopností, tomu omezení myšlení a zabrzdění tělesného vývoje, které se ne bezdůvodně připisovaly dělbě práce.

Stálým účelem a tendencí každého zdokonalování mechanismu je fakticky to, aby bylo možno úplně se obejít bez lidské práce anebo aby se její cena snížila tím, že se práce dospělého dělníka nahradí prací žen a dětí nebo práce vyučeného řemeslníka prací nevyučeného dělníka... Tato snaha zaměstnávat místo zkušených kvalilikovaných dělníků děti, které mají bystré oči a hbité prsty, dokazuje, že scholastické dogma o dělbě práce podle různých stupňů dovednosti bylo nakonec našimi osvícenými továrníky zavrženo.“ (André Ure, „Philosophie des manufactures ou Économie industrielle“ [„Filosofie manufaktur aneb průmyslová ekonomie“], sv. I, kap. I [str, 34 — 35]^[67].)

Dělbu práce uvnitř moderní společnosti charakterisuje skutečnost, že vytváří specialisaci, odborníky a s nimi odbornický idiotismus.

„Zmocňuje se nás obdiv,“ praví Lemontey, „vidíme-li, že v antice byla jedna a táž osobnost zároveň skvělým filosofem, básníkem, řečníkem, historikem, knězem, státníkem a vojevůdcem. My se tak rozsáhlého pole působnosti lekáme. Dnes si každý ohraničuje svůj úsek a uzavírá se v něm. Nevím, zda se tímto rozkouskováním pole působnosti zvětšuje, ale vím zcela jistě, že člověk se tím zmenšuje.“

Dělbu práce v továrně charakterisuje to, že tu práce ztratila všechen ráz specialisace. Jakmile však ustává všechen vývoj specialisace, začíná se objevovat potřeba universálnosti, snaha po všestranném vývoji individua. Továrna odstraňuje odborníky a odbornický idiotismus.

Pan Proudhon, který nepochopil ani tuto jedinou revoluční stránku továrny, činí krok zpět a navrhuje dělníkovi, aby nezhotovoval jen dvanáctou část špendlíku, ale po řadě všech dvanáct částí. Tak by dělník dospěl k úplnému a všestrannému poznání špendlíku. To je synthetická práce p. Proudhona. Není sporu, že udělat krok vpřed a krok vzad je také synthetický pohyb.

Celkem vzato nepřekročil p. Proudhon ideál maloměšťáka. Aby uskutečnil tento ideál, neumí si vymyslet nic lepšího, než že nás zavede zpět k středověkému tovaryši nebo v nejlepším případě řemeslnickému mistru. Stačí, říká kdesi ve své knize, vytvořit jen jednou v životě mistrovské dílo, cítit se jednou člověkem. Není to formou i obsahem mistrovské dílo, jak je vyžadovaly středověké cechy?

§ III. Konkurence a monopol

Dobrá stránka konkurence			„Konkurence je pro práci stejně podstatná jako dělba práce... Je nutná pro příchod rovnosti. [I, 186, 188.]
Špatná stránka konkurence			„Princip je negací sebe sama. Jeho nejjistějším důsledkem je to, že konkurence ničí ty, které strhne s sebou.“ [I, 185.]
Všeobecná úvaha			„Nedostatky, jež jsou jejím následkem, stejně jako dobro, které přináší...‚ obojí vyplývá logicky z principu.“ [185—186.]
Problém k řešení			„Hledat princip přizpůsobení, který musí vyplývat ze zákona vyššího, než je sama svoboda.“ [I, 185.] Varianta „Nemůže zde tedy jít o to zrušit konkurenci, což je stejně nemožné jako zrušit svobodu; jde o to najít rovnováhu, skoro bych řekl policii konkurence.“ [I, 223.]

Pan Proudhon začíná obhajobou věčné nutnosti konkurence proti těm, kdo ji chtějí nahradit soutěžením^[f].

Není „soutěžení bez cíle“; a protože „předmět každé vášně nezbytně souhlasí s vášní samou: žena je cílem vášně pro zamilovaného, moc pro ctižádostivce, zlato pro lakomce, vavřín pro básníka — tak předmětem průmyslového soutěžení je nutně zisk. Soutěžení není nic jiného než sama konkurence“. [1, 187.]

Konkurence je soutěžení o zisk. Musí být průmyslová soutěž nezbytně soutěží o zisk, tj. konkurencí? Pan Proudhon to prostě dokazuje tím, že to tvrdí. Viděli jsme už, že tvrdit pro něho znamená dokázat, jako předpokládat znamená popírat.

Je-li žena bezprostředním předmětem pro milence, je bezprostředním předmětem průmyslového soutěžení výrobek, a ne zisk.

Konkurence není průmyslové, nýbrž obchodní soutěžení. Dnes existuje průmyslové soutěžení jen kvůli obchodu. V ekonomickém životě moderních národů jsou dokonce fáze, kdy je každý zachvácen jakousi závratí dosáhnout zisku, aniž vyrábí. Tato pravidelně se opakující závrať spekulace odhaluje skutečnou povahu konkurence, která se chce vyhnout nutnosti průmyslového soutěžení.

Kdybyste byli ve 14. století řekli řemeslníkovi, že všechna privilegia a celá feudální organisace výroby budou odstraněny a nahrazeny průmyslovým soutěžením zvaným konkurence, byl by vám odpověděl, že privilegia různých korporací, cechů a společenstev jsou organisovaná konkurence. Pan Proudhon říká totéž, když tvrdí, že „soutěžení není nic jiného než sama konkurence“.

„Nařiďte, aby byla od 1. ledna 1847 každému zaručena práce a mzda, a ihned bude horečné průmyslové vypětí vystřídáno obrovským ochabnutím.“ [I, 189.]

Místo předpokladu, kladu a negace máme nyní nařízení, které vydal p. Proudhon výslovně proto, aby dokázal nutnost konkurence, její věčnost jako kategorie atd.

Kdybychom si představovali, že k tomu, abychom se dostali z konkurence, stačí vydat nařízení, nedostali bychom se z ní nikdy. A jde-li někdo tak daleko, že navrhuje zrušit konkurenci, ale přitom zachovat mzdy, navrhuje tím, aby se královským dekretem nařídil nesmysl. Ale národy se nevyvíjejí na královský rozkaz. Než se vydají taková nařízení, musí se napřed od základu změnit přinejmenším jejich průmyslové a politické existenční podmínky, a tudíž celý jejich způsob života.

Pan Proudhon nám nyní s neochvějnou jistotou odpoví, že je to hypothesa „přetvoření naší povahy bez předběžných historických podmínek“ a že má právo „vyloučit nás z diskuse“, nevíme, na základě jakého nařízení.

Pan Proudhon neví, že celé dějiny jsou jen neustálé přetváření lidské povahy.

„Držme se faktů. Francouzská revoluce byla provedena právě tak pro průmyslovou svobodu jako pro svobodu politickou; a i když si Francie roku 1789 — řekněme to otevřeně — naprosto neuvědomila všechny následky principu, jehož uskutečnění žádala, přece se nezklamala ani ve svých přáních, ani ve svém očekávání. Kdo se to pokusí popírat, ztratí v mých očích právo na kritiku: nikdy nebudu diskutovat s odpůrcem, který prohlásil dobrovolný omyl 25 milionů lidí za princip... Kdyby konkurence nebyla principem sociální ekonomie, dekretem osudu, nutnou potřebou lidské duše, proč se místo zrušení korporací, cechů a společenstev nepomýšlelo raději na to všechny je opravit?“ [I, 191, 192.]

Protože tedy Francouzi 18. století odstranili korporace, cechy a společenstva, místo aby je poopravili, musí Francouzi 19. století pozměnit konkurenci, místo aby ji odstranili. Protože konkurence zavládla ve Francii v 18. století jako důsledek historických potřeb, nemůže být tato konkurence v 19. století odstraněna kvůli jiným historickým potřebám. Pan Proudhon nepochopil, že vznik konkurence souvisí se skutečným vývojem lidí 18. století, a činí z konkurence jakousi nutnou potřebu lidské duše in partibus infidelium^[g]. Co by udělal pro 17. století z velikého Colberta?

Po revoluci nastal dnešní stav věcí. I z něho si p. Proudhon bere fakta, aby ukázal věčnost konkurence, když dokazuje, že všechna výrobní odvětví, v nichž tato kategorie dosud není dostatečně vyvinuta, jako např. v zemědělství, jsou ve stavu úpadku a zaostalosti.

Tvrzení, že některá odvětví výroby dosud nejsou na výši konkurence, že jiná dosud nedosáhla úrovně buržoasní výroby, je planý žvást, který naprosto nedokazuje věčnost konkurence.

Všechna logika p. Proudhona je shrnuta v tomto: Konkurence je společenský vztah, v němž dnes rozvíjíme své výrobní síly. Tuto pravdu logicky nerozvíjí, dává jí jen formy, často velmi rozvité, když říká, že konkurence je průmyslové soutěžení, soudobý způsob být svobodný, odpovědnost v práci, konstituování hodnoty, podmínka pro příchod rovnosti, princip sociální ekonomie, dekret osudu, nutná potřeba lidské duše, vnuknutí věčné spravedlnosti, svoboda v dělbě, dělba ve svobodě, ekonomická kategorie.

„Konkurence a asociace se navzájem podporují. Nejenže se nevylučují, ani se nerozcházejí. Kdo řekne konkurence, předpokládá již společný cíl. Konkurence tedy není egoismus a je nejsmutnějším omylem socialismu, že v ní vidí rozvrat společnosti.“ [I, 223.]

Kdo říká konkurence, říká společný cíl, a to dokazuje jednak, že konkurence je asociace, jednak, že konkurence není egoismus. A kdo říká egoismus, neříká také společný cíl? Každý egoismus působí ve společnosti a prostřednictvím společnosti. Předpokládá tudíž společnost, tj. společné cíle, společné potřeby, společné výrobní prostředky atd. atd. Je tedy čirou náhodou, že konkurence a asociace, o nichž hovoří socialisté, se proto ani nerozcházejí?

Socialisté velmi dobře vědí, že dnešní společnost je založena na konkurenci. Jak by tedy mohli vytýkat konkurenci, že rozvrací současnou společnost, kterou chtějí sami rozvrátit? A jak by mohli vytýkat konkurenci, že rozvrací příští společnost, v níž naopak vidí svržení konkurence?

Pan Proudhon praví o kus dál, že konkurence je protikladem monopolu, že tudíž nemůže být protikladem asociace.

Feudalismus byl od samého počátku v protikladu s patriarchální monarchií; nebyl však protikladem konkurence, ta ještě neexistovala. Vyplývá z toho, že konkurence není v protikladu s feudalismem?

Ve skutečnosti jsou slova společnost, asociace názvy, které lze dát kterékoli společnosti, jak feudální, tak buržoasní, která je asociací založenou na konkurenci. Jak tedy mohou existovat socialisté, kteří se domnívají, že mohou pouhým slovem asociace vyvrátit konkurenci? A jak si může p. Proudhon sám myslit, že obhájí konkurenci proti socialismu tím, že ji prostě označí slovem asociace?

Všechno, co jsme právě řekli, tvoří dobrou stránku konkurence, jak ji chápe p. Proudhon. Přejděme nyní k špatné, tj. k negativní stránce konkurence, k jejím nedostatkům, k jejím zhoubným, rozvratným, škodlivým vlastnostem.

Obraz, který nám kreslí p. Proudhon, je značně pochmurný.

Konkurence plodí bídu, živí občanskou válku, „mění přirozená pásma“, mísí národnosti, rozvrací rodiny, korumpuje veřejné svědomí, „převrací představy o právu, spravedlnosti“, o morálce, a co je ještě horší, ničí poctivý a svobodný obchod a nedává náhradou za něj ani synthetickou hodnotu, pevnou a slušnou cenu. Přináší zklamání kdekomu, i ekonomům. Dohání věci tak daleko, že se nakonec sama ničí.

Může být po tom všem, co říká p. Proudhon o konkurenci špatného, něco, co by působilo na vztahy buržoasní společnosti i na její principy a její iluse rozkladněji a zhoubněji než konkurence?

Všimněme si, že konkurence působí na buržoasní vztahy tím zhoubněji, čím víc podněcuje horečnou tvorbu nových výrobních sil, tj. materiálních podmínek nové společnosti. Alespoň z tohoto hlediska by špatná stránka konkurence měla své výhody.

„Konkurence jako ekonomický stav nebo ekonomická fáze je z hlediska svého původu nutným výsledkem... teorie o snížení výrobních nákladů.“ (I, 235.]

Pro p. Proudhona je asi oběh krve následkem Harveyovy teorie.

„Monopol je nevyhnutelný konec konkurence, která jej plodí nepřetržitou negací sebe samé. Už tento vznik monopolu je jeho ospravedlněním... Monopol je přirozený protiklad konkurence... protože však konkurence je nutná, zahrnuje ideu monopolu, neboť monopol je jakoby sídlem každé konkurující individuality.“ [I, 236, 237.]

Radujeme se s p. Proudhonem, že se mu poštěstilo alespoň jednou zdařile aplikovat svou formuli o thesi a antithesi. Že moderní monopol zplodila sama konkurence, ví kdekdo.

Co se týče obsahu, drží se p. Proudhon básnických obrazů. Konkurence činila „z každého pododdílu práce jakousi svrchovanou oblast, v níž každé individuum uplatňovalo svou sílu a nezávislost“. Monopol je „sídlem každé konkurující individuality“. Svrchovaná oblast je přinejmenším stejně dobrá jako sídlo.

Pan Proudhon mluví jen o moderním monopolu, který zplodila konkurence. My však všichni víme, že konkurenci vytvořil feudální monopol. Konkurence tedy původně byla opakem monopolu, a ne monopol opakem konkurence. Moderní monopol není tudíž prostou antithesí, nýbrž naopak skutečnou synthesí.

These: Feudální monopol, předchůdce konkurence.

Antithese: Konkurence.

Synthese: Moderní monopol, který je negací feudálního monopolu, pokud předpokládá vládu konkurence, a který je negací konkurence, pokud je monopolem.

Moderní monopol, buržoasní monopol, je tedy monopol synthetický, je to negace negace, jednota protikladů. Je to monopol ve své ryzí, normální, racionální podobě. Pan Proudhon je v rozporu se svou vlastní filosofií, prohlašuje-li buržoasní monopol za monopol v surovém, zjednodušeném, rozporném, spasmatickém stavu. P. Rossi, kterého p. Proudhon dost často cituje, pokud jde o monopol, zřejmě lépe vystihl synthetický charakter buržoasního monopolu. Ve svém „Cours dʼéconomie politique“ [„Kurs politické ekonomie“]^[68] rozeznává monopoly umělé a monopoly přirozené. Praví, že feudální monopoly jsou umělé, tj. svévolné, buržoasní monopoly jsou přirozené, tj. racionální.

Monopol je dobrá věc, soudí p. Proudhon, neboť je to ekonomická kategorie, emanace „neosobního rozumu lidstva“. Konkurence je rovněž dobrá věc, protože je to také ekonomická kategorie. Co však není dobré, je realita monopolu a realita konkurence. A ještě horší je, že konkurence a monopol se navzájem požírají. Co dělat? Musíme hledat synthesi těchto dvou věčných idejí, vyrvat ji božímu nitru, kde od nepaměti spočívá.

V praktickém životě nalézáme nejen konkurenci, monopol a jejich antagonismus, ale i jejich synthesi, kterou není formule, nýbrž pohyb. Monopol plodí konkurenci, konkurence plodí monopol. Monopolisté spolu konkurují, z konkurentů se stávají monopolisté. Omezí-li monopolisté konkurenci mezi sebou částečnými asociacemi, roste konkurence mezi dělníky; a čím víc roste masa proletářů proti monopolistům toho kterého národa, tím bezuzdnější je konkurence mezi monopolisty různých národů. Synthese je taková, že monopol se může udržet jen tím, že se dává neustále do konkurenčního boje.

Aby dialekticky vyvodil daně, které přicházejí po monopolu, vypráví nám p. Proudhon o géniu společnosti. Tento génius kráčí neohroženě svou klikatou cestou,</p>

„jde jistým krokem, bez lítosti a bez zastávek, a když došel k nároží monopolu, ohlédne se melancholicky zpět a po zralé úvaze uvalí daně na všechny předměty výroby a vytvoří celou administrativní organisaci, aby byly všechny funkce vydány proletariátu a placeny monopolisty“. [I, 284, 285.]

Co říci o tomto géniovi, který se prochází na lačný žaludek po klikaté cestě? A co říci o této procházce, která nemá jiný cíl než zničit buržoy daněmi, když přece daně jsou právě k tomu, aby se buržoové mohli udržet jako vládnoucí třída?

Abychom alespoň přibližně ukázali, jak p. Proudhon zachází s těmito ekonomickými podrobnostmi, stačí říci, že podle něho byla spotřební daň zavedena v zájmu rovnosti a aby se pomohlo proletariátu.

Spotřební daň dosáhla plného rozvoje teprve po vítězství buržoasie. V rukou průmyslového kapitálu, tj. střídmého a šetrného bohatství, které se uchovává, reprodukuje a množí přímým vykořisťováním práce, byla spotřební daň prostředkem k vykořisťování lehkomyslného, veselého a marnotratného bohatství feudálního panstva, které jen spotřebovávalo. James Steuart velmi dobře vysvětlil tento původní účel spotřební daně ve svém „Zkoumání zásad politické ekonomie“, které uveřejnil 10 let před Adamem Smithem.

„V absolutní monarchii,“ praví, „dívají se panovníci, zdá se, s jakousi závistí na růst bohatství, a proto ukládají těm, kdo bohatnou, daně — daně z výroby. Za konstituční vlády padají daně zpravidla na ty, kdo chudnou zdaňuje se spotřeba. Tak mocnáři zdaňují průmysl... např. daň z hlavy a daň z majetku jsou úměrné předpokládanému bohatství těch, jimž jsou uloženy. Každý musí platit daně ze zisku, který má podle odhadu. V konstitučních státech se vybírají daně zpravidla ze spotřeby. Každý musí platit daně podle svých vydání.“^[69]

Co se týče logického sledu daní, obchodní bilance, úvěru — v hlavě p. Proudhona — poznamenáme jen, že anglická buržoasie, která se politicky konstituovala za Viléma Oraňského, vytvořila rázem nový daňový systém, státní úvěr a systém ochranných cel, jakmile byla s to svobodně rozvíjet své existenční podmínky.

To snad stačí, aby si čtenář mohl udělat správnou představu o veleučených úvahách p. Proudhona o policii nebo daních, o obchodní bilanci, úvěru, komunismu a populaci. Vsaďme se, že ani sebeshovívavější kritika by se nemohla těmito kapitolami zabývat vážně.

§ IV. Vlastnictví čili renta

V každé historické epoše se vlastnictví vyvíjelo jinak a za zcela různých společenských vztahů. Definovat buržoasní vlastnictví tedy znamená jen popsat všechny společenské vztahy buržoasní výroby.

Chtít definovat vlastnictví jako nezávislý vztah, jako zvláštní kategorii, jako abstraktní a věčnou ideu je metafysická nebo právnická iluse.

Ačkoli se p. Proudhon tváří, jako by hovořil o vlastnictví vůbec, pojednává pouze o pozemkovém vlastnictví, o pozemkové rentě.

„Původ renty, stejně jako vlastnictví, je, abych tak řekl, mimoekonomický: spočívá v psychologických a morálních úvahách, které jen velmi vzdáleně souvisí s výrobou bohatství.“ (Sv. II, str. 269.)

Pan Proudhon tedy doznává, že není s to pochopit ekonomický původ renty a vlastnictví. Přiznává, že tato neschopnost ho nutí, aby se uchýlil k psychologickým a morálním úvahám, které jen velmi vzdáleně souvisí s výrobou bohatství, ale zato mají velmi blízko k omezenosti jeho historického obzoru. Pan Proudhon tvrdí, že původ vlastnictví má v sobě něco mystického a tajemného. Nuže, vidí-li někdo v původu vlastnictví něco tajemného, tj. promění-li v tajemství poměr výroby k rozdělováni výrobních nástrojů, neznamená to, abychom použili slov páně Proudhonových, že se vzdává jakýchkoli nároků na ekonomickou vědu?

Pan Proudhon se

„omezuje na připomínku, že v sedmém období ekonomického vývoje — v období úvěru — kdy fikce vypudila skutečnost a lidské činnosti hrozilo, že se propadne v nicotu, bylo nutné připoutat člověka pevněji k přírodě; a renta byla cenou této nové smlouvy“. (Sv. II, str. 265.)

Muž se čtyřiceti tolary^[h] asi předvídal p. Proudhona: „S prominutím, pane stvořiteli, každý je pánem ve svém světě; ale nikdy mě nepřesvědčíte, že svět, v němž žijeme, je ze skla.“^[70] To je možné, že ve vašem světě, kde úvěr byl prostředkem, aby se lidská činnost propadla v nicotu, bylo pozemkové vlastnictví nutné, aby připoutalo člověka k přírodě. Ve světě skutečné výroby, kde pozemkové vlastnictví vždy předchází úvěr, je páně Proudhonův horror vacui^[i] nemyslitelný.

Jakmile renta existuje, ať vznikla jakkoli, vznikne o ni spor mezi pachtýřem a vlastníkem půdy. Co je výsledkem tohoto sporu, jinak řečeno, jaká je průměrná výše renty? Vizme, co říká p. Proudhon:

„Ricardova teorie odpovídá na tuto otázku. Na počátku společnosti, kdy byl člověk na zemi nováčkem, kdy měl před sebou pouze nekonečné lesy, kdy půdy bylo mnoho a průmysl teprve začínal vznikat, musela se renta rovnat nule. Půda, ještě neobdělaná, byla předmětem užitku, nebyla ještě směnnou hodnotou: byla společná, ale ne společenská. Postupné rozmnoženi rodin a pokrok zemědělství vedly k tomu, že si lidé uvědomili cenu půdy. Práce dala půdě hodnotu; tak vznikla renta. Čím víc plodů neslo pole při témž množství práce, tím výš se cenilo. Přitom bylo vždy snahou majitelů zmocnit se všech plodů půdy, po srážce nájemcovy mzdy, tj. po srážce výrobních nákladů. Tak chodí vlastnictví neodbytně za prací a bere jí všechno, co ve výrobku přesahuje skutečné náklady. Zatímco vlastník plní svůj mystický úkol a zastupuje proti oráči společenství, je pachtýř v určení Prozřetelnosti pouze odpovědným dělníkem, který je povinen společnosti skládat účty o všem, co získá nad svou legitimní mzdu... Svou podstatou a svým určením je tedy renta nástrojem rozdělující spravedlnosti, jedním z tisíce prostředků, jichž užívá ekonomický génius, aby dosáhl rovnosti. Je to obrovský katastr, vytvořený ve vyšším zájmu z protikladných stran pozemkovými vlastníky a pachtýři — při čemž je však tajná dohoda mezi nimi vyloučena — a jeho konečným výsledkem musí být vyrovnat držbu půdy mezi těmi, kdo jí užívají, a průmyslníky... Jen tato magická síla vlastnictví byla s to vyrvat oráči přebytek výrobku, jejž nemohl nepovažovat za svůj a o němž se domníval, že on je jeho jediným původcem. Renta, nebo lépe řečeno, vlastnictví zlomilo zemědělský egoismus a vytvořilo solidaritu, kterou by nemohla vytvořit žádná moc, žádné rozdělení půdy... Nyní, kdy je dosaženo morálního účinku vlastnictví, zbývá jen provést rozdělení renty.“ [II, 270—272.]

Všechna tato hřmotná slova říkají především toto: Ricardo praví, že přebytek ceny zemědělských výrobků nad jejich výrobními náklady, včetně obvyklého zisku a úroku z kapitálu, je mírou renty. Pan Proudhon to dělá lépe. U něho zasáhne jako deus ex machina^[j] vlastník a vyrve oráči všechen přebytek jeho produktu nad výrobními náklady. Bere si na pomoc zásah vlastníka, aby vysvětlil vlastnictví, a zásah rentiéra, aby vysvětlil rentu. Odpovídá na otázku tím, že otázku opakuje a přidá k ní ještě jednu slabiku.^[k]

Poznamenejme ještě, že p. Proudhon tím, že určuje rentu rozdílem v úrodnosti půdy, připisuje jí nový původ, protože než se půda cenila podle různého stupně úrodnosti, „nebyla“ podle něho „směnnou hodnotou, ale byla společná“. Kam se tedy poděla ta fikce renty, která vznikla z nutnosti přivést zpět k zemi člověka, jemuž hrozilo nebezpečí, že se ztratí v nekonečnu nicoty?

Zbavme nyní Ricardovo učení prozřetelnostních, alegorických a mystických frází, do nichž je p. Proudhon tak pečlivě zahalil.

Renta ve smyslu Ricardově je pozemkové vlastnictví v buržoasní podobě, tj. feudální vlastnictví, které se podřídilo podmínkám buržoasní výroby.

Viděli jsme, že podle Ricardova učení je cena všech předmětů v poslední instanci určena výrobními náklady, včetně průmyslového zisku; jinými slovy, je určena vynaloženou pracovní dobou. V průmyslové výrobě určuje cena výrobku získaného minimem práce cenu všeho ostatního zboží téhož druhu, za předpokladu, že je možno neomezeně rozmnožit nejlevnější a nejproduktivnější výrobní nástroje a že svobodná konkurence nutně vytváří tržní cenu, tj. společnou cenu pro všechny výrobky téhož druhu.

V zemědělské výrobě naopak určuje cenu všech výrobků téhož druhu cena výrobku získaného největším množstvím práce. Především tu nelze na rozdíl od průmyslové výroby libovolně rozmnožit výrobní nástroje stejné produktivnosti, tj. stejně úrodné pozemky. Dále se podle toho, jak přibývá obyvatelstva, přistupuje k obdělávání půdy horší jakosti anebo se do téhož pozemku vkládá nový kapitál, který je poměrně méně produktivní než kapitál vložený poprvé. V obou případech se vynaloží větší množství práce na dosažení poměrně menšího množství výrobků. Protože potřeby obyvatelstva vyžadují toto zvýšení množství práce, jde výrobek půdy, na níž se hospodaří s většími náklady, zrovna tak na odbyt jako výrobek půdy obdělávané s menšími náklady. A protože konkurence vyrovnává tržní cenu, platí se za výrobek z lepší půdy tolik jako za výrobek z půdy podřadnější. To, oč cena výrobků z lepší půdy převyšuje jejich výrobní náklady, tvoří právě rentu. Kdyby byly vždy k disposici stejně úrodné pozemky, kdyby bylo možné, jako v průmyslu, použít vždy levnějších a produktivnějších strojů, nebo kdyby další vklady kapitálu byly stejně výnosné jako první, byla by cena zemědělských výrobků určena cenou plodin získaných nejlepšími výrobními nástroji, jak jsme to viděli u cen průmyslových výrobků. Ale v té chvíli by také zmizela renta.

Má-li být Ricardovo učení obecně platné, je třeba^[l], aby se kapitál mohl volně vkládat do různých průmyslových odvětví; aby silně vyvinutá konkurence mezi kapitalisty vyrovnala zisky; aby pachtýř byl jen průmyslovým kapitalistou, který žádá z kapitálu, vloženého do horších pozemků^[m], stejný zisk jako z kapitálu vloženého do některého průmyslového odvětví; aby se v zemědělství hospodařilo podle téhož systému jako ve velkém průmyslu; a konečně, aby vlastníku půdy šlo jen o peněžní důchod.

Může se stát, jako je tomu v Irsku, že renta ještě neexistuje, ačkoli pachtovní systém je vyvinut v největší míře. Protože renta je přebytek nejen nad mzdou, ale i nad průmyslovým ziskem, nemůže existovat v zemích, kde je důchod vlastníka půdy pouhou srážkou ze mzdy.

Renta tedy zdaleka nečiní z toho, kdo půdu obdělává, z pachtýře, prostého dělníka a nechce „vyrvat oráči přebytek výrobku, jejž nemůže nepovažovat za svůj“, ale staví proti vlastníku půdy — místo otroka, nevolníka, obročníka nebo námezdního dělníka — průmyslového kapitalistu. Od té doby, co se pozemkové vlastnictví ustavilo jako renta, připadá vlastníku půdy jen přebytek nad výrobními náklady, určovanými nejen mzdou, nýbrž také průmyslovým ziskem. Tedy vlastníku půdy vyrvala renta část jeho důchodu.^[n] Uplynula také dlouhá doba, než byl feudální pachtýř nahrazen průmyslovým kapitalistou. V Německu např. začala tato změna teprve v poslední třetině osmnáctého století. Jedině v Anglii se tento poměr mezi průmyslovým kapitalistou a vlastníkem půdy vyvinul úplně.

Dokud existoval jen oráč p. Proudhoa, nebyla renta. Od té doby, co existuje renta, není už oráč pachtýřem, nýbrž dělníkem, oráčem pachtýřovým. Snížení pracovníka na prostého dělníka, nádeníka, námezdního dělníka, pracujícího pro průmyslového kapitalistu; nástup průmyslového kapitalisty, který provozuje zemědělství jako každý jiný průmysl; přeměna vlastníka půdy z malého panovníka v obyčejného lichváře — to jsou různé vztahy, vyjádřené rentou.

Renta ve smyslu Ricardově je přeměna patriarchálního zemědělství v obchodní podnik, používání průmyslového kapitálu na půdě, přenesení městské buržoasie na venkov. Renta, místo aby připoutala člověka k přírodě, svázala jen užívání půdy s konkurencí. Jakmile byla vytvořena renta, stalo se vlastnictví půdy samo výsledkem konkurence, protože od této chvíle je závislé na tržní hodnotě zemědělských výrobků. Jako renta se pozemkové vlastnictví stává pohyblivým a je předmětem obchodu. Renta je možná teprve od chvíle, kdy rozvoj průmyslu ve městech a sociální organisace, která z něho vyplývá, nutí vlastníka půdy, aby hleděl jen na obchodní zisk, na peněžitý výtěžek svých zemědělských výrobků, učí ho vidět ve svém pozemkovém vlastnictví jen stroj na dělání peněz. Renta odtrhla vlastníka půdy do té míry od půdy, od přírody, že ani nemusí své pozemky znát, jak to vidíme v Anglii. Co se týče pachtýře, průmyslového kapitalisty a zemědělského dělníka, nejsou připoutáni k půdě, na níž hospodaří, o nic víc, než jsou podnikatel a dělník v průmyslu připoutáni k bavlně nebo vlně, kterou zpracovávají; cítí se připoutáni jen k ceně svého hospodaření, jen k peněžnímu výtěžku. Odtud jeremiády reakčních stran, které z celého srdce dychtí po návratu feudalismu, zlatého patriarchálního života, prostých mravů a velkých ctností našich předků. Na podřízení půdy zákonům, které vládnou ve všech ostatních průmyslových odvětvích, se ze zištných pohnutek naříká a vždy bude naříkat. Tak lze říci, že renta se stala hybnou silou, která vtáhla idylu do pohybu dějin.

Ricardo sice předpokládá, že k určení renty je nutná buržoasní výroba, ale přitom své pojetí renty aplikuje na pozemkové vlastnictví všech dob a všech zemí. To jsou omyly všech ekonomů, kteří vydávají vztahy buržoasní výroby za věčné kategorie.

Od prozřetelností daného účelu renty, kterým je pro p. Proudhona přeměna oráče v odpovědného pracovníka, přechází p. Proudhon k rovnostářskému rozdělování renty.

Renta je, jak jsme právě viděli, konstituována rovnou cenou výrobků z pozemků nerovné úrodnosti, takže hektolitr obilí, který stál 10 franků, se prodává za 20 franků,jestliže se výrobní náklady u pozemků podřadné jakosti zvýší na 20 franků.

Dokud spotřeba nutí kupovat všechny zemědělské výrobky, které přicházejí na trh, je tržní cena určena výrobními náklady nejdražšího výrobku. Právě toto vyrovnání ceny, které vyplývá z konkurence, a nikoli z rozdílné úrodnosti pozemků, vytváří majiteli lepšího pozemku rentu 10 franků na každý hektolitr, který prodá jeho pachtýř.

Předpokládejme na okamžik, že by cena obilí byla určena pracovní dobou nutnou k jeho výrobě, a v tu chvíli by se hektolitr obilí získaný z lepšího pozemku prodával za 10 franků, kdežto za hektolitr obilí získaného z pozemku podřadné kvality by se platilo 20 franků. Za tohoto předpokladu by byla průměrná tržní cena 15 franků, kdežto podle zákona konkurence je 20 franků. Kdyby průměrná cena byla 15 franků, nebylo by vůbec rozdělování, ani rovnostářské, ani jiné, neboť by nebylo renty. Renta existuje jen proto, že se hektolitr obilí, který stojí výrobce 10 franků, prodává za 20 franků. Pan Proudhon předpokládá rovnost tržní ceny při nerovných výrobních nákladech, aby dospěl k rovnostářskému rozdělování výrobku nerovnosti.

Chápeme, proč ekonomové jako Mill, Cherbuliez, Hilditch aj. žádali, aby renta připadla státu a sloužila k zapravení daní. Je to nezastřený výraz nenávisti, kterou průmyslový kapitalista pociťuje k pozemkovému vlastníku, který se mu zdá v celkovém chodu buržoasní výroby nepotřebný a zbytečný.

Ale že napřed dává za hektolitr obilí platit 20 franků, aby později provedl všeobecné rozdělení těch 10 franků, které zaplatil spotřebitel navíc, to stačí k tomu, aby se génius společnosti melancholicky vydal na svou klikatou cestu a nakonec si rozbil hlavu o nějaké nároží.

Renta se stává pod perem p. Proudhona

„obrovským katastrem, vytvořeným ve vyšším zájmu z protikladných stran vlastníky půdy a pachtýři... a jeho konečným výsledkem musí být vyrovnat držbu půdy mezi těmi, kdo jí užívají, a průmyslníky“. [II, 271.]

Má-li mít nějaký katastr vytvořený rentou praktickou hodnotu, musí vždy zůstat v podmínkách současné společnosti.

Dokázali jsme tedy, že pachtovné, které platí pachtýř vlastníku půdy, vyjadřuje přibližně přesně rentu jen v průmyslově a obchodně nejpokročilejších zemích. Často obsahuje i toto pachtovné kromě toho také úroky, které se platí vlastníku z kapitálu, vloženého do pozemku. Poloha pozemků, blízkost měst a mnoho jiných okolností působí na pachtovné a modifikují výši renty. Už tyto pádné důvody by stačily jako důkaz, že katastr založený na rentě je nepřesný.

Na druhé straně nemůže renta být stálým ukazatelem stupně úrodnosti pozemku, protože použití moderní chemie neustále mění povahu půdy a právě dnes začínají geologické poznatky od základu měnit celý dřívější odhad relativní úrodnosti; je tomu teprve asi 20 let, co se začaly ve východních hrabstvích Anglie obdělávat rozsáhlé pozemky, které dosud ležely ladem, protože teprve v nedávné době byla poznána souvislost mezi prstí a složením spodiny.

Tak nám dějiny zdaleka nedávají v rentě hotový katastr, naopak neustále od základu mění katastry již existující.

Konečně úrodnost není jen přirozenou vlastností půdy, jak bychom si mohli myslit; je úzce spjata se současnými společenskými poměry. Nějaký pozemek může být velmi úrodný pro pěstování obilnin, a přesto může tržní cena přimět zemědělce k tomu, že jej přemění v umělou louku a sníží tak jeho úrodnost.

Pan Proudhon vynašel svůj katastr, který se ani nevyrovná obyčejnému katastru, jen proto, aby v něm zhmotnil rovnostářský cíl renty, daný prozřetelnosti.

„Renta,“ pokračuje p. Proudhon, „je úrok, který se platí z kapitálu, jenž nikdy nezaniká, tj. z půdy. A protože tento kapitál nelze nijak zvětšit co do hmoty, nýbrž pouze neomezeně zlepšovat co do užívání, dochází k tomu, že renta má v důsledku zdokonalování průmyslu a jím způsobeného zlepšení v obdělávání půdy tendenci neustále stoupat, kdežto úroky nebo zisky z půjčky (mutuum) mají následkem nadbytku kapitálu neustálou tendenci klesat... Toje ve své podstatě renta.“ (Sv. II, str. 265.)

Tentokrát vidí p. Proudhon v rentě všechny znaky úroku, jen s tím rozdílem, že renta pochází z kapitálu zvláštního druhu. Tímto kapitálem je půda, kapitál věčný, „který nelze nijak zvětšit co do hmoty, nýbrž pouze neomezeně zlepšovat co do užívání“. S pokrokem civilisace má úrok stálou tendenci klesat, kdežto renta směřuje ke stálému stoupání. Úrok klesá pro nadbytek kapitálu; renta stoupá se zdokonalováním průmyslu, které má za následek stále lepší využívání půdy.

To je v podstatě mínění p. Proudhona.

Zkoumejme nejprve, do jaké míry je správné nazývat rentu úrok z kapitálu.

Pro pozemkového vlastníka samého představuje renta úrok z kapitálu, který ho stála půda nebo který by získal, kdyby ji prodal. Ale při koupi nebo prodeji půdy kupuje a prodává jen rentu. Cena, kterou zaplatí, aby získal rentu, se řídí podle všeobecné úrokové sazby a nemá nic společného s povahou renty. Úrok z kapitálu vloženého do půdy je zpravidla nižší než úrok z kapitálu vloženého do průmyslového podniku nebo do obchodu. Pro toho, kdo nerozeznává úrok, jejž nese pozemek vlastníkovi, od renty samé, klesá tedy úrok z kapitálu vloženého do půdy ještě víc než úroky z jiných kapitálů. Nejde však o kupní nebo prodejní cenu renty, o její tržní hodnotu, o kapitalisovanou rentu, nýbrž o rentu samu o sobě.

Pachtovné může obsahovat kromě rcnty ve vlastním smyslu ještě úrok z kapitálu vloženého do půdy. V tomto případě vlastník půdy nedostane tuto část pachtovného jako vlastník půdy, nýbrž jako kapitalista. To však není renta ve vlastním smyslu, o které máme mluvit.

Dokud se půdy nevyužívá jako výrobního prostředku, není kapitálem. Množství půdy jako kapitálu lze zvětšit právě tak jako množství všech ostatních výrobních prostředků. Nepřipojujeme nic k hmotě — abychom mluvili jako p. Proudhon — ale rozmnožujeme pozemky, které slouží jako výrobní nástroje. Musíme pouze vložit do pozemků, které jsou již proměněny ve výrobní prostředek, další kapitál, abychom rozmnožili půdu jako kapitál, aniž zvětšíme hmotu půdy, tj. rozlohu půdy. Hmotou půdy rozumí p. Proudhon půdu omezenou co do rozlohy. Co se týče věčnosti, kterou připisuje půdě, nemáme nic proti tomu, aby měla tuto vlastnost jako hmota. Půda jako kapitál není o nic věčnější než každý jiný kapitál.

Zlato a stříbro, které nesou úroky, jsou zrovna tak trvanlivé a věčné jako půda. Jestliže cena zlata a stříbra klesá, kdežto cena půdy stoupá, není to zajisté tím, že její povaha je více nebo méně věčná.

Půda jako kapitál je kapitál fixní, avšak fiixní kapitál se opotřebuje zrovna tak jako kapitály oběžné. Meliorace půdy se musí reprodukovat a udržovat. Trvají jen určitou dobu, jako všechna ostatní zlepšení, jichž se používá k tomu, aby se přírodní hmota přeměnila ve výrobní prostředek. Kdyby půda jako kapitál byla věčná, měly by některé kraje zcela jiný vzhled, než jaký mají dnes. Římská Campagna, Sicílie, Palestina by se skvěly v plném lesku svého bývalého rozkvětu.

Jsou dokonce případy, že pozemkový kapitál může zmizet, I když zlepšení půdy zůstávají.

Především se to stává vždy, když vlastní renta zmizí následkem konkurence nových, úrodnějších pozemků; za druhé zlepšení, která mají hodnotu v určité epoše, ztrácejí tuto hodnotu, jakmile se v důsledku vývoje agronomie zavedou všeobecně.

Představitelem půdy jako kapitálu není pozemkový vlastník, nýbrž pachtýř. Výnos, který dává půda jako kapitál, je úrok a zisk podnikatele, a ne renta. Existují pozemky, které vynášejí tento úrok a zisk, a přesto nevynášejí rentu.

Zkrátka: půda, pokud nese úrok, je půda jako kapitál; a jako kapitál nevynáší rentu, nevytváří pozemkové vlastnictví. Renta je výsledek společenských vztahů, za nichž se děje obdělávání půdy. Nemůže být výsledkem více nebo méně odolné, více nebo méně trvanlivé povahy půdy. Renta pochází ze společnosti, a ne z půdy.

Podle p. Proudhona je „zlepšení v obdělávání půdy“ — následek „technického pokroku“ — příčinou neustálého stoupání renty. Toto zlepšení však naopak způsobuje její periodický pokles.

V čem vcelku spočívá každé zlepšení, ať je v zemědělství, nebo v manufaktuře? V tom, že se s vynaložením stejné práce vyrobí víc nebo s vynaložením méně práce stejně nebo dokonce víc. Díky tomuto zlepšení nemusí pachtýř vynakládat větší množství práce na poměrně menší množství výrobků. Nemusí sahat k horší půdě a částky kapitálu, které postupně vložil do téhož pozemku, zůstávají stále stejně produktivní. Tato zlepšení tedy zdaleka nezpůsobují stálé stoupání renty, jak tvrdí p. Proudhon, naopak na čas brání jejímu stoupání.

Angličtí pozemkoví vlastníci v sedmnáctém století to cítili tak dobře, že se vzpírali zemědělskému pokroku ze strachu, že by se jejich důchody mohly zmenšit. (Viz Petty, anglický ekonom z doby Karla II.^[71])

§ V. Stávky a dělnická sdružení

„Žádné hnutí usilující o zvýšení mezd nemůže vést k ničemu jinému, než že stoupnou ceny obilí, vína atd., tj. nastane drahota. Neboť co je mzda? Je to výrobní cena obilí atd.; ie to plná cena každé věci. Jděme ještě dále: mzda je proporcionalita prvků, které tvoří bohatství a které jsou denně reproduktivně spotřebovány masou pracujících. Zdvojnásobit mzdu... by znamenalo přidělit každému výrobci větší podíl než jeho výrobek, v čemž je rozpor; a jestliže se toto zvýšení vztahuje jen na malý počet průmyslových odvětví, znamená to vyvolat všeobecnou poruchu ve směně, zkrátka drahotu... Prohlašuji, že je nemožné, aby stávky, jejichž výsledkem je zvýšení mezd, nepřivodily všeobecné zvýšení cen; to je tak jisté, jako že dvě a dvě jsou čtyři.“ (Proudhon, sv. I, str. 110 a 111.)

Popíráme všechna tato tvrzení, až na to, že dvě a dvě jsou čtyři.

Především všeobecné zvýšení cen neexistuje. Jestliže se ceny všech věcí zdvojnásobí zároveň se mzdou, není to změna cen, nýbrž pouze změna výrazů.

Dále nemůže všeobecné zvýšení mezd nikdy přivodit více nebo méně všeobecné zdražení zboží. Fakticky, kdyby všechna průmyslová olvětví zaměstnávala stejný počet dělníků v poměru k fixnímu kapitálu čili k nástrojům, jichž používají, pak by všeobecné zvýšení mezd způsobilo všeobecné snížení zisků a tržní cena zboží by se vůbec nezměnila.

Ale protože poměr ruční práce k fixnímu kapitálu není v různých průmyslových odvětvích stejný, budou všechna průmyslová odvětví, která používají poměrně většího fixního kapitálu a méně dělníků, dříve nebo později nucena snížit cenu svého zboží. V opačném případě, neklesne-li cena jejich zboží, vystoupí jejich zisk nad průměrný zisk. Stroje nedostávají mzdu. Všeobecné zvýšení mezd postihne proto méně ta průmyslová odbětví, která ve srovnání s ostatními používají více strojů než dělníků. Protože však konkurence má vždy tendenci vyrovnat zisky, mohou zisky, které vystoupí nad průměr, být jen přechodné. Všeobecné zvýšení mezd bude tudíž mít, nepřihlížíme-li k určitému kolísání, za následek částečné snížení cen, tj. snížení tržní ceny zboží, které se vyrábí hlavně strojově, a ne všeobecné zdražení, jak tvrdí p. Proudhon.

Stoupání a klesání zisků a mezd vyjadřuje pouze poměr, v němž se kapitalisté a dělníci podílejí na výrobku jednoho pracovního dne, aniž to ve většině případů má vliv na cenu výrobku. A že „stávky, jejichž výsledkem je zvýšení mezd, přivodí všeobecné zvýšení cen a dokonce drahotu“ — to jsou nápady, které se mohou vylíhnout jen v mozku nepochopeného poety.

V Anglii byly stávky pravidelně podnětem k vynálezům nebo k zavedení nějakých nových strojů. Lze říci, že stroje byly zbraní kapitalistů proti revoltujícím kvalifikovaným dělníkům. Automatický spřádací stroj (self-acting mule), největší vynález moderního průmyslu, vyřadil z boje vzbouřivší se přadláky. I kdyby spolky a stávky nebyly způsobily nic jiného, než že proti sobě vyvolaly v život mechanické vynálezy, měly by už tím ohromný vliv na vývoj průmyslu.

„Jak zjišťuji,“ pokračuje p. Proudhon, „v článku p. Léona Fauchera..., uveřejněném v září 1845, přestávají se angličtí dělníci od nějaké doby zabývat sdruženími, což je zajisté pokrok, k němuž je jim třeba blahopřát. Toto zlepšení morálky dělníků vyplývá však především z jejich hospodářského vzdělání. Mzdy, prohlásil na shromáždění v Boltonu jakýsi přadlák, nezávisí na továrnících. V období hospodářské tísně jsou zaměstnavatelé takřka jen bičem, jehož používá nutnost, a chtěj nechtěj jím musí bít. Řídícím principem je poměr mezi nabídkou a poptávkou, a nad tím zaměstnavatelé nemají moc“... „Jako na zavolanou,“ volá p. Proudhon, „to jsou přece vychovaní dělníci, vzorní dělníci“ atd. atd. „Tato bída Anglii ještě scházela; Kanál však nepřekročí.“ (Proudhon, sv. I, str. 261 a 262.)

Ze všech anglických měst je radikalismus nejsilnější v Boltonu. Boltonští dělníci jsou známi jako nejradikálnější revolucionáři. V době široké agitace za odstranění obilních cen domnívali se angličtí továrníci, že mohou proti velkostatkářům obstát jedině tím, že povedou do boje dělníky. Protože však zájmy dělníků byly neméně protichůdné zájmům továrníků než zájmy továrníků zájmům velkostatkářů, museli samozřejmě továrníci na shromážděních dělníků vždy podlehnout. A co udělali továrníci? Aby zachránili zdání, organisovali shromáždění, která se skládala z největší části z dílovedoucích, z hrstkyjim oddaných dělníků a z přátel obchodu ve vlastním smyslu slova. Když se skuteční dělníci chtěli těchto shromáždění také účastnit, jako v Boltonu a Manchesteru, aby protestovali proti těmto umělým demonstracím, nepustili je tam s odůvodněním, že je to ticket-meeting. Tím se rozumí schůze, na něž mohou jít jen ti, kdo mají vstupenky. Vyvěšené plakáty však oznamovaly veřejné shromáždění. Po každém takovém shromáždění přinášely noviny továrníků pompésní podrobné zprávy o proslovech na těchto shromážděních. Rozumí se samo sebou, že na nich mluvili dílovedoucí. Londýnské noviny otiskovaly tyto proslovy doslova. Pan Proudhon má zase jednou to neštěstí, že považuje dílovedoucí za obyčejné dělníky a že jim výslovně zakazuje překročit Kanál.

Jestliže v letech 1844 a 1845 bylo o stávkách slyšet méně než dříve, je to tím, že léta 1844 a 1845 byla první dvě léta prosperity anglického průmyslu po roce 1837. Nicméně nebyla rozpuštěna ani jediná odborová organisace.

A nyní si poslechněme boltonské dílovedoucí. Podle nich nejsou továrníci pány mezd, protože nejsou pány cen výrobků, a nejsou pány cen výrobků, protože nejsou pány světového trhu. Dávají tak na srozuměnou, že dělníci se nemají sdružovat proto, aby si na zaměstnavatelích vynucovali zvýšení mezd. Pan Proudhon jim naproti tomu zakazuje sdružování ze strachu, že by mohlo mít za následek zvýšení mezd a že by přivodilo všeobecnou drahotu. Nemusíme zdůrazňovat, že v jednom bodě vládne mezi dílovedoucírni a p. Proudhonem srdečná shoda: v tom, že zvýšení mezd znamená zvýšení cen výrobků.

Je však strach před drahotou skutečnou příčinou zloby Proudhona? Ne. Hněvá se na boltonské dílovedoucí jen proto, že určují hodnotu nabídkou a poptávkou a za mák se nestarají o konstituovanou hodnotu, o hodnotu, která dospěla ke konstituovanosti, o konstituování hodnoty, které zahrnuje stálou směnitelnost a všechny ostatní proporcionality poměrů a poměry proporcionality a nádavkem prozřetelnost.

„Stávka dělníků je nezákonná; to hlásá nejen trestní zákoník, nýbrž také ekonomický systém, nutnost stávajícího řádu... Lze trpět, aby každý jednotlivý dělník svobodně rozhodoval o své osobě a o svých rukou; ale že se dělníci opovažují činit svými sdruženími násilí monopolu, to společnost připustit nemůže.“ (Sv. I, str. 334 a 335.)

Pan Proudhon se snaží dokázat, že článek trestního zákoníku je všeobecný a nutný výsledek vztahů buržoasní výroby.

V Anglii jsou sdružení povolena parlamentním aktem; a právě ekonomický systém donutil parlament vydat tento zákon. Když roku 1825 za ministra Huskissona musel parlament pozměnit zákonodárství, aby je postupně uvedl v soulad se stavem věcí, jaký vytvořila svobodná konkurence, musel nutně zrušit všechny zákony, které zakazovaly dělnické spolky. Čím víc se vyvíjí moderní průmysl a konkurence, tím víc se objevuje prvků, které vyvolávají odborová sdružení a podporují jejich vývoj; jakmile se tato sdružení stala ekonomickým faktem, den ze dne se upevňují a nemůže dlouho trvat a stanou se také zákonným faktem.

Článek francouzského trestního zákoníku tedy jen dokazuje, že moderní průmysl a konkurence nebyly za dob konstituanty a císařství ještě dostatečně vyvinuty.^[72]

Ekonomové a socialisté^[o] se shodují v jediném bodě: v tom, že odborová sdružení odsuzují. Své odsouzení jen různě odůvodňují.

Ekonomové říkají dělníkům: Nesdružujte se! Tím, že se sdružujete, brzdíte pravidelný chod průmyslu, bráníte továrníkům splnit objednávky, narušujete obchod a urychlujete zavádění strojů, které činí vaši práci zčásti zbytečnou, a tím vás nutí, abyste přijali ještě nižší mzdu. Vaše usilí je ostatně marné. Vaše mzda bude vždy určena poměrem rukou hledaných a rukou nabízených; a bouřit se proti věčným zákonům politické ekonomie je počínání stejně směšné jako nebezpečné.

Socialisté říkají dělníkům: Nesdružujte se, vždyť co tím vlastně získáte? Zvýšení mezd? Ekonomové vám s naprostou jistotou dokáží, že po těch několika groších, které byste v nejlepším případě na nějaký čas získali, přijde trvalé snížení. Obratní počtáři vám dokáží, že je třeba roků, aby vám zvýšení mezd vynahradilo jen ty výdaje, které vás stála organisace a podpora sdružení. My jako socialisté vám říkáme, že nehledě na tuto otázku peněz, nebudete o nic méně dělníky než předtím, tak jako páni zůstanou vždy pány. Proto žádná sdružení, žádnou politiku, neboť sdružovat se, co je to jiného než dělat politiku?

Ekonomové chtějí, aby dělníci zůstali v takové společnosti, jaká je a jakou podepsali a zpečetili ve svých příručkách.

Socialisté chtějí, aby dělníci nechali starou společnost na pokoji, aby mohli lépe vstoupit do nové společnosti, kterou jim tak prozřetelně připravili.

Navzdory těm i oněm, navzdory příručkám a utopiím nepřestala se dělnická sdružení ani na okamžik vyvíjet a rozrůstat s vývojem a růstem moderního průmyslu. A to platí pro dnešek v takové míře, že stupeň vývoje dělnických sdružení v té které zemi označuje přesně její místo v hierarchii světového trhu. Anglie, kde je průmysl nejpokročilejší, má také největší a nejlépe organisovaná sdružení.

V Anglii se neomezili na dílčí sdružení, která se vytvářela jen pro jednu stávku a s ní zase zmizela. Byly tam založeny stálé organisace, trade-uniony, které jsou baštou dělníků v jejich bojích s podnikateli. Dnes jsou všechny tyto místní trade-uniony soustředěny v Národním sdružení spojených odborů [National Association Of United Trades]^[73] jehož ústřední výbor je v Londýně a které má již 80 000 členů. Tyto stávky, dělnická sdružení a trade-uniony vznikaly zároveň s politickým bojem dělníků, kteří nyní tvoří pod názvem chartistů velikou politickou stranu.

První pokusy dělníků spojit se mají vždy formu sdružení.

Velký průmysl shromažďuje spoustu lidí, kteří se navzájem neznají, na jednom místě. Konkurence rozdvojuje jejich zájmy. Avšak udržení mzdy, tento jejich společný zájem proti zaměstnavateli, je spojuje společnou myšlenkou odporu — sdružení. Tak mají dělnická sdružení vždy dvojí účel, totiž zrušit konkurenci mezi dělníky, aby bylo možné dělat společně konkurenci kapitalistovi. Prvním účelem odporu bylo pouze udržení mezd, ale pak, jakmile myšlenka udržet dělníky na uzdě spojí zase kapitalisty, seskupují se původně isolovaná sdružení dohromady, a udržení asociace proti vždy spojenému kapitálu se pro dělníky stává nutnějším než udržení mzdy. To je tak pravda, že dělníci k velkému údivu anglických ekonomů věnují velkou část své mzdy ve prospěch spolků, které byly podle mínění ekonomů zřízeny jen kvůli mzdě. V tomto boji — a je to skutečná občanská válka — spojují se a vyvíjejí všechny prvky nutné pro budoucí bitvu. Jakmile dělnické spolky dospěly k tomuto bodu, nabývají politického charakteru.

Ekonomické podmínky změnily nejdříve širokou masu obyvatel v dělníky. Panství kapitálu vytvořilo pro tuto masu společnou situaci, společné zájmy. A tak je tato masa už třídou proti kapitálu, není však ještě třídou pro sebe. V boji, z něhož jsme naznačili jen některé fáze, se tato masa stmeluje, ustavuje se jako třída pro sebe. Zájmy, které hájí, stávají se třídními zájmy. Ale boj třídy proti třídě je politický boj.

V dějinách buržoasie musíme rozlišovat dvě fáze: tu, za které se pod vládou feudalismu a absolutní monarchie ustavovala v třídu, a tu, ve které již ustavena jako třída svrhla feudalismus a monarchii, aby učinila ze společnosti společnost buržoasní. První fáze byla nejdelší a vyžadovala největší úsilí. Také buržoasie začínala dílčími sdruženími proti feudálním pánům.

Bylo provedeno mnoho zkoumání, aby se vysvětlily různé historické fáze, kterými prošla buržoasie od městské obce až k svému ustavení jako třída.

Když však jde o to složit přesné účty o stávkách, sdruženích a ostatních formách, v nichž se proletariát před našima očima organisuje jako třída, jsou jedni zachváceni skutečným strachem, kdežto druzí dávají najevo transcendentální opovržení.

Utlačovaná třída je životní podmínkou každé společnosti založené na antagonismu tříd. Osvobození utlačované třídy znamená tudíž nezbytně vytvoření nové společnosti. Aby se mohla utlačovaná třída osvobodit, musí být dosaženo stupně, kdy získané výrobní síly a existující společenské instituce už nemohou existovat vedle sebe. Ze všech výrobních nástrojů je největší výrobní silou sama revoluční třída. Organisace revolučních živlů jako třídy předpokládá existenci všech výrobních sil, které se vůbec mohly vyvinout v lůně staré společnosti.

Znamená to, že po pádu staré společnosti nastoupí nové třídní panství, vyjádřené v nové politické moci? Ne.

Podmínkou osvobození pracující třídy je zrušení všech tříd, tak jako podmínkou osvobození třetího stavu, podmínkou buržoasního řádu, bylo zrušení všech stavů^[p] a všech řádů.

Dělnická třída nahradí během svého vývoje starou buržoasní společnost asociací, která vylučuje třídy a jejich antagonismus, a nebude již politické moci ve vlastním smyslu, protože právě politická moc je oficiálním výrazem třídního antagonismu uvnitř občanské společnosti.

Do té doby bude antagonismus mezi proletariátem a buržoasií boj třídy proti třídě, boj, který přiveden ke svému nejvyššímu výrazu znamená totální revoluci. Můžeme se ostatně divit, že společnost založená na protikladu tříd vyústí v brutální rozpor, ve střetnutí muže proti muži jakožto poslední řešení?

Neříkejte, že společenský pohyb vylučuje politický pohyb. Nikdy neexistuje politický pohyb, který by nebyl zároveň společenským pohybem.

Jedině za takového pořádku, v němž už nebude tříd a třídního antagonismu, přestanou být společenské evoluce politickými revolucemi. Do té doby bude poslední slovo vědy o společnosti v předvečer každého všeobecného přetvoření společnosti znít:

„Boj nebo smrt. Krvavá bitva nebo nebytí. Tak neúprosně je položena otázka.“ (George Sand.)^[74]

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V roce 1847 to bylo naprosto správné. Tehdy se světový obchod Spojených států omezoval hlavně na dovoz přistěhovalců a průmyslových výrobků a na vývoz bavlny a tabáku, tj. výrobků práce otroků v jižních stáicch. Severní státy produkovaly hlavně žito a maso pro otrokářské státy. Teprve když Sever začal produkovat žito a maso pro vývoz a kromě toho se stal průmyslovou zemí a když v Indii, Egyptě, Brazílii atd. vznikla americkému bavlnářskému monopolu mohutná konkurence, bylo možno odstranit otroctví. Ale pak to mělo za následek úpadek Jihu, jemuž se nepodařilo nahradit otevřené otroctví černochů zastřeným otroctvím indických a čínských kuliů. — B. E. (Engelsova pondmka l němeclcému vydání z roku 1885.)

b Ve výtisku darovaném N. Utinové je na okraji poznámka: pracující třídy. (Pozn. red.)

c — každému, co mu patří. (Pozn. red.)

d Což se mělo dokázat. (Pozn. red.)

e — naopak. (Pozn. red.)

f Proti fourierovcům. — B. E. (Engelsova poznámka k německému vydání roku 1885.)

g — doslova: v zemi nevěřících (doplněk k titulu katolických biskupů, kteří byli jmenováni čistě nominálními biskupy pro nekřesťanské země); přeneseně: mimo reálnou skutečnost. (Pozn. red.)

h Postava ze stejnojmenné Voltairovy satiry, chudý rolník. (Pozn. čes. red.)

i — děs z prázdna. (Pozn. red.)

j — doslova: bůh ze stroje (v antickém divadle se herci představující bohy objevovali na scéně pomocí zvláštních mechanismů); přeneseně: nečekaně se objevující osoba, která zachrání situaci. (Pozn. red.)

k — slovní hříčka: propriété (vlastnictví) se vysvětluje zásahem vlastníka (propriétaire), renta (rente) zásahem rentiéra (rentier). (Pozn. red.)

l Ve výtisku, který Marx daroval N. Utinové, byl začátek této věty změněn takto: „Má-li být Ricardovo učení obecně platné — přijmeme-li jeho předpoklady — je ještě třeba...“ (Pozn. red.)

m Ve výtisku darovaném N. Utinové jsou slova „do horších pozemků“ nahrazena slovy „do půdy“. (Pozn. red.)

n V německém vydání z roku 1885 jsou poslední dvě věty vypuštěny a místo nich pokračuje za slovy „průmyslového kapitalistu“: „který hospodaří na půdě pomocí námezdních dělníků a platí vlastníku půdy jako pacht jen přebytek nad výrobními náklady, k nimž připočítává ještě zisk z kapitálu“. (Pozn. red.)

o To jest tehdejší socialisté, fourierovci ve Francii a owenovci v Anglii. — B. E. (Engelsova poznámka k německému vydání z roku 1885.)

p O stavech se tu mluví v historickém smyslu, jako o stavech feudálního státu, stavech s určitými a vymezenými výsadami. Buržoasní revoluce stavy odstranila i s jejich výsadami. Buržoasní společnost zná už jen třídy. Bylo tedy v naprostém rozporu s dějinami, byl-li proletariát označován jako „čtvrtý stav“. — B. E. (Engelsova pondmka k německému vydání z roku 1885.)

58 Jde o dvě základní ekonomické práce Quesnayovy: „Tableau économique“ (1758) a „Analyse du Tableau économique“ (1766).

59 Marx naráží na práci Quesnayova současníka Nicolase Baudeaua, „Výklad Ekonomické tabulky“ („Explication du Tableau économique“), uveřejněnou roku 1770.

60 G. W. F. Hegel, „Wissenschaft der Logik“ [„Věda o logice“], sv. III; Spisy, 2. něm. vyd., sv. V, Berlín 1841, str. 320.

61 Marx cituje tato slova z Lucretiovy básně „De rerum natura“ [„O přírodě“], kniha III, verš 869: „mortalem vitam mors cum immortalis ademit“ („jestliže odnímá smrt, jež nezmírá, smrtelný život“).

62 Alban de Villeneuvc-Bargemont, „Histoire de lʼéconomie politique“. První vydání vyšlo v Bruselu roku 1839.

63 Marx cituje knihu Adama Smitha „Zkoumání o povaze a příčinách bohatství národů“ podle francouzského vydání „Recherches sur la nature et les causes de la richesse des nations“, sv. I, Paříž 1802, str. 33—34.

64 Lemontey má na mysli svou knihu „Raison, folie, chacun son mot; petit cours de morale mis à la portée des vieux enfants“ [„Rozum i bláznovství — každý přijde ke slovu; malý kurs morálky, dostupný chápání starých dětí“], Paříž 1801.

Marx cituje Lemonteyovu práci „Influence morale de la division du travail“ [„Morální vliv dělby práce“], v níž Lemontey odkazuje na uvedenou knihu.

65 Adam Ferguson, „Essai sur lʼhistoire de la société civile“, sv. II, Paříž 1783, str. 108—110.

66 Charles Babbage, „Traité sur lʼéconomie des machines et des manufactures“ [„Pojednání o ekonomii strojů a manufaktur“], Paříž 1833,str. 230.

67 Andrew Ure, „Philosophie des manufactures, ou Économie industrielle“, Brusel 1836, sv. I, část první, kapitola I.

68 Pellegrino Rossi, „Cours dʼéconomie politique“, sv. I—II, Paříž 1840 až 1841.

69 James Steuart, „Recherche des principes de lʼéconomie politique“, sv. II, Paříž 1789, str. 190—191. První anglické vydání knihy vyšlo v Londýně roku 1767.

70 Voltaire, „Lʼhomme aux quarante ecus“ [„Člověk se čtyřiceti tolary“].

71 William Petty, „Political arithmetick“ [„Politická aritmetika“], v knize Williama Pettyho, „Several essays in political arithmetick“ [„Několik rozprav o politické aritmetice“], Londýn 1699.

72 Zákony platné tehdy ve Francii — takzvaný Le Chapelierův zákon, odhlasovaný roku 1791 za buržoasní revoluce Ústavodárným shromážděním, a trestní zákoník vypracovaný za Napoleonova císařství — zakazovaly dělníkům pod hrozbou nejtvrdších trestů zakládat dělnické spolky a organisovat stávky. Zákaz odborových organisací byl ve Francii zrušen teprve roku 1884.

73 National Association of United Trades [Národní sdružení spojených odborů] — odborová organisace založená v Anglii roku 1845. Činnost tohoto sdružení se omezovala na hospodářský boj za lepší podmínky prodeje pracovní síly a za zlepšení továrního zákonodárství. Sdružení existovalo do začátku šedesátých let, ale po roce 1851 už nehrálo v odborovém hnutí nijak významnou úlohu.

74 George Sand, „Jan Žižka“, historický román. Úvod.

---

Kapitola první. Vědecký objev
Obsah 4. dílu Sebraných spisů M-E
Soumrak a blížící se pád Guizotův. Postavení francouzské buržoasie