Karel Marx
Parlamentní debata o adrese
Londýn 7. února 1862
Zahájení parlamentu byla ceremonie bez lesku. Královna nebyla přítomna a trůnní řeč přečetl lord kancléř[a]; to setřelo veškerý divadelní efekt. Sama trůnní řeč je krátká, ale nikoli pádná. Rekapituluje faits accomplis[b] zahraniční politiky a odkazuje k jejich posouzení na dokumenty předložené parlamentu. Jistou senzaci vzbudila jediná věta, a to, že královna "trusts" (doufá, domnívá se), že "není důvodu obávat se porušení míru v Evropě". Tato věta ve skutečnosti znamená, že evropský mír patří do oblasti naděje a víry.
Pánům, kteří v obou sněmovnách navrhovali odpověď na trůnní řeč, byl tento úkol podle parlamentní praxe uložen ministry už před třemi týdny. Jejich odpověď spočívá jako obvykle v rozsáhlém opakování trůnní řeči a v pochlebování, kterým se ministři jménem parlamentu sami častují. Když v roce 1811 sir Francis Burdett předešel oficiální návrhy na adresu a chopil se příležitosti, aby podrobil trůnní řeč ostré kritice, zdálo se, že je ohrožena sama Magna charta[278]. Od té doby se taková nehoráznost už nestala.
V debatách o trůnní řeči se tedy všechen zájem omezuje na "připomínky" oficiálních opozičních klubů a na "repliky" ministrů. Tentokrát to však byl zájem spíš akademický než politický. Jednalo se o nejlepší pohřební řeči nad princem Albertem, který za svého života nenesl jho anglické oligarchie právě lehce. Podle vox populi[c] si odnesli akademickou palmu Derby a Disraeli, ten první za řečnický talent, druhý za řečnické umění.
"Věcná" část debaty se točila kolem Spojených států, Mexika a Maroka.
Pokud se týkalo Spojených států, vychvalovali Outs (ti, kteří nejsou u moci) politiku Ins[d] (beati possidentes[e]). Derby, mluvčí konzervativců ve Sněmovně lordů, a Disraeli, mluvčí konzervativců v Dolní sněmovně, nebyli v opozici proti kabinetu, nýbrž jeden proti druhému.
Derby dal nejprve průchod svému rozladění nad nedostatkem "pressure from without"[f]. Řekl, že se "obdivuje" stoickému a důstojnému postoji továrních dělníků. Co se však týče továrníků, ty pochválit nemůže. Těm přišlo americké vyrušení mimořádně vhod, protože nadprodukce a přeplnění všech trhů je tak jako tak nutily omezovat obchod.
Derby pak prudce napadl vládu Unie, která "vystavila sebe a svůj lid nejhoršímu ponížení" a nejednala "džentlmensky", protože se nechopila iniciativy, nevydala dobrovolně Masona, Slidella a spol. a nekála se. Jeho sekundant v Dolní sněmovně, pan Disraeli, ihned pochopil, jak by Derbyho výpad mohl poškodit naděje konzervativců na vládu. Proto naopak prohlásil:
"Uvažuji-li o velkých obtížích, s nimiž museli bojovat státníci Severní Ameriky, musím říci, že se podle mého mínění s nimi vyrovnali mužně a statečně."
Na druhé straně protestoval Derby — s důsledností jemu vlastní — proti "novým teoriím" o námořním právu. Anglie hájila odjakživa práva válčících stran proti nárokům neutrálů. Lord Clarendon udělal sice v roce 1856 v Paříži "nebezpečný" ústupek.[258] Naštěstí však koruna tento ústupek ještě neratifikovala, takže "na stavu mezinárodního práva nic nezměnil". Pan Disraeli, zřejmě v dohodě s vládou, se naopak vyhnul jakékoli zmínce o této věci.
Derby schvaluje neintervenční politiku ministrů. Ještě prý nenastal čas k uznání jižní Konfederace, ale žádá autentické dokumenty k posouzení, "nakolik je blokáda účinná a tudíž zákonně závazná". Lord John Russell naproti tomu prohlásil, že vláda Unie použila k blokádě dostatečný počet lodí, ale že ji všude důsledně neprovádí. Pan Disraeli si nechce dovolit posuzovat povahu blokády, ale žádá vládní dokumenty, aby se věc objasnila. Varuje před jakýmkoli předčasným uznáním Konfederace tím spíše, že Anglie se nyní kompromituje ohrožením jednoho amerického státu (Mexika), jehož nezávislost sama nejdříve uznala.
Po Spojených státech přišlo na řadu Mexiko. Nikdo z členů parlamentu neodsoudil, že válka začala bez vyhlášení, nýbrž všichni odsoudili jcn vměšování do vnitřních záležitostí země pod šiboletem "politiky neintcrvencc" a koalici Anglie s Francií a Španělskem, která byla uzavřena, aby rozdrtila téměř bezbrannou zemi. Outs ve skutečnosti jen naznačili, že hodlají Mexiko ještě využít pro stranické manévrování. Derby žádá dokumenty jak o dohodě mezi třemi mocnostmi, tak o způsobu jejího provádění. Schvaluje dohodu, protože — podle jeho názoru — správná cesta pro všechny smluvní strany záleží v tom, aby každá uplatňovala své nároky nezdvisle na ostatních. Jisté pověsti, které se rozšířily ve veřejnosti, v něm budí obavy, že alespoň jedna z mocností — Španělsko — se chystá k operacím, které překročí hranice smlouvy. Jako by Derby opravdu věřil, že Španělsko jako velmoc bude natolik odvážné, aby jednalo proti vůli Anglie a Francie! Lord John Russell odpověděl: Tři mocnosti sledují týž cíl a měly by se úzkostlivě vyhýbat tomu, aby bránily Mexičanům v uspořádání jejich vlastních vládních záležitostí.
Pan Disraeli se v Dolní sněmovně zdržuje jakéhokoli úsudku, dokud nebudou přezkoumány předložené dokumenty. Nicméně shledává "prohlášení vlády podezřelým". Anglie nejdříve nezávislost Mexika uznala. Toto uznání připomíná pamětihodnou politiku — politiku proti Svaté alianci — a pamětihodného muže, Canninga. Jaký podivný podnět přiměl Anglii, aby vedla první úder proti této nezávislosti? Ještě ke všemu se záminka k intervenci ve velmi krátké vyměnila. Původně šlo o zadostiučinění za bezpráví páchané na anglických poddaných. Teď se šeptá o zavedení nových zásad vlády a o založení nové dynastie. Lord Palmerston odkazuje na předložené dokumenty, na dohodu, která spojencům zakazuje "porobení" Mexika a násilné zavedení vládní formy, kterou by lid neschvaloval. Současně však otevírá diplomatická zadní vrátka. Doslechl se, že jistá strana v Mexiku si přeje změnu republiky v monarchii. Neví, jak je tato strana silná. "Co se jeho týče, přeje si jen tolik, aby v Mexiku byla zřízena "nějaká forma vlády, s níž by cizí vlády mohly jednat". Přeje si tedy zřízení "nové" formy vlády. Prohlašuje, že nynější vláda neexistuje. Přisuzuje tedy alianci Anglie, Francie a Španělska výsady svaté aliance rozhodovat o existenci a neexistenci cizích vlád. "To je všechno," dodal skromně, "čeho se vláda Velké Británie snaží dosáhnout." Nic víc!
Poslední "otevřená otázka" zahraniční politiky se týkala Maroka. Anglická vláda uzavřela s Marokem dohodu, aby mu umožnila zaplatit dluh Španělsku, dluh, který by Španělsko nikdy nemohlo na Maroko uvalit bez dovolení Anglie. Zdá se, že jisté osoby půjčily Maroku peníze, aby mohlo Španělsku platit své splátky, a tak vzaly Španělsku záminku k dalšímu obsazování Tetuánu[279] a k obnovení války. Anglická vláda zaručila těmto osobám tak nebo onak úroky z půjček a jako záruku přejímá sama správu nad marockými celnicemi. Derby shledal, že tento způsob zajištění nezávislosti Maroka je "rather strangc" (poněkud zvláštní), ale nepohnul ministry k odpovědi. Pan Disraeli šel v posuzování této transakce v Dolní sněmovně poněkud dále, řekl, že je "do jisté míry neústavní", protože ministři uvalují na Anglii za zády parlamentu nové peněžní závazky. Palmerston ho prostě odkázal na předložené "dokumenty".
O vnitřních záležitostech se téměř nemluvilo. Derby jen z ohledu na "duševní stav královny" varoval před "rozrušujícími" spornými otázkami, jako je reforma parlamentu. Je ochoten odvádět anglické dělnické třídě pravidelně daň svého obdivu, ovšem pod podmínkou, že bude snášet své vyloučení z lidového zastoupení s týmž zdrženlivým stoicismem jako americkou blokádu.
Bylo by omylem vyvozovat z idylického zahájení parlamentu idylickou budoucnost. Naopak! Heslem letošního zasedání je rozpuštění parlamentu nebo rozpuštění vlády. Později budeme mít ještě příležitost odůvodnit tuto alternativu.
Napsal K. Marx 7. února 1862
Otištěno v "Die Presse",
čís. 42 z 12. února 1862Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Gladstone. (Pozn. red.)
b — hotová fakta. (Pozn. red.)
c — hlasu lidu. (Pozn. red.)
d — těch, kteří jsou u moci, tj. ve vládě. (Pozn. red.)
e — šťastných držitelů. (Pozn. red.)
f — tlaku zvenčí. (Pozn. red.)
278 Magna charta libertatum (Velká listina svobod) — listina, kterou předložili anglickému králi Janu I. Bezzemkovi vzbouření velcí feudálové, podporovaní rytíři a měšťany. Charta, kterou král podepsal 15. června 1215, omezovala králova práva hlavně ve prospěch velkých feudálů a obsahovala určité ústupky rytířům a měšťanům. Většině obyvatelstva, nevolným rolníkům, charta žádná práva nepřinesla. Ještě v 19. století byla v očích anglického měšťáka symbolem a základem konstitučního zřízení anglického státu.
279 Podle podmínek mírové smlouvy, uzavřené v dubnu 1860 po skončení španělsko-marocké války z let 1859- 1860 (viz poznámku 206), bylo město Tetuán až do úplného zaplaceni kontribuce okupováno španělskou armádou.