Rakouský nemocný

Bedřich Engels

Rakouský nemocný

Zda se, ze rakouský císař František Josef smí žít jen proto, aby mohl dokázat pravdivost starého latinského rčení "Koho bozi chtějí zahubit, toho nejdřív připraví o rozum". Od počátku roku 1859 nedělal nic jiného, než že úmyslně pošlapával každou příležitost, která se mu nabízela k záchraně jeho samotného i rakouské monarchie. Náhlé napadení Piemontu jen s částí vojsk, to, že místo maršála Hesse převzal vrchní velení armády císař a jeho klika, nerozhodnost, která vedla k bitvě u Solferina^[26], nenadálé uzavření míru právě ve chvíli, kdy se Francouzi dostali před jeho nejsilnější postavení, tvrdošíjné odmítání jakýchkoli ústupků ve vnitřní organizaci říše, dokud ještě nebylo příliš pozdě - tato řada pošetilých omylů, spáchaných jediným člověkem v tak krátké době, nemá sobě rovné.

Avšak osudu se zachtělo dát Františku Josefovi ještě jednu příležitost. Nestoudná obojakost Ludvíka Napoleona si vynutila ono spojenectví Rakouska s Pruskem, které bylo teprve umožněno předcházejícími pokořeními Rakouska a jeho denně vzrůstajícími nesnázemi doma i za hranicemi. Schůzky v Badenu^[62] a v Teplicích^[88] toto spojenectví zpečetily. Prusko, které tehdy poprvé vystupovalo jako představitel celého ostatního Německa, slíbilo svou pomoc pro případ, že by Rakousko bylo napadeno nejen Itálií, ale také Francií; Rakousko zase slíbilo, že ustoupí veřejnému mínění a změní svou vnitřní politiku. Františku Josefovi tu tedy skutečně kynula naděje. Boje se samotnou Itálií by se nemusel bát, i kdyby došlo k nepokojům v Uhrách, protože jeho nová politika měla být nejlepší zárukou bezpečnosti v této zemi. Uhry by se byly spokojily se zvláštní ústavou, založenou na ústavě zrušené roku 1849; liberální ústava pro celou říši by byla splnila nynější tužby německého jádra monarchie a do značné míry by byla neutralizovala separátní tendence slovanských zemí. Kdyby byly finance podrobeny veřejné kontrole, ozdravil by se státní úvěr a totéž Rakousko, dnes slabé, chudé, pokořené a vyčerpané, zmítané vnitřními rozbroji, by brzy znovu nabylo své síly pod ochranou 700 000 bodáků, které má Německo připraveno k jeho obraně. K zajištění všeho toho se od Rakouska žádaly jen dvě věci: aby bez výhrad a upřímně dělalo skutečně liberální politiku doma a aby se v Benátsku přidržovalo obranné taktiky a ostatní Itálii ponechalo jejímu osudu.

Jenže František Josef, jak se zdá, nemůže nebo nechce dělat ani jedno, ani druhé. Nemůže se ani vzdát své moci absolutního monarchy, která se den ze dne víc rozplývá, ani nemůže zapomenout na své už ztracené postavení ochránce drobných italských despotů. Je neupřímný, slabý a přitom tvrdohlavý, snaží se patrně uniknout svým vnitřním potížím agresívní válkou za hranicemi, a místo aby svou říši stmeloval tím, že by jí obětoval moc, která se mu stejně vymyká z rukou, vrhl se zřejmě znovu do náruče svých starých osobních přátel a chystá tažení do Itálie, které může skončit zkázou rakouské monarchie.

Ať už bude či nebude poslána z Vídně do Turína nějaká nóta nebo jiná zpráva o Garibaldiho vylodění v Kalábrii, je zcela pravděpodobné, že se František Josef rozhodl považovat toto vylodění za důvod k intervenci ve prospěch neapolského krále. Brzy uvidíme, zda tomu tak skutečně je. Co je však příčinou tohoto náhlého obratu rakouské politiky? Nepopletlo snad Františku Josefovi hlavu nedávné sbratření s Pruskem a Bavorskem? To sotva; vždyť nakonec toto sbratření v Teplicích bylo pro něho ponížením, a triumfem bylo pouze pro Prusko. Hodlá snad František Josef shromáždit pod svými prapory vojska papeže a krále neapolského, dříve než je Garibaldi úplně rozpráší a než připojí jejich italské elementy ke svým stoupencům? To by byla velmi nedostatečná pohnutka. Těmto vojskům nebude v žádném tažení nic chybět, ale Rakousku bude v postavení, do něhož se touto pošetilou agresí dostane, chybět všechno. Nemůže tu být žádná jiná příčina než vnitropolitická situace Rakouska. A tady nemusíme hledat dlouho. Říšská rada, posílená některými nejkonzervativnějšími a nejaristokratičtějšími elementy z různých zemí a pověřená v době míru kontrolou státních financí, se nyní chystá projednávat otázku lidového zastoupení a ústav pro celou říši i pro jednotlivé země, z nichž se skládá. Návrhy předložené při této příležitosti maďarskými členy Rady si získaly ve výboru drtivou většinu a projdou stejně triumfálně i v Radě navzdory vládě. Zkrátka: zdá se, že začala druhá rakouská revoluce. Říšská rada, chabá napodobenina francouzských notáblů, prohlašuje právě tak jako oni, že není kompetentní, a volá po generálních stavech. Vláda má stejné finanční obtíže, jako měla vláda Ludvíka XVI., je však ještě slabší pro odstředivé tendence, které se projevují u různých národností, z nichž se skládá monarchie, a proto není schopna klást odpor. Po ústupcích na vládě už vynucených určitě přijdou nové ústupky a požadavky. Generální stavy se brzy přeměnily v Národní shromáždění. František Josef cítí, že se mu chvěje půda pod nohama, a aby unikl hrozícímu zemětřesení, vrhne se možná do války.

Splní-li František Josef svou hrozbu a zahájí křížové tažení za legitimitu v Neapoli a za papežský stát, jak toto tažení skončí? V Evropě není ani jedna mocnost nebo stát, které by měly sebemenší zájem na udržení Bourbonů, a zasáhne-li František Josef v jejich prospěch, bude muset nést následky. Ludvík Napoleon zcela určitě překročí Alpy, aby obhájil zásadu nevměšování; a Rakousko, proti němuž se postaví ostře veřejné mínění celé Evropy, finančně zruinované, s povstáním v Uhrách a se statečnou, ale početně daleko slabší armádou, utrpí strašlivou porážku. Možná, že to pro ně bude smrtelná rána. O tom, že by mu snad přispělo na pomoc Německo, nemůže být ani řeči. Němci zcela rozhodně odmítnou bojovat jak za neapolského krále, tak za papeže. Budou dbát o to, aby bylo respektováno území Spolku (čemuž se jak Francie, tak Itálie velmi rády podrobí), a povstanou-li Uhry, přijmou to stejně chladně. A nejen to, německé země monarchie budou velmi pravděpodobně podporovat požadavky Maďarů, jako to učinily v roce 1848, a budou žádat ústavu i pro sebe. Přestože je rakouský tisk omezován vládou, přece jen se v něm projevují neklamné příznaky toho, že dokonce i v Rakousku jsou velmi rozšířeny sympatie ke Garibaldimu. Veřejné mínění se nyní obrátilo jiným směrem než v loňském roce. Benátsko se teď považuje za velmi nevýhodnou državu a na boj Italů za nezávislost, který vedou bez pomoci Francie, hledí vídeňská veřejnost se sympatiemi. Pro Františka Josefa bude neobyčejně obtížné přimět dokonce i své vlastní německé poddané, aby bojovali za neapolské Bourbony, za papeže nebo za drobné vévody z Emilie. Lid, který právě zahajuje revoluci proti absolutismu, bude sotva hájit dynastické zájmy svého panovníka. Vídeňané to už dokázali dříve a je dost možné, že přechod rakouských vojsk přes Pád bude pro pokrokové síly jak ve Vídni, tak v Uhrách signálem k tomu, aby použily důraznějších prostředků.

Napsal B. Engels 16. srpna 1860
Otištěno jako úvodník
v "New-York Daily Tribune",
čís. 6039 z 1. září 1860

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny