Karel Marx
Pan Vogt

X. Patroni a kumpáni

"Principibus placuisse viris non
ultima laus est.
{Není největší chvála
nejpřednějším zalíbit se mužům.
(Quintus Horatius Flaccus, "Listy", čís. 17.) (Pozn. red.)

Jako osoby, které se mohou zaručit za jeho,,good behaviour" {"dobré chování" (Pozn. red.)}, uvádí bývalý říšský fojt

"Kossutha" a "druhé dva muže, Fazyho, obroditele Ženevy, a Klapku, obránce Komárna", které "hrdě nazývá svými přáteli". ("Hlavní kniha", str. 213.)

Podle mne jsou to jeho patroni.

Po bitvě u Komárna (2. července 1849) se zmocnil Görgey vrchního velení maďarské armády proti rozkazu maďarské vlády, která ho sesadila.

"Kdyby byl stál v čele vlády energický muž," říká plukovník Lapiński, ve svém spise ještě stoupenec Kossuthův, "byla by už tehdy učiněna přítrž všem Görgeyovým intrikám. Bylo by stačilo, kdyby byl Kossuth přišel do tábora a promluvil pár slov k armádě, a Görgey by byl přes všechnu svou popularitu svržen… Ale Kossuth nepřišel, neměl tolik síly, aby otevřeně vystoupil proti Görgeyovi, a zatímco potají intrikovat proti tomuto generálovi, snažil se před světem ospravedlnit jeho přehmaty." (T. Lapiński, "Tažení hlavní maďarské armády atd.", str. 125, 126.)

Jak sám Kossuth přiznává, Görgeyovu zamýšlenou zradu mu za nějaký čas potom formálně denuncoval generál Guyon. (Viz: David Urquhart, "Visit to the Hungarian Exiles at Kutayah".)

"Kossuth ovšem v krásném projevu v Segedínu řekl, že kdyby věděl o nějakém zrádci, vlastníma rukama by ho zavraždil, a přitom měl možná na mysli Görgeye. Ale nejenže neprovedl tuto trochu teatrální hrozbu, nýbrž ani nejmenoval všem svým ministrům muže, kterého podezříval; a zatímco s některými z nich kul ubohé plány proti Gergeyovi, mluvil… o něm vždycky s největší úctou, ba dokonce mu sám psal nejněžnější dopisy. Snad to někdo chápe, ale já nechápu, jak se může ten, kdo pozná, že jedině svržením nebezpečného člověka lze zachránit vlast, nesnažit tohoto člověka stáhnout dolů chvějící se rukou a zároveň ho podporovat, svými projevy důvěry mu získávat stoupence a ctitele a dávat mu tím sám do rukou všechnu moc. Kossuth takhle uboze pracoval jednou pro Görgeye, pak zas proti němu… a zatím Görgey, důslednější a pevnější než Kossuth, provedl svůj černý plán." (T. Lapiński, tamtéž, str. 163, 164.)

11. srpna 1849 vydal Kossuth na Görgeyův rozkaz, údajně z pevnosti Aradu, veřejný abdikační manifest, v němž Görgeyovi svěřuje "nejvyšší civilní i vojenskou vládní moc" a prohlašuje:

"Po nešťastných bojích, jimiž Bůh v posledních dnech stíhal národ, není už naděje, že proti oběma spojeným velmocem, můžeme ještě dál pokračovat v sebeobraně s vyhlídkou na úspěch."

V úvodu manifestu tedy Kossuth prohlašuje, že věc Uher je beznadějně ztracena, a to v důsledku božího stíhání, ale v dalším textu manifestu činí Görgeye "před Bohem odpovědným za to, že" moci, kterou mu Kossuth svěřil, "použije k záchraně" Uher. Důvěřoval Görgeyovi natolik, že mu vydal napospas Uhry, ale nedůvěřoval mu zase natolik, aby mu vydal napospas vlastní osobu. Jeho osobní nedůvěra vůči Görgeyovi byla tak velká, že to obratně zařídil tak, aby sám dorazil na tureckou půdu ve chvíli, kdy se listina s jeho abdikací dostane do Görgeyových rukou. Proto také jeho manifest končí slovy:

"Může-li má smrt nějak prospět vlasti, s radostí obětuji svůj život."

To, co obětoval na oltář vlasti do Görgeyových rukou, byla guvernérská moc, jejíž titul však pod tureckou ochranou hned zase uzurpoval.

V Kütahyi obdržela Jeho Excelence, guvernér in partibus, první Modrou knihu o uherské katastrofě, kterou Palmerston předložil parlamentu.^[551] Studium těchto diplomatických dokumentů, napsal D. Urquhartovi, ho přesvědčilo, že "Rusko má v každém kabinetu špióna, ba co víc, agenta" a že Palmerston zradil dear Hungary {drahé Uhry (Pozn. red.)} v ruském zájmu. {Jak "může" člověka s obyčejným rozumem oklamat Palmerstonovo předstírané nepřátelství k Rusům, Kossuth tehdy nechápal. "How could a man of any intellect for a single moment believe that the Minister who allowed Russia's intervention in Hungary, would give the word of attack against her?" ["Jak by mohl trochu rozumný člověk jen na jediný okamžik uvěřit, že ministr, který připustil intervenci Ruska v Uhrách, může vyzývat k napadení Ruska?"] (Dopis datovaný v Kütahyi 17. prosince 1850. "Correspondence of Kossuth".) (Marxova poznámka.)} A první slova, která veřejně pronesl po svém přistání na anglické půdě v Southamptonu, byla: "Palmerston, the dear friend of my bosom!" ("Palmerston, můj drahý, nejmilejší přítel!").

Když skončila jeho internace v Turecku, odplul Kossuth do Anglie. Cestou vydal u Marseille, kde však nesměl přistát, manifest, duchem i výrazy odpovídající francouzské sociální demokracii. Na anglické půdě ihned zapřel

"ono nové učení, sociální demokracii, které je právem či neprávem pokládáno za neslučitelné se společenským pořádkem a s bezpečností majetku. Uhry nemají a nechtějí mít nic společného s těmito učeními už z toho nanejvýš prostého důvodu, že v Uhrách pro ně neexistuje žádná příležitost, ani sebemenší podnět." (Srovnej s tím dopis z Marseille.)

Během prvních čtrnácti dnů svého pobytu v Anglii měnil vyznání stejně často jako své audience — pro všechny všechno. Hrabě Kázmér Batthyány odůvodnil svou tehdejší veřejnou roztržku s Kossuthem takto:

"K tomuto kroku mě přiměly nejen bévues {hrubé chyby, přehmaty (Pozn. red.)}, kterých se Kossuth dopustil za těch čtrnáct dní, co je na svobodě, ale všechny dosavadní zkušenosti, všechno, co jsem viděl, strpěl, dopustil, snášel, a jak se upamatujete, co jsem zastíral a utajoval, nejprve v Uhrách, potom ve vyhnanství — zkrátka přesvědčení, k němuž jsem o tomto muži dospěl... Dovolte mi poznamenat, že to, co pan Kossuth řekl nebo snad řekne v Southamptonu, Wisbeachi nebo v Londýně, zkrátka v Anglii, nevymaže to, co řekl v Marseille. V zemi ‚mladého obra' (v Americe) začne zase pískat na jinou notu, neboť tak jako je nesvědomitý (unscrupulous) v jiných věcech a ohne se jako třtina, když zafouká silnější vítr, tak usvědčuje sans gêne {nestoudně (Pozn. red.)} vlastní slova ze lži a vůbec se neváhá schovávat za velká jména zesnulých, které přivedl do záhuby, jako např. mého ubohého bratrance Lajose Batthyányho… Nerozpakuji se ani na okamžik prohlásit, že dříve než Kossuth opustí Anglii, budete mít všechny důvody litovat, že člověka tak krajně bezcenného charakteru (a most undeserving heart) tak marnotratně zahrnujete poctami. ("Corresponclence of Kossuth", dopis hraběte Batthyányho panu Urquhartovi, Paříž, 29. října 1851.)

Kossuthovo pohostinské vystupování ve Spojených státech, kde na severu mluvil proti otroctví a na jihu pro otroctví, nezanechalo po sobě nic než ohromné zklamání a 300 zabitých řečí. Nezastavuji se vůbec u této podivné epizody a jen poznamenávám, že Němcům ve Spojených státech, zejména i německé emigraci, vřele doporučoval alianci mezi Německem, Uhrami a Itálií s vyloučením Francie (nejen vlády státního převratu, ale Francie, dokonce francouzské emigrace a stran ve Francii, které tato emigrace zastupuje). Hned po svém návratu se snažil z Londýna prostřednictvím jakéhosi pochybného subjektu, hraběte Szirmaye, a plukovníka Kisse v Paříži navázat spojení s Ludvíkem Bonapartem. (Viz můj příspěvek v "New-York Tribune" z 28. září 1852 a mé prohlášení tamtéž z 16. listopadu 1852.^[552] )

Během mazziniovské milánské vzpoury^[553] roku 1853 se na hradbách tohoto města objevilo provolání k uherským oddílům, které tam byly posádkou, a toto provolání je vyzývalo, aby se připojily k italským povstalcům. Bylo podepsáno: Lajos Kossuth. Sotva došla do Londýna zpráva o porážce povstání, hned Kossuth velmi kvapně prohlásil prostřednictvím "Times" a jiných anglických listů, že provolání je padělek, a dal tak svému příteli Mazzinimu otevřené dementi. Prohlášení bylo nicméně pravé. Mazzini je dostat od Kossutha, měl v rukou jeho rukopis, psaný Kossuthovou rukou, jednal po dohodě s Kossuthem. Protože byl přesvědčen, že ke svržení rakouské tyranie v Itálii je zapotřebí spojené akce Itálie a Uher, snažil se pak Mazzini nahradit nejprve Kossutha nějakým spolehlivějším maďarským vůdcem, ale když tento pokus ztroskotal pro rozpory v maďarské emigraci, odpustil svému nejistému spojenci a velkomyslně ho ušetřil odhalení, které by ho bylo v Anglii nepochybně zničilo.

Téhož roku 1853 začala, jak známo, rusko-turecká válka. Dne 17. prosince 1850 napsal Kossuth z Kütahye Davidu Urquhartoyi:

"Bez turecké nadvlády přestane Turecko existovat. A podle toho, jaký je stav věcí, je Turecko nevyhnulelně nutné pro svobodu světa."

V dopise velkému vezírovi Rešidu pašovi z 15. února 1851 jeho nadšení pro Turky stoupá. Nabubřelými frázemi nabídl turecké vládě své služby. Za své okružní cesty po Spojených státech napsal 22. ledna 1852 D. Urquhartovi:

"Byl byste ochoten — a nikdo neví lépe než vy, jak jsou zájmy Turecka a Uher totožné — postavit se za mou věc v Cařihradě? Za mého pobytu v Turecku nevěděla Porta, kdo jsem; mé přijctí v Anglii a v Americe a postavení, které mi získala šťastná náhoda, ba mohu říci Prozřetelnost, to všechno snad ukáže Portě, že jsem opravdovým a snad i dost vlivným přítelem Turecka a jeho budoucnosti."

5. listopadu 1853 nabídl písemně panu Crawshayovi (urquhartovci), že odjede jako spojenec Turecka do Cařihradu, ale "ne s prázdnýma rukama" ("not with empty hands"), a žádá proto pana Crawshaye, aby mu sehnal finanční prostředky

"tím, že by ho v soukromí důvěrně představil takovým liberálům, kteří by mu snadno mohli poskytnout pomoc, kterou potřebuje".

V tomto dopise říká: "Cítím nenávist a opovržení k umění dělat revoluce" ("I hate and despise the artifice of making revolutions"). Zatímco takto před urquhartovci překypoval nenávistí k revolucím a láskou k Turkům, vydával s Mazzinim manifesty, v nichž se proklamovalo vyhnání Turků z Evropy a přeměna Turecka v jakési "orientální Švýcarsko", a stejně podpisoval i provolání takzvaného Ústředního výboru evropské demokracie^[554] vyzývající k revoluci vůbec.

Protože peníze, které si Kossuth roku 1852 vydělal v Americe řečněním ve jménu Uher, byly už koncem roku 1853 bezúčelně promrhány, a protože na druhé straně zůstal pan Crawshay úplně hluchý k jeho žádosti, zřekl se guvernér zamýšlené rytířské výpravy do Cařihradu, vyslal tam však s nejlepším doporučením svého agenta, plukovníka Jánose Bangyu. {Já sám jsem se s Bangyou a s jeho tehdejším přítelem, nynějším generálem Türrem, seznámil v Londýně roku 1850. Podezření, které mi vnukaly jeho podfuky se všemi možnými stranami, orleanisty, bonapartisty atd. a jeho styky s policisty kterékoli "národnosti", vyvrátil jednoduše tím, že mi ukázal patent, který mu vlastnoručně vystavil Kossuth; Bangya, který byl už dříve pod Klapkou prozatímním policejním presidentem v Komárně, byl v patentu ustanoven policejním presidentem in partibus. Jako tajný náčelník policie ve službách revoluce musel si ovšem udržovat "otevřené" přístupy k policii ve službách vlád. Během léta 1852 jsem objevil, že zadržel rukopis, který jsem mu svěřil, aby ho doručil jednomu knihkupci v Berlíně, a postaral se, aby se dostal do rukou jedné německe vlády ^[555]. O tomto případu a o jiných zvláštnostech tohoto muže, které mi už dávno byly nápadné, jsem napsal jednomu Maďarovi do Paříže a zásahem třetí, přesně informované osoby bylo Bangyovo tajemství úplně odhaleno; potom jsem počátkem roku 1853 poslal do "New-Yorker Criminal-Zeitung" veřejne udání, podepsané mým jménem ^[556]; Bangya v dopise na svou obhajobu, který je dosud v mých rukou, zdůrazňoval, že nemám sebemenší důvod pokládat ho za špióna, protože se prý se mnou vždycky (což je pravda) vyhýbal rozhovorům o záležitostech mé vlastní strany. Ačkoli Kossuth a jeho stoupenci tehdy Bangyu nezavrhli, přesto mu mé odhalení v "Criminal-Zeitung" ztížilo další působení v Londýně a Bangya se tím ochotněji chopil příležitosti, kterou mu pro uplatnění jeho vloh na jiném jevišti poskytovala orientální zápletka. Brzy po uzavřeni pařížského míru (1856) jsem se dověděl z anglických novin, že jakýsi Mehmed bej, plukovník v tureckých službách, dříve známý jako křesťan pod jménem János Bangya, přeplul se skupinou polských emigrantů z Cařihradu do Čerkeska, kde figuroval jako náčelník generálního štábu Sefera paši a v úloze jakéhosi "Simóna Bolívara" Čerkesů. Upozornil jsem v londýnské "Free Press", která dochází v mnoha výtiscích do Cařihradu, na minulost tohoto osvoboditele^[557]. Jak se poznamenává v textu, byl Bangya pro zamýšlenou zradu na Čerkesku 20. ledna 1858 před válečným soudem polské legie pod velením plukovníka T. Lapiňského v Aderbi odsouzen k smrti. Protože byl Bangya turecký plukovník, považoval Sefer paša vykonání tohoto rozsudku za neslučitelné s ohledy nutnými vůči Vysoké Portě^[558], a dopravil proto odsouzence lodí do Trapezuntu, odkud se brzy zase, už propuštěn, dostal do Cařihradu. Zatím se maďarská emigrace v Cařihradě náruživé postavila za Bangyu proti Polákům. Zabezpečen ochranou ruského vyslanectví proti dívánu (který ho navíc ještě jako "plukovníka" musí krmit i s jeho harémem) a předsudky svých krajanů proti Polákům, uveřejnil Bangya velmi chladnokrevně vlastní obhajobu v "Journal de Constantinople"^[559]. Když pak brzy nato přijela do Cařihradu čerkeská deputace, celá komedie skončila. Maďarská emigrace se oficiálně zřekla svého chráněnce, ačkoli de très mauvaise grâce [nesmírně nerada]. Veškeré spisy válečného soudu v Aderbi, mezi nimi i vlastní Bangyovo doznání, stejně jako dokumenty, které byly o této záležitosti vyměněny v Cařihradu, poslala tamější polská emigrace do Londýna, kde z nich vyšly výňatky ve "Free Press" (v květnu 1858). Podrobněji jsem tyto dokumenty zveřejnil v "New-York Tribune" ze 16. června 1858.^[560] (Marxova poznámka.)}

20. ledna 1858 zasedal v Aderbi v Čerkesku válečný soud, který "Mehmeda beje, dříve Jánose Bangyu z Illesfalvy, usvědčeného vlastním doznáním a svědeckými důkazy z vlastizrady a z tajné korespondence s nepřítelem" (ruským generálem Filipsonem), odsoudil jednohlasně k smrti, což mu však nezabránilo, aby až dodnes nežil pokojně dál v Cařihradě. Ve svém vlastním doznání, doručeném písemně válečné radě, říká Bangya mimo jiné:

"Mou politickou činnost úplně a naprosto řídil vůdce mé země, Lajos Kossuth… Vybaven doporučujícími listy od svého politického vůdce přijel jsem 22. prosince 1853 do Cařihradu."

Stal se potom, jak dále vypráví, muslimem a vstoupil do tureckých služeb s hodností plukovníka.

"Mé instrukce" (vydané Kossuthem) "naléhavě doporučovaly, abych se tím či oním způsobem připojil k takovým vojenským oddílům, které by byly pověřeny operacemi na čerkeském pobřeží."

Tam se měl snažit zabránit jakékoli účasti Čerkesů na válce proti Rusku. Svůj úkol úspěšně provedl a koncem války poslal z Cařihradu "Kossuthovi podrobnou zprávu o situaci v Čerkesku". Před svou druhou výpravou do Čerkeska, kterou podnikl společně s Poláky, dostal od Kossutha rozkaz, aby spolupracoval s jmenovitě určenými Maďary, mj. s generálem Steinem (Ferhadem pašou).

"Kapitán Frankini," říká "vojenský tajemník ruského vyslance, se zúčastnil několika našich porad. Cílem bylo mírovou cestou, pomalu, ale jistě získat Čerkesko pro ruské zájmy. Než výprava opustila Cařihrad" (v polovině února 1857), "dostal jsem dopisy a instrukce od Kossutha, který schvaloval můj operační plán."

V Čerkesku byla Bangyova zrada odhalena tím, že byl zachycen jeho dopis ruskému generálu Filipsonovi.

"Podle svých instrukcí," říká Bangya, "jsem měl navázat spojení s ruským generálem. Dlouhou dobu jsem se nemohl k tomuto kroku odhodlat, ale nakonec jsem dostal tak výslovné ordres {rozkazy (Pozn. red.)}, že už jsem nesměl déle váhat."

Přelíčení u válečného soudu v Aderbi a zejména Bangyovo vlastní doznání vyvolaly velkou senzaci v Cařihradě, v Londýně i v New Yorku. Kossuth byl několikrát a naléhavě, i z maďarské strany, vyzván, aby to veřejně vysvětlil, ale marně. Až do této chvíle zachoval o Bangyově poslání v Čerkesku nejúzkostlivější mlčení.

Na podzim roku 1858 prodával Kossuth přednášky proti rakouskému konkordátu^[561] a Ludvíku Bonapartovi po celé Anglii a ve Skotsku za levnou cenu. Jak vášnivě a fanaticky varoval tehdy Angličany před zrádnými úmysly Ludvíka Bonaparta, kterého označil za tajného spojence Ruska, o tom se lze dočíst např. v "Glasgow Sentinel" (20. listopadu 1858). Když Ludvík Bonaparte prozradil začátkem roku 1859 své italské plány, denuncoval ho Kossuth v Mazziniho "Pensiero ed Azione" a varoval "všechny opravdové republikány", Italy, Maďary, ba i Němce, aby se nedali zneužít císařským Quasimodem a netahali za něho kaštany z ohně. V únoru 1859 tvrdil Kossuth, že plukovník Kiss, hrabě Teleki a generál Klapka, kteří už delší dobu patřili k rudé kamarile v Palais-Royal, kují s Plon-Plonem spiklenecké plány na povstání v Uhrách. Kossuth vyhrožoval veřejnou polemikou v anglickém tisku, nebude-li také přibrán do "tajného spolku". Plon-Plon byl víc než ochoten otevřít mu dveře konkláve. S anglickým pasem najméno Mr Brown odcestoval Kossuth začátkem května do Paříže, pospíchal do Palais-Royal a obšírně vyložil Plon-Plonovi své plány na povstání v Uhrách. Rudý princ odvezl 3. května večer bývalého guvernéra ve vlastním kočáře do Tuilerií, aby ho tam představil zachránci společnosti. Za tohoto setkání s Ludvíkem Bonapartem selhal jindy tak výmluvný jazyk, takže se Plon-Plon musel chopit slova a jaksi přednést svému bratranci Kossuthův program. Kossuth později pochvalně uznal skoro doslovnou přesnost Plon-Plonova přetlumočení. Ludvík Bonaparte pozorně vyslechl výklad svého bratrance a pak prohlásil, že tomu, aby přijal Kossuthovy návrhy, stojí v cestě jen jedna překážka, a to Kossuthovy republikánské zásady a republikánské styky. Nato se bývalý guvernér co nejslavnostněji zřekl své republikánské víry a ujišťoval, že není a nikdy nebyl republikánem, že jedině politická nutnost a zvláštní shluk okolností ho donutily ke spojenectví s republikánskou částí evropské emigrace. Na důkaz svého protirepublikánského smýšlení nabídl jménem své země uherskou korunu Plon-Plonovi. Tato koruna tehdy ještě nebyla volná. Kossuth ani neměl řádnou notářskou plnou moc, aby ji vydražoval, ale každý, kdo trochu pozorně sledoval jeho vystupování v cizině, ten si jistě všiml, že Kossuth měl už dávno ve zvyku mluvit o svých "dear Hungary" {"drahých Uhrách" (Pozn. red.)} jako nějaký venkovský statkář o svém statku. {To, že takové věci vycházejí najevo, se zdá méně podivné, když se uváží, že tu byly ve hře přinejmenším dvě hovorné strany. Tato fakta byla ostatně za Kossuthovy přítomnosti v Londýně (koncem léta 1859) uveřejněna v anglických listech. (Marxova poznámka.)}

Myslím, že si počínal upřímně, když zapřel své republikánství. Civilní lista na 300 000 florinů, kterou požadoval v Pešti na udržování lesku exekutivy; patronát nad nemocnicemi, který z rukou rakouské arcivévodkyně převedl na svou sestru; pokus pokřtít několik pluků Kossuthovým jménem; jeho úsilí vytvořit kamarilu; houževnatost, s jakou v cizí zemi lpěl na titulu guvernéra, kterého se ve chvíli nebezpečí zříká; celé jeho pozdější vystupování, spíš pretendenta než emigranta — to všechno svědčí o tendencích, které jsou republikánům cizí.

Po scéně, při níž ze sebe smyl podezření z republikánství, dostal pan Kossuth podle smlouvy k dispozici 3 milióny franků. Na tomto ujednání nebylo samo o sobě nic závadného, vždyť k tomu, aby se maďarská emigrace vojensky zorganizovala, bylo zapotřebí peněz, a proč by neměl guvernér přijímat od svého nového spojence podpory stejným právem, jakým všechny despotické mocnosti Evropě přijímaly po celou dobu protijakobínské války podpory od Anglie? Jako zálohu na osobní výdaje dostal Kossuth ihned 50 000 franků a mimoto si vymínil některé peněžní výhody, jakési pojistné pro případ, že by válka předčasně skončila. Finanční hledisko a melodramatické city se navzájem vůbec nevylučují. Vždyť přece Kossuth, jak musí vědět jeho bývalý ministr financí Dušek, se už za maďarské revoluce z opatrnosti postaral, aby mu byl jeho plat místo v kossuthovských bankovkách vyplácen ve stříbře nebo v rakouských bankovkách.

Ještě než Kossuth odešel z Tuilerií, došlo k dohodě, že v Anglii zahájí kampaň za neutralitu, kterou by neutralizoval domnělé "prorakouské tendence" Derbyho vlády. Je známo, jak mu dobrovolná podpora whigů a manchesterské školy^[460] umožnily splnit tuto předběžnou část smlouvy s velkým úspěchem. Jeho lecturing tour {přednáškové turné (Pozn. red.)} od Mansion House v Londýně až po Free-Trade-Hall^[562] v Manchesteru tvořilo antitezi k okružní cestě po Anglii a Skotsku na podzim roku 1858, kdy za šilink vstupného prodával svou nenávist k Bonapartovi a Cherbourgu, "the standing menace to England" {"stálé hrozbě pro Anglii" (Pozn. red.)}.

Většina maďarské emigrace v Evropě se od konce roku 1852 od Kossutha odvrátila. Vyhlídka na vylodění na jaderském pobřeží s francouzskou pomocí jich zase většinu přivedla zpátky pod jeho prapor. Jeho vyjednávání s vojenskou částí nově získaných stoupenců mělo jakousi "prosincovou" příchuť. Aby jim mohl poskytnout větší množství francouzských peněz, povýšil je do vyšších vojenských hodností, např. poručíky do hodnosti majorů. Každý nejdřív dostal zaplaceny cestovní výlohy do Turína, potom bohatou uniformu (stejnokroj majora stál 150 liber št.), konečně šestiměsíční zálohu na plat s příslibem penze po dobu jednoho roku po uzavření míru. Jinak nebyly platy přehnaně vysoké, 10 000 franků pro vrchního vehtele (Klapku), 6000 franků pro generály, 5000 pro velitele brigadýry, 4000 pro podplukovníky, 3000 pro majory atd. Maďarská vojenská moc shromážděná v Turínu se skládala skoro výhradně z důstojníků bez prostých vojáků, a o tomto bodu jsem slyšel všelijaké trpké stesky mezi "nižší" maďarskou emigrací.

Generál Mór Perczel, jak jsem se už zmínil, odešel do ústraní s veřejným prohlášením, jakmile prohlédl tuto diplomatickou hru. Klapka, přes opačný rozkaz Ludvíka Bonaparta, trval na vylodění u Fiume, ale Kossuth udržoval sbor složený z maďarských emigrantů v mezích scény, kterou mu předepsal divadelní ředitel.

Sotva došla do Turína pověst o uzavření villafranckého míru, Kossuth ihned ze strachu, že bude vydán Rakousku, horempádem utekl do Ženevy, a to tajně, za zády vojska, které měl k dispozici. Žádné jméno, ani Františka Josefa, ani Ludvíka Bonaparta, nemělo v maďarském táboře v Turínu horší zvuk než jméno Lajose Kossutha, jenže směšnost jeho posledního útěku jaksi umlčela kritiku. Po svém návratu uveřejnil Kossuth v Londýně dopis svému ochočenému slonu, jakémusi MacAdamovi v Glasgowě, prohlásil, že byl oklamán, ale ne napálen, a zakončil dojemným obratem, že nemá, kam by hlavu složil, a proto ať jsou všechny dopisy pro něho adresovány do bytu jeho přítele F. Pulszkého, který poskytl uprchlíkovi střechu nad hlavou. Londýnský tisk vyzval Kossutha s drsností víc než anglosaskou, ať jen si laskavě za ty své bonapartistické podpory pronajme v Londýně vlastní dům, a to ho přesvědčilo, že jeho úloha v Anglii je prozatím dohrána.

Kromě svého řečnického nadání má Kossuth veliké nadání mlčet, jakmile posluchačstvo projeví rozhodnou nechuť anebo jakmile sám vlastně neví, co by řekl ve svůj prospěch. Vyzná se, kdy svítí slunce i kdy je zatmění. Že dovedl být aspoň jednou v životě důsledný, dokázal jeho nedávný dopis Garibaldimu, kde ho zrazuje od útoku na Řím, aby nepohněval francouzského císaře, "jedinou oporu utlačených národností".

Jako se v první polovině 18. století říkalo Alberonimu kolosální kardinál, tak je možno říci o Kossuthovi, že je to kolosální Langenschwarz. Je v podstatě improvizátor, který své dojmy přijímá pokaždé od svého obecenstva, není to autor, který světu vtiskuje své původní myšlenky. Tak jako Blondin na provaze, tancuje Kossuth na svém jazyce. Odloučen od prostředí svého lidu, musel se zvrhnout v pouhého virtuosa a propadnout neřestem virtuozity. Vratkost myšlení, příznačná pro improvizátora, se nutně obráží v dvojakém jednání. Byl-li Kossuth kdysi Aiolovou harfou, jejíž struny rozechvíval lidový orkán, pak je dnes už jen Dionýsiovým uchem,^[563] které mumlavě opakuje, co se šeptá v tajuplných komnatách Palais-Royal a Tuilerií.

Bylo by naprosto nespravedlivé stavět druhého Vogtova patrona, generála Klapku, na stejný stupeň s Kossuthem. Klapka byl jeden z nejlepších generálů maďarské revoluce. Jako většina důstojníků, kteří se roku 1859 shromáždili v Turínu, dívá se na Ludvíka Bonaparta asi tak jako Ferencz Rákóczi na Ludvíka XIV. Pro ně představuje Ludvík Bonaparte vojenskou moc Francie, která může Uhrám sloužit, ale už ze zeměpisných důvodů je nikdy nemůže ohrozit. {Ačkoli takové stanovisko u Klapky chápu, udivilo mě, když jsem se s přibližně podobnými názory setkal v citovaném už Szemerově díle, a sdělil jsem mu otevřeně, co si o tom myslím. Ještě méně chápu jeho poslední prohlášení o rakouských ústupcích.^[564] Vím, že se Szemere ve veřejných věcech nedá ovlivňovat soukromými pohnutkami a že měl velmi závažné důvody pro své prohlášení: že Maďaři s tím, co dostanou z Vídně, mohou dosáhnout v Pešti všeho; že každé povstání v Uhrách, vyvolané zvenčí, a zejména s francouzskou pomocí, nutně vyvolá ruskou intervenci v Uhrách, ať už pro Rakousko nebo proti němu; že konečně autonomie, která byla udělena Sedmihradsku, Slovinsku a Chorvatsku i Vojvodině, by vídeňskému kabinetu v tomto okamžiku zajistila tyto "národnosti" proti Maďarům úplně stejně jako v letech 1848-1849. To všechno je správné, ale přece jen se to dalo říci tak, aby nevznikl dojem, že se uznává uherská ústava ve vídeňském okleštěném vydání "in usum delphini"^[565]. (Marxova poznámka.)} Ale pročpak se Vogt dovolává Klapky? Klapka nikdy nepopíral, že patří k Plon-Plonově rudé kamarile. Aby se "přítel" Klapka zaručil za "přítele" Vogta? Klapka nemá zvláštní talent ve výběru svých přátel. Jedním z jeho oblíbených přátel v Komárně byl plukovník Assermann. Poslechněme si, co o tomto plukovníku Assermannovi říká plukovník Lapiński, který sloužil pod Klapkovým vedením až do vydání Komárna a později se v Čerkesku vyznamenal svým bojem proti Rusům.

"Největší hrůzu," říká Lapiński, "vyvolala zrada u Világoše^[566] mezi četnými štábními důstojníky, kteří byli v Komárně a neměli co dělat... Navonění pánově se zlatými límci, z nichž mnozí nedovedli ani vzít do rukou pušku, ani velet třem mužům, pobíhali celí vystrašení a uvažovali o prostředcích, jak by stůj co stůj vyvázli se zdravou kůží. Tihle pánové, kteří dělali všechno možné, až se jim podařilo odloučit se pod všelijakými záminkami od hlavní armády a stáhnout se do příjenmého bezpečí nedobytné pevnosti, kde neměli na práci nic jiného, než jednou za měsíc podepsat stvrzenku o správně přijatém platu, se teď zděsili myšlenky: obrana na život ana smrt... Právě tihle bídáci prolhaně líčili generálovi hrůzné obrazy vnitřních nepokojů, vzpour atd., aby ho co možná nejrychleji přiměli k vydání pevnosti…‚ jen když dostanou sebe a svůj majetek do bezpečí. To poslední leželo mnohým z nich obzvlášť na srdci; neboť všechna jejich snaha po celou revoluci směřovala k tomu, aby se obohatili, což se některým také podařilo. Jednotlivcům se snadno dařilo obohatit se, protože často uplynulo půl roku, než se skládaly účty z přijatých peněz. Protože to byla příznivá půda pro věrolomnost a podvody, sáhl možná leckdo do pokladny hlouběji, než mohl zodpovědět… Bylo uzavřeno příměří: A jak se ho teď využilo? Z potravin, které byly v pevnosti a byly by vystačily na jeden rok, byly vyvezeny zbytečně velké dávky do vesnic, kdežto z okolí nebyly dovezeny žádné zásoby; v nejbližších vesnicích bylo seno i oves a sedláci prosili, aby jim je odkoupili, ale i to tam nechali, a za několik týdnů žrali majetek sedláků kozácké koně, zatímco my v pevnosti jsme si naříkali na nedostatek. Dobytek na porážku, který byl v pevnosti, byl většinou prodán mimo město pod záminkou, že pro něj není dost krmiva. Plukovník Assermann asi nevěděl, že se maso dá nasolit. Velká část obilí byla rovněž prodána, pod záminkou, že začíná být ztuchlé; to se dělo veřejně, a potají toho bylo ještě víc. Když měl Klapka vedle sebe takového muže, jako je Assermann, a další podobná individua ve svém okolí, musel se ovšem rychle vzdát jakékoli dobré myšlenky, která ho napadla; o to se ti pánové už postarali…" (Lapiński, tamtéž, str. 202-206.)

Görgeyovy a Klapkovy paměti^[260] rovněž jasně svědčí o Klapkově nedostatku charakteru a politického chápání. Všechny chyby, kterých se dopustil za obrany Komárna, pramenily z tohoto nedostatku.

"Kdyby byl měl Klapka při svých znalostech a při svém vlastenectví i vlastní pevnou vůli a kdyby byl jednal podle vlastního mínění, k němuž by sám došel, a ne podle toho, co mu napovídali omezenci a zbabělci, mohla obrana Komárna jednou zazářit v dějinách jako meteor," (Tamtéž, str. 209.)

3. srpna dobyl Klapka skvělého vítězství nad rakouským sborem obléhajícím Komárno, úplně jej rozprášil a na dlouho jej vyřadil boje. Nato se zmocnil Rábu a mohl snadno dobýt i Vídeň, ale setrvával osm dní bezradně a nečinně v Rábu a vrátil se potom do Komárna, kde ho čekala zpráva, že Görgey složil zbraně, a dopis od něho. Nepřítel prosil o příměří, aby mohl u Komárna soustředit rozprášený obléhací sbor Rakušanů a Rusy postupující od Rimavské Soboty a zcela nerušeně obklíčit pevnost. Místo aby napadl a porazil jeden po druhém jednotlivé nepřátelské oddíly, které se teprve shromažďovaly, kolísal Klapka zase bezradně, ale přece jen odepřel rakouským i ruským parlamentářům příměří. Tehdy, vypráví Lapiński,

„přišel do Komárna 22. srpna pobočník cara Mikuláše... Ale, řekl ruský Meflsto slaďounkým hlasem: přeci nám dopřejete čtrnáctidernzj příměří, pane generdle; Jeho Veličenstvo, můj nejmilostivější car, Vás o to prosí! To zapůsobilo jako rychlý jed. Co se nepodařilo úsilí rakouských a přemlouvání ruských parlamentářů, toho dosáhl tento prohnaný Rus několika slovy. Klapka nemohl odolat vybrané pokloně a podepsal příměří na čtrnáct dní. Ten den byl začátkem pádu Komárna.“

Klapka dovolil svému plukovníkovi Assermannovi, Jak už bylo uvedeno, aby využil příměří k tomu, že zásoby potravin v pevnosti, které by byly vystačily na rok, byly zlikvidovány za dva týdny. Po uplynutí příměří oblehl Grabbe Komárno od Váhu, zatímco Rakušané, kteří ponenáhlu rozmnožili své síly na 40 000 mužů, tábořili na pravém břehu Dunaje. Posádka Komárna byla demoralizována nečinným tábořením za hradbami a zdmi. Klapka neprovedl dokonce ani výpad na ruský obléhací sbor, který se ještě vůbec nezúčastnil bitvy a měl jen 19 000 mužů. Nepřítel nebyl ani chvilku rušen ve svých přípravných pracích k obléhání. Klapka od chvíle, kdy podepsal příměří, připravoval fakticky všechno ne pro obranu, ale pro kapitulaci. Jediná věc, v níž vyvinul nějakou energii, bylo policajtské šikanování statečných důstojníků, kteří byli proti kapitulaci.

"Nakonec," říká Lapiński, "bylo už nebezpečné říci něco o Rakušanech, když člověk nechtěl, aby ho zavřeli."

Konečně byla 27. září uzavřena kapitulace.

"Vzhledem k moci," říká Lapiński, "k zoufalé situaci země, která skládala své poslední naděje do Komárna, vzhledem ke stavu evropských poměrů a k nemohoucnosti Rakouska, které by bylo kvůli Komárnu přineslo největší oběti, byly podmínky kapitulace nesmírně žalostné."

Byly "dobré zrovna jen k tomu, že se člověk mohl rychle zachránit z Komárna za hranice", ale nestanovily sebemenší záruky ani pro Uhry, a dokonce ani pro revoluční generály, kteří byli v rukou Rakušanů. A navíc byly ještě v překotném chvatu formulovány tak nezřetelně a dvojsmyslně, že to Haynauovi později usnadnilo jejich porušování.

Tolik o Klapkovi. Nemá-li Vogt "charakter", pak je Klapka ten poslední, kdo by mu z tohohle zboží mohl něco přenechat.

Třetí patron je "James Fazy, obroditel Ženevy", jak ho nazývá jeho dvorní šašek Vogt. Následující dopisy Johanna Philippa Beckera, určené adresátovi jeho výše otištěného dopisu {Viz zde v tomto svazku. (Pozn. red.)}, obsahují příliš výstižnou charakteristiku Fazyho, než abych ji kazil nějakými dodatky! Proto předem poznamenávám jen toto: Nejhnusnějším rysem Vogtových takzvaných "Studií" je licoměrné předstírání luteránské, ba kalvínské hrůzy před "ultramontánní stranou". Tak např. staví Německo před nejapnou alternativu, že buďto dá Ludvíku Bonapartovi volnou ruku, anebo se dostane pod nadvládu rakouského konkordátu, a "věru bychom raději prodělali druhé období národního pokoření". ("Studie", str. 52.) Nejpuritánštějším huhňavým hlasem skuhrá proti

"ultramontánní straně, onomu odvěkému nepříteli, který celému lidstvu hlodá na samém kořeni života, této příšeře". (Tamtéž, str. 120).

Nikdy samozřejmě neslyšel, co prozradil dokonce i Dupin starší v senátu prosincové říše, že totiž

"za režimu Ludvíka Bonaparta nabyly kongregace, sdružení a nadace všeho druhu, přímo podřízené jezuitskému řádu, většího rozsahu než za ancien régime {starého režimu (Pozn. red.)} a že všechna státní omezeni, která dokonce už před rokem 1789 tísnila orgány ultramontánní propagandy, byla soustavně odstraňována zákonodárstvím a správou prosincové říše".

Co však Vogt rozhodně ví, je to, že panství jeho místního Bonaparta, pana Jamese Fazyho, spočívá na mnohaleté koalici mezi takzvanou radikální stranou a stranou ultramontánní. Když vídeňský kongres přičlenil ke švýcarskému spolku Ženevu, staré sídlo kalvinismu, připojil k jejímu území s některými savojskými okresy katolické venkovské obyvatelstvo a smetánku ultramontánních kněžourů. Právě spojenectví s "tímto odvěkým nepřítelem lidstva, s touto příšerou" udělalo z Fazyho ženevského diktátora a z Vogta člena Fazyho Stavovské rady. Tolik prozatím.

"Paříž 2. července 1860

Příteli R...,
konečně musím přece vyhovět Vašemu přáni a napsat Vám své mínění o panu Jamesu Fazym...

Tak jako státní vědy nejsou k ničemu bez umění aplikovat je v životě, tak je státnické umění neplodné, neopírá-li se o vědu a filosofické myšlení. Samotnou vědou nevyláká takzvaný státník ani psa od kamen a brzy prozradí svou neschopnost. Naproti tomu muž jednostranně ovládající státnické umění dokáže snáze skrýt svůj nedostatek vědomostí a duchovní tvůrčí síly, spíš může být pokládán za praktického státníka a ovládnout velké tržiště prostřednosti. Zda vláda takového muže povede lid ke kulturně historickému pokroku a dokáže vytvořit záruky dalšího nerušeného vývoje, to už přesahuje soudnost slepě horujícího davu. Jen když je tu dojem, že to jde pěkně kupředu a že se všechno děje ve jménu svobody a civilizace!

V našem panu Jamesu Fazym Vám předkládám skvostný exemplář species {druhu, typu (Pozn. red.)} dovedného státníka. Tento obratný muž skutečně provozuje nejenom státnické umění, ale mnoho dovedných státnických kousků, dělá kejkle a předvádí tours de force {silácké kousky (Pozn. red.)} , kdykoli to vyžaduje "veřejné blaho", ale s navyklou chytrostí se vyvaruje každého salta mortale. Umí mazaně narafičit za kulisami úlohy, je dovedný režisér i nápověda, je to non plus ultra {nedostižná ukázka (Pozn. red.)} vlašského komedianta. Vysokého ocenění by si zasluhovala jeho ‚duševní síla', která se nezalekne žádného prostředku k dosažení svých cílů, kdyby nevyvěrala ze špinavosti jeho cílů. Ten, kdo zná bezzásadovost a bezcharakternost tohoto muže, ten se pak už méně obdivuje důvtipu, s jakým nachází prostředky, a dovednosti, s jakou jich používá. Všechno dobré, co se děje nebo klíčí v životě lidu, kterému vládne, přikouzli tento státnický kejklíř nějakým trikem drze do svých rukou a potom to předkládá davu svým jménem, takže dav věří a přísahá, že to všechno udělal ‚tatík Fazy' nebo že se to všechno stalo jen díky jemu. Stejně obratně dovede popřít, že by byl původcem něčeho špatného a nepopulárního, a svalit to na jiné. Ve svém vládním kolegiu nestrpí nikoho samostatného, jeho kolegové si musí nechat líbit, aby je dezavuoval, kdykoli se mu zachce, a aby na ně sváděl všechny své nezdary. Zakoušejí à discrétion {do sytosti, co hrdlo ráčí (Pozn. red.)} jeho panovačnou brutálnost a musí být připraveni posloužit kdykoli jako obětní beránci a fackovací panáci pro blaho lidu a slávu svého presidenta. Tak jako si korunovaná hlava při každém státním opatření, byť bylo sebevíc v zájmu lidu, klade — dříve než se Veličenstvu ‚uráčí' - nejprve otázku, zda toto opatření neuškodí dynastii, tak se tatík Fazy sám sebe ptá, než cokoli udělá: "Neotřese to mým presidentským křeslem?" Proto se náš hrdina ve své politice řídí vždycky podle okolností a žije z ruky do úst: Dnes udělá nějaký komediantský kousek ve vládní radě, zítra nějaký kejklířský trik ve Velké radě a pozítří nějaký teatrální efekt na lidovém shromáždění a velký dav, kterému Fazy obratně lichotí a který sám je zase rád, že má viditelného a slyšitelného pánaboha, kterého může zbožňovat a uctívat, uvěří a věří, že to prskají vejce na horké pánvi, když liják bubnuje na střechy. Nechci tím rozhodně říci, že je ženevský lid nevyspělý a neinteligentní; jsem naopak přesvědčen, že se stěží někde najde čilejší veřejný život, vydatnější duchovní úsilí o rozvoj svobodných občanských poměrů než zde, na březích Ženevského jezera. Později se ještě zmíním o tom, jak se přesto tak často znovu a znovu dařilo panu Fazymu zajistit si většinu hlasů.

Co v Ženevě uskutečnila za posledních patnáct let čilá generace, to všechno si sám nebo prostřednictvím svých lokajů a zbožňovatelů přivlastňuje jako zásluhu své vlády. Například stržení hradeb, velkolepé rozšíření a zkrášlení hlavního města kantonu - to všechno se má pokládat za jeho dílo. A přesto kterákoli správa i správa pana Fazyho by byla nemilosrdně odstraněna, kdyby se byla nějak vzepřela silnému nátlaku obyvatelstva, aby bylo zbořeno zbytečné opevnění, aby bylo zvětšeno město, které se stávalo čím dál nezdravějším, protože v něm žilo směstnáno velké množství lidí. Tak byla tato otázka pro Fazyho zároveň otázkou bytí či nebytí, a proto se jí — zásluha buď odměněna {Verš z Schillerovy "Ódy na radost". (Pozn. čes. red.)} — energicky chopil a mnoho věcí pomohl dovést k cíli ke všeobecné spokojenosti. Ale žádný jednotlivec, není-li nadmíru domýšlivý, nemůže o sobě tvrdit, že je původcem a tvůrcem toho, co vytváří naléhavá potřeby doby vydatnou součinností celé generace. Jedině celá společnost, a to zase jen relativně, vytváří nějaký celek, k němuž její jednotliví členové podle své síly a postavení přispívají větším nebo menším zlomkem. Slepá víra v autoritu je pověra jako kterákoli jiná a překáží jakémukoli zdravému vývoji.

Vím ovšem, že se našemu panu Fazymu vede stejně jako všem ostatním lidičkám, že dělá jen to, co nemůže neudělat, a že nedělá jen to, co nemůže udělat, že se ve snaze o naprosté vyhranění své individuality — jako každý živočich — žene za svými potřebami. Nelze od něho očekávat, že bude jiný, tak jako nelze žádat na kočce, aby šla dobrovolně do vody, a na koni nelze chtít, aby lezl po stromech. Vždyť jinak by to nebyl James Fazy, a kdyby to nebyl Fazy, pak by možná chtěl být Ludvíkem Bonapartem nebo něčím takovým. Projevuje-li se velikost tím, že ten, kdo má autoritu, vodí lid na provázku, oslňuje ho kejklířskými kousky, aniž vtiskuje duchovní a mravní kultuře známky intenzívního pokroku, a stopy své existence zanechává jen v korupci společnosti, pak by byl i Fazy dozajista veliký, a mocnější tyrani by mu mohli právem závidět.

Náš muž umí jako málokdo využívat rozporů jako větru do svých plachet, a z nich je uhněten jeho čarodějný kompas, kterým řídí svou státní lodičku. Jednou mu posádku dodá radikalismus a náklad ultramontanismus, jindy zase opačně — jak se to kormidelníkovi hodí do krámu a do rozpočtu. Tak je státní mechanismus ustavičně v pohybu, kýve se pořád sem a tam jako nepokoj v hodinkách. Líp to ani nemohlo dopadnout! Radikálové přísahají, že se věci hýbou kupředu, ultramontánové si myslí, že se vracejí zpátky. Obojí je pravda; obě strany jsou blažené ve své víře a Fazy zůstává jako pánbůh u vesla.

Prozatím se, milý příteli, spokojte s těmito řádky.

Srdečně Vás zdraví

Váš Joh. Philipp Becker"

"Paříž 20. července 1860

Milý R...,

domníváte se tedy, že jsem snad barvy na Fazyho podobizně nanesl příliš silně. Ani dost málo, milý příteli! Člověk ostatně nemůže o věcech a osobách uvažovat a usuzovat jak chce, ale jak logicky musí podle svého chápání a podle své vnitřní zkušenosti. Kdo v těchto věcech říká něco jiného, než co si myslí, a dělá něco jiného, než co říká, zpronevěřuje se sám sobě a je to ničema.

Fazy, který dostal první výchovu v jednom ochranovském^[567] ústavu v Neuwiedu a mluví dobře německy, zřejmě ještě dnes, jako pětašedesátiletý muž, posuzuje Německo a jeho lid podle dojmů z tohoto vzorného ústavu. Všechno, co je německé, i kdyby to pocházelo z německého Švýcarska, mu není po chuti a jen ve vzácných výjimkách to dochází jeho milosti. Jako ženevský rodák a díky delšímu pobytu v severoamerických republikách se důvěrně seznámil s republikánskými institucemi, s prostředky agitace a zejména, jak to odpovídá jeho povaze, s intrikánskými triky. Je spíš demagog než demokrat, a jeho hlavní státnický maxim a vývěsní štít: Laissez aller et laissez faire^[568], by nebyl ani tak zlý, kdyby dokázal nestrkat prsty všude, kde se chce ve společnosti vytvořit něco bez milostivého svolení státu, aby přitom mohl buď připsat nějakou položku na účet své slávy, anebo, když to nejde, celou akci potlačit, jak tomu bylo v případě Banque de Crédit et d'Échange {Úvěrové a směnečné banky. (Pozn. čes. red.)} , projektované panem Mayerem a ostatními, a při zřizování průmyslového muzea. Za ženevské revoluce z roku 1846 se pan James řídil poučkou: Tam, kde se nestřílí, tam se válečník dožije stáří, a pomýšlel víc na prostředky k útěku než na prostředky k vítězství. Zrovna se chystal opustit potají Ženevu, když Albert Galeer, duše celého hnuti, rozhodl s posledním vypětím sil dlouho nerozhodný boj a ohlásil mu úplné vítězství. Galeerovi šlo jen o věc a vůbec mu nezáleželo na vlastní slávě, věřil alespoň tehdy pevně v upřímnou Fazyho lásku k lidu, a proto mu vůbec nevadilo, když hrdina, ještě včas zachráněný před ukvapeným útěkem, vystoupil na lidovém shromážděni, uspořádaném hned po vítězství, jako vítěz. Galeer nemohl tehdy pomýšlet na to, aby hned po uskutečnění revoluce zaujal nějaké místo ve vládě, neboť nebyl občanem ženevského, nýbrž bernského kantonu, a proto podle tehdy platných zákonů švýcarského spolku nemohl ani volit, ani být volen. Brzy mu sice bylo uděleno občanské právo, byl potom zvolen do Velké rady a dostal také místo překladatele státních listin. Jako muž, kolem něhož se soustřeďovala činorodá ženevská mládež, se stal pevnou oporou radikální vlády. S jeho pomocí se Fazy stále víc stával slavným mužem v očích davu. Frazeologií francouzského radikalismu, kterou si osvojil jako spolupracovník ‚Nationalu'^[569] v Paříži v době Ludvíka Filipa, propagoval a maskoval James Fazy v tisku i na tribuně podle libosti své pravé úmysly a snahy. Ale přes své demagogické kejkle byl už po roce v různých kruzích vážně obviňován z tajných styků s předáky ultramontánní strany a brzy nato i z nadržování francouzským zájmům. V německém Švýcarsku, kde se na věci pohlíží chladněji a kde se posuzují klidněji, prohlédli patrně včas jeho pikle. Koncem roku 1847, hned po skončení války se Sonderbundcm, přišel pan James Fazy do kanceláří válečného departementu navštívit pana generála Ochsenbeina; byl jsem tam tehdy sám, protože Ochsenbein a ostatní důstojníci odešli navštívit raněné v nemocnicích. Když se pak Ochsenbein vrátil, hlásil jsem mu, že ho mezitím navštívil pan Fazy; Ochsenbein se zatvářil pohrdavě a utrousil: ‚Ach, ten falešný pokrytec!' Možná, že bývalý předseda švýcarské spolkové a bernské vlády, pan generál Ochsenbein, který už několik let žije ve Švýcarsku z penze od francouzského císařství, smýšlí teď o svém starém, jistě sobě rovném kolegovi méně přísně. Ale přece jen je všem stále nápadné, že pan Fazy nebyl ještě nikdy zvolen švýcarským Národním shromážděním do spolkové rady, třebaže se o to on sám i jeho přátelé velmi snažili a třebaže v tomto shromáždění vládne tendence hraničící až s malicherností, aby bylo důležitějším kantonům střídavě zajištěno zastoupení v ústřední vládě. Pokud jde o spolkovou vládu, v níž nikdy nezastával žádný úřad, která však omezuje svrchovanost kantonů, jež se mu tak hodí, vůči té se choval vždycky vzpurně a házel jí klacky pod nohy, kde jen mohl.

Když začátkem roku 1849 shledala spolková policie, že je v zájmu státu, aby mě pronásledovala pro organizování sicilské legie, odešel jsem do Ženevy, kde mi Fazy řekl, že prý si mohu organizovat podle libosti a nemusím se vůbec starat o spolkovou radu. Vím ovšem, že pan Fazy vydá každého napospas, jakmile se člověk octne v úzkých, dokonce i tehdy, je-li zákon na straně této oběti, jak jsem to sám zažil o něco později v případě, který je příliš obšírný, než abych se o něm mohl v tomto dopise šířit, a o kterém by mohli vyprávět páni spolkoví komisaři dr. Kern a Trog.

V záležitosti emigrantů, v níž se pod rouškou lidskosti vzepřel opatřením spolkové rady, pronásledoval s bezcitnou zvůlí emigranty, kteří se mu osobně nelíbili. Zejména vynikající lidé, kteří byli v užším styku s Galeerem, v němž Fazy tušil budoucího soupeře, byli vystaveni bezohlednému pronásledování. Mazzini se musel mít před ním na pozoru víc než před spolkovou policií. Dlouhý Heinzen mu byl trnem v oku a musel bez meškání opustit kanton: ‚Našlapuje tak tvrdě, jako kdyby mu půda, po které chodí, patřila,' uvedl Fazy prostomyslně jako jediný důvod. Struve byl zatčen bez jakéhokoli příkazu spolkové rady, když se procházel se svou ženou, a byl jako ruský špión dopraven za hranice do waadtského kantonu. Galeer ještě včas spěchal za Fazym, aby ho odvrátil od tohoto omylu. Došlo k hlučným diskusím, protože Fazy si myslí, že vypadá tím opravdověji, čím víc křičí a čím větší předstírá rozhořčení. Struve musel zůstat ruským špiónem. Jestli se nemýlím, došlo k tomuto výstupu v hotelu des Bergues u ruského emigranta pana Gercena, u kterého předseda ženevské vlády rád obědval. Tento pán však rozhodně neměl žádný podíl na tom nepěkném podezřívání Struva. Fazy je určitě větší rusofil než Struve, neboť jsem slyšel, jak v projevu na jedné slavnosti řekl: ‚Spisy Jeana Jacquesa Rousseaua čtou v Rusku víc a lépe je tam chápou než v Německu.' Tím chtěl ovšem zasáhnout hlavně Galeerovy německé přátele a Němce vůbec.

Galeer, který dosud přes všechny překážky podporoval Fazyho v politických otázkách a s nímž jsem mluvil hned po jeho střetnutí s Fazym ve Struvově věci, řekl zachmuřeně: ‚S Fazym jsem už skoncoval, nemohu se s ním už se cti stýkat, ten člověk je učiněné politické monstrum, úplné zvíře ve svých žádostech; kdybych ho nadále podporoval, znamenalo by to napomáhat zevnitř, aby se věc lidu zhroutila. Jedině když se proti němu postaví nějaká nesmlouvavě svobodomyslná opoziční strana, je nucen vysoko zvednout prapor radikalismu, aby zachránil své pozice. Dokud má proti sobě jen starou aristokracii, jde to s věcí lidu z kopce, protože už dávno koketuje s ultramontánní stranou, a může si dělat, co chce. Smýšlením ostatně vůbec není Švýcar a raději pokukuje po Paříži než po Bernu. Už dlouho jsem měl dost důvodů, abych se s ním rozešel, ale nedokázal jsem to, protože jsem byl dost dlouho zvyklý považovat ho za řádného muže. Jen ustavičné vnitřní boje a dnešní otevřené střetnutí mě nakonec přiměly, abych s ním jednou provždy skoncoval.'

Kolem Galeera se shromáždili všichni muži samostatnějšího charakteru a zejména lidé z mladé politickoekonomické školy, a těmto nesmlouvavě radikálním a socialistickým živlům, které se takto ‚sjednotily', se brzy začalo říkat demokratická strana. Až na nepatrné výjimky skládali se radikálové napříště už jen z těch, kdo vědomě nebo nevědomky pochlebovali Fazymu, který shledal, že faktickou oporou jeho většiny jsou teď katolické části savojského území připojené k Ženevě roku 1815. Ultramontánní páteři, kteří tam byli všemohoucí, uzavřeli spojenectví s ‚radikalismem', vlastním výtvorem Fazyho. Galeer byl docela sprostě podezříván, pronásledován a zbaven svého místa. Mladá demokratická strana, stojící teď mezi stranou aristokratickou a spojenou staroradikální a ultramontánní stranou, nemohla ještě jít do nastávajících voleb se samostatnou kandidátkou. A ačkoli se pan James Fazy zdráhal zařadit na vlastní kandidátku jména několika demokratů, Galeer a jeho přátelé odmítli jakékoli nabídky aristokratické strany a rozhodli se, že budou tentokrát ještě hlasovat pro Fazyho kandidátku a se svým vítězstvím že budou počítat teprve v budoucnosti. Kdyby to byl tedy Fazy myslel upřímně s pokrokem a opravdovým občanským rozvojem, nebyl by se musel věšet na hnusný chvost ultramontánů, ohlížejících se stále nazpět. Aby měli v nenávistném pronásledování a podezřívání Galeera větší úspěch, založili nohsledi Jeho Excelence ‚radikálního' presidenta zvláštní plátek, aby chytrý pán a mistr nemusel svůj věstník, ‚Revue de Genève', potřísnit svými invektivami, jež tím hojněji zdobily list jeho nastrčených panáků, které mohl kdykoli dezavuovat. Galeer při svém chatrném zdraví podlehl této zákeřné štvanici a zemřel ještě téhož roku (1852) ve věku 33 let. Jak často jsem ještě slyšel říkat v Ženevě: ‚Náš dobrý, ušlechtilý Galeer padl jako oběť nemilosrdné pomsty našeho jezuitského tyrana.' Při příštích volbách do vlády navázali Galeerovi přátelé spojení s aristokracií, které jim bylo nabídnuto, a to tím spíš, že aristokratům stačilo, když bude svržen Fazy a když se budou velmi skrovně podílet na správě. Galeer, který lpěl na svých zásadách, by byl patrně odmítl toto spojení i teď, ale lidé z jeho strany si říkali: Když nám pan Fazy dal tak pěkný příklad svým spojenectvím s ultramontány, proč bychom se měli stydět za slušný chvost aristokracie, když se Fazy nestydí za neslušný chvost ultramontánů? Proč bychom nemohli postupovat kupředu se vzdělanou aristokracií přinejmenším stejně dobře, jak údajně postupuje pan Fazy s nevědomým ultramontanismem?

Ve volbách (byly myslím v listopadu 1853), při nichž ještě mnoho radikálů, dokonce Fazyho kolegů ve vládě, přešlo k demokratům, byl tedy hrdina z roku 1846 velkou většinou svržen z presidentského křesla. Bývalý president, zadlužený až po uši, se teď octl v neobyčejně velkých nesnázích. Musím v této souvislosti předem uvést několik příznačných podrobností z jeho života.

Pan James Fazy ještě předtím, než se ujal vlády ve státě, probendil pěkné dědictví v radovánkách a milování, byl po krk zadlužen a bezohledně pronásledován svými věřiteli; snažil se tedy, jakmile dosedl do presidentského křesla, zařídit co nejrychleji odstranění věznění dlužníků, samozřejmě ‚v zájmu osobní svobody'. Tak mi roku 1856 řekl jeden ženevský občan trápený dluhy: ‚Přece jen je dobré, že jsme měli předsedou vlády tak zadluženého člověka, neodstranil sice dluhy, ale alespoň vězení pro dlužníky.'

Jenže začátkem padesátých let se pan Fazy dostal do veliké hmotné tísně, takže mu ‚vděčný lid' musel přispěchat na pomoc a darovat mu velké staveniště na místě získaném zbořením hradeb. A pročpak ne? Vždyť přece pomáhal osvobodit tuto půdu od hradeb, proč by si neměl dát kus této půdy ‚anektovat', vždyť takové věci dělají bez rozpaků ještě větší potentáti. Pan Fazy teď mohl prodat mnoho velkých parcel a sám si mohl postavit velký pěkný dům. Ale bohužel hned vzápětí upadl zase do nových dluhů a nemohl zaplatit dělníkům na stavbě. Začátkem roku 1855 si musel dát líbit, že za ním truhlářský mistr, kterému byl dlužen několik tisíc franků, pokřikoval na ulici: ‚Zaplať mi, ničemo, ať mohu svým dětem koupit chleba.' Za takových okolností se pak tento muž v úzkých stal expresidentem a aby byla míra dovršena, octl se v ještě svízelnějších nesnázích. Caisse d'Escompte {Eskomptni pokladna. (Pozn. red.)} , úvěrový ústav radikálů, musela totiž zastavit platby. Fazyho přátelé v tomto ústavu, rovněž těžce zadluženi, povolili jemu i sobě úvěry v rozporu se stanovami a větší, než nakolik stačily prostředky. Ředitel banky, který je dodnes ve vězení — špatné příklady kazí dobré mravy — se obdařil sám ještě mnohem přehnanějším úvěrem. A tak se Caisse d'Escompte octla na pokraji závažné události, úpadku. Úspory sta a sta šetrných dělnických rodin byly ohroženy. Teď bylo třeba najít stůj co stůj východisko a podniknout nějaký spásný čin, sice by byl fazyismus rozprášen deficitem jako plevy větrem. Přímo pro Caisse d'Escompte se ovšem za takových okolností nedaly peníze vůbec sehnat. Ale právě tehdy prodělával v Ženevě ještě jeden úvěrový ústav období svého vzniku, a to Banque Générale Suisse {Všeobecná švýcarská banka. (Pozn. red.)} . Pro tuto banku bylo nutné opatřit značné fondy, aby na oplátku zachránila Caisse d'Escompte před odlivem peněz a pana Fazyho před přílivem dluhů. Fazy musel převzít úlohu zachránce, aby mohl být potom sám zachráněn. Pro případ, že se to podaří, mu byla zajištěna úctyhodná provize tolik a tolik procent, a Caisse d'Escompte z toho měla získat spásný pomocný kapitál. Pan Fazy se tedy za tímto účelem odebral pro domo {ve vlastním zájmu (Pozn. red.)} i pro Banque Générale Suisse do Paříže, kde se mu po několikatýdenním pobytu a — jak praví fáma — s blahosklonným přispěním ‚Nejvyššího' — podařilo sehnat u Crédit mobilier spásnou munici mnoha miliónů franků. Tehdy se právě konaly přípravy k novým volbám do vlády (v listopadu 1855), a zachránce proto napsal ještě před svým příjezdem do Ženevy, že prý v nejbližších dnech sám přiveze ohromný miliónový náklad. To byla hojivá náplast na raněná srdce akcionářů Caissc d'Escompte a kouzelná pochodeň pro ultramontánní i radikální voliče. Objevila se potom karikatura, která ho zdařile vypodobnila jako ohromnou labuť obtíženou pytli zlata, která vplouvá po jezeře do ženevského přístavu. Jeden šprýmař mi tehdy pověděl, jak prý mu někdo vyprávěl u piva, že Fazy přivezl 50 miliónů, ale při víně to bylo už 100 miliónů a při extrait d'absinthe {likér s výtažkem pelyňku, známý pod jménem absint (Pozn. red.)} dokonce 200 miliónů. Dítky tatíka Fazyho zase plně uvěřily v jeho divotvornou moc. Demokrati se domnívali, že už mají vítězství ve volbách jisté, a proto se ani moc nenamáhali. Společnost mladých silných mužů, vytvořená už nějakou dobu předtím, které se říkalo les fruitiers††, si teď počínala docela jako Fazyho tělesná garda, nejhrubším způsobem terorizovala voliče — a její modla zasedla znovu na presidentské křeslo.

Ale tentokrát se brzy jasně a zřetelně ukázalo, že ultramontáni nedodali svůj masový kontingent zadarmo, ale že si měli také odnést podíl na vítězství. Pan Marilley, freiburský biskup, vyhnaný ze Švýcarska po válce se Sonderbundem, věčný štváč a pletichář, se jednoho krásného dne s nejvyšším milostivým svolením pana Fazyho vrátil z Francie do Ženevy a začal sloužit ‚svaté' mše. Po celém městě se ozývaly výkřiky nevole, které se vzápětí rozléhaly po celém Švýcarsku. Tohle bylo i nejzaslepenějším radikálům, nejoddanějším fruitierům přece jen moc silné. Ihned se konalo lidové shromáždění a pan předseda vlády byl obdařen vótem nedůvěry. Jeho kolega, pan vládní rada Tourte, ačkoli byl Fazyho učedníkem a žákem, pocítil povážlivé emancipační choutky a bezohledně se pustil do svého pána a mistra. Pan Fazy ale už před příjezdem pana biskupa odcestoval, jako vždy v takových případech, kdy svým kolegům zavařil nějakou kaši, kterou měli sami vylízat. Pan von Marilley musel ovšem ihned opustit město i zemi. Ale tatík Fazy napsal z Bernu, káraje zatím své vzpurně děti, že mu bylo špatně porozuměno, že prý vláda svou věc neudělala dobře, že prý také jednal jen v ‚zájmu svobody náboženství', že biskupovi povolil jen jednu návštěvu. Když se první bouře uklidnila, těžce uražený tatík Fazy se zase vrátil. Teď bylo pro něho snadné obnovit několika věšteckými výroky, které se hodí na všecko a vždycky se zdají pravdivé, svou pošramocenou autoritu a víru ve svou ryzí lásku ke svobodě a k vlasti, a to tím spíš, že jeho páni kolegové byli tak slušní a vzali hlavní vinu na sebe. Ale Fazy tím dosáhl krásného cíle: ukázal svým přátelům, ultramontánům, že je vždy ochoten učinit pro ně cokoli — co je v jeho silách. Pan James Fazy je teď už několik let opravdu bohatý pán. Nejenže prý mu Banque Générale Suisse zajistila na doživotí určitý několikaprocentní podíl, ale jako předseda vlády nepochopil špatně své vlastní zájmy ani při železničních podnicích ve svém kantonu atd. V jeho krásném a velkém domě (Hôtel Fazy na Quai du Mont Blanc) se v Cercle des Étrangers {cizineckém klubu (Pozn. red.)} pohybuje elegantní svět. A od té doby, co Piemont shledal, že ‚hráčská doupata' v savojských lázních jsou neslučitelná s jeho státní morálkou, soucitný president ženevské republiky přijal dojat jedno takové doupě jako uprchlíka do svých prostorných sálů. Ať žije svoboda! Laissez aller et laissez faire! Allez chez moi et faites votre jeu! {Žijte a nechte žít. Pojďte ke mně a hrajte! ("Faites votre jeu" je formule, kterou bankéř nebo croupier v herně vyzývají hráče k sázkám.) (Pozn. red.)}

Co chceš, má milá, víc? {Poslední verš z básně "Máš perly s diamanty" z cyklu "Návrat" od Heinricha Heina. (Pozn. red.)}

Váš Johann Philipp Becker"

Od Vogtových patronů sestupuji k jeho kumpánům.

  Peace and goodwill to this fair meeting,
I come not with hostility, but greeting.
   {Dobrou vůli přeji, mír všem shromážděným,
                      nepřicházím v zlobě, ale s pozdravením. (Pozn. red.)}

V čele průvodu, z něhož tu uvedu jménem jen několik nápadnějších postav, se setkáváme s berlínskou "National-Zeitung" pod komandem pana F. Zabela. Srovnáme-li recenzi "Hlavní knihy", kterou přímo na Vogtův pokyn napsal do "Revue contemporaine" monsieur Edouard Simon, s příslušnými články v "National-Zeitung", v "Breslauer Zeitung"^[570] atd., skoro bychom uvěřili, že "zaoblená povaha" vydala dva programy, jeden ke zpracování italské kampaně a druhý ke zpracování augsburské kampaně. Co asi pro všechno na světě přimělo pana F. Zabela, toho jindy tak nudně obezřelého tichošlápka a vypaseného tlusťocha z "National-Zeitung", že tak neslýchaně přestřelil a překládal Vogtovy odrhovačky do mluvy úvodníků?

"Neue Rheinische Zeitung" se poprvé obšírně zabývala listem "National-Zeitung" v čís. 205 z 26. ledna 1849 v úvodníku, který začíná slovy: "Ukazatel cesty do Kocourkova."^[571] Ramena toho ukazatele jsou však příliš dlouhá, takže je tu nemůžeme reprodukovat. V úvodníku "Neue Rheinische Zeitung" v čís. 224 ze 17. února 1849 čteme:

"Berlínská ‚National-Zeitung' je obsažný výraz bezobsažnosti. Několik nových ukázek. Jde o pruskou cirkulární nótu… Sice a avšak! Možná a snad a patrně! Shledáváme a chceme, aby pruská vláda chtěla! Každý obraz za sebou táhne jako galejník metrákové závaží, a proto je tolik závažný. Každé ‚jestliže', každé ‚sice', každé ‚avšak' zosobněný dr. utriusque iuris {doktor obojího práva (Pozn. red.)}. A jestli celý tenhle křesťansko-germánský chuchvalec, všechny tyhle bavlněné hadříky, do kterých ‚National-Zeitung' obezřetně zabalila svou moudrost, jestli celý ten spletenec stejně obezřetně rozmotáte, co zbude?... Pivní politikaření, černé na bílém, jakožto premier Berlin, en grande tenue {berlínský úvodník, v celé nádheře. (Pozn. red.)}... ‚National-Zeitung' je zřejmě psána pro hloubavé čtenáře, tak jako Rotteckovy Světové dějiny^[572]"... Francouzi mají výstižnou formuli pro tento druh myšlení, jehož všechen pohyb je jen v mluvě. ‚Je n'aime pas les épinards et j'en suis bien aise; car si je les aimais, j'en mangerais beaucoup, et je ne peux pas les souffrir.' ‚Špenát jím nerad, a to je dobře; protože kdybych ho jedl rád, nemohl bych se ho nabažit, a nemohu ho ani cítit.' ‚National-Zeitung' chce, aby bylo Prusko šťastné, a proto chce, aby mělo — jinou vládu. Ale co chce za všech okolností, to je — nějaká vláda. To je také to jediné, o čem patroni ‚National-Zeitung' mají jasno a co si také jaksepatří sami uvědomují."

V čís. 296 "Neue Rheinische Zeitung" čteme s datem

"V Berlíně 9. května 1849… Je zajímavé všimnout si postoje berlínského tisku vůči saské revoluci. ‚National-Zeitung' zná jen jeden pocit - strach, že bude zakázána."

Ale strach je elixír života, jak dokázala "National-Zeitung" za deset let Manteuffelovy vlády.

"National-Zeitung" potvrdila pravdivost Popeových slov:

Stil her old empire to restore she tries,
For, born a Goddess, Dulness never dies.
{Svou starou říš chce Dulncss obnovit,
je bohyní, a věčně bude žít."^[573]}

Je nemožné přeložit do němčiny výraz Dulness. Je to víc než nuda, je to ennui povýšená na princip, uspávající neživost, otupělá zabedněnost. Jako stylistická vlastnost je Dulness to, čemu "Neue Rheinische Zeitung" říká "obsažný výraz bezobsažnosti". (Marxova poznámka.)}

Jenomže Popeova říše, kde vládne Dulness, se od říše "National-Zeitung" liší tím, že tam "vládne nyní Dunce Druhý, jako předtím Dunce První" {A. Pope, "Dunciada', kniha první. (Pozn. red.)}, kdežto zde stále ještě vládne starý Dunce, Dunce the first {tj. Dunce První. (Pozn. red.)}.

V patách za "National-Zeitung" kráčí "Breslauer Zeitung", která dnes horuje pro vládu Hohenzollernů, tak jako dříve pro vládu Manteuffelovu. Začátkem roku 1860 jsem dostal tento dopis:

"Vratislav 27. února 1860

Milý Marxi,

ve ‚Volks-Zeitung' jsem četl Tvou adresu a Tvé prohlášení proti ‚National-Zeitung'. {Viz Prohlášení redakcím německých novin v tomto svazku. (Pozn. red.)} Podobný článek jako ‚National-Zeitung' uveřejnila i ‚Breslauer Zeitung'. Autorem je její každodenní spolupracovník, dr. Stein. Je to týž dr. Stein, který seděl v berlínském Národním shromážděni s d'Esterem na krajní levici a předložil známý návrh proti důstojníkům pruské armády. Tento velký kámen†† malých tělesných rozměrů byl propuštěn ze svého učitelského místa. Od chvíle, kdy existuje nová vláda, vzal si za úkol, že pro ni bude agitovat, nejen loni při volbách, ale i teď, aby spojil slezskou demokracii s konstitucionalisty. Přesto nynější vláda zamítla jeho žádost a nedala mu povolení k soukromému vyučování, ne jednou, ale několikrát. Odstoupivší vláda mlčky trpěla, aby působil jako soukromý učitel, ale nynější vláda mu to zakázala, protože je to prý nezákonné. Aby si získal povolení, odjel do Berlína, ale bezvýsledně, jak se o tom můžeš podrobněji dočíst v témž čísle ‚Volks-Zeitung', které přináší Tvé prohlášení. I teď dal dr. Stein ve Vratislavském společenském klubu při maškarním průvodu předvádět Pekelníky. Přesto dr. Stein, Schlehan, Semrau a jejich kumpáni musí snášet od konstitucionalistů jedno ponížení za druhým, ale tenhle druh lidí se nedá zmást ve svém vlastenectví. Co říkáš této povedené společnosti?"

Co mám říci o svém kolegovi Steinovi? Vždyť Stein byl opravdu mým kolegou. Byl jsem totiž celého půl roku (roku 1855) dopisovatelem "Neue Oder-Zeitung"^[574], a jsou to jediné německé noviny, do nichž jsem psal za svého pobytu v cizině. Stein je zřejmě muž kamenného srdce, které nedokázalo obměkčit ani zamítnuté povolení k soukromému vyučování. "Neue Rheinische Zeitung" musela ten kámen hodně otloukat, než z něho vytesala bystu. Tak např. v čís. 225:

"Kolín 16. února 1849… Pokud jde přímo o pana Steina, pamatujeme se na dobu, kdy vystupoval fanaticky konstitučně proti republikánům a ve ‚Schlesische Zeitung'^[575] doslova denuncoval zástupce dělnické třídy, a dal je denuncovat prostřednictvím jednoho duchovně spřízněného kantora, který je dnes členem ‚Spolku pro zákonný pořádek'. Stejně ubohá jako celé dohodovací shromáždění^[576] byla i jeho takzvaná demokratická frakce. Dalo se předvídat, že tito pánové teď, aby byli znovu zvoleni, uznají oktrojovanou ústavu. Pro postoj těchto pánů je příznačné, že po volbách popírají v demokratických klubech to, co před volbami hájili na volebních schůzích. Tato malicherná, prohnaná liberální mazanost nebyla nikdy diplomacií revolučních charakterů. "^[577]

Že "Neue Rheinische Zeitung" neotesávala Steina nadarmo, dokázal sám, jakmile Manteuffel zase odoktrojoval naoktrojovanou sněmovnu^[578], neboť nyní dr. Julius Stein zvolal v "hlavním demokratickém spolku ve Vratislavi":

"My" (krajní berlínská levice) "jsme hned od začátku pokládali německou otázku za prohranou… Teď je třeba se přesvědčit, že není možná německá jednota, dokud existují němečtí vladaři." ("Neue Rheinische Zeitung", čís. 290.)

Je to ovšem srdceryvná situace, že by se kámen ustrnul, když téhož Steina, ačkoli už není kamenem úrazu, Schwerin ustavičně odmítá, aby sloužil jako — stavební kámen,

Nevím, znají-li moji čtenáři z vlastní četby časopis "Punch", myslím totiž londýnský "Kladderadatsch"^[579]. Na titulní stránce sedí Punch a proti němu stojí jeho pes Toby, který kouká hrozně zkormouceně a za uchem má pero, což obojí znamená, že to je rozený penny-a-liner. {pisálek, škrabák (Pozn. red.)} Smíme-li malé věci přirovnávat k velkým, pak bychom třeba mohli Vogta přirovnat k Punchovi, zvláště od té doby, co tomu druhému došel vtip, kterýžto malér ho potrefil roku 1846, když byly zrušeny obilní zákony^[580]. Ale jeho kamaráda, psa Tobyho, můžeme přirovnat jen k němu samému nebo k — Eduardu Meyenovi. Eduard Meyen, pokud by snad jednou doopravdy zemřel, by zajisté vůbec nepotřeboval pythagorejské stěhování duší. O to se už za jeho života postaral Toby. Nechci zrovna tvrdit, že Eduard Mayen stál modelem autorovi kresby na titulní straně, ale rozhodně jsem nikdy v životě neviděl, že by se nějaký člověk tolik podobal psu. Ale není divu. E. Meyen je od přirozenosti penny-a-liner a penny-a-liner je od přirozenosti Toby. E. Meyen odjakživa s oblibou věnoval výtvory své dotěrně dojemné psavecké vášně fortelně zařízeným ústavům partajních organizací pro psavecké podnikání. Naoktrojovaný program ušetří námahu samostatného myšlení, pocit souvislosti s víceméně organizovanou masou přehlušuje pocit vlastní nedostatečnosti, a vědomí, že tu je pokladna, z které se to všechno platí, překonává chvílemi dokonce i Tobyho profesionální rozmrzelost. Tak jsme viděli, jak se jednou Eduard Meyen přitřel k nešťastnému demokratickému Ústřednímu výboru, k tomu prázdnému ořechu, který roku 1848 vyrostl ze shromáždění německých demokratů ve Frankfurtu nad Mohanem.^[581] V londýnském vyhnanství byl nejpřičinlivějším výrobcem litografovaných letáků, na které zčásti praskly peníze z Kinkelovy půjčky na výrobu revoluce, což samozřejmě témuž Eduardu Meyenovi vůbec nevadilo, aby se vším všudy nepřeběhl do tábora prince regenta, kde si vybrečel amnestii a opravdu si vyžebral dovolení, že směl z Wandsbeku otravovat hamburský "Freischütz" články o zahraniční politice. Vogt, který verboval "ty které", lidi, kteří by byli ochotni "řídit se jeho programem" a aportovat mu články, a navíc jim mával před očima pěkně napěchovanou válečnou pokladnou, přišel podivuhodně vhod našemu Eduardu Meyenovi, který v té době zrovna pobíhal bez pána, protože v takových zlých dobách nechtěl nikdo platit daň ze psa, a jak zlobně se Toby rozštěkal, když se doslechl, že prý chci Vogtův ústav pro partajní psavecké podnikání připravit o úvěr a jeho škrabácké mopslíky o honoráře! Quelle horreur! {Jaká hrůza! (Pozn. red.)} Vogt dodal svému Eduardu Meyenovi stejně obšírné pokyny k obligátní recenzi o "Hlavní knize" jako svému Edouardu Simonovi, a Eduard Meyen vskutku prošpikoval pět čísel "Freischütze" (čís. 17-21, ročník 1860) škváry z "Hlavní knihy".^[582] Ale jaký to rozdíl! Zatímco Edouard Simon originál korigoval, Eduard Meyen jej komolí. Nejjednodušší vloha k objektivnímu pojetí dané látky se přece projevuje schopností umět opsat, co je vytištěné, ale náš Eduard Meyen je dočista neschopen správně opsat třebas jen jedinou řádku. Tobyho mysl postrádá dokonce i sílu potřebnou k opisování. Poslechněme si:

"Freischütz", čís. 17:

"Noviny (totiž ‚Allgemeine Zeitung')... jsou teď usvědčeny, že... také... používaly součinnosti revoluční strany, kterou Vogt pranýřuje jako bandu Pekelníků z řad německých republikánů."

Kdy a kde bájí Vogt o Pekelnících z řad německých republikánů?

"Freischütz", čís. 18:

"Právě Liebknecht dostal za úkol, aby v ‚Allgemeine Zeitung' vznesl obžalobu proti Vogtovi tím, že tam opakoval obvinění, která Biscamp sesmolil v londýnském ‚Volk'; ale tato obvinění nabyla plné váhy teprve tehdy, když Marx poslal do ‚Allgemeine Zeitung' leták vyšlý v Londýně, jehož autorství připisoval Blindovi."

Vogt směl hodně lhát, ale už jeho advokát Hermann mu zakázal lživě tvrdit, že Biscampův článek, který nebyl otištěn v "Allgemeine Zeitung", "opakoval" Liebknecht v těchto novinách. Zrovna tak Vogta ani nenapadá říkat, že jsem snad poslal do "Allgemeine Zeitung" leták "Výstraha". Říká naopak výslovně: "Právě pan Liebknecht… poslal pomlouvačný leták do ‚Allegemeine Zeitung'." ("Hlavní kniha", str. 167.)

"Freischütz", čís. 19:

"Blind naprosto odmítl autorství letáku, a tiskař dosvědčil, že mu nebyl leták odevzdán do tisku Blindem. Je ovšem jisté, že hanopis byl ihned z téže sazby přetištěn v listu ‚Volk', že Marx dal podnět k jeho uveřejněni v ‚Allgemeine Zeitung' atd."

Vogt otiskuje v "Hlavní knize" jednak prohlášení Fidelia Hollingera, v němž Fidelio dosvědčuje, že leták nebyl vysázen v jeho tiskárně, a jednak moje opačné prohlášení, že původní sazba hanopisu byla ještě v Hollingerově tiskárně, když byla znovu otištěna v listu "Volk"; a jaký zmatek z toho vychází nešťastnému Tobymu!

"Freischütz", čís. 19:

"Pokud jde o osoby" (řekli jsme prý Engels a já podle Techowova dopisu), "jsou prý to čistě rozumoví lidé, kteří neznají žádnou národnost."

Žádnou sentimentalitu, drahý Toby, žádnou sentimentalitu — píše Techow u Vogta.

"Freischütz", čís. 20:

"Marx… dopustil, aby se duelanti odebrali do Ostende, kde se měli střílet. Techow byl Willichovým sekundantem atd. Techow se po této události zřekl Marxe i jeho Svazu."

Eduardu Meyenovi nestačí, že místo Antverpy četl Ostende. Patrně slyšel v Londýně, jak si Francouz ve Westendu stěžoval, že Angličani píšou Londýn a vyslovují Cařihrad. O Techowovi, který mě do té doby, než napsal svůj dopis, viděl jen jednou v životě a navíc výslovně píše, že prý se zpočátku snažil prohlásit se pro mne a můj Svaz, tvrdí Eduard Meyen, že prý se mne i mého Svazu, k němuž nikdy nepatřil, zřekl.

"Freischüt", čís. 21:

"Touto událostí" (Ústřední dělnickou slavností v Lausanne) "se dá vysvětlit prudký útok, který vyšel v londýnském ‚Volk' proti Vogtovi."

Vogt sám uvádí v "Hlavní knize" jako datum "prudkého útoku", který proti němu uveřejnil "Volk" - 14. květen 1859. (Leták vyšel v listu "Volk" 18. června 1859.) Naproti tomu lausannská Ústřední slavnost se konala 26. a 27. června 1859, tedy dlouho po tom "prudkém útoku", k němuž podle Meyena dala podnět.

Ale nechme už toho klasobraní z Tobyho výplodů. Není divu, že Toby, který ve Vogtové spisu četl všechno, co se tam nepíše, vyčetl odtamtud mimo jiné i toto:

"Vogtův spis bude zařazen mezi nejsmělejší, nejvtipnější a nejužitečnější polemiky naší literatury." ("Freischütz", čís, 17.)

A teď si představme, že tento nešťastný Toby, neschopný opsat správně třeba jen dva řádky z nějaké tištěné knihy, je odsouzen k tomu, aby denně četl z Wandsbeku v knize světových dějin, aby každou hodinu opisoval denní události, zatím jen letmo naznačené docela nezřetelnými iniciálami, a aby v listu "Freischütz" fotografoval v životní velikosti dissolving views {mlhavé obrázky; vznikaly promítáním různých obrázků dvěma laternami magikami, při němž se otvor jedné pozvolna zakrýval a druhé odkrýval, a tak se vyvolával dojem proměny jednoho obrázku v druhý (Pozn. red.)} přítomnosti! Nešťastný posel z Wandsbeku! Šťastný hamburský čtenář listu "Freischütz"!

Londýnské "Times" přinesly před několika dny zvláštní zprávu, která proběhla anglickým tiskem a byla nadepsána: "A man shot by a dog." {"Člověk zastřelen psem." (Pozn. red.)} Zdá se tedy, že se Toby vyzná ve střelbě, a není tedy nic divného, zpívá-li Eduard Meyen v listu "Freischütz": "Jsem střelcem v regentově žoldu."

"Kölnische Zeitung" se omezila jen na několik zlomyslných poznámek a drobných insinuací ve prospěch Vogta. Týden po vyjití "Hlavní knihy" rozšiřovala na svých stránkách báchorku, že prý je už rozebrána, patrně proto, aby se sama nemusela obírat jejím rozborem. Jak je humorný ten světa běh!

Kdybych byl v letech 1848-1849 za časů "Neue Rheinische Zeitung", když jsme každý den lámali kopí za Poláky, Uhry a Italy s kolínskou sousedkou, kdybych byl tehdy mohl vůbec tušit, že táž "Kölnische Zeitung" roku 1859 znovu povstane jako rytířka národnostního principu a že se z obyčejného pana Juseppa Dumonta vyklube signor Giuseppe Del Monte! Tehdy ovšem ještě žádný Ludvík Bonaparte neudělil národnostem vyšší mravně liberální posvěcení, a "Kölnische Zeitung" Ludvíku Bonapartovi nikdy nezapomene, že zachránil společnost. O zběsilé zlobě, s jakou v těch dobách útočila proti Rakousku, může nám podat svědectví

"Neue Rheinische Zeitung", čís. 144.

"Kolín 15. listopadu (1848). Ve chvíli, kdy se celé Německo pozdvihlo výkřikem rozhořčení, že jakýsi Windischgrätz, krví zbrocený sluha rakouských banditů, si mohl troufat dát zastřelit poslance Roberta Bluma jako psa — v takové chvíli je na čase, abychom si připomněli dva německé listy, z nichž jeden se s nebývalou proradností snažil hanobit poslední dny života zesnulého a druhý ho až do hrobu pronásleduje svým nanicovatým kreténstvím. Mluvíme o listech ‚Kölnische Zeitung' a ‚Rheinische Volks-Halle' (vulgo Narrhalla {Slovní hříčka: "Volkshalle" - "Lidová síň", "Narrhalla" = "síň pro blázny". (Pozn. red.)}) ...V čís. 292 oznamovala ‚Kölnische Zeitung': ‚22. t. m. (října) se z Vídně vzdálili… nadšení vůdci demokratické strany; rovněž i… Robert Blum.' ‚Kölnische' uveřejnila toto sdělení bez další poznámky, ale denunciaci proti Blumovi vysázela garmondem, aby ji tím snáze vštípila do paměti svým čtenářům. ‚Kölnische Zeitung' se ve svých dalších číslech ještě zdokonalila. Neváhala uveřejnit na svých stránkách ani články nejvíc černožlutého listu kamarily, zprávy orgánu arcivévodkyně Žofie… nejhanebnějších ze všech rakouských novin..." (Potom se mimo jiné cituje): "‚Robert Blum nesklidil ve Vídni vavříny… Mluvil totiž v aule o vnitřním nepříteli váhavosti, nedostatku odvahy a vytrvalosti; ale kdyby tu snad kromě tohoto vnitřního nepřítele byli i jiní — doufá prý, že tu takoví nepřátelé nejsou — anebo kdyby snad byli ještě ve městě lidé, kteří by si přáli spíš vítězství vojska než vítězství svobody, pak prý by se vyhlazovací boj proti zástupům před městem musel nemilosrdně obrátit i proti nim… Z řeči pana Bluma čiší šílenství septembriseura^[583]... Pronesl-li pan Blum tato slova, pak se, řekněme to bez okolků - sám zneuctil.' Tolik ‚Kölnische Zeitung'."

S pomocí důmyslně skrytého potrubí vyprazdňují všechny londýnské záchody své fyzické neřádstvo do Temže. Zrovna tak hlavní město světa vyplivuje s pomocí systému husích brků všechno své sociální neřádstvo do velké ústřední papírové stoky - do listu "Daily Telegraph". Liebig právem brojí proti tomu nesmyslnému plýtvání, které znečišťuje vodu Temže a připravuje anglický venkov o hnojivo. Ale Levy, majitel té ústřední papírové stoky, se vyzná nejen v chemii, nýbrž dokonce i v alchymii. Nejdřív proměňuje sociální neřádstvo Londýna v novinové články, a potom proměňuje novinové články v měď a nakonec měď ve zlato. Na bráně, která vede k ústřední papírové stoce, jsou napsána slova di colore oscuro: "hic... quisquam faxit oletum!" {temnou barvou: "Zde… je dovoleno dělat potřebu!" (Pozn. red.)} anebo, jak to pěkně poeticky přeložil Byron: "Wanderer, stop and - piss!" {"Poutniče, zastav se a - čurej!" (Pozn. red.)}

Levy, tak jako Habakuk, est capable de tout {je všeho schopen (Pozn. red.)}. Je schopen otisknout úvodník na tři sloupce o jednom jediném případu znásilnění. Začátkem tohoto roku počastoval své početné obecenstvo labužníků smrdutým ragú, důmyslně uklohněným z tak špinavě odporných podrobností jakéhosi soudního přelíčení, že přiměly soudce, aby ze soudní síně vykázal ženy a děti. Na neštěstí hodil Levy do toho ragú jméno jedné nevinné osoby, aby to trochu opepřil. Pak na něj byla podána žaloba pro pomluvu a soudní proces skončil jeho odsouzením a veřejným pranýřováním jeho listu anglickým soudem. Procesy pro pomluvu, jako všechny procesy, jsou v Anglii, jak známo, nestydatě nákladné, jsou vlastně jakýmsi privilegiem toho, kdo má coffre-fort {nedobytnou pokladnu (Pozn. red.)}. Přesto však několik nezaměstnaných advokátův City velmi brzy objevilo, že je Levy vydatná kořist; dali se dohromady a pustili se do spekulace: nabízeli své služby gratis každému, kdo by chtěl na Levyho podat žalobu pro pomluvu. Levy sám proto ve vlastním orgánu hlasitě bědoval, že prý se začíná rozmáhat nový obor vydírání, žaloby proti Levymu pro pomluvu. Od té doby začala být žaloba proti Levymu na pováženou. Člověk se přitom vystavuje dvojsmyslným řečem, protože tak jako je možno číst na londýnských zdech: Commit no nuisance, tak stojí psáno na vratech anglických soudů: Commit Levy. {Nepřeložitelná slovní hříčka, založená na několika významech slovesa "to commit". "Commit no nuisance" znamená "neodhazujte odpadky", Commit Levy "odsuďte Levyho" (Pozn. red.)}

Politikové nazývají "Daily Telegraph" "Palmerstonovým mobpaper" {bulvárním plátkem (Pozn. red.)}, ale Levyho špinavý vlečný člun nakládá politiku vůbec jen jako přítěž. "Saturday Revicw" charakterizuje naproti tomu jeho krejcarový plátek výstižně jako "cheap and nasty" (,‚laciný a ohavný").

"Je to fatální symptom," říká mimo jiné, "že rozhodně dává přednost špíně před čistotou; za všech okolností raději vyhodí sebedůležitější zprávu, jen aby našel místo pro nějaký špinavý článek."

Ale Levy je i svým způsobem ctnostný. Tak se např. pohoršuje nad nemravností divadel a pranýřuje jako nějaký druhý Kato censor oblečení baletek, které prý začíná příliš pozdě a končí příliš brzy. Takovými záchvaty ctnosti se Levy dostal z deště pod okap. Ó, důslednosti, volá jeden londýnský divadelní časopis, "The Players", ó, důslednosti, kde je tvůj ruměnec? Jak se asi ten mizera (the rogue) potutelně chechtal!… "Telegraph" má být kazatelem slušnosti ženského jevištního úboru! Svatý Jupitere, co se asi stane příště? Zemětřesení a ohnivé vlasatice, to je to nejmenší, čeho se teď můžeme dočkat. Slušnost! "I thank thee, Jew, for teaching me that word." ("Mé vroucí díky za to slovo, žide!") {Shakespeare, "Kupec benátský", 4. jednání, 1. scéna. (Pozn. red.)} A jako Hamlet Ofélii, tak radí "Players" Levymu, aby se klidil do kláštera, a to do ženského kláštera. "Get thee to a nunnery, {"Jdi do kláštera!" (Shakespeare, "Hamlet", 3. jednání, 1. scéna.) (Pozn. red.)} Levy!" Levy v ženském klášteře! Snad je to "nunnery" jen tisková chyba místo nonaria {Marx tu využívá ke slovní hříčce anglického slova "nunnery" (ženský klášter) a podobného latinského slova "nonaria" (poběhlice, nevěstka). (Pozn. red.)}, takže by tomu bylo třeba rozumět; "klid se k nonarii, Levy", a v tomto případě bude každý

                                                               "multum gaudere paratus,
  Si Cynico" (cynika Levyho) "barbam petulans nonaria vellat"
                                                               {"ochoten chutě se bavit,
  když kynika za bradu nevěstka šibalsky tahá". (Aulus Persius Flaccus, Satira první.) (Pozn. red.)}

"Weekly Mail" tvrdil, že Levy sice čtenářům nemaluje straky na vrbě, ale zato si maluje "y" místo "i"; vždyť mezi těmi 22 000 levitů^[262], které Mojžíš napočítal za pochodu pouští, se nenajde jeden Levi, který se psal s "y". Tak jako se chce Edouard Simon mermomocí počítat k románskému plemenu, tak se chce Levy stůj co stůj počítat k plemenu anglosaskému. Proto aspoň jednou za měsíc napadá neanglickou politiku pana Disraeliho, neboť Disraeli, ta "asijská záhada" (the Asiatic mystery), nepochází jako "Telegraph" z anglosaského plemene. Ale co je platno Levymu, že útočí proti panu D'Israelimu a že dělá "y" z "i", když mu matka příroda vepsala jeho rodokmen nápadným švabachem doprostřed tváře. Vždyť nos tajuplného Slawkenbergiova cizince (viz Tristram Shandy), který si opatřil finest nose {náramný nos (Pozn. red.)} na promontory of noses {na Výspě nosů (Pozn. red.)}, byl jen týden předmětem hovorů ve Štrasburku {Viz Laurence Sterne, "Život a názory pana Tristranta Shandyho", čtvrtá kniha, Slawkenbergiova báchorka. (Pozn. red.)}, kdežto o Levyho nose mluví londýnská City celý rok. Jeden řecký epigramatik popisuje nos jakéhosi Kastora, který prý mu sloužil ke všemu možnému, jako lopata, trumpeta, srp, kotva atd. Končí popis slovy:

Οὓτωσ εὐχρήστου σϰεὑουσ Κάστωρ τετάχηϰε,
Ῥῖνα φέρων πάσησ ἂρμενον ἐργασίασ"
{"Tak má tedy Kastor zbroj k mnoha úkonům vhodnou,
po světě nosí svůj nos, kdykoli k použití." (Marxova poznámka.)}

ale přece by Kastor neuhádl, k čemu potřebuje svůj nos Levy. Spíše to vystihuje anglický básník v těchto verších:

"And'tis a miracle we may suppose,
No nastiness offends his skilful nose."
{Věc na mou věru je to divná dost:
smrad necítí, ač všude strká nos." (Marxova poznámka.)}

Velké umění Levyho nosu záleží vskutku v tom, že si libuje v hnilobném zápachu, vyčmuchá ho na sto mil a přivábí ho k sobě. Tak slouží Levyho nos "Daily Telegraphu" jako sloní chobot, tykadlo, maják i telegraf. Dá se proto bez nadsázky říci, že Levy píše své noviny nosem.

Tenhle povedený "Daily Telegraph" byl ovšem jediným anglickým listem, kde nejen mohla vyjít Vogtova "Všiviáda"^[425], ale kde ani nesměla chybět. V Levyho orgánu ze 6. února 1860 vyšel na dva a půl sloupce dlouhý článek nadepsaný: "The Journalistic Auxiliaries of Austria" ("Novinářští pomahači Rakouska"), ve skutečnosti pouhý překlad obou úvodníků berlínské "National-Zeitung" do nelibě páchnoucí angličtiny. Aby se smazaly stopy, bylo v podtitulu napsáno: "From un occasional correspondent, Frankfort on the Main, February 2." ("Od příležitostného dopisovatele, Frankfurt nad Mohanem, 2. února.") Věděl jsem ovšem, že jediný dopisovatel "Telegraphu" sídlí v Berlíně, kde ho s obvyklou virtuozitou objevil Levyho nos. Napsal jsem tedy obratem jednomu příteli do Berlína, zda by mi nemohl povědět jméno dopisovatele Levyho orgánu. Můj přítel, muž, jehož učenost uznal dokonce A. von Humboldt, byl však tak zavilý, že tvrdil, že prý v Londýně žádný "Daily Telegraph" neexistuje a tedy ani jeho dopisovatel v Berlíně. Za takových okolností jsem se obrátil na jiného známého ve městě nad Sprévou. Odpověď: Berlínský dopisovatel "Daily Telegraphu" existuje a jmenuje se - Abel. V tom jsem viděl nepěknou mystifikaci. Abel byla zřejmě jen zkratka jména Zabel. Ta okolnost, že Zabel vůbec nepíše anglicky, mě nemohla vůbec zmýlit. Jestliže Abel jako Zabel, i když nepíše německy, rediguje "National-Zeitung", proč by Zabel jako Abel, i když nepíše anglicky, neměl dopisovat do "Telegraphu"? Je tedy Zabel Abelem a Abel Zabelem? Jak se vyznat v tomhle Bábelu? Ještě jednou jsem srovnal orgán berlínské moudrosti s Levyho orgánem a objevil jsem při této příležitosti v čís. 41 "National-Zeitung" toto místo:

"Liebknecht kupodivu dodává: ‚Chtěli jsme si své podpisy dát ověřit magistrátem (?)."

Toto místo s magistrátem a se Zabelovým udiveným otazníkem za magistrátem připomíná onoho Švába, který "sotvaže v Asii vystoupil z námořní lodi, už se ptal: ‚Jestlipak tu nejní nějakej chlápek z Bebbingenu?'"

V Levyho orgánu chybí nejen celé to místo, ale dokonce i otazník, z čehož nad slunce jasně vyplývá, že Levyho dopisovatel nesdílí názor F. Zabela, podle kterého londýnští policejní soudci čili magistráti (magistrates) jsou berlínský magistrát.^[584] Zabel tedy nebyl Abel a Abel nebyl Zabel. Mezitím se jiní známí v Berlíně doslechli o mém pracném hledání. Jeden psal: "Mezi 22 000 levitů ve čtvrté knize Mojžíšově je i nějaký Ábel, ale jeho jméno se píše Abigail." Jiný psal: "Tentokrát tedy zabil Ábel Kaina, a ne Kain Ábela." Tak jsem se dostával do čím dál většího "bludiště", až mě nakonec redaktor jedněch londýnských novin s anglicky suchou vážností ujistil, že Abel není nic vymyšleného, že to je naopak berlínský židovský literát, jehož úplné jméno zní dr. Karl Abel, kterýžto spanilý jinoch drahnou dobu sloužil pod Stahlovým a Gerlachovým vedením jako horlivý pohůnek "Kreuz-Zeitung", ale když se změnila vláda, nezměnil sice kůži, ale zato barvu. Velmi dotěrná renegátská horlivost by pak ovšem vysvětlovala, jak to, že si Levyho berlínský dopisovatel myslí, že anglická svoboda tisku byla vynalezena speciálně proto, aby mohl veřejně hauzírovat se svým obdivným padáním na zadek před hohenzollernskou vládou. Dá se tedy hypoteticky předpokládat, že kromě Levyho v Londýně existuje ještě Abel v Berlíně - par nobile fratrum {ušlechtilá bratrská dvojice. (Horatius, "Satiry", kniha II, satira třetí.) (Pozn. red.)}.

Abel zásobuje svého Levyho současně ze všech možných míst, z Berlína, z Vídně, z Frankfurtu nad Mohanem, ze Stockholmu, z Petrohradu, Hongkongu atd., což je ještě mnohem větší kumšt než "Voyage autout de ma chambre" {"Cesta okolo mé světnice." (Pozn. red.)} od Xaviera de Maistra. Ale ať už Abel svému Levymu píše s jakýmkoli místním označením, přece vždycky píše ve znamení Raka. Na rozdíl od echternašského procesí, kde na dva kroky vpřed připadá jeden krok zpátky^[585], jdou Abelovy články vždycky jeden krok vpřed a dva kroky zpátky.

"No crab more active in the dirty dance,
Downward to climb, and backward to advance."

(Pope)

{"Tak čile nekřepčil by žádný rak,
ocasem napřed, hlavou naopak."
(Alexander Pope, "Dunciada", 2. kniha.) (Pozn. red.)}

Abel nesporně umí velmi dovedně zpřístupnit svému Levymu různá státní tajemství z kontinentu. "Kölnische Zeitung" přinese např. nějaký úvodník, dejme tomu o ruských financích, který třeba přetiskne z "Baltische Monatsschrift". Abel počká, až uplyne měsíc, a potom najednou článek otištěný v "Kölnische Zeitung" napíše z Petrohradu do Londýna, přičemž určitě neopomene naznačit, že to statistické tajemství mu sice nesvěřil zrovna sám car, možná ani ne ruský ministr financí, ale rozhodně jeden z ředitelů státní banky entre deux cigares {mezi dvěma doutníky (Pozn. red.)}, a tak vítězoslavně volá: "I am in a position to state etc." (Jsem s to sdělit.) Anebo oficiální "Preussische Zeitung" vystrčí ministerské tykadlo a naznačí třeba skromné myšlenky pana von Schleinitz o hesensko-kaselské otázce. Tentokrát Abel ani chvilku nečeká, ale napíše svému Levymu, a to otevřeně z Berlína ještě téhož dne o hesensko-kaselské otázce. Za týden potom oznamuje: "Preussische Zeitung", vládní orgán, přináší následující článek o hesensko-kaselské otázce a "I owe to myself" (jsem sám sobě povinován) upozornit, že jsem už před týdnem atd. Anebo přeloží článek z "Allgemeine Zeitung" a datuje ho třeba ze Stockholmu. Potom nevyhnutelně následuje fráze: "I must warn your readers", musím varovat Vaše čtenáře, ne snad před opsaným, nýbrž před nějakým neopsaným článkem v "Allgemeine Zeitung". Ale jakmile Abel začne mluvit o "Kreuz-Zeitung", pokřižuje se, aby ho nepoznali.

Pokud jde o Abelův sloh, je možné naznačit jen symbolicky, že to je kopie slohů Sterna Gescheidta, Isidora Berlinerblaua a Jacoba Wiesenrieslera.

Ať nám Abel dovolí trochu odbočit. Originální Stern Gescheidt je další Vogtův kumpán, jakýsi L. Bamberger, roku 1848 redaktor jednoho pokoutního plátku v Mohuči, nyní "na celý plat" přiženěný loup-garou {vlkodlak (Pozn. red.)} v Paříži a prosincový demokrat "v nejjednodušším smyslu slova". Abychom pochopili tento "jednoduchý" smysl, je třeba znát hantýrku pařížské burzovní synagogy. "Jednoduchá" demokracie Sterna Gescheidta je totéž, čemu Isaac Péreire říká "la democratisation du crédit", demokratizace úvěru, která záleží v tom, že se v hráčské doupě proměňují nejen jednotlivé vrstvy národa, nýbrž celý národ, tak aby jej bylo možno napálit en masse {hromadně (Pozn. red.)}. Za Ludvíka Filipa byl oligarchický burzovní vlk tak nelítostný, že se hnal jen za národním bohatstvím nahromaděným v rukou vyšší buržoazie, kdežto pro demokratického burzovního vlka, který volá s římským císařem: non olet {nesmrdí. Římský císař Vespasianus zavedl daně na všechno možné, i na veřejné záchody. Když mu to jeho syn Titus vytýkal, čichl k minci a pronesl tento výrok. (Pozn. red.)} a se Sternem Gescheidtem Bambergerem k tomu dodává: "a masa to musí udělat" — pro toho je pod záštitou Ludvíka Bonaparta všechno fish {ryba, tj. kořist, úlovek (Pozn. red.)}. To je demokracie Sterna Gescheidta ve své nejvyšší "jednoduchosti". Stern Gescheidt Bamberger se nedávno stal známým pod jménem "Hopsa hejsa do Itálie!"^[586] Během tažení za říšskou ústavu slyšel naproti tomu na zavolání: "Ouvej, pryč z Kirchheimbolandu!" Stern Gcscheidt Bamberger, který upláchl z Kirchheimbolandu a vodil za nos dobrovolnický sbor z porýnské Falce, tento výtečník, o jehož hrdinstvích mi byl svěřen znamenitý rukopis, byl příliš mazaný, {V originále: viel zu gescheit. Slovní hříčka s Bambergerovým pseudonymem. (Pozn. red.)} než aby nezvětřil, že z naplaveného, krví prosáklého, špinavého prosincového bahna budou zlatokopové moci rýžovat zlato. Odebral se tedy do Paříže, kde, jak pěkně říká jeho přítel Isidor Berlinerblau alias H. B. Oppenheim, "kde se člověk cítí svobodnější, než si uvědomuje". Stern Gescheidt, jemuž roku 1858 začal "váznout oběh" (viz výkaz Francouzské banky o oběhu v roce 1858-1859), začal být náramně čiperný, když se prosincové bahno zčistajasna zatřpytilo jasnými barvami zvučných myšlenek. Stern Gescheidt, jehož mazanost si v ničem nezadala s okázalou demokratičností, pochopil, že by pařížská potopa odplavila s prosincovým bahnem i stránky příjmů v jeho hlavní knize a nechala by nedotčeny jen stránky vydání. Stern Gescheidt Bamberger rozmnožil, jak známo, devět helénských múz o desátou hebrejskou múzu, o "múzu času", jak říká kursovnímu listu.

Vraťme se k Abelovi. Abelův sloh nasákl oním odor specificus {specifickým zápachem (Pozn. red.)}, nepostradatelným pro "Daily Telegraph", papírovou stoku hlavního města světa. Je-li Levy dočista dojat vůní Abelových dopisovatelských zpráv, Abelovou učeností, přičinlivostí a horlivostí, s jakou Abel píše z dvaceti různých zeměpisných šířek najednou — v takových chvílích krajního dojetí říká Levy mazlivě a důvěrně o Abelovi, že je to jeho "industrious bug". {přičinlivá štěnice. (Alexander Pope, "Dunciada", 1. kniha.) (Pozn. red.)}

Už v zájmu poetické spravedlnosti by bylo žádoucí, aby "zaoblená povaha" nezůstala na konci komedie trčet s Abelem v londýnském svinstvu, ale kdo ho má z toho svinstva vytáhnout? Kdo má být tím spasitelem? Tím spasitelem má být sviňák {V originálu: Mistfinke, což znamená jednak "dudek", jednak "špinavec", "špindíra", "sviňák". Slovní hříčka s jménem "Vincke", které se vyslovuje stejně jako "Finke". (Pozn. red.)}, totiž baron von Vincke, junker z červené země {V originále: von der roten Erde, to znamená z Vestfálska. (Pozn. red.)}, rytíř veselé postavy, chevalier sans peur et sans reproche.^[587]

Jak jsme se už dříve zmínili, prozradila "Neue Rheinische Zeitung" už roku 1848 totožnost protikladů Vogt a Vincke, a sám Vogt ji vytušil už roku 1859, když napsal ve svých "Studiích":

"Pan von Vincke jako apoštol nové státní svobody… se už opravdu dostává na půdu směšnosti" (tamtéž, str. 21),

tedy na půdu Vogtovu. Ale Vincke se 1. března 1860 otevřeně vyslovil pro smíření, když "skromnou pruskou sněmovnu", jak říká Joh. Philipp Becker, "ilustroval s pomocí Pekelníků". Necelý rok předtím doporučoval právě této sněmovně brožuru "Pád a Rýn"^[588], jejíž pekelný původ ovšem nezvětřil, protože mu chybí Levyho nos. A když si pak Vincke dokonce po Vogtové vzoru začat hrát na Itala, když se jako Vogt obořil na Poláky a když stejně jako Vogt proklamoval rozdělení Německa, tu si znepřátelení bratři padli navždy do náručí.

Víme, jak neodolatelně se odpuzují stejnojmenné póly. Proto Vincke a Vogt dlouho jeden druhého odpuzovali. Oba jsou stejně užvanění, a proto si každý z nich myslel, že ho ten druhý nechce pustit ke slovu.

Vogt, jak dosvědčuje Ranickel,je veliký zoolog, a tím je i Vinecke, jak dokazuje jeho chov prasat v Ickernu.

Ve španělském dramatu připadají vždycky na jednoho hrdinu dva šprýmaři. Dokonce i svatého Cypriána, španělského Fausta, vybavuje Calderón Mosconem a Clarinem. Tak měl ve frankfurtském parlamentu generál reakce von Radowitz dva komické pobočníky, svého harlekýna Lichnowského a svého šaška Vincka. Ale Vogt, liberální protišašek, musel dělat všechno sám, což nutně vedlo k tomu, že zanevřel na Vincka, protože Jacobus Venedey dovedl jen dojemné partie z úlohy Pantalonovy. Vincke rád občas zamával svou šaškovskou čepkou s rolničkami. Tak prohlásil na zasedání parlamentu z 21. června 1848:

"Občas mi připadá, že jsem spíš na divadle než v takovémto shromážděni."

A při jedné sváteční schůzce toryů frankfurtského parlamentu vystupovat pohostinsky jako kníže bláznů, seděl na sudu a zpíval:^[589]

"Já jsem bláznů kníže,
mne sudba k chlastu víže."

I tohle uráželo jeho protivníka. Navíc Vogt ani Vincke nemohli jeden druhého postrašit, a proto pokládali za velice vhodné stále se navzájem napadat. Falstaff Vogt věděl, co pro něj znamená rytíř bez bázně a hany, a vice versa {naopak (Pozn. red.)}. Vestfálský Bayard studoval kdysi na německých universitách právo, méně už římské corpus juris^[590], neboť, jak říká, předkové z červené země neporazili Vara nadarmo. Tím horlivěji se pustil do práva teutonského, totiž do řádu studentských mravů, jehož půdu důkladně prozkoumal ve všech rozměrech a dodatečně ji proslavil pod jménem právní půda. V důsledku tohoto kasuisticky hlubokého probádání studentského řádu narazil také později, kdykoli došlo k souboji, na nějaký dunsscotovský chlup, který se v rozhodující chvíli položil mezi rytíře a krveprolití tak nepřekonatelně jako obnažený meč ve svatebním loži mezi princeznu a locum tenens {zástupce (Pozn. red.)}. Tento "chlup" se vždycky našel, objevoval se pravidelně jako periodická horečka, od dobrodružství s asesorem komorního soudu Bendou v době zasedání Spojeného zemského sněmu roku 1847^[591] až po neméně pověstné dobrodružství s pruským ministrem války {tj. Albrechtem Roonem. (Pozn. red.)} v poslanecké sněmovně roku 1860. Vidíme tedy, jak mrzce si počínali ti, kdo nedávno tomuto junkerovi vytýkali, že prý ztratil svou právní půdu. Není to jeho vina, že se jeho právní půda skládá ze samých nástrah. Nejen to, protože se studentský řád hodí jen pro vyšší právní spory, nahrazuje jej náš důmyslný junker v obyčejné parlamentní praxi — řádem klacku.

Ve frankfurtském kvákajícím močálu vynadal kdysi Vincke rozhořčeně svému protivníku Vogtovi, že je "ministrem budoucnosti". Jakmile se pak v Ickernu dověděl, že Vogt, pamětliv průpovídky:

"Byt malý ouřad je ti dán,
hned celý rok jsi potom pán",

se stal nejen říšským regentem, ale dokonce ministrem zahraničních věcí in partibus, celý z toho zkoprněl a mrzutě sakroval, že se neuznávají nároky na postup podle služebního stáří. Vždyť už na Spojeném zemském sněmu roku 1847 vystupoval Vincke jako odbojník proti vládě a jako představitel šlechty proti buržoazní opozici. Proto když vypukla březnová revoluce, domníval se, že je víc než kdo jiný povolán zachránit korunu. Ale jeho soupeři se stali ministry přítomnosti, kdežto on sám dostal hodnost "ministra budoucnosti", kterou až do této chvíle zastával s nepřetržitým úspěchem.

Aby se za to pomstil, setřásl berlínský prach z obuvi své a odebral se do Frankfurtu do chrámu svatého Pavla na krajní pravici, kde vystupoval v úloze šaška, klakéra a najatého rváče generála Radowitze.

Tenhle ptáček {V originále "Fink" - doslova: "pěnkava", slovní hříčka se jménem "Vincke". (Pozn. red.)} byl fanaticky dobrým Rakušákem, dokud za to sklízel potlesk vrchnosti. Jako posedlý běsnil proti národnostem.

"Na levici horují pro všechny možné národnosti po řadě, pro Italy, Poláky, a teď dokonce pro Maďary." (Zasedáni z 23. října 1848.)

Tři rytíři - Vincke, Lichnowski a Arnim - trojhlasně, jako v té říkance:

"Vůl bučí, vedle kráva pšouká,
a osel k tomu basem brouká",

s takovou virtuozitou povykovali proti řečníkům, kteří se zastávali Poláků (na zasedání z 5. června 1848), že dokonce i předsednickému zvonku došel dech, a když pak Radowitz dokonce na základě vojensko-přírodních důvodů vindikoval německé říši Mincio (na zasedání z 12. srpna 1848), postavil se Vincke k veliké potěše celé galerie a k tajnému Vogtovu obdivu na hlavu a vyluzoval potlesk nohama. Nejvíc ze všech tleskal usnesením, kterými frankfurtský kvákající močál vtiskl dynastickému ujařmení Polska, Uher a Itálie pečeť vůle německého lidu, ale jakmile se měly hanebným příměřím v Malmö obětovat nároky německého národa, povykoval náš junker z červené země s ještě daleko větší chutí. Aby byla zajištěna většina pro ratifikaci příměří, vplížili se do lavic pravice diplomatičtí i jiní diváci z galerie. Podvod byl odhalen a Raveaux naléhal, aby se hlasovalo znovu. Proti tomu horlil náš vykutálený ptáček, že prý nezáleží na tom, kdo hlasuj; ale pro co hlasuje. (Zasedání z 16. září 1848.) Za frankfurtského zářijového povstání, vyvolaného usnesením o příměří v Malmö, zmizel vestfálský Bayard beze stopy, ale když byl potom vyhlášen stav obležení, mstil se zběsile reakčními přemety za tu hrůzu, kterou mu už nikdo nemohl vynahradit.

Nestačilo mu, že jazykem řeže do Poláků, Italů a Maďarů, a navrhl arcivévodu Jana Rakouského za předsedu prozatímní ústřední moci (zasedání z 21. června 1848), ale s nejponíženější výminkou, že habsburská exekutiva německého parlamentu nemá ani vykonávat, ani vyhlašovat jeho plebejská usnesení, ani se o ně nemá vůbec starat. Hrozně se rozlítil, když jeho vlastní kamarádi z většiny jen tak pro změnu hlasovali pro to, aby si říšský správce alespoň při usneseních o válce a míru a při smlouvách s cizími mocnostmi ráčil nejmilostivěji zajistit předchozí souhlas parlamentu. (Zasedání z 27. června 1848.) A veliké řečnické rozohnění, v němž se náš ptáček snažil láteřením vynutit na německém parlamentu vyslovení důvěry říšskému ministru Schmerlingovi a spol. jako odměnu za spoluvinu těchto pánů a říšského správce na krvavě hanebné zradě Vídně^[592] (zasedání z 23. října 1848), vyvrátilo vítězně Fischartovu pomluvu:

"Jak nestydaté huby
jsou vestfálské huby!"

Tak byl Vincke dobrým přítelem a sousedem Habsburků, až se nad parlamentní Saharou zčistajasna objevila fata morgána Malého Německa^[467] a našemu junkerovi se zdálo, že v ní vidí ministerský portfej v životní velikosti s ptáčkem pod paží. Protože stěny chrámu svatého Pavla měly neobvykle dlouhé uši, mohl se kojit nadějí, že frankfurtský šum jeho výbuchů oddanosti hohenzollernské dynastii a loajality došly v Berlíně příznivé pozornosti. Cožpak neprohlásil v naplněném chrámu svatého Pavla 21. června 1848:

"Moji voliči mě sem poslali, abych hájil nejen práva lidu, ale i práva panovníků. Stále se ještě kochám slovy velkého kurfiřta {tj. Bedřicha Viléma (Pozn. red.)}, který kdysi řekl o obyvatelích kraje Marku, že to jsou jeho nejvěrnější a nejposlušnější poddaní. A my v kraji Marku jsme na to hrdi.''

A marcký Bayard přešel od frází k činům v oné proslulé bitvě na tribuně, které vděčí za své rytířské ostruhy. (Zasedání ze 7. a 8. srpna 1848.) Když totiž Brentano v souvislosti s požadovanou amnestií pro Friedricha Heckera pronesl z tribuny dvojsmyslnou narážku na jednoho hohenzollernského prince, dostal náš ptáček záchvat učiněné loajální vztekliny. Ze svého místa se vyřítil na pana Brentana, křičel: "Dolů, ty padouchu!" a snažil se ho strhnout z tribuny. Brentano si své místo uhájil. Později se na něho junker vrhl ještě jednou a hodil mu — vymínil si ovšem dodatečnou zralou úvahu o všech eventuálních možnostech z hlediska právní půdy — rukavici coby rytířskou výzvu k souboji, kterou Brentano přijal se slovy:

"Před chrámem mi můžete říci, co budete chtít; tady mě ihned nechte na pokoji, nebo vám dám poliček."

Junker pak šáhl do svého řečnického toulce a zasypal odtamtud levici ještě různými padouchy, až na něho Reichardt zavolal: "von Vincke, vy jste ale posera." (Zasedání ze 7. srpna 1848.) Rozpravu o konfliktu mezi Brandenburgovou vládou a berlínským dohodovacím shromážděním se náš ptáček snažil sprovodit ze světa návrhem, aby se prostě přešlo k dennímu pořadu.

"Od chvíle, kdy Wrangel vítězně vtáhl do Berlína," řekl, "nastal klid, stouply papíry… berlínské shromáždění nemá vůbec právo vydávat proklamace k lidu atd."

Sotva byli dohodovači rozprášeni, obořil se na ně rytíř bez bázně a hany s tím větší zlobou.

"Pro republiku," fňukal na zasedání z 12. prosince 1848, "nám chybí politická průprava; to nám ukázali představitelé bývalého berlínského shromáždění tím, že přijali usneseni, která vzešla z nízké osobní ctižádosti."

Aby utišil bouři, která propukla po těchto slovech, prohlásil, že prý

"je ochoten rytířsky uplatňovat svůj názor proti kterékoli osobě," ale, dodal opatrný rytíř "nemá na mysli žádného člena tohoto shromáždění, nýbrž členy rozprášeného berlínského shromáždění".

Tak vzdorně se ozvala výzva marckého Bayarda celému vojsku rozprášených dohodovačů. Jeden z těchto rozprášených zaslechl toto vyzvání, dodal si odvahy a vskutku to dohnal k neslýchané události, že donutil junkera z červené země, aby se osobně dostavil na bojiště u Eisenachu. Zdálo se už, že krveprolití je nevyhnutelné, když tu Bayard ve chvíli rozhodnutí zvětřil jakousi dunsscotovskou fintu. Jeho protivník se jmenoval Georg Jung, a zákony cti přikazovaly rytíři bez bázně a hany zápasit s drakem, ale rozhodně ne s jmenovcem rytíře, který draka zabil. {tj. svatého Jiří (Pozn. red.)} Tuto utkvělou představu si náš ptáček nedal vymluvit. Slavnostně se zapřisáhl, že si raději sám rozpáře břicho jako japonský daimio^[593], než by zkřivil jediný vlásek muži, který se jmenuje Jiří a navíc je ještě příliš mladý {V originále: "zu jung". Slovní hříčka s příjmením Jung. (Pozn. red.)}, aby byl způsobilý k menzuře. Tím nerozvážněji běsnil hrdina soubojů v chrámu svatého Pavla proti Temmovi a jiným vládě nepřátelským osobám, které seděly v münsterské káznici pod sedmi zámky. (Zasedání z 9. ledna 1849.) Nerozpakoval se tedy uvést ani sebemenší podrobnost, jen aby si ho na vyšších místech přívětivě všimli, a svou horlivou loajalitu dočista překonával svým obrovským úsilím o vytvoření malého Německa a velké pruské koruny. Warwick, tvůrce králů, byl učiněné dítě proti Vinckovi, tvůrci císařů.

Marcký Bayard se domníval, že už nevděčníkům z března 1848 nahrnul na hlavy dosti řeřavého uhlí. Když padla vláda činu^[594], zmizel Vincke na nějakou dobu z chrámu svatého Pavla a zůstával hotov k službám. Totéž se stalo, když padla Pfuelova vláda. Ale protože nepřišla hora k Mohamedovi, rozhodl se Mohamed, že půjde k hoře. Když byl zvolen v jakémsi rotten borough^[595], vynořil se rytíř z červené země najednou v Berlíně jako poslanec oktrojované sněmovny, naplněn dychtivou předtuchou odměny, která ho očekává za jeho frankfurtské činy. Mimoto se tento rytíř cítil neskonale blaze ve stavu obležení, který by mu neodepřel žádnou neparlamentní svobodu. Sykotu a výsměšnému pokřiku, s nímž ho přivítal berlínský lid, když čekal před zámkem mezi oktrojovanými poslanci na přijetí v Bílé síni, nastavoval lačně obě uši, a to tím spíš, když Manteuffel jemně naznačil, že už proto, aby se našel nějaký uprázdněný ministerský portfej za jistou zásluhu, je na nejvyšších místech ochota přijmout maloněmeckou korunu z rukou frankfurtských tvůrců císařů. V tomto sladkém klamném doufání se náš ptáček snažil být prozatím užitečný vládě jako její dirty boy {chlapec pro špinavou práci, pacholek (Pozn. red.)}. Podle návodu "Kreuz-Zeitung" sepsal návrh adresy koruně, hřímal proti amnestii, dokonce i oktrojovanou ústavu přijal jen s výslovnou výhradou, že ji zase důkladně zreviduje a proškrtá "silná státní moc", urážel poslance levice, kteří trpěli stavem obležení, atd. a dychtivě čekal na svůj triumf.

Katastrofa se blížila, frankfurtská deputace k císaři dorazila do Berlína, a Vincke podal 2. dubna (1849) nejloajálnější pozměňovací návrh k adrese o císaři, pro který ve vší nevinnosti hlasoval Manteuffel. Hned jak skončilo zasedání, vyřítil se Vincke jako splašený kozel do blízkého vetešnictví a zakoupil tam vlastnoručně portfej, portfej z černé lepenky, potažený rudým sametem a ozdobený zlatou obrubou. Celý blažený a s potutelným vítězným úsměvem starého fauna seděl rytíř veselé postavy nazítří ráno na svém místě ve středu sněmovny, ale — ozvalo se: "Nikdy, nikdy, nikdy", na Manteuffelových ústech pohrával výsměch, a nebojácný junker všecek bledý se začal vnitřním vzrušením třást jako osika a zajíkavě řekl svým přátelům: "Zadržte mě, nebo se stane neštěstí." "Kreuz Zeitung", jejímiž pokyny se Vincke po celé měsíce úzkostlivě řídil a jejímuž návrhu adresy sněmovny byl za kmotra, uveřejnila den nato, aby ho zadržela, článek nadepsaný "Vlast je v nebezpečí", kde se mimo jiné psalo:

"Vláda zůstává a král {tj. Bedřich Vilém IV (Pozn. red.)} odpovídá panu von Vinckovi a spol., aby se raději nestarali o věci, do kterých jim nic není."

A napálený rytíř sans peur et sans reproche odtáhl s dlouhým nosem z Berlína do Ickernu. Ani Levy nikdy neměl tak dlouhý nos, a nikoho nikdy za něj takhle pěkně nepovodili, jako — ministra budoucnosti!

Když se náš Cincinnatus z červené země drahně let soužil v Ickernu s praktickou zoologií, probudil se jednou zrána v Berlíně jako oficiální vůdce opozice pruské poslanecké sněmovny. Protože tak špatně pochodil ve Frankfurtu s řečněním na pravici, vedl teď v Berlíně řeči levičácké. Zda představoval opozici důvěry nebo důvěru opozice, to se nedalo přesně zjistit. Ale rozhodně svou úlohu zase přehnal. Velmi brzy se stal pro vládu nepostradatelný na lavici opozice, takže mu přikázali, aby už odtamtud nikdy neodcházel. A tak zůstal junker z červené země — ministrem budoucnosti.

Za těchto okolností ztratil náš ptáček zájem o věc a uzavřel svou slavnou ickernskou smlouvu. Vogt mu to dal černé na bílém: Jakmile Plon-Plon dobude na německé pevnině první parlamentní ostrov Barataria, jakmile jej osídlí Sch-Oppenheimskými {Nepřeložitelná slovní hříčka. Výraz "Sch-Oppenheimer", použitý v originále, znamená jednak Oppenheima a jemu podobné výtečníky, jednak lidi, kteří si rádi přihnou z žejdlíku. "Schoppen" znamená totiž "žejdlík", "doušek". (Pozn. red.)} a ustanoví tam svého Falstaffa regentem, jmenuje Vogt vestfálského Bayarda svým ministerským předsedou, mimoto mu udělí nejvyšší soudní moc ve všech soubojových sporech, dále mu dá úřad skutečného tajného generálního vrchního stavitele silnic {Viz brožuru: "Auch eine Charakteristik des liberalen Abgeordneten von Vincke und erbauliche Geschichte des Sprochhövel-Elberfelder Wegbaues" ["Příspěvek k charakteristice liberálního poslance von Vincke a povzbudivá historie o budování silnice ze Sprochhövelu do Elberfeldu"], Hagen 1849. (Marxova poznámka.)}, navíc ho povýší do knížecího stavu s titulem knížete bláznů, a konečně do plechu {Slovní hříčka: "Blech" znamená jednak "plech", jednak "žvást". (Pozn. red.)}, který bude rozhodně v ostrovním fojtovství určitě obíhat místo peněz, dá vyrýt obraz siamských dvojčat: vpravo Vogt jako Plon-Plonův regent, vlevo Vincke jako Vogtův ministr, kolem rozložité dvojité postavy se bude vinout nápis ověnčený révovými listy:

"A hubu k hubě s tebou,
já svoji dobu vyzvu na souboj."

{Ironicky parafrázované závěrečné verše ze Schillerova dramatu "Don Carlos, infant španělský", první dějství, výstup devátý:}

"Teď věru ničeho
se nebojím. - A ruku v ruce s tebou,
já svoji dobu vyzvu na souboj. (Pozn. red.)}

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání.)

551 "Correspondence relative to the Affairs of Hungary, 1847-1849. Presented to both Houses of Parliament by Command of Her Majesty. August 15, 1850" ["Korespondence o událostech v Uhrách. Léta 1847-1849. Předložena oběma sněmovnám parlamentu z příkazu Jejího Veličenstva 15. srpna 1850"], Londýn.

552 Viz Marx-Engels, Spisy 8‚ zde a zde.

553 Jde tu o povstání, které rozpoutali 6. února 1853 v Miláně stoupenci italského revolucionáře Mazziniho a které podporovali maďarští revoluční emigranti. Povstáním, jehož se zúčastnili hlavně italští vlastenečtí dělníci, měla být svržena rakouská nadvláda. Povstání mělo však charakter spiknutí a nepřihlíželo k reálné situaci, a proto bylo brzy rozdrceno. Marx toto povstání hodnotil v několika svých článcích (viz Marx-Engels, Spisy 8, Povstání v Itálii..., ...Milánské povstání..., Kossuth a Mazzini...).

554 Ústřední výbor evropské demokracie byl vytvořen v červnu 1850 v Londýně z iniciativy Mazziniho. Výbor sdružoval buržoazní a maloburžoazní emigranty z různých zemí. Byla to organizace jak svým složením, tak i názorově krajně nejednotná. Zostřování vztahů mezi italskými a francouzskými demokratickými emigranty způsobilo, že se Ústřední výbor evropské demokracie už v březnu 1852 fakticky rozpadl.

555 Jde o rukopis Marxova a Engelsova pamfletu "Velikáni emigrace" (viz Marx-Engels, Spisy 8).

556 Viz Marxův článek "Hirschova dobrovolná přiznání" (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 9).

557 Viz Marxův článek "Zrádce v Čerkesku" (viz Marx-Engels, Spisy 12).

558 Vysoká Porta — označení turecké vlády, zejména ministerstva zahraničních věcí (až do roku 1918); původně název sultánovy rezidence.

559 "Jornnal de Constantinople" ["Cařihradský list"] - turecký list, který vycházel francouzsky od roku 1846; byl vydržován tureckou vládou, plnil funkci poloúředního orgánu a zároveň zprostředkoval francouzský vliv v Turecku. Vycházel šestkrát za měsíc.

560 Viz Marxův článek "Pozoruhodný kousek historie" (viz Marx-Engels, Spisy 12).

561 Konkordát — dohoda mezi papežem jako hlavou katolické církve a vládami jednotlivých států, vymezující postavení a výsady katolické církve v zemi. Podle konkordátu mezi Rakouskem a Římem z roku 1855 dostala katolická církev v Rakousku autonomii, právo udržovat přímé spojení s Římem, právo nabývat majetek, provádět nejvyšší církevní cenzuru a získala ohromný vliv na školství.

562 Mansion House — oficiální sídlo londýnského vrchního starosty.
           Free Trade Hall — jedna z nejznámějších budov v Manchesteru; byla postavena roku 1856 na místě menšího sálu, kde vystupovali vedoucí představitelé manchesterské školy John Cobden a William Bright a hájili zájmy freetraderské strany, která se vytvořila ve dvacátých letech 19. století. Budovy se dnes používá pro veřejné akce různého charakteru.

563 Aiolova harfa — strunový nástroj rozezvučovaný větrem; Aiolos byl řecký bůh větrů.
           Dionýsiovo ucho — umělá jeskyně v Syrakusách, nazvaná podle svého tvaru. Podle legendy ji zřídil syrakuský tyran Dionýsios, aby tajným otvorem mohl vyslechnout hovory vězňů.

564 20. října 1860 vydal rakouský císař František Josef I. manifest, takzvaný říjnový diplom, který poskytoval jednotlivým národním oblastem říše jistou autonomii. Tento diplom byl ústupkem stoupencům federativního státního zřízení, hlavně Maďarům, a nevyhovoval centralistům, k nimž patřili hlavně rakouští Němci. Avšak už počátkem následujícího roku by] říjnový diplom zrušen patentem z 26. února 1861, který znovu zavedl centralistické zřízení rakouské říše.

565 "In usum delphini" — doslova: "pro potřebu dauphina"; přeneseně: s vynechávkami, překroucené. Toto rčení se velmi rozšířilo, když roku 1688 (za Ludvíka XIV.) byla pro vyučování následníka francouzského trůnu (dauphina) vydána díla starověkých klasiků, v nichž byla vynechána všechna "neslušná" místa.

566 13. srpna 1849 kapitulovala maďarská revoluční armáda u města Világoše (rumunský název: Şiria) před ruským vojskem, které Mikuláš I. poslal do Uher, aby tam potlačilo revoluci. Ačkoli maďarská armáda měla ještě dost sil a značné zdroje, takže byla schopna pokračovat v boji, její vrchní velitel Görgey v souladu se zájmy kontrarevolučních a umírněných liberálních živlů uherské šlechty přistoupil na kapitulaci.

567 Ochranov (něm. Herrenhut) - město vzdálené asi 15 km od Žitavy, sídlo Jednoty českobratrské po jejím vyhnání z Čech a Moravy. Čeští bratři ("ochranovští") se mimo jiné věnovali výchovné činnosti.

568 "Laissez faire, laissez aller" ("Ponechte všemu volný průběh") — liberalistická hospodářská zásada manchesterské školy čili strany freetraderů, která byla pro svobodu obchodu a pro nezasahování státu do hospodářských záležitosti.

569 "Le National" ["Národní noviny"] — francouzský deník, který vycházel v Paříži vletech 1830-1851; orgán umírněných buržoazních republikánů.

570 "Breslauer Zeitung" ["Vratislavské noviny"] — německý deník, založený ve Vratislavi roku 1820; v padesátých letech 19. století měl konzervativní zaměření.

571 Viz Marxův článek "Berlínská ‚National-Zeitung' prvotním voličům" (viz Marx-Engels, Spisy 6).

V originále Schilda — (německá obdoba Kocourkova). Šildští, hrdinové stejnojmenné německé lidové knihy z konce 16. století ("Die Schildbürger"), se stali symbolem šosácké zabedněnosti a tuposti.

572 "Neue Rheinische Zeitung" ironicky nazývá čtenáře "National-Zeitung" hloubavými čtenáři; je to narážka na podtitul tehdy velmi známé knihy Karla Rottecka "Allgemeine Geschichte vom Anfang der historischen Kenntniss bis auf unsere Zeiten; für denkende Geschichtsfreunde" ["Všeobecné dějiny od počátku historických znalostí až po naši dobu; pro hloubavé přátele dějin"], Freiburg im Breisgau 1812-1827.

573 Toto dvojverší, které Marx cituje, je z první knihy satirické básně anglického básníka Alexandra Popea "The Dunciad", napsané v letech 1728-1743. Název básně je odvozen od anglického slova "dunce", tj. hlupák, tupec. Pope ve své básni satiricky zobrazuje své literární protivníky jako obyvatele království Dulness - Tuposti (viz Marxovu poznámku pod čarou). Základní myšlenkou satiry "Dunciad" je hlavní téma osvícenství: boj rozumu proti nevědomosti a barbarství.

574 "Neue Oder-Zeitung" ["Nové oderské noviny"] — německý buržoazně demokratický deník, který s tímto názvem vycházel ve Vratislavi v letech 1849 až 1855. Byl založen v březnu 1849, když se rozštěpila redakce opozičních katolických novin "Allgemeine Oder-Zeitung" ["Všeobecné oderské noviny"], které vycházely od roku 1846. List vedli buržoazní demokraté Temme, Stein a Elsner (který byl v září 1855 šéfredaktorem). V roce 1855 byl londýnským dopisovatelem těchto novin Marx.

575 "Schlesische Zeitung" ["Slezské noviny"] — německý deník, který vycházel ve Vratislavi v letech 1742-1945; v předvečer revoluce z let 1848-1849 a za ní to byl orgán konstitučně monarchistických kruhů.

576 Dohodovací shromáždění (Vereinbarungsversammlung) — tak nazývali Marx a Engels pruské Národní shromáždění; jeho poslance nazývali "dohodovači". Toto shromáždění bylo svoláno do Berlína v květnu 1848, aby "v dohodě s korunou" vypracovalo ústavu. Bylo rozehnáno za státního převratu v Prusku v prosinci 1848. Ústava, kterou Marx a Engels nazývali "naoktrojovanou ústavou", vstoupila v platnost zároveň s rozpuštěním Národního shromáždění. Podle této ústavy se zaváděl dvoukomorový systém. Voliči první sněmovny se po zavedení majetkového censu rekrutovali jen z majetných tříd. Kromě toho nedostávali poslanci první sněmovny ani "cestovní výlohy, ani diety", takže tato takzvaná "panská sněmovna" se skládala z představitelů privilegovaných vrstev. K volbám do druhé sněmovny byli podle volebního zákona ze 6. prosince 1848 připuštěni pouze takzvaní "samostatní Prusové". Ústava propůjčovala královské moci širší pravomoc a výslovně připouštěla možnost revize článků ústavy, což usnadňovalo další nástup kontrarevoluce.

577 Viz článek "Stein" (Marx-Engels, Spisy 6).

578 27. dubna 1849 rozpustila Brandenburgova a Manteuffelova vláda druhou sněmovnu pruského Národního shromáždění, svolanou na základě naoktrojované protidemokratické ústavy z 5. prosince 1848. Důvodem k rozpuštění bylo to, že ve druhé sněmovně byl značně velký počet opozičních živlů, a zejména to, že schválila říšskou ústavu, vypracovanou celoněmeckým Národním shromážděním ve Frankfurtu.

579 "Punch" — zkrácený název anglického humoristického týdeníku buržoazně liberálního zaměření "Punch, or the London Charivari" ["Kašpárek aneb Londýnská kočičina"]. Vychází v Londýně od roku 1841.

"Kladderadatsch" ["Bác!"] — ilustrovaný satirický týdeník; vycházel v Berlíně od roku 1848.

580 Takzvané obilní zákony, které omezovaly resp. zakazovaly dovoz obilí ze zahraničí, byly v Anglii zavedeny od roku 1815 v zájmu velkých pozemkových vlastníků — landlordů. Průmyslová buržoazie, která bojovala proti obilním zákonům pod heslem svobody obchodu, dosáhla roku 1846 jejich zrušení.

581 První demokratický kongres se konal ve Frankfurtu nad Mohanem ve dnech 14. - 17. června 1848; zúčastnili se ho delegáti 89 demokratických spolků a dělnických organizací ze 66 německých měst. Z iniciativy dělnických delegátů kongres prohlásil, že jediné zřízení vyhovující německému lidu je demokratická republika. Bylo usneseno sloučení všech demokratických spolků, vytvoření krajských výborů a řídícího ústředního výboru se sídlem v Berlíně. Za členy ústředního výboru byli zvoleni Fröbel, Rau, Kriege a Meyen a za náhradníky Bairhoffer, Schütte a Anneke. Protože však maloburžoazní vedení bylo slabé a kolísavé, zůstalo demokratické hnutí v Německu i po tomto rozhodnutí roztříštěné a neorganizované. Spolupráce byla i nadále věcí osobní iniciativy vedoucích orgánů těchto spolků ve městech a v krajích.

582 Marx má na mysli pomlouvačný článek Eduarda Meyena "Boj Karla Vogta proti augsburské ‚Allgemeine Zeitung' a marxovcům", otištěný v dubnu 1860 v listu "Freischütz", čís. 17-21.

"Der Freischütz" ["Čarostřelec"] — německý buržoazní list s literárně uměleckým zaměřením; vycházel v Hamburku v letech 1825-1878.

583 "Semptembriseuři" — potupný název, který dali za francouzské buržoazní revoluce jakobínům jejich nepřátelé; jakobíni byli obviněni, že jsou hlavními viníky zářijového vraždění vězňů roku 1792 (viz poznámku [149]).

584 Magistrát — v Německu označeni městského úřadu; v Anglii slovo "magistrate" znamená: policejní úředník, policejní nebo smírčí soudce.

585 Echternašské procesí (Skočné procesí) — se pořádá od středověku vždy o svatodušních svátcích v Esternachu (Lucembursko) jako dík za to, že přestala řádit nemoc, která sužovala obyvatele města roku 1374 — tanec svatého Víta. Účastníci procesí nejdou normálním krokem vpřed, ale provádějí přitom složité pohyby kupředu a dozadu.

586 Bambergerova kniha "Juchhe nach Italia" ("Hopsa hejsa do Itálie"] vyšla Vogtovým nákladem roku 1859 anonymně.

587 Marx Vincka ironicky nazývá rytířem veselé postavy analogicky podle rytíře smutné postavy — Dona Quijota.

Chevalieur sans peur et sans reproche (rytíř bez bázně a hany) — přízvisko (v pravém i v ironickém smyslu) středověkého francouzského rytíře Pierra du Terrail Bayarda, které se později stalo příslovečným.

588 Marx má na mysli Engelsovu anonymně vydanou brožuru "Pád a Rýn" (viz Marx-Engels, Spisy 13).

589 Když přijel 11. července 1848 říšský správce arcivévoda Jan do Frankfurtu nad Mohanem, uspořádala konzervativní část frankfurtského Národního shromáždění na jeho počest banket, jehož se zúčastnil i von Vincke.

590 Corpus juris civilis (Civilní zákoník) — sbírka zákonů zahrnující římské civilní právo, vydaná východořímským císařem Justiniánem (vznikla kolem roku 532, od 15. do 19. století se dalekosáhle uplatňovala i v Německu).

591 Spojený zemský sněm — společný sněm všech osmi pruských provinčních sněmů, který svolal Bedřich Vilém IV. v dubnu 1847 do Berlína, aby se zbavil finančních nesnází tím, že by se sněm zaručil za zahraniční půjčku. Protože se však zdráhal přistoupit na sebeskromnější politické požadavky buržoazní většiny sněmu, odmítl sněm zaručit se za půjčku. Král odpověděl tím, že v červnu téhož roku sněm rozpustil; to posílilo opoziční náladu v zemi a uspíšilo revoluci v Německu.

592 Tím se míní kontrarevoluční postoj německé a rakouské buržoazie vůči říjnovému povstání roku 1848 ve Vídni (o povstání viz poznámku [117]). Pod rouškou zprostředkováni většina frankfurtského Národního shromáždění a Ústřední moc fakticky sabotovaly pomoc revoluční Vídni. Vincke byl horlivým zastáncem tohoto postoje.

593 Daimiové (daimio — velký zeman) — velcí feudálové, lenní knížata ve středověkém Japonsku.

594 "Vláda činu" — tak se nazývala za revoluce z let 1848-1849 v Německu Auerswaldova a Hansemannova vláda, která byla u moci v červnu až září 1848 (viz Engelsův článek "Pád vlády činu", Marx-Engels, Spisy 5).

595 "Rotten boroughs" ("rozpadlá městečka") — tak se v Anglii v 18. a 19. století nazývala málo obydlená nebo vylidněná městečka a vesnice, které měly ještě ze středověku právo na zastoupení v parlamentě (tzv. statutární města). Poslance "rozpadlých městeček" jmenovala fakticky pozemková šlechta, na níž bylo místní obyvatelstvo zcela závislé. Výsady "rozpadlých městeček" byly postupně zrušeny reformami z let 1832, 1867 a 1884.

---

Pan Vogt — IX. Agentura
Obsah 14. dílu Sebraných spisů M-E
Pan Vogt — XI. Proces