Bedřich Engels

Pád a Rýn^[113]

---

I
II
III
IV

Napsal B. Engels koncem února až začátkem března 1859 Vyšlo jako anonymní brožura Berlíně v dubnu 1859

Podle textu brožury Přeloženo z němčiny

---

I

Od počátku tohoto roku se ve velké části německého tisku ozývá heslo, že Rýn se musí hájit na Pádu.

Toto heslo bylo plně oprávněno vůči Bonapartovým přípravám a hrozbám. V Německu správným instinktem vycítili, že byl-li Pád pro Ludvíka Napoleona záminkou, byl Rýn za všech okolností jeho konečným cílem. Pouze válka o hranici na Rýně může snad být hromosvodem proti oběma elementům, jež ohrožují bonapartismus uvnitř Francie; proti „přebytku vlasteneckého zápalu“^[a] revolučních masa proti kvasící nespokojenosti „buržoazie“, Jedni by mohli vybít svůj nacionalismus, druzí by měli vyhlídku na nový trh. Povídačky o osvobození Itálie nemohly proto v Německu nikoho zmýlit. Bylo to přesně podle starého přísloví: mlátí do pytle a má na mysli osla. Byla-li Itálie nucena sehrát úlohu pytle, pak Německo nemělo tentokrát nejmenší chuť představovat osla.

Udržení Pádu mělo tedy v daném. případě prostě tento význam: Německo ohrožené útokem, při němž šlo konec konců o získání několika jeho nejlepších provincií, nemohlo rozhodně pomýšlet na to, aby se vzdalo bez jediné rány mečem jedné ze svých nejsilnějších, ne-li přímo své nejsilnější vojenské pozice. V tomto smyslu mělo ovšem na obraně Pádu zájem celé Německo. V předvečer války, stejně jako za války, se obsazuje každé vhodné postavení, z něhož lze ohrožovat nepřítele a škodit mu, a nikdo se nezabývá morálními úvahami o tom, je-li to slučitelné s věčnou spravedlností a s národnostním principem. Každý si chrání svou kůži.

Avšak tento způsob — hájit Rýn na Pádu — je třeba přísně rozlišovat od tendence, která se objevuje u velmi mnoha německých vojáků a politiků — vyhlásit Pád, tj. Lombardii a Benátsko, za nezbytný strategický doplněk a takříkajíc za neodlučnou část Německa. Tento názor byl uplatňován a teoreticky obhajován zejména od italských tažení v letech 1848 a 1849; uplatňoval jej například generál von Radowitz v chrámu sv. Pavla^[114] a generál von Willisen ve svém „Italském tažení roku l848“^[115]. V nerakouském jižním Německu pojednával o tomto tématu zejména bavorský generál von Hailbronner, a to se zálibou hraničící až s nadšením. Hlavní argument je vždy politický: Itálie je naprosto neschopna zachovat si nezávislost; v Itálii musí vládnout buď Německo, nebo Francie; odejdou-li dnes z Itálie Rakušané, budou zítra v údolí Adiže a před branami Terstu Francouzi, a celá jižní hranice Německa bude obnažena a vydána napospas „odvěkému nepříteli“. Proto prý Rakousko drží Lombardii ve jménu Německa a v jeho zájmu.

Jak je vidět, vojenské autority zastávající tento názor patří k nejvýznačnějším v Německu. Přesto musíme proti němu co nejrozhodněji vystoupit.

Jako článek víry hájený s opravdovým fanatismem objevuje se tento názor v augsburské „Allgemeine Zeitung“, která se ujala úlohy obhájkyně německých zájmů v Itálii. Tento křesťanskogermánský list by se přes svou nenávist k Židům a Turkům dal raději sám obřezat, než by připustil obřezání „německého“ území v Itálii. To, co politizující generálové obhajují konec konců jen jako skvělou vojenskou pozici v rukou Německa, to je v augsburské „Allgemeine Zeitung“ podstatnou součástí politické teorie. Máme na mysli onu teorii „středoevropské velmoci“, která by chtěla z Rakouska, Pruska a ostatního Německa vytvořit spolkový stát s převažujícím rakouským vlivem, germanizovat Uhry a slovansko-rumunské podunajské země kolonizací, školami a mírným násilím, přesouvat tak těžiště tohoto komplexu zemí stále víc na jihovýchod, do Vídně a vedle toho dobýt znovu také Alsasko a Lotrinsko^[116]. „Středoevropská velmoc“ má být jakýmsi obrozením Svaté říše římské německého národa^[117] a mimo jiné má zřejmě také za cíl přivtělit si někdejší rakouské Nizozemí^[118] a rovněž Holandsko jako vazalské státy. Otčina Němce by sahala dvakrát tak daleko, než zní dnes německý jazyk^[b]; jestliže se to všechno opravdu splní, stane se Německo rozhodčím a pánem v Evropě. A aby se to všechno splnilo, o to je také už postaráno. Románské národy rychle upadají; Španělé a Italové jsou už úplně vyřízeni a Francouzi prožívají v této chvíli rovněž proces rozkladu. Na druhé straně Slované jsou neschopni vytvořit skutečně moderní stát a jejich světodějným posláním je, aby byli germanizováni, přičemž hlavním nástrojem prozřetelnosti je opět omlazené Rakousko. Jediný kmen, který si dosud uchoval mravní sílu a historickou způsobilost, jsou tedy Germáni, a z nich Angličané propadli tak hluboko ostrovnímu egoismu a materialismu, že nezbývá než chránit evropský kontinent před jejich vlivem, jejich obchodem a průmyslem vysokými ochrannými cly, jakýmsi racionálním kontinentálním systémem (viz poznámka ^[40]). Takže se německé mravní opravdovosti a mladické středoevropské velmoci zcela jistě podaří uchopit zakrátko světovou moc na moři i na souši a zahájit novou dějinnou éru, v níž bude Německo po dlouhé době konečně zase hrát první housle a ostatní národy budou podle nich tancovat.

Francouzi, Rusové vzali souš, moře pak vzali si Briti, my ve vzdušné říši vládnem snu, není, kdo mohʼ byji vzíti.[c]

Nemáme v úmyslu zabývat se zde politickou stránkou těchto vlasteneckých fantazií. Načrtli jsme je pouze v celé souvislosti, aby se snad později nestalo, že by nám někdo všechny tyto skvosty znovu předložil jako nové důkazy pro nutnost „německého“ panství v Itálii. Nás zde zajímá jedině vojenská otázka: Potřebuje Německo ke své obraně trvale ovládat Itálii, a zejména potřebuje mít plně vojensky obsazenu Lombardii a Benátsko?

Tato otázka, formulována čistě vojensky, zní: Potřebuje mít Německo k obraně svých jižních hranic Adiži, Mincio a dolní Pád s předmostími Peschierou a Mantovou?

Než se na ni pokusíme odpovědět, musíme předem ještě výslovně poznamenat: Mluvíme-li tu o Německu, rozumíme jím jednotnou mocnost, jejíž vojenské síly a akce^[d] jsou řízeny z jednoho centra — Německo nikoli jako ideální, nýbrž jako skutečné politické těleso. Za jiných předpokladů nelze o politických a vojenských potřebách Německa vůbec mluvit.

II

Horní Itálie je ještě víc než Belgie už po staletí bitevním polem, na němž Němci a Francouzi vybojovávali proti sobě své války. Obsazení Belgie a údolí Pádu je pro útočníka nezbytnou podmínkou ať už německé invaze do Francie, nebo francouzské invaze do Německa; teprve ovládnutí těchto území zajišťuje invazi plně z boků a týlu. Výjimka by mohla nastat jen v tom případě, kdyby byla naprosto jistá neutralita těchto území, ale k tomu ještě nikdy nedošlo.

Jestliže se od bitvy u Pavie (viz poznámka ^[95]) rozhodovalo na bojištích pádského údolí nepřímo a zprostředkovaně o osudu Francie a Německa, pak o osudu Itálie se tam zároveň rozhodovalo přímo a bezprostředně. Se vznikem velkých stálých vojsk, s růstem moci Francie a Německa, s politickým rozkladem Itálie ztratila vlastní stará Itálie na jih od Rubikonu jakýkoli vojenský význam a ten, kdo měl starou cisalpinskou Galii, nutně opanoval i úzký, protáhlý poloostrov. Nejhustěji bylo osídleno povodí Pádu a Adiže, janovské, romagnolské a benátské pobřeží, zde byly soustředěny kvetoucí zemědělství, nejčilejší průmysl, nejživější obchod Itálie. Poloostrov, tj. Neapolsko a církevní stát, ve svém společenském vývoji poměrně ustrnul; vojensky neměl už po staletí význam. Kdo měl obsazeno údolí Pádu, odřízl pozemní spojení poloostrova s pevninou a mohl si jej popřípadě snadno podrobit. Tak to udělali Francouzi dvakrát za revoluční války; tak to udělali Rakušané dvakrát v tomto století. Proto má vojenský význam jen povodí Pádu a Adiže.

Toto povodí je ze tří stran lemováno souvislým horským řetězem Alp a Apenin a ze čtvrté, od Aquileje až k Rimini, Jaderským mořem, a tak má území, jímž protéká Pád od západu k východu, od přírody velmi výraznou podobu. Jeho jižní neboli apeninské pomezí nás tu teď nezajímá; tím víc nás zajímá pomezí severní neboli alpské. Jeho zasněžený hřeben je možno jen na několika málo místech překročít po silnicích; dokonce i vozových cest a cest pro soumary, ba i pěších stezek je poskrovnu; protáhlé údolní soutěsky vedou k velehorským průsmykům.

Německá hranice obklopuje severní Itálii od ústí Isonza až k Stelvskému sedlu; odtud až k Ženevě se táhne švýcarská hranice; od Ženevy až k ústí Varu sousedí Itálie s Francií. Od Jaderského moře k Stelvskému sedlu, směrem na západ, vede každý další průsmyk vždy hlouběji do nitra povodí Pádu, obchází tedy všechna postavení italské nebo francouzské armády ležící odtud na východ. Hraniční linii Isonza lze obejít hned prvním průsmyskem od Karfreitu (Caporetta) směrem na Cividale. Pontafelským průsmykem lze obejít postavení na Tagliamentu, které je možno napadnout ještě z boku dvěma průsmyky bez silnic z Korutan a Cadore. Brennerský průsmyk obchází linii Piavy Peutelsteinským sedlem od Brunecku na Cortinu d‘Ampezzo a Belluno, linii Brenty lze obejít přes Val Sugana na Bassano, linii Adiže jejím údolím, řeku Chiese přes Giudicarii, Oglio po nezpevněných cestách přes Tonale, a konečně celé území východně od Addy přes Stelvské sedlo a Valtellinu.

Řeklo by se, že při tak příznivé strategické situaci by nám Němcům mohlo být naprosto lhostejné, zda nám roviny až k Pádu skutečně patří. Kde na východ od Addy nebo na sever od Pádu by se při rovnováze sil rozložila nepřátelská armáda? Všechna její postavení lze obejít; kdekoli by překročila Pád nebo Addu, všude by měla ohrožené boky; kdyby se stáhla na jih od Pádu, ohrozila by své spojení s Milánem a Piemontem; kdyby ustoupila za Ticino, riskovala by, že ztratí spojení s celým poloostrovem. Kdyby byla tak opovážlivá, že by podnikla ofenzívu směrem na Vídeň, mohla by být kdykoli odříznuta a donucena podstoupit bitvu obrácena týlem k nepřátelské zemi a čelem k Itálii. Kdyby pak byla poražena, bylo by to druhé Marengo s vyměněnými rolemi; kdyby byli poraženi Němci, museli by být velcí hlupáci, kdyby nevyužili možnosti ústupu do Tyrol.

Stavba silnice přes Stelvské sedlo je důkazem, že si Rakušané vzali poučení z porážky u Marenga. Napoleon postavil silnici přes Simplon, aby získal krytý přístup k srdci Itálie; Rakušané doplnili svůj systém ofenzívní obrany v Lombardií silnicí ze Stelvia do Bormia. Lze namítnout, že toto sedlo leží příliš vysoko, aby se ho dalo použít i v zimě; že celá tato cesta je příliš obtížná, neboť je dlouhá nejméně padesát německých mil^[e] (z Füssenu v Bavorsku do Lecca na Lago di Como), vede neustále přes nehostinné velehory a jsou na ní tři horské průsmyky; a konečně že ji lze v dlouhé soutěsce u Lago di Como a přímo v horách snadno zahradit. Podívejme se na to blíž.

Toto sedlo je ovšem nejvyšší sjízdný průsmyk v celém řetězu Alp, 8600 stop^[f], a v zimě bývá silně zasněžen. Vzpomeneme-li však na Macdonaldovo tažení v zimě l800—1801^[g], na Splügen a Tonale, nebudeme takovým překážkám přikládat příliš velký význam. Všechny alpské průsmyky jsou v zimě zaváty, a přesto se přes ně přechází. Při reorganizaci celého dělostřelectva, která se poté, co Armstrong sestrojil vhodné, odzadu nabíjené dělo s rýhovanou hlavní, dá sotva už odkládat, zavede se lehčí dělo také do polního dělostřelectva, a tím se zvýší jeho pohyblivost. Vážnější překážkou je dlouhý pochod vysoko v horách a několikeré přecházení hor; Stelvské sedlo neleží na vodním předělu severoalpských a jihoalpských řek, nýbrž na předělu dvou jaderských toků, Adiže a Addy, a má-li se přejít z údolí Innu do údolí Adiže, musí se nejdřív překročit hlavní řetěz Alp Brennerským nebo Finstermünzským průsmykem. Protože však Inn protéká Tyroly zhruba od západu na východ mezi dvěma horskými řetězy, musí vojsko postupující od Bodamského jezera a z Bavorska překročit ještě severnější z těchto řetězů, takže celkem máme na této cestě dva nebo tři horské průsmyky. I když je to obtížné, přece jen to není rozhodující překážka, pro niž by nemohla být touto cestou převedena armáda do Itálie. Železnice v údolí Innu, která je již zčásti hotova, a dráha projektovaná v údolí Adiže zredukují tuto nesnáz brzy na minimum. Napoleonova cesta přes Bernard od Lausanne do Ivrey vedla sice jen asi 30 mil velehorami; zato cesta z Udine na Vídeň, kterou Napoleon postupoval roku 1797 a na níž se roku 1809 princ Eugène a Macdonald spojili s Napoleonem u Vídně, se táhne přes 60 mil velehorami a vede rovněž přes tři alpské průsmyky. Cesta z Pont de Beauvoisin přes Malý Bernard do Ivrey, která míjíc švýcarské území vede přímo z Francie nejhlouběji do Itálie a dá se tedy nejlépe použít k obejití, táhne se také přes 40 mil velehorami; právě tak i silnice přes Simplon z Lausanne do Sesto Calende.

A konečně pokud jde o přehrazení silnice přímo v průsmyku nebo u Lago di Como, je od francouzských tažení v Alpách víra v účinnost uzávěr otřesena. Dominující výšiny a možnost obejití způsobují, že jsou téměř zbytečné; Francouzi dobyli mnohé z nich ztečí a nebyli opevněním průsmyku nikdy vážně zadrženi. Případná opevnění průsmyku na italské straně se dají obejít přes Cevedale, Monte Como a Monte Gavia a přes průsmyky Tonale a Aprica. Z Valtelliny vede mnoho cest pro soumary do Bergamasky a zahrazení protáhlé soutěsky u Lago di Como lze obejít zčásti tudy, zčásti od Dervia nebo od Bellana přes Valle Sassina. Horská válka beztak vyžaduje, aby se postupovalo v několika kolonách, a pronikne-li jedna, je účelu obvykle dosaženo.

Že se i těch nejobtížnějších průsmyků dá použít téměř v každém ročním období, jen když se tam pošlou dobří vojáci a smělí generálové, že i nevýznamné vedlejší průsmyky, dokonce i nesjízdné, mohou posloužit jako dobrá operační linie zejména k obejití a že uzávěry příliš nepomáhají — to dokazují nejlépe alpská tažení v letech 1796 až 1801. Tehdy nebyly vybudovány silnice ani přes jediný alpský průsmyk, a přesto přecházely armády přes hory všemi směry. Roku 1799 už počátkem března přešel Loison s francouzskou brigádou pěšími stezkami přes vodní předěl mezi Reussem a Rýnem, zatímco Lecourbe šel přes Bernardinský průsmyk a Viamalu, odtud překročil průsmyky Albulský a Julier (7100 stop vysoko) a už 24. března obešel soutěsku u Martinsbrucku a zmocnil se jí tak, že poslal Dessolla Münstertalem přes Pizzocco a Bormské sedlo (pěší stezka, 7850 stop vysoko) do horního údolí Adiže a odtud na Reschen-Scheideck. Počátkem května ustoupil Lecourbe opět přes Albulu.

V září téhož roku došlo k Suvorovovu tažení, při němž, jak to tento starý voják vyjádřil svým pádným obrazným jazykem, „ruský bodák prorazil Alpami“ (ruskij štyk prognal čres [čerez? - MIA] Alpow). Poslal své dělostřelectvo většinou přes Splügen, pustil kolonu určenou k obejití přes Val Blenio a Lukmanier (pěší stezka, 5948 stop) a odtud přes Six Madun (asi 6500 stop) do údolí horního Reussu, zatímco sám přešel tehdy téměř nesjízdnou cestou přes Svatý Gotthard (6594 stop). Uzávěr u Teufelsbrücke ztekl 24. až 26. září; když však dorazil k Altdorfu, kde měl před sebou jezero a na všech stranách Francouze, nezbylo mu nic jiného než jít vzhůru Schächentalem a přes Kinzig-Kulm do Muotatalu. Když se dostal až sem, přičemž všechno dělostřelectvo a materiál nechal v údolí Reussu, měl před sebou zase přesilu Francouzů, zatímco Lecourbe mu byl v patách. Suvorov se vydal přes Pragel do údolí Klönu, aby se touto cestou dostal do rýnské roviny. V soutěsce u Näfelsu narazil na nezdolatelný odpor a nemohl udělat nic jiného než pěší stezkou přes Panixský průsmyk, 8000 stop vysoko, dosáhnout údolí horního Rýna a získat spojení se Splügenem. Přechod začal 6. října a 10. října byl hlavní stan v Ilanzu. Tento přechod byl až dosud ze všech moderních přechodů Alp nejvelkolepější.

U Napoleonova přechodu přes Velký Bernard se nebudeme zdržovat. Před ostatními podobnými operacemi oné doby ustupuje do pozadí. Roční období bylo příznivé, a pozoruhodné je jen to, jak obratně obešel uzávěru u pevnosti Bard.

Naproti tomu Macdonaldovy operace v zimě 1800—1801 si zaslouží zvlášť pochvalné zmínky. Dostal za úkol, aby s 1500 muži jako levým křídlem francouzské armády v Itálii obešel pravé křídlo Rakušanů na Minciu a Adiži a překročil přímo uprostřed zimy se všemi druhy vojska Splügen (6510 stop). Za největších obtíží, často zadržován lavinami a sněhovými bouřemi, vedl od 1. do 7. prosince svou armádu přes průsmyk a pochodoval pak podél Addy údolím Valtellina na průsmyk Aprica. Ani Rakušané se nepolekali velehorské zimy. Ponechali obsazené průsmyky Albulu, Julier a Brauglio (Bormské sedlo) a na Braugliu podnikli dokonce přepad, při němž zajali oddíl opěšalých francouzských husarů. Když Macdonald přešel průsmykem Aprica z údolí Addy do údolí Oglia, vystoupil pěšími stezkami na velmi vysoký průsmyk Tonale a napadl 22. prosince Rakušany, kteří zatarasili soutěsku v průsmyku ledovými balvany. Když byl tento i druhý útok (31. prosince; zůstal tedy 9 dní ve velehorském pásmu!) odražen, sestoupil údolím Valle Camonica dolů až k Lago dʼIseo, poslal jezdectvo a dělostřelectvo^[h] rovinou a zdolal s pěchotou tři horské hřebeny, které vedou na Val Trompia, Val Sabbia a do Giudicarie, kamse dostal, do Stora, už 6. ledna. Současně dorazil Baraguay dʼHilliers z údolí Innu přes Reschen-Scheideck (Finstermünzský průsmyk) do údolí horní Adiže. Jestliže byly možné takovéto manévry před šedesáti lety, co všechno se dá dělat dnes, kdy většinou průsmyků vedou skvělé silnice!

Již z těchto stručných skic je vidět, že ze všech uzávěr se dají udržet jen ty, které se buď pro neobratnost, nebo pro nedostatek času nepodaří obejít. Například Tonale nebylo možno udržet, jakmile se Baraguay d‘Hilliers objevil v údolí horní Adiže. Ostatní tažení dokazují, že uzávěry byly dobyty buď obejitím, ale často také ztečí. Luziensteig byl dvakrát nebo třikrát vzat ztečí, právě tak Malborghetto v Pontafelském průsmyku roku 1797 a 1809. Tyrolské uzávěry nezadržely ani Jouberta roku 1797, ani Neye roku 1805. Je známo, co tvrdil Napoleon, že je možno projít každou cestou, po níž projde koza. A od té doby, kdy se vede válka tímto způsobem, dají se obejít všechny horské uzávěry.

Proto si nelze představit, jak by při rovnováze sil mohla nepřátelská armáda hájit Lombardii východně od Addy v otevřeném poli proti německé armádě pronikající přes Alpy. Měla by jen jednu vyhlídku — rozestavit se mezi dosavadními nebo nově zřízenými pevnostmi a mezi nimi manévrovat. Tuto možnost zvážíme dále.

Kterých průsmyků může použít Francie, aby pronikla do Itálie? Zatímco hranice s Německem obklopuje plnou polovinu italské severní hranice, probíhá hranice s Francií téměř v přímé linii od severu na jih, neobklopuje a neobchází zhola nic. Teprve kdyby bylo dobyto Savojsko a část janovského přímoří, bylo by možné připravit přes Malý Bernard a některé průsmyky Přímořských Alp obejití, která však mohou dosáhnout jen k řekám Sesia a Bormida a nemohou tedy ohrozit ani Lombardii, ani vévodství, o poloostrovu už vůbec nemluvě. Jen po vylodění v Janově, které však bude pro velkou armádu asi spojeno s nesnázemi, by bylo možné obejít celý Piemont; vylodění dále navýchod, např. ve Spezii, by se už nemohlo opírat o Piemont a Francii, nýbrž jen o poloostrov, a takový výsadek by byl proto vystaven obejití touž měrou, jako by sám obcházel.

Až dosud jsme počítali se Švýcarskem jako s neutrální zemí. V případě, že by bylo zataženo do války, získala by Francie o jeden průsmyk víc — Simplon (Velký Bernard, který vede stejně jako Malý k Aostě, neskýtá jinou výhodu než kratší cestu). Simplon vede k Ticinu, a tím kryje Francouzům Piemont. Němci by v obdobném případě získali méně důležitý Splügen, který se u Lago di Como setkává se stelvskou silnicí, a Bernardino, jehož působnost sahá až k Ticinu. Gotthardský průsmyk by mohl podle okolností sloužit oběma stranám, poskytl by jim však jen málo nových výhod pro boční operace. Vidíme tudíž, že vliv francouzského obejití přes Alpy na jedné straně a německého obejití na druhé straně sahá k dnešní lombardsko-piemontské hranici, až k Ticinu. Jestliže se však Němci objeví na Ticinu nebo i jen u Piacenzy a Cremony, zahradí Francouzům cestu po souši k italskému poloostrovu. Jinými slovy; jestliže Francie ovládá Piemont, ovládá Německo celou ostatní Itálii.

Navíc mají Němci ještě jednu taktickou výhodu: Na celé německé hraniční linii je vodní předěl u všech důležitých průsmyků, kromě Stelvského sedla, na německém území. Fella v Pontafelském průsmyku pramení v Korutanech. Bojte v Peutelsteinském průsmyku v Tyrolích. V Tyrolích má uvedená výhoda rozhodující význam. Horní údolí Brenty (Val Sugana), horní údolí Chiese (Giudicaria) a víc než polovina celého toku Adiže patří k Tyrolům. Třebaže v jednotlivých případech nelze bez přesného prostudování místního terénu rozhodnout, zda obsazení vodního předělu u velehorských průsmyků skutečně znamená taktickou výhodu, lze aspoň s určitostí říci, že v průměru má vyhlídky na ovládnutí terénu z vyššího postavení a na obejití ta strana, která má obsazený horský hřeben a část svahu na nepřátelské straně; že to dále umožňuje připravit ještě před vypuknutím války nejhorší místa vedlejších průsmyků tak, aby byla schůdná pro všechny druhy vojsk, což může mít v Tyrolích rozhodující význam pro spojení. Jestliže naše území proniká na nepřátelskou stranu už tolik jako území Německého spolku v jižních Tyrolích, jestliže, jako zde, jsou oba hlavní průsmyky, Brenner a Finstermünz, značně vzdáleny od nepřátelské hranice a jestliže kromě toho všechny nejdůležitější vedlejší průsmyky, jako ty, jež vedou přes Giudicarii a Val Sugana, leží na německém území, jsou tím taktické podmínky invaze do horní Itálie tak nesmírně usnadněny, že stačí, aby jich bylo v případě války rozumně využito a úspěch je zajištěn.

Dokud zůstane Švýcarsko neutrální, budou Tyroly nejpřímější cestou pro německé vojsko, které operuje proti Itálii, a jakmile Švýcarsko přestane být neutrální, budou to Graubünden a Tyroly (údolí Innu a Rýna). Po této linii pronikali do Itálie Hohenstaufové; nikudy jinudy nemůže Německo jednající vojensky jako jeden stát zasadit v Itálii rychlé rozhodující údery. Pro tuto linii není však operační základnou vnitřní Rakousko, nýbrž Horní Švábsko a Bavorsko, od Bodamského jezera k Salcburku. To platilo v celém středověku. Teprve když se Rakousko konsolidovalo na středním Dunaji, když se Vídeň stala centrem monarchie, když se německá říše rozpadla a v Itálii se už nevedly německé, nýbrž rakouské války, teprve tehdy byla opuštěna stará, krátká, přímá cesta od Innsbrucku na Veronu a od Lindavy na Milán, teprve tehdy byla nahrazena dlouhou, křivolakou, špatnou linií od Vídně přes Celovec a Treviso na Vicenzu — linií, k níž se předtím uchylovala německá armáda jen v případě krajní nutnosti, když byla ohrožena na ústupu, nikdy však jí nepoužívala pro útok.

Dokud existovala německá říše jako skutečná vojenská moc, dokud se při svých útocích proti Itálii opírala o Horní Švábsko a Bavorsko, dotud mohla usilovat o podmanění horní Itálie z politických důvodů, nikdy však z důvodů čistě vojenských. Za dlouhých bojů o Itálii byla Lombardie hned německá, hned nezávislá, hned španělská, hned rakouská; nezapomínejme však, že Lombardie byla oddělena od Benátska, a Benátsko bylo nezávislé. A i když Lombardie měla Mantovu, nepatřila k ní právě linie Mincia a území mezi Minciem a Isonzem, které, jak nás dnes ujišťují, musí Německo mít a bez něhož nemůže klidně spát. Německo se stalo teprve roku 1814 (prostřednictvím Rakouska) plně pánem linie Mincia. A jestliže Německo nehrálo v sedmnáctém a osmnáctém století jako politický útvar právě nejskvělejší úlohu, nelze to rozhodně přičítat tomu, že nemělo línii Mincia.

Snaha o strategické zaokrouhlení států a o zřízení hranic na liniích vhodných k obraně se ovšem dostala víc do popředí od doby, kdy francouzská revoluce a Napoleon vytvořili pohyblivější armády a prošli s těmito armádami křížem krážem celou Evropu. Jestliže ještě v sedmileté válce^[119] bylo operační pole armády omezeno pouze na jednu provincii a po dlouhé měsíce se manévrovalo kolem jednotlivých pevností, postavení nebo operačních základen, musí se dnes v každé válce přihlížet k tvářnosti terénu celých zemí; význam, který se dříve přikládal jednotlivým taktickým pozicím, podržely nyní už jen velké skupiny pevností, dlouhé linie řek nebo vysoká, velmi výrazná pásma hor. A vzhledem k tomu mají i linie řek, jako jsou Mincio a Adiže, mnohem větší význam než dříve.

Povšimněme si proto těchto linií blíže.

Všechny řeky, které východně od Simplonu tekou z Alp do hornoítalské nížiny k Pádu nebo přímo do Jaderského moře, tvoří spolu s Pádem nebo samy oblouk vydutý k východu. Hodí se proto lépe k obraně armády stojící na východě než armády stojící na západě. Podívejme se na Ticino, Addu, Oglio, Chiese, Mincio, Adiži, Brentu, Piavu, Tagliamento; každá z těchto řek vytváří sama nebo s příslušnou částí Pádu oblouk, jehož střed leží směrem na východ. To umožňuje armádě stojící na levém (východním) břehu zaujmout za nimi centrální postavení, z něhož může v poměrně krátké době dosáhnout kteréhokoli bodu na toku řeky, který by byl vážně napaden; drží Jominiho „vnitřní linii“^[120], pohybuje se buď po poloměru nebo po tětivě, zatímco nepřítel musí manévrovat na delším obvodu. A naopak, je-li armáda na pravém břehu v defenzívě, je pro ni tato okolnost rovněž nepříznivá; místní terén umožňuje nepříteli klamné útoky a tytéž kratší vzdálenosti od jednotlivých bodů obvodu, které mu tak usnadňovaly obranu, dávají mu nyní při útoku rozhodující převahu. Tak jsou tedy lombardsko -benátské říční linie pro německou armádu v defenzívě i v ofenzívě neobyčejně příznivé a pro italskou nebo italsko-francouzskou armádu nepříznivé; a přistupuje-li k tomu ještě okolnost, kterou jsme už rozebrali, totiž že z tyrolských průsmyků se všechny tyto linie dají obejít, pak skutečně není proč pochybovat o bezpečnosti Německa, dokonce i kdyby už nebyl na italské půdě ani jediný rakouský voják; neboť tuto lombardskou půdu můžeme mít, kdykoli se nám zachce.

Tyto lombardské říční linie jsou ostatně většinou velmi nevýznamné a málo vhodné pro vážnou obranu. S výjimkou samého Pádu, o němž budeme mluvit dál, jsou v celém povodí pouze dvě pozice skutečně významné jak pro Francii, tak pro Německo; příslušné generální štáby správně zhodnotily jejich sílu; byly opevněny a v příští válce budou jistě hrát rozhodující úlohu. V Piemontu, jednu míli před Casale, se Pád, tekoucí až dosud na východ, ohýbá k jihu, teče dobré tři míle na jihovýchod a potom se obrací zase na východ. Na severním ohybu se do něho vlévá od severu Sesia, na jižním od jihozápadu Tanaro. S ním se spojují bezprostředně před jeho ústím těsně u Alessandrie Bormida, Orba a Belbo a tvoří společně soustavu říčních linií sbíhajících se paprskovitě v jednom centrálním bodu; jejich nejdůležitější uzel je kryt alessandrijským opevněným táborem. Od Alessandrie může armáda libovolně operovat na kterémkoli břehu těchto menších řek, může bránit linii Pádu ležící před její frontou, může u rovněž opevněného Casale překročit Pád nebo operovat na pravém břehu Pádu níže po jeho toku. Toto postavení, zesílené dostatečnými opevněními, je jediné, které kryje Piemont nebo může být základnou pro ofenzívní operace proti Lombardii a vévodstvím. Má ovšem tu vadu, že není nijak hluboké, a to je velmi nepříznivá okolnost, protože je lze jak obejít, tak prolomit čelně; prudký a obratný útok by je brzy zredukoval na ještě nedokončený opevněný tábor Alessandrie — nakolik by tento tábor mohl uchránit obránce před nutností bít se za nepříznivých podmínek, nelze říci, neboť není známo, jaká jsou tam nejnovější opevňovací zařízení, ani do jaké míry jsou dobudována. Důležitost této pozice pro obranu Piemontu proti útokům od východu poznal už Napoleon, a proto dal Alessandrii znovu opevnit. Roku 1814 pevnost neprokázala svou obrannou sílu; nakolik je toho schopna dnes, uvidíme snad v blízké budoucnosti.

Druhá pozice, která má pro Benátsko stejný význam, a ještě mnohem větší, proti útokům ze západu, než jaký má Alessandria pro Piemont, je linie Mincia a Adiže. Mincio vytékající z Lago di Garda teče čtyři míle, až k Mantově, jižním směrem, rozlévá se u Mantovy v jakési jezero obklopené močály a teče pak jihovýclodním směrem k Pádu. Úsek řeky od mantovských močálů k úsií je příliš krátký, a proto ho armáda nemůže použít k přechodu, neboť nepřítel, který by podnikl výpad z Mantovy, by jí mohl vpadnout do zad a donutit ji k bitvě za nejnepříznivějších podmínek. Obejití od jihu by muselo být založeno šíře a Pád by musel být překročen u Revere nebo u Ferrary. Ze severu je postavení na Minciu chráněno před obejitím do velké vzdálenosti Gardským jezerem, takže linie Mincia od Peschiery po Mantovu, kterou je třeba skutečně bránit, je dlouhá jen čtyři míle a na každém křídle se opírá o pevnost, která dává možnost vyrazit na pravý břeh. Sama řeka Mincio neznamená žádnou vážnou překážku; vyšší je podle terénu hned ten, hned onen břeh. Proto měla tato linie před rokem 1848 dost špatnou pověst, a kdyby nebylo zvláštní okolnosti, která ji značně zesiluje, sotva by získala takovou proslulost. Ona zvláštní okolnost tkví v tom, že čtyři míle odtud teče druhá hornoitalská řeka, Adiže, v oblouku, který je téměř rovnoběžný s Minciem a dolním Pádem, a tak tvoří druhé, silnější postavení, zesílené oběma pevnostmí na Adiži, Veronou a Legnagem. Obě tyto říční linie spolu se svými čtyřmi pevnostmi představují pro německou nebo rakouskou armádu napadenou z Francie nebo z Itálie tak silné obranné postavení, že se mu nevyrovná žádné jiné v Evropě a že armáda, která může po vyčlenění posádek ještě vytáhnout do pole, může v tomto postavení klidně očekávat útok dvakrát silnějšího nepřítele. Co znamená toto postavení, to dokázal Radecký v roce 1848. Po milánské březnové revoluci (viz poznámku [46]), když odpadly italské pluky a Piemonťané překročili Ticino, ustoupil Radecký se zbytkem svého vojska, asi 45 000 muži, do Verony. Po vyčlenění posádek v počtu 15 000 mužů mu zůstalo k dispozici něco přes 30 000 mužů. Proti němu stálo mezi Minciem a Adiží asi 60 000 Piemonťanů, Toskánců, Modeňanů a Parmských. V týlu se mu objevila Durandova armáda, asi 45 000 mužů papežského a neapolského vojska^[121] a dobrovolníků. Zůstalo mu jen spojení s Tyroly a i to bylo, třebaže jen nepříliš, ohroženo lombardskými dobrovolnickými oddíly v horách. Radecký se přesto držel. Pozorování Peschiery a Mantovy odčerpalo Píemonťanům tolik vojska, že 6. května při útoku na postavení u Verony (bitva u Santa Lucie) mohli postavit jen čtyři divize s 40 000 až 45 000 mužů; Radecký měl, i s veronskou posádkou, k dispozici 36 000 mužů. Rovnováha na bojišti byla tedy, vezmeme-li v úvahu takticky silné obranné postavení Rakušanů, již opět obnovena a Piemonťané byli poraženi. Kontrarevoluce v Neapoli z 15. května ulehčila Radeckému od 15 000 Neapolitánů^[122] a redukovala benátskou armádu na přibližně 30 000 mužů, z nichž se však pouze 5000 papežských Švýcarů a asi právě tolik papežského italského řadového vojska dalo použít v otevřeném poli; zbytek tvořily dobrovolnické oddíly. Nugentova rakouská záložní armáda v počtu téměř 20 000 mužů, která se zformovala v únoru na Isonzu, se těmito vojsky snadno probila a spojila se 25. května s Radeckým u Verony. Teď mohl starý maršálek konečně skončit s pasívní obranou. Aby vyprostil Peschieru, kterou obléhali Piemonťané, a aby sám získal víc prostoru, podnikl s celou svou armádou slavný boční pochod na Mantovu (27. května); 29. května vyrazil odtud na pravý břeh Mincia, vzal ztečí nepřátelskou linii u Curtatone a pronikl 30. května u Goita do týlu a boku Italů. Téhož dne však padla Peschiera; počasí bylo nepříznivé a k rozhodné bitvě se Radecký necítil ještě dost silný. Vrátil se tedy 4. června opět přes Mantovu zpátky k Adiží, vyslal záložní sbor do Verony a pochodoval se zbytkem svého vojska přes Legnago na Vicenzu, kterou Durando opevnil a obsadil 17 000 muži. 10. června udeřil s 30 000 muži na Vicenzu, 11. června Durando po statečné obraně kapituloval. Druhý armádní sbor (dʼAsprův) si podrobil Padovu, horní údolí Brenty a vůbec benátskou provincii a následoval pak první sbor do Verony; od Isonza se přiblížila druhá záložní armáda pod velením Weldenovým. Po tuto dobu a až do rozhodnutí celého tažení soustřeďovali Piemonťané s pověrčivou tvrdošíjností všechnu svou pozornost na rivolskou plošinu, kterou od Napoleonova vítězství pokládali zřejmě za klíč k Itálii, která však roku 1848, poté, co si Rakušané vytvořili znovu bezpečné spojení s Tyroly přes Valle Arsa a zejména pak přímé spojení s Vídní přes Isonzo, neměla už vůbec žádný význam. Zároveň však museli Piemonťané podniknout také něco proti Mantově; blokovali ji tedy na pravém břehu Mincia — tato operace nemohla mít jiný smysl než dokumentovat, jaká bezradnost vládne v piemontském táboře, rozdrobit armádu po celé délce osmi mil od Rivoli po Borgoforte a nadto ji ještě rozdělit Minciem na dvě poloviny, které se nemohly navzájem podporovat.

Když se teď Piemonťané pokusili blokovat Mantovu také na levém břehu Mincia, rozhodl se Radecký, k němuž se mezitím připojilo 12 000 Weldenových vojáků, prolomit oslabený střed Piemonťanů a potom po částech porazit shromažďující se nepřátelské vojsko. 22. července dal rozkaz k útoku na Rivoli, které Piemonťané vyklidili 23. července; 23. července vyrazil sám z Verony se 40 000 muži proti postavení u Sony a Sommacampagne, které hájilo jen 14 000 Piemonťanů, dobyl je a rozbil tak celou nepřátelskou linii. Levé křídlo Piemonťanů bylo 24. července celé vrženo zpět za Mincio a pravé, které se mezitím soustředilo a postupovalo proti Rakušanům, bylo 25. července poraženo u Custozzy; 26. července překročila celá rakouská armáda Mincio a porazila Piemonťany ještě jednou u Volty. Tím bylo tažení ukončeno; Picmonťané se téměř bez odporu stáhli za Ticino.

Toto krátké vylíčení tažení z roku 1848 dokazuje pádněji než všechny teoretické důvody, jak silné je postavení na Minciu a na Adiži. Když se Piemonťané dostali do čtyřúhelníku mezi čtyřmi pevnostmi, museli vyčlenit tolik vojska, že jejich ofenzívní síla,jak dokazuje bitva u Santa Lucie, byla tím už zlomena, zatímco Radecký, jakmile dostal první posily, se mohl úplně volně pohybovat mezi pevnostmi, opírat se hned o Mantovu, hned zas o Veronu, dnes ohrožovat na pravém břehu Mincia nepřátelský týl, několik dní nato dobýt Vicenzu a mít iniciativu po celé tažení neustále ve svých rukou. Piemonťané dělali ovšem chybu za chybou; ale v tom je právě síla postavení, které nepřítele uvádí do nesnází a téměř ho nutí, aby se dopouštěl chyb. Pozorování a ještě víc obléhání jednotlivých pevností ho nutí, aby se rozdělil a tak oslabil ofenzívní síly, které má k dispozici; řeky ho nutí k dalšímu dělení a více nebo méně znemožňují jeho různým sborům, aby si navzájem pomáhaly. Kolik sil je zapotřebí k obléhání Mantovy za situace, kdy každým okamžikem může ze samostatných veronských pevnůstek vyrazit polní armáda?

Mantova byla s to zadržet roku 1797 sama vítěznou armádu generála Bonaparta. Pouze dvakrát imponovala Bonapartovi pevnost: Mantova a o deset let později Gdaňsk (viz poznámka [94]). Celá druhá část tažení z roku [1796 a] 1797: Castiglione, Medole, Calliano, Bassano, Arcole, Rivoli^[123] — to všechno se točí kolem Mantovy, a teprve když tato pevnost padla, odvážil se vítěz postupovat na východ a přes Isonzo. Tehdy ještě nebyla Verona opevněna; roku 1848 byla hotova pouze obvodová hradba na pravém břehu Adiže a bitva u Santa Lucie byla vybojována v terénu, kde hned nato byly zřízeny rakouské reduty a později stálé samostatné pevnůstky; teprve díky tomu se opevněný tábor Verony stává jádrem, reduitem celého postavení, které tím nesmírně získalo na síle.

Jak vidíte, nechceme přezírat význam linie na Mínciu. Ale nezapomínejme: tato linie se stala důležitou, teprve když Rakousko začalo vést v Itálii války na vlastní pěst a když spojení Bolzano—Innsbruck—Mnichov bylo zatlačeno do pozadí spojením Treviso—Celovec (dnes Klagenfurt)—Vídeň. Pro Rakousko v jeho dnešní podobě je ovšem životně důležité, aby drželo linii Mincia. Rakousko jako samostatný stát, který jako evropská velmoc chce jednat nezávisle také na Německu, musí buď ovládat Mincio a dolní Pád, nebo se vzdát obrany Tyrol; Tyroly by jinak bylo možno obejít z obou stran a byly by spojeny s ostatní monarchií pouze Toblašským průsmykem (silnice ze Salcburku do Innsbrucku vede přes Bavorsko). Mezi starší vojenskou generací se sice vyskytuje názor, že Tyroly mají velké obranné možnosti a ovládají jak povodí Dunaje, tak i povodí Pádu. Avšak tento názor se zakládá jen na fantaziích a nikdy nebyl ověřen zkušeností, neboť povstalecká válka jako roku 1809^[124] není důkazem pro operace pravidelné armády.

Autorem tohoto názoru je Bülow; vyslovuje jej mezi jiným ve svých dějinách hohenlindenského a marenžského tažení^[125]. Jeden výtisk francouzského překladu této knížky^[126] patřil anglickému vojenskému inženýru Emmetovi, který byl ještě za Napoleonova života odvelen na ostrov sv. Heleny, a tak se výtisk dostal roku 1819 do rukou zajatého vojevůdce. Napoleon připsal po stranách mnoho poznámek a Emmet knihu roku 1831 znovu vydal i s Napoleonovými poznámkami.

Zpočátku učinila kniha na Napoleona zřejmě příznivý dojem. Když četl Bülowův návrh, aby se celá pěchota přeměnila na střelecké útvary, poznamenává blahovolně: „De lʼordre, toujours de lʼordre — les tirailieurs doivent toujours être soutenus par des lignes.“^[i] Nato následuje několikrát: „Bien, c‘est bien“^[j], a opět „bien“. Ale od dvacáté stránky se to Napoleonovi přestává líbit, když vidí, jak se chudák Bülow hmoždí, aby si zcela nešťastně a s nevšední neobratností vysvětlil všechny zvraty války ze své teorie excentrických ústupů a koncentrických útoků a školáckou interpretací zbavil mistrné tahy na šachovnici jejich smyslu. Zprvu několikrát poznamenává: „Mauvais“, „cela est mauvaís“, „mauvais principe“^[k], dále píše: „Cela nʼest pas vrai“, „absurde“, „mauvais plan bien dangereux“, „restez unis si vous voulez vaincre“, „il ne faut jamais séparer son armée par un fleuve“, „tout cet échafaudage est absurde“^[l] atd. A když Napoleon neustále zjišťuje, že Bülow chválí vždy špatné operace a kárá dobré, že připisuje generálům nejpošetilejší pohnutky a dává jim nejsměšnější rady, a konečně že chce odstranit bodák a místo toho vyzbrojit druhý sled pěchoty píkami, tu mu unikne výkřik: „Bavardage inintelligible, quel absurde bavardage, quelle absurdité, quel misérable bavardage, quelle ignorance de la guerre.“^[m]

Bülow tu vytýká rakouské dunajské armádě, které velel Kray, že odtáhla k Ulmu místo do Tyrol. Tyroly, tato nedobytná bašta hor a skal, budou prý ovládat Bavorsko a část Lombardie zároveň, budou-li obsazeny dostatečně silnou armádou. (Napoleon: „On nʼattaque pas les montagnes, pas plus le Tirol que la Suisse, on les observe et on les tourne par les plaines.“^[n]) Potom Bülow vytýká Moreauovi, že se dal u Ulmu zadržet Krayem, místo aby ho nechal být a dobyl slabě obsazené Tyroly. Dobytím Tyrol by prý byla rakouská monarchie poražena. (Napoleon : „Absurde, quand même le Tirol eût été ouvert, il ne fallait pas y entrer.“^[o])

Když Napoleon přečetl celou knihu, charakterizoval systém excentrických ústupů a koncentrických útoků a ovládání rovin horami těmito slovy: „Si vous voulez apprendre la maníère de faire battre une armée supérieure par une armée inférieure, étudiez les maximes de cet écrivain; vous aurez des idées sur la science de la guerre, il vous préscrit le contre-pied de ce quʼil faut enseigner.“^[p]

Třikrát nebo čtyřikrát opakuje Napoleon varování: „Il ne faut jamais attaquer les pays des montagnes.“^[q] Tento strach z hor pochází zřejmě z jeho pozdějších let, kdy jeho armády dosáhly tak obrovského počtu a jak kvůli zásobování, tak kvůli taktickému rozvinutí byly připoutány k rovinám. Španělsko^[127] a Tyroly přispěly asi také svým dílem. Dříve se Napoleon hor tolik nebál. První polovina jeho tažení z roku [1796 a] 1797 byla vybojována celá v horách a v následujících letech dokázali Masséna i Macdonald dostatečně, že í v horské válce — a právě v ní především — lze s nepatrnými silami mnoho dosáhnout. Ale celkem je jasné, že naše moderní armády mohou uplatnit své síly nejlépe v terénu, kde se střídají roviny s nevysokými pahorkatinami, a že je nesprávná teorie, která předpisuje posílat do vysokých hor velkou armádu ne aby jimi prošla, nýbrž aby tam zaujala trvalé postavení — pokud jsou vpravo i vlevo roviny jako bavorská a lombardská, kde se dá válka rozhodnout. Jak dlouho asi by se mohla uživit v Tyrolích armáda o 150 000 mužů? Jak brzy by ji asi zahnal hlad zpátky do roviny, kde zatím nepřítel měl čas se usadit a kde může být donucena svést bitvu za nejnepříznivějších podmínek? A kde by našla v úzkých údolích pozici, v níž by mohla rozvinout celou svou sílu?

Kdyby Rakousko už nemělo Mincio a Adiži, byly by pro ně Tyroly ztracenou pozicí, které by se muselo vzdát, jakmile by byla napadena ze severu nebo z jihu. Německu dávají Tyroly možnost obejít Lombardii tyrolskými průsmyky až k Addě; jedná-li Rakousko separátně, dávají naopak Lombardie a Benátsko možnost obejít Tyroly až k Brentě. Rakousko může udržet Tyroly jen tak dlouho, dokud jsou kryty na severu Bavorskem a na jihu tím, že má linii Mincia. Založení Rýnského spolku^[128] znemožnilo Rakousku úspěšně hájit dokonce i Tyroly zároveň s Benátskem, a proto jednal Napoleon zcela důsledně, když bratislavskou smlouvou odtrhl obě tyto provincie od Rakouska^[129].

Pro Rakousko je tedy naprosto nezbytné, aby drželo linii Mincia s Peschierou a Mantovou. Německo jako celek tuto linii nutně nepotřebuje, třebaže je to z vojenského hlediska stále ještě velká výhoda. V čem tkví tato výhoda, je nabíledni. Pouze v tom, že nám předem zajišťuje silnou pozici v lombardské rovině, kterou není třeba teprve dobývat, a že vhodně zaokrouhluje naše obranné postavení a zároveň významně posiluje náš útok.

A nebude-li mít Německo linii Mincia?

Dejme tomu, že celá Itálie je nezávislá, jednotná a spojila se s Francií k útočné válce proti Německu. Ze všeho, co bylo dosud řečeno, vyplývá, že v tomto případě operační a ústupovou linií Němců nebude Vídeň — Celovec —Treviso, nýbrž Mnichov —Innsbruck — Bolzano a Mnichov —Füssen —Finstermünz —Glurns a že tyto linie vyúsťují do lombardské roviny mezi Val Sugana a švýcarskou hranicí. Kde je potom rozhodující bod útoku? Zřejmě to bude ta část horní Itálie, která spojuje poloostrov s Piemontem a Francií, tedy střední tok Pádu od Alessandrie po Cremonu. Ale průsmyky mezi Lago di Garda a Lago di Como úplně stačí, aby Němci mohli proniknout do této oblasti, a ponechávají jim možnost ustoupit touž cestou, v nejhorším případě pak přes Stelvské sedlo. V tomto případě by pevnosti na Minciu a Adiži, které by podle našeho předpokladu měli Italové, ležely daleko stranou od rozhodujícího bojiště. Kdyby nepřítel obsadil veronský opevněný tábor silami, které by stačily k ofenzívě, zbytečně by tím rozptyloval své vojsko. Nebo se snad očekává, že by Italové velkými silami zahradili Němcům cestu do údolí Adiže na tak oblíbené rivolské plošině? Od té doby, co je vybudována stelvská silnice (přes Stelvské sedlo), má východ z údolí Adiže mnohem menší význam. Ale i kdybychom připustili, že by se Rivoli stalo opět klíčem k Itálii a že by italská armáda u Rivoli natolik přitahovala Němce, aby na ni podnikli útok — k čemu by pak byla Verona? Neuzavírá údolí Adiže, jinak by bylo zbytečné, aby Italové pochodovali na Rivoli. K tomu, aby si kryli ústup v případě porážky, stačí Peschiera, která skýtá bezpečný přechod přes Mincio, a tím zajišťuje další pochod na Mantovu nebo Cremonu. Kdyby byla masa ozbrojených sil Italů rozestavena mezi čtyřmi pevnostmi, snad aby tu vyčkala příchodu Francouzů a nemohla být vyprovokována k bitvě, byly by tím síly nám nepřátelské hned od počátku tažení rozděleny na dvě části, a to by nám umožnilo proniknout se všemi silami na jejich spojovací linii nejprve proti Francouzům a po jejich porážce se pustit do vytlačování — ovšem poněkud zdlouhavého — Italů z jejich pevností. Země jako Itálie, jejíž národní armáda je při každém úspěšném útoku ze severu a z východu ihned postavena před dilema, má-li zvolit za svou základnu Piemont, nebo poloostrov, taková země musí mít nepochybně svá velká obranná zařízení tam, kde armáda může být před toto dilema postavena. Zde se nabízejí jako opěrné body ústí Ticina a Addy do Pádu. Generál von Willisen („Italské tažení roku 1848“) požadoval, aby Rakušané oba tyto body opevnili. Nehledě k tomu, že to není možné už proto, že jim nepatří území, které je k tomu nezbytné (u Cremony patří pravý břeh Pádu Parmě a v Piacenze mají pouze právo na posádku), jsou také oba body na velké obranné postavení příliš předsunuté, a to v zemi, kde Rakušané budou v každé válce obklopeni povstáními; Willisen, který nemůže vidět soutok dvou řek, aby hned nedělal plány na velký opevněný tábor, zapomíná také, že ani Ticino, ani Adda nejsou linie vhodné k obraně, a tedy také podle jeho vlastního názoru nemohou krýt území, které leží za nimi. Ale co by pro Rakušany bylo zbytečným plýtváním, to je pro Italy nesporně dobrá pozice. Pro ně je Pád hlavní obrannou linií; trojúhelník Pizzighettone—Cremona—Piacenza s Alessandrií vlevo a Mantovou vpravo by umožnil účinnou obranu této linie a dovolil by armádě jak vyčkávat v krytém postavení příchodu vzdálených spojenců, tak i za určitých okolností útočit v rovině mezi Sesií a Adiží, která má rozhodující význam.

Generál von Radowitz se o tom vyslovil ve frankfurtském Národním shromáždění takto: Ztratí-li Německo linii Mincia, dostane se do postavení, v němž by se teď ocitlo pouze po celém neúspěšném tažení. Válka se pak ihned přenese na německé území; začne na Isonzu a v italských Tyrolích, a celé jihorěmecké území až po Bavorsko včetně bude možno obejít, takže i v Německu nebude válka vybojována na horním Rýnu, nýbrž na Isaru.

Generál von Radowitz měl zřejmě zcela správnou představu o vojenských znalostech svého posluchačstva. Správně: jestliže se Německo vzdá linie Mincia, ztratí pokud jde o území a pozice tolik, kolik by Francouzi a Italové získali celým úspěšným tažením. Tím se však Německo ještě zdaleka nedostává do postavení, v němž by se ocitlo po neúspěšném tažení. Cožpak je silná, neporušená německá armáda, která se soustředí na bavorském úpatí Alp a táhne tyrolskými průsmyky, aby vpadla do Lombardie, ve stejném postavení jako vojsko ruinované a demoralizované neúspěšným tažením, které je pronásledováno nepřítelem a ustupuje spěšně k Brenneru? Cožpak lze srovnávat vyhlídky na úspěšnou ofenzívu z pozice, která v mnohém směru ovládá styčný bod Francouzů a Italů, s vyhlídkami poražené armády na přepravení jejího dělostřelectva přes Alpy? Když jsme ještě neměli linii Mincia, dobyli jsme Itálii víckrát než od té doby, co ji máme; kdo může pochybovat o tom, že v případě potřeby budeme umět tenhle kousek opakovat?

Ale ani tvrzení, že bez linie Mincia se válka ihned přenese do Bavorska a Korutan, není správné. Celý náš výklad ukazuje, že bez linie Mincia by obrana německé jižní hranice mohla být pouze ofenzívní. Je to dáno hornatostí německých pohraničních oblastí, které se nemohou stát rozhodujícím bojištěm; je to dáno příznivou polohou alpských průsmyků. Bojiště leží v rovinách pod nimi. Tam musíme sestoupit, a v tom nám nemůže zabránit žádná moc na světě. Těžko si lze představit příznivější předpoklady pro ofenzívu než ty, které se nám tu nabízejí dokonce i v nejnepříznivějším případě francouzsko-italského spojenectví. Mohly by být ještě zlepšeny zdokonalením alpských silnic a opevněními na silničních uzlech v Tyrolích, která by musela být natolik důkladná, aby v případě ústupu nepřítele buď zadržela, nebo jej aspoň donutila vyčlenit silné oddíly na ochranu svých komunikací. Pokud jde o alpské cesty, všechny války v Alpách dokazují, že i většina nezpevněných hlavních cest, ba i mnohé stezky pro soumary jsou pro všechny druhy vojsk bez zvláštní námahy schůdné. Za těchto okolností lze německou ofenzívu do Lombardie vskutku organizovat tak, aby měla všechny vyhlídky na úspěch. Můžeme být ovšem přesto poraženi; potom by nastal případ, o kterém mluví Radowitz. Jak tomu potom bude s obnažením Vídně a obejitím Bavorska přes Tyroly?

Předně je jasné, že ani jeden nepřátelský prapor se neodváží překročit Isonzo, dokud německá armáda v Tyrolích není úplně a nenávratně zahnána za Brenner. Od okamžiku, kdy se Bavorsko stane německou operační základnou proti Itálii, od tohoto okamžiku nemá italsko-francouzská ofenzíva směrem na Vídeň vůbec žádný smysl, bylo by to jen zbytečné tříštění sil. I kdyby však Vídeň zůstala nadále tak důležitým centrem, že by stálo za to, aby nepřátelská armáda vyslala proti ní své hlavní síly a pokusila se ji dobýt, pak to nedokazuje nic víc, než že musí být opevněna. Napoleonovo tažení z roku 1797 a vpády do Itálie a do Německa roku 1805 a 1809 by byly možná pro Francouze skončily velmi špatně, kdyby byla Vídeň opevněna. Ofenzíva, při níž se pronikne tak daleko vpřed, nese s sebou vždycky nebezpečí, že rozbije své poslední síly o opevněné hlavní město. Ostatně i kdybychom předpokládali, že nepřítel zahnal německou armádu za Brenner, jakou obrovskou přesilu by musel mít, aby mohl vyčlenit síly pro účinné akce ve vnitřním Rakousku!

Jak je to však s možností obejít celé jižní Německo přes Itálii? Skutečně, jestliže z Lombardie lze obejít Německo až po Mnichov, jak daleko lze potom z Německa obejít Itálii? Rozhodně aspoň po Milán a Pavii. Až potud jsou tedy vyhlídky stejné. Protože se však Německo rozkládá do mnohem větší šířky, nemusí armádá na horním Rýnu, která je „obcházena“ přes Itálii na Mnichov, už proto hned ustupovat. Opevněný tábor v horním Bavorsku nebo dočasné opevnění Mnichova by pojalo poraženou tyrolskou armádu a brzy by zastavilo i ofenzívu pronikajícího nepřítele, zatímco armáda na horním Rýnu by měla možnost opřít se buď o Ulm a Ingolstadt, nebo o Mohan, v nejhorším případě tedy změnit operační základnu. Naproti tomu v Itálii je to docela jiné. Obejde-li se italská armáda od západu přes tyrolské průsmyky, stačí ji vypudit z jejích pevností, a celá Itálie bude dobyta. Německo, které povede válku proti Francii a Itálii zároveň, bude mít vždy několik armád, nejméně tři, a vítězství nebo porážka bude záviset na celkovém výsledku všech tří tažení. V Itálii je však prostor jen pro jednu armádu; jakékoli rozdělení armády by bylo chybou; a je-li tato armáda zničena, je tím Itálie dobyta. Pro francouzskou armádu v Itálii je za všech okolností hlavní věcí spojení s Francií; a pokud se tato spojovací linie neomezí na Col di Tenda a Janov, potud francouzská armáda vystavuje Němcům v Tyrolích bok — a to tím víc, čím dál Francouzi postoupí do Itálie. S možností, že Francouzi a Italové vpadnou do Bavorska přes Tyroly, se ovšem musí počítat, jakmile se v Itálii povedou opět německé války a operační základna bude přenesena z Rakouska do Bavorska. Ale s použitím vhodných opevňovacích zařízení v moderním smyslu, kdy jsou tu pevnosti pro armády, a ne armády pro pevnosti, může být tomuto vpádu do Německa ulomen hrot mnohem snáze než německému vpádu do Itálie. A proto není třeba dělat z tohoto takzvaného „obejití“ celého jižního Německa strašáka. Nepřítel, který obejde německou hornorýnskou armádu přes Itálii a Tyroly, musí postoupit až k Baltu, než bude moci sklízet plody tohoto obejití. Napoleonův pochod od Jeny na Štětín^[130] se však dá stěží opakovat ve směru od Mnichova na Gdaňsk.

Nikterak nepopíráme, že vzdá-li se Německo linie Adiže a Mincia, zřekne se silné obranné pozice. Rozhodně však popíráme, že je tato pozice nezbytná k zajištění německé jižní hranice, Jestliže se ovšem, jak to zřejmě dělají zastánci opačného názoru, vyjde z předpokladu, že německá armáda, ať už se ukáže kdekoli, bude vždycky poražena — potom je možno si namlouvat, že Adiže, Mincio a Pád jsou pro nás naprosto nezbytné. Pak nám však nejsou ve skutečnosti teprve nic platné; pak nám nepomohou ani pevnosti, ani armády, pak uděláme nejlépe, projdeme-li hned pod kaudinským jhem^[131]. Máme jiné mínění o obranné síle Německa, a proto jsme docela spokojeni s tím, že je naše jižní hranice zajištěna těmi výhodami, které dává pro naši ofenzívu na lombardské půdě.

Zde ovšem hrají úlohu také politické zřetele, které nemůžeme pominout. Národní hnutí v Itálii vycházelo od roku 1820^[132] z každé porážky omlazené a silnější než dříve. Je jen málo zemí, jejichž takzvané přirozené hranice se tak kryjí s hranicemi národnosti a jsou zároveň tak výrazné. Jestliže v takovéto zemi, která má nadto téměř pětadvacet miliónů obyvatel, vyrostlo už tak mocné národní hnutí, nemůže znovu nastat klid, dokud je jedna z nejlepších, politicky a vojensky nejdůležitějších částí země, a tím i téměř čtvrtina všeho obyvatelstva podrobena protinárodnímu cizímu panství. Od roku 1820 vládne Rakousko v Itálii už jen násilím, potlačováním nových a nových povstání, terorismem stavu obležení. Chce-li si Rakousko udržet své panství v Itálii, je nuceno nakládat se svými politickými odpůrci, tj. s každým Italem, který se cítí být Italem, hůř než se sprostými zločinci. Způsob, jakým Rakousko nakládalo a místy dosud nakládá s italskými politickými vězni, je v civilizovaných zemích neslýchaný. Rakušané se zvláštní oblibou ponižovali politické provinilce v Itálii bitím holí, buď aby na nich vynutili přiznání, nebo pod záminkou trestu. Kolik morálního rozhořčení se vyplýtvalo nad italskou dýkou, nad úkladnou politickou vraždou; zřejmě se však docela zapomnělo, že je vyprovokovala rakouská hůl. Prostředky, k nimž se Rakousko musí uchylovat, aby udrželo své panství v Itálii, jsou nejlepším důkazem, že toto panství nemůže být trvalé; a Německo, jehož zájmy v Itálii, i když Radowitz, Willisen a Hailbronner tvrdí opak, nejsou totožné se zájmy Rakouska — Německo je ovšem v situaci, kdy si musí položit otázku, jsou-li tyto zájmy tak velké, aby vyvážily množství nevýhod, jež jsou s nimi spojeny.

Horní Itálie je přívěsek, který může být Německu za všech okolností užitečný pouze ve válce, v míru mu však může být jen na škodu. Armády nezbytné k tomu, aby udržely Itálii v područí, od roku 1820 ustavičně vzrůstaly a od roku 1848 mají v nejhlubším míru víc než 70 000 mužů, kteří se tu neustále cítí jako v nepřátelské zemi a musí být každý okamžik připraveni čelit útoku. Válka v letech 1848 a 1849 a okupace Itálie až do dneška stála Rakousko — přes válečné kontribuce z Piemontu, přes nové a nové kontribuce z Lombardie, přes nucené půjčky a mimořádné daně — zřejmě mnohem víc, než mu Itálie od roku 1848 vynesla. A přece se s ní od roku 1848 do roku 1854 nakládalo soustavně tak, jako by to byla pouze dočasná država, z níž se vytlouká, co se jen dá, než se zase vyklidí. Teprve od východní války (viz poznámka [84] se Lombardie dostala na několik let do poněkud normálnějšího stavu; jak dlouho to však potrvá při dnešní spletité situaci, kdy národní cítění Italů opět tak prudce pulsuje?

Co je však mnohem důležitější: vyváží to, že máme Lombardii, všechnu nenávist, všechno fanatické nepřátelství, které jsme tím proti sobě v celé Itálii vyvolali? Vyváží naši spoluodpovědnost za opatření, jimiž tam Rakousko — prý ve jménu a v zájmu Německa, jak se nám tvrdí — zajišťuje své panství? Vyváží neustálé zasahování do vnitřních záležitostí ostatní Itálie, bez něhož podle dosavadní praxe a podle toho, co tvrdí Rakušané, nemůžeme Lombardii udržet a které jen ještě víc rozněcuje nenávist Italů proti nám Němcům? Až dosud jsme ve všech vojenských úvahách předpokládali vždy nejhorší případ — spolek Francie s Itálií. Pokud si ponecháme Lombardii, bude Itálie nutně spojencem Francie v každé její válce proti Německu. Jakmile se Lombardie vzdáme, bude s tím konec. Je však v našem zájmu, abychom si ponechali čtyři pevnosti a zajistili si za to fanatickou nenávist a Francouzům spojenectví 25 miliónů Italů?

Egoistické žvásty o politické neschopnosti Italů, o jejich poslání být pod německým nebo francouzským panstvím, jakož i různé spekulace o tom, zda je či není možná jednotná Itálie, připadají nám v ústech Němců poněkud podivné. Jak je tomu dávno, co jsme my, velký německý národ, který má dvakrát tolik duší než Itálie, unikli „poslání“ být pod francouzským nebo ruským panstvím? A je snad otázka jednoty nebo nejednotnosti Německa dnes už prakticky vyřešena? Což nestojíme v této chvíli se vší pravděpodobností na prahu událostí, které teprve připraví řešení této otázky v tom či onom směru? Což jsme docela zapomněli na to, jak jednal Napoleon v Erfurtu^[133], nebo na to, jak se Rakousko odvolalo k Rusku na varšavských konferencích^[134], nebo na bitvu u Bronzellu^[135]?

Připusťme na chvíli, že Itálie musí být buď pod německým, nebo pod francouzským vlivem. V tomto případě rozhoduje kromě sympatií zejména také vojenskogeografická poloha obou ovlivňujících zemí. Předpokládejme, že ozbrojené síly Francie a Německa jsou stejně velké, třebaže Německo by zřejmě mohlo být mnohem silnější. Pak jsme ale myslím už dokázali, že v nejpříznivějším případě, totiž budou-li mít Francouzi k dispozici Wallis a Simplon, zasáhne jejich bezprostřední vojenský vliv pouze Piemont a musí nejprve vyhrát bitvu, aby jej rozšířili na vzdálenější oblasti, zatímco náš vliv zahrnuje celou Lombardii a prostor, kde se stýká Piemont s poloostrovem, a museli bychom být napřed poraženi, abychom tento vliv ztratili. Jsou-li tu však tak příznivé zeměpisné podmínky pro nadvládu, pak se německý vliv nemá proč bát francouzské konkurence.

Generál Hailbronner napsal nedávno v augsburské „Allgemeine Zeitung“ asi toto: Německo tu není proto, aby bylo hromosvodem pro všechny blesky, které hrozí dopadnout na hlavu bonapartovské dynastie. Stejným právem mohou říci Italové: Itálie tu není proto, aby sloužila Němcům jako nárazník proti úderům, které jim zasazuje Francie, a aby jako dík za to sklízela od Rakušanů rány holí. Má-li však Německo zájem na tom, aby si zde takový nárazník udrželo, dosáhne toho rozhodně mnohem líp tím, že vytvoří s Itálií dobré vztahy, uzná národní hnutí a přenechá italské záležitosti Italům, dokud se Italové nevměšují do německých záležitostí. Radowitzovo tvrzení, že odejde-li Rakousko dnes z horní Itálie, bude tam zítra nutně pánem Francie, bylo tehdy stejně neopodstatněné, jako bylo neopodstatněné ještě před třemi měsíci; za dnešní situace začíná být, jak se zdá, pravdivé, ale v opačném smyslu než Radowitzově. Jestliže 25 miliónů Italů nemůže uhájit svou nezávislost, tím méně to mohou dokázat dva milióny Dánů, čtyři milióny Belgičanů a tři milióny Holanďanů. Přesto neslyšíme, že by zastánci německého panství v Itálii naříkali nad francouzským nebo švédským panstvím v těchto zemích a žádali, aby bylo nahrazeno německým.

Pokud jde o problém jednoty, jsme toho názoru: Buď se Itálie sjednotí, a pak bude mít svou vlastní politiku, která zcela nutně nebude ani francouzská ani německá, a proto nemůže být pro nás o nic škodlivější než pro Francouze; nebo zůstane roztříštěna, a pak nám tato roztříštěnost zajistí za každé války s Francií, že budeme mít v Itálji spojence.

Tolik je v každém případě jisté: ať už Lombardii máme nebo ne, budeme mít v Itálii vždycky značný vliv, dokud budeme silní doma. Ponecháme-li Itálii, aby si sama vyřizovala své záležitosti, nenávist Italů vůči nám sama ustane a náš přirozený vliv na ně bude rozhodně mnohem významnější a může se za určitých okolností vystupňovat ve skutečnou hegemonii. Proto místo abychom viděli svou sílu v tom, že si přivlastňujeme cizí území a potlačujeme cizí národnost, které jen lidé zaujatí mohou upírat budoucnost, uděláme lépe, postaráme-li se o to, abychom byli jednotní a silní ve vlastním domě.

III

Co jednomu právo, to druhému zdrávo. Žádáme-li Pád a Mincio k ochraně ani ne tak proti Italům, jako spíš proti Francouzům, nesmíme se divit, požadují-li Francouzi rovněž říční linie k ochraně proti nám.

Francie nemá své těžiště ve středu země, na Loiře, u Orléansu, nýbrž na severu, na Seině, v Paříži; a dvojí zkušenost dokazuje, že s Paříží padá celá Francie^[136]. Vojenský význam tvářností francouzských hranic je proto dán především tím, jakou ochranu skýtají Paříži.

Z Paříže do Lyonu, Basileje, Štrasburku a Lauterbourgu je vzdušnou čarou zhruba stejně daleko, asi 55 mil. Při každém vpádu z Itálie do Francie, jehož cílem je Paříž, musí však útočník postupovat okolím Lyonu, mezi Rhónou a Loirou, nebo ještě severněji, nechce-li ohrozit své spoje. Alpské hranici Francie jižně od Grenoblu se tedy při postupu na Paříž nemusí věnovat pozornost; z této Strany je Paříž úplně kryta.

U Lauterbourgu upouští francouzská hranice Rýn a obrací se od něho v pravélmu úhlu na severozápad; od Lauterbourgu po Dunkerque tvoří téměř přímou linii. Oblouk, který jsme opsali s poloměrem Paříž—Lyon přes Basilej a Štrasburk až k Lauterbourgu, je zde tedy přerušen; francouzská severní hranice tvoří spíš tětivu k tomuto oblouku a kruhová úseč za touto tětivou nepatří Francii. Nejkratší spojovací linie z Paříže k severní hranici, linie Paříž—Mons, se rovná jen polovině poloměru Paříž—Lyon nebo Paříž—Štrasburk.

Tyto jednoduché geonmetrické poměry vysvětlují, proč ve všech válkách, které vedou Německo a Francie na severu, musí být bojištěm Belgie. Belgie umožňuje obejít celou východní Francii od Verdunu a horní Marny až k Rýnu; to znamená, že armáda pronikající z Belgie může být u Paříže dřív, než se francouzská armáda stojící za Verdunem nebo Chaumontem směrem k Rýnu stačí vrátit; armáda pronikající z Belgie se tedy může při úspěšné ofenzívě vždycky vklínit mezi Paříž a francouzskou moselskou nebo rýnskou armádu, a to tím spíš, že cesta od belgické hranice k bodům na Marně, které jsou pro obejití rozhodující (Meaux, Cháteau-Thierry, Épernay), je ještě kratší než cesta do Paříže.

Ale to není všechno. Na celé linii od Másy až k moři nestojí ve směru na Paříž nepříteli v cestě sebemenší terénní překážka, dokud nedojde k Aisně a k dolní Oise, jejichž tok je však pro obranu Paříže ze severu dost nepříznivý. Ani roku 1814, ani roku 1815 neznamenaly vážnou překážku pro útok. Ale i když připustíme, že mohou být zapojeny do rámce obranného systému daného Seinou a jejími přítoky a roku 1814 byly do něho zčásti zapojeny — potvrzujeme tím zároveň, že vlastní obrana severní Francie začíná teprve u Compiègne a Soissonsu a že první obranné postavení, které kryje Paříž od severu, je vzdáleno od Paříže pouhých dvanáct mil.

Stěží si lze představit slabší státní hranici, než jakou má Francie vůči Belgii. Je známo, kolik úsilí vynaložil Vauban, aby vyvážil nedostatek přirozených obranných prostředků umělými; je rovněž známo, jak roku 1814 a 1815 pronikl útočník trojnásobným pevnostním pásem a téměř si ho ani nepovšiml. Je známo, jak roku 1815 podléhala pevnost za pevností po neslýchaně krátkém obléhání a ostřelování útokům jediného pruského sboru. Avesnes se vzdalo 22. června 1815, když bylo půl dne ostřelováno z deseti polních houfnic. Guise se vzdalo deseti polním dělům a samo ani nevystřelilo. Maubeuge kapitulovalo 13. července po 14 dnech obléhacích zákopových prací. Landrecies otevřelo své brány 21. července po 36 hodinách obléhacích zákopových prací a po dvouhodinovém ostřelování, při němž obléhatelé vypálili pouze 126 bomb a 52 plných koulí. Pevnosti Mariembourg postačilo, aby byla jen pro forma poctěna zahájením obléhacích zákopových prací a jedinou čtyřiadvacetiliberní koulí, a kapitulovala 28. července. Philippeville vydržel dva dny obléhacích zákopových prací a několik hodin ostřelování, Rocroi 26 hodin obléhacích zákopových prací a dvě hodiny bombardování. Pouze Mézières se drželo 18 dní po zahájení obléhacích zákopových prací. Mezi veliteli panovalo přímo kapitulační šílení, které si příliš nezadalo s kapitulační posedlostí v Prusku po bitvě u Jeny; a namítá-li se, že roku 1815 byly tyto pevnosti zchátralé, se slabými posádkami a špatně vyzbrojené, nesmí se zapomínat, že až na několik výjimek musí být tyto pevnosti stále v zanedbaném stavu. Vaubanův trojnásobný pás ztratil dnes jakýkoli význam a je pro Francii nesporně škodlivý. Žádná z pevností na západ od Másy nekryje sama o sobě žádný terénní úsek a nikde nenajdeš čtyři nebo pět pevností, jež by spolu tvořily skupinu, uvnitř které by byla armáda kryta a zároveň si zachovala schopnost manévrovat. To proto, že žádná z nich neleží na velké řece. Lys, Šelda a Sambre mají pro válku význam teprve na belgické půdě. A tak účinek těchto pevností rozptýlených v otevřeném poli nesahá dál než na dostřel jejich děl. Kromě několika velkých shromaždišť na hranici, která mohou sloužit jako základna k ofenzívě do Belgie, a kromě několika bodů na Máse a Mosele, které mají strategický význam, všechny ostatní pevnosti a pevnůstky na severní francouzské hranici jen zcela bez užitku tříští ozbrojené síly. Každá vláda, která by je strhla, by Francii jen posloužila; co by tomu však řekla tradiční francouzská pověra?

Francouzská severní hranice je tedy pro obranu nanejvýš nevhodná; ve skutečnosti se vůbec nedá bránit a Vaubanův pevnostní pás, místo aby ji zesiloval, je dnes už jen doznáním a pomníkem její slabosti.

Stejně jako teoretikové „středoevropské velmoci“ v Itálii ohlížejí se i Francouzi za svou severní hranicí po říční linii, která by jim poskytla dobré obranné postavení. Která by to mohla být?

První linií, která se tu nabízí, by byla dolní Šelda a Dyle, prodloužená až k ústí Sambry do Másy. Tato linie by připojila k Francii větší část Belgie. Zahrnovala by všechna proslulá belgická bojiště, na nichž se střetávali Francouzi s Němci: Oudenaarde, Jemappes, Fleurus, Ligny, Waterloo.^[137] Ale stále to ještě není obranná linie, neboť ponechává mezi Šeldou a Másou velkou mezeru, kudy může nepřítel bez překážky proniknout.

Druhou linií by byla sama Mása. Kdyby Francie měla levý břeh Másy, nebylo by její postavení ještě tak příznivé jako postavení Německa, kdyby mu patřila v Itálii jen linie Adiže. Linie Adiže zaokrouhluje hranici téměř úplně, kdežto Mása jen velmi neúplně. Kdyby Mása tekla od Namuru k Antverpám, tvořila by mnohem lepší hraniční linii. Místo toho však teče od Namuru na severovýchod a teprve za Venlo se obrací velkým obloukem k Severnímu moři.

Celé území na sever od Namuru mezi Másou a mořem by bylo za války kryto pouze svými pevnostmi; neboť kdyby nepřítel překročil Másu, střetl by se s francouzskou armádou vždy v rovině Jižního Brabantu, zatímco francouzská ofenzíva na německý levý břeh Rýna by ihned narazila na silnou rýnskou linii, a to přímo na kolínský opevněný tábor. Vypouklý úhel, který tvoří Mása mezi Sedanem a Lutychem, přispívá rovněž k oslabení linie, třebaže je zaplněn Ardenami. Linie Másy dává tedy Francouzům pro dobrou obranu hranic na jedné straně příliš mnoho, na druhé straně příliš málo. Jděme tedy dále. Zabodneme-li na mapě kružítko znovu v Paříži a opíšeme-li poloměrem Paříž—Lyon oblouk od Basileje až k Severnímu moří, zjistíme, že tok Rýna od Basileje k ústí se až podivuhodně přesně kryje s tímto obloukem. Všechny důležité body na Rýně jsou s rozdílem několika mil stejně vzdáleny od Paříže. To je vlastní reálný důvod, proč Francouzi požadují hranici na Rýně.

Kdyby měla Francie Rýn, byla by Paříž vzhledem k Německu opravdu středem Francie. Všechny poloměry vedoucí od Paříže k ohrožené hranici, ať už na Rýně, nebo na Jurovi, by byly stejně dlouhé. Všude by byl k nepříteli obrácen vypouklý obvod kruhu, za nímž by byl nucen manévrovat oklikami, zatímco francouzské armády by se pohybovaly po kratší tětivě a mohly by ho předstihnout. Stejně dlouhé operační a ústupové linie nesmírně usnadňují několika různým armádám koncentrický ústup, a tím umožňují, aby se v určitém bodě dvě z těchto armád spojily k hlavnímu úderu proti ještě rozdělenému nepříteli.

S hranicí na Rýně by se obranný systém Francie stal — pokud jde o přírodní předpoklady — jedním z těch, které generál Willisen nazývá „ideálními“, které tedy už nemohou být lepší. Silný vnitřní obranný systém povodí Seiny tvořený vějířovitě se sbíhajícími přítoky Yonnou, Aubou, Marnou, Aisnou a Oisou, tento říční systém, na kterém Napoleon roku 1814 udílel spojencům tak drsné strategické lekce,^[138] bude teprve s touto hranicí všemi směry rovnoměrně kryt; nepřítel dorazí ze všech stran téměř současně a může být na řekách zadržen do té doby, než budou francouzské armády s to zaútočit spojenými silami na každou z jeho izolovaných kolon zvlášť; kdežto bez linie na Rýně se v rozhodujícím bodu, u Compiègne a Soissonsu, může obrana zachytit teprve 12 mil od Paříže. Nikde v Evropě nemohou železnice přispět obraně k náhlému soustředění velkých sil tak, jako právě v prostoru mezi Seinou a Rýnem. Ze středu, z Paříže, se rozbíhají paprsky železničních tratí na Boulogne, Bruggy, Gent, Antverpy, Maastricht, Lutych a Kolín nad Rýnem, na Mannheim a Mohuč přes Mety, na Štrasburk, na Basilej, na Dijon a Lyon. Ať už nepřítel zaútočí v kterémkoli bodě a se sebevětšími silami, všude je možno vrhnout proti němu po železnici z Paříže celou sílu záložní armády. Vnitřní obranyschopnost povodí Seiny je ještě zesílena zejména tím, že v něm všechny železniční trati vedou údolími řek (Oisy, Marny, Seiny, Auby, zčásti i údolím Yonny) . Ale to ještě není všechno. Tři soustředné oblouky železničních tratí, každý o délce nejméně čtvrtkruhu, obíhají kolem Paříže v téměř stejných vzdálenostech : první tvoří železnice na levém břehu Rýna, které vedou nyní už téměř bez přerušení od Neussu do Basileje; druhý se táhne od Ostende a Antverp přes Namur, Arlon, Thionville, Mety a Nancy na Épinal a je rovněž téměř dokončen ; konečně třetí vede od Calais přes Lille, Douai, St. Quentin, Remeš, Châlons-sur-Marne a St. Dizier do Chaumontu. Zde jsou tedy na všech stranách k dispozici prostředky, jimiž lze v co nejkratší době soustředit na libovolném místě masu vojska; zde by byla díky přírodě a umění a bez jakýchkoli pevností, pouze díky manévrovací schopnosti vojska obrana tak silná, že by nepřítel při vpádu do Francie musel počítat s docela jiným odporem, než s jakým se setkal roku 1814 a 1815.

Jen jedno by chybělo Rýnu jako hraničnímu toku. Dokud je jeden jeho břeh úplně německý a druhý úplně francouzský, dotud jej žádný z obou národů neovládá. Armádě, která by byla v převaze, ať už německé, či francouzské, by nebylo možné nikde zabránit, aby překročila Rýn; to jsme viděli stokrát a strategie uvádí důvody, proč tomu tak musí být. Při německé ofenzívě vedené s přesilou by se francouzská obrana zachytila až víc vzadu: severní armáda na Máse mezi Venlo a Namurem; moselská armáda na Mosele, asi při ústí Saary; hornorýnská armáda na horní Mosele a horní Máse. Aby Francouzi úplně ovládali Rýn, aby mohli energicky čelit nepřátelskému přechodu přes řeku, museli by mít na pravém břehu Rýna předmostí. Napoleon jednal tedy zcela důsledně, když bez okolků přivtělil k francouzskému císařství Wesel, Kastel a Kehl.^[139] Za nynější situace by si jeho synovec vyprosil jako doplněk k znamenitým pevnostem, které mu Němci postavili na levém břehu Rýna, ještě Ehrenbreitstein, Deutz a snad také předmostí u Germersheimu. Pak by byl vojenskogeografický systém Francie pro útok i obranu dokonalý a každý další přívěsek by mu byl jen na škodu. Jak je tento systém přirozený a samozřejmý, o tom podali pádné svědectví spojenci roku 1813. Přestože si Francie vytvořila tento systém sotva před 17 lety, stal se už něčím tak samozřejmým, že vznešení spojenci, třebaže byli v přesile a Francie bezbranná, hrozili se myšlenky, že by jím měli otřást, jako svatokrádeže; a kdyby je nebyly strhly německo-nacionální živly hnutí, byl by Rýn podnes francouzskou řekou.

Kdybychom však Francouzům odstoupili nejen Rýn, nýbrž i předmostí na jeho pravém břehu, teprve pak by Francouzi splnili vůči sobě tutéž povinnost, kterou podle názoru Radowitze, Willisena a Hailbronnera splňujeme vůči sobě my, když držíme Adiži a Mincio s předmostími Peschierou a Mantovou. Pak by však bylo Německo vůči Francouzům právě tak naprosto bezmocné, jako je nyní Itálie bezmocná vůči Německu. A pak by bylo Rusko, stejně jako roku 1813, přirozeným „osvoboditelem“ Německa (jako teď Francie či spíše francouzská vláda vystupuje jako „osvoboditelka“ Itálie) a jako odměnu za svou nezištnou námahu by si vyžádalo jen několik malých kousků země k zaokrouhlení Polska — snad Halič a Prusko; vždyť těmi je Polsko také „obcházeno“.

Co pro nás znamená Adiže a Mincio, to, a ještě daleko víc, znamená pro Francii Rýn. Jestliže Benátsko, je-li v rukou Itálie, eventuálně Francie, umožňuje obejít Bavorsko a horní Rýn a obnažuje cestu na Vídeň, pak Belgie, a přes Belgii Německo, umožňuje obejít celou východní Francii a obnažuje cestu na Paříž ještě daleko účinněji. Od Isonza do Vídně je stále ještě šedesát mil, a to v terénu, který dává určité možnosti k obraně; od Sambry do Paříže je pouhých třicet mil a teprve dvanáct mil před Paříží, u Soissonsu nebo Compiègne, je obrana alespoň poněkud kryta říční linií. Jestliže by se podle Radowitze Německo tím, že by se vzdalo Mincia a Adiže, dostalo předem do situace, v níž by se jinak mohlo ocitnout pouze po ztrátě celého tažení, pak Francie je při svých nynějších hranicích v takovém postavení, jako kdyby byla měla rýnskou hranici a ztratila dvě tažení, jedno o pevnosti na Rýně a Máse, druhé v poli v belgické rovině. Dokonce i silná pozice severoitalských pevností má do určité míry obdobu na dolním Rýně a na Máse; což by nebylo možné vytvořit z Maastrichtu, Kolína, Jülichu, Weselu a Venlo po nepatrném posílení a snad ještě se dvěma mezilehlými body právě tak silný obranný systém, který by zcela kryl Belgii a Severní Brabant a dovolil by francouzské armádě, která by byla příliš slabá pro operace v poli, aby manévrováním na řekách zadržela mnohem silnějšího nepřítele a mohla nakonec nerušeně ustoupit po železnicích do belgické roviny nebo k Douai?

Při všech těchto úvahách jsme vycházeli z předpokladu, že Belgie je Němcům plně k dispozici pro útok na Francii a je jejich spojencem. Protože jsme museli argumentovat z francouzského stanoviska, měli jsme k tomu stejné právo jako naši odpůrci na Minciu k předpokladu, že Itálie — a to svobodná a sjednocená Itálie — bude Němcům vždy nepřátelská. Při všech takových záležitostech je úplně v pořádku, že se nejdřív prozkoumá nejhorší případ a na ten se především zaměří přípravy; a tak musí postupovat i Francouzi, když dnes zkoumají obranyschopnost a strategickou tvářnost své severní hranice. To, že Belgie je právě tak jako Švýcarsko na základě evropských smluv neutrální zemí, můžeme ponechat bez povšimnutí. Předně teprve historická praxe musí dokázat, že tato neutralita je v evropské válce něco víc než cár papíru, a za druhé, Francie na ni rozhodně nemůže spoléhat natolik, aby mohla z vojenského hlediska přistupovat k celé belgické hranici tak, jako by tato země tvořila mořský záliv mezi Francií a Německem, kterým by Francie byla kryta. Hranice tedy nakonec zůstane stejně nespolehlivá, ať už bude opravdu aktivně hájena, nebo bude jen vyčleněno vojsko, které ji obsadí pro případ útoku.

Nyní jsme už s paralelou Pádu a Rýna skoro hotovi. Nepřihlížíme-li k větším rozměrům na Rýně, což by však jen posilovalo francouzské nároky, je analogie tak dokonalá, jak si jen lze přát. Je třeba doufat, že vypukne-li válka, budou němečtí vojáci hájit Rýn na Pádu v praxi s větším úspěchem, než to dělají politikové „středoevropské velmoci“ v teorii. Ti ovšem hájí na Pádu Rýn, ale — jen pro Francouze.

Ostatně pro případ, že by Němce potkalo někdy to neštěstí, že by ztratili svou „přirozenou hranici“, Pád a Mincio — pro tento případ naši analogii přece jen ještě trochu rozvedeme. Francouzi měli svou „přirozenou hranici“ pouze sedmnáct let a už téměř čtyřicet pět let se museli bez ní obejít. Za tuto dobu došli jejich nejlepší vojenští odborníci také teoreticky k názoru, že zásady moderního vojenského umění vyvracejí použitelnost Vaubanova pevnostního pásu proti nepřátelskému vpádu a že to tedy roku 1814 a 1815 nebyla ani náhoda, ani tak oblíbená „trahison“^[r], co umožnilo spojencům bezstarostně projít mezi pevnostmi. Potom teprve bylo zcela zřejmé, že je nutné exponovanou severní hranici nějak zajistit. Přitom však bylo nabíledni, že na získání rýnské hranice není v blízké budoucnosti žádná vyhlídka. Co tedy dělat?

Francouzi si pomohli způsobem, který dělá čest velkému národu: opevnili Paříž, poprvé v novějších dějinách se pokusili proměnit své hlavní město v obrovský opevněný tábor. Vojenští vědci staré školy potřásali hlavami nad tímto nerozumným počínáním. Vyhozené peníze, jen kvůli ryze francouzskému velikášství! Nic to není, čiré chvastounství, kdopak kdy slyšel o pevnosti, která má obvod devět mil a milión obyvatel! Jak se dá vůbec hájit — to aby tam strčili jako posádku půl armády! A jak všechny tyto lidi zásobovat? To je šílenství, francouzská vypínavost, bohapusté rouhání, nová babylónská věž! Tak soudili vojenští copaři o novém podniku, tíž copaři, kteří studují obléhací válku na Vaubanově šestiúhelníku a jejichž pasívní metoda obrany nezná větší ofenzívní protiúder než výpad pěší čety ze skryté cesty na úpatí glacis. Francouzi však stavěli klidně dál a měli to zadostiučinění, že ačkoli Paříž ještě neprošla zkouškou ohněm, necopařští vojáci z celé Evropy jim dali za pravdu, že Wellington dělal plány na opevnění Londýna, že kolem Vídně, jestliže se nemýlíme, se už začaly stavět samostatné pevnůstky a že o opevnění Berlína se přinejmenším diskutuje. Sám příklad Sevastopolu je musel přesvědčit, jakou nesmírnou sílu má obrovský opevněný tábor, je-li obsazen celou armádou a provádí-li se v širokém měřítku ofenzívní obrana. A Sevastopol měl jen jeden obvodový val, žádné samostatné pevnůstky, jen polní opevnění, žádné zděné eskarpní stěny!

Od té doby, coje Paříž opevněna, může se Francie bez hranice na Rýně obejít. Podobně jako Německo v Itálii musí i Francie bránit severní hranici především útokem. Rozvržení železniční sítě dokazuje, že to tak bylo pochopeno. Bude-li tento útok odražen, zachytí se armáda na Oise nebo na Aisně, a to definitivně; další pronikání nepřítele by nemělo smysl, neboť invazní armáda postupující z Belgie by sama byla příliš slabá, aby mohla operovat proti Paříži. Francouzská severní armáda by mohla vyčkat příchodu ostatních armád za Aisnou, kde by měla spolehlivé spojení s Paříží, v nejhorším případě pak za Marnou, kde by se levým křídlem opírala o Paříž a byla by v útočném křídelním postavení. Nepříteli by nezbylo než postupovat na Château-Thierry a operovat proti spojům francouzské moselské a rýnské armády. Ale tyto akce by zdaleka neměly takový rozhodující význam jako před opevněním Paříže. Ani v nejhorším případě není možné ostatním francouzským armádám odříznout ústup za Loiru; francouzská vojska soustředěná v tomto prostoru budou stále ještě dost silná, aby mohla být nebezpečná invazní armádě oslabené a rozdělené obklíčením Paříže nebo aby se probila do Paříže. Zkrátka: obejití přes Belgii byl opevněním Paříže ulomen hrot, není už rozhodující; nevýhody, které s sebou přináší, a prostředky, kterých je třeba proti němu použít, lze jednoduše vypočíst.

Učiníme dobře, budeme-li následovat příkladu Francouzů. Místo abychom se dávali ohlušovat pokřikem, že nezbytně potřebujeme neněmeckou državu, která je pro Německo den ode dne neudržitelnější, udělali bychom lépe, kdybychom se připravili na nevyhnutelný okamžik, kdy budeme nuceni vzdát se Itálie. Čím dříve začneme předem zřizovat opevnění, která pak budeme potřebovat tím lépe. Není naším úkolem říkat o tom, kde a jak by měla být zřízena, něco víc, než bylo naznačeno výše. Jen nebudujme iluzorní uzávěry a nezanedbejme, spoléhajíce se na ně, jediná opevnění, na nichž se ustupující armáda může zastavit: opevněné tábory a skupiny pevností na řekách.

IV

Právě jsme viděli, kam vede teorie politiků „středoevropské velmoci“ o přirozených hranicích. Totéž právo, které má Německo na Pád, má Francie na Rýn. Nesmí-li si Francie přivtělit pro dobrou vojenskou pozici devět miliónů Valonů, Holanďanů a Němců, nemáme ani my právo podrobit si kvůli vojenské pozici šest miliónů Italů. A tato přirozená hranice, Pád, je konec konců pouze vojenská pozice, a jen proto,jak se nám říká, ji Německo musí udržet.

Teorie přirozených hranic činí konec i šlesvicko-holštýnské otázce heslem: Danmark til Eideren! Dánsko až po Eider!^[140] Co jiného žádají Dánové než svůj Pád a své Mincio, které se nazývá Eider, svou Mantovu jménem Friedrichstadt?

Teorie přirozených hranic požaduje týmž právem, o něž se Německo opírá na Pádu, pro Rusko Halič a Bukovinu a zaokrouhlení hranic směrem k Baltu, které zahrnuje přinejmenším celý pruský pravý břeh Visly. O několik let později bude moci týmž právem vytyčit požadavek, že Odra je přirozenou hranicí ruského Polska.

Teorie přirozených hranic aplikovaná na Portugalsko musí požadovat rozšíření této země až k Pyrenejím a splynutí celého Španělska s Portugalskem.

Má-li být respektován zákon věčné spravedlnosti, bude se muset rovněž rozšířit přirozená hranice Reuss-Greiz-Schleiz-Lobensteinu^[141] přinejmenším až k hranici Německého spolku nebo ještě dál, až k Pádu, a snad k Visle. Vždyť Reuss-Greiz-Schleiz-Lobenstein má právě takový nárok na to, aby bylo učiněno zadost jeho právu, jako Rakousko.

Je-li teorie přirozených hranic, tj. určených výhradně vojenskými zřeteli, správná, jak potom nazvat německé diplomaty, kteří nás na vídeňském kongresu přivedli na pokraj války Němců proti Němcům, připravili nás o linii Másy, obnažili německou východní hranici a přenechali cizincům, aby stanovili, kde má být hranice Německa a jak má být rozděleno? Věru, žádná země nemá tolik důvodů stěžovat si na vídeňský kongres jako Německo; ale posuzujeme-li otázku z hlediska přirozených hranic, jak to potom vypadá s reputací tehdejších německých státníků ? A právě tíž lidé, kteří hájí teorii přirozených hranic na Pádu, žijí z odkazu diplomatů roku 1815 a pokračují v tradicích vídeňského kongresu.

Chcete příklad?

Když se roku 1830 odtrhla Belgie od Holandska^[142], spustili pokřik titíž lidé, kteří nyní dělají z Mincia životní otázku. Bědovali, že se rozpadla silná sousední nizozemská mocnost, která měla sloužit jako hráz proti Francii a dokonce se — po všech zkušenostech za dvacet let ještě tolik pověrčivosti! — zavázala, že postaví kolem Vaubanovy opevněné linie, svým způsobem aspoň velkolepé, tenoučký pásek pevností. Jako by se velmoci obávaly, že jednoho krásného dne Arras, Lille, Douai a Valenciennes se všemi svými baštami, pololunetami a lunetami vtáhnou do Belgie a natrvalo se tam usadí! Tehdy představitelé téhož úzkoprsého směru, který zde potíráme, hořekovali, že Německo je v nebezpečí, neboť Belgie je prý pouze přívěsek Francie bez vlastní vůle a je tedy nutně nepřítelem Německa, a že drahocenné pevnosti, postavené za německé (tj. Francouzům odňaté) peníze na ochranu proti Francii, mají teď sloužit Francouzům proti nám. Francouzská hranice prý se posunula až k Máse a Šeldě a ještě za ně; jak dlouho prý to může trvat a bude u Rýna! Většina z nás se na tyto lamentace velmi dobře pamatuje. Belgie se od roku 1848 a zejména po bonapartovské restauraci stále rozhodněji odvracela od Francie a přikláněla k Německu. Dnes může být dokonce už pokládána za zahraničního člena Německého spolku. A co udělali Belgičané, jakmile se dostali do jakési opozice proti Francii? Strhli všechny pevnosti, které jim naoktrojovala moudrost vídeňského kongresu, jako naprosto zbytečné proti Francii a vybudovali kolem Antverp opevněný tábor, dost velký, aby pojal celou armádu a aby tam mohli v případě francouzského vpádu vyčkat příchodu anglické nebo německé pomoci. A právem.

Táž moudrá politika, která roku 1830 chtěla násilím udržet katolickou, převážně francouzsky mluvící Belgii připoutanou k protestantskému, holandsky mluvícímu Holandsku, táž moudrá politika chce od roku 1848 násilím udržovat Itálii pod rakouským jhem a na nás, Němce, svalit odpovědnost za rakouské činy v Itálii. A to všechno jen ze strachu před Francií. Celé vlastenectví těchto pánů spočívá, jak se zdá, v tom, že upadají do strašlivého rozčilení, jakmile se mluví o Francii. Zdá se, že se ještě nevzpamatovali z ran, které jim před padesáti a šedesáti lety uštědřil starý Napoleon. Nepatříme vskutku k těm, kdo podceňují válečnou moc Francie.

Víme velmi dobře, že například pokud jde o lehkou pěchotu, o zkušenosti a obratnost v malé válce a o určité stránky dělostřelecké vědy, nemůže se žádná armáda v Německu měřit s francouzskou. Ale jestliže se lidé napřed ohánějí dvanácti sty tisíci německých vojáků, jako by tu stáli v dokonalé pohotovosti jako šachové figurky, s nimiž pan dr. Kolb hraje proti Francii partii o Alsasko-Lotrinsko,^[143] a jestliže tíž lidé projevují potom při každé příležitosti takovou bázlivost, jako by bylo zcela samozřejmé, že těchto dvanáct set tisíc mužů bude napadrť rozbito polovinou Francouzů, ledaže by zmíněných dvanáct set tisíc zalezlo do naprosto nedobytných pozic — pak už je vskutku svrchovaný čas, abychom ztratili trpělivost. Je na čase proti této politice pasívní obrany připomenout, že i když je Německo vcelku odkázáno na defenzívu s ofenzívními protiúdery, není žádná obrana účinnější než aktivní obrana vedená ofenzívně. Je na čase připomenout, že jsme v bojích s Francouzi a jinými národy svou převahu v útoku už nejednou prokázali.

„Ostatně silnou stránkou našich vojáků je útok; a to právě je to dobré,“ říká Bedřich Veliký o své pěchotě.^[144]

O tom, jak dovedlo útočit jeho jezdectvo, nechť podají svědectví Rossbach, Zorndorf a Hohenfriedberg.^[145] Jak byla zvyklá útočit německá pěchota v letech 1813 a 1814, dokazuje nejlépe známá Blücherova instrukce při zahájení tažení z roku 1815:

„Protože jsme se přesvědčili ze zkušenosti, že francouzská armáda není s to vzdorovat hromadnému bodákovému ůtoku našich praporů, je pravidlem uplatňovat jej vždy, když záleží na tom porazit nepřítele na hlavu nebo dobýt to či ono postavení.“

Nejlepší naše bitvy byly bitvy ofenzívní, a chybí-li německému vojáku nějaká schopnost vojáka francouzského, pak je to prokazatelně schopnost zahnízdit se k obraně ve vesnicích a domech; v útoku si s ním už v ničem nezadá a dost často to dokázal.

Pokud jde ostatně o samu tuto politiku, pak nehledě na její motivy spočívá v tomto: zprvu pod záminkou obrany domnělých nebo až absurdně přehnaných německých zájmů vyvolat proti nám nenávist všech menších sousedů a potom se rozhořčovat nad tím, že se přiklánějí víc k Francii. Bylo třeba pěti let bonapartovské restaurace, aby se Belgie odtrhla od francouzské aliance, do které ji vehnala politika z roku 1815, opakovaná roku 1830, politika Svaté aliance^[146] a v Itálii jsme vytvořili Francouzům pozici, která se věru vyrovná linii Mincia. A přece byla francouzská politika vůči Itálii vždycky omezená, úzkoprsá, kořistnická, takže kdybychom byli zacházeli s Italy jen trochu loajálně, nesporně by se přiklonili spíš k nám než k Francii. Je dobře známo, jak Napoleon a jeho místodržitelé a generálové vysávali v letech 1796 až 1814 z Itálie peníze, potraviny, umělecké poklady i lidi. Roku 1814 přišli Rakušané jako „osvoboditelé“ a byli také jako osvoboditelé přijati. (Jak Itálii osvobodili, o tom svědčí zášť, kterou dnes cítí každý Ital k „tedeschi“^[s].) Tolik o praxi francouzské politiky v Itálii; o teorii stačí říci, že zná pouze jednu zásadu: Francie nemůže nikdy strpět jednotnou a nezávislou Itálii. Až do Ludvíka Napoleona zůstává tato zásada neotřesitelná, a aby se zabránilo jakémukoli nedorozumění, musí ji nyní Laguéronnière znovu proklamovat jako věčnou pravdu^[147]. A při tak omezené, šosácké politice Francie, politice, která si beze všeho osobuje právo vměšovat se do vnitřních záležitostí Itálie — při takovéto politice bychom se my Němci měli obávat, že Itálie, která už nebude pod přímým německým panstvím, bude vždy poslušně sloužit Francii proti nám? To je opravdu směšné. To je zase to staré hořekování jako roku 1830 kvůli Belgii. A přesto přišla Belgie k nám, přišla nezvaná; Itálie by k nám musela přijít právě tak.

Ostatně je třeba důrazně trvat na tom, že otázka, komu má patřit Lombardie, je otázka mezi Itálií a Německem, a ne mezi Ludvíkem Napoleonem a Rakouskem. Vůči třetímu, jako je Ludvík Napoleon, který se vměšuje pouze pro své vlastní, v určitém směru protiněmecké zájmy, jde pouze o to uhájit provincii, která se odstupuje jen z donucení, uhájit vojenskou pozici, která se vyklizuje, jen když ji už nelze udržet. Politická otázka ustupuje v tomto případě ihned do pozadí před otázkou vojenskou: jsme-li napadeni, tak se bráníme.

Chce-li Ludvík Napoleon vystupovat jako paladin italské nezávislosti, může si válku s Rakouskem ušetřit. Charité bien ordonnée commence chez soi-même.^[t] „Departement“ Korsika je italský ostrov, italský, přestože je vlastí bonapartismu. Ať tedy Ludvík Napoleon napřed odstoupí Korsiku svému strýci Viktoru Emanuelovi, potom se snad dá mluvit i s námi. Dokud to však neudělá, bude dobře, ponechá-li si své nadšení pro Itálii pro sebe.

V celé Evropě není větší mocnost, která by neměla na svém území části jiných národů. Francie má vlámské, německé a italské provincie. Anglie, jediná země, která má vskutku přirozené hranice, je ve všech směrech překročila, podnikala výboje ve všech zemích a nyní bojuje s jednou ze svých závislých zemí, s Jónskými ostrovy, když právě potlačila obrovské povstání v Indii vpravdě rakouskými prostředky.^[148] Německo má poloslovanské provincie, slovanské, maďarské, valašské a italské přívěsky. A nad kolika jazyky vládne petrohradský bílý car!

Nikdo nebude tvrdit, že mapa Evropy je stanovena definitivně. Všechny změny, pokud mají být trvalé, musí však vcelku směřovat k tomu, aby velké a životaschopné evropské národy dostávaly ve stále větší míře své skutečné přirozené hranice, určené jazykem a sympatiemi; zároveň však trosky národů, které se tu a tam ještě vyskytnou a nejsou již schopny národní existence, zůstanou přivtěleny k větším národům a buď s nimi splynou, nebo se udrží jen jako etnografické památníky bez politického významu.^[149] Vojenské zřetele tu mohou mít jen druhořadý význam.

Bude-li se však mapa Evropy revidovat, máme my Němci právo žádat, aby se tak stalo důkladně a nestranně a aby se nepožadovalo, jak je to v módě, aby oběti přinášelo jen Německo, zatímco všechny ostatní národy z toho budou mít prospěch a nevzdají se přitom ani toho nejmenšího. Můžeme postrádat leckterý z přívěsků kolem hranice našeho území, které nás nutí, abychom se zaplétali do záležitostí, do nichž bychom se raději tak přímo nevměšovali. Ale právě tak je to i s ostatními; ať nám tedy dají příklad nezištnosti, nebo ať mlčí. Konečným výsledkem celého tohoto zkoumáni pak je, že my Němci bychom udělali znamenitý obchod, kdybychom vyměnili Pád, Mincio, Adiži a celé to italské haraburdí za jednotu, která by nás chránila před opakováním Varšavy a Bronzellu a která jediná by nás učinila silnými uvnitř i navenek. Jakmile dosáhneme této jednoty, můžeme přestat s defenzívou. Pak už nebudeme potřebovat žádné Mincio; „naší silnou stránkou“ bude opět „útok“; a je ještě několik bolavých míst, kde ho bude dost zapotřebí.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a „Přebytek vlasteneckého zápalu“ — z Heinovy básně „Ponocného příchod do Paříže“. (Pozn. red.)

b Narážka na báseň Ernsta Moritze Arndta „Otčina Němce“. (Pozn. red.)

c Heine, „Německo. Zimní pohádka“, kap. VII. (Pozn. red.)

d Ve vydání z roku 1859 „Nation“ místo „Aktionen“. (Pozn. red.)

e Německá zeměpisná míle se rovná 7420 m. Rovněž dále v textu, kde jsou údaje v mílích, se myslí německé míle. (Pozn. red.)

f Stopa se rovná 30,48 cm. (Pozn. red.)

g Ve vydáni z roku 1859 uvedeno chybně: 1799—1800. (Pozn. red.)

h Ve vydání z roku 1859: pěchotu. (Pozn. red.)

i „Pořádek, vždy pořádek — střelecké útvary musí být vždy podporovány řadovým vojskem.“ (Pozn. red.)

j „Dobré, to je dobré.“ (Pozn. red.)

k „Špatné“, „to je špatné“, „špatná zásada“. (Pozn. red.)

l „To není pravda“, „nesmysl“, „špatný a velmi nebezpečný plán“, „zůstaňte spojeni, chcete-li zvítězit“, „nikdy nesmí být armáda rozdělena řekou“, „celá tato slátanina je absurdní“. (Pozn. red.)

m „Nesrozumitelný žvást, jaký nesmyslný žvást, jaká absurdnost, jaký ubohý žvást, jaká neznalost války.“ (Pozn. red.)

n „Na hory se neútočí, ani na Tyroly, ani na Švýcarsko, hory se pozorují a obcházejí po rovinách.“ (Pozn. red.)

o „Nesmysl, i kdyby byly Tyroly otevřeny, nesmělo by se tam vstoupit.“ (Pozn. red.)

p „Chcete-li se poučit, jak má silnější armáda podlehnout armádě slabší, studujte zásady tohoto spisovatele: pochopíte, co je to vojenská věda, předpisuje vám pravý opak toho, čemu je třeba učit.“ (Pozn. red.)

q „Nikdy se nesmí útočit na horské oblasti.“ (Pozn. red.)

r — „zrada“. (Pozn. red.)

s — Němcům. (Pozn. red.)

t Doslova: Pravá dobročinnost začíná ve vlastním domě. Smysl: Každý ať zametá před svým prahem. (Pozn. red.)

113 Práci „Pád a Rýn“ napsal Engels před blížícím se konfliktem v Itálii; spolu s Marxem pokládal za nutné postavit proti stanovisku buržoazie, především německé, stanovisko proletářské a ukázat, jaký postoj zaujímají proletářští revolucionáři a evropská demokracie k otázce, jak dosáhnout sjednocení Německa a Itálie. Engels tu také chtěl odhalit různé šovinistické teorie, jimiž se vládnoucí kruhy evropských států pokoušely ospravedlnit svou agresívní a dobyvačnou politiku, a dokázal, že jsou z vojensko-strategického hlediska neudržitelné.

Engels koncipoval tuto práci v únoru a už 9. března ji dokončil a poslal rukopis Marxovi k přehlédnutí. Marx práci přečetl a vyslovil se o ní s velkým uznáním. „Neobyčejně chytré,“ psal Engelsovi 10. března 1859, „skvěle vyložena i politická stránka, což bylo po čertech těžké.“ Na Marxovu radu byla brožura vydána v Německu anonymně, aby se zabránilo spiknuti mlčením. Vyšla v dubnu 1859 v berlínském nakladatelství Franze Dunckera nákladem 1000 výtisků. Spis měl velký vliv na veřejné mínění v Německu a byl oceněn také ve vojenských kruzích; mnozí se domnívali, že autorem je některý ze známých generálů. V květnu 1859 se Marx a Engels rozhodli oznámit široké veřejnosti, kdo brožuru napsal, a otiskli v 2. čísle listu „Das Volk“ poznámku, že autorem je význačný činitel proletářské strany; Engelsovo jméno bylo uvedeno o něco později, 4. června v 5. čísle tohoto listu.

114 Míní se tu Radowitzův projev 12. srpna 1848 na zasedání německého Národního shromáždění; od 18. května 1848 do 30. května 1849 zasedalo Národní shromáždění v chrámu Sv. Pavla ve Frankfurtu nad Mohanem.

115 Wilhelm Willisen, „Der Italienische Feldzug des Jabres 1848“, Berlín 1849.

116 Vestfálským mírem z roku 1648, jímž byla ukončena třicetiletá válka, byly Alsasko a část Lotrinska, které patřily dosud Habsburkům, připojeny k Francii; zbytek Lotrinska připadl Francii roku 1766.

117 Svatá říše římská národa německého — středověká říše založená roku 962 na území Německa a části Itálie. Později byly do říše začleněny i některá francouzská území, Čechy, Rakousko, Nizozemí, Švýcarsko a jiné země. Nebyl to centralizovaný stát, nýbrž jen sdružení feudálních knížectví a svobodných měst, která uznávala císařovu svrchovanost. Říše zanikla roku 1806, kdy byli Habsburkově poraženi ve válce s Francií a museli se vzdát titulu císařů Svaté říše římské.

118 Rakouské Nizozemí — nynější Belgie a Lucembursko, patřilo od roku 1714 do roku 1797 rakouským Habsburkům.

119 Sedmiletá válka (1756—1763) — válka mezi dvěma koalicemi evropských států: anglo-pruskou a francouzsko-rusko-rakouskou. Příčinou války bylo střetnutí zájmů feudálně absolutistických mocností (Pruska, Rakouska, Ruska a Francie) a boj mezi Francií a Anglií o koloniální nadvládu v Americe a Asii. Jejím výsledkem bylo rozšíření britské koloniální říše na úkor francouzských držav a vzrůst moci Ruska; Rakousko a Prusko si v podstatě uchovaly dřívější hranice.

120 Tohoto termínu užívá Jomini v knize „Précis de lʼart de la guerre, ou Nouveau tableau analytique des principales combinaisons de la stratégie, de la grande tactique et de la politique militaire“ [„Nástin vojenského umění neboli Nový analytický přehled základních strategických kombinací, velké taktiky a vojenské politiky“]; první vydání této knihy vyšlo v Paříži roku 1836. Jomini používá pojmu „vnitřní operační linie“ pro taková postavení, která umožňují armádě, aby jako celek napadla nepřítele ze své operační základny a porazila každou část rozdělené nepřátelské armády zvlášť, dříve než se tyto části mohou spojit.

121 V březnu roku 1848 museli papež Pius IX. a neapolský král Ferdinand II. pod tlakem lidových mas, které povstaly v celé Itálii proti rakouskému panství, vyslat svá vojska do horní Itálie, aby se zúčastnila boje proti Rakušanům; účast těchto vojsk na národní osvobozenecké válce neměla však dlouhé trvání, neboť Ferdinand II. a Pius IX. přešli brzy otevřeně do tábora nepřátel italské revoluce.

122 15. května 1848 provedl neapolský král Ferdinand II. kontrarevoluční převrat a surově potlačil lidové povstání v Neapoli. Neapolské vojsko, které mělo v Lombardii pomáhat revoluční armádě, odvolal Ferdinand II. do Neapole, a tím usnadnil situaci Radeckého v horní Itálii.

123 Jde o bitvy, k nimž došlo za Bonapartova italského tažení v letech 1796—1797 při obléhání Mantovy (viz poznámku [93]): u Medole zvítězili Francouzi nad Rakušany; u Bassana porazil Bonaparte 8. září 1796 rakouské vojsko pod velením Wurmserovým; bitvou u Calliana 6.— 7. listopadu 1796 zatlačili Rakušané francouzské vojsko k Rivoli.

124 Povstaleckou válkou se míní národně osvobozenecký boj proti napoleonskému útlaku, který vedlo roku 1809 tyrolské rolnictvo pod vedením Andrease Hofera. Toto povstání probíhalo do značné míry jako partyzánská válka v horách. Když rakouská vláda uzavřela v říjnu 1809 mír s Napoleonovou Francií, byli tyrolští sedláci, kteří zůstali bez podpory rakouského pravidelného vojska, koncem roku 1809 poraženi Francouzi a Italy.

125 V bitvě u Hohenlinden, k níž došlo 3. prosince 1800 za války Francie proti druhé koalici evropských mocností, porazila francouzská armáda pod velením generála Moreaua rakouskou armádu, které velel arcivévoda Jan.

V bitvě u Marenga 14. 4ervna 1800 zvítězil Napoleon nad Rakušany vedenými generálem Melasem.

126 Míní se tu překlad knihy Heinricha Dietricha von Bülow „Histoire des Campagnes de 1800 en Allemagne et en Italie“ [„Dějiny tažení z roku 1800 v Německu a v Itálii“], který vyšel roku 1831 v Londýně. Německy vyšla tato kniha v Berlíně roku 1801 pod názvem: „Der Feldzug von 1800, militärisch-politisch betrachtet von dem Verfasser des Geistes des neuern Kriegssystems“ [„Tažení z roku 1800, vojensko-politický rozbor autora ‚Ducha novějšího válečného systémuʻ“].

127 Tím se myslí národně osvobozenecký boj španělského lidu proti francouzským okupantům v letech 1808— 1814. Proti Napoleonově armádě rozvinuli Španělé v horském terénu masovou gerilovou válku.

128 Rýnský spolek (Rheinbund) — sdružení jihoněmeckých a západoněmeckých států založené pod protektorátem Napoleona I. v červenci 1806. Napoleonovi se podařilo vytvořit tento vojensko-politický blok v Německu po porážce Rakouska v roce 1805. Do spolku vstoupilo nejprve 16 německých států a později i všechny ostatní kromě Pruska a Rakouska. Členové Rýnského spolku byli fakticky vazaly Napoleonovy Francie. Spolek se rozpadl roku 1813 po porážkách Napoleonovy armády v Německu.

129 Podle bratislavské mírové smlouvy, uzavřené mezi Francii a Rakouskem 26. prosince 1805, uznávalo Rakousko francouzskou okupaci italského území (Piemont, Janov, Parma, Piacenza aj.) a postoupilo italskému království (tj. Napoleonovi I., který se stal italským králem) državy, které mu patřily na jadranském pobřeží — Benátsko, Istrii a Dalmácii, — ponechalo si pouze Terst. Tyroly přenechal Napoleon spojeneckému Bavorsku.

130 Tím se míní rychlý a téměř nerušený postup francouzského vojska vedeného Napoleonem I. v Prusku po vítězství nad Prusy u Jeny a Auerstedtu 14. října 1806; již 29. října vstoupili Francouzi do Štětína.

131 Roku 321 před n. I. porazili Samnité za druhé samnitské války římské legie v Kaudinských soutěskách nedaleko starořímského města Caudia a donutili je projít pod jhem, což se považovalo za největší pohanu poražené armády. Odtud výraz „projít pod kaudinským jhem“, to jest zažít krajní ponížení.

132 Tím se míní revoluční události z počátku dvacátých let 19. století v Itálii. V červenci 1820 provedli buržoazní revolucionáři, zvaní „karbonáři“, v Neapoli povstání proti absolutistickému režimu a dosáhli zavedení umírněné liberální ústavy. V březnu 1821 došlo k povstání v Piemontu. Liberálové, kteří stáli v jeho čele, vyhlásili ústavu a pokusili se využít hnutí proti rakouskému panství v severní Itálii k sjednocení země pod vedením savojské dynastie vládnoucí v Piemontu. Intervence mocností Svaté aliance a obsazení Neapole a Piemontu rakouským vojskem pomohly obnovit v obou státech absolutismus.

133 Když Napoleon I. přijel na podzim roku 1808 do Erfurtu, aby jednal s ruským carem Alexandrem I., bylo téměř celé Německo podrobeno Francii; jediné Rakousko ještě Napoleonovi vzdorovalo. Německá knížata, která se sjela do Erfurtu, aby vyslovila Napoleonovi svou věrnost, dala souhlas k společnému vystoupení proti Rakousku.

134 V květnu a v říjnu 1850 se konaly ve Varšavě konference za účasti Ruska, Rakouska a Pruska. Byly svolány z podnětu ruského cara, protože se zostřil boj Rakouska a Pruska o hegemonii v Německu. Na těchto konferencích vystupoval ruský car jako rozhodčí ve sporu mezi Rakouskem a Pruskem a donutil svým vlivem Prusko, aby se vzdalo pokusu sjednotit politicky německé státy pod svou nadvládou.

135 Bitvou u Bronzellu tu Marx ironicky nazývá bezvýznamnou šarvátku, ke které došlo za povstání v Hesensku-Kaselsku mezi pruskými a rakouskými předními strážemi 8. listopadu 1850. Prusko a Rakousko, které bojovaly o hegemonii v Německu, si navzájem upíraly právo zasahovat do vnitřních záležitostí Hesenska-Kaselska a potlačit povstání. Kurfiřt Hesenský požádal o pomoc Spolkový sněm a Rakousko, ačkoli Hesensko-Kaselsko patřilo k takzvané Unii, která byla vedena Pruskem. Rakousko bylo v tomto sporu diplomaticky podporováno Ruskem a Prusko muselo ustoupit.

136 Tím se míní dvojí dobytí Paříže vojsky koalice evropských států proti Napoleonovi I. 30.—3l. března 1814 a 4.—8. července 1815.

137 Bitva u Oudenaarde byla svedena 11. července 1708 za války o španělské dědictví. Francouzská armáda byla poražena spojeneckým anglicko-rakouským vojskem.

V bitvě u Jemappes 6. listopadu 1792 dobyla francouzská revoluční armáda pod Dumouriezovým velením velkého vítězství nad rakouským vojskem. V bitvě u Fleurus 26. června 1794 porazila francouzská armáda vojsko vévody koburského. Toto vítězství umožnilo Francouzům překročit hraníce Belgie a obsadit ji.

U Ligny 16. června 1815 porazila Napoleonova francouzská armáda pruské vojsko, kterému velel Blücher. Byla to poslední bitva, kterou Napoleon I. vyhrál. V bitvě u Waterloo 18. června 1815 byla Napoleonova armáda poražena spojeneckými anglicko-holandskými a pruskými vojsky pod velením Wellingtonovým a Blücherovým.

138 V únoru a březnu 1814 zvítězil Napoleon I. nad mnohem početnějším vojskem šesté protifrancouzské koalice v bitvách u Montmirail, Château-Thierry, Remeše a jinde.

139 Wesel, Kastel a Kehl byly připojeny k Francii roku 1808; po porážce napoleonské Francie vojskem koalice evropských států byly tyto pevnosti na Rýně vráceny opět Německu.

140 Dánsko až po Eider! — heslo dánské liberální strany (Eidořanů) ve čtyřicátých a šedesátých letech 19. století; Eidořané žádali, aby vévodství Šlesvik, oddělené od sousedních německých oblastí řekou Eider a obydlené převážně Němci, splynulo úplně s Dánskem.

141 Reuss-Greiz-Schleiz-Lobenstein — ironická narážka na dva německé trpasličí státy, známé pod oficiálními názvy Reuss mladší větve (Reuss-Greiz) a Reuss starší větve (Reuss-Gera-Schleiz-Lobenstein-Ebersdorf).

142 Podle rozhodnutí vídeňského kongresu z roku 1815 byly Belgie a Holandsko spojeny v jedno království — Nizozemí, přičemž Belgie byla fakticky podřízena Holandsku. Po buržoazní revoluci z roku 1830 se Belgie stala samostatnou konstituční monarchií.

143 Gustav Eduard Kolb byl v letech 1837—1865 šéfredaktorem augsburského listu „Allgemeine Zeitung“, který se v letech 1858—1859 zasazoval o znovudobytí Alsaska a Lotrinska (viz zde).

144 Z instrukce Bedřicha II. pro generálmajory jezdectva ze 14. srpna 1748.

145 Za sedmileté války (1756—1763) porazilo vojsko pruského krále Bedřicha II. v bitvě u Rossbachu 5. listopadu 1757 spojené síly Francouzů a protipruských německých států.

U Zorndorfu svedl Bedřich II. 25. srpna 1758 nerozhodnou bitvu s ruskou armádou, v níž obě strany utrpěly značné ztráty.

Za války o rakouské dědictví (1740— 1748) porazil Bedřich II. v bitvě u Hohenfriedbergu 4. června 1745 rakouské a saské vojsko.

Ve všech těchto bitvách sehrálo významnou roli pruské jezdectvo.

s260

146 Svatá aliance — reakční spolek evropských monarchů vytvořený roku 1815 carským Ruskem, Rakouskem a Pruskem; jeho cílem bylo potlačení revolučních hnutí v jednotlivých zemích a zachování feudálně monarchických režimů.

147 Bonapartista Laguéronnière zastával toto stanovisko ve své anonymní brožuře „LʼEmpereur Napoléon III et lʼItalie“ [„Císař Napoleon III. a Itálie“], Paříž 1859.

148 Koncem roku 1858 a začátkem roku 1859 zesílilo na Jónských ostrovech, které byly od roku 1815 britským protektorátem, národně osvobozenecké hnutí domácího obyvatelstva, které žádalo zrušení neomezené moci britského lorda vysokého komisaře a připojení Jónských ostrovů k Řecku. Tento boj, který začal už roku 1815, skončil roku 1864 postoupením Jónských ostrovů Řecku.

V Indii došlo v letech 1857—1859 k velkému lidovému povstání proti anglickému koloniálnímu panství. Povstání vypuklo na jaře roku 1857 mezi takzvanými sipáhíjskými útvary bengálské armády sestavenými z domorodců a zachvátilo největší kraje severní a střední Indie. Hlavní hybnou silou povstání byli rolníci a chudí řemeslníci ve městech. Povstání, vedené místními feudály, bylo poraženo pro feudální rozdrobenost Indie, pro náboženské a kastovní rozdíly a také pro vojenskotechnickou převahu kolonizátorů.

149 Engelsovy názory o historických osudech malých národů, o tom, že tyto národy zpravidla nejsou schopny samostatné národní existence a nutně musí být v průběhu centralizace pohlceny většími a životaschopnějšími národy, byly nepřesné. Engels správně vycházel z toho, že hlavní tendencí kapitalismu je centralizace, vytváření velkých států, nepočítal však dostatečně s druhou tendencí — s bojem malých národů za nezávislost a proti národnostnímu útlaku, s jejich úsilím vytvořit vlastní stát. Historický vývoj ukázal, že řada malých národů, a především slovanské národy, které byly dříve součástí rakouské říše, osvědčila nejen schopnost samostatného národního vývoje, nýbrž zařadila se dnes mezi první budovatele nejpokrokovějšího společenského řádu, socialismu (podrobněji o tom viz předmluvy k 6., 8. a 11. svazku Spisů - Pozn. MIA: vydavatelské "Předmluvy" k tištěným Spisům nejsou v MIA publikovány).

---

Situace v britském továrním průmyslu
Obsah 13. dílu Sebraných spisů M-E
Mír nebo válka