Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů.
Červen 1850
Ústřední výbor - Svazu Bratři!
V posledním oběžníku[a], který vám doručil emisar Svazu[b], jsme vyložili stanovisko dělnické strany a zvláště Svazu v nynějším údobí i pro případ revoluce.
V tomto přípisu vás chceme především zpravit o stavu Svazu.
Porážky revolučních stran v létě minulého roku způsobily, že se organizace Svazu na krátkou dobu téměř úplně rozpadla. Nejaktivnější členové Svazu, kteří se účastnili různých hnutí, byli rozptýleni, spojení zpřetrhána a adresy už nebyly k použití; proto a pro nebezpečí, že dopisy budou otvírány, bylo dopisování prozatím nemožné. Tak byl ústřední výbor až do konce minulého roku odsouzen k naprosté nečinnosti.
Jak ponenáhlu přestávaly působit bezprostřední důsledky porážky, začala se všude projevovat potřeba silné tajné organizace revoluční strany, která by obsáhla celé Německo. Tato potřeba přiměla ústřední výbor k rozhodnutí vyslat emisara do Německa a do Švýcarska, na druhé straně vyvolala pokus o vytvoření nové tajné skupiny ve Švýcarsku a vedla také k tomu, že se kolínská obec sama pokusila organizovat Svaz v Německu.
Ve Švýcarsku se počátkem tohoto roku spojili někteří emigranti, známí i méně známí z různých hnutí, a utvořili skupinu[184], jejímž cílem bylo přispět ve vhodné chvíli ke svržení vlád a mít pohotově lidi, kteří by převzali vedení hnutí a dokonce i vládu. Tato skupina neměla vyhraněný stranický charakter; sešly se v ní tak pestré živly, že jej ani mít nemohla. Členstvo se skládalo z lidí ze všech frakcí hnutí — od vyhraněných komunistů a dokonce bývalých členů Svazu až po nejváhavější maloburžoazní demokraty a bývalé členy falcké vlády.
Bádensko-falčtí kariéristé, kterých bylo tehdy ve Švýcarsku plno, a ostatní menší ctižádostivci viděli v tomto sloučení vítanou příležitost k tomu, aby se znovu vyšvihli.
Ani pokyny, které tato skupina posílala svým agentům a které má ústřední výbor v rukou, nemohly vzbuzovat důvěru. Množství podrobných dotazů o průmyslových, zemědělských, politických a vojenských poměrech v různých krajích nemohlo celkem zastřít fakt, že skupina nemá vyhraněné stranické stanovisko a jen se pokouší vyvolat zdání, že slučuje všechny opoziční živly. Kromě toho byly síly této skupiny bezvýznamné. Podle úplného seznamu členů, který máme k dispozici, měla celá ta společnost ve Švýcarsku v době svého největšího rozkvětu sotva třicet členů. Je příznačné, že v ní nejsou téměř vůbcc zastoupeni dělníci. Byla to od počátku armáda složená ze samých poddůstojníků a důstojníků, ale bez vojáků. Byli to mimo jiné A. Fries a Greiner z Falce, Körner z Elberfeldu, Sigel atd.
Do Německa vyslali dva agenty. Jeden z nich, Bruhn z Holštýna, člen Svazu, dokázal lživým předstíráním přimět některé členy Svazu a některé obce k tomu, že se dočasně připojili k nové skupině, o níž se domnívali, že je to obnovený Svaz. Bruhn dodával švýcarskému ústředí v Curychu zprávy o Svazu a zároveň nám zprávy o švýcarské skupině. Nespokojil se však s tímto obojetnictvím, a ještě v době, kdy si s námi dopisoval, přímo pomlouval Svaz v dopisech lidem z Frankfurtu, které — jak jsme už řekli — získal pro Švýcarsko, a nařizoval jim, aby nenavazovali spojení s Londýnem. Svaz ho proto ihned vyloučil. Tuto frankfurtskou záležitost pak urovnal emisar Svazu. Jinak bylo Bruhnovo působení pro švýcarské ústředí neúspěšné. Ani druhý agent, student Schurz z Bonnu, nic nepořídil, protože — jak psal do Curychu — „každý, kdo by se nám hodil, je už v rukou Svazu“. Potom náhle z Německa odjel a potlouká se teď po Bruselu a po Paříži, kde ho má Svaz pod dohledem. V této nové skupině nemohl ústřední výbor vidět nějaké nebezpečí pro Svaz tím spíše, že v jejím ústředí je naprosto spolehlivý člen Svazu[c], kterému bylo uloženo dohlížet na opatření a plány těchto lidí, pokud jsou namířeny proti Svazu, a podávat o tom zprávy. Kromě toho vyslal ústřední výbor do Švýcarska emisara,[185] aby spolu přivedli do Svazu síly, s nimiž je možno počítat, a vůbec aby zorganizovali Svaz ve Švýcarsku. Údaje, které jsme uvedli, se zakládají na naprosto autentických pramenech.
S jiným pokusem podobného druhu přišli už dříve Struve, Sigel a jiní, kteří se tehdy spojili v Ženevě. Tito lidé se nestyděli vydávat svou rádobyskupinu přímo za Svaz a zneužívat k tomu jmen členů Svazu. Touto lží ovšem nikoho neoklamali. Jejich pokus byl po všech stránkách tak neúspěšný, že těch několik příslušníků této skupiny, která se ostatně nikdy ani neustavila, dokud zůstali ve Švýcarsku, se potom muselo připojit k organizaci, o níž jsme se předtím zmínili. Ale čím bezmocnější byla tato klika, tím zvučnějšími názvy se honosila — např. „Ústřední výbor evropské demokracie“ atd. Struve se spojil s několika jinými zklamanými velikány a pokračoval v těchto pokusech i zde, v Londýně. Rozesílali do všech částí Německa manifesty a výzvy ke vstupu do „Ústředního byra veškeré německé emigrace“[186] a do „Ústředního výboru evropské demokracie“,[187] ale i tentokrát bez sebemenšího úspěchu.
Domnělé spojení této kliky s francouzskými a jinými neněmeckými revolucionáři vůbec neexistuje. Celá její činnost spočívá v pletichaření mezi zdejšími německými uprchlíky, které se Svazu přímo nedotýká a které je možno snadno a bezpečně vést v patrnosti.
Všechny takové pokusy mají buď stejný cíl jako Svaz, to jest revoluční organizaci dělnické strany, a pak tříští síly strany, znemožňují její centralizaci a jsou proto nesporně jen škodlivým spolkařením. Anebo může být jejich cílem zneužívat dělnické strany k účelům, které jsou jí cizí nebo přímo nepřátelské. Dělnická strana může za určitých okolností velmi dobře používat pro své cíle jiných stran a frakcí, nesmí se však jiné straně podřídit. Avšak lidi, kteří byli v posledním hnutí[188] ve vládě a využili svého postavení k tomu, aby zradili hnutí a potlačili dělnickou stranu tam, kde chtěla samostatně vystoupit — takové lidi si musíme za všech okolností držet od těla.
O stavu Svazu podáváme tuto zprávu:
I. Belgie Organizace Svazu mezi belgickými dělníky v té formě, v jaké existovala v letech 1846 a 1847, se ovšem rozpadla, když byli její nejvýznamnější členové v roce 1848 zatčeni, odsouzeni k smrti a trest smrti jim pak cestou milosti změněn v doživotní žalář.[189] Po únorové revoluci a po vypovězení většiny členů německého Dělnického spolku[190] z Bruselu byl Svaz v Belgii vůbec citelně oslaben. Poměry, které tam zavedla policie, nedovolily Svazu, aby se vzpamatoval. Přesto se po celou dobu udržela v Bruselu obec, která existuje dosud a podle svých sil pracuje.
II. Německo Ústřední výbor zamýšlel podat v tomto oběžníku zvláštní zprávu o stavu Svazu v Německu. Nyní však nemůžeme tuto zprávu podat, protože pruská policie právě pátrá po rozvětvené skupině revoluční strany.[d] Tento oběžník dojde sice do Německa bezpečnou cestou, ale při rozšiřování v Německu se může tu a tam dostat do rukou policie, a proto musí být formulován tak, aby jí jeho obsah nedal do rukou zbraň proti Svazu. Ústřední výbor se proto pro tentokrát omezuje na toto:
Hlavním sídlem Svazu v Německu jsou Kolín nad Rýnem, Frankfurt nad Mohanem, Hanau, Mohuč, Wiesbaden, Hamburk, Zvěřín, Berlín, Vratislav, Lehnice, Hlohov, Lipsko, Norimberk, Mnichov, Bamberg, Würzburg, Stuttgart a Baden.
Ústřední výbor ustanovuje tyto řídící kraje:
Hamurk pro Šlesvik-Holštýn; Zvěřín pro Meklenbursko; Vratislav pro Slezsko; Lipsko pro Sasko a Berlín; Norimberk pro Bavorsko; Kolín pro Porýní a Vestfálsko.
Obce v Gottingen, ve Stuttgartu a v Bruselu zůstanou prozatím v přímém spojení s ústředním výborem, dokud se jim nepodaří rozšířit svůj vliv natolik, aby mohly vytvořit nové řídící kraje.
Organizaci Svazu v Bádensku určíme, teprve až dostaneme zprávu od emisara, kterého jsme poslali do Bádenska a do Švýcarska.
Tam, kde existují spolky rolníků a zemědělských dělníků — jako ve Šlesviku-Holštýnu a v Meklenbursku — se členům Svazu podařilo získat v nich přímý vliv a zčásti je dostat zcela do svých rukou. Pod vedením Svazu jsou z velké části i spolky rolníků a zemědělských dělníků v Sasku, ve Francích, v Hesensku a v Nasavsku. Ke Svazu náleží i nejvlivnější členové „Dělnického bratrstva“.[191] Ústřední výbor upozorňuje všechny obce a členy Svazu, že tento vliv na dělnické, tělocvičné a rolnické spolky a spolky zemědělských dělníků atd. je neobyčejně důležitý a je nutno jej všude získat. Ústřední výbor vyzývá řídící kraje a obce, které s ním korespondují přímo, aby v příštím dopise podaly zvlášť zprávu o tom, co v této věci udělaly.
Emisar, kterého ústřední výbor vyslal do Německa a jemuž vyslovil uznání za jeho činnost, přijímal do Svazu všude jen nejspolehlivější lidi a přenechal jim další rozšíření Svazu, protože lépe znají místní poměry. Bude záviset na místních poměrech, zda bude možno přijímat do Svazu lidi, kteří jsou jasně pro revoluci. Kde to není možné, musí se z lidí, s nimiž se dá pro revoluci počítat a kteří jsou spolehliví, ale zatím ještě nechápou, že nezbytným důsledkem nynějšího hnutí je komunismus, vytvořit druhá kategorie dalších členů Svazu. Tato druhá kategorie, jíž je nutno spojení líčit jen jako místní nebo krajové, musí být neustále pod vedením vlastních členů a výborů Svazu. Pomocí této širší skupiny bude možno natrvalo zajistit vliv zejména v rolnických a tělocvičných spolcích. V jednotlivostech přenecháváme provedení řídícím krajům a očekáváme od nich co nejdříve zprávu také o této věci.
Jedna obec požádala ústřední výbor o okamžité svolání sjezdu Svazu, a to přímo v Německu. Obce i kraje samy pochopí, že za nynějších poměrů není všude radno svolávat ani provinční sjezdy řídících krajů a že sjezd celého Svazu je v nynější době naprosto vyloučen. Jakmile to však situace dovolí, svolá ústřední výbor sjezd Svazu do vhodného místa. Porýnské Prusko a Vestfálsko navštívil nedávno emisar řídícího kraje Kolín. Zpráva o výsledku této cesty zatím do Kolína nedošla. Vyzýváme všechny řídící kraje, aby co nejdříve také vyslaly emisary do svých okresů a o výsledku podaly co nejdříve zprávu. Závěrem ještě oznamujeme, že v Šlesviku-Holštýnu bylo navázáno spojení s armádou; očekáváme bližší zprávu o vlivu, který tam Svaz může získat.
III. Švýcarsko Zprávu emisara jsme ještě nedostali. Přesnější informace budeme moci dát až v příštím oběžníku.
IV. Francie Spojení s německými dělníky v Besanonu a v ostatních místech Jury bude obnoveno ze Švýcarska. Člen Svazu Ewerbeck, který vedl obce v Paříži, oznámil, že ze Svazu vystupuje, protože pokládá za důležitější svou literární činnost. Spojení je tedy prozatím přerušeno a musí se obnovovat velmi opatrně, tím spíše, že pařížští přijali mnoho lidí, s nimiž naprosto nelze počítat a kteří měli dokonce dříve ke Svazu otevřeně nepřátelský poměr.
V. Anglie Londýnský kraj je v celém Svazu nejsilnější. Vyznamenal se zejména tím, že už několik let hradí téměř sám výlohy Svazu, zejména výlohy spojené s cestami emisarů. V poslední době ještě zesílil přijetím nových lidí a stále řídí zdejší německý Dělnický spolek[192] i vyhraněnou frakci zdejších německých uprchlíků.
Prostřednictvím několika členů, které tím pověřil, je ústřední výbor ve spojení s vyhraněně revoluční stranou Francouzů, Angličanů a Maďarů.
Z francouzských revolucionářů se k nám připojila především vlastní proletářská strana, jejímž vůdcem je Blanqui. Zástupci tajných blanquistických společností jsou v pravidelném a oficiálním styku se zástupci Svazu a svěřili jim důležité přípravy příští francouzské revoluce.
Také vůdci revoluční chartistické strany jsou se zástupci ústředního výboru v pravidelném úzkém styku. Jejich listy jsou nám k dispozici. Zástupci Svazu podstatně urychlili roztržku mezi touto samostatnou revoluční dělnickou stranou a frakcí vedenou OʼConnorem, která je víc náchylná k smířlivosti.
Podobně je ústřední výbor ve styku s nejpokročilejší stranou maďarské emigrace. Tato strana je důležitá, poněvadž je v ní mnoho výborných vojáků, které by měl Svaz k dispozici v případě revoluce.
Ústřední výbor vyzývá řídící kraje, aby tento dopis co nejrychleji rozšířily mezi svými členy a podaly brzy zprávy. Vyzývá všechny členy Svazu, aby právě teď vyvinuli co největší aktivitu, neboť poměry jsou tak napjaté, že se zanedlouho dočkáme nové revoluce.
Rozmnoženo jako leták v létě 1850
Uveřejnil B. Engels v přílohách k Marxově knize
„Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“,
Hottingen—Curych 1885Podle textu knihy
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b Heinrich Bauer. (Pozn. red.)
c Wilhelm Wolff. (Pozn. red.)
184 Jde o tajnou organizaci, kterou vytvořili němečtí emigranti ve Švýcarsku a která se nazývala „Revoluční centralizace“. V čele jejího ústředního výboru, který byl v Curychu, stál jeden z vůdců drážďanského povstání z května 1849 Tzchirner; důležitou úlohu v této organizaci hráli Fries, Greiner, Sigel, Techow, Schurz, J. F. Becker, aktivní účastníci bádensko-falckého povstání z roku 1849. Z členů Svazu komunistů vstoupili do této organizace dʼEster, Bruhn aj., a také Wilhelm Wolff, který tu působil podle pokynů Svazu komunistů. V červenci až srpnu 1850 začali vedoucí činitelé „Revoluční centralizace“ jednat s ústředním výborem Svazu komunistů o sjednocení obou organizací. Marx a Engels jménem ústředního výboru tyto návrhy odmítli, neboť to bylo v rozporu se zásadami Svazu komunistů, který hájil samostatnou organizaci proletářské strany. Koncem roku 1850, v době, kdy byli němečtí političtí emigranti ze Švýcarska hromadně vypovídáni, se „Revoluční centralizace“ rozpadla.
185 Když se Marx a Engels z dopisu Wilhelma Wolffa z 9. května 1850 dověděli o činnosti „Revoluční centralizace“ a o intrikách jejího agenta Bruhna v Německu, poslali do Švýcarska Ernsta Dronka jako emisara Svazu komunistů. Dronke v dopise ústřednímu výboru z 3. července 1850 a v dopisech Engelsovi z 3. a 18. července 1850 podrobně referoval o své úspěšné činnosti v Německu a Švýcarsku.
186 Když Struve v říjnu roku 1849 přijel do Anglie, začal společně s Heinzenem, Rudolfem Schrammem, Rugem, Bauerem (ze Stolpe) a několika dalšími maloburžoazními demokraty, kteří všichni chtěli zmařit samostatnou organizaci proletariátu, intrikovat proti sociálně demokratickému emigrantskému výboru, který řídili Marx a Engels. V lednu, únoru a dubnu 1850 uspořádali několik schůzí německých emigrantů a založili samostatný Demokratický svaz, sestavili „Oběžník všem přátelům německých emigrantů-demokratů“, který v dubnu 1850 rozeslali německým emigrantům v Londýně a poslali i do Německa a v němž oznamovali, že byla vytvořena jednotná organizace německých emigrantů-demokratů pod vedením „Ústředního byra celé německé emigrace“.
187 Ústřední výbor evropské demokracie byly vytvořen v červnu 1850 v Londýně z iniciativy Mazziniho, který se o to pokoušel již ke konci roku 1849 ve Švýcarsku. Tyto snahy, sjednotit buržoazní a maloburžoazní emigranty v jedné mezinárodní organizaci, horlivě podporovali Struve a Ruge. Na Struvovo doporučení se Ruge stal jako zástupce německé demokratické strany členem výboru. Ústřední výbor evropské demokracie byla organizace jak složením, tak názorově krajně nesourodá, a proto se dlouho neudržela; zostření vztahů mezi italskými a francouzskými emigranty-demokraty způsobilo, že se Výbor už v březnu 1852 fakticky rozpadl. Marx v „Třetím mezinárodním přehledu“ (viz zde) nemilosrdně zkritizoval ustavující manifest tohoto výboru z 3. července 1850.
188 Jde o povstání za říšskou ústavu, která propukla na jaře a v létě roku 1849 v jihozápadním Německu.
189 Počátkem roku 1846 založili Marx a Engels v Bruselu, kde tehdy žili, Komunistický korespondenční výbor, který sdružoval přední německé a belgické socialisty. Když se pak Marxovi a Engelsovi podařilo dosáhnout toho, že Svaz spravedlivých byl reorganizován ve Svaz komunistů, byla v Bruselu v srpnu 1847 kolem tohoto korespondenčního výboru vytvořena bruselská obec Svazu komunistů. V této obci pak aktivně působili nejrevolučnější z belgických socialistů, jako Gigot a Tedesco. Po únorové revoluci z roku 1848 ve Francii začala však belgická vláda všemožně pronásledovat německé revoluční uprchlíky — Marxe, Wilhelma Wolffa a další členy Svazu komunistů, a ti pak byli nuceni z Belgie odjet. V srpnu 1848 byli Tedesco a další belgičtí členové obce postaveni před soud při takzvaném risquons-toutském procesu, který inscenovala reakční vláda belgického krále Leopolda, aby se vypořádala s demokraty. Tedesco a několik dalších belgických demokratů byli odsouzeni k trestu smrti, který jim byl změněn v doživotní žalář.
190 Německý dělnický spolek v Bruselu založili koncem srpna 1847 Marx a Engels s cílem politicky vychovávat německé dělníky žijící v Belgii a propagovat mezi nimi myšlenky vědeckého komunismu. Pod vedením Marxe, Engelse a jejich spolubojovníků stal se tento spolek legálním centrem sjednocujícím německé revoluční proletáře v Belgii. Nejlepší členové spolku vstoupili do bruselské obce Svazu komunistů. Spolek měl významnou úlohu při zakládání bruselského Demokratického sdružení. Německý dělnický spolek v Bruselu se rozpadl krátce po únorové buržoazní revoluci z roku 1848 ve Francii, kdy belgická policie pozatýkala a vypověděla mnoho jeho členů.
191 Dělnické bratrstvo — sdružení německých dělníků a řemeslníků, které založil roku 1848 v Berlíně člen Svazu komunistů Stephan Born. Jako představitel reformistické linie v dělnickém hnutí spokojil se Born tím, že omezil činnost bratrstva na organizování hospodářských stávek a na pokusy o prosazování úzce cechovního rázu v zájmu řemeslníků (poskytování úvěru malovýrobcům, organizování družstev). Programové dokumenty bratrstva byly směsicí útržků nesprávně pochopených myšlenek „Manifestu Komunistické strany“ a maloburžoazních učení Louis Blancova a Proudhonova. Přesto se místní sekce bratrstva, které na mnoha místech vedli členové Svazu komunistů, pod bezprostřcdním vlivem revolučních událostí z let 1848—1849 aktivně zúčastnily revolučního boje. Když Marx a Engels na jaře roku 1849 prakticky vytyčili otázku přípravy k založení proletářské strany, nezávislé na maloburžoazní demokracii, hodlali k tomu použít organizace Dělnického bratrstva. V roce 1850 vláda Bratrstvo rozpustila, ale jednotlivé sekce existovaly ještě po řadu dalších let.