Karel Marx
Krize a kontrarevoluce[234]
I
Kolín 11. září. Přečtěte si následující naše zprávy z Berlína a řekněte, zda jsme úplně správně nepředpověděli vývoj vládní krize. Staří ministři odstupují; plán vlády udržet se rozpuštěním dohodovacího shromáždění, válečnými zákony a děly, nedošel, jak se zdá, souhlasu kamarily. Ukerští junkeři hoří touhou po konfliktu s lidem, chtěli by, aby se na berlínských ulicích opakovaly pařížské červnové scény; ale nebudou se nikdy bít za vládu Hansemannovu, budou se bít za vládu prince Pruského. Budou povoláni pánové Radowitz , Vincke a podobní spolehliví lidé, kteří nemají s berlínským shromážděním nic společného, kteří mají vůči němu volnou ruku; smetánka pruské a vestfálské šlechty, spojená naoko s několika ctihodnými měšťáky z krajní pravice, s takovým Beckerathem a spol., kterým se svěří prozaické obchodní záležitosti státu - to je vláda pruského prince, kterou nás hodlají obšťastnit. Zatím se rozšiřuje na sta pověstí, povolají prý snad Waldecka nebo Rodbertuse, mate se veřejné mínění, zatím se konají vojenské přípravy a otevřeně se vystoupí, až přijde čas.
Blíží se rozhodný boj. Současná krize ve Frankfurtu i v Berlíně, poslední usnesení obou shromáždění nutí kontrarevoluci, aby svedla rozhodující bitvu. Odváží-li se v Berlíně pošlapat konstituční princip vlády většiny, postaví-li proti 209 hlasům většiny dvojnásobný počet děl, odváží-li se ztropit si posměch z většiny nejen v Berlíně, ale také ve Frankfurtu sestavením kabinetu, který je pro obě shromáždění nepřijatelný - vyprovokuji-li takto občanskou válku mezi Pruskem a Německem, pak budou demokraté vědět, co mají dělat.
II
Kolín 12. září. Zatím co zvěsti o novém říšském kabinetu, které jsme přinesli včera, se potvrzují také z jiných stran a snad už dnes v poledne dostaneme zprávu o jeho definitivním ustavení, trvá v Berlíně vládní krize. Krizi lze řešit pouze dvěma způsoby:
Buďto kabinet Waldeckův, uznání autority německého Národního shromáždění, uznání svrchovanosti lidu;
nebo kabinet Radowitzův a Vinckův, rozpuštění berlínského shromáždění, likvidace revolučních vymožeností, zdánlivý konstitucionalismus, nebo dokonce - Spojený zemský sněm.
Nezastírejme si to: konflikt, který vypukl v Berlíně, to není konflikt mezi dohodovači a ministry, je to konflikt mezi shromážděním, které poprvé vystupuje jako shromáždění ústavodárné, a korunou.
Teď jde o to, bude-li tu či nebude odvaha shromáždění rozpustit.
Má však koruna právo rozpustit shromáždění?
V konstitučních státech má ovšem koruna právo rozpustit v případě kolise zákonodárné sněmovny svolané na základě ústavy a odvolat se novými volbami k lidu.
Je berlínské shromáždění konstituční, zákonodárná sněmovna?
Není. Je svoláno, aby "dohodlo s korunou pruskou státní ústavu", a to ne na základě ústavy, nýbrž na základě revoluce. Nedostalo svůj mandát ani od koruny, ani od jejích odpovědných ministrů, nýbrž jen od svých voličů a sebe sama. Shromáždění bylo svrchované jako legitimní výraz revoluce a plná moc, kterou mu pan Camphausen společně se Spojeným zemským sněmem vyhotovil volebním zákonem z 8. dubna, byla jen zbožným přáním, o němž mělo shromáždění rozhodnout.
Shromáždění zpočátku s teorií dohody víceméně souhlasilo. Ale přesvědčilo se, jak je při tom ministři a kamarila napálili. Nakonec uskutečnilo akt svrchovanosti, vystoupilo na okamžik jako ústavodárné shromáždění, a ne už jako shromáždění, které se má o ústavě jen dohodnout.
Jako shromáždění svrchované pro Prusko mělo k tomu plné právo.
Nikdo však nemůže svrchované shromáždění rozpustit ani mu rozkazovat.
Ale dokonce jako pouhé dohodovací shromáždění, dokonce podle teorie samého pana Camphausena je rovnoprávné s korunou. Oba partneři uzavírají státní smlouvu, oba se stejně podílejí na svrchovanosti, to je teorie z 8. dubna, teorie Camphausenova- Hansemannova, tedy oficiální teorie uznaná samou korunou.
Je-Ii shromáždění rovnoprávné s korunou, nemá koruna právo shromáždění rozpustit.
Jinak by potom mělo shromáždění rovněž právo sesadit krále.
Rozpuštění shromáždění by tedy bylo státním převratem. A jak se odpovídá na státní převraty, to ukázal 29. červenec 1830 a 24. únor 1848.
Lze namítnout, že se koruna může obrátit znovu na tytéž voliče. Ale kdo by nevěděl, že dnes by voliči zvolili docela jiné shromáždění, shromáždění, které by dělalo s korunou mnohem méně okolků?
Je to jasné: po rozpuštění tohoto shromáždění je možné odvolat se jen k docela jiným voličům, než byli voliči z 8. dubna, nejsou už možné žádné jiné volby než volby pod tyranií šavle.
Nedělejme si tedy žádné iluse:
Zvítězí-li shromáždění a prosadí levicový kabinet, bude moc koruny vedle shromáždění zlomena, král zůstane už jen placeným služebníkem lidu a my znovu prožijeme ráno 19. března - jestliže nás ovšem Waldeckova vláda nezradí, jako již tak mnohá vláda před ní.
Zvítězí-li koruna a prosadí vládu pruského prince, bude shromáždění rozpuštěno, spolčovací právo potlačeno, tisku nasazen roubík, bude nadekretován volební zákon s majetkovým censem a možná dokonce, jak již řečeno, znovu vyvolán v život Spojený zemský sněm - a to všechno pod ochranou vojenské diktatury, děl a bodáků.
Která z obou stran zvítězí, to bude záviset na postoji lidu, zejména na postoji demokratické strany. Ať si demokraté vyberou.
Prožíváme 25. červenec. Budou si troufat vydat dekrety, které upekli v Postupimi? Vyprovokují lid k tomu, aby v jednom dni udělal skok od 26. července až k 24. únoru?[235]
O dobrou vůli by nebylo, ale odvaha, odvaha!
III
Kolín 13. září. Krize v Berlíně zas o něco pokročila: konflikt s korunou, který jsme mohli ještě včera jen označovat za nevyhnutelný, se skutečně dostavil.
Naši čtenáři najdou níže odpověď krále na žádost ministrů o zproštění funkce.[236] Tímto dopisem vystupuje koruna sama do popředí, staví se na stranu ministrů a proti shromáždění.
Jde ještě dál: tvoří kabinet mimo shromáždění, povolává Beckeratha, ktcrý sedí ve Frankfurtu na krajní pravici a o němž celý svět předem ví, že nemůže v Berlíně nikdy počítat s většinou.
Králův list kontrasignoval pan Auerswald. Ať si pan Auerswald zodpoví, že takovýmto způsobem nastrkuje korunu, aby kryl svůj hanebný ústup, že se pokouší schovat před sněmovnou za konstituční princip a zároveň po něm šlape tím, že korunu kompromituje, a tak podněcuje k republice!
Konstituční princip! křičí ministři. Konstituční princip! křičí pravice. Konstituční princip! sténá dutou ozvěnou "Kölnische Zeitung".
"Konstituční princip!" Jsou snad tito pánové opravdu tak zpozdilí a věří, že německý lid lze vyvést z bouří roku 1848 a uchránit jej před hrozícím zhroucením všech tradičních historických institucí, k němuž může dojít každého dne, prohnilým montesquieuovsko-delolmovským rozdělením mocí, otřepanými frázemi a dávno demaskovanými fikcemi!
"Konstituční princip!" Avšak právě ti pánové, kteří chtějí konstituční princip stůj co stůj zachránit, musí přece nejprve pochopit, že za provisorního stavu lze konstituční princip zachránit jen energií!
"Konstituční princip!" Ale což hlasování berlínského shromáždění, kolise mezi Postupimí a Frankfurtem, nepokoje, pokusy reakce a provokace soldatesky už dávno neukázaly, že přes všechny fráze stále ještě stojíme na revoluční půdě, že fikce, jako bychom už stáli na půdě konstituované, hotové konstituční monarchie, vede jen a jen ke kolisím, které přivedly "konstituční princip" už teď na pokraj propasti?
Provisorní poměry ve státě po revoluci vyžadují vždy diktaturu, a to energickou diktaturu. Vytýkali jsme Camphausenovi hned od počátku, že nevystupoval diktátorsky, že bez meškání nerozbil a neodklidil pozůstatky starých institucí. Zatímco se tedy pan Camphausen oddával konstitučním ilusím, posilovala poražená strana své posice v byrokracii i v armádě, ba odvažovala se tu a tam i otevřeného boje. Bylo svoláno shromáždění, aby dohodlo ústavu. Vystupovalo vedle koruny jako rovný s rovným. Dvě rovnoprávné moci za provisorního stavu! Právě rozdělení mocí, jímž se pan Camphausen pokoušel "zachránit svobodu", právě toto rozdělení mocí muselo za provisorního stavu vést ke kolisím. Za korunou se skrývala kontrarevoluční kamarila šlechty, armády a byrokracie. Za většinou shromáždění stála buržoasie. Vláda se pokoušela prostředkovat. Jsouc příliš slabá, aby mohla energicky zastupovat zájmy buržoasie a rolnictva a jedním úderem svrhnout moc šlechty, byrokracie a armádních špiček, a příliš neobratná, aby na každém kroku nepoškozovala buržoasii svými finančními opatřeními, dosáhla jen toho, že se znemožnila u všech stran a vyvolala kolisi, které se právě chtěla vyhnout.
Dokud nejsou poměry konstituovány, není nikdy rozhodující ten či onen princip, nýbrž jedině salut public, veřejné blaho. Vláda mohla zabránit konfliktu mezi shromážděním a korunou jen tím, že by uznávala jedině princip veřejného blaha, a to i přes nebezpečí, že se sama dostane do kolise s korunou. Ale dala přednost tomu "neznemožnit" se v Postupimi. Nikdy neváhala použít opatření veřejného blaha (mesures de salut public), diktátorských opatření, proti demokracii. Neboť co jiného byla aplikace starých zákonů na politické zločiny, dokonce i když pan Märcker už uznal, že tyto paragrafy pruského zákoníku by měly být zrušeny? Co jiného bylo masové zatýkání ve všech částech království?
Ale zakročit z důvodů veřejného blaha proti kontrarevoluci, toho se vláda střežila!
A právě tato vlažnost vlády vůči denně vzrůstající hrozbě kontrarevoluce donutila shromáždění, aby samo diktovalo opatření veřejného blaha. Byla-li koruna representovaná ministry příliš slabá, muselo zakročit samo shromáždění. Učinilo to usnesením z 9. srpna. Učinilo to ještě velmi mírným způsobem, dalo ministrům jen výstrahu. Ministři si toho ani nevšimli.
A jak s tím také mohli souhlasit! Usnesení z 9. srpna pošlapává konstituční princip, je to přehmat zákonodárné moci proti moci výkonné, boří rozdělení a vzájemnou kontrolu mocí, jež jsou tak nutné v zájmu svobody, činí z dohodovacího shromáždění národní konvent!
A teď následuje soustředěná palba hrozeb, hromový apel na strach maloměšťáků a dalekosáhlá perspektiva hrůzovlády s gilotinou, progresivními daněmi, konfiskacemi a rudým praporem.
Berlínské shromáždění jako konvent! Jaká ironie!
Ale pánové nemají tak docela nepravdu. Bude-li vláda takto dál pokračovat, pak máme zanedlouho konvent, a to nejen pro Prusko, nýbrž pro celé Německo, konvent, jehož úkolem bude potlačit všemi prostředky občanskou válku našich dvaceti Vendée i nevyhnutelnou válku s Ruskem. Zatím ovšem máme jen parodii Konstituanty[237]!
Jak ale páni ministři, apelující na konstituční princip, sami tento princip zachovávali?
9. srpna nechali shromáždění klidně se rozejít v dobré víře, že ministři jeho usnesení provedou. Ani je nenapadlo, aby mu oznámili, že nehodlají usnesení provést, a tím méně, aby podali demisi.
Po celý měsíc rozvažují a nakonec, když hrozí řada interpelací, shromáždění zkrátka oznámí: je samozřejmé, že usnesení neprovedou.
Když nato shromáždění ministrům uloží, aby usnesení přesto provedli, schovají se za korunu, vyvolají roztržku mezi korunou a shromážděním, a tak podněcují k republice.
A tito pánové ještě mluví o konstitučním principu!
Shrnujeme:
Nevyhnutelná kolise mezi dvěma rovnoprávnými mocemi za provisorního stavu se dostavila. Kabinet nedovedl vládnout dost energicky, neučinil nutná opatření veřejného blaha. Shromáždění plnilo jen svůj úkol, když kabinetu připomnělo jeho povinnost. Kabinet to vydává za porušení práv koruny a kompromituje korunu ještě ve chvíli svého odstoupení. Koruna a shromáždění stojí proti sobě. "Dohoda" vedla k roztržce, ke konfliktu. Rozhodnou možná zbraně.
Zvítězí ten, kdo bude mít nejvíc odvahy a důslednosti.
IV
Kolín 15. září. Vládní krize vstoupila opět do nového stadia. Nikoli příjezdem a marným úsilím nepřijatelného pana Beckeratha, nýbrž vojenskou revoltou v Postupimi a v Nauenu. Konflikt mezi demokracií a aristokracií propukl přímo v lůně gardy: vojáci vidí v usnesení shromáždění ze 7. své osvobození od tyranie důstojníků a posílají shromáždění děkovné adresy, provolávají mu slávu.
Tím je kontrarevoluci vyražen meč z rukou. Nyní si nebudou troufat shromáždění rozpustit, a jestliže to neudělají, nezbude nic jiného než povolit, usnesení shromáždění provést a povolat Waldeckovu vládu.
Revolta postupimských vojáků nám patrně ušetří jednu revoluci.
Napsal K. Marx 11., 12., 13. a 15. září 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 100, 101, 102 a 104
z 12., 13., 14. a 16. září 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání).234 Druhý, třetí a čtvrtý článek z této série článků byl v „Neue Rheinische Zeitung“ otištěn pod názvem „Krize“.
235 26. července 1830 byly vydány královské dekrety (ordonance), které zrušily ve Francii svobodu tisku, vyhlásily rozpuštění sněmoven a změnily volební zákon tak, že počet voličů byl snížen o tři čtvrtiny. Tato mimořádná opatření vlády Karla X. byla podnětem k červencové buržoasní revoluci z roku 1830 ve Francii.
24. února 1848 byla ve Francii svržena monarchie Ludvíka Filipa.
236 Ve svém poselství z 10. září 1848 vyslovil Bedřich Vilém IV. souhlas s názorem ministrů, že usnesení pruského Národního shromáždění ze 7. září 1848 (viz zde) je porušením „principu konstituční monarchie“, a schválil rozhodnutí vlády podat na protest proti tomuto postupu shromáždění demisi.
237 Konstituanta — Ústavodárné shromáždění ve Francii, které zasedalo od 9. července 1789 do 30. září 1791.