B. Engels: Dohodovací zasedání ze 17. června

Bedřich Engels

Dohodovací zasedání ze 17. června

Kolín 19. června. "Ničemu se nenaučili a nic nezapomněli" - tato slova platí o Camphausenově vládě stejně jako o Bourbonech.

14. června vtrhne lid do zbrojnice, pobouřen tím, že se dohodovači zřekli revoluce. Chce mít nějakou záruku proti Národnímu shromáždění a ví, že nejlepší zárukou jsou zbraně. Zbrojnice je vzata útokem a lid se sám ozbrojuje.

Dobytí zbrojnice - událost, která nemá přímé výsledky, revoluce, jež se zastavila na půl cestě - přesto způsobilo, že:

1) třesoucí se shromáždění odvolalo své usnesení z minulého dne a prohlásilo, že se staví pod ochranu berlínského obyvatelstva;

2) opustilo vládu v životně důležité otázce a většinou 46 hlasů nechalo propadnout Camphausenův návrh ústavy;

3) vláda se ihned začala úplně rozpadávat, ministři Kanitz, Schwerin a Auerswald odstoupili (z nich je zatím jen Kanitz definitivně nahrazen Schreckensteinem) a pan Camphausen si teprve 17. června vyžádal od shromáždění třídenní lhůtu, aby svůj rozpadlý kabinet zase doplnil.

To všechno způsobil útok na zbrojnici.

A v téže době, kdy se důsledky samovolného ozbrojení lidu tak názorně projevují, troufá si vláda právě tento čin lidu odsuzovat! V téže době, kdy shromáždění a vláda uznávají povstání, jsou účastníci povstání stíháni, používá se proti nim staropruských zákonů, ve shromáždění se po nich hází blátem a mluví se o nich jako o sprostých zlodějích!

Téhož dne, kdy se vystrašené shromáždění staví pod ochranu těch, kdo dobyli zbrojnice, jsou tito bojovníci prohlášeni výnosy pánů Griesheima (komisaře ministerstva války) a Temma (státního návladního) za "lupiče" a "sprosté zloděje". "Liberální" pan Temme, kterému revoluce umožnila návrat z vyhnanství, začíná přísně stíhat ty, kdo chtějí pokračovat v revoluci. Korn, Löwinsohn a Urban jsou zatčeni. Po celém Berlíně stíhá jedna domovní prohlídka druhou. Kapitán Natzmer, který správně odhadl situaci a ihned pochopil, že musí odtáhnout ze zbrojnice, člověk, který svým pokojným ústupem uchránil Prusko před novou revolucí a ministry před velkým nebezpečím - tento člověk je postaven před válečný soud a souzen podle vojenských předpisů, které jej odsuzují k smrti.

Dohodovači se už také vzpamatovali z úleku. Na zasedání 17. června se zříkají bojovníků, kteří útočili na zbrojnici, právě tak jako se 9. června zřekli bojovníků z barikád. Na tomto zasedání 17. června se přihodilo toto:

Pan Camphausen prohlásil, že shromáždění nyní vyloží, jak se všechno sběhlo, aby mohlo rozhodnout, má-li být na vládu pro útok na zbrojnici vznesena žaloba.

Ovšem, byl tu důvod žalovat ministry, ale ne proto, že připustili útok na zbrojnici, nýbrž proto, že jej vyvolali tím, že zašantročili jeden z nejvýznamnějších výsledků revoluce - ozbrojení lidu.

Po panu Camphausenovi vystupuje pan Griesheim, komisař ministerstva války. Zevrubně popisuje zbraně uložené ve zbrojnici, zejména pušky "zcela nového typu, výhradní tajemství Pruska", zbraně "historického významu" a všelijaké jiné pamětihodnosti. Popisuje, jak byla zbrojnice hlídána: nahoře 250 vojáků, dole občanská garda. Poukazuje na to, že přísun a odsun zbraní ze zbrojnice jako hlavního skladiště celého pruského státu téměř nebyl březnovou revolucí přerušen.

Po všech těchto předběžných poznámkách, jimiž se vynasnažil získat sympatie dohodovačů pro tak nesmírně zajímavou instituci, jako je zbrojnice, přichází konečně k událostem z 14. června.

Lidé byli neustále upozorňováni na zbrojnici, na to, že se z ní odesílají zbraně; říkalo se jim, že zbraně prý patří jim.

Ovšemže zbraně patřily lidu; předně jako národní majetek a za druhé jako součást práva na ozbrojení, které si lid vydobyl a které mu bylo zaručeno.

Pan Griesheim "může s určitostí prohlásit, že první vystřelil dav na občanskou gardu".

Toto tvrzení se jako kapka kapce podobá báchorce o "sedmnácti vojácích" zabitých v březnových dnech.

Pan Griesheim vypravuje dále, jak lid vtrhl do zbrojnice, jak občanská garda ustoupila a nato "bylo ukradeno 1100 pušek nejmodernějšího typu, což znamená nenahraditelnou ztrátu"(!) Kapitána Natzmera prý přemluvili, aby ustoupil, to jest, aby "porušil svou povinnost"; a vojsko ustoupilo.

A nyní dochází pan komisař ministerstva války ve své zprávě k místu, při němž mu jeho staropruské srdce krvácí; lid znesvětil svatyni starého Pruska. Poslyšte jen:

"V horních místnostech zbrojnice se teď rozpoutaly úplné hrůzy: kradlo se, loupilo a ničilo. Nové zbraně shazovali dolů a rozbíjeli je, starobylé zbraně nenahraditelné ceny, pušky vykládané stříbrem a slonovinou, důmyslné, těžko nahraditelné modely děl byly zničeny; trofeje a prapory dobyté krví lidu, k nimž se víže čest ‚národa, byly roztrhány a zhanobeny!" (Všeobecné rozhořčení; všichni volají: fuj! fuj!)

Toto rozhořčení starého mazáka nad frivolností lidu působí opravdu komicky. Lid páchal "úplné hrůzy" na starých piklhaubnách, landveráckých čákách a ostatním harampátí "nenahraditelné ceny"! "Nové zbraně" házel na dlažbu! Jaká "hrůza" pro podplukovníka zešedivělého ve službě, který se směl "novým zbraním" jen pokorně obdivovat ve zbrojnici, zatímco jeho pluk cvičil s odřenými a zašlými puškami. Lid zničil modely děl! Nechtěl by pan Griesheim, aby si lid při revoluci napřed natáhl glazé rukavičky? Ale to nejhroznější teprve přijde - trofeje starého Pruska byly zhanobeny a roztrhány!

Pan Griesheim nám tu podává zprávu o faktu, z něhož vyplývá, že berlínský lid projevil 14. června velmi správné revoluční cítění. Když berlínský lid pošlapal prapory dobyté u Lipska a Waterloo, zřekl se takzvaných osvobozeneckých válek. To první, co musí Němci ve své revoluci udělat, je skoncovat s celou svou hanebnou minulostí.

Ale staropruské shromáždění dohodovačů muselo ovšem křičet "fuj! fuj!" k činu, jímž lid poprvé revolučně vystoupil nejen proti svým utiskovatelům, ale také proti blýskavým ilusím své vlastní minulosti.

Přestože se pan Griesheim nad takovým zločinem tak čepýří a rozhořčuje, nezapomene poznamenat, že celá tato historie "stála stát 50 000 tolarů a zbraně pro několik praporů vojska".

Pan Griesheim pokračuje:

"K útoku na zbrojnici nedošlo proto, že by se lid chtěl ozbrojit. Rozprodávali potom zbraně za pár grošů."

Podle mínění pana Griesheima byl útok na zbrojnici pouze dílem hrstky zlodějů, kteří kradli pušky, aby je zase prodávali za kořalku. Proč ti "lupiči" vydrancovali zrovna zbrojnici a ne bohaté obchody zlatníků a směnárníků - na tuto otázku zůstal pan komisař ministerstva války dlužen odpověď.

"Nešťastnému (!) kapitánovi byla projevena velmi živá účast, protože porušil svou povinnost jen proto, aby, jak se říká, neprolil krev občanů; jeho čin byl dokonce vylíčen jako hodný uznání a díků; dnes ho dokonce navštívila deputace, která žádá, aby jeho čin byl uznán jako hodný vděčnosti celé vlasti. (Rozhořčení.) Byli to poslanci různých klubů v čele s asesorem Schrammem. (Rozhořčení na pravici a výkřiky "fuj ľ') Je jisté, že kapitán porušil první a nejpřednější povinnost vojáka - opustil své místo, přestože měl výslovnou instrukci, aby to bez zvláštního rozkazu nečinil. Namluvili mu, že odejde-li ze zbrojnice, zachrání trůn, že prý všechno vojsko opouští město a král že uprchl z Postupimi. (Rozhořčení.) Jednal právě tak jako roku 1806 onen velitel, který rovněž bez okolků vydal svěřenou mu pevnost, místo aby ji hájil. A co se týká námitky, že prý svým ústupem zabránil krveprolití, ta padá sama sebou; nikomu by nebyl zkřiven ani vlas na hlavě, neboť opustil své místo v okamžiku, kdy mu už ostatní část praporu spěchala na pomoc." (Výkřiky "výborně!" na pravici, syčení na levici.)

Pan Griesheim ovšem opět zapomněl, že právě reservovanost kapitána Natzmera zachránila Berlín před novým ozbrojeným bojem, ministry před velkým nebezpečím a monarchii před pádem. Pan Griesheim je opět typickým podplukovníkem, nevidí v Natzmerově jednání nic jiného než porušení subordinace, zbabělé opuštění místa, zradu podle známého staropruského příkladu z roku 1806. Člověk, kterému monarchie děkuje za svou záchranu, má být odsouzen k smrti. Skvělý příklad pro celou armádu!

A jak se při tomto výkladu pana Griesheima chovalo shromáždění? Bylo ozvěnou jeho rozhořčení. Levice se nakonec zmohla na protest - syčením. Berlínská levice se vůbec chová stále zbaběleji, stále dvojznačněji. Kde byli tito pánové, kteří při volbách využili lidu, kde byli v noci 14. června, kdysi lid z pouhé bezradnosti nechal brzy opět uniknout vydobyté vymoženosti, kdy mu jen chyběl vůdce, aby vítězství dovršil? Kde byli tehdy pánové Berends, Jung, Elsner, Stein a Reichenbach? Seděli doma nebo dělali neškodné zákroky u ministrů. Ale to ještě není všechno. Neodvážili se ani hájit lid před spíláním a pomluvami vládního komisaře. Ani jediný řečník se proti tomu neozval. Nikdo nechce být odpovědný za čin lidu, který jim přinesl první vítězství. Neodvažují se než - syčet! Jaké hrdinství!

Napsal B. Engels 19. června 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 20 z 20. června 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny