Karel Marx a Bedřich Engels
Německá ideologie
III
Svatý Max
III. Zločin
Poznámka 1.
„Dopustíš-li, aby ti někdo druhý dal právo [dal za pravdu], pak také musíš dopustit, aby ti nedal za pravdu [způsobil bezpráví]. Dostane-li se ti od něho zadostiučinění a odměny, pak od něho očekávej i obžalobu a trest. Vedle práva je tu bezpráví, vedle zákonnosti zločin. Co —jsi? Jsi — zločinec! !“ (Str. 262.)
Vedle code civil[a] je tu code Pénal[b], vedle code pénal code de commerce[c]. Co jsi? Jsi — obchodník!
Svatý Sancho nás mohl ušetřit tohoto otřesného překvapeni. Věta: „Dopustíš-li, aby ti někdo druhý dal právo, pak také musíš dopustit, aby ti nedal za pravdu“ ztratila u něho jakýkoli smysl, pokud tím má být vysloveno navíc nějaké nové určení; neboť u něho to znamená už podle jedné dřívější rovnice: Dopustíš-li, aby ti někdo druhý dal právo, pak dopouštíš, aby ti bylo dáno cizí právo, což znamená tvé bezpráví.
A. Jednoduchá kanonisace zločinu a trestu
a) Zločin
Co se zločinu týče, je to, jak jsme už viděli, název pro jednu z obecných kategorií se sebou shodného egoisty, negace svátosti, hřích. V uvedených antithesích a rovnicích o příkladech svátosti: o státu, právu, zákonu, bylo možno negativní vztah Já k těmto svátostem anebo sponu nazvat i zločinem, tak jako u Hegelovy Logiky, která je rovněž takovým příkladem svátosti, může svatý Sancho také říci: Já nejsem Hegelova Logika, Já se prohřešuji proti Hegelově Logice. Protože mluvil o právu, o státě atd., musel by nyní pokračovat: Jiným příkladem hříchu čili zločinu jsou tak zvané zločiny právní či politické. Místo toho nám zase zevrubně vykládá, že prý tyto zločiny jsou
| hřích proti svátosti, „ „ utkvělé myšlence, „ „ přízraku, „ „ „Člověku“. |
„Zločincem je možno být jen vůči nějaké svátosti.“ (Str. 268.)
Trestní zákoník má platnost jedině díky svátosti.“ (Str. 318.) „Z utkvělé myšlenky vznikají zločiny.“ (Str. 269.)
„Zde se ukazuje, jak je to opět ‚člověk jako takový‘, který dospívá i k pojmu zločinu, hříchu, a tím k pojmu práva.“ (Předtím to bylo obráceně.) „Takový člověk, ve kterém Já nepoznávám člověka, je hříšník.“ (Str. 268.)
Poznámka 1.
„Mohu se Já domnívat, že se nějaký Člověk vůči Mně dopustí zločinu“ (tvrdí se v kontroversi proti francouzskému lidu za revoluce)‚ „a nedomnívat se přitom, že takový člověk musí jednat, jak Já uznám za dobré? A o tomto jednání říkám Já, že je správné, dobré atd., kdežto jednání, které se neshoduje s tím, co Já uznám za dobré, nazývám zločinem. Já tudíž myslím, že druzí se musí vydat za týmž cílem jako Já, jako bytosti, které mají být poslušny nějakého ‚rozumného‘ zákona“ (Povolání! Určení! Úkol! Svátost!!!). „Já ustanovuji, co je člověk jako takový a co znamená jednat opravdu lidsky, a požaduji od každého, aby se mu tento zákon stal normou a ideálem, protože jinak by prokázal, že je hříšník a zločinec...“ (Str. [267,] 268.)
Přitom roní slzy plné předtuch nad hrobem „osobitých lidí“, které svrchovaný lid v době teroru pobil ve jménu svátosti. Ukazuje dále na jednom příkladu, jak je možno z tohoto svatého stanoviska sestrojit jména skutečných zločinů.
„Jestliže, jako za revoluce, to, co je přízrak, co je člověk, je pojato jako ‚dobrý občan‘, pak z tohoto pojetí člověka vyplývají ‚politické přečiny a zločiny‘.“ (Správně by mělo být: pak tento pojem atd. je jinou stránkou známých zločinů atd.) (Str. 268.)
Že v tomto oddíle o zločinu se u Sancha ze všech jeho vlastností dostává k slovu nejvíce jeho důvěřivost, to nám toto místo skvěle dokazuje, neboť autor tu s pomocí za vlasy přitažené synonymiky znásilňuje slovo citoyen a dělá ze sansculotů revoluce „dobré občany“ města Berlína. „Dobří občané a věrní úředníci“ jsou podle svatého Maxe spjati nerozlučnou sounáležitostí. „Robespierre např., Saint-Just atd.“ byli tedy asi „věrní úředníci“, kdežto Danton se dopustil finančních přečinů a promrhal státní peníze. Zdá se, že bude-li Sancho takhle slibně pokračovat, můžeme se od něho jednou dočkat dějin revoluce pro pruské obyvatele měst i venkova.
Poznámka 2. — Když nám takto svatý Sancho předvedl politický i právní zločin jako příklad zločinu vůbec, totiž jako příklad své kategorie zločinu, hříchu, negace, nepřátelství, urážky, pohrdání svátostí, nezpůsobného chování k svátosti, může teď směle prohlásit:
„V zločinu dosud egoista obhajoval sebe a vysmíval se svátosti.“ (Str. 319.)
Na tomto místě jsou všechny dosavadní zločiny připisovány se sebou shodnému egoistovi na stranu „dal“, ačkoli později budeme muset některé z nich zase převést na stranu „má dáti“. Sancho si myslí, že lidé dosud páchali zločiny jen proto, aby se vysmívali „svátosti“, a aby se neobhajovali vůči věcem, nýbrž vůči tomu, co je na věcech svaté. Protože krádež nějakého chuďasa, který si přivlastní cizí tolar, je možno zařadit do kategorie zločinu proti zákonu, spáchal proto tento chuďas krádež jen a jen pro potěšení, aby porušil zákon. Zrovna tak, jako si předtím Jacques le bonhomme namlouval, že zákony byly vůbec vydávány jen kvůli svátosti a že jen kvůli svátosti se zloději dostávají za mříže.
b) Trest
Protože se právě potýkáme s právními a politickými zločiny, vychází při této příležitosti najevo, že následkem takovýchto zločinů „v obvyklém smyslu“ bývá zpravidla nějaký trest, anebo také, jak stojí psáno, „odplata za hřích je smrt“. Po tom, co jsme už vyslechli o zločinu, je samozřejmé, že trest je sebeobhajoba a obrana svátosti proti těm, kteří ji znesvěcují.
Poznámka 1.
„Trest má smysl jen tehdy, má-li být odplatou za porušení nějaké svátosti.“ (Str. 316.) V trestu prý „upadáme do pošetilosti, že chceme vyhovět právu, strašidlu“ (svátosti). Svátost prý se tu „brání člověku“. (Svatý Sancho „tu upadá do pošetilosti“, že mylně pokládá „člověka jako takového“ za „Jedince“, za „osobitá Já“ atd.) (Str. 318.)
Poznámka 2.
„Trestní zákoník trvá jedině skrze svátost a sám sebou zaniká, upustí-li se od trestu.“ (Str. 318.)
Svatý Sancho chce vlastně říci: trest sám sebou zaniká, upustí-li se od trestního zákoníku, tj. trest trvá jedině skrze trestní zákoník. „Ale cožpak není nesmyslný“ trestní zákoník, existující jedině skrze trest, „a není nesmyslný i“ trest, existující jen skrze trestní zákoník? (Sancho kontra Hess, Wigand, str. 186.) Sancho tu pokládá omylem trestní zákoník za jakousi učebnici theologické morálky.
Poznámka 3. Jak z utkvělé myšlenky vzniká zločin, k tomu tento příklad:
„Posvátnost manželství je utkvělá myšlenka. Z posvátnosti plyne, že nevěra je zločin, a proto za ni jistý zákon o manželství“ (k veliké zlosti „n...... sněmovnám“ a „caru všech R...“, neméně i „japonskému císaři“ a „císaři čínskému“ a zejména „sultánovi“) „stanoví kratší či delší trest.“ (Str. 269.)
Bedřichu Vilémovi IV., který si myslí, že může vydávat zákony přiměřené svátosti a škorpí se proto stále s kdekým, může být útěchou, že v našem Sanchovi našel alespoň jednoho, který věří ve stát. Svatý Sancho by měl jednou porovnat pruský zákon o manželství, který existuje jen v hlavě svého tvůrce, s ustanoveními v code civil, platnými v praxi, kde může zjistit rozdíl mezi posvátnými a světskými zákony o manželství. V pruském fantastickém výtvoru má být posvátnost manželství uplatňována z moci státu vůči muži i ženě; ve francouzské praxi, kde se na ženu pohlíží jako na mužovo soukromé vlastnictví, může být za cizoložství potrestána jen žena, a i ta jen na žádost muže, který uplatňuje své vlastnické právo.
B. Osvojení zločinu a trestu s pomocí antithese
| Zločin ve smyslu člověka | = | porušování zákona člověka (vyhlášení vůle státu, státní moci, státního násilí) (Str. 259 nn.) |
| Zločin ve smyslu Já | = | porušování zákona Já (vyhlášení vůle Já, násilí Já, moci Já) (Str. 256 a jinde.) |
Vzájemný poměr těchto rovnic je poměr dvou členů antithese; pramení pouze z protikladu mezi „Člověkem“ a „Já“. Je to jen shrnutí toho, co tu už bylo. Svátost stíhá trestem „Já“ — „Já trestá ‚Já‘“.
| Zločin = nepřátelství vůči zákonu člověka (vůči svátosti). | — | Nepřátelství = zločin proti zákonu Já. |
| Zločinec = nepřítel čili odpůrce svatého (svátost jako mravní osoba). | — | Nepřítel čili odpůrce = zločinec proti „Já“, proti tělesnému. |
| Tresty = obrana svátosti proti „Já“. | — | Obrana Já = trest Já vůči „Já“. |
| Trest = zadostiučinění (pomsta) Člověka vůči „Já“. | — | Zadostiučinění (pomsta) = trest Já vůči „Já“. |
V poslední antithesi je možno zadostiučinění nazvat i sebezadostiučiněním, protože je to zadostiučinění Já na rozdíl od zadostiučinění Člověka.
Máme-li pak ve výše uvedených antithetických rovnicích na zřeteli vždy jen první článek, dojdeme k této řadě jednoduchých antithesí, kde v thesi je vždy posvátný, obecný, cizí název, a v antithesi vždy název světský, osobní, osvojený.
| Zločin | — | nepřátelství. |
| Zločinec | — | nepřítel čili odpůrce. |
| Tresty | — | obrana Já. |
| Trest | — | zadostiučinění, pomsta, sebezadostiučinění. |
Hned budeme muset povědět slovíčko dvě o těchto rovnicích a antithesích, které jsou tak prosté, že i „trouba od narození“ (str. 434) si může tuto „jedinečnou“ metodu myšlení osvojit za pět minut. Napřed ještě několik jiných dokladů než ty, které jsme už uváděli.
Poznámka 1.
„Vůči Mně nemůžeš být nikdy zločincem, nýbrž jen odpůrcem“, str. 268 — a „nepřítelem“ v témž smyslu na str. 256. — Zločin jakožto nepřátelství člověka — k tomu jsou na str. 268 uvedeni jako příklad „nepřátelé vlasti“. — „Na místo trestu má“ (mravní postulát) „nastoupit zadostiučinění, které zase nemůže směřovat k tomu, aby učinilo zadost právu či spravedlnosti, nýbrž aby vyhovělo nám.“ (Str. 318.)
Poznámka 2. Tím, že svatý Sancho bojuje proti svatozáři (valchovně) nynější moci, neseznamuje se ani s touto mocí, natož aby ji vůbec napadl; vytyčuje jen mravní požadavek, že prý se má formálně změnit vztah Já k této moci. (Viz Logiku.)
„Já musím být srozuměn s tím“ (přehnané ujišťování), „že on“ (sc.[d] Můj nepřítel, za kterým stojí hezkých pár miliónů) „se Mnou nakládá jako se svým nepřítelem; ale Já se nikdy nesmím smířit s tím, aby se Mnou zacházel jako se svým stvořením, jako se svým nástrojem, a abych se musel řídit jeho rozumem či nerozumem.“ Str. 256 (kde pp. Sanchovi ponechává jen velmi omezenou svobodu, totiž aby si vybral, zda se sebou nechá nakládat jako s jeho nástrojem, anebo zda snese těch 3300 ran, které mu Merlin vysázel na posaderas. Tuto svobodu mu ponechává každý trestní zákoník, který se ho ovšem nebude nejprve ptát, jakým způsobem má vyhlásit pp. Sanchovi své nepřátelství). — „Ale imponujete-li odpůrci i jako síla“ (jste-li pro něho iiějakou „imposantní silou“), „přece jen pro něj nejste posvěcenou autoritou; leda by to byl darebák. Není vám povinen respektem ani úctou, i když se má na pozoru před vámi a před vaší mocí.“ (Str. 258.)
Svatý Sancho tu sám vystupujejako „darebák“, neboť s velkou vážností darebně chytračí s rozdílem mezi „imponovati“ a „býti respektován“, „mít se na pozoru“ a „chovat úctu“, což je rozdíl nejvýš tak o šestnáctinku. Jestliže se svatý Sancho před někým „má na pozoru“, pak „žije v reflexi a má nějaký předmět, o kterém reflektuje, který respektuje a před nímž pociťuje posvátnou bázeň a strach“. (Str. 115.)
Trest, pomsta, zadostiučinění atd. vycházejí podle předchozích rovnic pouze ze Mne; pokud je svatý Sancho předmětem zadostiučinění, je možno antithesi obrátit: Tím se sebezadostiučinění promění v [pojem, vyjadřující, že bylo někomu jinému dáno zadostiučinění na Mně anebo] že Já bylo odepřeno zadostiučinění.
Poznámka 3. Tíž ideologové, kteří si mohli domýšlet, že právo, zákon, stát atd. vzešly z nějakého obecného pojmu, nakonec třeba z pojmu člověka, a že byly rozvíjeny kvůli tomuto pojmu, ti ideologové si ovšem také mohou domýšlet, že zločiny jsou páchány jedině ze zpupnosti vůči nějakému pojmu, že snad zločiny nejsou vůbec nic víc než výsměch pojmům a že jsou trestány jen proto, aby bylo postiženým pojmům učiněno zadost. O tom jsme předtím u práva a už dříve u hierarchie řekli, co bylo třeba, a zde na to odkazujeme. — Ve svrchu uvedených antithesích se proti kanonisovaným určením zločin, trest apod. staví jméno jiného určení, které si svatý Sancho, jak je jeho zvykem, vybírá a osvojuje z těchto prvních určení. Toto nové určení, které, jak jsme řekli, tu vystupuje jako pouhé jméno, má jako jméno světské obsahovat bezprostředně individuální vztah a vyjadřovat faktický poměr. (Viz Logiku.) Jenže v dějinách práva zjišťujeme, že v nejranějších a nejprimitivnějších údobích se právo zakládalo bezprostředně na těchto individuálních, faktických poměrech v jejich nejdrsnější podobě. S rozvojem občanské společnosti, tj. tím, jak se osobní zájmy vyvíjely v zájmy třídní, měnily se právní vztahy a civilisovaly svůj výraz. Nebyly už pojímány jako vztahy individuální, nýbrž jako obecné, všem společné. Zároveň přenesla dělba práce obhajování střetávajících se zájmů jednotlivých individuí na malý počet z nich, takže potom také přestalo být právo prosazováno barbarským způsobem. Celá Sanchova kritika práva se ve svrchu uvedených antithesích omezuje na to, že civilisovaný výraz právních vztahů a civilisovanou dělbu práce prohlašuje za výplod „utkvělé myšlenky“, svátosti, a že sobě naopak přisuzuje barbarský výraz a barbarský způsob, jak urovnávat tyto vztahy. Pro Sancha tu jde jen o jména, věci samé se nedotýká, protože nezná skutečné vztahy, na kterých se zakládají tyto různé formy práva, a protože v právním výrazu třídních vztahů spatřuje jen idealisovaná jména oněch barbarských vztahů. Tak se v Stirnerově vyhlášení vůle shledáváme s vypovězením války, v nepřátelství, v sebeobraně atd. nacházíme kopii pěstního práva a praxi staršího feudálního zřízení, v zadostučinění, pomstě atd. se shledáváme s ius talionis, s gewere starých Germánů, s compensatio, satisfactio, zkrátka s tím, co je nejdůležitější v leges barbarorum a v consuetudines feudorum[128] — a to si Sancho neosvojil z knih, nýbrž si to osvojil a zamiloval, když naslouchal vyprávění svého bývalého pána o Amadisovi de Gaula[129]. Svatý Sancho dochází tedy nakonec zase jen k nemohoucímu mravnímu přikázání, že má každý sám sobě zjednat zadostučinění a sám vykonávat tresty. Věří Donu Quijotovi, že pouhým mravním příkazem dokáže věcné síly, vznikající z dělby práce, proměnit beze všeho v síly osobní. Jak právní vztahy souvisí s vývojem těchto věcných sil, vzešlým z dělby práce, je možno zjistit už z historického vývoje moci soudů a z nářků feudálů na vývoj práva. (Viz např. Monteil cit. m. XIVe, XVe siècle.) Právě v epoše mezi vládou aristokracie a vládou buržoasie, kde se střetávaly zájmy dvou tříd, kdy obchodní styky mezi evropskými národy se začínaly významně rozrůstat a kdy proto i mezinárodní styk nabýval buržoasní povahy, počala nabývat významu moc soudů, a za vlády buržoasie, kdy je tato rozvinutá dělba práce nezbytně nutná, dosahuje moc soudů nejvyššího vrcholu. Je naprosto lhostejné, co si přitom domýšlejí služebníci dělby práce, soudcové, a natož pak professores iuris[e].
C. Zločin v obvyklém i neobvyklém smyslu
Předtím byl zločin v obvyklém smyslu připsán na stranu „dal“ egoistovi v neobvyklém smyslu tím, že byl zfalšován; nyní vychází tato falsifikace najevo. Neobvyklý egoista tu shledává, že páše jen neobvyklé zločiny, které je nutno uplatňovat vůči obvyklému zločinu. Připisujeme tedy pp[f] egoistovi obvyklé zločiny zase na stranu „má dáti“, jako pr. contra[g].
Boj obvyklých zločinců proti cizímu vlastnictví je možno vyjádřit i tak (ačkoli to platí o každém konkurentovi),
| že | — | „hledají cizí statek“ (str. 265), hledají posvátný statek, hledají Svátost, čímž je obvyklý zločinec proměněn ve „věřícího“ (str. 265). |
Tato výtka egoisty v neobvyklém smyslu zločinci v obvyklém smyslu je však jen naoko — vždyť právě on, egoista v neobvyklém smyslu, se pachtí za svatozáří celého světa. Nevytýká vlastně zločinci, že hledá „Svátost“, nýbrž že hledá „statek“ [das Gut].
Když si svatý Sancho ve vlastní hlavě vystavěl místo novodobého světa „vlastní svět, nebe“, tentokrát totiž svět válek a potulných rytířů, když zároveň prokázal, že se jakožto rytířský zločinec liší od obyčejných zločinců, vydává se nyní znovu na křížovou výpravu proti „drakům a mladým pštrosům, příšerám“, „přízrakům, strašidlům a utkvělým myšlenkám“. Jeho věrný sluha Szeliga kluše zbožně za ním. Ale když tak putují, přihodí se to úžasné dobrodružství s nešťastníky, kteří byli násilně vedeni, kam se jim nechtělo, jak stojí psáno u Cervantesa v kapitole dvaadvacáté. Kdyžtě totiž náš potulný rytíř a jeho sluha Don Quijote pořád cválali, zvedl Sancho oči a spatřil, že se k nim blíží asi dvanáct mužů, vesměs na rukou spoutaných a svázaných dlouhým řetězem, provázených komisařem a čtyřmi četníky, kteříž náleželi k Svatému Bratrstvu[130], k bratrstvu svatých, k svátosti. Když pak se přiblížili, otázal se svatý Sancho velmi zdvořile stráži, aby ho laskavě poučily a řekly mu, proč ty lidi tak spoutané odvádějí. „Jsou to zajatci pro stavbu Jeho Veličenstva, poslaní do Špandavy[131], víc vědět nepotřebujete.“ „Jakže,“ zvolal svatý Sancho, „jsou násilně odváděni? Cožpak může král učinit násilí nějakému ‚vlastnímu, osobitému Já‘? Pak se Já dovolávám toho, k čemu jsem povolán, abych zabránil tomuto násilí.“ „Počínání státu je násilnictví, a tomu říká právo, kdežto násilnictví jednotlivce nazývá zločinem.“ Nato počal svatý Sancho nejprve důrazně napomínat trestance a pravil jim, že se nemají rmoutit, že sice „nejsou svobodni“, ale přesto jsou „osobití“, a jejich „kosti“ snad budou muset „praskat“, až na ně dopadne nějaká ta rána bičem, snad jim také „vytrhnou nohu“ — ale, pravil, v tom všem zůstáváte přesto vítězi — neboť „vaši vůli nemůže nikdo spoutat“! „A Já vím jistotně, že není na světě ďábelství, jež by mohla pohnouti vůlí a přemoci ji, jak si někteří prostoduší lidé myslí; neboť vůle je Naší svobodnou zvůlí, a není býlí ani čárů, jež by ji zmohly.“ Ano, „vaši vůli nemůže nikdo spoutat, a váš odpor proti vůli zůstane svobodný“!
Protože se však zajatci pro stavbu nechtěli spokojit s tímto sermonem, nýbrž jeden po druhém vyprávěli, jak nespravedlivě byli odsouzeni, pravil Sancho: „Z toho všeho, co jste Mi řekli, drazí bratři, jsem jasně seznal, že, ač vás trestají za vaše viny, tresty, jimž máte býti podrobeni, se vám tuze nezamlouvají a že se jim podrobujete jen proti své vůli a velmi neradi. A že možná příčinou vaší zkázy i toho, že se vám nedostalo práva, které vám náleželo, ‚vašeho práva‘, byl strach před mučením u tohoto, nedostatek peněz u onoho, málo mocné ochrany u třetího a konečně i předpojatost soudcovská. Všechno to Mě nutí, abych vám ukázal, proč Mě nebesa seslala na svět. Ale protože obezřetnost se sebou shodného egoisty vyžaduje, aby se nekonalo násilím, co se může vykonati po dobrém, prosím pana komisaře i pány četníky, aby vás laskavě zbavili pout a nechali odejíti s pokojem. Tím spíše, páni strážcové, že tito ubožáci se na vás ničím neprovinili. Není slušné, aby se sebou shodní egoisté byli katy jiných Jedinců, kteří jim nic neučinili. Zdá se, že u vás ‚se dostává do popředí kategorie okradeného‘. ‚Proč horlíte‘ ‚proti zločinu‘? ‚Amen amen pravím vám, že jste nadšeni mravností, jste naplněni ideou mravnosti‘, ‚stíháte, co je jí nepřátelské‘, ‚přivádíte‘ tyto ubohé zajatce pro stavbu ‚úřední přísahou do kriminálu‘, jste svátost! Propusťte tedy laskavě tyto lidi. Neučiníte-li tak, dostanete se do křížku se mnou, jenž ‚pouhým dechnutím živoucího Já odfoukne celé národy‘, ‚neslýchaně se rouhá‘ a ‚nebojí se ani měsíce‘.“
„Nu to se podívejme na tu klukovinu!“ zvolal komisař. „Narovnal si raději tu holičskou mísu na hlavě a klidil se svou cestou!“
Ale svatý Sancho, rozezlen touto prušáckou hrubostí, namířil píku a udeřil naň tak rychle, jak jen mohl stačit Přístavek, takže jej vzápětí srazil k zemi. Nyní se rozpoutal na všech stranách boj, ve kterém se zajatci pro stavbu vyprostili z pout, Szeligu — Dona Quijota shodil jeden četník do příkopu[h] a svatý Sancho vykonal veliké hrdinské činy proti svátosti. Za malou chvilku se četníci rozutekli, Szeliga se vydrápal z příkopu a svátost byla zatím odstraněna.
Svatý Sancho nyní svolal osvobozené zajatce pro stavbu, kteří ho obstoupili, a pronesl k nim tuto řeč (str. 265, 266 „Knihy“):
„Co jiného je obyčejný zločinec“ (zločinec v obvyklém smyslu) „ne ten, kdo se dopustil n e b l a h é h o nedopatření“ (neblahý pisatel beletrie pro město i venkov!), „že usiluje o to, co náleží lidu, místo aby usiloval o to, co je Jeho? Hledal opovrženíhodný“ (všichni zajatci zareptali nad tímto mravním soudem), „cizí statek, učinil, co činí věřící, kteří se pachtí za tím, co náleží Bohu“ (zločinec jakožto duše ušlechtilá). „Co činí kněz, který napomíná zločince? Dává mu na uváženou, jakého bezpráví se dopustil, když znesvětil to, co stát posvětil, vlastnictví státu, které v sobě samozřejmě zahrnuje i život příslušníků státu. Místo toho mu měl raději důtklivě připomenout, že se poskvrnil“ (zajatci se pochechtávají, jak si řečník egoisticky osvojil banální kněžourské fráze) ‚ „neboť neopovrhoval cizím, nýbrž se domníval, že mu stojí za loupež (zajatci bručí): „dokázal by pohrdat cizím, kdyby nebyl páter“ (jeden ze zajatců: „V obvyklém smyslu!“). Já však „hovořím se zločincem jako s egoistou, a ten se zastydí“ (nestoudné, halasné volání zločinců, kteří se nechtějí dát povolat k studu), „ne proto, že se prohřešil proti vašim zákonům a statkům, nýbrž proto, že mu vaše zákony stály za to, aby je obcházel“ (zde se mluví jen o „obcházení“ „v obvyklém smyslu“, ale jinak „Já obcházím skálu, až ji dokáži prolomit“, a „obchází“ např. dokonce i „censuru“) „a vaše statky, aby si jich žádal“ (nové halasné volání), „zastydí se —“
Gines z Pasamonte, výlupek všech zlodějů, který vůbec nebyl příliš trpělivý, vykřikl: „Copak nemáme dělat nic jiného než oddat se studu, osvědčit svou pokoru, jakmile nás ‚napomene‘ ten páter v neobvyklém smyslu?“
„Zastydí se,“ pokračuje Sancho, „že neopovrhl vámi i všemi, kdo k vám patří, že byl příliš málo egoistou.“ (Sancho tu zločincův egoismus posuzuje podle měřítka vzatého odjinud. Proto se všichni zajatci pro stavbu pustí do velkého řevu; trochu zmaten dodává Sancho, obraceje se řečnickým gestem k nepřítomným „dobrým občanům“:) „Ale vy s ním nemůžete mluvit egoisticky, neboť nejste tak velcí jako zločinec — ničeho se nedopouštíte.“
Gines mu zase skočí do řečí: „Jaká to lehkověrnost, dobrý muži! Vždyť naši žalářníci ve vězeních se dopouštějí všeličeho, mají nepořádky v pokladně a dělají zpronevěry a znásilňují [...][i]
[...]zase jen ukazuje, jak je lehkověrný. Už reakcionáři věděli, že buržoové ústavou ruší původní, přirozený stát a nastolují vlastní, osobitý stát, který také dělají; že „le pouvoir constituant, qui était dans le temps (původní, přirozená), passa dans la volonté humaine“[j], že „tento udělaný, umělý stát je jako umělý, namalovaný strom“ atd. Viz Fiévée, „Correspondance politique et administrative“ [„Politická a administrativní korespondence“], Paříž 1815 — „Appel à la France contre la division des opinions“ [„Výzva k Francii proti rozdílnosti názorů“][132] — Sarrana-staršího „Le drapeau blanc“ [„Bílý prapor“] a „Gazette de France“ [„Francouzské noviny“] z období restaurace i dřívější spisy Bonaldovy, de Maistrovy atd. Liberální buržoové zase vytýkají starým republikánům, o kterých samozřejmě věděli zrovna tak málo jako svatý Max o buržoasním státě, že prý jejich vlastenectví není nic jiného než „une passion factice envers un être abstrait, une idée générale“[k] (Benj. Constant, „De l‘esprit des conquêtes“ [„Duch výbojů“], Paříž 1814, str. 93), kdežto reakcionáři vytýkali buržoům, že prý jejich politická ideologie není nic jiného než „une mystification que la classe aisée fait subir celles qui ne le sont pas“[l] („Gazette de France“, únor 1831). — Na str. 295 prohlašuje svatý Sancho stát za „ústav pro pokřest‘anšťování lidu“, a o základu státu dovede říci tolik, že prý „je udržován pohromadě“ „tmelem“ „úcty k zákonu“ anebo že svátost „je udržována pohromadě“ úctou (svátost jakožto spona) k svátosti (str. 314).
Poznámka 4.
„Je-li stát posvátný, musí být censura“, str. 316. — „Francouzská vláda nepopírá svobodu tisku jako lidské právo, ale požaduje od jednotlivce peněžitou záruku, že je skutečně člověkem.“ (Quel bonhomme![m] Jacques le bonhomrne, „povoláváme“ tě, aby sis prostudoval zářijové zákony[133].) (Str. 380.)
Poznámka 5, ve které se nám dostává hlubokého poučení o různých státních formách, které Jacques le bonhomme osamostatňuje a vidí v nich jen různé pokusy o realisaci opravdového státu.
„Republika není vůbec nic jiného než absolutní monarchie: neboť nesejde na tom, zda se monarchovi říká kníže nebo lid, protože jeden jako druhý jsou veličenstvo“ (svátost)... „Konstitucionalismus je dál než republika, protože to je stát v rozkladu.“ Tento rozklad je vyložen takto: „V ústavním státě... chce být vláda absolutní, i lid chce být absolutní. Tato dvě absolutna“ (sc. svátosti) „budou jedno druhé potírat.“ (Str. 302.) — Já nejsem stát, Já jsem tvůrčí nic státu; „a tak všechny otázky“ (co je ústava atd.) „se propadají v učiněné nic“. (Str. 310.)
Byl by měl dodat, že i výše uvedené věty o státních formách jsou jen opisem tohoto „nic“, jehož jedinečným výtvorem je předchozí věta: Já nejsem stát. Svatý Sancho tu docela po způsobu německých školometů mluví o republice „jako takové“, která je ovšem mnohem starší než konstituční monarchie, např. řecké republiky.
Že v takovém demokratickém státě se zastupitelskou ústavou, jako Severní Amerika, dosáhly už třídní rozpory takové formy, k jaké jsou konstituční monarchie teprve doháněny, o tom samozřejmě neví nic. Jeho fráze o konstituční monarchii dokazují, že od roku 1842 podle berlínského kalendáře se ničemu nenaučil a nic nezapomněl.
Poznámka 6.
„Za svou existenci vděčí stát pouze neúctě, kterou mám Já k Sobě“ a „až tato nevážnost zmizí, stát úplně pomine“ (podle toho tedy závisí jen na Sanchovi, kdy už „pominou“ všechny státy na světě. Opakování poznámky 3 v obrácené rovnici — viz Logiku): „Jest jen tehdy, je-li nade Mnou pouze jakožto moc a mocnější. Nebo“ (podivné nebo, které dokazuje opak toho, co má dokázat) „si snad můžete myslit nějaký stát, jehož obyvatelé šmahem“ (skok z „Já“ do „My“) „neuznávají jeho moc?“ (Str. 377.)
Není třeba, abychom se ještě zabývali synonymikou slov „moc“ a „mocný“.
Z toho, že v každém státě jsou lidé, kteří tak nebo jinak uznávají jeho moc, tj. kteří ve státě a skrze stát získávají nějakou moc pro sebe, usuzuje Sancho, že stát je moc nad těmito lidmi. Jde tu zase jen o to, žeje třeba vyhnat si z hlavy utkvělou myšlenku státu. Jacques le bonhomme stále ještě blouzní, že stát je snad pouhá myšlenka, idea, a věří v samostatnou moc této ideje státu. Je opravdu ten, kdo „věří v stát“, je „státem posedlý“, je „politik“ (str. 309). Hegel idealisoval představu o státě, jakou měli političtí ideologové, kteří ještě vycházeli z jednotlivých individuí, i když jen z vůle těchto individuí; Hegel přeměňuje společnou vůli těchto jednotlivců v absolutní vůli, a Jacques le bonhomme pokládá bona fide[n] tuto idealisaci ideologie za správný názor o státě a v této své víře ji kritisuje tím, že absolutno prohlašuje za absolutno.
5. Společnost jakožto společnost občanská
U této kapitoly se zdržíme trochu déle, protože je, ne bez úmyslu, nejzamotanější ze všech kapitol obsažených v „Knize“ a protože zároveň nejznamenitěji dokazuje, jak málo se našemu svatému daří seznamovat se s věcmi v jejich světské podobě. Místo aby je zesvětšťoval, posvěcuje je, neboť „dopřává“ čtenáři jen svoji vlastní, osobitou posvátnou představu. Než přistoupíme přímo k občanské společnosti, vyslechněme ještě několik nových poučení o vlastnictví vůbec i o vlastnictví v jeho vztahu k státu. Zdálo by se, že to jsou poučení nová, tím spíš, že dávají svatému Sanchovi příležitost, aby zase udal své nejoblíbenější rovnice o právu a státu a tím aby dodal svému „pojednání“ „rozmanitější obměny“ a „odrazy“. Stačí ovšem, když ocitujeme pouze poslední články těchto rovnic, které už známe, protože čtenář se ještě z kapitoly „Moje Moc“ upamatuje na jejich souvislost.
Soukromé vlastnictví čili
| občanské vlastnictví | = | Ne Moje vlastnictví |
| = | Posvátné vlastnictví | |
| = | Respektované vlastnictví čili respekt k cizímu vlastnictví | |
| = | Vlastnictví Člověka (str. 327,369) |
Z těchto rovnic zároveň plynou tyto antithese:
| Vlastnictví v občanském smyslu | — | Vlastnictví v egoistickém smyslu (str. 328) |
| Vlastnictví Člověka | — | „Vlastnictví Já“ |
| („Lidské jmění“ | — | Moje jmění) (Str. 324.) |
Rovnice:
| Člověk | = | Právo |
| = | Státní moc, státní násilí. | |
| Soukromé vlastnictví čili občanské vlastnictví | = | právní vlastnictví (str. 324) |
| = | Moje podle práva (str. 332), | |
| = | vlastnictví se zárukou, | |
| = | vlastnictví cizích, | |
| = | vlastnictví náležející cizímu, | |
| = | vlastnictví náležející právu, | |
| = | vlastnictví práva (str. 367, 332), | |
| = | právní pojem, | |
| = | něco duchovního, | |
| = | obecné, | |
| = | smyšlenka, | |
| = | ryzí myšlenka, | |
| = | utkvělá myšlenka, | |
| = | přízrak, | |
| = | vlastnictví přízraku (str. 368, 324, 332, 367, 369). | |
| Soukromé vlastnictví | = | Vlastnictví práva. |
| Právo | = | Násilí státu. |
| Soukromé vlastnictví | = | Vlastnictví v moci státu |
| = | Státní vlastnictví, anebo také | |
| Vlastnictví | = | Státní vlastnictví. |
| Státní vlastnictví | = | Nevlastnictví Já. |
| Stát | = | Samojediný vlastník (str. 339, 334). |
Přicházíme nyní k antithesím.
| Oprávnění k vlastnictví, které které poskytuje právo (stát, Člověk) | — | Zmocnění k vlastnictví, které dávám Já. (Str. 339.) |
| Moje právem | — | Mou mocí či násilím (str. 332). |
| Vlastnictví dané někým cizím | — | Vlastnictví, které jsem vzal Já (str. 339). |
| Právní vlastnictví druhých | — | Právní vlastnictví druhého je to, co je Mně po právu, co je Mně vhod (str. 339), |
což je možno opakovat spoustou jiných vzorců, když např. místo plné moci dosadíme moc, anebo použijeme-li vzorce, které tu už byly
| Soukromé vlastnictví = vlastnictví všech ostatních je cizí | — | Moje vlastnictví = Vlastnictví všech ostatních |
| nebo také: | ||
| Vlastnictví lecčeho | — | vlastnictví všeho (str. 349). |
Odcizení jako vztah či spona v předchozích rovnicích může být vyjádřeno i v těchto antithesích:
| Soukromé vlastnictví — egoistické vlastnictví. | ||||
| „Vztahovati se k vlastnictví jakožto svátosti, přízraku“, „respektovat je“, „mít respekt k vlastnictví“ (str. 324) |
 |
— |
 |
„Vzdát se zbožného, posvátného vztahu k vlastnictví“, nepovažovat je už za cizí, nebát se už přízraku, nemít respekt k vlastnictví, mít vlastnictví nevážnosti, nerespektování (str. 368, 340, 343). |
S mody osvojení, obsaženými v předchozích rovnicích a antithesích, se vypořádáme teprve u „spolku“; protože zatím jsme ještě v „posvátné společnosti“, zajímá nás tu jen kanonisace.
Poznámka. Proč mohou ideologové chápat vlastnický vztah jako vztah „Člověka“, jehož různé formy se v různých epochách určují podle toho, jak si individua představují „Člověka“, o tom jsme pojednali už u „Hierarchie“. Stačí, když zde na to jen odkážeme.
Pojednání 1: O parcelaci pozemkového majetku, o výkupu služebností a o pohlcování drobného pozemkového vlastnictví velkým.
Tyto věci jsou všechny vykládány posvátným vlastnictvím a rovnicí: občanské vlastnictví = respekt k svátosti.
1. „Vlastnictví v občanském smyslu znamcná posvátné vlastnictví, a to tak, že Já musím respektovat tvé vlastnictví. ‚Úctu k vlastnictví!‘ Proto by politikové chtěli, aby každý měl svůj kousek vlastnictví, a tímto svým úsilím částečné přivodili neuvěřitelnou parcelaci.“ (Str. 327, 328.) — 2. „Političtí liberálové pečují o to, aby byly vykoupeny pokud možno všechny služebnosti a aby byl každý svobodným pánem na svém pozemku, třebas tento pozemek obsahoval jen tolik půdy“ (pozemek obsahuje půdu!) „kolik postačí pohnojit výměty jednoho člověka... Byť byl pozemek sebemenší, jen když mají něco vlastního, totiž nějaké respektované vlotnictví. Čím víc má stát takových vlastníků, tím víc má svobodných lidí a dobrých vlastenců.“ (Str. 328.) — 3. „Politický liberalismus, jako všechno, co má náboženskou povahu, se spoléhá na respekt, na humanitu, na ctnosti lásky. Proto také žije v ustavičné zlosti. Neboť v praxi lidé nic nerespektují, a stále znovu a znovu skupují větší vlastníci drobné usedlosti, a ze ‚svobodných lidí‘ se stávají nádeníci. Kdyby byli naopak ‚drobní vlastníci‘ pomysleli, že i velké vlastnictví je jejich, pak by nebyli pro samý respekt sami sebe vyloučili z tohoto vlastnictví a nebývali by z něho vyloučeni.“ (Str. 328.)
1. Za prvé tedy celý proces parcelace, o kterém ví svatý Sanchojen tolik, že to je svátost, vykládá se tu z pouhého domnění, které si „politikové jako takoví“ „vzali do hlavy“. Protože „politikové jako takoví“ požadují „úctu k vlastnictví“, „chtěli by“ tudíž parcelaci, která byla nadto všude prosazena proto, že nebylo respektováno cizí vlastnictví! „Politikové jako takoví“ opravdu „částečně přivodili neuvěřitelnou parcelaci“. „Politikové“ tedy způsobili, že ve Francii už před revolucí, tak jako dodnes v Irsku a částečně ve Walesu, existovala dávno parcelace, pokud šlo o obdělávání půdy, a že pro pěstování ve velkém chyběly hotové peníze i všechny ostatní podmínky. Ostatně nakolik „by chtěli“ „politikové“ provádět parcelaci dnes, může svatý Sancho poznat z toho, že francouzští buržoové jsou do jednoho nespokojeni s parcelací, jednak proto, že snižuje vzájemnou konkurenci dělníků, jednak z politických důvodů; dále z toho, že všichni reakcionáři do jednoho (a to se mohl Saricho dovědět už ze „Vzpomínek“ starého Arndta) neviděli v parcelaci nic víc než proměnu pozemkového vlastnictví v moderní, průmyslové, znesvěcené vlastnictví, s kterým se dá čachrovat. Z jakých ekonomických důvodů musí buržoové provést tuto proměnu, jakmile se dostanou k moci — proměnu, k níž může právě tak dojít zrušením pozemkové renty převyšující zisk, jako parcelací — o tom tu našemu svatému nelze vykládat. Ani mu není možno vykládat, jak forma, v jaké se děje tato proměna, závisí na stupni, na jakém je v určité zemi průmysl, obchod, plavba atd. Výše uvedené věty o parcelaci nejsou nic víc než nabubřelý opis prostého faktu, že na různých místech, „tu a tam“, existuje velká parcelace — vyjádřeno kanonisujícím způsobem mluvy našeho Sancha, způsobem, který se hodí ke všemu a k ničemu. Jinak obsahují Sanchovy předešlé věty jen fantasie německého maloměšťáka o parcelaci, která je pro něj arci tím, co je cizí, „svátostí“. Srov. polit. liberalismus.
2. Výkup služebností, bída s nouzí, která se vyskytuje jen v Německu, kde k tomu vlády donutil jen pokročilejší stav sousedních zemí a finanční nesnáze, tento výkup služebností tu náš svatý pokládá za cosi, co chtějí „političtí liberálové jako takoví“, aby zplodili „svobodné lidi a dobré občany“. Ani zde nesahá Sanchův obzor dál než k pomořanskému zemskému sněmu a k saské poslanecké sněmovně. Tento německý výkup služebností nikdy nevedl k nějakému politickému nebo ekonomickému výsledku a jako polovičaté opatření zůstal bez jakéhokoli účinku. Sancho samozřejmě zase nic neví o historicky důležitém výkupu služebností ve čtrnáctém a patnáctém století, který byl vyvolán počínajícím rozvojem obchodu, průmyslu a tím, že velkostatkáři potřebovali peníze. Ti lidé, kteří chtěli v Německu zrušit služebnosti, aby, jak si myslí Sancho, stvořili dobré občany a svobodné lidi, jako např. Stein a Vincke, shledali potom, že k tomu, aby zplodili „dobré občany a svobodné lidi“, je nutno zase zřídit služebnosti, jak se o to právě nyní dějí pokusy ve Vestfálsku. A z toho plyne, že „respekt“ i bázeň boží jsou pro všelicos užitečné.
3. K tomu, že „velcí vlastníci“ „skupují“ drobné pozemkové majetky, dochází podle Sancha proto, že v praxi neexistuje „respekt k vlastnictví“. Dva z nejobvyklejších následků konkurence, koncentrace a lichvářské skupování, vůbec konkurence, která neexistuje bez koncentrace, se tu našemu Sanchovi jeví jako porušování občanského vlastnictví pohybujícího se v konkurenci. Občanské vlastnictví je porušováno už tím, že existuje. Podle Sancha nelze nic koupit, aniž bylo dotčeno vlastnictví.[o] Jak hluboko prohlédl svatý Sancho koncentraci pozemkového majetku, vysvítá už z toho, že v ní vidí pouze nejzjevnější akt koncentrace, pouhé „skupování“. Ostatně se nelze podle Sancha dopátrat, nakolik drobní vlastníci přestávají být vlastníky tím, že se stávají nádeníky. Vždyť sám Sancho na další stránce (str. 329) vykládá velice slavnostně proti Proudhonovi, že zůstávají „vlastníky podílu na zisku z půdy, který jim ještě zbyl“, totiž vlastníky mzdy. „Časem se prý v dějinách třeba shledá“, že velký pozemkový majetek střídavě pohlcuje majetek drobný a drobný majetek majetek velký, dva zjevy, které pro svatého Sancha mírumilovně vyúsťují v postačující důvod, že v „praxi lidé nerespektují nic“. Totéž platí o ostatních četných podobách pozemkového vlastnictví. A potom ten moudrý výrok: „Kdyby drobní vlastníci“ atd.! Ve Starém zákoně jsme viděli, jak svatý Sancho podle spekulativního zvyku dává dřívějším na uváženou zkušenosti těch, kdo přišli po nich; nyní vidíme, jak si po způsobu politikářů naříká, že ti dřívější nejen neuvážili, co si o nich myslili ti pozdější, ale neuvažovali ani o jeho vlastním nesmyslu. Jaká to školometská „fikanost“! Kdyby byli teroristé uvážili, že dopomohou Napoleonovi k trůnu — kdyby angličtí baroni, kteří se sešli na Runnymede a vymohli Magnu Chartu[134], byli pomyslili, že roku 1849 budou zrušeny obilní zákony[135] — kdyby byl pomyslil Kroisos, že ho Rothschild předčí bohatstvím — kdyby byl pomyslil Atexander Veliký, že ho bude posuzovat Rotteck a že jeho říše padne do rukou Turkům — kdyby byl uvažil Themistokles, že vitězi nad Peršany v zajmu Otty Ditěte — kdyby byl pomyslil Hegel, že z něho bude tak „obecně“, hrubě těžit svatý Sancho — kdyby, kdyby, kdyby! O jakýchpak „drobných vlastnících“ mluví svatý Sancho podle svého domnění? O sedlácích bez vlastnictví, kteří se „drobnými vlastníky“ stali teprve rozdělením velkého pozemkového majetku, anebo o těch, které dneska ožebračuje koncentrace? Ať už je tomu tak nebo tak, pro svatého Sancha je to prašť jako uhoď. V prvním případě se ani dost málo nevylučovali z „velkého vlastnictví“, nýbrž každý se ho zmocňoval potud, pokud ho druzí nevyloučili a pokud měl jmění. Toto jmění, tato mohovitost, to bylo něco jiného než Stirnerova vychloubačná mohoucnost, bylo to jmění podmíněné docela empirickými vztahy, např. jejich vývojem i celým dosavadním vývojem občanské společnosti, místními okolnostmi a jejich větší či menší spojitostí s poměry v sousedství, velikostí pozemku, který byl vzat do držby, i počtem těch, kteří si jej přivlastňovali, vztahy v průmyslu, ve stycích, dopravními prostředky i výrobními nástroji atd. atd. To, že se z velkého pozemkového vlastnictví ani dost málo nevylučovali, plyne už z toho, že z mnoha z nich se stali dokonce velkostatkáři. Sancho se zesměšňuje dokonce i před německým obecenstvem, domnívá-li se, že tito sedláci měli tehdy přeskočit parcelaci, která ještě vůbec neexistovala a která pro ně tehdy byla jedině revoluční formou, a že se měli naráz vrhnout do jeho se sebou shodného egoismu. Nemluvě už vůbec o jeho nesmyslu, neměli ani možnost organisovat se komunisticky, protože jim chyběly všechny prostředky, jak provést první podmínku nějakého komunistického sdružení, společné hospodaření, a protože parcelace byla spíše jen jednou z podmínek, které později vyvolaly potřebu nějakého takového sdružení. Komunistické hnutí nemůže vůbec vycházet z venkova, nýbrž vždy jen z měst.
V druhém případě, kdy svatý Sancho hovoří o ožebračených drobných vlastnících — mají tito drobní vlastníci stále ještě určitý společný zájem s velkými vlastníky pozemků vůči úplně nemajetné. třídě i vůči průmyslové buržoasii. A pokud tu není tento společný zájem, chybí jim moc, aby si přivlastnili velké pozemkové vlastnictví, protože bydlí rozptýleně a celá jejich činnost i životní postavení jim znemožňují, aby se spojili, což je první podmínka takového přisvojení, a protože předpokladem takového hnutí je zase nějaké hnutí mnohem obecnější, které vůbec nezávisí na nich. — Nakonec celá Sanchova tiráda dospívá k tomu, že prý si mají pouze vyhnat z hlavy respekt k vlastnictví druhých. O tomhle ještě později uslyšíme slovíčko dvě.
Nakonec vezměme ad acta[p] ještě tuto jedinečnou větu:
„V praxi lidé totiž nic nerespektují“; takže se přece jen zdá, že v „respektu“ to „totiž“ asi nevězí.
Pojednání č. 2: Soukromé vlastnictví, stát a právo.
„Kdyby, kdyby, kdyby!“
„Kdyby“ svatý Sancho býval na chvilku odložil běžné myšlenky právníků a politiků o soukromém vlastnictví i běžné námitky proti němu, kdyby byl jen pojal toto soukromé vlastnictví v jeho, empirické existenci, v jeho spojitosti s výrobními silami individuí, byla by se dočista rozplynula celá jeho šalomounská moudrost, kterou nás teď bude obveselovat. Pak „by“ mu stěží mohlo ujít (ačkoli je jako Abakuk[136] capable de tout[q]), že soukromé vlastnictví je forma styků, nutná pro určité stupně vývoje výrobních sil, forma styků, kterou nelze svrhnout, které nelze postrádat k produkci bezprostředního materiálního života, dokud nebudou vytvořeny výrobní síly, pro které se soukromé vlastnictví stane okovy. Pak „by“ ani čtenáři nemohlo ujít, že se Sancho musel zabývat materiálními vztahy, místo co by celý svět rozřeďoval v jakýsi systém theologické morálky, aby proti němu postavil nový systém morálky která prý je egoistická. „Nebylo by“ mu mohlo ujít, že šlo o docela jiné věci než o „respekt“ a despekt. „Kdyby, kdyby, kdyby!“
Toto „kdyby“ je ostatně jen jakýsi ozvuk předtím uvedené Sanchovy věty; neboť „kdyby“ Sancho býval to všechno učinil, nebyl by pak ovšem mohl napsat svoji knihu.
Tím, že Sancho docela bez váhání akceptuje ilusi politiků, právníků a ostatních ideologů, ilusi, která všechny empirické vztahy staví vzhůru nohama, a tím, že k ní ještě po německém zvyku přidává něco ze svého, mění se mu soukromé vlastnictví v státní vlastnictví, resp. v právní vlastnictví, na kterém pak může experimentálně obhajovat své výše uvedené rovnice. Podívejme se nejdříve, jak vypadá přeměna soukromého vlastnictví ve vlastnictví státní.
„O vlastnictví rozhoduje pouze moc, násilí“ (o moci naopak toho času rozhoduje vlastnictví), „a protože stát ať už je to stát občanů, stát trhanů“ (Stirnerův „spolek“) „anebo stát lidí jediný vládne mocí, násilím, je tedy samojediným vlastníkem.“ (Str. 333.)
Vedle faktu německého „státu občanů“ tu zase figurují Sanchovy a Bauerovy vrtochy ve stejném pořadí, kdežto historicky významné státní útvary nejsou nikde k nalezeni. Sancho především proměňuje stát v jakousi osobu, v toho, kdo „vládne mocí, násilím“ povýtce. Fakt, že vládnoucí třída ustavuje svoji společnou vládu ve veřejné násilí, v stát, chápe a překrucuje Sancho po způsobu německého maloměšťáka v tom smyslu, že „stát“ se jako nějaká třetí síla ustavuje proti této vládnoucí třídě a že vůči ní v sobě absorbuje všechnu moc. Nyní náš autor prokáže svou víru řadou příkladů.
Jestliže je vlastnictví za vlády buržoasie, jako ve všech epochách, spjato s určitými, především ekonomickými podmínkami, závislými na stupni vývoje výrobních sil a styků, s podmínkami, kterým se nutně dostává právního i politického výrazu — pak si Sancho ve své prostomyslnosti myslí, že prý
„stát spojuje držbu vlastnictví“ (car tel est son bon plaisir[r]) „s podmínkami, jako s nimi spojuje všechno, např. manželství“. (Str. 335.)
Protože buržoové nedovolují státu, aby se vměšoval do jejich soukromých zájmů, a dávají mu jen tolik moci, kolik je zapotřebí pro jejich vlastni bezpečnost a pro zachování konkurence, protože buržoové vůbec vystupují jako občané státu jen potud, pokud to přikazují jejich soukromé poměry, myslí si Jacques le bonhomme, že vůči státu „nejsou nic“.
„Stát má zájem pouze o to, aby sám byl bohat; je mu lhostejné, je-li Honza bohatý a Jíra chudý — — oba vůči němu nejsou nic.“ (Str. 334.)
Stejnou moudrost čerpá na str. 345 z toho, že se ve státě trpí konkurence.
Jestliže se nějaké ředitelství dráhy, musí starat o akcionáře jen potud, zda zaplatí své podíly a vyberou si dividendy, usuzuje náš berlínský kantor ve své nevinnosti, že akcionáři „vůči němu nejsou nic, tak jako před Bohem jsme všichni hříšníci“. Z toho, že je stát bezmocný vůči machlům soukromých vlastníků, dokazuje Sancho bezmocnost soukromých vlastníků vůči státu a svou vlastní nemohoucnost vůči oběma.
Dále. Protože buržoové organisovali obranu svého vlastnictví ve státě, a „Já“ tedy nemohu vzít „tamtomu továrníkovi“ jeho továrnu, leda v rámci podmínek buržoasie, tj. v rámci konkurence — proto si Jacques le bonhomme myslí:
„Stát má továrnu jako vlastnictví, továrník jen jako léno, jako držebnost.“ (Str. 347.)
Zrovna tak pes, který hlídá můj dům, „má“ dům „jako vlastnictví“ a já mám dům od psa „jako léno, jako držebnost“.
Protože skryté materiální podmínky soukromého vlastnictví se často nutně dostávají do rozporu s právnickými ilusemi o soukromém vlastnictví, jak se ukazuje např. u vyvlastňování, usuzuje z toho Jacques le bonhomme, že
„zde zřetelně bije do očí jinak skrytý princip, že vlastníkem je jen stát, kdežto jednotlivec leníkem“. (Str. 335.)
„Zřetelně tu bije do očí jen“ to, že se našemu čackému občanu pod příkrovem „svátosti“ ztratily z oči světské vlastnické vztahy a že si stále ještě musí z Číny vypůjčovat „žebřík do nebe“, aby se „domohl“ „příčky kultury“, na které v civilisovaných zemích stojí dokonce i kantoři. Tak jako zde Sancho z rozporů náležejících k existenci soukromého vlastnictví dělá negaci soukromého vlastnictví, tak si počínal, jak jsme viděli výše, s rozpory v občanské rodině.
Jestliže buržoové, vůbec všichni členové měšťácké společnosti, jsou nuceni ustavit se jako My, jako mravní osoba, jako stát, aby zabezpečili své společné zájmy, a jestliže svou kolektivní moc, takto vytvořenou, musí už kvůli dělbě práce postoupit několika málo lidem, pak se Jacques le bonhomme mylně domýšlí, že
„každý má vlastnictví v užívání jen tak dlouho, dokud v sobě nosí Já státu anebo je loajálním členem společnosti... Kdo je Já státu, tj. dobrým občanem neboli poddaným, ten, jakožto takové Já, ne jakožto Já vlastní, osobité je nerušeně nositelem léna.“ (Str. 334, 335.)
Takto má každý držebnost železniční akcie jen tak dlouho, dokud „v sobě nosí“ „Já“ ředitelství, takže je tedy možno být držitelem železniční akcie jen jako svatý.
Když si svatý Sancho tímto způsobem namluvil, že soukromé vlastnictví a vlastnictví státu jsou totožné, může potom pokračovat:
„Že stát neodnímá svévolně jednotlivci to, co má od státu, znamená jen tolik, že stát neokrádá sám sebe.“ (Str. 334, 335.)
Že svatý Sancho neokrádá druhé svévolně o jejich vlastnictví, znamená jen tolik, že svatý Sancho neokrádá sám sebe, vždyť přece na všechno vlastnictví „pohlíží“ jako na své.
Nelze od nás požadovat, abychom se dále zabývali ostatními Sanchovými fantasiemi o státu a vlastnictví, např. že stát „navnaďuje“ a „odměňuje“ jednotlivce vlastnictvím, že snad z nějaké zvláštní potměšilosti vynašel vysoké dávky za úřední výkony, aby ožebračil občany, nejsou-li loajální, atd. atd., nelze požadovat, abychom se zabývali vůbec m a l o m ě š ť á c k y německou představou o všemohoucnosti státu, představou, která se tu a tam vyskytuje už u starých německých právníků a která se tu roztahuje v nabubřelých tvrzeních. Svoji dostatečně prokázanou totožnost státního a soukromého vlastnictví se Sancho nakonec snaží dovodit ještě etymologickou synonymikou, přičemž však své učenosti uštědřuje rány en ambas posaderas.
„Mým soukromým vlastnictvím je jen takové vlastnictví, které Mně stát postupuje ze Svého vlastnictví tím, že o ně zkrátí, oloupí (lat. privare) jiné příslušníky státu: je to státní vlastnictví.“ (Str. 339.)
S touto věcí je to náhodou zrovna obráceně. Soukromé vlastnictví v Římě, kterého se jedině může týkat tento etymologický vtip, bylo v příkrém protikladu k státnímu vlastnictví. Stát sice dával plebejcům soukromé vlastnictví, nezkracoval, neolupoval však „jiné“ o jejich soukromé vlastnictví, nýbrž olupoval přímo tyto plebejce o jejich státní vlastnictví (ager publicus[s]) a o jejich politická práva, a proto právě jim se říkalo privati, oloupení, a ne těm fantastickým „jiným příslušníkům státu“, o kterých blouzní svatý Sancho. Jacques le bonhomme se blamuje ve všech zemích, ve všech jazycích a ve všech epochách, jakmile začne hovořit o positivních faktech, o kterých „svátost“ nemůže mít žádné apriorní znalosti.
Ze zoufalství nad tím, že stát pohlcuje všechno vlastnictví, utíká zpátky do svého nejzazšího „pobouřeného“ sebeuvědomí, kde ho překvapuje objev, že je literát. Tento údiv vyjadřuje takovýmito podivuhodnými slovy:
„V protikladu k státu cítím Já stále jasněji, že Mi ještě zbývá veliká moc, moc nad Sebou samým“;
to je dále rozvedeno takto:
„Ve svých myšlenkách mám Já skutečné vlastnictví, s kterým Já mohu obchodovat.“ (Str. 339.)
„Trhan“ Stirner, „člověk pouze pomyslného bohatství“, dospívá tedy k zoufalému rozhodnutí, že bude obchodovat se sraženým zkyslým mlékem[137] svých myšlenek. A jakpak to asi nastrojí, prohlásí-li stát jeho myšlenky za kontraband? Slyšte:
„Já se jich vzdám“ (to je arciť velmi moudré) „a vyměním je za jiné“ (tj. pokud by se našel tak špatný obchodník, který by si s ním vyměnil jeho myšlenky), „a ty pak budou novým, získaným, koupeným Mým vlastnictvím.“ (Str. 339.)
Počestný občan nemá stání, dokud to nebude mít černé na bílém, že své vlastnictví poctivě koupil. Vida útěchu berlínského měšťáka ve všech jeho trampotách se státem a soužení s policií: „Za myšlenky se neplatí clo!“
Přeměna soukromého vlastnictví ve státní vlastnictví se nakonec redukuje na představu, že buržoa má majetek jen jako exemplář buržoasie jakožto rodu, kterému se souhrnně říká stát a který jednotlivcům udílí vlastnictví v léno. To je zase vzhůru nohama. V třídě buržoů, jako v každé jiné třídě, se pouze z osobních podmínek staly postupem času společné a všeobecné podmínky, za jakých mají majetek a žijí jednotliví příslušníci třídy. I když dříve mohly v Německu obíhat takovéhle politické iluse, jsou přece dnes už úplně směšné od té doby, co světový obchod dostatečně dokázal, že výdělek občanů je docela nezávislý na politice, kdežto politika úplně závisí na výdělku občanů. Již v osmnáctém století závisela politika na obchodu tolik, že když si např. francouzský stát chtěl vypůjčit, musel se za stát zaručit Holanďanům soukromník.
Že „nehodnotnost Já“ čili „chudoba“ je „uplatnění hodnoty“ či „trvání“ „státu“ (str. 336), je jedna z tisíce a jedné Stirnerových rovnic, o které se tu zmiňujeme jen proto, že se při této příležitosti dozvíme několik novinek o chudobě.
„Chudoba je nehodnotnost Já, je to jev, kdy Já nemohu uplatnit svoji hodnotu. Proto stát a chudoba jsou totéž... Státu jde vždy o to, aby těžil z Já, tj. aby Mne exploatoval, vykořisťoval, využíval, i kdyby toto využití záleželo jen v tom, že Já dodávám proles[t] (proletariát). Stát chce, abych Já byl jeho stvůrou.“ (Str. 336.)
Nehledě k tomu, že se tu ukazuje, jak málo na něm závisí, aby uplatnil svoji hodnotu, ačkoli vždy a všude může uplatňovat svoji osobitost, nehledě k tomu, že podstata je tu znovu úplně oddělována od jevu přes všechna dřívější tvrzení, vychází tu zase najevo výše uvedený maloměšťácký názor našeho bonhomme, že „stát“ ho chce exploatovat. Nás zajímá už jen starořímský etymologický původ slova proletariát, který je tu naivně vpašován do moderního státu. Cožpak svatý Sancho opravdu neví, že všude, kde se vyvinul moderní stát, je pro stát, tj. pro oficiální buržoy, nejnepříjemnější činností proletariátu právě to, že „dodává proles“? Co kdyby si k vlastnímu užitku přeložil do němčiny i Malthuse a ministra Duchâtela? Předtím svatý Sancho, jako německý maloměšťák, „cítil“ „stále jasněji“, že mu „v protikladu ke státu zbývá ještě veliká moc“, totiž dělat myšlenky navzdory státu. Kdyby byl anglickým proletářem, byl by cítil, že mu „zbyla moc“ dělat děti navzdory státu.
Další jeremiáda proti státu! Další teorie pauperismu! Nejprve jakožto „Já“ „tvoří“ „mouku, plátno nebo železo a uhlí“, čímž už napřed ruší dělbu práce. Potom se pouští do „dlouhého“ „nářku“, že mu za jeho práci neplatí podle její hodnoty, a dostává se nejdříve do konfliktu s těmi, kdo za práci platí. Stát pak „konejšivě“ zasahuje.
„Nespokojím-li se Já s cenou, kterou za moje zboží a za mou práci stanoví“ (totiž stát), „snažím-li se Já naopak určit sám cenu svého zboží, tj. snažím-li se, aby Mně zaplatili za ně, za Mne, pak se dostanu do konfliktu nejprve“ (velké „nejprve“ — ne se státem, nýbrž) „s odběrateli zboží.“ (Str. 337.)
Chce-li pak navázat „přímý vztah“ k těmto odběratelům, tj. „pustit se s nimi do křížku“, „zasahuje“ stát, „odtrhne člověka od člověka“ (ačkoli nešlo o „člověka“, nýbrž o pracujícího a zaměstnavatele, anebo o toho, kdo zboží prodává, a o toho, kdo zboží kupuje, což tu Sancho plete dohromady), a to se zlým úmyslem, „aby se do toho vložil jakožto duch“ (rozhodně duch svatý).
„S dělníky, kteří požadují vyšší mzdu, se nakládá jako se zločinci, jakmile si ji chtějí vynutit.“ (Str. 337.)
Tady máme zase jednou celou náruč nesmyslů. Pan Senior by si byl mohl ušetřit své listy o mzdě[138], kdyby byl předtím navázal „přímý vztah“ se Stirnerem; zejména proto, že v tom případě by byl asi stát „neodtrhl člověka od člověka“. Sancho tu uvádí stát na scénu třikrát. Nejprve stát vystupuje „konejšivě“, potom stanoví ceny, nakonec se objevuje jako „duch“, jako svátost. Svatý Sancho nejdříve slavně ztotožnil soukromé vlastnictví se státním vlastnictvím, a nyní o státu tvrdí, že určuje i mzdy, což svědčí o veliké důslednosti a o stejně veliké neznalosti věcí tohoto světa. Že s „dělníky, kteří si chtějí vynutit vyšší mzdu“, se v Anglii, v Americe a v Belgii rozhodně nenakládá hned jako se „zločinci“, nýbrž že si naopak často tuto mzdu opravdu vynutí, je rovněž fakt neznámý našemu svatému, a velmi znatelně otřásá jeho legendou o pracovní mzdě. Že dělníci, „pustí-li se do křížku“ se svými zaměstnavateli, i kdyby se stát do toho vůbec „nevložil“ — nezískávají tím ještě vůbec nic, ba mnohem méně, než když se sdružují a zastavují práci, dokud totiž zůstávají dělníky a jejich protivníci kapitalisty — to je rovněž fakt, který by bylo možno pochopit i v Berlíně. Zrovna tak není třeba obšírně vykládat, že občanská, měšťácká společnost spočívající na konkurenci ani její buržoasní stát nemohou už pro celou svou materiální základnu dovolit, aby mezi občany docházelo k nějakému jinému boji než ke konkurenčnímu, a že se do toho musí vložit ne jako „duch“, ale bodáky, když se lidé „pustí do křížku“.
Ostatně Stirnerův nápad, že prý bohatne jen stát, bohatnou-li individua na podkladě buržoasního vlastnictví, anebo že dosud všechno soukromé vlastnictví bylo vlastnictvím státu, staví zase historický poměr vzhůru nohama. S rozvojem a akumulací občanského vlastnictví, tj. s rozvojem obchodu a průmyslu bohatla individua stále víc, kdežto stát se stále víc zadlužoval. Tento fakt se objevil už v prvních italských obchodních republikách, později se zejména vyhroceně projevoval v Holandsku od minulého století, kde na to upozorňoval už roku 1750 bursovní spekulant Pinto, a nyní se znovu objevuje v Anglii. Proto se také ukazuje, že jakmile buržoasie nashromáždi peníze, musí k ní stát chodit s prosíkem a nakonec si jej buržoasie koupí se vším všudy. To se děje v období, kdy má ještě buržoasie proti sobě jinou třídu, kdy tedy stát ještě může mezi nimi zachovávat zdání jakési samostatnosti. Stát i tehdy, když už je koupen, potřebuje stále ještě peníze, a proto zůstává závislý na buržoasii, ale přesto, vyžaduje-li to zájem buržoasie, může stále disponovat většími prostředky než jiné méně vyspělé a proto méně zadlužené státy. Ale tento osud neodvratně stihne i nejméně vyspělé státy Evropy, státy Svaté aliance[139], a buržoové si je také koupí; a to, že Stirner ztotožňuje soukromé vlastnictví s vlastnictvím státu, jim pak může být útěchou, zejména jeho vlastnímu vladaři, který se marně snaží oddálit hodinu, kdy státní moc budc začachrována „rozezleným“ „občanům“.
Přicházíme nyní k poměru soukromého vlastnictví a práva, kde se zase dovídáme tytéž hlouposti, jenže v jiné podobě. S totožností státního a soukromého vlastnictví nastává zdánlivě jakýsi obrat. Politické uznání soukromého vlastnictví v právu je prohlášeno za základnu soukromého vlastnictví.
„Soukromé vlastnictví žije z milosti práva. Jen právo je jeho záruka — vždyť držba není ještě vlastnictví, Mně náleží teprve tehdy, souhlasí-li s tím právo —; není to fakt, nýbrž fikce, myšlenka. To je právní vlastnictví, vlastnictví po právu, zaručené vlastnictví; vlastnictví Mně nenáleží skrze Mne, nýbrž — skrze právo.“ (Str. 332.)
Nesmysl o státním vlastnictví, který jsme už poznali, se touto větou dostává na úroveň ještě směšnější. Přejdeme tedy hned k Sanchově exploataci fiktivního ius utendi et abutendi[u].
Na str. 332 se kromě výše uvedené pěkné sentence dozvídáme, že prý vlastnictví „je neomezená moc nad něčím, s čím mohu Já nakládat, jak se Mi zachce“. „Moc“ však „není něco existujícího pro sebe, nýbrž jest jedině v mocném Já, ve Mně, který mám moc“. (Str. 366.) Vlastnictví tedy není „věc“, není to „tento strom, nýbrž Moje moc, Moje možnost rozhodovat o něm“. (Str. 366.) Sancho zná jen „věci“ nebo ta svá „Já“. „Moc“, „oddělená od Já“, osamostatnělá vůči němu, proměněná v „přízrak“, tato „moc jest právo“. „Tato zvěčněná moc“ (pojednání o právu dědickém) „nepomíjí ani Mou smrtí, ale přenáší se čili dědí. Věci tedy skutečně nenáleží Mně, nýbrž právu. Naproti tomu to není nic jiného než zaslepenost, neboť jednotlivcova moc se stává permanentní a právem pouze tak, že jiní s ním spojí svoji moc. Blud záleží v tom, že se domnívají, že už svoji moc nemohou odvolat.“ (Str. 366, 367.) „Vidí-li pes, že jiný pes má v moci kost, upustí od ní jen tehdy, cítí-li se příliš slabý. Člověk však respektuje právo druhého na jeho kost... A jako zde, znamená vůbec být ‚lidský‘, vidíme-li ve všem něco duchovního, v tomto případě právo, tj. děláme-li ze všeho jakýsi přízrak a stavíme-li se k tomu jako k přízraku... Lidské je pohlížet na jednotlivé ne jako na jednotlivé, nýbrž jako na obecné.“ (Str. 368, 369.)
Všechno zlo tedy zase pramení z toho, že individua věří v právní pojem, který si mají vyhnat z hlavy. Svatý Sancho zná jen „věci“ a ta svá „Já“, a o tom všem, co se nehodí do těchto přihrádek, o všech vztazích zná jen abstraktní pojmy, které se mu proto také proměňují v „přízraky“. „Naproti tomu“ mu ovšem tu a tam svitne, že to všechno „není nic jiného než zaslepenost“ a že „jednotlivcova moc“ velice závisí na tom, zda jiní spojí svoji moc s jeho mocí. Ale konec konců přece všechno vyúsťuje v „blud“, že „jednotlivci se domnívají, že už svoji moc nemohou odvolat“. Železnice zase nenáleží „skutečně“ akcionářům, nýbrž stanovám. Sancho hned podává přesvědčivý důkaz dědickým právem. Nevysvětluje je nutností akumulace a rodiny, existující dříve než právo, nýbrž právnickou fikcí prodloužení moci po smrti. Této právnické fikce samé se zříká zákonodárství ve všech zemích tím víc, čím více přechází feudální společnost ve společnost měšťáckou. (Srovnej např. Code Napoléon). Není tu třeba podrobně vykládat, že absolutní otcovská moc a majorát, prvotní lenní majorát i majorát pozdější, se zakládaly na velice určitých materiálních vztazích. Totéž se děje u starých národů v údobí rozkladu obce životem soukromým. (Nejlepší důkaz jsou dějiny římského dědického práva.) Sancho si vůbec nemohl vybrat nešťastnější příklad než dědické právo, které nade vše jasně ukazuje závislost práva na výrobních vztazích. Srovnej například římské a germánské dědické právo. Žádný pes ovšem nedělal z kosti fosfor, kostní moučku nebo vápno, tak jako si nikdy „nevzal do hlavy něco“ o svém „právu“ na nějakou kost; ani svatý Sancho si nikdy „nevzal do hlavy“, že bude přemítat o tom, zda právo, jaké si lidé osobují na nějakou kost a jaké si psi neosobují, nesouvisí se způsobem, jak lidé produktivňě nakládají s touto kostí a psi ne. Vůbec nám tu takový příklad ukazuje celý způsob Sanchovy kritiky a jeho neochvějnou víru v otřepané iluse. Dosavadní výrobní vztahy individuí se musí vyjádřit i jako vztahy politické a právní. (Viz výše.) V rámci dělby práce se tyto vztahy vůči individuím nutně osamostatňují. Všechny vztahy je možno v řeči vyjádřit jen jako pojmy. Že jsou tyto obecniny a pojmy pokládány za tajuplné síly, je nutný následek osamostatnění reálných vztahů, jichž jsou výrazem. Kromě tohoto smyslu, v jakém tyto obecniny chápe běžné povědomí, uplatňují a rozvíjejí je ještě zvláštním způsobem politikové a právníci, kterým dělba práce přisoudila, aby vzývali tyto pojmy, a kteří v nich a nikoli ve výrobních vztazích vidí pravou základnu všech reálných vlastnických vztahů. Svatý Sancho bez rozmýšlení adoptuje tuto ilusi, a to mu umožnilo, aby právní vlastnictví prohlásil za základnu soukromého vlastnictví a právní pojem za základnu právního vlastnictví, takže pak celou svou kritiku může omezit na to, že právní pojem prohlašuje za pouhý pojem, za přízrak. A tím je to pro svatého Sancha vyřízeno. Aby se upokojil, můžeme mu ještě říci, že počínání psů, když dva z nich najdou jednu kost, je ve všech prvotních zákonících uznáváno za právo: vim vi repellere licere[v], praví pandekty[140] idque ius natura comparatur[w], čímž se rozumí: ius quod natura omnia animalia — lidem a psům — docuit[x]; že však později organisované potlačení násilí násilím je „právě“ právo.
Svatý Sancho, který už není k udržení, dokumentuje své učené znalosti z historie práva tím, že Proudhonovi upírá jeho „kost“.
Proudhon, říká, „nám chce napovídat, že prý společnost je prvotním držitelem a jediným vlastníkem nepromlčitelného práva; vůči ní se prý tak zvaný vlastník dopustil krádeže; odejme-li nyní tomu, kdo byl doposud vlastníkem, jeho vlastnictví, nepřipravuje ho o nic, protože jen uplatňuje své nepromlčitelné právo. Tak daleko se dojde s přízrakem společnosti jakožto morální osoby.“ (Str. 330, 331.)
Stirner nám chce naopak „napovídat“, na str. 340, 367, 420 a jinde, že prý my, totiž nemajetní, jsme darovali vlastníkům jejich vlastnictví z nevědomosti, zbabělosti nebo dobromyslnosti atd., a vyzývá nás, abychom si vzali zpátky svůj dar. Proudhonovo a Stirnerovo „balamucení“ se liší v tom, že Proudhon se opírá o určitý historický fakt, kdežto svatý Sancho si jen něco „vzal do hlavy“, aby dal věci „nový obrat“. Novější výzkumy z dějin práva totiž objevily, že v Římě i u germánských, keltských a slovanských národů vycházel vývoj vlastnictví z pospolného vlastnictví či z vlastnictví kmenového a že přímé soukromé vlastnictví vznikalo všude usurpací, což svatý Sancho samozřejmě nemohl vyšťourat z hlubokého poznatku, že právní pojem je pojem. Proudhon naprosto právem uplatňoval tento fakt proti právnickým dogmatikům, a vůbecje docela oprávněně potíral jejich vlastními předpoklady. „Tak daleko se dojde s přízrakem“ právního pojmu jakožto pojmu. Proudhona by bylo možno napadnout pro jeho uvedenou větu jen tehdy, kdyby byl proti soukromému vlastnictví, které překonalo tuto prvotní pospolitost, obec, obhajoval dřívější a primitivnější formu. Sancho shrnuje svoji kritiku Proudhona pyšnou otázkou:
„Pročpak se tak sentimentálně dovolávat soucitu jako nějaký okradený ubožák?“ (Str. 420.)
Sentimentalita, kterou ostatně u Proudhona nikde nenajdeme, je dovolena jen vůči Maritornes. Sancho si opravdu myslí, že proti takovému člověku, který věří v přízraky jako Proudhon, je on, Stirner, „celý chlap“. Domnívá se, že jeho nabubřelý ouřední sloh, za jaký by se musel hanbit Bedřich Vilém IV., je revoluční. „Kdo uvěří, spasen bude!“
Na str. 340 se dovídáme:
„Všechny pokusy stanovit rozumné zákony o vlastnictví vycházely z hrudi naplněné láskou a končily v pustém moři určeňí.“
K tomu se hodí neméně dobrodružná věta:
„Dosavadní styk se zakládal na lásce, na ohleduplném chováni, na vzájemnosti.“ (Str. 385.)
Svatý Sancho tu sám sebe překvapuje zarážejícím paradoxem o právu a styku. Ale když si připomeneme, že „lásku“ chápe jako lásku k „člověku jako takovému“, vůbec k něčemu jsoucímu o sobě a pro sebe, k nějakému obecnu, že vztah k nějakému individuu nebo k nějaké věci chápe jako vztah k podstatě, k svátosti, pak se toto skvělé zdání zhroutí. Z výše uvedených záhadných výroků pak zbudou jen staré nudné triviality, které nás otravují po celou „Knihu“, že dvě věci, o kterých Sancho nic neví, zde totiž dosavadní právo a dosavadní styk, jsou — „svátost“, a že dosud vůbec „vládly světem“ jen „pojmy“. Vztah k svátosti, kterému Sancho jinak říká „respekt“, může být někdy obdařen i názvem „láska“. (Viz „Logiku“.)
Jen jeden příklad, jak svatý Sancho proměňuje zákonodárství v milostný poměr a obchodní styky v milostné pletky:
„V jedné osnově zákona pro Irsko o zápisu voličů podala vláda návrh, aby byli jako voliči připuštěni jen ti, kdo zaplatí pět liber šterlinků chudinské daně. Kdo tedy dává almužnu, získává politická práva anebo se někde jinde stane rytířem Labutího řádu.“[141] (Str. 344.)
Především tu musíme podotknout, že tato „osnova zákona o zápisu voličů“, která udílí „politická práva“, byla osnova zákona týkajícího se městské správy čili zákona o korporacích, anebo, řečeno Sanchovi srozumitelnou formou, osnova „městského řádu“, který neměl udílet „politická práva“, nýbrž práva městská, volební právo pro pracovníky místních úřadů. Za druhé Sancho, který přeložil MacCullocha, by měl přece vědět, co to znamená „to be assesed to the poor-rates at five pounds“. Neznamená to „platit pět liber chudinské daně“, nýbrž být zaznamenán v listinách o chudinské dani jako obyvatel domu, z něhož se platí roční nájem pět liber. Berlínský bonhomme neví, že chudinská daň je v Anglii a Irsku daň místní, která je v každém městě a každým rokem různá, takže by bylo zhola nemožné chtít spojovat nějaké právo s určitou daňovou položkou. Nakonec si Sancho mysli, že anglická a irská chudinská daň je nějaká „almužna“, zatímco jen shromažďuje peníze pro otevřenou a přímou útočnou válku vládnoucí buržoasie proti proletariátu. Uhrazuje náklady donucovacích pracoven, které jsou, jak známo, prostředkem k zastrašování chudiny podle Malthusova receptu. Vidíme, jak Sancho „vychází z hrudi naplněné láskou a končí v pustém moři určení“.
Mimochodem podotýkáme, že německá filosofie, protože vycházela pouze z vědomí, musela skončit v morální filosofii, kde se potom různí ti výtečníci potýkají o pravou mravnost. Feuerbach miluje člověka kvůli člověku, svatý Bruno ho miluje proto, že si to „zasluhuje“ (Wig., str. 137), a svatý Sancho miluje „každého“, protože se mu to líbí, s vědomím egoismu („Kniha“, str. 387).
Již předtím, v prvním pojednání, jsme slyšeli, jak se drobní vlastníci půdy pro samý respekt vyloučili z velkého pozemkového vlastnictví. O tomto sebevylučování z cizího vlastnictví pro respekt se tu vůbec mluví jako o charakteru měšťáckého vlastnictví. Z tohoto charakteru si Stirner dovede vysvětlit, proč
„většina občanů nemá téměř nic, ačkoli smyslem občanství je právě to, aby byl každý vlastníkem“. (Str. 348.) To „tkví v tom, že většina z nich má radost už jen z toho, že jsou vůbec majiteli, třebas mají jen několik hadrů“. (Str. 349.)
Že „většina“ má jen „několik hadrů“, vysvětluje si Szeliga docela přirozeně tím, že se z těchto hadrů těší.
Str. 343. „Já že jsem pouze majitelem? Ne, dosud byli lidé majiteli, jisti držbou nějakého pozemku, jen tak, že nechávali i druhé, aby byli v držbě pozemku; ale teď patří všechno Mně. Já jsem vlastník všeho, co potřebuji a čeho se mohu zmocnit.“
Tak jako předtím se drobní majitelé půdy podle Sancha vylučovali pro samý respekt z velkého vlastnictví půdy, jako se u něho nyní vylučují drobní majitelé půdy z vlastnictví jiných drobných majitelů, tak by mohl Sancho pokračovat dále do podrobností, mohl by říci, že z respektu se obchodní vlastnictví vylučuje z vlastnictví pozemkového, vlastnictví provozní z vlastního obchodního vlastnictví atd., a tak by mohl dospět k úplně nové ekonomii na podkladě svátosti. Pak by už jen stačilo, kdyby si vyhnal z hlavy respekt, a rázem by zrušil dělbu práce i z ní vznikající utvářeni vlastnictví. Pro tuto novou ekonomii podává Sancho doklad na str. 128 „Knihy“, kde nekupuje jehlu od shopkeepera[y], nýbrž od respektu, a ne za peníze od shopkeepera, nýbrž za respekt od jehly. Ostatně Sanchem tolik osočované dogmatické sebevylučování každého z cizího vlastnictví je čistě právnická iluse. Za dnešního způsobu výroby a styků se o ni nikdo nestará a každý usiluje právě o to, aby všechny ostatní vyloučil z jejich vlastnictví, které zatím mají. Jak to vypadá se Sanchovým „vlastnictvím všeho“, vysvítá už z toho, co dodává na doplněnou: „co Já potřebuji a čeho se mohu zmocnit“. Týmž se zabývá blíže na str. 353: „Řeknu-li Já: Mně patří svět, pak i to je vlastně prázdný žvást, který má smysl jen potud, že Já nerespektuje cizí vlastnictví.“ Tedy pokud nerespektování cizího vlastnictví je jeho vlastnictví.
Co Sancha hněte na jeho milovaném soukromém vlastnictví, je právě ta výlučnost, bez které by bylo nesmyslem, fakt, že kromě něho jsou tu ještě jiní soukromí vlastníci. Cizí soukromé vlastnictví je totiž posvátné. Uvidíme, jak ve svém „spolku“ napravuje tento zlořád. Shledáme totiž, že jeho egoistické vlastnictví, vlastnictví v neobvyklém smyslu, není nic víc než obvyklé čili občanské vlastnictví zjasněné v jeho posvěcující obrazotvornosti.
Zakončeme příslovím Šalomounovým: „Dospějí-li lidé k tomu, že ztratí respekt k vlastnictví, bude mít vlastnictví každý... pak [i v této věci znásobí spolky prostředky jednotlivce a zajistí jeho popírané vlastnictví.“ (Str. 342.)][z]
[Pojednání 3: O konkurenci v obvyklém a neobvyklém smyslu] Pisatel těchto řádků se jednou zrána odebral náležitě oděn k panu ministru Eichhornovi:
„Protože s továrníkem to nejde“ (pan ministr financí mu totiž nedal ani místo ani peníze, aby si vystavěl vlastní továrnu, a pan ministr spravedlnosti mu rovněž nedovolil, aby vzal továrnu továrníkovi — viz výše občanské vlastnictví), „chci konkurovat s tamtím profesorem práva; je to budižkničemu, a já, protože vím stokrát víc než on, mu odvedu všechny posluchače.“ — „Zdalipak jsi studoval a promoval, příteli?“ — „Ne, ale co na tom? Moje znalosti úplně stačí, abych mohl vyučovat v tomto oboru.“ — „Lituji, ale zde není konkurence volná. Proti tvé osobě nejsou námitky, ale chybí tu věc, doktorský diplom. A já, stát, požaduji ten diplom.“ — „Tohle je tedy svoboda konkurence,“ vzdychl si pisatel těchto řádků, „stát, Můj pán, mi teprve dává možnost konkurence.“ Načež se zkormoucen vrátil do svého příbytku. (Str. 347.)
Ve vyspělých zemích by se mu nepřihodilo, aby se musel ptát státu o dovolení, smí-li konkurovat s nějakým profesorem práv. Obrátí-li se však na stát jako na zaměstnavatele a požaduje služné, tj. pracovní mzdu, postaví-li se tedy sám do poměru konkurence, pak ovšem po všech jeho známých pojednáních o soukromém vlastnictví a o těch, kterým se říkalo privati, o pospolném vlastnictví, o proletariátu, o lettres patentes[a*], o státu a statu atd. se nelze domnívat, že bude „šťastným uchazečem“. Po jeho dosavadních výkonech ho stát může zaměstnat leda jako kostelníka (custos) „svátosti“ na některé doméně v Zadních Pomořanech.
Pro zasmání tu můžeme „vložit jako episodu“ veliký Sanchův objev, že mezi „chudými“ a „bohatými“ neexistuje „jiný rozdíl“ — „než rozdíl mezi lidmi s mohovitostí a bez mohovitosti.“ (Str. 354.)
Vrhněme se teď zase do „pustého moře“ Stirnerových „určení“ o konkurenci:
„S konkurencí je méně“ (ó, „méně“!) „spojen záměr udělat věc co nejlépe, jako spíše záměr jiný, udělat ji co nejvýnosněji, nejprospěšněji. Proto lidé studují kvůli nějakému úřadu (chlebařské studium), studují, aby uměli poklonkovat a lichotit, aby byli obratní a aby se vyznali v obchodech, pracují naoko. Zatímco tedy zdánlivě jde o dobrý výkon, hledí se ve skutečnosti jen na dobrý obchod a na to, aby se vydělaly peníze. Někdo by byl sice nerad censorem, ale chce být povýšen... bojí se, že ho přeloží nebo dokonce zbaví úřadu.“ (Str. 354, 355.)
Jen ať náš bonhomme někde vyšťárá příručku ekonomie, kde by třeba i jen teoretikové tvrdili, že v konkurenci jde o „dobrý výkon“ nebo o to, „aby se věc udělala co nejlépe“, a ne o to, „aby se udělala co nejvýnosněji“. Může se ostatně v každé takové knize dočíst, že nejvyspělejší konkurence, jako např. v Anglii, „dělá“ ovšem v rámci soukromého vlastnictví „věc co nejlépe“. Drobné obchodní a průmyslové podvody bují jen v poměrech omezené konkurence, mezi Číňany, Němci a Židy, vůbec mezi podomními obchodníky a drobnými kramaříčky. Ale náš svatý se nezmiňuje ani o podomním obchodě; zná jen konkurenci úřednických čekatelů a referendářů, dokazuje tu, že je dokonalý kr. prus. subalterní úředníček. Byl by mohl zrovna tak uvést jako příklad konkurence, že se dvořané za všech dob ucházeli o přízeň svého vladaře, ale to by bylo příliš vzdálené jeho maloměšťáckému obzoru.
Po těchto ohromných dobrodružstvích s úřednickými čekateli, účetními pro výplatu služného a registrátory podstupuje svatý Sancho veliké dobrodružství s proslulým koněm jménem Dřevočep, o kterém prorok Cervantes předem vyprávěl v Novém zákoně v kapitole jedenačtyřicáté. Sancho si totiž sedá na koně vysoké ekonomie a určuje minimum pracovní mzdy s pomocí „svátosti“. Projevuje tu ovšem zase jednou svoji vrozenou bojácnost a zpočátku se zdráhá vsednout na létajícího oře, který ho ponese do oblastí, „kde se tvoří kroupy a vločky sněhové, kde se rodí hromy a blesky“, vysoko nad oblaky. Ale „vévoda“, tj. „stát“, mu dodává odvahy, a když už se statečnější a zkušenější Szeliga-Don Quijote vyhoupl do sedla, vyleze za ním náš čacký Sancho koni na zadek. A když pak Szeligova ruka otočila čepem na hlavě koně, vznesl se tento vysoko do povětří a všechny dámy, zejména Maritornes, volaly za nimi: „Provázej tě se sebou shodný egoismus, chrabrý rytíři a ještě neohroženější zbrojnoši, a kéž se vám podaří zbavit nás přízraku Malambrunova, přízraku ‚svátosti‘. Jen se nenahýbej, udatný Sancho, ať nespadneš, sic by se ti vedlo jako Faetonovi, který chtěl řídit sluneční vůz!“
„Předpokládáme-li“ (kolísá už hypotheticky), „že tak jako pořádek patří k podstatě státu, tkví v jeho povaze podřaděnost, subordinace“ (příjemná modulace mezi „podstatou“ a „povahou“ — „kozami“, které Sancho pozoruje na svém letu), „pak vidíme, že z těch, kdo jsou podřízeni“ (správně má být asi nadřízeni) „anebo privilegováni, jsou ti odstrčení nuceni platit nepoměrně víc a jsou nepoměrně zkracováni.“ (Str. 357.)
„Předpokládáme-li... pak vidíme.“ Správně má být: pak předpokládáme. Předpokládáme-Ii, že ve státě existují „nadřízení“ a „podřízení“, pak rovněž „předpokládáme“, že ti první jsou vůči druhým „privilegováni“. Ale slohovou krásu této věty i náhlé uznávání „podstaty“ a „povahy“ nějaké věci přičteme bojácnosti a zmatení našeho bázlivě se kymácejícího Sancha za jeho vzduchoplavby i prskavkám, které mu zapálili pod nosem. Ani se nedivíme, že si svatý Sancho následky konkurence nevysvětluje konkurencí, nýbrž byrokracií, a že tu zase líčí věc tak, jako by stát určoval pracovní mzdu.[b*]
Sancho nebere v úvahu, že ustavičné kolísání pracovní mzdy je výsměchem celé jeho krásné teorii a že, kdyby se blíže zabýval průmyslovými poměry, setkal by se jistě s případy, kdy dělníci „zkracují“ továrníka a „nutí“ ho, aby „platil nepoměrně víc“, kdyby tyto právnické a morální výrazy nepozbyly v rámci konkurence jakéhokoli smyslu.
Jak prostomyslně a maloměšťácky se v jedinečné Sanchově lebce zrcadlí vztahy obsáhající celý svět, jak je ve svém školometském chápání nucen abstrahovat si ze všech těchto vztahů mravní naučení a vyvracet je mravními postuláty, je opět zřetelně vidět z toho, v jakých trpasličích rozměrech se mu jeví konkurence. Musíme toto znamenité místo sdělit in extenso[c*], „aby nic nepřišlo nazmar“.
„Co se týče konkurence, abychom se k ní ještě jednou vrátili, pak trvá právě tím, že ne všichni se zasazují o svou věc a ne všichni se o ní dohodnou. Chléb např. potřebují všichni obyvatelé města, proto by se snadno mohli domluvit, že zřídí veřejnou pekárnu. Místo toho ponechávají pekařům, kteří mezi sebou konkurují, aby dodávali, co se spotřebuje.. Zrovna tak ponechávají dodávku masa řezníkům, dodávku vína obchodníkům s vínem atd... Nestarám-li se Já o Svou věc, musím vzít zavděk tím, co se Mi druzí uráčí poskytnout. Mít chleba je Moje věc, Moje přání a touha, a přece to lidé ponechávají pekařům a nanejvýš doufají, že získají nějakou výhodu, když budou pekaři mezi sebou zápolit, pachtit se o přednost, soupeřit, zkrátka konkurovat, což nebylo možno očekávat od cechovních mistrů, kterým úplně a výhradně patřilo oprávnění, aby pekli.“ (Str. 365.)
Pro našeho maloměšťáka je příznačné, že tu doporučuje svým spolušosákům vzhledem ke konkurenci takové zařízení, jako je veřejná pekárna — zařízení, které za cechovního zřízení, namnoze existovalo a bylo poraženo lacinějším výrobním způsobem konkurence, místní zařízení, které se mohlo udržet jen v omezených poměrech a muselo nutně zaniknout s příchodem konkurence, která odstranila lokální omezenost. Sancho se z konkurence nepoučil ani o tom, že „spotřeba“, např. chleba, je každý den jiná, že rozhodně nezávisí na něm, bude-li ještě zítra chléb „jeho věcí“ anebo znamená-li jeho potřeba pro druhé ještě nějakou věc, a že v rámci konkurence určují cenu chleba výrobní náklady, a ne to, co se uráčí pekařům. Ignoruje všechny vztahy, které vytvořila teprve konkurence, zrušení lokální omezenosti, zřízení komunikací, rozvinutou dělbu práce, světové styky, proletariát, strojovou výrobu atd., a ohlíží se žalostně zpátky na středověké šosáctví. O konkurenci ví tolik, že to znamená „zápolení, pachtění o přednost a soupeření“; že mimoto souvisí s dělbou práce, s poměrem poptávky a nabídky atd., o to se nestará.[d*] Že ovšem buržoové všude, kde to vyžadoval jejich zájem (a to dovedou posoudit lépe než svatý Sancho), se pokaždé „dohodli“, pokud jim to bylo možné v rámci konkurence a soukromého vlastnictví, ukazují akciové společnosti, které začaly vznikat se vzestupem námořního obchodu a manufaktury a uchvátily všechna jim dostupná odvětví průmyslu a obchodu. Takové „dohody“, které mj. vedly k dobytí celé říše ve Východní Indii, jsou ovšem malicherné vzhledem k dobře míněné fantasii nějaké veřejné pekárny, která by si zasluhovala, aby o ní referovala „Vossische Zeitung“. — Co se týče proletářů, vznikli, alespoň ve své moderní podobě, teprve z konkurence a zřídili už mnohde společná zařízení, která však pokaždé zanikla, protože nemohla konkurovat se „zápolícími“ soukromými pekaři, řezníky atd. a protože proletáři se často v důsledku dělby práce rozcházejí i mezi sebou ve svých zájmech, takže mezi nimi není možná jiná „dohoda“ než dohoda politická, namířená proti celému nynějšímu stavu. Kde vývoj konkurence umožňuje proletářům, aby se „dohodli“, tam se „dohodnou“ o docela jiných věcech, než jsou veřejné pekárny.[e*] Nedostatek „dohody“, který tu Sancho zjišťuje mezi konkurujícími individui, je v úplném souhlase i nesouhlase s jeho dalším výkladem o konkurenci, kterým nás obdařil v komentáři, Wigand, str. 173.
„Konkurence byla zavedena proto, že byla pokládána za spásu pro všechny, lidé se o ní shodli, zkusili to s ní společně... ve věci konkurence souhlasili všichni asi tak, jako když všichni lovci do jednoho třeba dojdou k náhledu, že jejich účelům prospěje, když se rozptýlí po lese a budou lovit ‚každý zvlášť‘... Teď ovšem vychází najevo... že při konkurenci... nedosáhne každý svého zisku.“
„Vychází tu najevo“, že Sancho ví o lovu zrovna tolik co o konkurenci. Nemluví o naháňce ani o štvanici, nýbrž o lovu v neobvyklém smyslu. Nezbývá mu už nic jiného, než aby podle výše uvedených zásad napsal nové dějiny průmyslu a obchodu a vytvořil „spolek“ pro nějaký takový neobvyklý lov.
Docela v týchž tichých, prostosrdečných kolejích ve stylu vesnických novin se vyslovuje o postoji konkurence k mravním vztahům.
„Co člověk jako takový“ (!) „nemůže obhájit z tělesných statků, to mu smíme vzít: toť smysl konkurence, svobody živností. Co nemůže obhájit ze statků duchovních, propadá nám rovněž. Ale posvěcené statky jsou nedotknutelné. Kým posvěcené a zaručené?... Člověkem anebo pojmem, pojmem věci.“ Jako takové posvěcené statky uvádí „život“, „svobodu osoby“, „náboženství“, „čest“, „cit pro slušnost“, „stud“ atd. (Str. 325.)
Všechny tyto „posvěcené statky“ „nesmí“ sice Stirner ve vyspělých zemích vzít „člověku jako takovému“, ale „smí“ je přesto vzít skutečným lidem, ovšem přes konkurenci a v rámci jejích podmínek. Velký převrat společnosti vyvolaný konkurencí, převrat, který vztahy buržoů mezi sebou i k proletářům proměnil v čistě peněžní vztahy, který ze všech výše uvedených „posvěcených statků“ udělal věc, s kterou se obchoduje, a proletářům rozvrátil všechny původní, přirozené a dochované vztahy, např. vztahy rodinné a politické, i s celou jejich ideologickou nadstavbou — tato obrovská revoluce ovšem nevyšla z Německa; Německo v ní hrálo jen pasivní úlohu, nechalo si vzít své posvěcené statky a nedostalo za ně ani běžnou cenu. Proto náš německý maloměšťák zná jen licoměrné ujišťování buržoů o mravních mezích konkurence buržoů, kteří denně pošlapávají „posvěcené statky“ proletářů, jejich „čest“, „stud“, „svobodu osoby“, a odpírají jim dokonce i vyučování náboženství. Tyto předstírané „mravní meze“ pokládá náš maloměšťák za pravý „smysl“ konkurence, a pro její smysl neexistuje její skutečnost.
Sancho shrnuje výsledky svých výzkumů o konkurenci v této větě:
„Cožpak je svobodná taková konkurence, kterou stát, tento vládce podle občanského principu, tísní množstvím překážek?“ (Str. 347.)
Sanchův „občanský princip“, podle kterého dělá všude ze „státu“ „vládce“ a překážky konkurence, vznikající ze způsobu výroby a obecných styků, pokládá za překážky, kterými „stát“ „tísní“ konkurenci, tento princip se tu ještě jednou projevuje s náležitým „pobouřením“.
Svatý Sancho zaslechl „v poslední době“ „z Francie“ zvonit o všelijakých novinkách (srov. Wigand, str. 190), a mimo jiné o zvěcnění osob v konkurenci a o rozdílu mezi konkurencí a soupeřením. Ale „ubohý Berlíňan“ „z hlouposti pokazil ty pěkné věci“. (Wig. tamtéž, kde se z něho ozývá jeho zlé svědomí.) „Tak např. říká“ na str. 346 „Knihy“:
„Cožpak je svobodná konkurence opravdu svobodná? Ptám se: je to opravdu konkurence, totiž konkurence osob, za jakou se vydává, protože na tomto titulu zakládá své právo?“
Paní konkurence se za něco vydává, protože na tomto titulu*****zakládá své právo (totiž ne ona, ale několik právníků, politiků a blouznivých maloměšťáků, kteří se plouží až docela vzadu v jejím průvodu). Touto alegorií začíná Sancho přistřihovat ty „pěkné věci“ „z Francie“ pro berlínský poledník. Necháváme stranou už svrchu odbytou absurdní představu, že „stát nemá, co by namítal proti Mé osobě“, a tak mi dovoluje konkurovat, ale nedává mi „věc“ (str. 347), a přejdeme hned k jeho důkazu, že konkurence není vůbec konkurence osob.
„Konkurují však opravdu osoby? Ne, zase jen věi! Především peníze, atd.; v soupeření vždy jeden zůstane pozadu za druhým. Jenže je rozdíl v tom, zda je možno získat chybějící prostředky osobní silou anebo je dostat jen z milosti, jen jako dar, a to tím, že např. chudší musí bohatšímu přiznat, tj. darovat jeho bohatství.“ (Str. 348.)
Jeho teorii darování „mu darujeme“ (Wig., str. 190).Jen ať se podívá namátkou do nějaké právnické příručky na kapitolu „Smlouva“ a dozví se, zda takový „dar“, který „musí darovat“, je ještě dar. Takovým způsobem nám Stirner „daruje“ naši kritiku jeho knihy, protože nám ji „musí přiznat, tj. darovat“.
Pro Sancha neexistuje fakt, že ze dvou konkurentů, jejichž „věci“ jsou stejné, přivádí jeden toho druhého na mizinu. Zrovna tak pro něj neexistuje, že dělníci mezi sebou konkurují, ačkoli nemají žádné „věci“ (v Stirnerově smyslu). Tím, že ruší vzájemnou konkurenci dělníků, vyplňuje jedno z nejzbožnějších přání našich „pravých socialistů“, jichž nejvřelejší dík ho nemine. „Jen věci“ konkurují, ne „osoby“. — Jen zbraně bojují, ne lidé, kteří s nimi zacházejí a kteří se s nimi naučili zacházet. Ti jsou tu jen k tomu, aby se do nich střílelo. — Tak se konkurenční boj obráží v hlavách maloměšťáckých školometů, kteří se vůči moderním bursovním baronům a bavlnovým králům[f*] utěšují vědomím, že jim chybí jen „věc“, aby proti nim uplatnili svoji „osobní sílu“. Tato omezená představa je ještě víc k smíchu, všimneme-li si blíže těch „věcí“, místo abychom se omezovali na to nejobecnější a nejpopulárnější, např. „peníze“ (které však nejsou tak populární, jak se zdá). Mezi tyto „věci“ patří mj. to, že konkurent žije v určité zemi a v určitém městě, kde má tytéž výhody jako jeho konkurenti, kteří tu byli před ním; že vztah mezi městem a vesnicí dosáhl pokročilého stupně vývoje; že konkurent konkuruje v určité příznivé zeměpisné, geologické a hydrografické poloze; že jako výrobce hedvábí vyrábí v Lyonu, jako výrobce bavlny v Manchesteru anebo že v dřívějším údobí jako rejdař provozoval svůj obchod v Holandsku; že dělba práce dosáhla v jeho výrobním odvětví i v ostatních, na něm naprosto nezávislých odvětvích výroby vysokého rozvoje, že komunikace mu zajišťují stejně levnou přepravu jako jeho konkurentům, že už tu nachází dovedné dělníky a vycvičené dozorce. Všechny tyto „věci“, kterých je zapotřebí k tomu, aby konkuroval, vůbec schopnost konkurovat na světovém trhu (který Sancho nezná a nesmí znát kvůli své teorii státu a svým veřejným pekárnám, který však pohříchu určuje konkurenci i schopnost konkurence), tyto věci nemůže získat ani „osobní silou“, ani nemůže „připustit“, aby je dostal „darem“ z „milosti“ „státu“ (srov. str. 348). Pruský stát, který se pokusil „darovat“ to všechno „Seehandlung“[142], ho o tom může nejlépe poučit. Sancho se tu osvědčuje jako filosof kr. prus. námořního obchodu, neboť tu zeširoka glosuje ilusi pruského státu, že je všemohoucí, a ilusi námořního obchodu, že je schopen konkurovat. Ostatně konkurence začala arciť jako „konkurence osob“ „osobními prostředky“. Osvobození nevolníků, první podmínka konkurence, první akumulace „věcí“, to byly „osobní“ akty. Chce-li tedy Sancho na místo konkurence věcí dosadit konkurenci osob, znamená to, že se chce vrátit k počátku konkurence, a to v mylném domnění, že svou dobrou vůlí a svým vědomím neobvyklého egoisty může dát vývoji konkurence jiný směr.
Tento veliký muž, kterému nic není svaté a který se neohlíží na „povahu věci“ a „pojem vztahu“, musí přesto nakonec prohlásit, že „povaha“ rozdílu mezi osobním a věcným a „pojem vztahu“ těchto dvou kvalit jsou posvátné, a tím se musí zříci toho, aby se k nim stavěl jako „stvořitel“. Jenže tento pro něj posvátný rozdíl, jak jej Sancho vymezuje v odstavci, který jsme citovali, je možno zrušit, aniž se dopustíme „nejneslýchanějšího znesvěcení“. Především sám Sancho ruší tento rozdíl tím, že líčí věc tak, jako by se věcné prostředky získávaly osobní silou, a tak proměňuje osobní sílu ve věcnou moc. Může pak klidně druhým vytyčit mravní postulát, aby se k němu stavěli osobně. Zrovna tak by byli mohli Mexičané požadovat od Španělů, aby je nestříleli puškami, nýbrž aby se do nich pustili pěstmi, anebo, řečeno se svatým Sanchem, aby se s nimi „chytli do křížku“, tak aby se u nich chovali „osobně“. — Jestliže někdo s pomocí dobré výživy, pečlivé výchovy a tělesného cviku dosáhne dokonalé tělesné síly a obratnosti, kdežto jiný, který dostával hubenou a nezdravou stravu, což oslabilo jeho zažívání, o kterého v dětství nikdo nedbal a který se musel nadměrně namáhat, nemohl nikdy získat „věci“ k tomu, aby mu narostly svaly, natož aby je trvale ovládal, pak „osobní síla“ prvního je vzhledem k tomu druhému síla čistě věcná. Nezískal pro sebe „chybějící prostředky osobní silou“, nýbrž naopak, za svou „osobní sílu“ vděčí věcným prostředkům, které měl k disposici. — Ostatně proměna osobních prostředků ve věcné a věcných v osobní je jen jedna stránka konkurence, kterou od ní vůbec nelze oddělit. Požadavek, že by se mělo konkurovat osobními a ne věcnými prostředky, znamená konec konců mravní postulát, že konkurence a vztahy, které ji podmiňují, mají mít jiné účinky, než jaké nevyhnutelně vyvolávají.
Ještě jednou, ale tentokrát naposled, shrňme filosofii konkurence.
„Konkurence stůně zlořádem, že ne každý má k disposici prostředky, aby mohl konkurovat, protože tyto prostředky nevznikají z osobnosti, nýbrž z nahodilosti. Většina je bez prostředků, a proto“ (ó, proto!) „bez statků.“ (Str. 349.)
Připomněli jsme mu už, že v konkurenci je i osobnost nahodilostí a nahodilost je osobností. „Prostředky“ ke konkurenci, které nezávisí na osobnosti, jsou podmínky, za jakých samy osoby vyrábějí a stýkají se mezi sebou, podmínky, které v rámci konkurence vystupují vůči osobám jako nezávislá síla, jako prostředky, které jsou pro osoby nahodilé. Osvobození lidí od těchto sil se podle Sancha dosáhne tím, že si lidé vyženou z hlavy představy o těchto silách anebo spíše filosofické a náboženské zkomoleniny těchto představ, ať už etymologickou synonymikou („Vermögen“ a „vermögen“), mravními postuláty (např. každý buď všemohoucím Já) nebo opičími posunky a dobrosrdečně pitvorným chvástáním vůči „svátosti“.
Už dříve jsme slyšeli nářek, že prý v nynější měšťácké společnosti, zejména vinou státu, nemůže „Já“ uplatnit svoji hodnotu, id est nemůže dát působit svým „mohoucnostem“. Nyní se ještě dovídáme, že „osobitost“ mu nedává prostředky k tomu, aby mohl konkurovat, že „jeho moc“ není žádná moc a že zůstává „bez statků“, třebaže každý předmět, „protože je jeho předmětem, je také jeho vlastnictvím“. Dementi se sebou shodného egoismu je úplné. Ale všechny tyto „zlořády“ konkurence zmizí, jakmile „Kniha“ vejde do obecného povědomí. Než to nastane, setrvá Sancho u svého obchodu s myšlenkami, jenže se přitom nezmůže na nějaký „dobrý výkon“, ani „neudělá vc co nejlépe“.[g*]
II. Vzpoura
Kritikou společnosti je skončena kritika starého, svatého světa. S pomocí vzpoury přeskočíme do nového, egoistického světa.
Co je vůbec vzpoura, viděli jsme už v Logice: odepření respektu k svátosti. Jenže tady ještě mimoto nabývá zvláštní praktické povahy.
| Revoluce | = | svatá vzpoura, svaté rozhořčení. |
| Vzpoura | = | egoistická čili světská revoluce. |
| Revoluce | = | převrat poměrů. |
| Vzpoura | = | převrat Já. |
| Revoluce | = | politický čili sociální čin. |
| Vzpoura | = | Můj egoistický čin. |
| Revoluce | = | zvrat toho, co nyní trvá. |
| Vzpoura | = | trvání zvratu. |
Etc. etc. str. 422 atd. Způsob, jak dosud lidé převraceli svět, který tu byl před nimi, bylo ovšem také nutno prohlásit za svatý a bylo třeba uplatňovat proti němu „osobitý“ způsob zvratu světa, který tu je.
Revoluce „záleží v převratu nyní trvajícího stavu čili statu, státu neboli společnosti, je to tudíž politický čili sociální čin“. Vzpoura „sice nevyhnutelně vyvolává přeměnu poměrů, ale nevychází z ní, nýbrž z nespokojenosti lidí se sebou“. „Je to pozdvižení jednotlivců, vzestup, bez ohledu na zařízení, která z toho vzejdou. Revoluce usilovala o nová zařízení: vzpoura vede k tomu, abychom se už nedali nijak zařizovat, zařazovat, nýbrž abychom se sami zařídili. Není to boj proti tomu, co tu nyní jest, protože podaří-li se, zhroutí se to, co tu jest, samo sebou, vzpoura je jen vymanění Já z toho, co tu jest. Jestliže Já opustím to, co tu jest, pak je to mrtvé a počíná se rozkládat. Protože pak Já neusiluji o svržení něčeho, co tu jest, nýbrž snažím se, abych se nad to povznesl, není Můj záměr a čin politický Či sociální, nýbrž je to Čin a záměr egoistický, protože směřuje jedině ke Mně a k Mé osobitosti.“ (Str. 421, 422.)
Les beaux esprits se rencontrent.[h*] Naplnilo se, co zvěstoval hlas volajícího na poušti. Bezbožný Jan Křtitel „Stirner“ našel v „Dr. Kuhlmannovi z Holštýna“ svého svatého Mesiáše. Slyšte:
„Neměli byste bořit a ničit, co vám stojí v cestě, ale obejít to a opustit. A jestliže jste to obešli a opustili, samo sebou to přestane, neboť už to nenachází potravu.“ („Das Reich des Geistes etc.“ [„Říše ducha“], Ženeva 1845, str. 116.)
Revoluce a Stirnerova vzpoura se neliší, jak se Stirner domnívá, tím, že jedna je čin politický či sociální, druhá čin egoistický, nýbrž tím, že ta první je čin a druhá ne. Nesmyslnost celého jeho protikladu se hned ukazuje v tom, že mluví o „Revoluci“, o jakési morální osobě, která musí bojovat s tím, „co tu jest povýtce“, s jakousi druhou morální osobou. Kdyby byl svatý Sancho probral různé skutečné revoluce a revoluční pokusy, byl by snad i v nich našel ty formy, které nejasně tušil, když zplodil svoji ideologickou „vzpouru“; např. u Korsičanů, Irů, ruských nevolníků a vůbec u necivilisovaných národů. Kdyby si byl dále všímal skutečných, v každé revoluci „jsoucích“ individuí a jejich vztahů, místo aby se spokojil s čistým Já a s tím, „co tu jest povýtce“, tj. se substancí (fráze, k jejímuž svržení není zapotřebí revoluce, nýbrž jen takového potulného rytíře, jako je svatý Bruno), pak by snad byl došel k poznání, že každá revoluce a její výsledky byly podmíněny těmito vztahy, potřebami, a že „politický či sociální čin“ rozhodně nebyl v rozporu s egoistickým „činem“.
Jak hluboce svatý Sancho pochopil „revoluci“, ukazuje se ve výroku: „Vzpoura sice vyvolává přeměnu poměrů, ale nevychází z ní.“ Toto, řečeno v antithesi, implikuje, že revoluce vychází „z přeměny poměrů“, tj. že revoluce vychází z revoluce. Naproti tomu vzpoura „vychází“ „z nespokojenosti lidí se sebou“. Tato „nespokojenost se sebou“ se znamenitě hodí k dřívějším frázím o osobitosti a o „se sebou shodném egoistovi“, který vždy může jít „svou vlastní, osobitou cestou“, který se stále na sobě dočkává radosti a každým okamžikem je tím, čím může být. Nespokojenost se sebou je buďto nespokojenost se sebou v rámci určitého stavu, kterým je podmíněna celá osobnost, např. nespokojenost se sebou jakožto dělníkem - anebo mravní nespokojenost. V prvním případě tedy zároveň a hlavně nespokojenost s existujícími vztahy; v druhém případě ideologický výraz těchto vztahů samých, který je rozhodně nepřekonává, nýbrž úplně k nim patří. První případ, jak si Sancho myslí, vede k revoluci; pro vzpouru tedy zbývá jen druhý případ, mravní nespokojenost se sebou. „To, co nyní jest“, je, jak víme, „svátost“; „nespokojenost se sebou“ se tedy redukuje na mravní nespokojenost se sebou jakožto svatým, tj. věřícím ve svátost, v to, co tu nyní jest. Jen malkontentnímu školometovi mohlo napadnout, aby své mudrování o revoluci a vzpouře zakládal na spokojenosti a nespokojenosti, na náladách, které úplně náleží do maloměšťáckého ovzduší, z kterého, jak ustavičně vidíme, čerpá svatý Sancho svou inspiraci.
Víme už, jaký má asi smysl „vystoupit z toho, co tu jest“. Odedávna existuje mylná domněnka, že stát se sám sebou zhroutí, jakmile z něho vystoupí všichni jeho příslušníci, a že peníze přestanou platit, když všichni pracující do jednoho je odmítnou přijímat. Již v hypothetické formě této věty se projevuje fantastičnost a nemohoucnost zbožného přání. Odedávna existuje iluse, že závisí jen na dobré vůli lidí, aby změnili existující vztahy, a že existující vztahy jsou ideje. Změna vědomí, oddělena od vztahů, jak ji provádějí filosofové jako povolání, tj. jako obchod, je sama produkt existujících vztahů a jejich součást. Toto pomyslné povznesení nad svět je ideologický výraz nemohoucnosti filosofů vůči světu. Jejich ideologické chvástání usvědčuje denodenně ze lži praxe.
Sancho se vůbec „nebouřil“ proti své zmatenosti, když psal tyto řádky. Na jedné straně má „přeměnu poměrů“ a na druhé straně „lidi“, a tyto dvě strany jsou úplně odděleny jedna od druhé. Sancho ani zdaleka nepomýšlí na to, že „poměry“ byly odjakživa poměry těchto lidí a že je nikdy nelze přeměnit, nepřemění-li se lidé, a je-li už tomu tak, nezmocní-li se jich „nespokojenost“ „se sebou“ v starých poměrech. Myslí si, že zasazuje revoluci smrtící ránu, tvrdí-li, že revoluce usiluje o nová zařízení, kdežto vzpoura prý vede k tomu, abychom se už nedali zařizovat, nýbrž abychom se zařídili sami. Ale už v tom, že „my“ „se“ zařizujeme, už v tom, že vzbouřenci jsme „my“, tkví to, že jednotlivec přes všechnu Sanchovu „nevoli“ musí „připustit“, abychom ho „zařídili“ „my“, a že se tedy revoluce a vzpoura liší jen v tom, že při revoluci se o tomhle ví, kdežto při vzpouře si lidé dělají iluse. Potom Sancho stanoví jen hypotheticky, zda se vzpoura „podaří“ nebo ne. Nelze se dopátrat, jak to, že se nemá „podařit“, a ještě méně, jak se má podařit, protože každý ze vzbouřenců jde jen svou vlastní, osobitou cestou; ledaže by do toho zasáhly světské vztahy, které by vzbouřencům ukázaly nutnost společného činu, takového činu, který by byl činem „politickým či sociálním“, ať už by vycházel či nevycházel z egoistických pohnutek. Další „ničemné rozlišování“, které se zase zakládá na zmatenosti, provádí Sancho mezi „svržením“ toho, co tu je, a „povznesením“ nad toto jsoucí, ačkoli přece tím, že to svrhne, se nad to povznáší, a tím, že se nad to povznese, to svrhuje, byť jen potud, pokud je to s ním spjato svým trváním. Ostatně ani „svržením“ povýtce, ani „povznesením“ povýtce se nic neříká; že se k povznesení dochází i v revoluci, může Sancho dovodit z toho, že ono „levons-nous!“143 bylo známým heslem ve francouzské revoluci.
[143]„Revoluce přikazuje“ (!) „vytvářet zařízení, vzpoura vyžaduje vzpřímit se čili vztyčit se. Revoluční hlavy přemítaly, jakou zvolit ústavu, a celé revoluční období uvádějí do varu boje o ústavu a otázky ústavy, tak jako sociální talenty osvědčovaly na společenských zařízeních (falanstery apod.) nesmírnou vynalézavost. Vzbouřenec se snaží, aby byl napříště bez ústavy.“ (Str. 422.)
Že francouzská revoluce měla za následek určitá zařízení, je fakt; že vzpoura [Empörung] pochází od vzhůru [empor], je také fakt; rovněž je fakt, že v revoluci a po ní se bojovalo o ústavy; stejně i to, že byly koncipovány různé sociální systémy; neméně i to, že Proudhon mluvil o anarchii. Z těchto pěti faktů si Sancho splichtil svoji výše uvedenou větu.
Z faktu, že francouzská revoluce vedla k „zařízením“, usuzuje Sancho, že Revoluce to prý „přikazuje“. Z toho, že politická revoluce byla politickou revolucí, ve které sociální převrat nabyl zároveň oficiálního výrazu v bojích o ústavu, soudí Sancho, věren svému zprostředkovateli v oboru dějin, že se snad v této revoluci hádali o nejlepší ústavu. K tomuto objevu připojuje s pomocí slůvek „tak jako“ zmínku o sociálních systémech. V údobí buržoasie se lidé zabývali otázkami ústavy, „tak jako“ byly vytvořeny v poslední době různé sociální systémy. Toť souvislost svrchu uvedené věty.
Že dosavadní revoluce musely v rámci dělby práce vést k novým politickým zařízením, vyplývá z toho, co bylo řečeno výše proti Feuerbachovi; rovněž z toho vyplývá, že komunistická revoluce, která zruší dělbu práce, odstraní nakonec politická zařízení; a konečně z toho vyplývá i to, že se komunistická revoluce nebude řídit „společenskými zařízeními vynalézavých sociálních talentů“, nýbrž výrobními silami.
Ale „vzbouřenec se snaží, aby byl napříště bez ústavy“! On, který se „zrodil svoboden“, který je hned od začátku od všeho oproštěn, snaží se v soudný den oprostit od ústavy.
Ještě je třeba poznamenat, že ke vzniku Sanchovy „vzpoury“ přispěly všelijaké dřívější iluse našeho prostoduchého svatého. Tak mj. víra, že individua, která dělají nějakou revoluci, drží pohromadě nějaký ideový svazek a že jejich „pozdvižení“ se snad omezuje na to, „pozvednout“ na svůj štít nějaký nový pojem, utkvělou myšlenku, strašidlo, přízrak — svátost. Podle Sancha si tento ideový svazek vyženou z hlavy, a tím se z nich v jeho představě stane nespořádaná spřež, která se může už jen „vzbouřit“. Mimoto slyšel, že konkurence je válka všech proti všem, a tato věta, smísena s jeho znesvěcenou revolucí, je hlavní činitel jeho „vzpoury“.
„Když tak uvažuji, co bych uvedl pro větší jasnost jako přirovnání, napadá mne mimo nadání založení křesťanství.“ (Str. 423.) Dovídáme se tu, že „Kristus nebyl revolucionář, nýbrž vzbouřenec, který se postavil zpříma. Proto mu také šlo jedině o takové věty: ‚Buďte opatrní jako hadové.“ (Tamtéž.)
Aby to souhlasilo se Sanchovým „očekáváním“ a „jedině“, nesmí existovat druhá polovina právě citovaného místa z bible (Mat. 10, 16): „a sprostní jako holubice“. Kristus tu musí podruhé vystupovat jako historická osoba, aby hrál touž úlohu jako předtím Mongolové a černoši. Zase není jasné, má-li Kristus objasnit vzpouru anebo vzpoura Krista. Křesťansko-germánská lehkověrnost našeho svatého je zhuštěna ve větě, že Kristus „podkopal životní zdroje celého pohanského světa, s nimiž tehdejší stát beztoho“ (čti: bez něho) „musel zvadnout“. (Str. 424.) Zvadlý kvítečku katedrový! Viz výše „staří“. Konec konců credo ut intelligam[i*] čili abych Já našel „přirovnání pro větší jasnost“.
Na nesčíslných příkladech jsme viděli, jak našemu svatému všude napadají jen příklady z písma svatého, a to na takových místech, kde je to „mimo nadání“ jen pro čtenáře. „Mimo nadání“ mu to zase napadá dokonce i v komentáři, kde Sancho na str. 154 vkládá „židovským recensentům“ ve starém Jeruzalémě do úst tento výrok proti křesťanské definici „Bůh láska jest“: „Tady vidíte, že to je pohanský bůh, kterého křesťané zvěstují; neboť je-li bůh láska, pak je to bůh Amor, bůh lásky!“ „Mimo nadání“ je však Nový zákon psán řecky, a křesťanská „definice“ zní: ὀ ϑεὸς αγάπη ἐστίν[j*], 1. Janova epištola 4,16; kdežto „bůh Amor, bůh lásky“, se jmenuje Ἔρως. Sancho tedy bude muset ještě podat vysvětlení, jak „židovští recensenti“ dokázali proměnit ὰγάπη v [k*] v ἒρως[l*].
Na tomto místě komentáře je totiž Kristus, rovněž „pro větší jasnost“, přirovnán k Sanchovi; přitom je ovšem třeba přiznat, že se jeden druhému nápadně podobají, že oba jsou „tělnaté bytosti“ a že alespoň veselý dědic věří v jejich obapolnou existenci resp. jedinečnost. K tomu, že Sancho je novodobý Kristus, k této jeho „utkvělé myšlence“ „směřuje“ už celá jeho konstrukce dějin.
Filosofie vzpoury, která nám tu byla právě přednesena v nedochůdných antithesích a omšelých květnatých frázích, není konec konců nic než nabubřelá apologie hospodářství těch, kteří se dostali nahoru, parvenuů (parvenu, povýšenec, vzestouplý, vzbouřenec). Každý vzbouřenec má proti sobě při svém „egoistickém činu“ nějaký určitý existující stav, nad který se usiluje povznést, bez ohledu na všeobecné vztahy. Snaží se oprostit od existujícího jen potud, pokud jej nějak svazuje, jinak si je naopak snaží přisvojit. Tkadlec, který se „povznese“ na továrníka, zbavuje se tím svého stavu a opouští jej; jinak svět zůstává takový, jaký byl, a náš „zdárný“ vzbouřenec klade jen ostatním licoměrný mravní požadavek, aby se stali také parvenu jako on.[m*] Tak se všechny Stirnerovy bojovné rodomontády rozplývají v mravní vývody z Gellertových bajek a v spekulativní interpretace měšťácké mizerie.
Viděli jsme dosud, že vzpoura je všechno možné, jen ne čin. Na str. 342 se dovídáme, že „takové počínání, kdy někdo vztáhne po něčem ruku, není hodno opovržení, nýbrž svědčí o ryzím činu se sebou shodného egoisty“. To má asi znamenat: egoistů shodných mezi sebou, protože jinak takové vztažení ruky znamená vlastně jen necivilisované „počínání“ zlodějů anebo civilisované počínání buržoů, a v prvním případě se nezdaří, kdežto v druhém případě to není „vzpoura“. Poznamenejme, že se sebou shodnému egoistovi, který nic nečiní, tu odpovídá „ryzí“ čin, takový čin, jaký ovšem bylo možno jedině očekávat od tak nečinného individua.
Mimochodem se dovídáme, co vytvořilo luzu, a můžeme už předem vědět, že je to zase nějaké „ustanovení“ a víra v toto ustanovení, ve svátost, která tu pro změnu vystupuje jako vědomí hříchu:
„Jen to, že vztáhnout ruku je hřích, zločin, jen toto ustanovení vytváři luzu... vinu má jedině staré vědomí hříchu.“ (Str. 342.)
Víra, že vědomí je vším vinno, je jeho ustanovení, které z něho dělá vzbouřence a z luzy hříšníka.
Proti tomuto vědomí hříchu podněcuje egoista sebe, resp. luzu, aby vztáhl, resp. vztáhla ruku:
„Nechť si Já řeknu: kam až sahá Moje moc, to je Moje vlastnictví a přičtu si jako vlastnictví všechno, u čeho Se pokládám za dost silného, abych toho dosáhl atd.“ (Str. 340.)
Svatý Sancho si tedy říká, že si chce něco říci, vyzývá se, aby měl, co má, a svůj skutečný vztah vyslovuje jako vztah moci, násilí, což je parafráze, která je vůbec tajemstvím všeho jeho holedbání. (Viz Logiku.) On, který je každým okamžikem tím, čím může být, který tedy také má, co může mít, rozlišuje potom mezi svým realisovaným, skutečným vlastnictvím, kterého užívá na účet svého kapitálu, a svým možným vlastnictvím, svým nerealisovaným „pocitem síly“, které si připisuje k dobru na účet zisku a ztráty. Příspěvek k účetnictví o vlastnictví v neobvyklém smyslu.
Co má znamenat to slavnostní „říkání“, prozrazuje Sancho na místě, které jsme už uváděli:
„Řekne-li si Já... pak i to je vlastně prázdný žvást.“
Pokračuje v tom dále:
„Egoismus“ říká „nemajetné luze“, aby ji „vyhladil“: „Vztáhni ruku a vezmi si, co potřebuješ!“ (Str. 341.)
Jak „prázdný“ je tento „žvást“, je vidět hned z dalšího příkladu.
„V bankéřově jmění nevidím Já vůbec nic cizího, stejně jako Napoleon nepokládal za nic cizího země králů: My“ („Já“ se zčistajasna proměňuje v „My“) „se vůbec neostýcháme je dobýt, a opatříme si i prostředky, abychom to učinili. Zbavíme je tedy ducha cizoty, kterého jsme se strachovali.“ (Str. 369.)
Jak málo Sancho „zbavuje“ bankéřovo jmění „ducha cizoty“, dokazuje vzápětí svým laskavým návrhem luze, aby si je „dobyla“ tím, že po něm sáhne. „Ať po něm sáhne a uvidí, co mu zůstane v ruce!“ Ne bankéřovo jmění, nýbrž papír k nepotřebě, „mrtvola“ tohoto jmění, která už není jměním, „jako mrtvý pes už není pes“. Bankéřovo jmění je jměním pouze v rámci existujících vztahů ve výrobě a stycích, a může být „vydobyto“ jen v rámci podmínek těchto vztahů a prostředky, které jim odpovídají. A kdyby se snad Sancho obrátil k jinému jmění, pak by musel shledat, že to není o nic lepší. Takže „ryzí čin se sebou shodného egoisty“ znamená nakonec krajně nekalé nedorozumění. „Tak daleko se dojde se strašidlem“ svátosti.
Když si Sancho řekl, co si chtěl říci, vkládá pak do úst vzbouřené luzy slova, která jí napověděl. Zhotovil totiž pro případ vzpoury prohlášení i s návodem k použití, které má být vyvěšeno ve všech vesnických krčmách a rozdáváno po venkově. Zasloužilo by, aby bylo uveřejněno v „Der hinkende Bote“[144] a v Zemském kalendáři vévodství nassavského. Zatím se Sanchovy tendances incediaires[n*] omezují na venkov, na propagandu mezi čeledíny a děvečkami, s vyloučením měst, což je nový důkaz, jak velice „zbavil“ velký průmysl „ducha cizoty“. Zatím tu uveďme co nejzevrubněji tento důležitý dokument, který nesmí přijít nazmar, abychom „svým podílem přispěli k rozšíření zasloužené slávy“. (Wig., str. 191.)
Prohlášení je na str. 358 a násl. a začíná takto:
„Čímpak je zajištěno vaše vlastnictví, privilegovaní?... Tím, že vám do něho zatím nezasahujeme, tudíž Naší ochranou... Tím, že na nás pášete násilí.“
Nejdříve tím, že nezasahujeme, tj. tím, že sami na sobě pášeme násilí, potom tím, že na nás pášete násilí. Cela va à merveille.[o*] Dále.
„Chcete-li náš respekt, pak si ho kupte za cenu, která se nám zamlouvá... Chceme jen přiměřené ceny.“
Nejdříve chtějí „vzbouřenci“ začachrovat svůj respekt za „cenu“, která se jim „zamlouvá“, potom dělají z „přiměřenosti cen“ kriterium ceny. Nejdříve svévolná cena, pak cena určená nezávisle na zvůli obchodními zákony, výrobními náklady a poměrem poptávky a nabídky.
„Ponecháme vám vaše vlastnictví, vyvážíte-li patřičně, že vám je necháme... Budete křičet cosi o násilí, až My se do toho pustíme... bez násilí je nedostaneme“ (totiž ústřice privilegovaných)... „Nechceme vám vzít nic, vůbec nic.“
Nejdříve vám to „ponecháme“, pak vám to vezmeme a musíme použít „násilí“, a nakonec vám přece jen radši nic nevezmeme. Ponecháme vám to, upustíte-li od toho sami; ale v jasné chvilce, jediné, kterou máme, uznáváme ovšem, že „ponechat“ tu znamená „pustit se do toho“ a použít „násilí“, ale přesto se nám nakonec nedá vytknout, že vám něco „bereme“. A na tom také zůstane.
„Plahočíme se dvanáct hodin v potu tváře, a vy nám za to dáváte několik grošů. Vezměte si tedy i za svou práci rovný díl... Kdepak rovnost!“
„Vzbouření“ čeledíni se osvědčují jako opravdová Stirnerova „stvoření“.
„Nechce se vám do toho? Myslíte si, že naše práce je vrchovatě zaplacena takovou mzdou, kdežto ta vaše stojí za mzdu mnoha tisíc. Kdybyste však tolik nepřeceňovali svoji práci a dovolili, abychom svou práci zhodnotili lépe, pak, kdyby bylo třeba, bychom jistě dokázali i důležitější práci, než dokážete vy za mnoho tisíc tolarů, a kdybyste dostávali jen takovou mzdu jako my, brzy byste si popílili, abyste dostali víc. Vykonáte-li něco, co pokládáme za desetkrát a stokrát cennější než svou vlastní práci, vida“ (vida, zbožný a věrný sluho!), „pak byste za ni také dostali stokrát víc; my si naopak myslíme, že pro vás také zhotovíme věci, za které nám zaplatíte vyšší cenu, než je obvyklá denní mzda.“
Nejdřív vzbouřenci naříkají, že se jim za jejich práci platí příliš málo. Nakonec ale slibují, že teprve za vyšší denní mzdu dodají práci, kterou je třeba hodnotit „výše, než je obvyklá denní mzda“. Potom si myslí, že vykonají neobyčejné věci, jen až dostanou lepší mzdu, zatímco současně očekávají od kapitalisty neobyčejné výkony teprve pak, až bude jeho „mzda“ stlačena na úroveň jejich mzdy. Nakonec, když už dokázali ten dovedný ekonomický kousek, jak proměnit zisk, tuto nutnou formu kapitálu, bez níž by i s kapitalistou zahynuli — jak proměnit zisk v pracovní mzdu, provádějí zázrak, že zaplatí „stokrát víc“ „než za svoji vlastní práci“, tj. stokrát víc, než si vydělají. „Toť smysl“ předchozí věty, jestli Stirner „míní to, co říká“. Dopustil-li se však jen slohové chyby, chtěl-li věc vylíčit tak, že vzbouřenci jako celek nabízejí stokrát víc, než kolik vydělá každý z nich, pak podle něho nabízejí kapitalistovi jen to, co už dnes každý kapitalista má. Že kapitalistova práce spolu s jeho kapitálem má desetkrát resp. stokrát větší hodnotu než práce pouhého jednotlivého dělníka, je jasné. Sancho tedy v tomto případě, jako vždy, nechává všecko při starém.
„Však my se už spolu vypořádáme, jen až se dohodneme, že už nikdo nepotřebuje darovat něco druhému. Potom půjdeme třeba i my tak daleko, že i mrzákům a starcům a nemocným zaplatíme přiměřenou cenu za to, aby nám neumírali z hladu a nouze, neboť chceme-li, aby žili, sluší se také, abychom si vykoupili splnění své vůle. Pravím vykoupili, nemám tedy na mysli nějakou ubohou almužnu.“
Tato sentimentální episoda o mrzácích atd. má dokázat, že Sanchovi vzbouření čeledíni se už „pozvedli“ na takovou výši buržoasního vědomí, kdy nechtějí nic darovat, ani nechtějí, aby dostávali dary, a kdy si myslí, že v určitém vztahu je zaručena důstojnost i zájem obou stran, jakmile se takový vztah promění v koupi.
Po tomto hřímavém provolání lidu, který se podle Sanchova domnění bouří, následuje návod k použití v podobě rozmluvy mezi statkářem a jeho čeledíny, přičemž pán si tentokrát počíná jako Szeliga a čeledíni jako Stirner. V tomto návodu k použití jsou anglické stávky a francouzská sdružení dělníků konstruovány apriori po berlínsku.
Mluvčí čeledínů. „Co máš?“
Statkář. „Mám statek o rozloze tisíc jiter.“
Mluvčí. „A já jsem tvůj čeledín a napříště budu pracovat na tvých polích jedině za tolar denní mzdy.“
Statkář. „Zjednám si tedy jiného.“
Mluvčí. „Takového nenajdeš, protože my čeledíni už to jinak dělat nebudeme, a přihlásí-li se nějaký čeledín, který by vzal méně, ať se má před námi na pozoru. Tu je děvečka, a ta teď také žádá tolik, a za menší mzdu už žádnou nenajdeš.“
Statkář. „Vida, pak teda musím zahynout!“
Čeledíni sborem. „Ne tak zhurta! Tolik jako my si jistě vyděláš. A kdyby ne, pak ti přenecháme tolik, abys měl k živobytí tolik jako my. — Kdepak rovnost!“
Statkář. „Jsem však zvyklý žít lépe!“
Čeledíni. „Nemáme nic proti tomu, ale nic nám po tom není; umíš-li si našetřit víc, buďsi. Máme snad jít do služby za menší mzdu, aby sis mohl žít v blahobytu?“
Statkář. „Ale vždyť vy, lidé nevzdělaní, nepotřebujete tolik!“
Čeledíni. „Nu, budeme brát o něco víc, abychom si mohli zaopatřit vzdělání, jaké asi potřebujeme.“
Statkář. „Ale když takhle ožebračíte boháče, kdo by potom ještě podporoval umění a vědy?“
Čeledíni. „Inu, množství to musí dokázat; složíme se, to vynese pěknou sumičku, vždyť vy boháči dnes beztak kupujete jen ty nejnicotnější knihy a plačtivé obrazy madon nebo pár hbitých nohou tanečnice.“
Statkář. „Ó, zlopověstná rovnosti!“
Čeledíni. „Ne, ne, staroušku milý, kdepak rovnost. Chceme jen, aby se na nás pohlíželo podle toho, jakou máme cenu, a máte-li větší cenu, prosím, pak se na vás také podle toho bude pohlížet. Chceme jen přiměřené ceny a domníváme se, že ukážeme, že jsme hodni ceny, kterou nám budete platit.“
V závěru tohoto mistrného dramatického výtvoru přiznává Sancho, že ovšem bude „zapotřebí“ „jednomyslnosti čeledínů“. Nedovídáme se, jak se této jednomyslnosti dosáhne. Dovídáme se to, že čeledíni nemají v úmyslu nějak změnit nynější poměry ve výrobě a ve stycích, nýbrž že pouze chtějí na statkáři vynutit tolik, o kolik utrácí víc než oni. Že tento rozdíl ve výdajích, kdyby se rozdělil mezi masu proletářů, vynesl by každému z nich jen maličkost a ani dost málo by nezlepšil jeho postavení, o to se náš laskavý bonhomme nestará. K jakému stupni zemědělství patří tito hrdinní čeledíni, ukazuje se hned po skončení dramatu, kde se proměňují v „podomky“. Žijí tedy za patriarchátu, kde je dělba práce ještě velmi málo vyspělá, kde ostatně celé to spiknutí by muselo „dosáhnout svého posledního záměru“ tím, že by statkář odvedl mluvčího do stodoly a tam by mu jich několik vysázel, kdežto v civilisovanějších zemích skoncuje kapitalista takovou věc tím, že na nějakou dobu zastaví práci a nechá dělníky „trochu vyvětrat“. Jak prakticky tu vůbec Sancho postupuje v celém rozvržení svého uměleckého díla, jak se drží v mezích pravděpodobnosti, vysvítá, necháme-li stranou podivný nápad, že čeledíni dokázali provést turnout[p*], zejména ze sdružení „děveček“. A jaká to prostosrdečnost, když si myslí, že ceny obilí na světovém trhu se budou řídit mzdovými požadavky těchto čeledínů ze Zadních Pomořan, místo poměrem poptávky a nabídky! Opravdu ohromujícím účinkem působí nenadálý exkurs čeledínů o literatuře, o poslední výstavě obrazů a o tanečnici, která je právě ve flóru, nenadálý i po nečekané statkářově otázce týkající se umění a vědy. Lidi to docela sblíží, když se dostanou k tomuto literárnímu námětu, a dokonce i statkář, který je v úzkých, zapomene na chvíli, že by mohl přijít na mizinu, a dokazuje, jaké je jeho dévoûment[q*] umění a vědám. Nakonec ho také vzbouřenci ujistí, jací jsou dobráci, a prohlásí mu na uklidněnou, že je nevede zlořečený zájem, ani podvratné snahy, nýbrž jen ryze mravní pohnutky. Chtějí jen přiměřené ceny, a na svou čest a svědomí slibují, že ukáží, že jsou hodni vyšší ceny. Účelem celé té věci je jen to, aby se každému zajistilo, co mu náleží, poctivý a spravedlivý výdělek, „poctivě nabytý požitek“. Nebylo samozřejmě možno požadovat, aby naši dobráci znali fakt, že tato cena závisí na situaci trhu práce, a ne na mravním pobouření několika literárně vzdělaných čeledínů.
Tihle vzbouřenci ze Zadních Pomořan jsou tak skromní, že přes svou „jednomyslnost“, která jim dává sílu k docela jiným věcem, chtějí zůstat nyní i nadále služebníky a „tolar denní mzdy“ je vrchol jejich vroucích tužeb. V důsledku toho také nezpovídají statkáře, kterého mají v moci, ale statkář zpovídá čeledíny.
„Bezpečná odvaha“ a „rázné sebevědomí podomka“ je vyjádřeno i v „bezpečné“ a „rázné“ řeči, kterou pronáší se svými druhy. „Asi — inu — množství to musí dokázat — pěkná sumička — staroušku milý — buďsi.“ Už předtím se pravilo v prohlášení: „kdyby bylo třeba, jistě — vida — myslíme si, že zhotovíme — ovšem — snad, třebas atd.“. Člověk by si myslel, že i čeledíni vsedli na proslulého koně Dřevočepa.[r*]
Celá hřmotná „vzpoura“ našeho Sancha se tedy nakonec redukuje na jakýsi turnout, ale turnout v neobvyklém smyslu, totiž turnout poberlínštěný. Zatímco skutečné turnouty tvoří v civilisovaných zemích jen podřadnější část dělnického hnutí, protože všeobecnější vzájemný styk dělníků vede k jiným formám hnutí, pokouší se Sancho vypodobnit maloměšťácky zpitvořený turnout jako poslední a nejvyšší formu světodějného boje.
Vlny vzpoury nás teď vrhají na pobřeží země zaslíbené, oplývající mlékem a strdím, kde každý pravý Izraelita sedí pod svým fíkovníkem a kde nastalo millennium „shody“.
III. Spolek
U vzpoury jsme nejdříve sestavili Sanchovy vychloubačné řeči a potom jsme sledovali praktický postup „ryzího činu se sebou shodného egoisty“. U „spolku“ budeme postupovat opačně; nejprve prozkoumáme positivní instituce a pak je srovnáme s ilusemi našeho svatého o těchto institucích.
1. Pozemkové vlastnictví
„Nechceme-li už nadále ponechat pozemkovým vlastníkům jejich půdu, chceme-li si ji naopak přivlastnit, pak se k tomuto cíli spojme, vytvořme spolek, société“ (společnost), „která se učiní vlastníkem: poštěstí-li se nám to, pak tamti přestanou být pozemkovými vlastníky.“ „Půda“ se pak stane „vlastnictvím dobyvatelů... A tito jednotlivci jako jednolitá masa nebudou s půdou nakládat o nic méně svévolně než ojedinělý jednotlivec či tak zvaný propriétaire[s*]. I takto tedy nadále trvá vlastnictví, a to i ‚výlučné‘, neboť lidstvo, tato veliká společnost, vyloučí jednotlivce ze svého vlastnictví, dá mu možná jen kousek tohoto vlastnictví do pachtu, za mzdu... Tak to také zůstane a tak to bude i nadále. To, na čem se chtějí podílet všichni, bude odňato takovému jednotlivci, který to chce mít sám pro sebe, udělá se z toho společný majetek. Na takovémto společném majetku se pak každý účastní svým podílem, a tento podíl je jeho vlastnictvím. Vždyť i za našich starých vztahů je dům, který patří pěti dědicům, jejich společný majetek; pětina výnosu je však vlastnictvím každého z nich.“ (Str. 329, 330.)
Když se naši udatní vzbouřenci sdružili ve spolek, ve společnost, a v této podobě si vydobyli kousek půdy, „učiní se“ pak tato „société“, tato právnická osoba, „vlastníkem“. A aby to snad náhodou nebylo nesprávně pochopeno, říká se hned nato, že „tato společnost vyloučí jednotlivce z vlastnictví, dá mu snad jen kousek tohoto vlastnictví do pachtu, za mzdu“. Takovýmto způsobem si svatý Sancho osvojuje pro sebe i svůj „spolek“ svoji představu o komunismu. Čtenář se upamatuje, že Sancho ve své nevědomosti vytýkal komunistům, že prý chtějí ze společnosti udělat nejvyššího vlastníka, který jednotlivci udílí v léno jeho „jmění“.
Dále jakýsi „podíl na společném majetku“, na který Sancho dělá laskominy svým bojovníkům. Později na jednom místě říká týž Sancho rovněž proti komunistům: „Ať už jmění patří celku, který mi z něho přidělí určitou část, anebo jednotlivým majitelům, znamená to pro mne stejný nátlak, protože ani v jednom případě nemohu o tomto jmění rozhodovat“ (a proto mu také jeho „jednolitá masa“ „odnímá“ to, co mu nechce přiznat jako jeho výhradní majetek, a tak mu citelně dává najevo moc vůle celku).
Za třetí se tu zase shledáváme s „výlučností“, kterou tak často vytýkal měšťáckému vlastnictví, takže „mu vlastně nepatří ani ten ubohý bod, na kterém se točí“. Má naopak jen právo a moc posedávat na tom bodu jako ubohý a utlačený sedlák robotník.
Za čtvrté si tu Sancho přisvojuje lenní soustavu kterou k své velké zlosti objevil ve všech dosud existujících a navrhovaných společenských formách. Výbojná „společnost“ si počíná přibližně jako „spolky“, svazy polodivokých Germánů, které dobývaly římské provincie a zřizovaly tam primitivní lenní soustavu velmi ještě poznamenanou starým kmenovým zřízením. Jeho „společnost“ prý dává každému jednotlivci kousek půdy „za mzdu“. Ovšem na stupni, na jakém je Sancho a Germáni šestého století, se lenní soustava [Lehnswesen] ještě velmi shoduje se „mzdovou“ soustavou [„Lohn“wesen].
Rozumí se ostatně, že kmenové vlastnictví, které tu Sancho zase oživuje, by se zakrátko muselo proměnit v nynější vztahy. Sancho to sám tuší, neboť volá: „Tak to také zůstane a“ (pěkné „a“!) „tak se to také stane“, a nakonec svým velkým příkladem o domu, který patří pěti dědicům, dokazuje, že vůbec nemá v úmyslu dojít k něčemu, co by přesahovalo naše staré vztahy. Účelem celého jeho plánu organisace pozemkového vlastnictví je jen to, abychom se historickou oklikou dostali zpátky k maloměšťáckému dědičnému nájmu a k rodinnému vlastnictví německých říšských měst.
Z našich starých, tj. nyní existujících vztahů si Sancho osvojil Jen právnický nesmysl, že jednotlivci či propriétaires nakládají „svévolně“ s pozemkovým vlastnictvím. Ve „spolku“ má „společnost“ pokračovat v této domnělé „zvůli“. Pro „spolek“ je natolik lhostejné, co se děje s půdou, že „společnost“ dá „možná“ jednotlivcům do pachtu pozemky, možná také ne. To je všechno úplně lhostejné. — Sancho ovšem nemůže vědět, že určitou organisací zemědělství je dána určitá forma činnosti, podřízenost určitému stupni dělby práce. Ale kdokoli jiný chápe, že drobní robotní sedláci, které tu Sancho navrhuje, jsou stěží schopni, aby se „každý z nich stal všemohoucím Já“, a že jejich vlastnictví ubohého pozemku se stěží hodí k tomu tolik velebenému „vlastnictví všeho“. Ve skutečném světě závisí styky individuí na způsobu, jak tato individua vyrábějí, a proto Sanchovo „možná“ zvrátí možná celý jeho spolek. Ale „možná“ nebo spíše nepochybně tu už vychází najevo opravdový Sanchův názor na styk ve spolku, totiž názor, že egoistický styk se zakládá na svátosti.
Sancho se tu vytasil s prvním „zařízením“ svého budoucího spolku. Vzbouřenci, kteří se snažili „oprostit se od ústavy“, „zařizují se sami“ tím, že si „volí“ „ústavu“ pozemkového vlastnictví. Vidíme, že Sancho měl pravdu, když neočekával nic skvělého od nových „institucí“. Zároveň však vidíme, že mezi „sociálními talenty“ zaujímá vysokou hodnost a že „na společenských zařízeních osvědčuje nesmírnou vynalézavost“.
2. Organisace práce
„Organisace práce se týká jen takových prací, které za nás mohou konat druzí, např. porážení dobytka, obdělávání půdy atd.; ty ostatní zůstávají egoistické, protože např. nikdo nemůže místo tebe vytvořit tvé hudební skladby, nemůže provést tvé malířské nápady atd. Raffaelovy práce nemůže nikdo nahradit. Takové práce, které byly uvedeny na druhém místě, jsou práce jedince, které dokáže vykonat jen tento jedinec, kdežto ty první si zasluhují, aby se jim říkalo lidské“ (na str. 356 jsou ztotožňovány s „obecně prospěšnými“), „protože to, co je na nich osobité, má nepatrnou důležitost a skoro každého člověka je v tom možno vycvičit.“ (Str. 355.)
„Bude tedy vždy užitečné, abychom se shodli o lidských pracích, tak aby nezabíraly, jako za konkurence, všechen náš čas a všechnu naši námahu... Ale pro koho má být získán čas? K čemu člověk potřebuje více času, než je třeba, aby osvěžil své vyčerpané pracovní síly? Tady komunismus mlčí. K čemu? Aby se radoval ze sebe jakožto Jedince, když už jako člověk vykonal, co vykonat měl.“ (Str. 356, 357.)
„Prací mohu vykonávat üřední funkce takového presidenta, ministra atd.; tyto úřady vyžadují jen všeobecné vzdělání, totiž takové, které je všeobecně dosažitelné... Ale i když každý může zastávat tyto úřady, pak přesto teprve jedinečná jednotlivcova síla, jedině jemu vlastní, dává těmto funkcím takříkajíc život a význam. Že svůj úřad nevede jako obyčejný člověk, nýbrž vkládá do něho dovednost, mohoucnost své jedinečnosti, to ještě nedostává zaplaceno, pokud vůbec dostává zaplaceno jen jako úředník nebo ministr. Jestliže vám tím vyhověl a chcete-li si udržet tuto jedincovu sílu, za kterou byste mu měli být vděčni, pak mu nebudete moci platit jako pouhému člověku, který vykonává jen to, co je lidské, nýbrž jako někomu, kdo vytváří jedinečné.“ (Str. 362, 363.)
„Dokážeš-li potěšit tisíce, budou tě za to tisíce odměňovat, vždyť by bylo v tvé moci, abys toho nechal, a proto si tvůj čin musí vykoupit.“ (Str. 351.)
„Na mou jedinečnost nelze stanovit žádnou všeobecnou sazbu, jako za to, co konám jako člověk. Jen za lidskou činnost je možno určit nějakou sazbu. Za lidské práce tedy beze všeho stanovte všeobecnou sazbu, ale svou jedinečnost nepřipravujte o zásluhu.“ (Str. 363.)
Za příklad organisace práce ve spolku je na str. 365 uvedena veřejná pekárna, o které se tu už mluvilo. Tato veřejná zařízeni musí být učiněné zázraky za stavu výše předpokládané parcelace po způsobu Vandalů.
Za prvé má být lidská práce organisována a tím zkrácena, tak aby potom vandrovník, když dříve skončí práci, „se mohl radovat ze sebe jakožto jedince“ (str. 357); kdežto na str. 363 znamená jedincovo „radování“ vlastně jen jeho zvláštní výdělek. Na str. 363 nepřichází po lidské práci na řadu jedincův životní projev, nýbrž lidskou práci je možno provozovat jako jedinečnou práci, a potom je za ni třeba zaplatit přídavek ke mzdě. Vždyť jinak by si mohl jedinec, kterému nejde o jeho jedinečnost, nýbrž o vyšší mzdu, zavřít svou jedinečnost do šatníku a spokojit se navzdory společnosti s tím, že by vystupoval jako obyčejný člověk a tím by si sám ze sebe dělal blázny.
Podle str. 356 je lidská práce totéž co práce obecně prospěšná, ale podle str. 351 a 363 se jedinečná práce osvědčuje právě v tom, že se za ni platí zvláštní odměna jako za práci všem anebo aspoň mnohým prospěšnou.
Organisace práce ve spolku tedy záleží v tom, že lidská práce je oddělena od práce jedinečné, že je stanovena sazba za lidskou práci a že se lidé handrkují o přídavek ke mzdě za jedinečnou práci. Tento přídavek ke mzdě je zase dvojí, totiž jednak přídavek za jcdinečné provedení lidské práce a jednak za jedinečné provedení jedinečné práce, což vede k účetnictví tím složitějšímu, že se dnes stává lidskou prací to, co včera bylo prací jedinečnou (např. předení bavlněné příze č. 200), a že jedinečné provádění lidských prací by vyžadovalo, aby si každý ve vlastním zájmu ustavičně dával na sebe pozor a aby všichni ve veřejném zájmu dávali pozor jeden na druhého. Celý tento důležitý organisační plán znamená tedy nakonec docela maloměšťáckou aplikaci zákona poptávky a nabídky, který dnes existuje a o kterém vykládají všichni ekonomové. Zákon, podle kterého se určuje cena takových prací, jaké Sancho prohlašuje za jedinečné, např. práce tanečnice, znamenitého lékaře nebo advokáta, takový zákon, jak mohl Sancho zjistit, vykládá už Adam Smith a Američan Cooper k němu navrhuje sazby. Novější ekonomově tímto zákonem vysvětlovali vysokou mzdu za to, čemu říkají travail improductif[t*], a nízkou mzdu zemědělských nádeníků, vůbec rozdílnosti v pracovní mzdě. Tak jsme se zase s pomocí boží dostali ke konkurenci, ale ke konkurenci v dočista zbědovaném stavu, tak zbědovaném, že Sancho může navrhovat, aby byla určena sazba, aby zákony stanovily pracovní mzdu jako blahé paměti ve 14. a 15. století.
Ještě je třeba zmínit se, že představu, s kterou tu Sancho vyrukoval, najdeme i u pana mesiáše dr. G. Kuhlmanna z Holštýna, u kterého se rovněž vyskytuje jako něco docela nového.
Čemu zde Sancho říká lidská práce, je, vyloučíme-li jeho byrokratické fantasie, totéž, co se jinak chápe jako strojová práce a co s rozvojem průmyslu stále víc a víc připadá strojům. Ovšem při organisaci pozemkového majetku, jak byla výše popsána, jsou ve „spolku“ stroje zhola nemožné, a se sebou shodní robotní sedláci se tedy o těchto pracích raději dohodnou. O „presidentech“ a „ministrech“ soudí Sancho, this poor localized beeing[u*],jak říká Owen, jen podle svého nejbližšího okolí.
Sancho tu má zase jako vždy smůlu se svými příklady z praxe. Domnívá se, že nikdo nemůže „místo tebe vypracovat tvé hudební skladby, provést tvé malířské nápady. Raffaelovy práce nikdo nemůže nahradit.“ Vždyť Sancho by přece mohl vědět, že Mozartovo Requiem zvětší části nevypracoval a nedovedl do konce Mozart, nýbrž někdo jiný, že Raffael sám „provedl“ velmi málo svých fresek.
Domnívá se mylně, že tak zvaní organisátoři práce[145] by chtěli organisovat veškerou činnost každého jednotlivce, zatímco právě oni rozlišují bezprostředně produktivní práci, která má být organisována, a práci, která není bezprostředně produktivní. Ale podle jejich mínění nemá tyto práce provádět místo Raffaela každý, jak se Sancho mylně domnívá, nýbrž každý, kdo má v sobě něco z Raffaela, má mít možnost neomezeně se rozvíjet. Sancho se mylně domnívá, že snad Raffael vytvořil své obrazy nezávisle na dělbě práce, jaká byla v jeho době v Římě. Kdyby srovnal Raffaela s Leonardem da Vinci a s Tizianem, mohl by vidět, jak byla Raffaelova umělecká díla podmiňována tehdejším rozkvětem Říma který se rozvíjel pod vlivem Florencie, jak díla Leonardova podmiňovaly florentské poměry a jak později díla Tizianova byla podmíněna docela odlišným vývojem Benátek. Raffael, stejně jako kterýkoli jiný umělec, byl závislý na technických vymoženostech umění, jakých se dosáhlo před ním, na organisaci společnosti a na dělbě práce v místě, kde působil, a konečně na dělbě práce ve všech zemích, s kterými bylo místo jeho působení ve styku. Rozvíjí-li takový člověk jako Raffael svůj talent, závisí úplně na poptávce, která zase závisí na dělbě práce a na kulturních vztazích lidí, které vznikly z této dělby práce.
Stirner tu stojí ještě na mnohem nižší úrovni než buržoasie, když vyhlašuje jedinečnost vědecké a umělecké práce. Už dnes se došlo k náhledu, že je nutno organisovat tuto „jedinečnou“ činnost. Horace Vernet by nebyl měl čas ani pro desetinu svých obrazů, kdyby je byl považoval za práce, „které může vykonat jen tento jedinec“. Veliká poptávka po vaudevillech a románech vyvolala v Paříži organisaci práce k výrobě tohoto druhu zboží, která pořád ještě dodává lepší věci než její „jedineční“ konkurenti v Německu. V astronomii takoví lidé jako Arago, Herschel, Encke a Bessel došli k náhledu, že je třeba zorganisovat společná pozorování, a teprve od té doby dospěli k několika obstojným výsledkům. V historiografii je pro „jedince“ naprosto nemožné, aby něco vykonal, a Francouzi i zde organisací práce dávno předstihli všechny ostatní národy. Rozumí se ostatně, že všechny tyto organisace, zakládající se na moderní dělbě práce, vedou stále ještě k velice omezeným výsledkům a znamenají pokrok jen vzhledem k dosavadní omezené isolovanosti.
Je nutno ještě zvláště zdůraznit, že Sancho si plete organisaci práce s komunismem a náramně se diví, že mu „komunismus“ zůstává dlužen odpověď na jeho pochybnosti o této organisaci. Tak se diví nějaký gaskoňský chasník, že mu Arago nedovede říci, na které hvězdě se pánbůh usídlil se svým dvorem.
Výlučná koncentrace uměleckého talentu v jednotlivcích a s tím souvisící potlačování uměleckého talentu u velké většiny lidí je následek dělby práce. I kdyby dokonce za určitých společenských vztahů byl každý znamenitým malířem, pak by tím ještě vůbec nebylo vyloučeno, aby byl každý z nich originálním malířem, takže rozlišování mezi „lidskou“ a „jedinečnou“ prací znamená nakonec i v tomto případě pouhý nesmysl. Až bude společnost organisována komunisticky, odpadne rozhodně podřízenost umělce lokální a národní omezenosti, která vzniká jedině dělbou práce, i podřízenost individua tomuto určitému umění, takže takové individuum je pak výhradně malířem, sochařem atd. a už název dostatečně vyjadřuje omezenost jeho vývoje v mezích oboru a jeho závislost na dělbě práce. V komunistické společnosti nebudou malíři, nanejvýš tam budou lidé, kteří mimo jiné i malují.
Sanchova organisace práce zřetelně ukazuje, že všichni tihle filosofičtí rytíři substance se dokonce spokojují pouhými frázemi. Podřizování „substance“ „subjektu“, jak o tom všichni tolik mluví, snižování „substance“, která ovládá „subjekt“, na pouhý „akcidens“ tohoto subjektu, se ukazuje jako pouhý „prázdný žvást“.[v*] Proto se moudře nezabývají dělbou práce, materiální výrobou a materiálními styky, které právě podřizují individua určitým vztahům a způsobům činnosti. U nich jde vůbec jen o to, aby vynašli nové fráze pro výklad nyní existujícího světa, které se tím spíše rozplynou v pitvorné vychloubání, čím víc si tito filosofové myslí, že se povznášejí nad tento svět a staví se proti němu. Sancho je toho politováníhodným příkladem.
3. Peníze
„Peníze jsou zboží, a to podstatný prostředek či mohoucnost; neboť zabraňují, aby jmění nezkostnatělo, udržují je plynulé a způsobují jeho obrat. Třeba víte o nějakém lepším prostředku směny; ale přece to zase budou peníze.“ (Str. 364.)
Na str. 353 jsou peníze určeny jakožto „odbytné či obíhající vlastnictví“.
Ve „spolku“ si tedy ponechají peníze, toto čistě společenské vlastnictví, na kterém už není nic individuálního. Nakolik je Sancho v zajetí měšťáckého způsobu nazírání, ukazuje jeho otázka, je-li nějaký lepší prostředek směny. Nejdříve tedy předpokládá, že je vůbec zapotřebí nějakého prostředku směny, a potom neví o žádném jiném prostředku směny než o penězích. Nezáleží mu na tom, že loď, železnice, které přepravují zboží, jsou také prostředky směny. Aby nemluvil jen o prostředku směny, nýbrž výhradně o penězích, je tedy nucen zahrnout sem i ostatní určení peněz, že to je obecně odbytný a obíhající prostředek směny, že udržují všechno vlastnictví plynulé atd. Tím se sem dostávají i ekonomická určení, která Sancho nezná, na kterých se však právě zakládají peníze; a s nimi i celý nynější stav, třídní hospodářství, vláda buržoasie atd.
Ale nejprve se něco dovíme o — velmi originálním — průběhu peněžních krizí ve spolku.
Vyvstává otázka:
„Kde vzít peníze?... Nemělo by se platit penězi, kterých může být někdy nedostatek, nýbrž svým jměním, svou mohoucností, která nám jedině dává nějakou možnost... Na újmu vám nejsou peníze, nýbrž vaše nemohoucnost vzít si je.“
A pak mravní útěcha:
„Dejte působit svému jmění, své mohoucnosti, vzchopte se, a nebude nouze o peníze, o vaše peníze, o peníze vašeho ražení... Vždyť si uvědom, že máš tolik peněz, kolik máš — síly; neboť platíš tolik, nakolik se dovedeš uplatnit.“ (Str. 353, 364.)
V moci peněz, v osamostatnění všeobecného prostředku směny vůči společnosti i vůči jednotlivcům, se vůbec nejzřetelněji projevuje osamostatnění vztahů ve výrobě a ve stycích. Sancho tedy, jako obvykle, neví nic o souvislosti peněžních vztahů s všeobecnou výrobou a se styky. Jako dobrý měštěnín zachovává klidně peníze, jak to podle jeho dělby práce a podle jeho organisace pozemkového majetku není ani jinak možné. Věcná moc peněz, která se hmatatelně projevuje v peněžních krizích a tísni „koupěchtivého“ maloměšťáka v podobě nepřetržitého nedostatku peněz, je pro se sebou shodného egoistu rovněž krajně nepříjemný fakt. Své nesnáze se zbavuje tím, že obvyklou maloměšťákovu představu vyslovuje obráceně a tím vyvolává mylný dojem, že snad postoj individuí k moci peněz je věc závislá čistě na jejich osobním chtění. Tento šťastný obrat mu pak dává příležitost, aby k užaslému maloměšťákovi, beztak už sklíčenému nedostatkem peněz, pronesl kázání podepřené synonymikou, etymologií a přehláskou, takže už předem může odmítnout všechny nemístné otázky po příčinách peněžní tísně.
Peněžní krize záleží především v tom, že všechna „jmění“, všechny „mohoucnosti“ najednou poklesnou v ceně vůči prostředku směny a ztratí „mohoucnost“ nad penězi. Krize se dostavuje právě tehdy, když už není možno platit svým „jměním“, když je naopak nutno platit penězi. K tomu zase nedochází tak, že nastane nedostatek peněz, jak si to představuje maloměšťák, který posuzuje krizi podle své soukromé nouze, nýbrž tak, že se vyhraní specifická odlišnost peněz jakožto všeobecného, všem společného zboží, „odbytného a obíhajícího vlastnictví“, od všeho ostatního speciálního, dílčího zboží, které zčistajasna přestane být odbytným vlastnictvím. Nikdo nemůže očekávat, že tu Sanchovi kvůli budeme vykládat příčiny tohoto zjevu. Kramaříčkům bez peněz a bez útěchy tu Sancho nejdříve dodává útěchy tím, že prý příčinou nedostatku peněz a celé krize nejsou peníze, nýbrž jejich nemohoucnost vzít si je. Zemře-li někdo po požití arseniku, není jeho smrtí vinen arscnik, ale nemohoucnost konstituce zemřelého strávit arsenik.
Když Sancho předtím určil peníze jako podstatnou, a to specfickou mohoucnost, jako všeobecný prostředek směny, jako peníze v obvyklém smyslu, tu najednou, jakmile vidí, k jakým obtížím by to vedlo, obrací všecko naruby a prohlašuje, že všechno jmění, všechna mohoucnost jsou peníze, aby vytvořil klamný dojem osobní moci. Za krize je potíž právě v tom, „že všechno jmění“, všechna mohoucnost přestává být „penězi“. Ostatně to směřuje k praxi měšťáka, který místo zaplacení přijímá „všechno jmění“ tak dlouho, dokud se rovná penězům, a začne se zdráhat teprve tehdy, když začne být obtížné proměnit toto „jmění“ v peníze, a v takovém případě je pak už ani nepovažuje za „jmění“. Dále je za krize potíž právě v tom, že vy, maloměšťáci, ke kterým tu Sancho mluví, už nemůžete dávat do oběhu peníze svého ražení, své směnky, že od vás naopak žádají peníze, kterým už jste nemohli vtisknout své ražení a na kterých ani živá duše nepozná, že prošly vašima rukama.
Nakonec Stirner měšťáckému heslu: Máš takovou platnost, kolik máš peněz — dává úplně obrácený smysl: Máš tolik peněz, jakou máš platnost, čímž se nic nezměnilo, jen to působí klamným dojmem osobní moci a projevuje se tak triviální buržoasní iluse, že každý je sám vinen, nemá-li peníze. Tak se Sancho vypořádává s klasickou buržoasní průpovídkou: L‘argent n‘a pas de maître[w*], a může teď vystoupit na kazatelnu a zvolat: „Dejte působit svému jmění, své mohoucnosti, vzchopte se, a nebude nouze o peníze!“ Je ne connais pas de lieu à la bourse où se fasse le transfert des bonnes intentions.[x*] Teď už by jen mohl dodat: Opatřte si úvěr, knowledge in power[y*], těžší je vydělat první tolar než poslední milión, buďte střídmí a hospodařte s tím, co máte, ale zvlášť nemějte moc potomků atd., a místo jednoho oslího ucha by mu byly vidět obě dvě. U tohoto muže, pro kterého je každý tím, čím může být, a dělá, co může dělat, končí vůbec všechny kapitoly mravními postuláty.
Peněžnictví v Stirnerově spolku je tedy existující peněžnictví, vyjádřené přikrašlující a cituplně blouznivou formou německého maloměšťáka.
Tímto způsobem se Sancho pochlubil ušima svého šedáka, a nyní se vztyčuje Szeliga Don Quijote v celé své výšce a pronáší slavnostní proslov o novodobém potulném rytířstvu, ve kterém se peníze proměňují v Dulcineu z Tobosa, a tímto proslovem pasuje šmahem všechny továrníky a obchodníky na rytíře, totiž na rytíře průmyslové. Mimoto je účelem tohoto proslovu dokázat, že peníze, protože jsou „podstatným prostředkem“, jsou také „v podstatě dcerou“[z*]. A zdvihl pravici svou a pravil:
„Na peněz9ch závisí štěstí i neštěstí. V období měšťáckém je to moc, protože se o ně každý jen uchází jako o děvče“ (děvečku, per appos.[a**] Dulcineu), „protože nikdo s nimi nevstupuje do nerozlučitelného svazku manželského. V konkurenci zase ožívá všechna romantika a rytířskost ucházení o nějaký drahý předmět. Peníze, předmět touhy, uchvacují smělí průmysloví rytíři.“ (Str. 364.)
Sancho nyní dospěl k hlubokému poznatku o tom, proč peníze v měšťáckém období znamenají moc, totiž za prvé proto, že na nich závisí štěstí i neštěstí, a za druhé proto, že jsou děvče. Dále se dověděl, proč může přijít o své peníze, totiž proto, že s děvčetem nikdo nevstupuje do nerozlučitelného manželského svazku. Teď chudák ví, na čem je.
Szeliga, který takto udělal z měšťáka rytíře, dělá nyní z komunisty měšťáka, a to měšťáckého manžela. Slyšte:
„Kdo má štěstí, odvede si dívku od oltáře. Trhan má štěstí, odvede si ji do své domácnosti, do společnosti, a vezme jí panenství. V jeho domě už není nevěstou, nýbrž ženou, a s panenstvím ztrácí i své rodné jméno. Jako hospodyně se tato peněžní panna nazývá práce, neboť práce je mužovo jméno. Je mužovým majetkem. Aby byl tento obraz dokonán, je dítětem práce a peněz zase děvče“ („v podstatě dcera“), „neprovdané děvče“ (cožpak Szeliga někdy viděl, aby děvče vyšlo z matčina lůna „provdané“?), „tedy peníze“ (podle výše uvedeného důkazu, že všechny peníze jsou „neprovdané děvče“, vysvítá samo sebou, že „všechna neprovdaná děvčata“ jsou „peníze“) — „tedy peníze, ale u nich je jisté, že pocházejí z práce, která jim je otcem“ (toute recherche de la paternité est interdite[146]). „Podoba, tvářnost má jiné ražení.“ (Str. 364, 365.)
Tato historie svateb, zvaní na pohřeb a křtin jistě sama o sobě dostatečně dokazuje, že je „v podstatě dcerou“ Szeligovou, a to dcerou, u které je „jisté, z koho pochází“. Ale prvotním zdrojem této historie je nevědomost Szeligova bývalého pacholka Sancha. Tato nevědomost vychází jasně najevo v závěru, kde řečník zase úzkostlivě dbá, jaké budou mít peníze „ražení“, a tím prozrazuje, že stále ještě pokládá kovové peníze za nejdůležitější oběživo. Kdyby si byl trochu blíže všímal ekonomických vztahů peněz, místo aby jim splétal krásný zelený panenský věneček, byl by věděl, že (nemluvě ani o státních papírech, akciích apod.) jsou směnky největší část oběživa, kdežto papírové peníze jsou poměrně velmi malá část oběživa a kovové peníze ještě menší. V Anglii je např. v oběhu patnáctkrát více peněz ve směnkách a bankovkách než v kovu. A pokud jde o kovové peníze samé, jsou určovány jedině výrobními náklady, tj. prací. Stirnerův obšírný proces zrodu zde byl tedy zbytečný. — Szeliga slavnostně rozjímá o jakémsi prostředku směny, který by se zakládal na práci a přece by se lišil od nynějších peněz, tvrdí, že takový prostředek směny objevil u několika komunistů, a tím zas jen dokazuje, s jakou prostomyslností naše šlechetná dvojice bez váhání věří všemu, co čte.
Když po této rytířské a „romantické“ výpravě na „námluvy“ cválají zase domů, nevede si s sebou ani jeden „štěstí“, natož pak „nevěstu “, vůbec už nemluvě o „penězích“, leda že jeden „trhan“ vede druhého.
4. Stát
Viděli jsme, jak Sancho ve svém „spolku“ ponechává nynější formu pozemkového majetku, dělbu práce i peníze v takové podobě, jak tyto vztahy žijí v představě maloměšťáka. Na první pohled je jasné, že podle těchto premis se Sancho nemůže obejít bez státu.
Nejdříve se bude muset jeho nově nabyté vlastnictví objevit v podobě vlastnictví zaručeného, právního. Již jsme slyšeli:
„To, na čem se chtějí podílet všichni, bude odňato takovému jednotlivci, který to chce mít sám pro sebe.“ (Str. 330.)
Zde je tedy uplatňována vůle celku vůči vůli isolovaného jednotlivce. Protože každý z egoistů se sebou shodných se může nepohodnout s druhými a dostat se tím do takovéhoto rozporu, je třeba, aby vůle celku byla také nějak vyjádřena vůči isolovaným jednotlivcům —
„a této vůli se říká vůle státu“ (str. 257).
Určení této vůle jsou pak určení právní. Výkonem této vůle celku vyvstane zase nutnost odvetných opatření a veřejné moci.
„Spolky potom i v této věci“ (ve věci vlastnictví) „znásobí jednotlivcovy prostředky a zajistí“ (zaručí, tedy zaručené vlastnictví, tedy právní vlastnictví, tedy vlastnictví, které Sancho nevlastní „bezpodmínečně“, „naprosto“, nýbrž mu je „spolek“ „odevzdá v léno“) „jeho popírané vlastnictví.“ (Str. 342.)
Z vlastnických vztahů potom vysvítá, že je obnoveno celé občanské právo, a Sancho např. sám přednáší nauku o smlouvě docela ve smyslu právníků. Slyšte:
„Není také důležité, když Já se sám připravím o tu či onu svobodu, např. jakoukoli smlouvou.“ (Str. 409.)
A aby „zajistil“ „popírané“ smlouvy, bude rovněž „nedůležité“, musí-li se zase podrobit nějakému soudu a všem nynějším následkům civilního soudního řízení.
Tak se „ponenáhlu ze soumraku a noci“ přibližujeme zase k nynějším poměrům, jenže k nynějším poměrům v trpasličí představě německého maloměšťáka.
Sancho přiznává:
„Pokud jde o svobodu, není mezi státem a spolkem žádný podstatný rozdíl. Spolek nemůže vzniknout ani existovat, není-li svoboda po všech možných stránkách omezena, a stejně tak se ani stát nesrovnává se svobodou bez hranic. Všude je nevyhnutelně nutné omezovat svobodu, neboť se nelze oprostit od všeho; nikdo si nemůže poletovat jako pták jen proto, že by se mu chtělo atd... Ve spolku bude ještě dost nesvobody a nedobrovolnosti, protože jeho účelem není právě svoboda, které se naopak zříká ve prospěch osobitosti, ale také jen osobitost.“ (Str. 410, 411.)
I když zatím necháme stranou směšné rozlišování mezi svobodou a osobitostí, pak se Sancho ve svém spolku zřekl své „osobitosti“ už ekonomickými zařízeními, aniž tomu chtěl. Protože patří mezi ty, kdo „věří státu“, vidí omezení teprve tam, kde začínají politická zařízení. Stará společnost u něho existuje dál, a s ní i podřízenost individuí dělbě práce; přitom se pak ovšem nemůže vyhnout tomu, že dělba práce a jeho zaměstnání i životní postavení, které mu dělba práce přisoudila, mu prostě uloží nějakou nevšední „osobitost“. Je-li mu např. určen úděl, aby pracoval jako zámečnický tovaryš ve Willenhallu[147], pak jeho vnucená „osobitost“ bude záležet ve vymknutí kyčelní kosti, takže pak bude „tahat nohu za sebou“; bude-li muset „přízrak v záhlaví jeho knihy“[148] existovat jako přadlena na prstencovém spřádacím stroji, bude její „osobitost“ záležet v tom, že se nebude moci ohnout v kolenou. I kdyby náš Sancho zůstal u svého starého povolání robotného sedláka, které mu určil už Cervantes a které nyní prohlašuje za své osobité povolání, k němuž se povolává, pak mu v důsledku dělby práce a odloučenosti města a venkova připadne taková „osobitost“, že bude vyloučen z jakéhokoli styku se světem a tudíž i z jakéhokoli vzdělání, takže se stane pouhým zvířetem upoutaným na jedno místo.
Tak Sancho ve spolku ztrácí malgré lui[b**] svoji osobitost v důsledku organisace společnosti, pokud vůbec výjimečně chápeme osobitost ve smyslu individuálnosti. Že se pak politickou organisací vzdává i své svobody, je docela důsledné a jen ještě zřetelněji dokazuje, jak si usiluje ve spolku osvojit nynější stav.
Na podstatné odlišnosti svobody a osobitosti se tedy zakládá rozdíl mezi nynějším stavem a „spolkem“. Viděli jsme už, jak podstatný je tento rozdíl. Možná, že ani příslušníci jeho spolku se většinou nepozastaví nad tímto rozlišením, nýbrž vydají nařízení k „oproštěnosti“ od něho, a jestliže se s tím Sancho nespokojí, dokážou mu z jeho vlastní „Knihy“, že za prvé neexistují žádné podstaty, nýbrž že podstaty a podstatné rozdíly jsou „svátost“; za druhé, že se spolek vůbec nemá co ptát po „povaze věci“ a po „pojmu vztahu“, a za třetí, že mu rozhodně nesahají na jeho osobitost, nýbrž jen omezujíjeho svobodu projevit tuto osobitost. Možná, že mu dokážou, bude-li „usilovat, aby byl napříště bez ústavy“, že omezují jen jeho svobodu, uvězní-li ho, odsoudí-li ho k výprasku, utrhnou-li mu nohu, že je partout et toujours[c**] „osobitý“, dokud dokáže dát najevo životní projevy polypa, ústřice nebo třeba jen galvanisované mrtvoly žáby. Za jeho práci mu „určí cenovou sazbu“, jak jsme už slyšeli, „nedovolí skutečné svobodné“(!) „zhodnocení jeho vlastnictví“, protože mu tím omezují svobodu, ne osobitost; tohle Sancho vytýká na str. 338 státu. „Co si má tedy počít“ robotný sedlák Sancho? „Opanovat se a vůbec nedbat o“ spolek. (Tamtéž.) Nakonec, kdykoli se bude vzpírat omezením, která mu uložili, namluví mu, že dokud se jeho osobitost osvědčuje tím, že prohlašuje svobody za osobitosti, budou mít tu smělost pohlížet na jeho osobitosti jako na svobody.
Jako předtím rozdíl mezi lidskou a jedinečnou prací byl jen nedochůdnou aplikací zákona poptávky a nabídky, tak je nyní rozdíl mezi svobodou a osobitostí nedochůdnou aplikací vztahu mezi státem a občanskou společností, anebo, jak říká pan Guizot, vztahu mezi liberté individuelle[d**] a pouvoir public[e**]. Je tomu vskutku tak, a proto Sancho může téměř doslova opisovat z Rousseaua, jak je vidět z těchto řádků:
„Dohoda, pro kterou se každý musí zříci části své svobody“, se uskutečňuje „rozhodně ne kvůli nějakému obecnu anebo jen kvüli nějakému jinému člověku“, nýbrž „Já jsem na ni přistoupil spíše jen pro vlastní prospěch, ze zištnosti. Pokud však jde o to, čeho se Já zříkám, pak se Já přece zříkám jen toho, co není v Mé moci, tj. nezříkám se vůbec ničeho.“ (Str. 418.)
Tuto kvalitu sdílí se sebou shodný robotný sedlák s jakýmkoli jiným robotným sedlákem a vůbec s každým individuem, které kdy žilo na světě. Srovnej také Godwin, „Political Justice“[149]. — Pro Sancha je, mimochodem řečeno, asi osobité, že si myslí, že u Rousseaua uzavírají individua smlouvu kvůli obecnu, což Rousseauovi nikdy nepřišlo na mysl.
Jedna útěcha mu však zbyla.
„Stát je posvátný... ale spolek... není posvátný.“ A v tom záleží „velký rozdíl mezi státem a spolkem“. (Str. 411.)
Celý tento rozdíl tedy nakonec znamená, že „spolek“ je skutečný novodobý stát, kdežto „stát“ je Sanchova iluse o pruském státě, který mylně pokládá za stát povýtce.
5. Vzpoura
Svému jemnému rozlišování mezi státem a spolkem, mezi posvátným a ne-posvátným, lidským a jedinečným, osobitostí a svobodou atd. věří Sancho, a konec konců právem, tak málo, že se utíká k ultima ratio[f**] se sebou shodného egoisty — ke vzpouře. Jenže tentokrát se nebouří proti sobě, jak dříve předstíral, nýbrž proti spolku. Tak jako se snažil ujasnit si všechny podrobnosti teprve ve spolku, tak je tomu i zde se vzpourou.
„Když Já nejsem spokojen s obci, vzbouřím se proti ní a obhajuji své vlastnictví.“ (Str. 343.)
„Nedaří-li“ se vzpoura, pak ho spolek „vyloučí (uvězní, vypoví atd.)“. (Str. 256, 257.)
Sancho si tu usiluje osvojit droits de l‘homme[g**] z roku 1793, kde jako zvláštní bod figuruje i právo na vzpouru[150], což je lidské právo, které samozřejmě nese trpké ovoce tomu, kdo ho použije ve svém „osobitém“ pojetí.
Celý Sanchův spolek tedy znamená konec konců toto: Zatímco dříve v kritice zkoumal nynější vztahy jen po stránce iluse, snaží se ve spolku seznámit se s těmito vztahy co do jejich skutečného obsahu a uplatnit tento obsah proti dřívějším ilusím. Při tomto pokusu ovšem musel náš nevědomý školomet docela očividně ztroskotat. Výjimečně jednou usiloval osvojit si „povahu věci“ a „pojem vztahu“, ale nepovedlo se mu „zbavit“ nějakou věc anebo nějaký pojem „ducha cizoty“.
Když jsme se teď seznámili se spolkem v jeho skutečné podobě, zbývá nám už jen zkoumat blouznivé představy, jaké si o něm Sancho dělá, tj. náboženství a filosofii spolku.
6. Náboženství a filosofie spolku
Začneme tu zase bodem, kterým jsme předtím zahájili vylíčení spolku. Sancho používá dvou kategorií, vlastnictví a jmění; iluse o vlastnictví odpovídají hlavně daným positivním datům o pozemkovém vlastnictví, iluse o jmění datům o organisaci práce a o peněžnictví ve „spolku“.
A. VLASTNICTVÍ
Str. 331. „Mně náleží Svět.“
Výklad jeho dědičného zákupu parcely.
Str. 343. „Já jsem vlastníkem všeho, co potřebuji“,
přikrašlující opis toho, že jeho potřeby jsou tím, co má, a že to, co potřebuje jako robotný sedlák, je podmíněno jeho poměry. Stejně tvrdí ekonomové, že dělník je vlastníkem všeho, co potřebuje jakožto dělník. Viz výklad o minimu mzdy u Ricarda.[151]
Str. 343. „Nyní však patří všechno Mně.“
Muzikální slavnostní fanfára k jeho mzdové sazbě, k jeho parcele, k jeho nepřetržité peněžní tísni a k jeho vyloučenosti ze všeho, u čeho „společnost“ nechce, aby to vlastnil jen on. Touž větu najdeme také na str. 327, takto vyjádřenu:
„jeho statky“ (sc.[h**] statky druhého) „jsou Moje, a já s nimi nakládám jako vlastník podle toho, jakou mám moc.“
Toto zvučné allegro marciale přechází pak v něžnou kadenci, ve které pozvolna padá docela na zadek — takhle to se Sanchem obyčejně dopadá. Slyšte:
Str. 331: „Mně náleží svět. Říkáte snad“ (tj. vy komunisté) „něco jiného opačnou větou: Všem náleží svět? Všichni jsou Já a zase Já atd.“ (např. „Robespierre např., Saint-Just atd.“).
Str. 415: „Já jsem Já a ty jsi Já, ale... toto Já, v němž jsme si všichni rovni, je jen Moje myšlenka — — obecnina“ (svátost).
Praktickou variaci na toto thema nacházíme
na str. 330, kde jsou „jednotlivci jako jednolitá masa“ (tj. všichni) stavěni jako usměrňující síla do protikladu k „isolovanému jednotlivci“ (tj. Já na rozdíl od všech).
Tyto disonance se tedy nakonec rozplývají v uklidňující závěrečný akord, že to, co Já nevlastním, je rozhodně vlastnictví nějakého jiného „Já“. „Vlastnictví všeho“ je tudíž jen výklad toho, že každý vlastní nějaké výlučné vlastnictví.
Str. 336. „Vlastnictví je však Mým vlastnictvím jen tehdy, mám-li je Já naprosto v moci. jakožto naprosté, nepodmíněné Já má Já vlastnictví, provozuje svobodný obchod.“
Víme už, že nebere-li se ve spolku ohled na svobodu obchodu a nepodmíněnost, dotýká se to jen svobody, a ne osobitosti. „Nepodmíněné vlastnictí“ je vhodný doplněk k „zajištěnému“, zaručenému vlastnictví ve spolku.
Str. 342. „Komunisté se domnívají, že obec má být vlastníkem. Naopak: Já jsem vlastníkem a s druhými se o svém vlastnictví pouze dohaduji.“
Podle str. 329 jsme viděli, jak „société[i**] ze sebe dělá vlastníka“, a podle str. 330, jak „vylučuje jednotlivce ze svého vlastnictví“. Viděli jsme vůbec, jak se zavádí kmenové lenní zřízení, nejprimitivnější počátek lenního zřízení. Podle str. 416 „feudální zřízení = stav bez vlastnictví“, a proto podle téže stránky „ve spolku a jen ve spolku se uznává vlastnictví“, a to z toho dostatečného důvodu, „protože to, co komu náleží, neudílí mu už žádná podstata v léno“. (Tamtéž.) Tj. v dosavadním lenním zřízení byl „podstatou“ lenní pán, ve spolku je to société. Z toho tedy přinejmenším vyplývá, že „podstata“ dosavadních dějin je sice Sanchovým „výlučným“, ale rozhodně ne „zajištěným“ vlastnictvím.
V souvislosti se str. 330, podle které je každý jednotlivec vyloučen z toho, u čeho není společnosti vhod, aby to samojediný vlastnil, a v souvislosti se státním a justičním uspořádáním spolku se říká na str. 369:
„Právní a spravedlivé vlastnictví někoho jiného bude jen takové vlastnictví, u kterého je ti vhod, aby to bylo jeho vlastnictví. Přestane-li ti to být vhod, pak pro tebe pozbylo svoji oprávněnost, a absolutní právo na takové vlastnictví ti bude k smíchu.“
Sancho tímhle dokládá neslýchaný fakt, že to, co je ve spolku po právu, nemusí mu být vhod — což je nepopiratelné lidské právo. Je-li ve spolku instituce starých francouzských parlamentů, které má přece Sancho tolik rád, pak bude moci svou protokolovanou nevoli deponovat dokonce v greffe[j**], a přitom mu zůstane útěcha, že „není možno se od všeho oprostit“.
Zdá se, že dosavadní věty trpí vnitřním nesouhlasem, odporují si navzájem a jsou v rozporu se skutečností spolku. Avšak klíčem k záhadě je už uvedená právnická fikce, že tam, kde je vyloučen z vlastnictví druhých, dorozumívá se pouze s těmito druhými. Tato fikce je blíže rozvedena v těchto větách:
Str. 369. „To skončí“ (sc.[k**] respekt k cizímu vlastnictví), „jestliže Já sice mohu postoupit někomu jinému onen strom, tak jako postupuji někomu jinému svoji hůl atd., ale nepovažuji jej pro sebe hned od začátku za cizí, tj. posvátný. Naopak... zůstane mým vlastnictvím, i když jej na nějakou dobu postoupím jiným, jest a zůstává Mým. V bankéřově jmění nevidím Já nic cizího.“
Str. 328. „Já neustupuji bázlivě před Tvým a Vaším vlastnictvím, nýbrž pohlížím na ně stále jako na Své vlastnictví, na kterém není nic, k čemu bych Já musel mít respekt. Učiňte beze všeho totéž s tím, čemu říkáte Mé vlastnictví. Budete-li na věc nahlížet takto, nejsnáze se spolu dorozumíme.“
Když Sancha podle stanov spolku „přetáhnou palicí“, jakmile vztáhne ruku po cizím vlastnictví, bude sice tvrdit, že to je jeho „osobitost“, že má dlouhé prsty, ale spolek neodvolatelně prohlásí, že Sancho si jen dovolil nějakou „volnost“, svobodu. A je-li Sancho tak dovolený, volný, že vztáhne po něčem ruku, pak má spolek takovou „osobitost“, že mu za to dá napráskat.
Celá věc vlastně znamená toto: Měšťácké vlastnictví, a to zejména vlastnictví maloměšťáků a drobných sedláků, existujě ve spolku dál, jak jsme viděli. Rozdíl je jen ve výkladu, v interpretaci, v „náhledu“, a proto také Sancho stále zdůrazňuje, jak se na co „pohlíží“. K „dorozumění“ se dospěje tak, že na tuto novou filosofii pohlížení pohlíží celý spolek s úctou. Tato filosofie záleží v tom, že za prvé na každý vztah, ať už vytvořený ekonomickými podmínkami nebo přímým donucením, se pohlíží jako na vztah „dorozumění“; za druhé v tom, že si člověk mylně domýšlí, že všechno vlastnictví druhých jsme jim postoupili a že jim zůstane jen do té doby, až budeme mít moc, abychom jim je vzali, a nedostane-li se nám nikdy této moci, tant mieux[l**]; za třetí v tom, že Sancho a jeho spolek si v teorii zaručují, že se na sebe vůbec nebudou ohlížet, kdežto v praxi se spolek „dorozumívá“ se Sanchem holí, a konečně v tom, že toto „dorozumění“ je pouhá fráze, protože každý ví, že druzí na ně přistoupili jen s tajnou výhradou, že je zase při nejbližší příležitosti zruší. Já prý v tvém vlastnictví nevidím to, co je tvé, nýbrž to, co je Moje; protože si tak počíná každé Já, spatřují všechna Já to, co je všem společné, v tom, k čemu jsme přece dospěli při výkladu, jaký novodobá německá filosofie podává o obvyklém, dílčím a výlučném soukromém vlastnictví.
K filosofii spolku o vlastnictví patří také mj. ještě takovéto vrtochy vyplývající ze Sanchova systému:
Na str. 342, že prý můžeme ve spolku nabýt vlastnictví tím, že se na nic neohlížíme, na str. 351, že „všichni máme všeho dost“ a Já „musím jen zasahovat co možno nejvíc“ — kdežto ve skutečnosti přece celý spolek patří k těm sedmi hubeným kravám faraonovým, a konečně, že Sancho „chová myšlenky“, které „jsou psány v jeho knize“, o čemž na str. 374 pěje v nedostižné ódě na svou osobu po vzoru tří Heinových ód na Schlegela[152]: „ Ty, jenž chováš takové myšlenky, jaké jsou napsány v tvé knize — nesmysl!“ Toto je chvalozpěv, který si Sancho sám prozatím nařizuje a o kterém se s ním později spolek „dorozumí“.
Konec konců je i bez „dorozumění“ samozřejmé, že vlastnictví v neobvyklém smyslu, o kterém jsme mluvili už ve Fenomenologii, je ve spolku přijato místo zaplacení jako „odbytné“ a „obíhající vlastnictví“. O takových prostých faktech, např. že Já jsem soucitný, že Já mluvím s druhými, že je Mi odňata (resp. utržena) noha, o takových faktech se spolek dorozumí v tom smyslu, že „cit cítících náleží také Mně, je také vlastnictví“, str. 387; že i cizí uši a jazyky jsou Mým vlastnictvím, že mu náleží i mechanické vztahy. Ve spolku by tedy hromadění bohatství záleželo hlavně v tom, že všechny vztahy by se s pomocí snadné parafráze proměnily ve vztahy vlastnické. Tento nový způsob, jak vyjádřit „zlořády“, které už nyní potkáváme na každém kroku, je ve spolku „podstatným prostředkem čili mohovitostí“ a šťastně uhradí úbytek životních prostředků, který by byl nevyhnutelný při Sanchově „sociálním talentu“.
B. MOHOVITOST
Str. 216: „Staň se každý z vás všemohoucím Já!“
Str. 353: „Pomni, abys zvětšoval svou mohovitost!“
Str. 420: „Dbejte o hodnotu svých vloh“,
„Udržujte výši jejich ceny“,
„Nedejte se donutit, abyste šli pod cenu“,
„Nedejte si namluvit, že vaše zboží si nezaslouží přiměřeného ocenění“,
„Nezesměšňujte se směšně nízkou cenou“,
„Vzorem vám buď udatný“ atd.!
Str. 420: „Uplatňujte hodnotu svého vlastnictví!“
„Uplatňuj svoji hodnotu!“
Tyto průpovídky, které Sancho pochytil od jednoho židovského pokoutního kupčíka z Andalusie, který svému synu dával ponaučení, jak si má počínat v životě a jak má obchodovat, a s kterými teď Sancho vyrukoval na světlo, jsou hlavní mohovitost jeho spolku. Všechny tyto věty se zakládají na veliké větě, kterou čteme na str. 351:
„Všechno, čeho jsi mocen, co dokážeš, je tvá mohovitost.“
Tato věta buď nemá žádný smysl, tj. leda smysl pouhé tautologie, anebo je v ní nesmysl. Smysl má tautologie tehdy, jestliže znamená: Co dokážeš, to dokážeš. Nesmyslná je tehdy, jestliže mohovitost č. 2 má být výraz mohovitosti „v obvyklém smyslu“, obchodního jmění, a zakládá se tedy na takovéto etymologii. Nesouhlas, kolise tkví právě v tom, že se od mé mohovitosti požaduje něco jiného, než co tato mohovitost může vykonat, např. se žádá od mé schopnosti veršovat, abych za verše získal peníze. Od mé schopnosti se právě požaduje něco úplně jiného, než je svérázný produkt této zvláštní schopnosti, totiž produkt závislý na cizích vztazích, nepodléhajících mé mohovitosti. Tuto potíž má ve spolku vyřešit etymologická synonymika. Vidíme, jak má náš egoistický školomet zálusk na nějaké význačné postavení ve spolku. Tato obtíž je ostatně jen zdánlivá. Sancho tu jen přemílá svým okázalým způsobem obyčejnou průpovídku a rčení měšťáků: Anything is good to make money of.[m**]
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a — občanský zákoník. (Pozn. red.)
b — trestní zákoník. (Pozn. red.)
c — obchodní zákoník. (Pozn. red.)
d — scilicet — totiž. (Pozn .red.)
e — profesoři práva. (Pozn. red.)
f — praemissis praemittendis = předeslavše, co bylo třeba. (Pozn. čes. red.)
g — pro et contra = pro a proti. (Pozn. red.)
h V originále: in den Landwehr- oder Schafgraben. Právě roku 1845 se začalo s přestavbou starého „příkopu zeměbrany“ v nový průplav, tzv. Landwehrkanal. (Pozn. čes. red.)
i Zde chybí v rukopise dvanáct stran. (Pozn. red.)
j — ústavodárná moc, která byla v čase, přešla do lidské vůle. (Pozn. red.)
k — umělá vášeň k jakési abstraktní bytosti, k obecné ideji. (Pozn. red.)
l — mystifikace, kterou zámožná třída balamutí třídy nezámožné. (Pozn. red.)
m Jaký to bláhovec! (Pozn. red.)
n — důvěřivě. (Pozn. red.)
o Dále je v rukopise proškrtnuto: K tomuto nesmyslu dochází svatý Sancho proto, že právnický, ideologický výraz občanského vlastnictví pokládá za skutečné občanské vlastnictví a nedovede si teď vysvětlit, proč skutečnost nechce odpovídat této jeho ilusi.
p — tj. zaznamenejme. (Pozn. red.)
q — všeho schopen. (Pozn. red.)
r — protože se mu zachtělo. (Pozn. red.)
s — obecní půda. (Viz Kapitál I, zde) (Pozn. čes. red.)
t — potomstvo. (Pozn. red.)
u Viz poznámka [i] zde. (Pozn. čes. red.)
v — násilí je možno odrazit násilím. (Pozn. red.)
w — a toto právo stanovila příroda. (Pozn. red.)
x — právo, které příroda uložila všem živým tvorům. (Pozn. red.)
y — kramáře. (Pozn. red.)
z Zde chybějí v rukopise čtyři stránky. (Pozn. red.)
a* — lettres patentes — otevřené dopisy — výnosy francouzských králů k výkladu, potvrzení a aplikaci zákonů. (Pozn. red.)
b* Dále je v rukopise proškrtnuto: Zase tu nepomýšlí na to, že „zkracování“ a „předražování“ dělníků spočívá v nynějším světě na jejich nemajetnosti a že tato nemajetnost je v přímém rozporu s ujišťováním, které Sancho podkládá liberálním buržoům, kteří tvrdí, že parcelací pozemkového majetku dají každému vlastnictví.
c* — obšírně, úplně. (Pozn. red.)
d* Dále je v rukopise proškrtnuto: Byli by se mohli už napřed „dorozumět“. Že teprve konkurence umožňuje vůbec nějaké „dorozumění“ (máme-li tu použít tohoto slova patřícího do morálky), že o nějakém Sanchově „dorozumění“ všech se v důsledku protikladných třídních zájmů vůbec nedá mluvit, o to se náš mudrc pramálo stará. Tihle němečtí filosofové pokládají vůbec svoji vlastní malou lokální mizerii za světodějnou, domýšlejíce se, že při nejobsáhlejších historických vztazích chyběla jen jejich moudrost, aby se věc vyřídila „dorozuměním“ a aby se všechno uvedlo do pořádku. Jak daleko se dojde s takovými fantasiemi, vidíme na našem Sanchovi.
e* Dále je v rukopise proškrtnuto: „Oni“ prý se mají „dorozumět“ o veřejné pekárně. Že tito „oni“, tito „všichni“ jsou v každé epoše a za různých poměrů zase jen různá individua s různými zájmy, to se ovšem našeho Sancha vůbec netýká. Individua veškerých dosavadních dějin se vůbec pokaždé dopustila chyby, že si hned předem neosvojila tuhle velemoudrou „chytrost“, s jakou o nich naši němečtí filosofové dodatečně klábosí.
f* — v originále „Cotton-Lords“. (Pozn. čes. red.)
g* Dále je v rukopise proškrtnuto: Navzdory Sanchovi se tu přece jen uplatňuje rozdíl mezi podstatou a jevem.
h* Šlechetní duchové se setkávají. (Pozn. red.)
i* — věřím, abych rozuměl. (Pozn. red.)
j* Bůh láska jest. (Pozn. red.)
k* — láska (křesťanská, obětovná). (Pozn. red.)
l* — láska (pohlavní). (Pozn. red.)
m* Dále je v rukopise proškrtnuto: Je stará morálka maloměšťáka, že je to na světě nejlíp zařízeno, když se každý pro sebe snaží dotáhno to co nejdál a jinak se nestará, co se ve světě děje.
n* — buřičské snahy. (Pozn. red.)
o* Jde to překrásně. (Pozn. red.)
p* — zastavení práce, stávka. (Pozn. red.)
q* — oddanost, obětavost. (Pozn. red.)
r* Dále je v rukopise proškrtnuto: Ve Francii se vyrábí poměrně víc než v Zadních Pomořanech. Podle Michela Chevaliera připadne ve Francii, rozdělí-li se celá roční výroba rovnoměrně na všechny obyvatele, 97 franků na hlavu, což je pro jednu rodinu...
s* — majitel (pozemku). (Pozn. red.)
t* — neproduktivní práce. (Pozn. red.)
u* — tato ubohá (místně) omezená bytost. (Pozn. red.)
v* Dále je v rukopise proškrtnuto: Kdyby to byl chtěl Sancho myslet vážně se svými frázemi, byl by se musel zabývat dělbou práce. Od toho prozíravě upustil a bez rozmýšlení přijal nynější dělbu práce, aby jí využil pro svůj spolek. Kdyby se byl blíže zabýval tímto předmětem, byl by ovšem shledal, že dělba práce se neodstraní, když si ji „vyženeme z hlavy“. To, že filosofové bojovali proti substanci“ a přitom úplně zanedbávali dělbu práce, hmotnou základnu, ze které přízrak substance vzešel, dokazuje právě jen to, že těmto výtečníkům jde jen o zničení frází a rozhodně ne o změnu poměrů, ze kterých tyto fráze musely vzniknout.
w* — peníze nemají pána. (Pozn. red.)
x* Nevím o takovém místě na burse, kde se obchoduje s dobrými úmysly. (Pozn. red.)
y* — vědění je moc (Bacon Verul.). (Pozn. red.)
z* Marxova a Engelsova poznámka: Srov. „Svatá rodina“, str. 266. [Viz Marx-Engels ‚Spisy 2 zde.]
a** — pomocí přístavku. (Pozn. red.)
b** — proti své vůli. (Pozn. red.)
c** — vždy a všude. (Pozn. red.)
d** — svoboda jednotlivce. (Pozn. red.)
e** — veřejná moc. (Pozn. red.)
f** — poslední důvod; konečný rozhodný prostředek. (Pozn. red.)
g** — lidská práva. (Pozn. red.)
h** — scilicet, totiž. (Pozn. red.)
i** — společnost. (Pozn. red.)
j** — soudní kancelář. (Pozn. red.)
k** — scilicet, totiž. (Pozn. red.)
l** — tím lépe. (Pozn. red.)
m** Cokoli se hodí, aby se na tom vydělaly peníze. (Pozn. red.)
128 Leges barbarorum [zákony barbarů] vznikly v 5. až 9. století a byly v podstatě soupisem zvykového práva různých germánských kmenů (Franků, Friesů aj.).
Consuetudínes feudorum — soubor středověkého lenního práva, vzniklý v poslední třetině 12. století v Bologni.
Jus talionis — právo odvety (oko za oko, zub za zub); také tělesný trest, při němž byl provinilci uťat úd, jímž se provinil (např. křivopřísežníku byla uťata ruka, kterou přísahal).
Gewere — totéž co lat. vestitura, investitura. Uvedení v držbu nějakého pozemku, později držba nějaké věci jako výraz faktické moci.
Compensatio — náhrada, vzájemné vyrovnání pohledávek dvou stran.
Satisfactio — zadostiučinění nebo pokuta za přestupek; také vyrovnání s věřitelem nějakou jinou náhradou, než jaká byla předmětem pohledávky.
129 Amadis de Gaula (de Gales či Gaules), hrdina mnoha středověkých rytířských románů. U Marxe a Engelse je „Amadis von Gallien“, ačkoli nejde o Galii, nýbrž o britský Wales.
130 Svatá hermandada (Santa hermandad) — svaz španělských měst, vytvořený koncem 15. století za spoluúčasti královských üřadů, které se snažily využít měšťanstva k boji proti velkým feudálům za zájmy absolutismu. Od poloviny 16. století vykonávaly ozbrojené síly „svaté hermandady“ funkci policie. V přeneseném ironickém smyslu se pak názvem „svatá hermandada“ označovala policie.
131 Spandau — čtvrť v západní části Berlína; původně opevněné město, v jehož pevnosti byli vězněni političtí provinilci.
132 Autorem „Výzvy k Francii proti rozdílnosti názorů“ („Appel à la France contre la division des opinions“) je Lourdoueix.
133 Zářijové zákony — reakční zákony, které vydala francouzská vláda v září 1835; omezovaly činnost porotních soudů a zaváděly přísná opatření proti tisku. Pokud jde o tisk, předpisovaly zvýšení peněžních kaucí u periodických tiskovin a zaváděly tresty vězeni a velké peněžní pokuty za útoky proti vlastnictví a existujícímu státnímu zřízení.
134 Magna charta — Magna Charta Libertatum [Velká listina svobod] — listina, kterou předložili anglickému králi Janu Bezzemkovi vzbouření feudální pánové, podporovaní rytíři a měšťany. Charta, podepsaná 15. června 1215 na Runnymedské louce u řeky Temže, omezovala králova práva hlavně ve prospěch velkých feudálů a obsahovala některé ústupky rytířům a městům; základní mase obyvatelstva, nevolným rolníkům, nepřiznala však charta žádná práva.
135 Podle zákona o zrušení obilních zákonů, přijatého roku 1846, se dočasně zachovávala snížená cla na dovážené obilí. V roce 1849 byly obilní zákony definitivně zrušeny.
136 Abakuk — biblický prorok. Kniha proroctví Abakukova je směsí nejrůznorodějších názorů a je výrazem autorovy omezenosti a neschopnosti pochopit skutečnost, v níž žil.
137 Pravděpodobně narážka na to, že se Stirner v létě roku 1845 pokusil otevřít mlékárnu, aby si zajistil existenci, když jeho literární činnost byla finančně neúspěšná. Na mléko byli sice dodavatelé, ale žádní kupci, a tak zkysalé zásoby mléka skončily v kanále.
138 Jde o knihu N. W. Seniora „Three Lectures on the Rate of Wages, Delivered before the University of Oxford, in Easter Term 1830“ [„Tři přednášky o míře mezd, přednesené na universitě v Oxfordu v jarním semestru roku 1830“], Londýn 1830.
139 Svatá aliance byla založena 26. září 1816 v Paříži z podnětu ruského cara Alexandra I. Jejími účastníky byly Rusko, Rakousko a Prusko. K alianci se připojila většina evropských států s výjimkou Anglie. Zakládací listina aliance byla napsána v náboženském, mystickém tónu. Reakční a kontrarevoluční charakter „Svaté aliance“ se projevil v tom, že si zúčastněné státy vzájemně pomáhaly ozbrojenou intervencí proti všem revolučním lidovým hnutím. Sílící revoluční hnutí podrylo však „Svatou alianci“ natolik, že se počátkem 30. let fakticky rozpadla.
140 Pandekty — řecký název pro Digesta (lat. digesta = výtah, výbor ze spisů) nejdůležitější části římského občanského zákoníku. Digesta byla souborem výňatků z prací římských právníků a vyjadřovala zájmy otrokářů. Byla uveřejněna roku 533 za byzantského císaře Justiniána.
141 Řád labutě, založený roku 1440; zanikl za reformace, obnoven roku 1843 Bedřichem Vilémem IV. jako „volné sdružení mužů a žen bez rozdílu vyznání“. Účelem obnoveného řádu byla „péče o zmírňováni hmotné a mravní bídy“.
142 Seehandlung [Námořní obchod] — „Preussische Seehandlungsgesellschaft“ byla obchodně úvěrová společnost, založená roku 1772 v Prusku. Obdržela od státu řadu důležitých privilegií; poskytovala vládě velké půjčky a hrála tak vlastně úlohu bankéře a makléře. V roce 1904 byla tato společnost oficiálně přeměněna v pruskou státní banku.
143 Levons-nous! [„Povznesme se!, Povstaňme!“] — z hesla revolučně demokratického týdeníku „Révolutions de Paris“ [„Pařížské revoluce“]: „Velcí se nám zdají velkými jen proto, že sami klečíme na kolenou. Povstaňme!“ Týdeník „Révolutions de Paris“ vycházel v Paříži od července 1789 do února 1794.
144 „Der hinkende Bote“ [„Kulhavý posel“] — posměšný název lidových kalendářů, které oznamovaly nové události s velikým zpožděním.
145 Jde o utopické socialisty (zvláště o Fouriera a jeho školu), stoupence utopického plánu přetvoření společnosti pomocí reforem, tak zvanou „organisací práce“ kterou stavěli proti kapitalistické anarchii výroby.
146 Pátrání po otcovství se zakazuje — formule z článku 340 francouzského občanského zákoníku (Code Napoléon).
147 Willenhall — nevelké město v hrabství Staffordshire v Anglii; středisko železářského průmyslu.
148 „Přízrak v záhlaví jeho knihy“ („Titelgespenst seines Buchs“) — narážka na to, že Max Stirner připsal svou knihu své ženě Marii Dähnhardtové.
149 William Godwin, „An Inquiry concerning Political Justice and its Influence on General Virtue and Happiness“, Vol. 1—2 [„Zkoumání politické spravedlnosti a jejího vlivu na všeobecnou ctnost a všeobecné blaho“, Sv. 1.—2], Londýn 1793.
150 Jde o jedno z nejdůležitějších ustanovení Deklarace lidských a občanských práv (Déclaration des droits de l‘homme et du citoyen) z roku 1793, kterou připravil M. Robespierre. Byla přijata Konventem v období revolučně demokratické jakobínské diktatury. V závěrečném, 35. článku Deklarace se praví: „Jestliže vláda porušuje práva národa, je povstání nejsvětějším právem a bezodkladnou nevyhnutelnou povinností celého národa a každé jeho části.“
151 David Ricardo, „On the Principles of Political Economy and Taxation“ [„O zásadách politické ekonomie a zdanění“], Londýn 1817.
152 „Věnec sonetů A. W. von Schlegelovi“ z Heinovy „Knihy písní“.