Karel Marx, Bedřich Engels
Svatá rodina aneb Kritika kritické Kritiky
Kapitola druháKritická kritika jako „mlýnovlastník“[4]
aneb
kritická kritika zosobněná v panu Julesu FaucheroviKdyž kritická kritika tím, že se snížila až k nesmyslu v cizích jazycích, prokázala nejpodstatnější služby sebeuvědomění a zároveň tím zbavila svět pauperismu, snižuje se až k nesmyslu i v praxi a v dějinách. Zmocňuje se „aktuálních anglických otázek“ a ryze kriticky nastiňuje dějiny anglického průmyslu.[5]
Kritika, která je soběstačná, v sobě dovršená a ukončená, samozřejmě nesmí uznávat dějiny tak, jak se skutečně udály, protože to by přece znamenalo uznat špatnou masu v celé její masové masovosti, zatím co přece jde o to, masu z této masovosti vykoupit. I osvobozuje kritika dějiny od masovosti a nakládajíc svobodně se svým předmětem, volá na ně: „Tak a tak jste se měly sběhnout!“ Všechny zákony kritiky působí se zpětnou platností; před jejími dekrety probíhaly dějiny úplně jinak než po nich. A proto se také masové, tak zvané skutečné dějiny značně liší od kritických, které se dějí v VII. sešitě „Literatur-Zeitung“ počínaje str. 4.
V masových dějinách neexistovala tovární města, dokud nebyly továrny; ale v kritických dějinách, kde syn plodí otce, jak tomu bylo již u Hegela, tam jsou Manchester, Bolton a Preston vzkvétajícími továrními městy už tehdy, kdy po továrnách ještě nebylo ani potuchy. Ve skutečných dějinách položily základ k bavlnářskému průmyslu zejména Hargreavesova „jenny“ a Arkwrightův „throstle“ (prstencový spřádací stroj), kdežto Cromptonova „mule“ je jen „jenny“ zdokonalená na základě nového principu objeveného Arkwrightem; ale kritické dějiny dovedou rozlišovat, pohrdají jednostranností jenny a throstle a vynášejí mule jako spekulativní totožnost krajností. Ve skutečnosti bylo vynalezením „throstle“ a „mule“ zároveň dáno použití vodní síly pro pohon těchto strojů, ale kritická kritika od sebe odděluje principy, které hrubé dějiny sloučily, a vydává toto použití za něco úplně zvláštního, co přišlo až později. Ve skutečnosti předcházel všechny tyto vynálezy vynález parního stroje, ale v kritice přichází parní stroj jako koruna celku naposled.
Ve skutečnosti bylo obchodní spojení mezi Liverpoolem a Manchesterem ve svém dnešním významu následkem vývozu anglického zboží, v kritice je toto obchodní spojení příčinou vývozu, a obojí je následkem toho, že tato města leží blízko sebe. Ve skutečnosti jde téměř všechno zboží z Manchesteru na pevninu přes Hull, v kritice přes Liverpool.
Ve skutečnosti existují v anglických továrnách všechny stupně mzdy, od půldruhého šilinku do 40 šilinků a výše, v kritice existuje jen jedna sazba, 11 šilinků. Ve skutečnosti nahrazuje stroj ruční práci, v kritice nahrazuje myšlení. Ve skutečnosti mají dělníci v Anglii dovoleno sdružovat se, aby dosáhli vyšších mezd, kdežto v kritice je to zakázáno, protože masa se musí napřed kritiky zeptat, než si něco dovolí. Ve skutcčnosti je práce v továrně velmi úmorná a plodí specifické nemoci — o těchto nemocech dokonce existují celá lékařská díla — kdežto v kritice „nemůže nadměrná námaha bránit v práci, neboť sílu vynakládá stroj“. Ve skutečnosti je stroj stroj, v kritice má stroj vůli, neboť protože stroj neodpočívá, nemůže si odpočinout ani dělník a je podřízen cizí vůli.
Ale to ještě nic není. Kritika se nemůže spokojit anglickými masovými stranami, vytváří nové — vytváří „tovární stranu“ — ať jí za to dějiny poděkují. Naproti tomu hází do jednoho masového pytle továrníky a tovární dělníky — nač si s takovými maličkostmi lámat hlavu — a dekretuje, že tovární dělníci nepřispěli na fond Ligy proti obilním zákonům[6] nikoli ze zlé vůle a proto, že jsou stoupenci chartismu, jak se domnívají hloupí továrníci, nýbrž jen proto, žejsou chudí. Dále dekretuje, že až budou zrušeny anglické obilní zákony, budou si zemědělští nádeníci muset dát líbit snížení mzdy, k čemuž bychom rádi co nejponíženěji poznamenali, že tato zbídačelá třída se už nemůže vzdát ani jediného dalšího haléře, nemá-li dočista zajít hlady. Kritika dekretuje, že se v anglických továrnách pracuje šestnáct hodin, ačkoli podle prostého, nekritického anglického zákona se nesmí pracovat déle než dvanáct hodin. Dekretuje, že se Anglie má stát velkou dílnou světa, třebaže nekritičtí masoví Američané, Němci a Belgičané svou konkurencí pozvolna ničí Angličanům trh za trhem. A konečně dekretuje, že o centralisaci majetku a jejích důsledcích pro pracující třídy neví v Anglii ani nemajetná, ani majetná třída, přestože si hloupí chartisté myslí, že ji velmi dobře znají, a přestože se socialisté domnívají, že její důsledky již dávno podrobně vylíčili, ba přestože dokonce toryové a whigové, jako Carlyle, Alison a Gaskell, ve svých dílech dokázali, že tento jev znají.
Kritika dekretuje, že Ashleyův zákon o desetihodinovém pracovním dni[7] je nemastné neslané opatření zlaté střední cesty a že sám lord Ashley je „věrný obraz konstitučního působení“, kdežto továrníci, chartisté, pozemkoví vlastníci, zkrátka celá masová Anglie dosud považovala toto opatření za výraz — samozřejmě co nejmírnější — veskrze radikálního principu, protože by přiložilo sekeru na kořen zahraničního obchodu, a tím na kořen továrního systému — ba ne, nejen přiložilo, nýbrž by ji do něho hluboko zaťalo. Kritická kritika to ví lépe. Ví, že otázku desetihodinového pracovního dne projednával nějaký „výbor“ dolní sněmovny, kdežto nekritické noviny by nám rády namluvily, že tímto „výborem“ byla sama sněmovna, totiž „výbor celé sněmovny“; kritika však stůj co stůj musí tyto podivnůstky anglické ústavy zrušit.
Kritická kritika, jež sama plodí svůj protiklad, hloupost masy, plodí také hloupost sira Jamese Grahama a pomocí kritického chápáni angličtiny mu vkládá do úst věci, které nekritický ministr vnitra nikdy neřekl, a dělá to jen proto, aby vedle Grahamovy hlouposti tím jasněji zazářila moudrost kritiky. Podle jejího tvrzení Graham říká, že stroje v továrnách se opotřebují asi za 12 let bez ohledu na to, zda běží 10 nebo 12 hodin denně, a že by proto zákon o desetihodinovém pracovním dni znemožnil, aby práce strojů reprodukovala kapitalistovi za 12 let kapitál do nich vložený. Kritika dokazuje, že tvrzení, které vložila siru Jamesu Grahamovi do úst, je sofisma, neboť životnost stroje, které denně pracuje po dobu o šestinu kratší, bude samozřejmě delší.
Byť je tato poznámka kritické kritiky proti vlastnímu sofismatu sebesprávnější, je třeba na druhé straně siru Jamesu Grahamovi uznat, že sám řekl, že za zákona o desetihodinovém pracovním dni by stroj musel běžet o to rychleji, oč mu byla pracovní doba zkrácena, což také kritika sama cituje (sešit VIII, str. 32), a že za tohoto předpokladu zůstane doba, za kterou se stroj opotřebuje, stejná, totiž 12 let. Toje třeba uznat, a to tím spíše, že toto uznání je jen ke cti a chvále „Kritice“[1], protože jen Kritika toto sofisma nejen sama vytvořila, nýbrž i sama opět zrušila. Stejně velkomyslná je i k lordu Johnu Russelovi, jemuž přičítá, že usiluje o změnu politické formy státu a volebního řádu, z čehož musíme usoudit, že buď je pud kritiky vymýšlet hlouposti neobyčejně silný, nebo že se lord John Russel za poslední týden asi stal kritickým kritikem.
Ale opravdu velkolepá ve výrobě hloupostí je kritika teprve tehdy, když objevuje, že angličtí dělníci — dělníci, kteří v dubnu a květnu pořádali schůzi za schůzí a sepisovali petici za peticí, a to všechno pro zákon o desetihodinovém pracovním dni, a kteří byli pobouřeni jako nikdy za minulé dva roky, a to všude ve všech továrních obvodech — že tito dělníci se o tuto otázku „zajímají jen částečně“, ačkoli se přece jen ukazuje, že „i zákonné zkrácení pracovního dne zaujalo jejich pozornost“; když ke všemu činí veliký, skvělý, neslýchaný objev, že „na pohled bližší pomoc v podobě zrušení obilních zákonů pohlcuje a bude pohlcovat největší část přání dělníků tak dlouho, dokud jim splnění těchto přání, o němž zřejmě již nelze pochybovat, prakticky nedokáže jejich zbytečnost“; to říká kritika o dělnících, kteří na všech svých veřejných shromážděních obvykle shazují s řečnických tribun řečníky agitující pro zrušení obilních zákonů, o dělnících, kteří prosadili, že ani v jednom anglickém továrním městě se Liga proti obilním zákonům už neodvažuje konat Veřejné shromáždění, o dělnících, kteří považují Ligu za svého jediného nepřítele a které v diskusi o desetihodinovém pracovním dni jako téměř vždy předtím v podobných otázkách podporovali toryové. Pěkné je také, když kritika přichází na to, že „dělníci stále ještě sedají na lep rozsáhlým slibům chartismu“ — a chartismus přece není nic jiného než politický výraz veřejného mínění mezi dělníky; když v hloubi svého absolutního ducha zří, že „dvojí seskupení, politické seskupení a seskupení pozemkového a továrního vlastnictví, už spolu nesplývají a nekryjí se“, zatím co dosud ani nebylo známo, že by seskupení pozemkových vlastníků a továrníků při malé početnosti obou tříd vlastníků a při stejných politických právech obou (až na několik pairů) bylo dokonce tak rozsáhlé, že by nebylo nejdůslednějším výrazem, vrcholem politických stran, nýbrž naprosto totožné s politickými seskupeními. Krásné jc, když kritika připisuje těm, kdo jsou pro zrušení obiních zákonů, žc nevědí, že ceteris paribus[b] by pokles cen chleba musil mít za následek také pokles mzdy a že by všechno zůstalo při starém, kdežto tito lidé očekávají od tohoto přiznávaného poklesu mezd a tím výrobních nákladů rozšíření trhu a od tohoto rozšíření trhu zmírnění konkurence mezi dělníky, čímž by se mzda v poměru k ceně chleba přece jen udržela na poněkud vyšší hladině, než na jaké je nyní.
Kritika, vytvářející v uměleckém vytržení svůj protiklad, nesmysl, táž kritika, která před dvěma roky zvolala: „Kritika mluví německy, theologie latinsky!“[8], táž kritika se nyní naučila anglicky a pozemkovým vlastníkům říká „Landeigner“ (land-owners), továrníkům „Mühleigner“[c] (mill-owners; mill znamená v angličtině každou továrnu, v níž se stroje pohánějí parní nebo vodní silou), dělníkům „ruce“ (hands), místo „zasahování“ říká interference a ve svém bezmezném slitování s angličtinou, oplývající hříšnou masovostí, se dokonce snižuje tak, že ji vylepšuje a vymycuje puntičkářství, s jakým Angličané důsledně kladou slůvko „sir“, což je titul rytířů a baronetů, před křestní jméno. Masa říká sir James Graham, kritika sir Graham.
Že se kritika pustila do předělávání anglických dějin a anglického jazyka z principu, a ne z lehkomyslnosti, to nám hned dokáže důkladnost, s jakou vykládá historii páně Nauwerckovu.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz pozn. "f" v druhé části páté kapitoly (Pozn. čes. red.)
b — za jinak stejných okolností. (Pozn. red.)
c — tato slova, vytvořená podle angličtiny, znějí v němčině velmi nepřirozeně. (Pozn. čes. red.)
4 V originálu „Mühleigner“ — slovo, které v němčině neexistuje. Je utvořeno podle anglického slova mill-owner, vlastník továrny, továrník. Engels se tu vysmívá spolupracovníku „Allgeineine Literatur-Zeitung“ Jules Faucherovi, který ve svých článcích používal slov tvořených podle angličtiny.
5 Engels má na mysli článek Jules Fauchera „Aktuální otázky anglického života“, otištěný v VII. a VIII. čísle „Allgemeine Literatur-Zeitung“ (červen a červenec 1844).
6 Ligu proti obilním zákonům (Anti-Corn-Law-League) založili roku 1838 manchesterští továrníci Cobden a Bright. Tak zvané obilní zákony, usilující o omezení nebo zákaz dovozu obilí z ciziny, byly v Anglii zavedeny v zájmu velkých pozemkových vlastníků — landlordů. Ohánějíc se požadavkem úplné svobody obchodu, usilovala liga o zrušení obilních zákonů proto, aby dosáhla snížení dělnických mezd a oslabila ekonomické a politické posice pozemkové aristokracie. V boji proti vlastníkům půdy pokoušela se Liga využít dělnických mas. Ale právě v téže době začali angličtí pokrokoví dělníci formovat samostatné politické hnuti dělnictva (chartismus).
Boj mezi průmyslovou buržoasií a pozemkovou aristokracií o obilní zákony skončil roku 1846 tím, že byl schválen zákon o jejich zrušeni.
7 Boj za zákonné zkrácení pracovního dne na 10 hodin začal v Anglii již koncem XVIII. století a na začátku třicátých let XIX. století se ho účastnily široké masy proletariátu. Protože se představitelé pozemkové aristokracie snažili využít tohoto populárního hesla ve svém boji proti průmyslové buržoasii, vystupovali v parlamentě na obranu zákona o desetihodinovém pracovním dni; od roku 1833 byl v čele přívrženců tohoto zákona v parlamentě „lidumilný tory“ lord Ashley.
8 Slova Bruna Bauera z jeho knihy „Die gute Sache der Freiheit und meine eigene Angelegenheit“ [„Dobrá věc svobody a moje vlastní věc“], Curych a Winterthur 1842.