Karel Marx, Bedřich Engels
Svatá rodina aneb Kritika kritické Kritiky
Kapitola prvníKritická kritika v podobě mistra knihaře
aneb
kritická kritika zosobněná v panu ReichardtoviJakkoli se kritická kritika považuje za povznesenu nad masu, přesto s ní cítí nekonečné slitování. Kritika tak milovala masu, že syna svého jednorozeného seslala, aby každý, kdož věří v něho, nebyl ztracen, ale měl život kritický. Kritika masou učiněna jest a přebývá mezi námi, a zříme slávu její, slávu jakožto jednorozeného syna od Otce. Tj. kritika učiněna jest socialistickou a mluví o „spisech o pauperismu“[3]. Nepovažuje za rouhačství stavět se na roveň bohu, nýbrž vystupujíc ze sebe přijímá podobu mistra knihaře a snižuje se až k nesmyslu — ba ke kritickému nesmyslu v cizích jazycích. Ona, jejíž nebeská panenská čistota se hrozí dotknout hříšné, malomocné masy, přemáhá se natolik, že si všímá „Bodze“[a] a „všech literárních pramenů o pauperismu“ a „již po léta drží krok se špatností doby“; odmítá psát pro učené specialisty, píše pro širokou veřejnost, vymycuje všechny cizí výrazy, všechen „latinský kalkul, všechen cechovní žargon“ — to všechno vymycuje ze spisů těch druhých, protože bychom přece jen na kritice chtěli příliš mnoho, kdyby se měla sama podřídit těmto „administrativním předpisům“. Ale i to zčásti dělá, zříká se podivuhodně snadno ne-li slov samých, tedy jejich obsahu — a kdo by jí měl za zlé, že používá „úžasné spousty nesrozumitelných cizích slov“, když sama systematicky manifestuje závěr, že jí samé jsou tato slova nesrozumitelná? Uveďme několik ukázek této systematické manifestace:
„Proto jsou jim instituce žebráctví ohavností.“
„Nauka o odpovědnosti, ve které se každé hnutí lidské myšlenky stává obrazem Lotovy ženy.“
„Na závěrný kámen této vpravdě důmyslné umělecké budovy.“
„Toto je hlavní obsah Steinovy politické závěti, kterou tento veliký státník, ještě než odešel z aktivní služby, odevzdal vládě a všem jejím rozpravám.“
„Tento lid neměl tehdy ještě dimense pro tak rozsáhlou svobodu.“
„Když na konci svého publicistického pojednání parlamentuje s patřičnou jistotou, že chybí již jen důvěra.“
„Stát povznášejícímu, mužnému, nad rutinu a malodušnou bázeň se povznášejícímu, na dějinách se vzdělavšímu a živým nazíráním cizího veřejného státního života živenému rozmyslu.“
„Výchova všeobecného národního blaha.“
„Svoboda zůstala mrtva v ňadrech poslání pruského národa pod kontrolou úřadů.“
„Lidově organická publicistika.“
„Lidu, kterému i pan Brúggemann dává křestní list zletilosti.“
„Značně příkrý rozpor s ostatními určenostmi vyslovenými ve spisu o schopnostech lidu k povolání.“
„Prokletá zištnost rychle rozkládá všechny chiméry národní vůle.“
„Vášnivá touha po velkých výdělcích atd., to byl duch, jenž pronikal celé období restaurace a jenž se se značnou kvantitou indiferentnosti přimkl k nové době.“
„Nejasná představa o politickém významu, se kterou se lze shledat ve venkovanské pruské nacionálnosti, se zakládá na vzpomínce na veliké dějiny.“
„Antipatie zmizela a přešla v plně exaltovaný stav.“
„Při tomto podivuhodném přechodu vytyčil ještě každý svým způsobem své zvláštní přání.“
„Katechismus mluvící pomazaným šalomounským jazykem, jehož slova polehounku jako holubice, vrků, vrků, stoupají vzhůru do říše pathosu a hromových aspektů.“
„Veškerý diletantismus pětatřicítiletého zanedbávání.“
„Příliš přehnané zahromování na měšťany jedním z jejich bývalých starostů by se ještě dalo snést s duševním klidem vlastním našim zástupcům, kdyby Bendovo pojetí městského řádu z roku 1808 netrpělo musulmanskou pojmovou afekcí o podstatě a použití městského řádu.“Páně Reichardtově stylistické smělosti napořád odpovídá smělost uvažování samého. Dělá takovéto přechody:
„Pan Brüggemann... rok 1843... theorie státu... každý poctivec... veliká skromnost našich socialistů... přirozené zázraky... požadavky, které je třeba položit Německu... nadpřirozené zázraky... Abraham... Filadelfie... mana... pekař... ale protože mluvíme o zázracích, přinesl Napoleon“ atd.
Po těchto ukázkách se tedy nelze divit, že kritická kritika ještě „vysvětluje“ jednu větu, ačkoli je o ní sama přesvědčena, že je „vyjádřena populárně“. Neboť „vyzbrojuje své oči organickou silou, aby byly s to proniknout chaosem“. A tu je třeba říci, že potom ani „populární vyjadřování“ nemůže být kritické kritice nesrozumitelné. Kritická kritika chápe, že cesta literáta nutně zůstává křivolaká, nemá-li subjekt, který na ni vkročil, dosti sil, aby ji napřímil, a proto ovšem připisuje spisovateli „matematické operace“.
Je samozřejmé — a dějiny, které dokazují všechno, co je samozřejmé, dokazují i to — že kritika není učiněna masou proto, aby masou zůstala, nýbrž aby masu vykoupila z její masové masovosti, čili aby populární mluvu masy pozvedla na úroveň kritického jazyka kritické kritiky. Je to nejnižší stupeň, na který se kritika může snížit, učí-li se populární mluvě masy a transcenduje-li tento hrubý žargon v přepjatý kalkul kriticky kritické dialektiky.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Reichardtem překroucený pseudonym Charlese Dickense. (Pozn. red.)
3 Tím je míněn článek Karla Reichardta „Spisy o pauperismu“, uveřejněný v I. a II. sešitě listu „Allgemeine Literatur-Zeitung“ (prosinec 1843 a leden 1844).