Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Neodvratná katastrofa a přehnané sliby
(Článek první)
Otázka neodvratně hrozícího hospodářského rozvratu a nesmírné katastrofy je tak závažná, že se jí musíme čím dál častěji zabývat, abychom si ji dokonale ujasnili. V minulém čísle Pravdy jsme už poukázali na to, že program výkonného výboru sovětu dělnických a vojenských zástupců se dnes už v ničem neliší od programu „strašného“ bolševismu.[a]
Dnes musíme poukázat na to, že program menševického ministra Skobeleva jde dál než bolševismus. Vládní orgán Reč uveřejnil program v tomto znění:
„Ministr (Skobelev) prohlašuje, že... státní hospodářství je na pokraji propasti. Je nutný zásah do všech oblastí hospodářského života, protože ve státní pokladně nejsou peníze. Je nutné zlepšit postavení pracujících mas, a proto se musí zabavit zisky z pokladen podnikatelů a bank.“ (Hlas z pléna: „Jak?“) „Nemilosrdným zdaněním majetku,“ odpovídá ministr práce Skobelev. „Finanční věda tento způsob zná. Musí se zvýšit zdanění majetných tříd až na 100 % zisku.“ (Hlas z pléna:: „To ale znamená všechno.“) „Bohužel,“ prohlašuje Skobelev, „různé akciové podniky už rozdělily akcionářům dividendy, a proto musíme majetným třídám uložit progresívní individuální daň. Půjdeme ještě dál, a chce-li kapitál zachovat buržoazní způsob hospodaření, ať pracuje bez úroků, aby neztratil zákazníky... Musíme zavést pracovní povinnost pro pány akcionáře, bankéře a průmyslníky, kteří jsou celí sklesli, protože už nemají podněty, které je v minulosti nutily pracovat... Musíme přinutit pány akcionáře, aby se podřídili státu, i pro ně musí platit povinnost, pracovní povinnost.“
Radíme dělníkům, aby si tento program znovu a znovu pročítali, diskutovali o něm a promýšleli, za jakých podmínek může být uskutečněn.
Všechno záleží na tom, zda budou podmínky pro jeho uskutečnění, zda se k jeho uskutečnění okamžitě přistoupí.
Program sám o sobě je nejen skvělý a shoduje se s programem bolševickým, ale v jednom bodě jde dál než náš program, totiž tam, kde slibuje „zabavit zisky z pokladen bank“, a to celých „100% zisku“.
Naše strana je mnohem skromnější. Žádá ve své rezoluci[61] méně, totiž zavést jen kontrolu nad bankami a „postupně“ (ale, ale! bolševici, a postupně!) „přejít ke spravedlivějšímu progresívnímu zdanění příjmů a majetku“.
Naše strana je umírněnější než Skobelev.
Skobelev dává nepřiměřené, až přehnané sliby a neuvědomuje si, za jakých podmínek se dají opravdu splnit.
A tady jsme u podstaty věd.
Skobelevův program se nejen nedá splnit, ale nedají se vůbec ani podniknout závažnější kroky k jeho splnění, a to ani ruku v ruce s deseti ministry ze stran statkářů a kapitalistů, ani s pomocí byrokratického, úřednického aparátu, s kterým se vláda kapitalistů (s přívažkem menševiků a narodniků) musí spokojit.
Méně slibů, občane Skobeleve, a více činů! Méně bombastických frází a víc uvažovat, jak se dát do práce.
Dát se do práce, která by zemi zachránila před neodvratnou, strašnou katastrofou, je možné a nutné okamžitě a nesmí se ztratit už ani den. Podstatné je, že „nová“ prozatímní vláda se nechce dát do práce, a i kdyby chtěla, nedokáže to, protože je tisíci řetězy připoutána k ochraně zájmů kapitálu.
Je možné a nutné v jediný den vyzvat všechen lid, aby se dal do práce a vydat nařízení, kterým se okamžitě svolají:
1. rady a sjezdy bankovních zaměstnanců jak jednotlivých bank, tak celého Ruska; pověřit je, aby ihned vypracovaly praktická opatření ke sloučení všech bank a úvěrových ústavů v jednu celostátní banku a k zavedení co nejpřesnější kontroly všech bankovních operací; výsledky kontroly ihned zveřejňovat;
2. rady a sjezdy zaměstnanců všech syndikátů a trastů; pověřit je, aby vypracovaly opatření pro kontrolu a evidenci; ihned uveřejňovat výsledky kontroly;
3. toto nařízení musí poskytnout právo kontroly nejen všem sovětům dělnických, vojenských a rolnických zástupců, ale i radám dělníků každé velké továrny a rovněž představitelům každé velké politické strany (přičemž za velkou by se například pokládala strana, která 12. května samostatně kandidovala v Petrohradě nejméně ve dvou obvodech); tato kontrola musí mít přístup ke všem obchodním knihám a všem dokladům;
4. nařízení musí vyzvat všechny akcionáře, ředitele a členy správních rad každé společnosti, aby zveřejnili seznamy osob, které vlastní akcie nejméně za 10 000 (nebo 5000) rublů. Seznamy by obsahovaly výčet akcií a společností, na nichž jsou tyto osoby „zainteresovány“; za nepravdivé údaje (poskytnuté kontrole bankovních a jiných zaměstnanců) konfiskovat všechen majetek a potrestat nejméně pěti lety vězení;
5. nařízení musí vyzvat všechen lid, aby orgány místní samosprávy okamžitě zavedly všeobecnou pracovní povinnost; a pro kontrolu a skutečné plnění této povinnosti zavést všelidovou milici složenou ze všech občanů (na vesnicích ihned, ve městech prostřednictvím dělnické milice apod.).
Bez všeobecné pracovní povinnosti zemi nelze zachránit před záhubou. A bez všelidové milice nelze zavést všeobecnou pracovní povinnost. To pochopí každý, kdo ještě nemá ministersky zatemněný mozek anebo kdo pro samou důvěru v ministerské krasořečnění neztratil poslední špetku soudnosti.
Kdo chce doopravdy zachraňovat desetimilióny lidí před katastrofou, ten bude muset začít tato opatření hájit.
V dalším článku budeme hovořit o postupném přechodu ke spravedlivějšímu zdanění a o tom, jak by měli být vybíráni z lidu a postupně jmenováni do funkcí ministrů skutečně schopni organizátoři (z řad dělníků i z řad kapitalistů), kteří se osvědčí právě při této práci.
(Článek druhý)
Když se Skobelev ve svém projevu ministersky rozohnil a prohlásil, že zabaví kapitalistům 100 % zisku, vzali jsme to jako klasický příklad fráze vypočítané na efekt. Takovými frázemi v buržoazních parlamentních republikách je lid klamán soustavně.
Tady však jde o něco horšího než jen o frázi. „Chce-li kapitál zachovat buržoazní způsob hospodaření, ať pracuje bez úroků, aby neztratil zákazníky,“ řekl Skobelev. Zní to jako „strašná“ pohrůžka kapitalistům, ve skutečnosti je to však pokus (u Skobeleva patrně bezděčný, u kapitalistů jistě vědomý) ubránit neomezenou moc kapitálu tím, že se na krátký čas obětuje zisk.
Dělníci berou „příliš mnoho“, uvažují kapitalisté, „svalíme na ně odpovědnost, ale nedáme jim ani moc, ani možnost celou výrobu fakticky řídit. My kapitalisté sice nebudeme mít nějaký čas zisky, ale když „zachováme buržoazní způsob hospodaření a neztratíme zákazníky“, urychlíme krach tohoto přechodného stavu v průmyslu, budeme ho nejrůznějším způsobem rozvracet a svalovat přitom vinu na dělníky!
Fakta dokazují, že kapitalisté uvažují právě takto. Uhlobaroni na jihu doslova rozvracejí výrobu, „záměrně ji zanedbávají a dezorganizujíť“ (viz zprávy dělnické delegace[62] v listu Novaja žizň ze 16. května). Je to jasné. Reč lže, až se práší, a svaluje vinu na dělníky. Uhlobaroni „záměrně dezorganizují výrobu“. Skobelev se přímo rozplývá: „Chce-li kapitál zachovat buržoazní způsob hospodaření, ať pracuje bez úroků.“ A je to jasné!
Pro kapitalisty a pro byrokraty je výhodné dávat „přehnané sliby“ a odvádět tím pozornost lidu od toho hlavního, od přechodu skutečné kontroly do rukou skutečných dělníků.
Dělníci musí rozhodně odmítat fráze, sliby, deklarace a plánománii byrokratů v centru, kteří jsou totiž ochotni sednout a vymýšlet ty nejefektnější plány, nařízení, předpisy a normy. Pryč se vším tím lhaním! Pryč s tímto humbukem byrokratického a buržoazního fantazírování, které všude tak hanebně zkrachovalo! Pryč se zlozvykem odkládat věci do nekonečna! Dělníci musí žádat okamžité zavedení kontroly v praxi, a to kontroly v každém případě prováděné dělníky samými.
To je nejdůležitější podmínka úspěchu, podmínka záchrany před katastrofou. Dokud to není, je všechno ostatní podvod. Až to bude, nebudeme nijak pospíchat „zabavit 100 % zisku“. Můžeme a musíme být umírněnější, přecházet postupně ke spravedlivějšímu zdanění, oddělíme drobné akcionáře od bohatých, těm prvním vezmeme docela málo a jen těm druhým vezmeme hodně (ale určitě ne všechno). Počet velkých akcionářů je mizivý; jejich úloha, stejně jako celková výše jejich bohatství, je obrovská. Jistě se nezmýlíme, když řekneme, že uděláme-li seznam pěti nebo dokonce tří tisíc (a možná jen jednoho tisíce) nejbohatších lidí v Rusku, nebo prozkoumáme-li (kontrolou zdola, přes zaměstnance bank, syndikátů aj.) všechny nitky a spojení jejich finančního kapitálu, jejich bankovní spojení, odhalíme veškerou spletitost nadvlády kapitálu, celé obrovské bohatství nahromaděné z cizí práce, všechny vskutku důležité kořeny „kontroly“ společenské výroby a rozdělování výrobků.
A právě tuto kontrolu musíme svěřit dělníkům. Právě tuto spletitost, tyto kořeny se musí v zájmu kapitálu před lidem utajovat. Raději svolíme, že nějaký čas budeme odvádět celý zisk nebo 99 procent důchodů, než abychom lidu odhalili tyto kořeny naší moci — tak uvažuje třída kapitalistů a její neuvědomělý přisluhovač, üředník.
My se v žádném případě nevzdáme svého práva a svého požadavku odhalit lidu tuto hlavní pevnost finančního kapitálu a dát ji pod dělnickou kontrolu — tak uvažuje a bude uvažovat uvědomělý dělník. O správnosti této úvahy bude každým dnem přesvědčovat stále větší množství chudiny, stále významnější většinu společnosti, stále větší počet upřímných lidí, kteří svědomitě hledají záchranu před katastrofou.
Musíme dobýt právě tuto hlavní pevnost finančního kapitálu, jinak jsou všechny fráze a velkohubé plány na záchranu před katastrofou obyčejným podvodem. A jednotlivé kapitalisty, ba ani většinu kapitalistů se proletariát nejen nechystá „svléct donaha“ (jak „strašil“ sám sebe a své lidi Šulgin), nejen jim nechce vzít „všechno“, ale naopak dá jim užitečnou a záslužnou práci — pod kontrolou dělníků samých.
Ve chvíli, kdy se blíží nevyhnutelná katastrofa, je pro lid nejužitečnější a nejpotřebnější práce organizátorská. Obdivuhodná proletářská organizovanost — to je dnes naše heslo a bude to naším heslem a požadavkem o to víc, až proletariát bude u moci. Bez organizovanosti mas rozhodně nelze zavést ani naprosto nutnou všeobecnou pracovní povinnost a nelze provádět ani jakž takž seriózní kontrolu bank a syndikátů, výroby a rozdělování výrobků.
Proto musíme začít — a to hned — s dělnickou milicí, abychom mohli energicky a promyšleně, krok za krokem začít organizovat všelidovou milici, nahrazovat policii a pravidelnou armádu všeobecným ozbrojením lidu. Proto musíme ze všech vrstev společnosti, ze všech tříd — nevyjímaje ani kapitalisty, kteří dnes mají nejvíc potřebných zkušeností — vybrat schopné organizátory. Takových schopných lidí je u nás spousta. Takové síly dřímou nevyužité mezi rolnictvem i mezi proletariátem. Musíme tyto lidi vyzdvihnout na základě jejich praxe, když si například v některém okrese dokázali poradit s dlouhými frontami před obchody, šikovně zorganizovat domovní výbory, sdružit domácí služebnictvo, zřídit vzorová hospodářství na vesnici, správně řídit výrobu v určitém závodu, který převzali dělníci, a tak dále a tak dále. Všechny takové lidi, vyzdvižené na základě jejich praxe, musíme po prověření jejich schopností v práci jmenovat „ministry“ — ne ve starém smyslu, ne tím, že dostanou za odměnu ministerské křeslo, ale že jim svěříme funkci instruktorů s celostátní pravomocí, organizátorů jezdících po oblastech, že budou pomáhat všude zavádět co nejpřísnější pořádek, co nejúspornější hospodaření s lidskou prací a co nejpřísnější soudružskou kázeň.
Toto musí strana proletariátu říkat lidu, má-li se zabránit katastrofě. Toto musí po částech uskutečňovat už dnes v jednotlivých oblastech, kde získá moc. A musí to uskutečnit v plné míře, až získá moc ve státě.
Pravda, č. 58 a 59
29. a 30. (16. a 11) května 1917Podle textu Pravdy
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz v tomto svazku zde. Red.
61 Lenin cituje rezoluci O současné situaci, schválenou na VII. (dubnové) celoruské konferenci SDDSR(b). Autorem rezoluce byl Lenin (viz KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl I, Praha 1954, s. 301—303 a Sebrané spisy 31 zde).
62 Jde o prohlášení delegace doněckých dělníků na hospodářském odboru při petrohradském sovětu dělnických a vojenských zástupců. Delegáti byli do Petrohradu vysláni konferencí dělníků uhelného a hutního průmyslu jižního Ruska, konanou na přelomu dubna a května 1917, aby na ministerstvu obchodu, průmyslu a práce a s jeho podporou dosáhli zvýšení mezd málo placených kategorií dělníků.
Delegace doněckých dělníků ve svých prohlášeních uváděla přesvědčivá fakta o sabotážích, prováděných majiteli a řediteli šachet a hutí, kteří se snažili revolučně smýšlející dělníky vyhladovět, a informovala o nesnesitelných materiálních podmínkách havířů a hutníků.