Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Válka a revoluce. Přednáška ze 14. (27.) května 1917[51]
Otázka války a revoluce se poslední dobou tak často rozebírá ve veškerém tisku i na každém shromáždění lidu, že mnohým z vás jsou zřejmě četné problémy této otázky nejen dobře známy, ale už vás ani nebaví. Neměl jsem dosud nikdy možnost promluvit, ba ani se účastnit stranických schůzí nebo vůbec shromážděni lidu ve zdejším obvodě, proto se může stát, že budu opakovat věci známé nebo že dost podrobně neproberu problémy, které vás nejvíc zajímají.
Zdá se mi, že to hlavní, na co se obyčejně v diskusích o válce zapomíná, čemu se nevěnuje dostatečná pozornost, to hlavní, o čem se vede tolik sporů, a řekl bych až planých, zbytečných, bezvýsledných sporů, je základní otázka, totiž, jakou třídní povahu má válka, jaké historické a historicko-ekonomické podmínky ji vyvolaly. Pokud jsem na shromážděních lidu a na stranických schůzích měl možnost sledovat, jak se u nás otázka války rozebírá, dospěl jsem k přesvědčeni, že spousta nedorozumění tu vzniká právě proto, že v diskusích o válce mluvíme stále a vždy znovu zcela různými jazyky.
Z hlediska marxismu, tj. soudobého vědeckého socialismu, je pro socialisty při diskusích o tom, jak válku hodnotit a jaké stanovisko k ní zaujmout, základní otázkou to, proč se tato válka vede a které třídy ji připravovaly a ovlivňovaly její zaměření. My marxisté nepatříme k bezvýhradným odpůrcům každé války. Říkáme: Naším cílem je dosáhnout vybudováni socialistického společenského řádu, který odstraní rozdělení lidstva na třídy, který odstraní každé vykořisťování člověka člověkem a jednoho národa jinými národy, a tím nevyhnutelně odstraní každou možnost válek. Jenže v boji o tento socialistický společenský řád musíme počítat i s podmínkami, kdy třídní boj uvnitř každého jednotlivého národa se může střetnout s válkou mezi různými národy, kterou sám tento třídní boj vyvolává, a proto nemůžeme popírat možnost revolučních válek, tj. válek, které z třídního boje vyplynuly, jsou vedeny revolučními třídami a mají přímý, bezprostřední revoluční význam. Tím méně pak můžeme popírat, že v dějinách evropských revolucí v minulém století, za posledních 125—135 let, byly vedle většiny reakčních válek i války revoluční, například válka francouzských revolučních lidových mas proti sjednocené monarchistické, zaostalé, feudální a polofeudální Evropě. V současné době v západní Evropě a nyní i u nás v Rusku je nejrozšířenější metodou balamucení mas poukazování na příklad revolučních válek. Není válka jako válka. Musíme si ujasnit, z jakých historických podmínek určitá válka vznikla, které třídy ji vedou a ve jménu čeho. Dokud si to neujasníme, budou všechny naše úvahy o válce naprosto bezobsažné a naše diskuse budou jen neplodným povídáním. Proto si dovolím, když jste si za téma vybrali vztah mezi válkou a revolucí, zabývat se podrobně touto stránkou věci.
Známý výrok jednoho z nejslavnějších autorů píšících o filozofii válek a o dějinách válek Clausewitze, zní: „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“[52] Tento výrok autora, který hodně věděl o dějinách válek a vyvodil z těchto dějin filozofická ponaučení, pochází z období bezprostředně po napoleonských válkách. Tento autor, jehož hlavní myšlenky jsou dnes nesporným přínosem pro každého myslícího člověka, bojoval už před přibližně osmdesáti lety proti maloburžoaznímu a ignorantskému předsudku, že válku můžeme oddělit od politiky příslušných vlád a příslušných tříd, že válku někdy můžeme posuzovat jen jako útok porušující mír, po němž následuje obnovení tohoto porušeného míru. Poprali se a smířili! Je to zjednodušující a ignorantský názor, který byl vyvrácen už před desítkami let, a vyvrací ho každá alespoň trochu pečlivá analýza kteréhokoli historického období válek.
Válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Každá válka je nerozlučně spjata s politickým systémem, z něhož vyplývá. Tutéž politiku, kterou určitý stát, určitá třída v tomto státě uskutečňovala už dlouho před válkou, bude tato třída nutně a nevyhnutelně prosazovat i za války, změní pouze formu činnosti.
Válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Když francouzští revoluční měšťané a revoluční rolníci koncem 18. století svrhli ve své zemi revoluční cestou monarchii a nastolili demokratickou republiku — vypořádali se nejdřív se svým monarchou a potom se revolučním způsobem vypořádali i se svými statkáři —‚ musela tato politika revoluční třídy do základů otřást celou ostatní absolutistickou, carskou, královskou a polofeudální Evropou. Nutným pokračováním této politiky revoluční třídy, která ve Francii zvítězila, byly války, v nichž se proti revoluční Francii postavily všechny monarchistické národy v Evropě, utvořily dobře známou koalici a zahájily proti Francii kontrarevoluční válku. Stejně jako tehdy francouzský revoluční lid poprvé vyvinul po staletí nevídanou obrovskou revoluční energii, tak i ve válce koncem 18. století vyvinul stejně obrovské a stejně revoluční tvůrčí úsilí, změnil celý systém strategie, odmítl všechny staré zákony a starý způsob vedení války a místo staré armády vytvořil novou, revoluční, lidovou armádu a nový způsob vedení války. Tento příklad zasluhuje podle mého názoru zvláštní pozornost, protože názorně ukazuje, na co dnes na každém kroku zapomínají publicisté z buržoazního tisku, kteří těží z předsudků a maloměšťácké nevědomosti naprosto nevyspělých lidových mas, které nechápou tuto nepopiratelnou ekonomickou a historickou souvislost každé války s předcházející politikou každé země a každé třídy, jež vládla před válkou a zabezpečovala si dosažení svých cílů takzvanými „pokojnými“ prostředky. Takzvanými, neboť brutální násilí, bez něhož se například neobejde „pokojná“ nadvláda nad koloniemi, může být sotva nazváno pokojným.
V Evropě vládl mír, jenže trval proto, že vláda evropských národů nad stamilióny obyvatel v koloniích se udržovala jedině neustálými, permanentními, nekonečnými válkami, které my Evropané nepovažujeme za války, protože se příliš často podobaly spíš nejbestiálnějšímu vybíjení, vyvražďování bezbranných národů než válkám. Jenže právě o to jde, že máme-li pochopit nynější válku, musíme si především udělat alespoň představu o celkové politice evropských mocností. Ncsmíme brát jednotlivé příklady, konkrétní případy, které se vždycky dají snadno vytrhnout z kontextu společenských jevů a nemají žádnou cenu, protože stejně snadno se dá uvésti opačný příklad. Ne, musíme vzít celou politiku celého systému evropských států v jejich vzájemných hospodářských a politických vztazích, abychom pochopili, jak z tohoto systému neodvratně a nezbytně vyplynula nynější válka.
Jsme neustále svědky pokusů, zejména v kapitalistickém tisku — ať už monarchistickém, nebo republikánském — přisoudit nynější válce historický obsah, jaký nemá. Tak například ve Francouzské republice je zcela běžným zvykem pokoušet se prezentovat tuto válku vedenou Francii jako pokračování a obdobu válek Velké francouzské revoluce z roku 1792. Nejrozšířenějším způsobem balamucení francouzských lidových mas, francouzských dělníků a dělníků všech zemí je přenášet do naší současnosti „žargón“ oné doby, její jednotlivá hesla a pokoušet se podat věc tak, že i dnes republikánská Francie brání svou svobodu proti monarchii. Zapomíná se na jednu „nepatrnou“ okolnost, že tehdy, roku 1792, vedla ve Francii válku revoluční třída, která uskutečnila nevídanou revoluci, s nepředstavitelným hrdinstvím mas do základů rozbila francouzskou monarchii a proti sjednocené monarchistické Evropě povstala jedině proto, aby mohla pokračovat ve svém revolučním boji.
Válka ve Francii byla pokračováním politiky revoluční třídy, která uskutečnila revoluci, vybojovala republiku, vypořádala se s francouzskými kapitalisty a statkáři s dosud nevídanou energií a která v zájmu této politiky a jejího pokračování vedla revoluční válku proti sjednocené monarchistické Evropě.
Dnes tu ovšem máme především blok dvou skupin kapitalistických mocností. Jsou to všechny největší světové kapitalistické mocnosti — Anglie, Francie, Amerika, Německo —‚ jejichž veškerá politika byla po celá desetiletí nepřetržitým hospodářským soupeřením o to, jak ovládnout svět, jak potlačit malé národy, jak si zajistit trojnásobné a desetinásobné zisky z bankovního kapitálu, který spoutal řetězem svého vlivu celý svět. To je skutečná politika Anglie a Německa. To zdůrazňuji. A musíme to zdůrazňovat neustále, protože jakmile na to zapomeneme, ničemu z dnešní války neporozumíme a budeme bezbranní a bezmocní vůči každému buržoaznímu publicistovi, který nás bude krmit báchorkami.
Skutečnou politiku obou skupin největších kapitalistických gigantů — Anglie a Německa, které se se svými spojenci do sebe pustily — tuto politiku, uskutečnovanou po celá desetiletí před válkou, musíme prostudovat a pochopit v jejím celku, Kdybychom to neudělali, nejenže bychom zapomněli na hlavni požadavek vědeckého socialismu a každé jednotlivé společenské vědy, ale připravili bychom se o možnost pochopit cokoli ze současné války. Vydali bychom se na milost a nemilost Miljukovovi, lháři, který rozdmychává šovinismus a nenávist jednoho národa proti druhému metodami, jaké se používají bez výjimky všude, metodami, o nichž psal před osmdesáti lety už zmiňovaný Clausewitz, který se už tehdy vysmál názoru, že národy žijící dlouho v míru se jednoho dne zničehonic poperou. Jako by to byla pravda! Copak válka se dá vysvětlit, aniž ji uvedeme do souvislosti s předchozí politikou daného státu, daného systému států a daných tříd? Opakuji znovu: to je základní otázka, na kterou se ustavičně zapomíná, a právě proto, že je nepochopena, stává se diskuse o válce z devíti desetin neplodným hašteřením a krasořečněním. My říkáme: dokud jste neprostudovali politiku obou skupin válčících mocností za několik desítek let — aby se vyloučily náhodné jevy, aby se nevytrhávaly ze souvislostí jednotlivé případy —‚ dokud jste nepoukázali na souvislost této války s předchozí politikou, nic jste z této války nepochopili!
A tato politika nám ukazuje stále totéž: nepřetržité hospodářské soupeření dvou největších světových gigantů, dvou kapitalistických hospodářství. Na jedné straně Anglie, stát, který ovládá většinu zeměkoule, stát, který je na prvním místě svým bohatstvím a který toto bohatství získat ne tak prací svých dělníků jako hlavně vykořisťováním nesmírného počtu kolonií, nesmírnou mocí anglických bank, které se v čele všech ostatních bank sdružily do početně nevelkých — snad tři, čtyři, pět bank — skupin bankovních gigantů, disponujících stamiliardami rublů a disponujících jimi tak, že se bez jakékoli nadsázky dá říci: na celé zeměkouli není místečko, na které by tento kapitál nepoložil svou tlapu, není místečko, které by anglický kapitál neopředl tisícerými nitkami. Tento kapitál se koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století tak rozrostl, že přenesl svou působnost daleko za hranice jednotlivých států a vytvořil skupinu bankovních gigantů s nepředstavitelným bohatstvím. Když upevnil moc tohoto nepatrného počtu bank, opředl pomocí této sítě stovkami miliard rublů celý svět. To je to hlavní v hospodářské politice Anglie a v hospodářské politice Francie, o níž sami francouzští publicisté, například spolupracovníci listu lʼHumanité[53] který teď vedou bývalí socialisté (například nikdo jiný než známý teoretik Lysis, zabývající se finanční problematikou), napsali už několik let před válkou: „Francie je finanční monarchie, Francie je finanční oligarchie, Francie je lichvář celého světa.“
Na druhé straně proti této skupině, především anglo-francouzské, vznikla jiná skupina kapitalistů, ještě dravější, ještě loupeživější, skupina, která přišla na kapitalistické hody, když už místa u stolu byla obsazena. Vnesla do boje nové metody rozvíjení kapitalistické výroby, lepší techniku, skvělou organizaci, která přeměňuje starý kapitalismus, kapitalismus období volné soutěže, v kapitalismus mamutích trastů, syndikátů a kartelů. Tato skupina položila základy k zestátnění kapitalistické výroby, ke spojení mohutné síly kapitalismu s mohutnou silou státu v jeden mechanismus, který zapojuje desetimilióny lidí do jedné organizace státního kapitalismu. To jsou hospodářské dějiny, to jsou diplomatické dějiny za celá desetiletí a ty nikdo nemůže obejít. Jedině ony vám ukáži řešeni otázky války a přesvědčují vás, že i nynější válka je produktem politiky tříd, jež se v této válce spolu utkaly, dvou obrovských gigantů, kteří dávno před válkou rozhodili po celém světě, po všech zemích sítě svého finančního vykořisťování a už před válkou si mezi sebou hospodářsky rozdělili celý svět. Museli se dostat do konfliktu, protože z hlediska kapitalismu se dnes musí tato nadvláda rozdělit znovu.
Staré rozdělení vyplynulo z toho, že Anglie v průběhu několika staletí zničila své někdejší konkurenty. Jejím někdejším konkurentem bylo Holandsko, které ovládalo celý svět, jejím někdejším konkurentem byla Francie, která vedla války o nadvládu asi sto let. Dlouhými válkami si Anglie na základě své hospodářské síly, síly svého obchodního kapitálu upevnila svou nepopiratelnou nadvládu nad světem. Objevil se však nový dravec, roku 1871 vznikla nová kapitalistická mocnost, která se rozvíjela nesrovnatelně rychleji než Anglie. To je základní fakt. Nenajdete jedinou knihu o hospodářských dějinách, která by neuznávala tento nesporný fakt — rychlejší rozvoj Německa. Rychlý rozvoj kapitalismu v Německu byl rozvojem mladého a silného dravce, který se objevil mezi evropskými mocnostmi a řekl: „Zruinovali jste Holandsko, zničili jste Francii, zmocnili jste se poloviny světa — račte nám dát patřičný podíl.“ A co to znamená „patřičný podíl“? Jak ho určit v kapitalistickém světě, ve světě bank? Tam se síla určuje podle počtu bank, tam se síla určuje tak, jak to s ryze americkou otevřeností a s ryze americkým cynismem vyjádřil jeden orgán amerických multimilionářů, když prohlásil: „V Evropě se vede válka o světovládu. Kdo chce ovládat svět, musí mít dvě věci: dolary a banky. Dolary máme, banky zřídíme a budeme pány světa.“ To je výrok předního tiskového orgánu amerických multimilionářů. Musím říct, že v této americké cynické větě nafoukaného a troufalého multimilionáře je tisíckrát víc pravdy než v tisících článků buržoazních lhářů, kteří tuto válku líčí jako válku za jakési národní zájmy, národní otázky a podobnou nebetyčnou lež, která dějiny jako celek ignoruje a vybírá si jednotlivé příklady, jako je třeba případ, že německý dravec se vrhl na Belgii. Tento případ je jistě pravdivý. Ano, tato skupina dravců neslýchaně brutálním způsobem přepadla Belgii[54], ale provedla totéž, co jiná skupina provedla včera jiným způsobem a provádí dnes jiným národům.
Když diskutujeme o anexích — to je totiž otázka týkající se toho, co jsem se vám pokusil stručně vyložit jako dějiny hospodářských a diplomatických vztahů, které vyvolaly nynější válku —‚ když diskutujeme o anexích, vždycky zapomínáme, že právě kvůli nim se obyčejně válka vede: kvůli rozdělení zabraných území, nebo srozumitelněji řečeno kvůli rozdělení kořisti, kterou nakradly dvě tlupy zlodějů. A když diskutujeme o anexích, neustále narážíme na metody, které z vědeckého hlediska neobstojí před žádnou kritikou a z hlediska společenské publicistiky je nelze nazvat jinak než neomalenou lží. Zeptejte se ruského šovinisty nebo sociálšovinisty a on vám skvěle vysvětlí, co znamená anexe ze strany Německa — výborně tomu rozumí. Ale když ho požádáte o obecnou definici anexe, která se hodila jak na Německo, tak na Anglii i na Rusko, nedočkáte se odpovědi. Tu vám nikdy neřekne! A když se Reč (abych přešel od teorie k praxi) posmívala naší Pravdě slovy: „Ti pravdovci považují Kuronsko za anexi! Dá ses takovými lidmi debatovat?“ My na to odpovídáme: „Buďte tak laskavi a uveďte takovou definici anexe, aby se vztahovala nejen na Němce, ale i na Angličany a Rusy. Tvrdíme, že buď se z toho vykroutíte, nebo vás okamžitě usvědčíme,“[a] — a Reč už ani nemukne. Tvrdíme, že žádný list, a už vůbec ne list těch šovinistů, kteří prostě jen říkají, že musíme bránit vlast, a ani list sociálšoviistů nikdy neuvedl takovou definici anexe, která by platila jak pro Německo, tak pro Rusko, definici, která by se dala použít pro kteroukoli zemi. A taky ji nemůže uvést, protože celá tato válka je pokračováním politiky anexí, tj. pokračovánim zabírání cizích území a kapitalistického odírání z obou stran, oběma válčícími skupinami. Proto otázka, který z těchto dvou dravců první vytáhl nůž, pro nás nemá pochopitelně žádný význam. Vezměte si dějiny námořních a vojenských výdajů v obou skupinách za uplynulá desetiletí, vezměte si dějiny malých válek, které se vedly před velkou válkou, „malých“ proto, že Evropanů v nich padlo málo, zato v nich padly statisíce příslušníků národů, které Evropané utlačovali a které ze svého hlediska ani za národy nepovažují (nějací Asiati, Afričani — copak to jsou národy?); války proti těmto národům byly válkami proti neozbrojeným lidem, do nichž se střílelo z kulometů. Copak to jsou války? To vlastně ani nejsou války, na to zapomeňme. Takhle přistupují k tomuto neustálému balamuceni lidových mas.
Tato válka je pokračováním politiky zabírání cizích území, vyvražďování celých národů, neslýchaných zvěrstev, která páchali Němci a Angličané v Africe, Angličané a Rusově v Persii — nevím, kdo z nich víc —‚ kvůli nimž je němečtí kapitalisté považovali za nepřátele. Aha, vy jste silní proto, že jste bohatí? Jenže my jsme silnější, a proto máme zrovna tak „svaté“ právo loupit. V tom je podstata skutečných dějin anglického a německého finančního kapitálu za celá desetiletí před válkou. V tom je podstata dějin rusko-německých, rusko-anglických a německo-anglických vztahů. V tom je klíč k pochopení toho, proč se vede válka. Proto je rozšiřování verze o tom, proč vypukla válka, šarlatánství a podvod. Zapomíná se na dějiny finančního kapitálu, na dějiny dozrávání této války za přerozdělení světa, a věci se líčí tak, že dva národy vedle sebe žily v klidu a míru a potom jeden zaútočil a druhý se začal bránit. Zapomíná se na veškerou vědu, na banky a národy jsou vyzývány, aby se chopily zbraní, rolníci, kteří nevědí, co je to politika, jsou vyzýváni, aby se chopili zbraní. Musíme se bránit — a basta! Kdybychom takto uvažovali, měli bychom taky zastavit všechny noviny, spálit všechny knihy a zakázat v tisku všechny zmínky o anexích — jedině tak by se dal ospravedlnit takový názor na anexe. Nemohou říct o anexích pravdu, protože celé dějiny Ruska, Anglie i Německa jsou nepřetržitou, nelítostnou a krvavou válkou o anexe. V Persii a v Africe vedli nelítostné války liberálové, kteří bičovali politické provinilce v Indii za to, že se odvážili přijít s požadavky, za které se bojovalo u nás v Rusku. Francouzská koloniální vojska rovněž utlačovala národy. To jsou předchozí dějiny a jsou to skutečné dějiny neslýchaného loupení. A v této politice těchto tříd pokračuje nynější válka. Proto nemohou o anexích říct to, co my, že každý národ, který je připojen k jinému národu z rozhodnutí cara nebo vlády, a nikoli na základě dobrovolného přání své většiny, je národ anektovaný, národ podmaněný. Zříct se anexí znamená poskytnout každému národu právo vytvořit si samostatný stát, nebo žít ve svazku, s kým bude chtít. Taková odpověď je naprosto jasná každému alespoň trochu uvědomělejšímu dělníkovi.
V každé rezoluci, které se vydávají na tucty a jsou uveřejňovány například v listu Zemlja i volja[55], najdete špatně formulovanou odpověď: Nechceme válku proto, abychom vládli jiným národům, bojujeme za vlastní svobodu. To říkají všichni dělníci a rolníci a vyjadřují tím názor dělníků, názor pracujících lidí na to, jak oni chápou válku. Říkají tím, že kdyby se válka vedla v zájmu pracujících proti vykořisťovatelům, byli bychom pro válku. I my bychom pak byli pro válku a žádná revoluční strana by nemohla být proti takové válce. Tito autoři četných rezolucí nemají pravdu, protože podle jejich představ vedou válku oni. My vojáci, my dělníci, my rolníci bojujeme za svou svobodu. Nikdy nezapomenu na otázku, kterou mi po jednom shromáždění položil jeden z nich: „Proč vy tu pořád mluvíte proti kapitalistům? Copak já jsem kapitalista? My jsme dělníci a bráníme vlastní svobodu.“ To není pravda, vy bojujete proto, že posloucháte svou kapitalistickou vládu, válku nevedou národy, ale vlády. Nedivím se, když dělníci nebo rolníci, kteří se nezabývají politikou a neměli to štěstí anebo neštěstí proniknout do tajů diplomacie, udělat si obrázek o tomto finančním lupičství (třeba jen o tom, jak Rusko nebo Anglie utiskuje Persii), nedivím se, že zapomínají na tyto dějiny a že se naivně ptají: Co je mi po kapitalistech, jestliže bojuju já? Nechápou souvislost mezi válkou a vládou, nechápou, že válku vede vláda a že jsou nástrojem v rukou vlády. Mohou se nazývat revolučním lidem, mohou psát krásné rezoluce — pro Rusy to znamená hodně, protože se s tím setkali teprve nedávno. Nedávno vyšla „revoluční“ deklarace prozatímní vlády. To na věci nic nemění a jiné národy, jejichž kapitalisté ovládají lépe než my umění balamutit masy sepisováním „revolučních“ manifestů, už v tomto směru dávno překonaly všechny světové rekordy. Když si vezmete dějiny parlamentu Francouzské republiky od doby, kdy se Francie stala republikou podporující carismus, máme tu za desetiletí dějin francouzského parlamentu desítky příkladů, kdy manifesty plné nejkrásnějších slov zastíraly politiku nejšpinavějšího koloniálního a finančního lupičství. Celé dějiny třetí Francouzské republiky[56] jsou dějinami tohoto lupičství. Tam jsou prameny nynější války. Není to výsledek zlé vůle kapitalistů ani nějaká chybná politika monarchů. Nebylo by správné dívat se na věci takto. Ne, tuto válku nutně vyvolal rozvoj nesmírně mohutného kapitalismu, zejména bankovního, který dospěl tak daleko, že asi čtyři banky v Berlíně a pět nebo šest v Londýně ovládají celý svět, zmocňují se všech prostředků, upevňují svou finanční politiku veškerou ozbrojenou silou, a nakonec se střetly v nepředstavitelně krutém zápase kvůli tomu, že už neměly co volně zabírat. Jeden nebo druhý se musí svých kolonií vzdát. Takové věci se ve světě kapitalistů neřeší dobrovolně. To lze vyřešit jen válkou. Proto je směšné obviňovat toho nebo onoho korunovaného lupiče. Tihle korunovaní lupiči jsou všichni stejní. Proto taky nemá smysl obviňovat kapitalisty té či oné země. Jejich vina je jedině v tom, že zavedli takový systém. Ale jinak se to děje podle všech zákonů ochraňovaných všemi silami civilizovaného státu. „Mám na to plné právo, kupuji akcie. Všechny soudy, každá policie, všechny pravidelné armády a veškeré loďstvo na světě ochraňují toto mé svaté právo na akcie.“ Jestliže vznikají banky, které disponují stamilióny rublů, jestliže rozhodily sítě bankovního lupičství po celém světě a teď se tyto banky utkaly v boji na život a na smrt — kdo za to může? Hledejte viníka! Může za to vývoj kapitalismu v průběhu padesáti let a jediným východiskem je svržení nadvlády kapitalistů a dělnická revoluce. To je odpověď, k níž dospěla po analýze války naše strana, a proto říkáme: úplně jednoduchá otázka anexí je tak zamotaná, představitelé buržoazních stran už toho tolik nalhali, že se mohou tvářit, jako by Kuronsko nebylo anexí Ruska. Kuronsko a Polsko si tito tři korunovaní lupiči rozdělili mezi sebou. Dělili si je sto let, trhali z nich živé maso a ruský lupič urval nejvíc, protože byl tehdy nejsilnější. A když z mladého dravce, který se tehdy dělení účastnil, vyrostla silná kapitalistická mocnost — Německo, prohlašuje: Tak a teď budeme dělit znova. Chcete si udržet to, co jste měli? Myslíte, že jste silnější? Změřme své síly!
O to tedy jde v této válce. Výzva k měření sil je ovšem jen výrazem desítky let trvající politiky okrádání, politiky velkých bank. Proto jednoduchou, každému dělníkovi a rolníkovi srozumitelnou pravdu o anexích nemůže nikdo říct tak jako my. Proto je do té míry jednoduchá otázka, jako jsou smlouvy, všude v tisku tak hanebně zamotaná. Říkáte, že máme revoluční vládu, že do této revoluční vlády vstoupili jako ministři skoro úplní socialisté, narodnici a menševici. Když však proklamují mír bez anexí, ale s podmínkou nedefinovat, co to mír bez anexí je (znamená to: německé anexe vzít a své si nechat), říkáme: Jakou cenu má vaše „revoluční“ vláda, vaše deklarace, vaše prohlášení, že odmítáte dobyvačnou válku, když přitom vyzýváte armádu k ofenzívě! Copak nevíte, že máte smlouvy a že je uzavíral Mikuláš Krvavý nejlupičtějším způsobem? Vy to nevíte? Dělníkům, rolníkům, kteří neloupili, kteří nečetli moudré knížky, se dá prominout, že to nevědí, ale když to prohlašují vzdělaní kadeti, vědí velmi dobře, co ty smlouvy obsahují. Ty smlouvy jsou „tajné“, ale všechen diplomatický tisk ve všech zemích o nich říká: „Ty dostaneš černomořské úžiny, ty Arménii, ty Halič, ty Alsasko-Lotrinsko, ty Terst a my si definitivně rozdělíme Persii.“ A německý kapitalista říká: „Nevrátíte-li mi mé kolonie i s úroky, zmocním se Egypta a podmaním si evropské národy. U akcií to ani bez úroků nejde. Proto do té míry jednoduchá a jasná otázka jako smlouvy vyvolala tolik nehorázných, neslýchaných a nestydatých lží, jimiž se to na stránkách všech kapitalistických novin jen hemží.
Vezměte si dnešní číslo listu Děň. Vodovozov — muž, kterého nikdo nemůže podezírat z bolševismu, který je ale poctivý demokrat, tam prohlašuje: Jsem proti tajným smlouvám, dovolte, abych se vyslovil ke smlouvě s Rumunskem. Tajná smlouva s Rumunskem existuje a říká se v ní, že k Rumunsku bude připojena řada cizích národů, bude-li bojovat na straně spojenců. A úplně stejné jsou všechny smlouvy ostatních spojenců. Smlouvy jsou zapotřebí k utlačování jiných. Kdo chce znát obsah těchto smluv, nemusí se hrabat v odborných časopisech. Stačí, když si připomene základní fakta hospodářských a diplomatických dějin, a bude vědět, na čem je. Vždyť Rakousko-Uhersko celá desetiletí pronikalo na Balkán, aby z něho mohlo těžit... A jestliže vypukl válečný konflikt, znamená to, že vypuknout musel. Proto na všechny požadavky lidových mas, aby byly zveřejněny smlouvy, na požadavky, které jsou čím dál důraznější, bývalý ministr Miljukov a nynější ministr Tereščenko (jeden ve vládě bez socialistických ministrů, druhý s celou řadou skorosocialistických ministrů) prohlašují: zveřejnění smluv by znamenalo roztržku se spojenci.
Ano, smlouvy nelze zveřejnit, protože vy všichni patříte ke stejné bandě lupičů. Souhlasíme s Miljukovem a Tereščenkem, že smlouvy zveřejnit nelze. Z toho lze vyvodit dva rozdílné závěry. Souhlasíme-li s Miljukovem a Tereščenkem, že smlouvy zveřejnit nelze, co z toho vyplývá? Když je nelze zveřejnit, je třeba pomáhat kapitalistickým ministrům pokračovat ve válce. A druhý závěr zní: Protože kapitalisté sami nemohou smlouvy zveřejnit, musíme kapisty svrhnout. Rozhodněte sami, který z těchto závěrů považujete za správnější, ale doporučuji vám, abyste rozhodně uvážili následky. Budete-li uvažovat tak jako narodničtí a menševičtí ministři, dopadne to takto: když vláda říká, že smlouvy nelze zveřejnit, je třeba vydat nový manifest. Papír ještě není tak drahý, aby se nedaly psát další manifesty. Napíšeme další manifest a zahájíme ofenzívu. Proč? S jakým cílem? Kdo bude o tomto cíli rozhodovat? Vojáci jsou vyzýváni, aby realizovali loupežné smlouvy s Rumunskem a Francií v praxi. Pošlete tento Vodovozovův článek na frontu a pak si stěžujte: To všechno udělali bolševici, tu smlouvu s Rumunskem si jistě vymysleli bolševici. Ale pak budete muset sprovodit ze světa nejen Pravdu, ale budete muset vyhnat i Vodovozova za to, že si prostudoval dějiny, budete muset spálit všechny Miljukovovy knížky, protože jsou strašně nebezpečné. Jen zkuste otevřít kteroukoli knihu vůdce strany „svobody lidu“, bývalého ministra zahraničí. Knihy to jsou dobré. Co se v nich říká? Říká se v nich, že Rusko má právo na černomořské úžiny, na Arménii, na Halič a na východní Prusko. Miljukov všechno rozdělil, dokonce přiložil i mapu. Budou se nejen muset poslat na Sibiř bolševici i Vodovozov za to, že píší takové revoluční články, ale budou se muset spálit také Miljukovovy knihy, protože stačí dnes vybrat jen citáty z těchto Miljukovových knížek a poslat je na frontu a bude to mít takový zápalný účinek, jakému se nevyrovná sebezapálenější proklamace.
Zbývá mi teď — podle stručné osnovy, kterou jsem si pro dnešní projev načrtl — zmínit se o „revolučním obranářství“. Vzhledem k tomu, že jsem měl čest vám už referovat, mohu snad být v této otázce stručný.
„Revolučním obranářstvím“ se nazývá takové zastírání války, při němž se poukazuje na to, že jsme přece uskutečnili revoluci, že jsme přece revoluční lid, že jsme revoluční demokracie. Jak na tuto otázku odpovídáme my? Jakou revoluci jsme uskutečnili? Svrhli jsme Mikuláše. Nebyla to příliš obtížná revoluce ve srovnání s revolucí, která by svrhla celou třídu statkářů a kapitalistů. Kdo se dostal k moci po naší revoluci? Statkáři a kapitalisté — stejní statkáři a kapitalisté, kteří jsou v Evropě u moci už dávno. Tam se takové revoluce uskutečnily před sto lety, tam už jsou dávno u moci Tereščenkové, Miljukovové a Konovalovové a vůbec na tom nezáleží, zda vyplatí částku civilní listiny[57] svému drahému panovníkovi, nebo se obejdou bez tohoto přepychu. Banka zůstane bankou, ať už se investuje spousta kapitálu do koncesí, zisk zůstane ziskem, ať jde o republiku nebo o monarchii. A když se nějaká barbarská země opováží neuposlechnout náš civilizovaný kapitál, který zřizuje takové krásné banky v koloniích, v Africe, v Persii, když nějaké barbarské národy neuposlechnou naši civilizovanou banku, pošleme tam vojsko, to už tam zavede kulturu, pořádek i civilizaci, jak to dělal Ljachov v Persii, jak to dělalo francouzské „republikánské“ vojsko, které stejně brutálně vyvražďovalo národy v Africe. Je to přece totéž. Je to stejné „revoluční obranářství“, jenže ho dávají najevo neuvědomělé široké lidové masy, které nevidí souvislost války s vládou, které nevědí, že tato politika je stvrzena smlouvami. Smlouvy zůstaly, banky zůstaly, koncese zůstaly. V Rusku sedí ve vládě nejlepší lidé své třídy, ale tím se povaha světové války vůbec nezmění. Nové „revoluční obranářství“ znamená jen to, že špinavá a krvavá válka vedená v zájmu špinavých a podlých smluv je zastírána vznešeným pojmem revoluce.
Revoluce v Rusku válku nezměnila, vytvořila však organizace, jaké nejsou v žádné zemi a jaké nebyly ve většině revolucí na Západě. Většina revolucí se omezila na sestavení nové vlády z lidí typu našich Tereščenků a Konovalovů, zatímco země zůstala pasívní a dezorganizovaná. Revoluce v Rusku postupovala. V tomto faktu je zárodek naděje, že může zvítězit nad válkou. Tento fakt spočívá v tom, že kromě vlády „skorosocialistických“ ministrů, vlády imperialistické války, vlády ofenzívy, vlády spjaté s anglo-francouzským kapitálem, kromě toho a nezávisle na tom máme po celém Rusku síť sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců. To je ta revoluce, která ještě neřekla své poslední slovo. To je ta revoluce, k jaké v západní Evropě za stejných podmínek nedošlo. To jsou organizace tříd, které skutečně nepotřebují anexe, které neuložily do bank milióny a které ani nezajímá, jestli si ruský plukovník Ljachov a anglický liberální velvyslanec správně rozdělili Persii. A právě v tom je záruka, že tato revoluce může jít dál. V tom, že třídy, které skutečně nemají na anexích zájem přes svou až přílišnou důvěřivost vůči vládě kapitalistů, přes všechen strašný propletenec a strašný podvod, který už je obsažen v samotném pojmu „revoluční obranářství“, přes to, že podporují půjčku, že podporují vládu imperialistické války, přes to všechno dokázaly vytvořit organizace, v nichž jsou zastoupeny masy utlačovaných tříd. Jsou to sověty dělnických, rolnických a vojenských zástupců, jež na mnoha místech Ruska došly ve své revoluční činnosti mnohem dál než v Petrohradě. Je to naprosto přirozené, protože v Petrohradě máme ústřední orgán kapitalistů.
A když Skobelev včera ve svém projevu prohlásil: „vezmeme jim všechny zisky, vezmeme jim 100 procent zisků“, bylo to jen nafoukané gesto, nafoukané gesto ministra. Přečtěte si dnes list Reč a uvidíte, jak na tuto část Skobelevova projevu reaguje. Píše: „To přece znamená hlad, smrt, 100 procent znamená všechno!“ Ministr Skobelev jde dál než nejradikálnější bolševik. Toje pomluva, že bolševici jsou krajní levičáci. Ministr Skobelev je mnohem „levičáčtější“. Mně velmi nevybíravě nadávali, že prý jsem navrhoval svléct kapitalisty málem donaha. Šulgin aspoň prohlásil: „Ať nás třeba svlečou!“ Představte si bolševika, který přijde k občanu Šulginovi a chystá se ho svléct. Šulgin by z toho spíš mohl obvinit ministra Skobeleva. My jsme nikdy tak daleko nezašli. Nikdy jsme nenavrhovali vzít 100 procent zisku. Přesto je to ale cenný slib. Když si přečtete rezoluci naší strany, zjistíte, že v ní navrhujeme a dokládáme argumenty totéž, co jsem navrhoval já. Musí se zavést kontrola bank a potom spravedlivá daň z příjmů[58]. Nic víc! Skobelev navrhuje vzít sto kopějek z rublu. My jsme nic takového nenavrhovali a nenavrhujeme. Ostatně i u Skobeleva to bylo jen nafoukané gesto. Nemyslí to vážně, a i kdyby, stejně to neudělá z toho prostého důvodu, že je trochu směšné tohle všechno slibovat a přitom se kamarádit s Tereščenkem a Konovalovem. Vzít milionářům 80—90 procent důchodů je možné, ale nesmím být přitom jedna ruka s takovými ministry. Kdyby měly moc sověty dělnických a vojenských zástupců, ty by to skutečně vzaly, ale taky ne všechno — nepotřebují to. Vzaly by většinu důchodů. Jiná státní moc to udělat nedokáže. A ministr Skobelev přitom může mít opravdu nejlepší úmysly. Několik desítek let pozoruji tyto strany, už třicet let pracuji v revolučním hnutí. Proto vůbec nemíním pochybovat o jejich dobrých úmyslech. Ale o to nejde, o dobré úmysly nejde. Dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekel. A papírů s podpisy občanů ministrů jsou plné všechny kanceláře, a přesto se nic nezměnilo. Jen do toho, chcete-li zavést kontrolu, jen do toho! Náš program je takový, že při čtení Skobelevova projevu můžeme říct: Víc nežádáme. Jsme mnohem umírněnější než ministr Skobelev. On navrhuje kontrolu a 100 procent. My nechceme brát 100 procent, ale říkáme: „Dokud nezačnete něco dělat, nevěříme vám.“ Rozdíl mezi námi je v tom, že my nevěříme slovům a slibům a neradíme to ani jiným. Zkušenosti z parlamentních republik nás učí, že prohlášením na papíře se věřit nedá. Když chcete kontrolu, začněte s ní. Na vydání zákona o takové kontrole stačí jeden den. Rada zaměstnanců každé banky, dělnická rada každé továrny, každá strana může mít právo kontroly. To nejde, řeknou nám, to je obchodní tajemství, to je posvátné soukromé vlastnictví! Jak chcete, ale musíte se rozhodnout pro jedno nebo druhé. Chcete-li zachovat všechny ty knihy, účty a operace trastů v tajnosti, neřečněte o kontrole a neříkejte, že se země řítí do záhuby.
V Německu je situace ještě horší. V Rusku se dá sehnat chleba, v Německu ne. V Rusku se dá při dobré organizaci mnoho udělat. V Německu se už nedá udělat nic. Obilí už není a lidem hrozí smrt. Teď se píše, že Rusko je na pokraji záhuby. Je-li to pravda, pak je zločin ochraňovat „posvátné“ soukromé vlastnictví. A proto, co znamenají slova o kontrole? Zapomněli jste snad, že Mikuláš Romanov toho o kontrole napsal taky spoustu? Najdete u něho tisíckrát slova: státní kontrola, veřejná kontrola, jmenování senátorů. Průmyslníci vydrancovali do dvou měsíců po revoluci celé Rusko. Kapitál shraboval stovky procent zisku, svědčí o tom každá bilanční zpráva. A když se dělníci za dva měsíce po revoluci „opovážili“ říct, že chtějí žít jako lidé, spustil všechen kapitalistický tisk křik. Každé číslo listu Reč zuřivě napadá dělníky, že okrádají zem, ale my přece slibujeme jen kontrolu kapitalistů. Nebylo by lepší méně slibovat a víc dělat? Chcete-li úřednickou kontrolu, kontrolu prováděnou stejnými orgány jako dřív, naše strana s hlubokým přesvědčením prohlašuje, že vás v tom podporovat nemůže, i kdyby tam, ve vládě, byl místo půl tuctu celý tucet narodnickýeh a menševických ministrů. Kontrolu může provádět jedině sám lid. Vy máte kontrolu zavést — rady bankovních zaměstnanců, rady inženýrů, dělnické rady — a hned zítra s touto kontrolou začít. Každý úředník musí nést zodpovědnost a být tvrdě potrestán, pokud by kterémukoli z těchto orgánů dal nesprávné informace. Zemi hrozí záhuba. Chceme vědět, kolik máme obilí, kolik surovin, kolik pracovních sil a kam je dát.
Tím přecházím k poslední otázce. Je to otázka, jak ukončit válku. Připisuje se nám nesmyslný názor, že prý chceme separátní mír. Němečtí kapitalističtí lupiči nabízejí možnost míru slovy: Já ti dám kousíček Turecka a Arménie, a ty mi dáš území bohaté na rudu. O tomhle si už přecé povídají diplomati v každém neutrálním městě! Každý to ví. Jen se to balí do konvenčních diplomatických frází. Proto jsou diplomaty, aby mluvili diplomatickým jazykem. To je přece nesmysl, že jsme pro ukončení války separátním mírem! Válku, kterou vedou kapitalisté všech bohatých mocností, válku, kterou vyvolaly dějiny hospodářského vývoje za desítky let, tuto válku ukončit tím, že jedna strana zastaví vojenské akce — to je takový nesmysl, že je až směšné ho vůbec vyvracet. A jestliže jsme psali zvláštní rezoluci, abychom to vyvrátili, tak jedině proto, že nám jde o široké masy, před nimiž nás osočují. Ale mluvit o tom vážně nemá opravdu smysl. Válka, kterou vedou kapitalisté všech zemí, se nedá ukončit bez dělnické revoluce proti těmto kapitalistům. Dokud kontrola nedospěla od řečnění k činům, dokud namísto vlády kapitalistů nenastoupila vláda revolučního proletariátu, do té doby musí vláda jenom pořád dokola opakovat, že se řítíme do záhuby. Ve „svobodné“ Anglii jsou dnes vězněni socialisté za to, že říkají totéž co já. V Německu je ve vězení Liebknecht, který řekl totéž, co říkám já, a v Rakousku Friedrich Adler, který vyjádřil totéž revolverem (možná už byl popraven). Ve všech zemích sympatizují dělnické masy s těmito socialisty, a ne s těmi, kteří přešli na stranu vlastních kapitalistů. Dělnická revoluce na celém světě sílí. Vjiných zemích je to ovšem těžší. Tam nejsou takoví šílenci jako Mikuláš a Rasputin. Tam stojí v čele státní správy nejlepší lidé vlastní třídy. Tam nejsou podmínky pro revoluci proti absolutismu, tam už vládne třída kapitalistů. Tam už dávno vládnou nejschopnější představitelé této třídy. Proto tam musí dojít k revoluci, i když dosud nevypukla, ale musí vypuknout, i kdyby při ní zahynulo mnoho revolucionářů, jako to teď hrozí Friedrichu Adlerovi a Karlu Liebknechtovi. Budoucnost patří jim, dělníci na celém světě jsou při nich. A dělníci na celém světě musí zvítězit.
O vstupu Ameriky do války řeknu toto. Tvrdí se, že v Americe je demokracie, že je tam Bílý dům. Já říkám: Otroctví tam bylo svrženo před padesáti lety. Válka proti otrokářům skončila v roce 1865. Od té doby tam vyrostli multimilionáři. Ti drží ve své finanční hrsti celou Ameriku, chystají se utlačovat Mexiko a rozhodně dospějí až k válce s Japonskem za rozdělení Tichého oceánu. Tato válka se připravuje už několik desetiletí. Existuje o tom spousta publikací. Pravým cílem vstupu Ameriky do války je příprava na budoucí válku s Japonskem. Americký lid má přece jen značnou svobodu a těžko lze předpokládat, že by snesl vynucenou vojenskou povinnost, vytvoření armády pro nějaké dobyvačné cíle, například pro boj proti Japonsku. Američané vidí na příkladu Evropy, k čemu to vede. A tak americkým kapitalistům přišel vhod vstup do této války, aby pod záminkou vznešených ideálů boje za práva malých národů mohli vytvořit silnou pravidelnou armádu.
Rolníci odmítají prodávat obilí za peníze a žádají nářadí, obuv a oblečení. V tomto rozhodnutí je velký kus neobyčejně hluboké pravdy. Země se skutečně dostala do takového hospodářského rozvratu, že v Rusku lze pozorovat, i když v menší míře, to, co v jiných zemích už dávno existuje: peníze ztratily svou moc. Nadvláda kapitalismu je celým vývojem událostí tak podlomena, že rolníci například neberou peníze. Říkají: „Na co jsou nám peníze?“ A mají pravdu. Nadvláda kapitalismu není podlomena proto, že by se někdo chtěl zmocnit vlády. To by nemělo smysl. S nadvládou kapitalismu by nebylo možné skoncovat, kdyby k tomu nevedl celý hospodářský vývoj kapitalistických zemí. Válka tento proces urychlila a kapitalismus už se nemůže udržet. Žádná síla by kapitalismus nezničila, kdyby ho nepodemlely a nepodlomily dějiny.
Uvedu jeden velmi názorný příklad. Rolník vyslovuje to, co každý kolem sebe vidí: moc peněz je podlomená. Je tu jediné východisko, a to dohoda mezi sověty dělnických a rolnických zástupců, aby se za obilí dávalo nářadí, obuv a oblečení. K tomu dnes směřuje vývoj, takovou odpověď dává sám život. Jinak hrozí desetimiliónům lidí, že budou hladoví, bosí a nazí. Desetimiliónům lidí hrozí záhuba, takže mají jiné starosti než hájit zájmy kapitalistů. Jediné východisko je, aby všechna moc přešla do rukou sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců, kteří zastupují většinu obyvátelstva. Možná že přitom dojde k chybám. Nikdo netvrdí, že tak obtížná věc se dá provést naráz. Nic takového netvrdíme. Říkají nám: Chceme, aby moc měly sověty ale ony ji odmítají. My odpovídáme, že životní zkušenosti je přesvědčí a všechen lid pochopí, že jiné východisko není. Nechceme „uchopit“ moc, poněvadž všechny zkušenosti z revolucí učí, že pevná je jedině ta moc, která se opírá o většinu obyvatelstva. Proto by bylo „uchopení“ moci dobrodružstvím a naše strana by na to nepřistoupila. Bude-li vláda vládou většiny, bude možná dělat politiku, která bude zpočátku chybná, ale jiné východisko není. Potom dojde k pokojné změně politické linie uvnitř těchto organizací. Jiné organizace vymyslet nelze. Proto taky říkáme, že jiné řešení otázky neexistuje.
Jak ukončit válku? Kdyby moc převzal sovět dělnických a vojenských zástupců a Němci pokračovali ve válce, co bychom udělali? Koho zajímají názory naší strany, může si v těchto dnech přečíst náš list Pravda, kde jsme přesně citovali to, co jsme říkali už v zahraničí roku 1915: Převezme-li moc revoluční třída Ruska, dělnická třída, musí navrhnout mír. A když němečtí kapitalisté nebo kapitalisté kterékoli jiné země naše podmínky nepřijmou, pak bude celá tato třída pro válku.[b] Nenavrhujeme ukončit válku naráz. To neslibujeme. Tak nerealizovatelnou a neproveditelnou věc, jako je ukončení války z vůle jedné strany, nevyhlašujeme. Takové sliby se snadno dávají, ale splnit se nedají. S tak strašnou válkou se nemůžeme vypořádat snadno. Bojuje se tři roky. Buď budete bojovat deset let, nebo se rozhodnete pro namáhavou, obtížnou revoluci. Jiné východisko není. My říkáme, že válka, kterou začaly kapitalistické vlády, může být ukončena jedině dělnickou revolucí. Kdo se zajímá o socialistické hnutí, ať si přečte basilejský manifest z roku 1912[59], který jednomyslně schválily všechny socialistické strany celého světa, manifest, který jsme uveřejnili v naší Pravdě, manifest, který se dnes nesmí uveřejnit v žádné válčící zemi, ani ve „svobodné“ Anglii, ani v republikánské Francii, protože se v něm už před válkou řekla pravda o válce. Píše se v něm: Mezi Anglií a Německem dojde k válce pro soupeření kapitalistů. Píše se v něm: Nahromadilo se tolik střelného prachu, že pušky budou střílet samy. Píše se v něm, kvůli čemu válka vznikne a že povede k proletářské revoluci. Proto říkáme socialistům, kteří nejdřív tento manifest podepsali a potom přešli na stranu svých kapitalistických vlád, říkáme, že socialismus zradili. Na celém světě se socialisté rozštěpili. Jedni sedí v ministerských křeslech, druzí ve vězeních. Na celém světě propaguje část socialistů přípravy k válce, a druhá, jako americký Bebel — Eugen Debs, který má mezi americkými dělníky obrovskou autoritu, říká: „Raději se dám zastřelit, než bych dal jediný cent na tuto válku. Jsem ochoten bojovat jedině za válku proletariátu proti kapitalistům na celém světě.“ Tak jsou dnes rozštěpeni socialisté na celém světě. Sociálpatrioti celého světa si myslí, že brání vlast. Mýlí se — brání zájmy jedné hrstky kapitalistů proti druhé. My jsme pro proletářskou revoluci — jedinou správnou věc, za kterou šly desítky lidí na popraviště a stovky a tisíce do vězení. Těchto socialistů ve vězeních je menšina, ale na jejich straně je dělnická třída, na jejich straně je celý hospodářský vývoj. Z toho všeho pro nás vyplývá, že jiné východisko není. Tato válka může skončit jedině dělnickou revolucí v několika zemích. A my prozatím musíme tuto revoluci připravovat, pomáhat jí. Dokud vedl válku car, ruský lid při veškeré své nenávisti k válce a při veškeré své snaze dosáhnout míru nemohl dělat proti válce nic jiného než připravovat revoluci proti carovi a připravovat jeho svržení. To se také stalo. To vám dějiny potvrdily včera a potvrdí vám to i zítra. Už dávno jsme řekli, že je třeba pomáhat rozvíjející se revoluci v Rusku, Řekli jsme to koncem roku 1914. Naši poslanci v Dumě za to byli vypovězeni na Sibiř a tehdy nám lidé říkali: „Co je to za odpověď? Voláte po revoluci, když ustaly stávky, poslanci jsou na nucených pracích a nemáte ani jedny noviny!“ A obviňovali nás, že se vyhýbáme odpovědi. Tato obvinění, soudruzi, jsme poslouchali dlouhá léta. Odpovídali jsme: Můžete tím být pobouřeni, ale dokud není svržen car, nedá se proti válce nic dělat. A naše předpověď se potvrzuje. Zatím se nepotvrdila úplně, ale už se začala potvrzovat. Revoluce začíná měnit válku na ruské frontě. Kapitalisté v ní ještě pokračují a my říkáme: Dokud nevypukne dělnická revoluce v několika zemích, nemůže válka skončit, poněvadž u moci zůstávají lidé, kteří tuto válku chtějí. Říkají nám: „Zdá se, že v mnoha zemích všichni spí. V Německu jsou prakticky všichni socialisté pro válku, jediný Liebknecht je proti.“ Na to odpovídám: Tento jediný Liebknecht reprezentuje dělnickou třídu, v něho jediného, v jeho stoupence, v německý proletariát všichni skládají naděje. Nevěříte? Tak pokračujte ve válce. Jiná cesta neexistuje. Když nevěříte v Liebknechta, když nevěříte v dělnickou revoluci, v revoluci, která se blíží, když tomu nevěříte, věřte kapitalistům!
V této válce může zvítězit jedině dělnická revoluce v několika zemích. Válka není hračka, válka je strašná věc, válka stojí milióny obětí a není tak snadné ji ukončit.
Vojáci na frontě nemohou odtrhnout frontu od státu a rozhodnout podle svého. Vojáci na frontě jsou součástí země. Dokud bojuje stát, bude trpět i fronta. To se nedá nic dělat. Válku vyvolaly vládnoucí třídy a skončí ji jedině revoluce dělnické třídy. Zda se brzy dočkáte míru, to závisí jen na tom, jak se bude vyvíjet revoluce. Nedejte na žádné sebedojemnější řeči, nedejte na to, když vám budou lidé říkat: Skoncujme okamžitě s válkou! Protože s válkou nelze skoncovat jinak než rozvíjením revoluce. Když moc převezmou sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců, vystoupí kapitalisté proti nám: Japonsko bude proti, Francie bude proti, Anglie bude proti; vlády všech zemí vystoupí proti nám. Kapitalisté budou proti nám, dělníci budou pro nás. To bude konec války, kterou začali kapitalisté. To je odpověď na otázku, jak skončit válku.
Poprvé otištěno 23. dubna 1929
v 93. čísle PravdyPodle stenografického záznamu
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz Lenin, Spisy 31, zde. Red.
51 Přednášku Válka a revoluce přednesl Lenin v aule budovy námořní kadetské školy na Vasiljevském ostrově v Petrohradu. Honorář věnoval „železnému fondu“ listu Pravda, založenému v roce 1914 pro posílení ilegálního bolševického tisku. Bylo přítomno přes 2000 posluchačů.
Text přednášky Válka a revoluce byl dlouho považován za ztracený. Teprve po mnoha letech se našel záznam přednášky, pořízený neznámou rukou. Byl předán Leninovu institutu a 23. dubna 1929 otištěn v Pravdě.
52 Viz Clausewitz, O válce, sv. I, 5. vyd., 1941, s. 43.
53 LʼHumanité — deník, který roku 1904 založil Jean Jaurès jako orgán Francouzské socialistické strany. Za první světové války byl list v rukou nejpravicovějšího křídla Francouzské socialistické strany a zaujímal šovinistické stanovisko. Roku 1918 se šéfredaktorem listu stal významný činitel francouzského a mezinárodního dělnického hnutí Marcel Cachin. V letech 1918—1920 bojoval list proti imperialistické politice francouzské vlády, která vyslala vojska proti Sovětskému Rusku. V prosinci roku 1920, kdy v Tours došlo k rozkolu Francouzské socialistické strany a kdy byla vytvořena Komunistická strana Francie, stal se list jejím ústředním orgánem.
54 Na začátku první světové války Německo hrubě porušilo belgickou neutralitu, obsadilo Belgii a snažilo se využít jejího území k zasazení rozhodujícího úderu Francii. Okupace trvala až do konce války (srpen 1914—1918) a značně poškodila hospodářství země, především průmysl.
Němečtí imperialisté považovali Belgii za válečnou kořist a snažili se z ní získat vše, co potřebovali pro svou armádu.
Lenin poukazoval na imperialistický charakter první světové války a jako dvě ohniska národně osvobozovací války uváděl Belgii a Srbsko.
55 Zemlia i volja — deník, který vydával v Petrohradu od 21. března (3. dubna) do 13. (26.) října 1917 oblastní výbor strany eserů.
56 Třetí Francouzská republika — buržoazní republika nastolená ve Francii po revoluci v září 1870. Existovala do července 1940, kdy po porážce hitlerovskými armádami kapitulantská klika Pétaina a Lavala vnutila zemi fašistický režim „vlády ve Vichy“.
Rychlý rozvoj finančního kapitálu ve Francii v poslední čtvrtině 19. století vyvolal podle Leninových slov „krajní zostření anexionistické (koloniální) politiky“ francouzské imperialistické buržoazie, která v parlamentě obratně zastírala své loupeživé války republikánskými frázemi. Republikánská a demokratická Francie se v té době snažila získat střední Afriku (Kongo), Tunisko, Madagaskar, Vietnam a Súdán.
57 Civilní listina — část státního rozpočtu v konstitučních monarchiích určená na osobní výdaje rnonarchy a na potřeby jeho dvora.
58 Jde o rezoluci VII. (dubnové) celoruské konference SDDSR(b) O současné situaci, jejímž autorem je Lenin (viz KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferenci a plenárních zasedání ÚV, dil 1, Praha 1954, s. 301—303 a Sebrané spisy 31, zde).
59 Basilejský manifest z roku 1912 — manifest o válce, schválený na mimořádném mezinárodním socialistickém kongresu v Basileji, který se konal 24.—25. listopadu 1912. Manifest varoval národy před hrozbou blížící se světové imperialistické války, odhaloval loupeživé cíle této války a vyzýval dělníky všech zemí, aby vedli rozhodný boj za mír a aby proti „kapitalistickému imperialismu postavili sílu mezinárodní solidarity proletariátu“. Do basilejského manifestu byl zařazen bod z rezoluce stuttgartského kongresu (1907) zformulovaný Leninem o tom, že v případě vypuknutí imperialistické války musí socialisté využít hospodářské a politické krize vyvolané válkou k uspíšení pádu třídní nadvlády kapitalistů a k boji za socialistickou revoluci.