Louisblankovština

Vladimír Iljič Lenin

Louisblankovština

Francouzský socialista Louis Bianc se v revoluci roku 1848 smutně proslavil tím, že přešel ze stanoviska třídního boje na stanovisko maloburžoazních iluzí, jež byly přikrášleny frázemi zdánlivě „socialistickými“, ale ve skutečnosti sloužily jen k posílení vlivu buržoazie na proletariát. Louis Bianc očekával od buržoazie pomoc, doufal a vzbuzoval naděje, že buržoazie může dělníkům pomoci při „organizaci práce“ — tento nejasný termín měl vyjadřovat „socialistické“ snahy.

Louisblankovština teď úplně zvítězila v „sociální demokracii“ pravého křídla, ve straně organizačního výboru v Rusku. Čcheidze, Cereteli, Stěklov a mnozí jiní, kteří jsou nyní v čele petrohradského sovětu vojenských a dělnických zástupců a kteří byli také v čele nedávné celoruské porady sovětů, zaujali obdobné stanovisko jako Louis Bianc.

Tito vůdcové, kteří sdílejí přibližně stanovisko mezinárodního „centristického“ směru, Kautského, Longueta, Turatiho a mnoha jiných, se ve všech hlavních otázkách současného politického života octli právě na maloburžoazní pozici Louise Blanka. Vezměme otázku války.

Proletářské hledisko spočívá v jasné třídní charakteristice války a v nesmiřitelném nepřátelství k imperialistické válce, tj. k válce mezi skupinami kapitalistických (ať už monarchických nebo republikánských) zemí za rozdělení kapitalistické kořisti.

Maloburžoazní hledisko se liší od buržoazního (přímé ospravedlňování války, přímá „obrana vlasti“, tj. obrana „zájmů“ vlastních kapitalistů, obrana jejich „práv“ na anexe) tím, že příslušník maloburžoazie „se zříká“ anexí, „odsuzuje“ imperialismus a „žádá“ od buržoazie, aby přestala být imperialistickou a přitom nevybočovala z rámce mezinárodních imperialistických svazků a kapitalistického hospodářského zřízení. Tím, že se příslušník maloburžoazie omezuje na toto nevinné, neškodné a prázdné žvanění, jde ve skutečnosti jen bezmocně za buržoazií, v lecčems slovy „sympatizuje“ s proletariátem, ale ve skutečnosti zůstává závislý na buržoazii, nemůže nebo nechce pochopit cestu, která vede ke svržení kapitalistického jařma a která jediná může zbavit lidstvo imperialismu.

„Žádat“ od buržoazních vlád, aby „slavnostně deklarovaly“, že odmítají anexe — to je pro maloburžou vrchol odvahy a vzor protiimperialistické, „zimmerwaldovské“ důslednosti. Není těžké poznat, že to je louisblankovština nejhoršího ražení. Za prvé, žádnému jen trochu zkušenému buržoaznímu politikáři nedělá nikdy potíže napovídat spoustu „honosných“, efektních, bombastických, nic neříkajících a k ničemu nezavazujících frází proti „jakýmkoli“ anexím. A když dojde na skutek, dá se udělat třeba taková eskamotáž, jakou nedávno udělala Reč, která měla politováníhodnou odvahu prohlásit, že Kuronsko (anektované nyní imperialistickými dravci buržoazního Německa) nebylo anektováno Ruskem!!

To je do nebe volající eskamotérství, krajně nepřípustné klamání dělníků buržoazií, neboť každý jen trochu politicky myslící člověk musí uznat, že Kuronsko vždy bylo anektovaným územím Ruska.

Obracíme se na Reč s veřejnou a otevřenou výzvou: 1. ať podá lidu takovou politickou definici pojmu „anexe“, která by se vztahovala na všechny anexe na světě, jak německé, tak anglické či ruské, jak minulé, tak současné, na všechny bez výjimky; 2. ať řekne jasně a přesně, co podle jejího názoru znamená upustit od anexí nikoli slovy, nýbrž skutky. Ať podá takovou politickou definici pojmu „upustit od anexí skutky“, která (definice) by se vztahovala nejen na Němce, ale i na Angličany, na všechny národy, které se vůbec kdy anexe dopustily.

Tvrdíme, že Reč se buď naší výzvě vyhne, nebo ji před veškerým lidem usvědčíme. A právě vzhledem k otázce Kuronska, které se Reč dotkla, není náš spor teoretický, ale praktický, nesmírně naléhavý, neodkladný a aktuální.

Za druhé. Připusťte třeba jen na chvíli, že buržoazní ministři jsou ideálem poctivosti, že Gučkovové, Lvovové, Miljukovové a spol. co nejupřímněji věří, že je možné upustit od anexí a zachovat přitom kapitalismus, a že chtějí od anexí upustit.

Připusťme na chvíli i tohle, vyslovme tuto louisblankovskou domněnku.

Je otázka, zda se může dospělý člověk spokojit s tím, co si lidé o sobě myslí, a neověřit si přitom, co dělají. Může snad marxista nedělat rozdíl mezi přáními a prohlášeními a mezi objektivní skutečností?

Nemůže.

Anexe existují díky spojení finančního, bankovního, imperialistického kapitálu. V tom je dnešní, hospodářský základ anexí. V tomto ohledu je anexe politicky zaručený zisk z miliardového kapitálu, „vloženého“ do tisíců a tisíců podniků anektovaných zemí.

Ani při nejlepší vůli nelze upustit od anexí, neuděláme-li rozhodné kroky ke svržení jařma kapitálu.

Znamená to snad, jak jsou z toho ochotni vyvozovat a jak z toho vyvozují Jedinstvo, Rabočaja gazeta^{^[78]} i ostatní „Louisové Blankové“ naší maloburžoazie, že nemáme dělat rozhodné kroky ke svržení kapitálu? Že se máme smířit byť i jen s nepatrnými anexemi?

Ne. Musíme dělat rozhodné kroky ke svržení kapitálu. Musíme je dělat promyšleně a pozvolna tak, že se budeme opírat jedině o uvědomělost a organizovanost převážné většiny dělníků a chudých rolníků. Ale tyto kroky dělat musíme. A na mnoha místech v Rusku je sověty dělnických zástupců už začaly dělat.

Dnes je naším úkolem rozhodně a provždy se distancovat od Louisů Blanků, Čcheidzů, Cereteliů, Stěklovů, od strany organizačního výboru, od strany socialistů-revolucionářů apod. apod. Naším úkolem je vysvětlovat masám, že louisblankovština maří úspěch další revoluce, dokonce i osvobození, a zmaří ho, jestliže masy nepochopí škodlivost těchto maloburžoazních iluzí a nepřipojí se k uvědomělým dělníkům při jejich obezřelých, postupných a promyšlených, avšak rázných a bezprostředních krocích k socialismu.

Pro lidstvo není jiná záchrana před válkami, hladem a záhubou dalších a dalších miliónů lidí než socialismus.

Pravda, č. 27
8. dubna 1917
Podepsán N. Lenin

Podle textu Pravdy

__________________________________

Poznámky:

78 Rabočaja gazeta — deník menševiků; vycházel v Petrohradě od 7. (20.) března do 30. listopadu (13. prosince) 1917. Od 30. srpna (12. září) byl orgánem ÚV SDDSR („sjednocené“). Přispívali do něho P. Axelrod, L. Axelrodová, B. Bogdanov, I. Cereteli, N. Čcheidze, N. Čerevanin, F. Dan, K. Gvozděv, J. Larin, P. Maslov, L. Martov, A. Martynov, V. Majskij, A. Potresov, V. Zasuličová aj. List zaujímal obranářské stanovisko, podporoval buržoazní prozatímní vládu a bojoval proti Leninovi a bolševické straně. Jeho vydávání bylo zastaveno vojenským revolučním výborem brzy po vítězství Říjnové revoluce.