Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
*O úkolech SDDSR v ruské revoluci[41]
Autoreferát
Leninův dvouapůlhodinový referát se skládal ze dvou částí. V první části podal Lenin přehled historických podmínek, z nichž mohl a musel vzejít takový „zázrak“, jakým byl pád carské monarchie během osmi dnů. Nejdůležitější z těchto podmínek je „velká vzpoura“ z let 1905 až 1907, tolik hanobená dnešními pány situace, Gučkovy a Miljukovy, kteří jsou u vytržení nad „slavnou revolucí“ roku 1917. Kdyby však skutečně hluboká revoluce roku 1905 „nezkypřila půdu“, kdyby neukázala všechny třídy a strany v akci a neodhalila carskou kliku v celém jejím barbarství a bestialitě, nebylo by tak rychlé vítězství v roce 1917 možné.
Zcela mimořádná shoda okolností umožnila v roce 1917 nejrůznorodějším společenským silám, aby sjednotily své údery namířené proti carismu. Za prvé, anglický a francouzský finanční kapitál, který ovládá celý svět a celý svět o1upuje byl vroce 1905 proti revoluci a pomohl carismu potlačit ji (půjčka z roku 1906). Nyní se revoluce velmi aktivně bezprostředně zúčastnil, zorganizoval přímé spiknutí pánů Gučkovů a Miljukovů a části nejvyšších velitelů armády, jehož cílem bylo buď sesadit Mikuláše II., anebo ho přinutit k ústupkům. Z hlediska světové politiky a mezinárodního finančního kapitálu je vláda Gučkova a Miljukova prostě agentem bankovní firmy „Anglie a Francie“, nástrojem k prodlužování imperialistického masakrováni národů. Za druhé, porážky carské monarchie smetly starý velitelský sbor armády a nahradily ho veliteli novými, mladými, z řad buržoazie. Za třetí, veškerá ruská buržoazie, která se v letech 1905—1914 a ještě rychleji v letech 1914—1917 usilovně organizovala, se spojila v boji proti prohnilé carské monarchii se statkáři, protože se chtěla obohatit uchvácením Arménie, Cařihradu, Haliče aj. Za čtvrté, k těmto silám imperialistického charakteru se přidalo rozsáhlé a mohutné proletářské hnutí. Proletariát přistupoval k revoluci s požadavkem míru, chleba a svobody, přičemž neměl nic společného s imperialistickou buržoazií, a strhl za sebou většinu armády, složenou z dělníků a rolníků. Imperialistická válka se začala měnit ve válku občanskou.
Z toho plyne hlavní rozpor nynější revoluce, který z ní dělá pouze první etapu první revoluce vyvolané válkou. Gučkovovsko-miljukovovská vláda, vláda statkářská a kapitalistická, nemůže dát lidu ani mír, ani chléb, ani svobodu. Je to vláda pokračující v lupičské válce, která otevřeně prohlásila, že dodrží mezinárodní smlouvy carismu, ale tyto smlouvy jsou skrznaskrz lupičské. Tato vláda může v nejlepším případě oddálit krizi, ale nedokáže zbavit zemi hladu. Nemůže dát ani svobodu, ať „slibuje hory doly“ (sliby nic nestojí), protože je vázána zájmy statkářské pozemkové držby a kapitálu, a hned se začala paktovat s dynastií, aby obnovila monarchii.
Proto by byla taktika „podporování“ nové vlády údajně v zájmu „boje proti reakci“ ze všeho nejhloupější. K takovému boji je třeba ozbrojit proletariát, což je jedině opravdová a reálná záruka jak proti carismu, tak proti úsilí Gučkovů a Miljukovů obnovit monarchii.
Poslanec Skobelev měl proto pravdu, když řekl, že Rusko „stojí na prahu druhé, skutečné (wirklich) revoluce“.
A lid se k této revoluci organizuje a jeho organizovanost se prohlubuje. Je to sovět dělnických a vojenských zástupců, který agenti anglického a francouzského kapitálu, dopisovatelé listů Times a Le Temps, zbytečně pro nic za nic nepomlouvají.
Na základě studia novinových zpráv o sovětu dělnických zástupců dospěl Lenin k závěru, že v něm existují tři směry. První má nejblíže k sociálpatriotům. Důvěřuje Kerenskému, tomuto hrdinovi fráze, loutce v rukou Gučkova a Miljukova, představiteli „louisblankovštiny“[42] nejhoršího druhu, který krmí dělníky planými sliby, pronáší květnaté fráze v duchu evropských sociálpatriotů a sociálpacifistů à la Kautsky a spol., ale ve skutečnosti „smiřuje“ dělníky s pokračováním v lupičské válce. Ústy Kerenského imperialistická buržoazie v Rusku říká dělníkům: Dáme vám republiku, osmihodinovou pracovní dobu (v Petrohradě už je zavedena), slibujeme svobody, a to všechno proto, abyste nám pomohli oloupit Turecko a Rakousko, vzít německému imperialismu jeho kořist a udržet kořist imperialismu anglického a francouzského.
Druhý směr představuje ústřední výbor naší Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. V novinách byl otištěn výtah (Auszug) z manifestu našeho ústředního výboru. Manifest vyšel 18. března v Petrohradě. Požaduje demokratickou republiku, osmihodinovou pracovní dobu, konfiskaci statkářské půdy ve prospěch rolníků, konfiskaci zásob obilí a okamžité zahájení mírových jednání, která nemá vést Gučkovova a Miljukovova vláda, nýbrž sovět dělnických a vojenských zástupců. Tento sovět je podle manifestu skutečnou revoluční vládou. (Lenin dodal, že i dopisovatel The Times mluví o dvou vládách v Rusku.) Jednání o okamžitém uzavření míru nemají být vedena s buržoazními vládami, nýbrž s proletáři všech válčících zemí. Manifest vyzývá všechny dělníky, rolníky a vojáky, aby volili delegáty do sovětu dělnických zástupců.
To je jediná skutečně socialistická, skutečně revoluční taktika.
Třetí směr představuje Čcheidze a jeho přátelé. Kolísají, což se zřetelně odráží v reakci The Times a Le Temps, které Čcheidzeho hned chválí, hned haní. Když Čcheidze odmítl vstoupit do druhé prozatímní vlády, když prohlásil, že válka je z obou stran imperialistická apod., dělal proletářskou politiku. Když vstoupil do první prozatímní vlády („výbor dumy“), když v 3. bodu svého provolání žádal „ausreichende Teilnahme der Vertreter der russischen Arbeiterschaft an der Regierung“ (účast internacionalistů ve vládě imperialistické války!!), když vyzýval (spolu se Skobelevem) tuto imperialistickou vládu, aby zahájila mírová jednání (místo aby dělníkům vysvětlil, že buržoazie má svázané ruce zájmy finančního kapitálu, který se nemůže oprostit od imperialismu), když jeho přátelé Tuljakov a Skobelev jezdí na příkaz Gučkovovy a Miljukovovy vlády „chlácholit“ vojáky, kteří povstali proti liberálním generálům (zavraždění generála Něpenina, kterého oplakávají dokonce i němečtí imperialisté!!)‚ upadá Čcheidze se svými přáteli do té nejhorší „louisblankovštiny“, dělá buržoazní politiku a škodí revoluci.
Lenin napadl rovněž sociálpacifistickou výzvu Gorkého a vyslovil politování nad tím, že se tento velký umělec pouští do politiky a opakuje maloburžoazní předsudky.
Ve druhé části si Lenin vytkl za úkol ukázat, jaká má být taktika proletariátu. Nastínil specifiku historické situace v daném okamžiku, a to v okamžiku přechodu od první etapy revoluce k etapě druhé, od povstání proti carismu k povstání proti buržoazii, proti imperialistické válce čili ke Konventu, jímž se může stát Ústavodárné shromáždění, jestliže vláda splní svůj „slib“ a svolá je.
Zvláštním aktuálním úkolem, který odpovídá tomuto přechodnému stavu, je organizace proletariátu. Ne však šablonovitá organizace, s jakou se spokojují zrádci socialismu, sociálpatrioti a oportunisté všech zemí a rovněž kautskisté, nýbrž revoluční organizace. Tato organizace musí být za prvé všelidová a za druhé se v ní musí spojovat vojenské a státní funkce.
Oportunisté, kteří měli převahu v II. internacionále, zkomolili Marxovo a Engelsovo učení o státu v revolučním období. Kautsky ve své polemice proti Pannekoekovi (1912) rovněž opustil Marxovo hledisko[43]. Na základě zkušeností Komuny z roku 1871 Marx učil, že dělnická třída — „die Arbeiterklasse nicht die fertige Staatsmaschine einfach in Besitz nehmen und sie für ihre eigene Zwecke in Bewegung setzen kann“. Das Proletariat soll (muss?) diese Maschine (Armee, Polizei, Bürokratie) zerbrechen[44]. Das ist es, was die Opportunisten (Sozialpatrioten) und Kautskyaner (Sozialpazifisten) entweder bestreiten oder vertuschen. Das ist die wichtigste praktische Lehre der Pariser Kommune und der russischen Revolution von 1905.
Wir unterscheiden uns von den Anarchisten dadurch, dass wir die Notwendigkeit des Staates für die revolutionäre Umwälzung anerkennen. Wir unterscheiden uns aber von den Opportunisten und Kautskyaner dadurch, dass wir sagen: wir brauchen nicht die „fertige“ Staatsmaschinerie, wie sie in den demokratischsten bürgerlichen Republiken existiert, sondern die unmittelbare Macht bewaffneter und organisierter Arbeiter. Das ist der Staat, den wir brauchen. Das sind, ihrem Wesen nach, die Kommune von 1871, und die Arbeiterdelegiertenräte von 1905 und 1917. Auf diesem Fundament müssen wir weiterbauen[a]. Nepřipusťme obnovení policie! Z lidové milice musíme vytvořit skutečně všelidovou milici vedenou proletariátem, „náš stát“, a prosadit, aby kapitalisté platili dělníkům za dny věnované službě v milici. K „zázrakům proletářského hrdinství“, které proletariát dokázal včera v boji proti carismu a které dokáže zítra v boji proti Gučkovům a Miljukovům, musíme přičíst „zázraky proletářské organizovanosti“. Takové je heslo dne! V tomje záruka úspěchu!
Na tuto cestu tlačí dělníky objektivní podmínky: hlad, nutnost rozdělovat chléb, nevyhnutelná „Zivildienstpflicht“[b] a nutnost dosáhnout míru. Naše mírové podmínky, řekl Lenin, jsou tyto: 1. sovět dělnických zástupců jako revoluční vláda by okamžitě prohlásil, že není vázán žádnými smlouvami ani carské monarchie, ani buržoazních vlád; 2. ihned by tyto hanebné, lupičské smlouvy uveřejnil; 3. veřejně by vyzval všechny válčící mocnosti, aby ihned uzavřely příměří; 4. navrhl by mír pod podmínkou, že budou osvobozeny všechny kolonie a všechny neplnoprávné národy; 5. prohlásil by, že od buržoazních vlád nečeká nic dobrého a že proto vyzývá dělníky všech zemí, aby je svrhli; 6. prohlásil by, že válečné dluhy dělala buržoazie a že je tedy mají platit kapitalisté.
Taková politika by získala většinu dělníků i chudých rolníků pro sovět dělnických zástupců. Byla by zajištěna konfiskace statkářské půdy. Socialismus by to ještě nebyl. Bylo by to vítězství dělníků a chudých rolníků, které by zajišťovalo mír, svobodu a chléb. Za takovéto mírové podmínky jsme ochotni i my vést revoluční válku! Lenin připomenul, že již ve 47. čísle listu Social-demokrat (z 13. října 1915) se konstatovalo, že takové revoluční války se sociální demokracie nezříká[c]. Pomoc socialistického proletariátu všech zemí by byla zajištěna. Podlé výzvy sociálpatriotů (na způsob Guesdova hanebného dopisu: „Nejdříve vítězství, potom republiku“) by se rozplynuly jako dým.
Referent skončil provoláním: Ať žije revoluce v Rusku! Ať žije světová dělnická revoluce, která právě vypukla!
.Napsáno 16. nebo 17.
(29. nebo 30.) března 1917
Otištěno 31. března a 2. dubna 1917
v listu Volksrecht, 77 a 78
Rusky poprvé otištěno roku 1929
v časopisu Proletarskaja revoljucija, č. 10Podle rukopisu
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a „Dělnická třída nemůže prostě převzít hotový státní inechanismus a uvést ho do chodu pro své vlastní cíle.“ Proletariát musí tento mechanismus (armádu, policii, byrokracii) rozbít. To právě oportunisté (sociálpatrioti) a kautskisté (sociálpacifisti) popírají nebo zastírají. Je to nejdůležitljší praktické poučení z Pařížské komuny a z revoluce 1905 v Rusku.
My se lišíme od anarchistů tím, že uznáváme nutnost státu k provedení revolučního převratu. Lišíme se však od oportunistů a kautskistů tím, že říkáme: Nepotřebujeme „hotový“ státní mechanismus, jaký existuje v těch nejdemokratičtějších buržoazních republikách, nýbrž bezprostřední moc ozbrojených a organizovaných dělníků. To je ten stát, který potřebujeme my. Takovým státem byla vlastně Komuna roku 1871 a sověty dělnických zástupců roku 1905 a 1917. Na tomto základě musíme dále budovat. Red.
b — „povinná občanská služba“. Red.
c Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 67—70. Red.
41 Referát O úkolech SDDSR v ruské revoluci (Revoluce v Rusku, její význam a úkoly) přednesl Lenin německy 14. (27.) března 1917 na schůzi švýcarských dělníků v curyšském Lidovém domě. Autoreferát napsal pro list Volksrecht, a když později projížděl Stockholmem do Ruska, dal ho 31. března (13. dubna) redakci listu Politiken, orgánu švédské sociálně demokratické levice. 15. dubna byl autoreferát otištěn švédsky v poněkud zkráceném znění v 86. čísle listu Politiken pod titulkem: Lenin o revoluci v Rusku. Bezprostřední mírová jednání mezi národy, a nikoli mezi vládami.
42 Viz také Leninův článek Louisblankovština zde.
43 Podrobněji o tom viz v Leninově díle Stát a revoluce, kap. VI, část 3: Polemika Kautského proti Pannekoekovi (zde).
44 Viz K. Marx, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta; Občanská válka ve Francii, Adresa generální rady Mezinárodního dělnického sdružení; B. Engels, Dopis L. Kugelmannovi z 12. dubna 1871; K. Marx a B. Engels, Předmíuva k německému vydání Manifestu Komunistické strany z roku 1872 (K. Marx - B. Engels, Spisy 8, Praha 1960, s. 227—228; Spisy 17, Praha 1965, s. 370; Spisy 33, Praha 1971, s. 246; Spisy 18, Praha 1966, s. 126).