Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Přednáška o revoluci 1905[119]
Mladí přátelé, soudružky a soudruzi!
Dnes si připomínáme dvanácté výročí Krvavé neděle, která je plným právem považována za počátek revoluce v Rusku.
Tisíce dělníků, a to nikoli sociálních demokratů, nýbrž věřících lidí, věrných poddaných, proudily pod vedením kněze Gapona ze všech městských čtvrtí do středu hlavního města, na náměstí před Zimním palácem, aby odevzdaly carovi svou petici. Dělnici nesli ikony, a jejich tehdejší vůdce Gapon předtím cara písemně ujišťoval, že mu zaručuje osobní bezpečnost a že ho prosí, aby je přijal.
Bylo povoláno vojsko. Huláni a kozáci se vrhli na dav s tasenými zbraněmi a stříleli do bezbranných dělníků, kteří kozáky na kolenou prosili, aby je pustili k carovi. Podle policejního hlášení bylo tehdy více než tisíc mrtvých a více než dva tisíce raněných. Pobouření dělníků bylo nepopsatelné.
Takový je celkový obraz 22. ledna 1905 — Krvavé neděle.
Abych vám názorněji ukázal historický význam této události, přečtu vám několik úryvků z petice dělníků. Petice začíná takto:
"My, dělníci, obyvatelé Petrohradu, jsme přišli k Tobě. Jsme ubozí, potupení otroci, jsme ujařmeni despotismem a zvůli. Když přetekla míra naší trpělivosti, zastavili jsme práci a prosili jsme své pány, aby nám dali aspoň to, bez čeho je život utrpením. Ale všechno to bylo odmítnuto, všechno připadalo továrníkům neoprávněné. My zde, četné tisíce, jakož i všechen ruský lid nemáme žádná lidská práva. Vinou Tvých úředníků jsme se stali otroky."
Petice obsahuje tyto požadavky: amnestii, občanské svobody, normální mzdy, postupné předání půdy lidu a svolání Ústavodárného shromáždění na základě všeobecného a rovného volebního práva, a končí slovy:
"Vladaři! Neodmítni svému lidu pomoc! Zbourej zeď mezi Tebou a Tvým lidem! Přikaž a přísahej, že naše prosby budou splněny, a učiníš Rusko šťastným; ne-li, jsme připraveni zde na místě zemřít. Máme jen dvě cesty: svobodu a štěstí, nebo hrob."
Člověk má zvláštní pocit, když dnes čte tuto petici nevzdělaných, negramotných dělníků, vedených prostým knězem. Mimoděk se nabízí paralela mezi touto naivní peticí a dnešními mírovými rezolucemi sociálpacifistů, tj. lidi, kteří chtějí být socialisty, ale ve skutečnosti jsou to jen buržoazní frazéři. Neuvědomělí dělníci v předrevolučním Rusku nevěděli, že car je hlavou vládnoucí třídy, a to třídy velkostatkářů, kteří jsou už tisícerými nitkami spojeni s velkoburžoazií a jsou odhodláni bránit svůj monopol, své výsady a zisky všemi prostředky násilí. Dnešní sociálpacifisté, kteří chtějí vypadat — nežertuji! — jako "velice vzdělaní" lidé, nevědí, že očekávat "demokratický" mír od buržoazních vlád, které vedou imperialistickou, loupeživou válku, je stejně hloupé jako myšlenka, že by se dal krvavý car přimět mírumilovnými peticemi k demokratickým reformám.
Zároveň je však mezi nimi velký rozdíl v tom, že dnešní sociálpacifisté jsou většinou pokrytci, kteří se snaží laskavými domluvami odvést lid od revolučního boje, kdežto nevzdělaní ruští dělníci v předrevolučním Rusku dokázali svým činem, že jsou přímí lidé, kteří poprvé procitli k politickému vědomí.
A právě v tomto procitnutí obrovských lidových mas k politickému vědomí a k revolučnímu boji spočívá historický význam 22. ledna 1905.
"V Rusku ještě neexistuje revoluční lid," napsal dva dny před Krvavou nedělí pan Petr Struve, tehdejší vůdce ruských liberálů, který tehdy vydával v zahraničí ilegální, nezávislý orgán. Takhle absurdní se zdála tomuto "velice vzdělanému", velice domýšlivému a velice hloupému vůdci buržoazních reformistů myšlenka, že negramotná rolnická země může zrodit revoluční lid! Takhle hluboce byli tehdejší — stejně jako dnešní reformisté přesvědčeni o tom, že skutečná revoluce není možná!
Před 22. (podle starého kalendáře 9.) lednem 1905 tvořila revoluční stranu Ruska malá hrstka lidí — tehdejší reformisté (úplně stejní jako dnešní) nás posměšně nazývali "sektou". Několik stovek revolučních organizátorů, několik tisíc členů místních organizací, půl tuctu revolučních letáků, které vycházely nejvýš jednou za měsíc a které se vydávaly hlavně v cizině a pašovaly se do Ruska s neuvěřitelnými obtížemi a za cenu mnoha obětí — tak vypadaly před 22. lednem 1905 revoluční strany v Rusku a především revoluční sociální demokracie. To dávalo omezeným a povýšeným reformistům formální právo tvrdit, že v Rusku ještě neexistuje revoluční lid.
Za několik měsíců to však vypadalo úplně jinak. Ze stovek revolučních sociálních demokratů "najednou" vyrostly tisíce a tisíce se staly vůdci dvou až tří miliónů proletářů. Proletářský boj vyvolal mezi padesáti až sto milióny rolníků velké vření, částečně i revoluční hnutí; rolnické hnutí mělo odezvu v armádě a vedlo k vojenským povstáním, k ozbrojeným srážkám jedné části armády s druhou. Tak vkročila obrovská země se 130 milióny obyvatel do revoluce a z dřímajícího Ruska se stalo Rusko revolučního proletariátu a revolučního lidu.
Tento přechod je třeba prozkoumat, pochopit jeho předpoklady, jeho, abych tak řekl, metody a formy.
Nejdůležitějším prostředkem tohoto přechodu byla masová stávka. Zvláštností revoluce v Rusku je to, že byla svým sociálním obsahem buržoazně demokratická, ale bojovými prostředky proletářská. Buržoazně demokratická byla proto, že jejím cílem, o nějž bezprostředně usilovala a jehož mohla dosáhnout bezprostředně svými vlastními silami, byla demokratická republika, osmihodinová pracovní doba a konfiskace obrovského pozemkového vlastnictví šlechty; všechno to jsou opatření, která téměř v plném rozsahu uskutečnila buržoazní revoluce ve Francii v letech 1792 a 1793.
Revoluce v Rusku byla zároveň i proletářská nejen v tom smyslu, že proletariát byl vedoucí silou, avantgardou hnutí, ale i v tom smyslu, že specificky proletářský bojový prostředek, totiž stávka, byl hlavním prostředkem k rozhýbání mas a nejcharakterističtějším jevem ve vlnobití rozhodujících událostí.
Revoluce v Rusku je ve světových dějinách první, ale jistě ne poslední velkou revolucí, v níž sehrála masová politická stávka neobyčejně významnou úlohu. Lze dokonce tvrdit, že události za revoluce v Rusku a střídání jejích politických forem nemůžeme pochopit, jestliže neprozkoumáme podstatu těchto událostí a tohoto střídání jejích forem na základě statistiky stávek.
Velmi dobře vím, že se do přednášky nehodí suché statistické údaje, neboť mohou posluchače odradit. Přesto však musím uvést několik zaokrouhlených čísel, abyste mohli posoudit skutečně objektivní kořeny celého hnutí. Během deseti let před revolucí stávkovalo v Rusku průměrně 43 000 dělníků ročně. Celkový počet stávkujících za celé desetiletí před revolucí dosáhl tedy 430 000. V lednu 1905, v prvním měsíci revoluce, stávkovalo 440 000 dělníků. Tedy za pouhý jeden měsíc víc než za celé předcházející desetiletí!
V žádné kapitalistické zemi na světě, ba ani v těch nejvyspělejších zemích, jako je Anglie, Spojené státy americké a Německo, nikde na světě nebylo tak mohutné stávkové hnutí jako v Rusku v roce 1905. Celkový počet stávkujících byl 2 800 000, dvakrát větší než celkový počet továrních dělníků! Přirozeně to nedokazuje, že byli městští tovární dělníci v Rusku vzdělanější anebo silnější či bojeschopnější než jejich bratři v západní Evropě. Právě naopak.
Dokazuje to však, jak velká může být dřímající energie proletariátu. Dokazuje to, že v revolučním období — to říkám bez jakékoli nadsázky, na základě těch nejpřesnějších údajů z ruských dějin — může proletariát vyvinout stokrát větší bojovou energii než v normální klidné době. To svědčí o tom, že lidstvo až do roku 1905 nevědělo, jak dalece, jak nesmírně může a dokáže proletariát napnout síly, jde-li o to, aby bojoval za skutečně velké cíle, aby bojoval skutečně revolučně!
Dějiny revoluce v Rusku ukazují, že právě avantgarda, elita námezdních dělníků bojovala nejvytrvaleji a nejobětavěji. Čím větší byly továrny, tím vytrvalejší byly stávky a tím častěji se v témže roce opakovaly. Čím větší bylo město, tím významnější byla úloha proletariátu v boji. Ve třech velkoměstech, v nichž je dělnictvo nejuvědomělejší a nejpočetnější, v Petrohradě, v Rize a ve Varšavě, byl počet stávkujících vzhledem k celkovému počtu dělníků mnohem vyšší než ve všech ostatních městech, nemluvě o vesnici.[a]
Kovodělníci jsou v Rusku — zřejmě stejně jako v jiných kapitalistických zemích — předvojem proletariátu. A tady zjistíme následující poučnou skutečnost: v roce 1905 připadalo na každou stovku továrních dělníků v Rusku celkem 160 stávkujících. A na každou stovku kovodělníků připadalo v témže roce 320 stávkujících! Bylo vypočteno, že každý tovární dělník v Rusku přišel v roce 1905 následkem stávky průměrně o 10 rublů — podle předválečného kursu asi o 25 franků, které, abych tak řekl, obětoval boji. Když však vezmeme jenom kovodělníky, dostaneme částku třikrát větší! Nejlepší příslušníci dělnické třídy kráčeli v čele a strhávali s sebou kolísavé, probouzeli spící a povzbuzovali slabé.
Neobyčejně svérázné bylo za revoluce prolínání hospodářských a politických stávek. Je nepochybné, že jen velmi úzké spojení těchto dvou forem stávek zaručovalo velkou intenzitu hnutí. Široké masy vykořisťovaných by se nedaly strhnout revolučním hnutím, kdyby denně na vlastní oči neviděly, jak si námezdní dělníci z různých průmyslových odvětví vynucují na kapitalistech bezprostřední a okamžité zlepšení svého postavení. Díky tomuto boji zavládl v širokých masách lidu v Rusku nový duch. Teprve teď se nevolnické, patriarchální, pobožné a pokorné Rusko, pohroužené do netečnosti, zbavilo pozůstatků dávných dob; teprve teď dostal lid v Rusku skutečně demokratickou, skutečně revoluční výchovu.
Mluví-li páni buržoové a jejich nekritičtí nohsledi, socialističtí reformisté, o "výchově" mas s takovou povýšeností, chápou obyčejně výchovu jako něco školometského, pedantského, něco, co masy demoralizuje a vštěpuje jim buržoazní předsudky.
Skutečnou výchovu mas nelze nikdy oddělit od samostatného politického a zejména revolučního boje samotných mas. Vykořisťovanou třídu vychovává jen boj, jen boj jí ukazuje, jak je silná, rozšiřuje její obzor, rozvíjí její schopnosti, tříbí myšlení a zoceluje vůli. A proto byli i reakcionáři nuceni uznat, že rok 1905, rok boje, "šílený rok" nadobro sprovodil ze světa patriarchální Rusko.
Podívejme se blíže na vztahy mezi kovodělníky a textilními dělníky v Rusku za stávkového boje v roce 1905. Kovodělníci jsou nejlépe placeni, jsou to nejuvědomělejší a kulturně nejvyspělejší proletáři. Textilní dělníci, jichž bylo v Rusku v roce 1905 více než dvaapůlkrát tolik co kovodělníků, jsou nejzaostalejší a nejhůř placená vrstva, která často ještě úplně nepřerušila spojení se svým rolnickým příbuzenstvem na vesnici. A tady pozorujeme velmi důležitou okolnost.
Během celého roku 1905 převládaly ve stávkách kovodělníků stávky politické nad hospodářskými, i když začátkem roku nebyla ještě tato převaha zdaleka tak velká jako koncem roku. Naproti tomu ve stávkách textilních dělníků pozorujeme na začátku roku 1905 obrovskou převahu stávek hospodářských a teprve koncem roku převládají stávky politické. Z toho jasně vyplývá, že pouze hospodářský boj, pouze boj za okamžité, bezprostřední zlepšení životních podmínek může zburcovat nejzaostalejší vrstvy vykořisťovaných mas, že je skutečně vychovává a dělá z nich — v revoluční době — během několika měsíců armádu politických bojovníků.
To přirozeně vyžadovalo, aby předvoj dělníků nechápal třídní boj jako boj za zájmy nepočetné horní vrstvy, jak se to velmi často snažili dělníkům namluvit reformisté, ale aby proletáři jednali skutečně jako avantgarda většiny vykořisťovaných, aby tuto většinu zapojovali do boje tak, jak tomu bylo v Rusku v roce 1905 a jak se to musí stát a nepochybně se stane v příští proletářské revoluci v Evropě.[b]
Začátkem roku 1905 se zvedla první velká vlna stávkového hnutí v celé zemi. Už na jaře tohoto roku se probouzí první velké, nejen hospodářské, ale i politické rolnické hnutí v Rusku. Jak velký historický význam má tento převratný fakt, může pochopit jen ten, kdo si vzpomene, že se rolnictvo v Rusku teprve roku 1861 vymanilo z tíživé nevolnické závislosti, že rolníci jsou většinou negramotní, že žijí v nepopsatelné bídě, že jsou utlačováni statkáři, obluzováni popy a navzájem izolováni obrovskými vzdálenostmi a téměř naprostým nedostatkem cest.
V roce 1825 bylo Rusko poprvé svědkem revolučního hnutí proti carismu a toto hnutí reprezentovali téměř výhradně šlechtici. Od té doby až do roku 1881, kdy teroristé zavraždili Alexandra II., stáli v čele hnutí intelektuálové, kteří vyšli ze středního stavu. Projevili nesmírnou obětavost a svou hrdinskou teroristickou metodou boje vzbudili obdiv na celém světě. Tyto oběti nebyly jistě marné, jistě přispěly — přímo či nepřímo — k pozdější revoluční výchově lidu v Rusku. Avšak svého bezprostředního cíle, rozpoutání lidové revoluce, nedosáhly a dosáhnout nemohly.
To se podařilo teprve revolučnímu boji proletariátu. Teprve vlny masových stávek, které se převalily celou zemí, spolu s krutým poučením z imperialistické rusko-japonské války vyburcovaly široké masy rolnictva z letargického spánku. Slovo "stávkující" nabylo pro rolníky naprosto nového významu: znamenalo něco jako rebel, revolucionář, něco, co se dříve vyjadřovalo slovem "student". Ale protože "student" patřil ke střednímu stavu, ke "studovaným" lidem, k "pánům", byl lidu cizí. "Stávkující" naopak sám pocházel z lidu, sám patřil k vykořisťovaným; když byl vypovězen z Petrohradu, vracel se velmi často na vesnici a vyprávěl tam svým přátelům o požáru, který zachvacuje města a má zničit jak kapitalisty, tak šlechtice. Na ruské vesnici se objevil nový typ — uvědomělý mladý rolník. Stýkal se se "stávkujícími", četl noviny a vyprávěl rolníkům o událostech ve městech, vysvětloval přátelům na vesnici význam politických požadavků a vyzýval je k boji proti šlechtickým velkostatkářům, proti popům a úředníkům.
Rolníci se scházeli ve skupinách, diskutovali o svém postavení a pozvolna se zapojovali do boje: v zástupech táhli proti velkostatkářům, zapalovali jejich panská sídla a dvory nebo jim brali zásoby, zmocňovali se obilí a jiných potravin, zabíjeli strážníky a žádali, aby byla půda obrovských šlechtických statků předána lidu.
Na jaře roku 1905 se rolnické hnutí teprve začínalo rozvíjet, zasáhlo jen málo újezdů, asi sedminu.
Avšak spojení proletářských masových stávek ve městech s rolnickým hnutím na vesnici stačilo k tomu, aby otřáslo "nejpevnější" a poslední oporou carismu. Mám na mysli armádu.
Začíná období vojenských povstání v námořnictvu a armádě. Každá nová vlna stávkového a rolnického hnutí za revoluce je provázena povstáním vojáků ve všech končinách Ruska. Nejznámější z nich je povstání na černomořském křižníku Kníže Potěmkin, který se dostal do rukou povstalců, zúčastnil se revoluce v Oděse a po porážce této revoluce a po nezdařených pokusech zmocnit se jiných přístavů (například Feodosije na Krymu) se v Konstanci vzdal rumunským úřadům.
Dovolte mi, abych vám podrobně vylíčil jednu malou epizodu z tohoto povstání v Černomořském loďstvu, abyste si vytvořili konkrétní představu o událostech v době, kdy vrcholily:
"Konaly se schůze revolučních dělníků a námořníků; byly stále častější. Protože se vojáci nesměli účastnit dělnických shromáždění, začali dělníci hromadně chodit na shromáždění vojáků. Scházely se jich celé tisíce. Myšlenka společných akcí měla živý ohlas. V uvědomělejších rotách byli voleni zástupci.
Vojenské velení se tehdy rozhodlo, že zakročí. Pokusy jednotlivých důstojníků pronášet na shromážděních ‚vlastenecké' projevy měly velmi žalostné výsledky; námořníci, zvyklí diskutovat, nutili své velitele k ostudnému útěku. Po těchto neúspěších bylo rozhodnuto shromáždění vůbec zakázat. Ráno 24. listopadu 1905 byla před vrata kasáren námořnictva postavena plně vyzbrojená bojová rota. Kontradmirál Pisarevskij vydal jasný rozkaz: ‚Nikoho nepouštět z kasáren! V případě neuposlechnutí střílet.' Z roty, která tento rozkaz dostala, vystoupil námořník Petrov, přede všemi nabil svou pušku, jedním výstřelem zabil štábního kapitána Štejna z Bělostockého pluku a druhým výstřelem zranil kontradmirála Pisarevského. Zazněl důstojníkův povel: ‚Zatkněte ho!' Nikdo se nepohnul. Petrov odhodil na zem pušku. ‚Co stojíte? Chopte se mě!' Byl zatčen. Ze všech stran se sbíhali námořníci a bouřlivě žádali, aby byl propuštěn, a prohlašovali, že za něj ručí. Rozčilení dosáhlo vrcholu.
‚Petrove, rána vyšla náhodou, že?' zeptal se ho důstojník, aby našel východisko ze vzniklé situace.
‚Jakoupak náhodou! Vystoupil jsem z řady, nabil a zamířil, copak to je náhoda?'
‚Žádají, abys byl propuštěn…'
A Petrov byl propuštěn. Jenže námořníci se s tím nespokojili, všechny důstojníky ve službě zatkli, odzbrojili a odvedli do kanceláře…
Zástupci námořníků, asi čtyřicet mužů, se celou noc radili. Rozhodli se, že důstojníky propustí, ale víckrát už je do kasáren nepustí…
Tato malá epizoda názorně ukazuje, jaký byl průběh většiny vojenských povstání. Revoluční vření mezi lidem nutně zasáhlo i armádu. Je příznačné, že vůdci hnutí pocházeli z těch příslušníků válečného námořnictva a armády, kteří se rekrutovali hlavně z průmyslového dělnictva a od nichž se vyžadovala maximální technická připravenost, například ze zákopníků. Jenomže široké masy byly ještě příliš naivní, smýšlely příliš mírumilovně, příliš dobrodušně, příliš křesťansky. Poměrně snadno vzplanuly, každý případ bezpráví, příliš surové zacházení důstojníků, špatná strava atd. mohly vyvolat pobouření. Ale neměly dost vytrvalosti a neuvědomovaly si jasně svůj úkol: dostatečně nechápaly, že úspěch revoluce bude zaručen jen tehdy, když budou co nejenergičtěji pokračovat v ozbrojeném boji, jen tehdy, když zvítězí nad všemi vojenskými i civilními institucemi, jen tehdy, když svrhnou vládu a uchopí moc v celém státě.
Široké masy námořníků a vojáků se snadno vzbouřily. Ale stejně snadno dělaly tu naivní hloupost, že propouštěly zatčené důstojníky; nechaly se uchlácholit sliby a přemlouváním velitelů; velení tak získávalo drahocenný čas, dostávalo posily, drtilo síly vzbouřenců, a pak následovalo kruté potlačení povstalců a popravy vůdců.
Je velmi zajímavé porovnat vojenská povstání v Rusku v roce 1905 s vojenským povstáním děkabristů z roku 1825. Tehdy vedli politické hnutí téměř výhradně důstojníci, to důstojníci šlechtického původu, kteří se nadchli demokratickými idejemi Evropy za napoleonských válek. Masy vojáků, které tehdy ještě tvořili nevolníci, byly pasívní.
Dějiny roku 1905 ukazují pravý opak. Důstojníci až na malé výjimky smýšleli tehdy buď jako buržoazní liberálové, reformisticky, nebo přímo kontrarevolučně. Duší povstání byli dělníci a rolníci ve vojenské uniformě; hnutí se stalo lidovým. Poprvé v dějinách Ruska strhlo většinu vykořisťovaných. Ale chyběla mu jednak vytrvalost a rozhodnost mas, jejichž slabostí byla přílišná důvěřivost, a jednak organizace revolučních sociálně demokratických dělníků ve vojenských uniformách: nedovedli převzít velení, postavit se do čela revoluční armády a přejít do útoku proti vládní moci.
Mimochodem, oba tyto nedostatky odstraní — možná pomaleji, než bychom si přáli, ale zato určitě — nejen celkový vývoj kapitalismu, ak i nynější válka…[c]
V každém případě podávají dějiny revoluce v Rusku stejně jako dějiny Pařížské komuny z roku 1871 pádný důkaz, že militarismus nemůže být rozhodně nikdy poražen a rozdrcen jinak než vítězným bojem jedné části lidové armády proti její druhé části. Nestačí jenom pranýřovat, zatracovat a "odmítat" militarismus, kritizovat a dokazovat, jak je škodlivý, vždyť pasívně odmítat vojenskou službu je hloupé — je třeba udržovat revoluční vědomí proletariátu v bdělosti, a to nejen obecně, ale konkrétně připravovat jeho nejlepší síly k tomu, aby se v okamžiku nejhlubšího pobouření lidu postavily do čela revoluční armády.
O tom nás poučují každodenní zkušenosti kteréhokoli kapitalistického státu. Každá "malá" krize, kterou takový stát prožívá, nám ukazuje v malém prvky a zárodky bojů, které se za velké krize musí nevyhnutelně opakovat ve velkém. A co jiného je například každá stávka než právě malá krize kapitalistické společnosti? Neměl snad pruský ministr vnitra pan von Puttkamer pravdu, když pronesl svůj známý výrok: "V každé stávce se skrývá hydra revoluce." Neukazuje nám povolávání vojáků za stávek ve všech, dokonce — s prominutím — i v těch nejmírumilovnějších a "nejdemokratičtějších" kapitalistických zemích, jak to bude vypadat za skutečně velkých krizí?
Ale vraťme se opět k dějinám revoluce v Rusku.
Pokusil jsem se vám vylíčit, jak dělnické stávky vyburcovaly celou zemi a nejširší, nejzaostalejší vrstvy vykořisťovaných, jak začalo rolnické hnutí a jak bylo provázeno vojenskými povstáními.
Na podzim roku 1905 dosáhlo celé hnutí vrcholu. 19. (6.) srpna vyšel carův manifest o ustavení zastupitelského orgánu. Takzvaná Bulyginova duma měla být ustavena na základě volebního zákona, který předpokládal jen směšně malý počet voličů a nedával tomuto svéráznému "parlamentu" žádnou zákonodárnou moc, ale jen poradní, konzultativní práva!
Buržoazie, liberálové a oportunisté byli ochotni popadnout tento "dar" vylekaného cara oběma rukama. Naši reformisté, tak jako všichni reformisté, nedokázali v roce 1905 pochopit, že bývají historické situace, kdy jsou reformy a zvláště slibování reforem zaměřeny výhradně na jediný cil: uklidnit rozjitřený lid a přimět revoluční třídu, aby zastavila nebo alespoň zmírnila boj.
Revoluční sociální demokracie Ruska dobře pochopila pravý charakter tohoto naoktrojování, tohoto darování iluzorní ústavy v srpnu 1905. A proto neotálela a vytyčila hesla: Pryč s poradní dumou! Bojkotujte dumu! Pryč s carskou vládou! Pokračujte v revolučním boji za svržení této vlády! Ne car, ale prozatímní revoluční vláda musí svolat první skutečně lidový zastupitelský orgán v Rusku!
Dějiny daly revolučním sociálním demokratům za pravdu, neboť Bulyginova duma nebyla nikdy svolána. Revoluční bouře ji smetla dřív, než se sešla, a tato bouře přinutila cara, aby vydal nový volební zákon, jímž se značně zvyšoval počet voličů a uznával zákonodárný charakter dumy.[d]
V říjnu a prosinci 1905 vzestupná linie revoluce v Rusku vrcholí. Všechny zdroje revoluční energie lidu se otevřely ještě mnohem víc než dříve. Počet stávkujících, který — jak už jsem vám řekl — činil v lednu 1905 celkem 440 000, překročil v říjnu 1905 půl miliónu (za jediný měsíc, představte si!). Ale k tomuto počtu, který zahrnuje pouze tovární dělníky, je třeba ještě připočíst několik set tisíc železničářů, poštovních a telegrafních zaměstnanců aj.
Generální stávka železničářů v Rusku zastavila železniční dopravu a velmi výrazně paralyzovala sílu vlády. Otevřely se dveře univerzit a v posluchárnách, které byly v pokojných dobách určeny výhradně k tomu, aby v nich byly ohlupovány mladé hlavy profesorskou katedrovou moudrostí a aby se z nich stali poddajní přisluhovači buržoazie a carismu, se teď shromažďovaly tisíce a tisíce dělníků, řemeslníků a zaměstnanců, kteří otevřeně a svobodně diskutovali o politických otázkách.
Byla vybojována svoboda tisku. Cenzura byla prostě zrušena. Žádný vydavatel se neodvažoval dávat úřadům povinný výtisk a úřady se neodvažovaly proti tomu zakročit. Poprvé v ruských dějinách vycházely v Petrohradě a jiných městech svobodně revoluční noviny. Jenom v Petrohradě vycházely tři sociálně demokratické deníky v nákladu 50 000-100 000 výtisků.
Proletariát se postavil do čela hnutí. Stanovil si úkol vybojovat revoluční cestou osmihodinovou pracovní dobu. Bojovým heslem petrohradského proletariátu tehdy bylo: "Osmihodinová pracovní doba a zbraně!" Stále větší počet dělníků začínal jasně vidět, že o osudu revoluce může rozhodnout a rozhodne jen ozbrojený boj.
V ohni boje vznikla zvláštní masová organizace: známé sověty dělnických zástupců, shromážděni zástupců všech továren. V několika městech Ruska začínaly tyto sověty dělnických zástupců stále víc a víc plnit úlohu prozatímní revoluční vlády, úlohu orgánů a vůdců povstání. Došlo k pokusům ustavit sověty vojenských a námořnických zástupců a spojit je se sověty dělnických zástupců.
Některá města v Rusku se v těch dnech změnila v malé místní "republiky", v nichž byla vládní moc sesazena a sovět dělnických zástupců skutečně plnil funkci nové státní moci. Byla to bohužel příliš krátká období a příliš slabá, příliš izolovaná "vítězství".
Rolnické hnutí dosáhlo na podzim roku 1905 ještě většího rozsahu. Ve více než třetině újezdů celé země propukly tehdy takzvané "rolnické nepokoje" i skutečná rolnická povstání. Rolníci vypálili na 2000 panských usedlostí a rozdělili si potraviny, o které šlechtičtí lupiči okradli lid.
Bohužel to nebylo provedeno dost důkladně! Rolníci bohužel tehdy zničili jen asi patnáctinu z celkového počtu šlechtických usedlostí, jen patnáctinu toho, co měli zničit, aby jednou provždy zbavili ruskou zemi potupy velkého feudálního pozemkového vlastnictví. Rolníci bohužel postupovali příliš roztříštěně, neorganizovaně a ne dost útočně, a v tom spočívá jedna z hlavních příčin porážky revoluce.
Mezi utlačovanými národy Ruska vzplanulo národně osvobozenecké hnutí. V Rusku je více než polovina, téměř tři pětiny (přesně 57 %) obyvatelstva vystavena národnostnímu útlaku, nemůže ani svobodně užívat mateřský jazyk a je násilně porušťována. Například muslimové, jichž jsou v Rusku desetimilióny, tehdy obdivuhodně rychle založili — byla to vůbec doba velmi rychlého růstu nejrůznějších organizací — Muslimský svaz.
Abych shromáždění a zejména mládeži ukázal, jak se v souvislosti s dělnickým hnutím šířilo v tehdejším Rusku národně osvobozenecké hnutí, uvedu vám malý příklad.
V prosinci 1905 spálili polští žáci ve stovkách škol všechny ruské knihy, obrazy a carovy podobizny a ruské učitele a ruské spolužáky zbili a vyhnali ze škol s voláním: "Jděte pryč, do Ruska!" Polští středoškoláci kladli mimo jiné tyto požadavky: "1. Všechny střední školy musí podléhat sovětu dělnických zástupců; 2. ve školních budovách se budou konat společné schůze studentů a dělníků; 3. povolit studentům nosit v gymnáziích rudé košile na znamení příslušnosti k budoucí proletářské republice" atd.
Čím výš se zvedaly vlny hnutí, tím energičtěji a rozhodněji se připravovala reakce k boji proti revoluci. V revoluci roku 1905 se potvrdilo v Rusku to, co napsal v roce 1902 ve své knize Sociální revoluce K. Kautsky (tehdy byl mimochodem ještě revolučním marxistou, a ne obhájcem sociálpatriotů a oportunistů jako dnes). Kautsky napsal:
"Příští revoluce… se bude spíše než náhlému povstání proti vládě podobat dlouhotrvající občanské válce."
A to se také stalo! Bezpochyby to tak bude i v příští evropské revoluci!
Nenávist carismu se zaměřila zejména na Židy. Židé totiž tvořili zvlášť vysoké procento (ve srovnání s celkovým počtem židovského obyvatelstva) vůdců revolučního hnutí. I dnes je mimochodem mezi Židy značně vyšší procento představitelů internacionalistického směru než v jiných národech. A kromě toho dovedl carismus skvěle využít těch nejhorších předsudků nejzaostalejších vrstev obyvatelstva vůči Židům. Tak vznikly pogromy, většinou podporované, ne-li přímo řízené policií — v 100 městech bylo v té době přes 4000 osob zabito a přes 10 000 zmrzačeno — tyto příšerné masakry pokojných Židů, jejich žen a dětí, které vyvolaly v celém civilizovaném světě takový odpor. Mám samozřejmě na mysli odpor skutečně demokratických sil civilizovaného světa, a to jsou výhradně socialističtí dělníci, proletáři.
Buržoazie i v těch nejsvobodnějších, dokonce i republikánských zemích západní Evropy dovede skvěle spojovat své pokrytecké fráze o "ruských zvěrstvech" s těmi nejnestoudnějšími peněžními machinacemi, zvláště s finančním podporováním carismu a s imperialistickým vykořisťováním Ruska pomoci vývozu kapitálu atd,
Revoluce 1905 dosáhla vrcholu v prosincovém povstání v Moskvě. Malý počet povstalců, totiž organizovaných a ozbrojených dělníků — nebylo jich víc než osm tisíc —‚ kladl devět dní odpor carské vládě, která nemohla věřit moskevské posádce, ale naopak ji musela držet pod zámkem, a byla schopna povstání potlačit jen díky tomu, že povolala z Petrohradu Semjonovský pluk.
Buržoazie ráda označuje moskevské povstání za něco uměle vyvolaného a zesměšňuje je. V německé takzvaně "vědecké" literatuře například pan profesor Max Weber nazval ve velkém díle o politickém vývoji Ruska moskevské povstání "pučem". Tento "vysoce učený" pan profesor píše: "Leninova skupina a část eserů už dávno toto nesmyslné povstání připravovala."
Abychom mohli tuto profesorskou moudrost zbabělé buržoazie správně zhodnotit, stačí si připomenout suché údaje statistiky stávek. V lednu 1905 se v Rusku zúčastnilo čistě politických stávek pouze 123 000 osob, v říjnu 330 000; v prosinci dosáhla účast maxima, a to 370 000 účastníků čistě politických stávek během jednoho měsíce! Připomeňme si narůstání revoluce, povstání rolníků a vojáků, a hned dospějeme k přesvědčení, že názor buržoazní "vědy" na prosincové povstání je nejen nesmyslný, ale že je to úskočná fráze představitelů zbabělé buržoazie, která vidí v proletariátu svého úhlavního třídního nepřítele.
Ve skutečnosti směřoval celý vývoj revoluce v Rusku nevyhnutelně k rozhodujícímu ozbrojenému boji mezi carskou vládou a avantgardou třídně uvědomělého proletariátu.
V předchozím výkladu jsem už uvedl, v čem spočívaly slabé stránky revoluce v Rusku, které způsobily její dočasnou porážku.
Potlačením prosincového povstání začíná revoluce opadávat. Také v tomto období jsou velmi zajímavé momenty; stačí připomenout dvojí pokus nejbojovnějších sil dělnické třídy zastavit odliv revoluce a připravit její novy rozmach.
Ale moje řečnická lhůta už téměř vypršela a nechci zneužívat trpělivost svých posluchačů. A to nejdůležitější k pochopení revoluce v Rusku — její třídní charakter a její hybné síly, její bojové prostředky — jsem už myslím ukázal, pokud je vůbec možné vyčerpat v krátké přednášce tak rozsáhlé téma.[e]
Jen ještě několik stručných poznámek o světovém významu revoluce v Rusku.
Rusko patří zeměpisně, hospodářsky i historicky nejen k Evropě, ale i k Asii. Proto vidíme, že revoluce v Rusku dosáhla nejen toho, že jednou provždy probudila ze spánku největší a nejzaostalejší evropskou zemi a vytvořila revoluční lid, vedený revolučním proletariátm.
Nejen to. Revoluce v Rusku vyvolala hnutí v celé Asii. Revoluce v Turecku, Persii a Číně dokazují, že mohutné povstání roku 1905 zanechalo hluboké stopy a že jeho vliv, projevující se v postupujícím hnutí stamiliónů lidí, není možné vyvrátit.
Nepřímo zapůsobila revoluce v Rusku i na země na Západě. Nesmíme zapomínat, že jakmile přišel 30. října 1905 do Vídně telegram o carově konstitučním manifestu, měla tato zpráva rozhodující význam pro vítězství všeobecného volebního práva v Rakousku.
Když zasedal sjezd rakouské sociální demokracie a soudruh Ellenbogen — tehdy ještě nebyl sociálpatriot, tehdy byl ještě soudruh - referoval o politické stávce, položili mu tento telegram na stůl. Diskuse byla okamžitě přerušena. Z míst, kde seděli delegáti rakouské sociální demokracie, zaznělo sálem volání: Naše místo je na ulici! A v příštích dnech byly ve Vídni obrovské pouliční demonstrace a v Praze barikády. O vítězství všeobecného volebního práva v Rakousku bylo rozhodnuto.
Velmi často se setkáváme s lidmi ze západní Evropy, kteří se dívají na revoluci v Rusku tak, jako by události, situace a bojové prostředky v této zaostalé zemi měly velmi málo společného se západoevropskými poměry, a proto sotva mohou mít nějaký praktický význam.
Není nic mylnějšího než tento názor.
Je jisté, že formy a důvody nezadržitelných bojů v příští evropské revoluci se budou v mnohém lišit od forem, jaké měla revoluce v Rusku.
Přesto však je tato revoluce — právě pro svůj proletářský charakter v tom zvláštním slova smyslu, o němž jsem už mluvil — předehrou příští evropské revoluce. Je jisté, že tato příští revoluce může být jen revolucí proletářskou, a to v ještě hlubším smyslu tohoto slova: proletářskou, socialistickou i svým obsahem. Tato příští revoluce ukáže v ještě větším rozsahu jednak to, že lidstvo se může vymanit z jařma kapitálu jen tvrdým bojem, zejména občanskými válkami, a jednak že jenom třídně uvědomělí proletáři mohou být a budou vůdci obrovské většiny vykořisťovaných.
Dnešní hrobové ticho v Evropě nás nesmí mýlit. Evropa je těhotná revolucí. Neuvěřitelné hrůzy imperialistické války a útrapy plynoucí z drahoty vyvolávají všude revoluční náladu a vládnoucí třídy — buržoazie a jejich agenti — vlády — se dostávají stále víc a víc do slepé uličky, z níž nemohou bez obrovských otřesů najít žádné východisko.
Tak jako začal v Rusku v roce 1905 pod vedením proletariátu lid přecházet k povstání proti carské vládě s cílem vybojovat demokratickou republiku, dojde v nejbližších letech právě v souvislosti s touto loupeživou válkou i v Evropě k povstáním lidu vedeného proletariátem proti nadvládě finančního kapitálu, proti velkým bankám, proti kapitalistům, a tyto otřesy nemohou skončit jinak než vyvlastněním buržoazie a vítězstvím socialismu.
My staří se možná rozhodujících bojů této příští revoluce nedožijeme. Ale mohu myslím s velkou jistotou vyslovit naději, že mládež, která tak skvěle pracuje v socialistickém hnutí ve Švýcarsku i na celém světě, bude mít to štěstí, že bude v příští proletářské revoluci nejen bojovat, ale že v ní i zvítězí.
Napsáno německy
před 9. (22.) lednem 1917
Poprvé otištěno
22. ledna 1925
v Pravdě č. 18
Podepsán N. LeninPřeloženo z němčiny
podle rukopisu
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Tento odstavec je v rukopisu přeškrtnut. Red.
b Čtyři předcházející odstavce jsou v rukopisu přeškrtnuty. Red.
c Tři předcházející odstavce jsou v rukopisu přeškrtnuty. Red.
d Čtyři předcházející odstavce jsou v rukopisu přeškrtnuty. Red.
e Text od slov "A to nejdůležitější" do konce odstavce je v rukopisu přeškrtnut. Red.
119 Přednášku o revoluci 1905 přednesl Lenin německy 9. (22.) ledna 1917 v curyšském Lidovém domě na schůzi švýcarské dělnické mládeže. Přednášku si začal připravovat po 20. prosinci 1916. V dopisu V. A. Karpinskému ze 7. (20.) prosince napsal, že má mít v Curychu přednášku o revoluci 1905, uvedl seznam potřebné literatury a žádal Karpinského, aby mu ji poslal (viz Spisy 36, Praha 1958, s. 397).
Přípravné materiály k této přednášce byly uveřejněny v publikaci Leninskij sbornik XXVI.