Imperialismus a rozštěpení socialistického hnutí

Vladimír Iljič Lenin

Imperialismus a rozštěpení socialistického hnutí

Souvisí imperialismus s nestvůrně odporným vítězstvím, jehož dosáhl oportunismus (jakožto sociálšovinismus) nad dělnickým hnutím v Evropě?

To je základní otázka současného socialismu. A když už jsme v naší stranické literatuře plně objasnili za prvé imperialistický charakter naší epochy a této války a za druhé bezprostřední historickou souvislost mezi sociálšovinismem a oportunismem a rovněž jejich stejný ideově politický obsah, můžeme a musíme přejít k rozboru této základní otázky.

Napřed musíme co nejpřesněji a nejúplněji definovat imperialismus. Imperialismus je zvláštní historické stadium kapitalismu a jako takový má tři zvláštní rysy: Imperialismus je 1. monopolní kapitalismus; 2. parazitní čili zahnívající kapitalismus; 3. odumírající kapitalismus. Základním ekonomickým rysem, podstatou imperialismu je vystřídání volné konkurence monopolem. Monopolismus se projevuje v pěti hlavních formách: 1. kartely, syndikáty a trasty; koncentrace výroby dosáhla takového stupně, že mohly vzniknout tyto monopolistické svazy kapitalistů; 2. monopolní postavení velkých bank; 3-5 mamutích bank ovládá celý hospodářský život Ameriky, Francie a Německa; 3. trasty a finanční oligarchie se zmocnily zdrojů surovin (finanční kapitál je monopolistický průmyslový kapitál, který splynul s bankovním kapitálem); 4. mezinárodní kartely si začaly rozdělovat svět (hospodářsky). Takových mezinárodních kartelů, které ovládají celý světový trh a "přátelsky" se o něj dělí — dokud ho válka nerozdělí znovu —‚ je už přes sto! Vývoz kapitálu jako zvlášť charakteristický jev na rozdíl od vývozu zboží za nemonopolního kapitalismu úzce souvisí s cdým hospodářským, politickým a územním rozdělením světa; 5. územní dělení světa (kolonie) je ukončeno.

Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu v Americe a v Evropě, a potom i v Asii, se plně zformoval v letech 1898-1914. Hlavními historickými mezníky nového období světových dějin jsou španělsko-americká válka (1898), anglo-búrská válka (1899-1902), rusko-japonská válka (1904-1905) a hospodářská krize v Evropě v roce 1900.

Skutečnost, že imperialismus je parazitní čili zahnívající kapitalismus, se projevuje především v tendenci k zahnívání, jež je za soukromého vlastnictví výrobních prostředků typická pro každý monopol. Rozdíl mezi demokraticky republikánskou a reakčně monarchistickou imperialistickou buržoazií se stírá právě proto, že obě zahnívají zaživa (to ale není nijak na překážku překvapivě rychlému rozvoji kapitalismu v jednotlivých průmyslových odvětvích, v jednotlivých zemích a v jednotlivých obdobích). Za druhé, zahnívání kapitalismu se projevuje v tom, že vzniká početná vrstva rentiérů, kapitalistů, kteří žijí ze "stříhání kupónů". Ve čtyřech nejvyspělejších imperialistických zemích, v Anglii, Severní Americe, Francii a Německu, představuje kapitál v cenných papírech 100-150 miliard franků, tj. nejméně 5-8 miliard ročního důchodu na každou z těchto zemí. Za třetí, vývoz kapitálu je parazitismus na druhou. Za čtvrté, "finanční kapitál neusiluje o svobodu, ale o nadvládu". Charakteristickým rysem imperialismu je politická reakce ve všech směrech. Prodejnost, korupce obrovských rozměrů a skandály všeho druhu. Za páté, vykořisťování utlačovaných národů, nerozlučně spjaté s anexemi, a zejména vykořisťování kolonií hrstkou "velmocí" stále více mění "civilizovaný" svět v parazita na těle stamiliónů příslušníků necivilizovaných národů. Římský proletář žil na útraty společnosti, kdežto novodobá společnost žije na útraty proletariátu. Tuto výstižnou poznámku Sismondiho Marx zvlášť zdůrazňoval.^[70] Imperialismus situaci poněkud mění. Privilegovaná vrstva proletariátu imperialistických mocností žije částečně na útraty stamiliónů příslušníků necivilizovaných národů.

Z toho logicky vyplývá, proč imperialismus je odumírající kapitalismus, který tvoří přechod k socialismu: Monopol vyrůstající z kapitalismu znamená už odumírání kapitalismu, začátek jeho přechodu k socialismu. Obrovské zespolečenštění práce za imperialismu (to, čemu jeho apologeti — buržoazní ekonomové — říkají "prolínání") znamená totéž.

Naší definicí imperialismu se zcela rozcházíme s K. Kautským. Ten nechce vidět v imperialismu "fázi kapitalismu" a definuje imperialismus jako politiku, které finanční kapitál "dává přednost", jako snahu "průmyslových" zemí anektovat "agrární" země^[a]. Tato definice Kautského je naprosto chybná. Specifickým rysem imperialismu je právě nadvláda finančního kapitálu, a nikoli kapitálu průmyslového, snaha anektovat všechny země, nejen země agrární. Kautsky odtrhává politiku imperialismu od jeho ekonomiky, odtrhává monopolismus v politice od monopolismu v ekonomice, aby proklestil cestu svému vulgárnímu buržoaznímu reformismu, jako je "odzbrojení", "ultraimperialismus" a podobné nesmysly. Jediným smyslem a cílem těchto falešných teorií je zastřít nejhlubší rozpory imperialismu a ospravedlnit tím teorii "jednoty" s apologety imperialismu, se zjevnými sociálšovinisty a oportunisty.

Tímto rozchodem Kautského s marxismem jsme se již dostatečně zabývali v listu Social-demokrat i v časopisu Kommunist^[71]. Naši ruští kautskisté, stoupenci organizačního výboru v čele s Axelrodem a Spektatorem, včetně Martova a do značné míry i Trockého, obešli kautskismus jako směr raději mlčením. Obhajovat to, co psal Kautsky za války, se neodvažovali, a tak se této otázce vyhnuli tím, že buď Kautského pouze vynášeli (Axelrod ve své německy psané brožuře, kterou organizační výbor slíbil vydat rusky), nebo se dovolávali jeho soukromých dopisů (Spektator), v nichž Kautsky ujišťuje, že patří k opozici, a jezuitsky se snaží své šovinistické výroky bagatelizovat.

Všimněte si, že Kautsky ve svém "pojetí" imperialismu — které se rovná přikrášlování imperialismu — jde zpět nejen ve srovnání s Hilferdingovým Finančním kapitálem (i kdyby sám Hilferding nyní sebehorlivěji hájil Kautského a "jednotu" se sociálšovinisty!), ale i ve srovnání se sociálliberálem J. A. Hobsonem. Tento anglický ekonom, který si nedělá sebemenší nárok na to, aby byl pokládán za marxistu, definuje imperialismus mnohem hlouběji a odhaluje jeho rozpory v díle z roku 1902^[b]. Tento autor (u něhož najdeme téměř všechny pacifistické a "smířlivecké" triviálnosti Kautského) o zvlášť důležité otázce imperialistického parazitismu psal, že

sílu starých impérií ochromovaly dvě skutečnosti: 1. "ekonomický parazitismus" a 2. formování armády z příslušníků závislých národů. "První skutečností je obvyklý ekonomický parazitismus, který způsobuje, že vládnoucí stát využívá svých provincií, kolonií a závislých zemí k obohacování vládnoucí třídy a ke korumpování svých nižších tříd, aby se nebouřily." O druhé skutečnosti Hobson píše:

"Jedním z nejpodivnějších příznaků zaslepenosti imperialismu" (v ústech sociálliberála Hobsona je toto řečnění o "zaslepenosti" imperialistů spíš na místě než u "marxisty" Kautského) "je bezstarostnost, s níž jak Velká Británie, tak Francie a jiné imperialistické národy vstupují na tuto cestu. Velká Británie postoupila ze všech nejdál. Většinu bitev, v nichž jsme dobyli své indické impérium, svedla naše vojska složená z domorodců; v Indii a v poslední době také v Egyptě velí velkým pravidelným armádám Britové; téměř všechny války, jimiž jsme si podmaniti Afriku, s výjimkou její jižní části, nám vybojovali domorodci."

Perspektiva rozdělení Číny vedla Hobsona k této ekonomické úvaze: "Velká část západní Evropy by pak mohla nabýt tvářnosti a charakteru, jaké dnes mají některé části těchto zemí: jih Anglie, Riviéra a ta místa v Itálii a ve Švýcarsku, která jsou nejvíc navštěvována turisty a obývána boháči. Žily by tam tedy malé hrstky bohatých aristokratů, kteří pobírají dividendy a renty z Dálného východu, s pončkud početnější skupinou zřízenců a obchodníků a s větším počtem domácího služebnictva a dělníků v dopravě a ve zpracovatelském průmyslu. Nejdůležitější průmyslová odvětví by potom zmizela a běžné potraviny a polotovary by plynuly jako tribut z Asie a Afriky." "Takové možnosti nám přinese širší spolek západních států, evropská federace velmocí, která by nejen nerozvíjela světovou civilizaci, ale mohla by znamenat nesmírné nebezpečí západního parazitismu: mohla by vyčlenit skupinu vyspělých průmyslových národů, jejichž nejvyšší třídy by pobíraly obrovské poplatky z Asie a Afriky a z těchto tributů vydržovaly spoustu poslušných zaměstnanců a pomocného personálu, kteří by již nevyráběli běžné zemědělské a průmyslové výrobky, ale zajišťovati služby nebo pracovali ve vedlejších průmyslových odvětvích pod kontrolou nové finanční aristokracie. Kdo by chtěl tuto teorii odbýt (mělo by se říci perspektivu) mávnutím ruky jako teorii nezasluhující pozornost, ať se zamyslí nad ekonomickými a sociálními podmínkami v těch oblastech dnešní jižní Anglie, které se již do této situace dostaly. Ať se zamyslí, jak nesmírně by se mohl tento systém rozšířit, kdyby se Čína dostala pod hospodářskou kontrolu takových skupin finančníků, ‚investorů kapitálu' (rentiérů) a jejich zaměstnanců ve sféře politiky, obchodu a průmyslu, kteří by ždímali zisky z potenciálně největšího rezervoáru, jaký kdy svět vůbec viděl, aby se pak tyto zisky zkonzumovaly v Evropě. Situace je samozřejmě příliš složitá, hru světových sil je příliš nesnadné předvídat, než aby bylo možné s velkou pravděpodobností říci, že vývoj půjde pouze tímto směrem. Avšak vlivy, které dnes dominují v západoevropském imperialismu, tímto směrem působí, a nenarazí-li na odpor, nebo nebudou-li usměrněny jinam, povedou právě k takovému konci."

Sociálliberál Hobson nevidí, že tento "odpor" může klást jedině revoluční proletariát a jedině formou sociální revoluce. Proto je také sociálliberál! Avšak Hobson již roku 1902 skvěle odhadl význam jak "Spojených států evropských" (na vědomí kautskistovi Trockému!), tak všeho toho, co pokrytečtí kautskisté různých zemí zastírají; že se totiž oportunisté (sociálšovinisté) snaží spolu s imperialistickou buržoazií vybudovat na bedrech Asie a Afriky právě imperialistickou Evropu, že oportunisté jsou objektivně součástí maloburžoazie a některých vrstev dělnické třídy, které byly zkorumpovány pomocí imperialistických mimořádných zisků a z nichž se stali hlídací psi kapitalismu, rozbíječi dělnického hnutí.

Na toto nejtěsnější ekonomické sepětí právě imperialistické buržoazie s oportunismem, který nyní (nadlouho?) v dělnickém hnutí zvítězil, jsme často poukazovali nejen v článcích, ale i v rezolucích naší strany. Z této skutečnosti jsme mimo jiné vyvodili, že je nutné se sociálšovinismem skoncovat. Naši kautskisté se této otázce raději vyhnuli! Martov například již ve svých referátech razil sofizma, které je v listu Izvěstija zagraničnogo sekretariata OK^[72] (č. 4 z 10. dubna 1916) formulováno takto:

"S revoluční sociální demokracií by to bylo velmi špatné, dokonce beznadějné, kdyby skupiny dělníků, které se svou intelektuální úrovní nejvíce přiblížily k ‚inteligenci' a jsou nejkvalifikovanější, od ní fatálně přecházely k oportunizmu…"

Pošetilým slůvkem "fatálně" a trochou "fixlování" obešel skutečnost, že určité vrstvy dělníků přešly k oportunismu a k imperialistické buržoazii! A sofisté z organizačního výboru nic tak nepotřebují jako tuto skutečnost obejít! Odbývají věc "oficiálním optimismem", kterým nyní vyniká jak kautskista Hilferding, tak i mnoho dalších: Objektivní podmínky jsou prý nyní zárukou jednoty proletariátu a vítězství revolučního směru! Jsou prý tedy, pokud jde o proletariát, "optimisty"!

Avšak ve skutečnosti jsou všichni tito kautskisté, Hilferding, stoupenci organizačního výboru, Martov a spol. — optimisty… pokud jde o oportunismus. To je podstata věci!

Proletariát je produkt kapitalismu — kapitalismu světovébo a ne jen evropského a ne jen imperialistického. Ve světovém měřítku, ať už o padesát let dříve, nebo později — to je z hlediska tohoto měřítka vedlejší otázka — "bude" ovšem "proletariát" jednotný a "neodvratně" v jeho řadách zvítězí revoluční sociální demokracie. O to však, páni kautskisté, nejde. Jde o to, že vy nyní v evropských imperialistických zemích přisluhujete oportunistům, kteří jsou proletariátu jako třídě cizí, kteří jsou přisluhovači, agenty a nositeli vlivu buržoazie, a jestliže se jich dělnické hnutí nezbaví, zůstane buržoazním dělnickým hnutím. Vaše propagování "jednoty" s oportunisty, s Legieny a Davidy, Plechanovy nebo Čchenkelii a Potresovy atd. objektivně obhajuje zotročování dělníků imperialistickou buržoazií za pomoci jejích nejschopnějších agentů v dělnickém hnutí. Vítězství revoluční sociální demokracie ve světovém měřítku je absolutně neodvratné, přibližuje se však a přiblíží se, dosahuje se a bude dosaženo jedině v boji proti vám, bude to vítězství nad vámi.

Dvě tendence, dokonce dvě strany v současném dělnickém hnutí, které se v letech 1914-1916 v celém světě tak zjevně rozešly, zkoumali Engels a Marx v Anglii po několik desetiletí, přibližně od roku 1858 do roku 1892.

Ani Marx, ani Engels se nedožili imperialistického období světového kapitalismu, které začalo teprve v letech 1898-1900. Avšak Anglie se již od poloviny 19. století vyznačovala tím, že zde existovaly nejméně dva nejvýraznější rysy imperialismu: 1. rozlehlé kolonie, 2. monopolní zisky (jako důsledek monopolního postavení na světovém trhu). V obou těchto aspektech byla tehdy Anglie mezi kapitalistickými zeměmi výjimkou, a když Engels a Marx tuto výjimku analyzovali, zcela jasně a jednoznačně poukazovali na to, že souvisí s (dočasným) vítězstvím oportunismu v anglickém dělnickém hnutí.

V dopisu Marxovi ze 7. října 1858 Engels napsal: "Anglický proletariát je fakticky čím dál buržoaznější, takže patrně národ ze všech národů ten nejburžoaznější to chce nakonec přivést až tak daleko, že bude mít vedle buržoazie buržoazní aristokracii a buržoazní proletariát. U národa, který vykořisťuje celý svět, to je ovšem do určité míry odůvodněné."^[73] V dopisu Sorgemu z 21. září 1872 Engels sděluje, že Hales vyvolal ve federální radě internacionály velký skandál a přičinil se o to, aby Marx dostal důtku za výrok, že "angličtí dělničtí vůdcové jsou zaprodaní"^[74] . 4. srpna 1874 píše Marx Sorgemu: "Pokud jde o dělníky ve městech (v Anglii), je třeba jen litovat, že se celá ta banda jejich předáků nedostala do parlamentu. Byla by to nejjistější cesta, jak se té pakáže zbavit."^[75] Engels v dopisu Marxovi z 11. srpna 1881 mluví o "nejhorších tradeunionech v Anglii, jež se dají vést lidmi zaprodanými buržoazii nebo přinejmenším placenými buržoazií"^[76]. V dopisu Kautskému z 12. září 1882 Engels psal: "Ptáte se mě, co si angličtí dělníci myslí o koloniální politice? Nu, přesně totéž, co si myslí o politice vůbec… Vždyť tady není žádná dělnická strana, jsou tu jen konzervativci a liberální radikálové, a dělníci se čile přiživují na anglickém monopolu na světovém trhu a v koloniích."^[77]

Dne 7. prosince 1889 píše Engels Sorgemu: "Nejodpor nější je tu (v Anglii) ‚uctivost' (respectability), která je v dělnících hluboce zakořeněna… Ba i Tom Mann, kterého pokládám za nejlepšího z nich, mluví rád o tom, že bude obědvat s londýnským starostou. Srovnáme-li to s Francií, vidíme přece jen, k čemu je dobrá revoluce."^[78] V dopisu z 19. dubna 1890 konstatuje: "Hnutí (dělnické třídy Anglii) se pod povrchem vyvíjí dál, zachvacuje stále širší vrstvy, a to nejvíc právě mezi dosud nepohyblivou nejníž (podtrženo Engelsem) postavenou masou, a není už daleko den, kdy tato masa najde samu sebe, kdy si ujasní, že ona je tou kolosální masou v pohybu." A 4. března 1891: "S plynárenskými dělníky a dokaři padají celé nové tradeuniony vzniklé před dvěma roky, a ‚staré' konzervativní tradeuniony, ty bohaté, a právě proto zbabělé, ovládnou pole samy." Poté 14. září 1891 napsal, že na sjezdu trade Unionů v Newcastlu byly poraženy staré tradeuniony, odpůrci osmihodinové pracovní doby, a že "i buržoazní listy přiznávají porážku buržoazní dělnické strany…" (všude podtrženo Engelsem)^[79].

Engels tyto myšlenky opakoval celá desetiletí a vyslovoval je i veřejně, v tisku, jak to dokazuje jeho předmluva k druhému vydání jeho Postavení dělnické třídy v Anglii z roku 1892^[80]. Mluví se zde o "aristokracii uvnitř dělnické třídy", o "privilegované menšině dělníků" na rozdíl od "širokých mas dělníků". "Jen malá privilegovaná, ochraňovaná menšina" dělnické třídy měla "trvalé výhody" z privilegovaného postavení Anglie v letech 1848-1868, zatímco "převážná část zažila v nejlepším případě jen přechodné zlepšení…" "Se zhroucením monopolu ztratí anglická dělnická třída toto privilegované postavení… Členové "nových" tradeunionů, svazů nekvalifikovaných dělníků, "mají jednu nesmírnou přednost: jejich mysl je ještě panenskou půdou, zcela nedotčenou zděděnými, uctivými buržoazními předsudky, které matou hlavy lépe postaveným ‚starým unionistům'…" "Takzvaní dělničtí zástupci" jsou v Anglii lidé, "jimž se promíjí jejich dělnický původ, protože by se sami nejraději utopili v oceánu svého liberalismu…"

Záměrně jsme uvedli dost podrobné výpisky z Marxových a Engelsových přímých výroků, aby je čtenáři mohli prostudovat vcelku. A tyto výroky je třeba prostudovat, stojí za to si je pozorně promyslet. Neboť zde je jádro té taktiky dělnického hnutí, která je diktována objektivními podmínkami imperialistického období.

Kautsky se již pokusil "zkalit vodu" i zde a nahradit marxismus naivním smířlivectvím vůči oportunistům. V polemice proti zjevným a naivním sociálimperialistům (Lenschova typu), kteří ospravedlňují válku vedenou Německem tím, že Německo prý chce zničit anglický monopo1, "koriguje" Kautsky tuto zřejmou lež jinou stejně zřejmou lží. Místo lži cynické podstrkuje lež úlisnou! Anglický průmyslový monopol byl už dávno rozvrácen, říká Kautsky, byl už dávno zničen, není proto třeba jej ničit a ani to není možné.

Proč je tento argument lživý?

Za prvé proto, že nebere v úvahu koloniální monopol Anglie. Avšak Engels, jak jsme viděli, na něj naprosto jasně poukázal již v roce 1882, před 34 lety! Je-li anglický průmyslový monopol zničen, pak se koloniální monopol nejen udržel, nýbrž i mimořádně vyhrotil, neboť celý svět je již rozdělen! Svou úlisnou lží propašovává Kautsky buržoazně pacifistickou a oportunisticky měšťáckou pseudomyšlenku, že prý "není zač bojovat". Naopak, kapitalisté nyní nejenže mají zač bojovat, ale dokonce musejí bojovat, chtějí-li kapitalismus udržet, neboť bez násilného znovurozdělení kolonií nemohou nové imperialistické země získat výsady, které mají starší (a slabší) imperialistické mocnosti.

Za druhé. Proč je monopol Anglie příčinou (dočasného) vítězství oportunismu v Anglii? Protože monopol poskytuje mimořádné zisky, tj. větší zisky, než jsou normální zisky kapitalistů obvyklé na celém světě. Z těchto mimořádných zisků mohou kapitalisté vynaložit jistý díl (a dokonce nemalý!) na to, aby zkorumpovali své dělníky, aby vytvořili jakési spojenectví (vzpomeňte si na proslulé "aliance" anglických tradeunionů se zaměstnavateli, jak je líčí Webbovi) — a to spojenectví dělníků určitého národa s vlastními kapitalisty proti ostatním zemím. Anglický průmyslový monopol byl zničen již koncem 19. století. To je nesporné. Jak ale byl zničen? Snad v důsledku toho, že zmizel jakýkoli monopol?

Kdyby tomu tak bylo, byla by smířlivecká (vůči oportunismu) "teorie" Kautského do jisté míry oprávněná. Avšak podstata věci je právě v tom, že tomu tak není. Imperialismus je monopolní kapitalismus. Každý kartel, trast, syndikát a každá mamutí banka je monopol. Mimořádné zisky nezmizely, nýbrž zůstaly. Trvá a vystupňovalo se vykořisťování všech ostatních zemí jednou, privilegovanou, finančně silnou zemí. Hrstku bohatých zemí — mluvíme-li o nezávislém a opravdu nezměrném "moderním" bohatství — tvoří jen čtyři země: Anglie, Francie, Spojené státy a Německo; tato hrstka monopol nesmírně rozvinula, pobírá stamiliónové, ne-li miliardové mimořádné zisky, "vysává jako pijavice" stamilióny obyvatel jiných zemí a navzájem zápolí při dělení zvlášť skvělé, zvlášť tučné a zvlášť snadné kořisti.

V tom je právě ekonomická a politická podstata imperialismu, jehož nejhlubší rozpory Kautsky neodhaluje, ale zastírá.

Buržoazie imperialistické "velmoci" může ekonomicky korumpovat horní vrstvy "svých" dělníků a vynakládat na to ročně pár set miliónů franků, neboť její mimořádné zisky činí pravděpodobně kolem miliardy. A je už vedlejší, jak se tato nepatrná almužna rozděluje mezi dělnické ministry, "dělnické poslance" (vzpomeňte si, jak skvěle analyzuje tento pojem Engels), mezi dělníky, kteří jsou členy výborů pro řízení válečného průmyslu, mezi úředníky z dělnických řad, mezi dělníky, kteří jsou organizováni v cechařských odborech, mezi zaměstnance atd. atd.

V letech 1848-1868 a do jisté míry i později měla monopol jedině Anglie; proto tam mohl oportunismus zvítězit na celá desetiletí; tak bohaté kolonie a průmyslový monopol neměla žádná jiná země.

Poslední třetina 19. století byla přechodem k novému, imperialistickému období. Monopol má finanční kapitál ne jedné, ale několika málo velmocí. (V Japonsku a Rusku monopol vojenské síly, monopol rozlehlého území nebo zvlášť snadného olupování "jinorodců", Číny apod. zčásti plní úlohu monopolu novodobého, nejnovějšího finančního kapitálu a zčásti jej nahrazuje.) Z tohoto rozdílu vyplývá, že anglický monopol mohl být celá desetiletí neotřesitelný. O monopol novodobého finančního kapitálu se zuřivě bojuje; nadešlo období imperialistických válek. Tehdy bylo možné zkorumpovat a demoralizovat dělnickou třídu jedné země na celá desetiletí. Nyní je to nepravděpodobné a snad dokonce nemožné, zato však užší vrstvy "dělnické aristokracie" (než v Anglii v letech 1848-1868) může zkorumpovat a korumpuje každá imperialistická "velmoc". Tehdy se mohla "buržoazní dělnická strana", podle neobyčejně výstižného Engelsova výroku, ustavit jen v jedné zemi, neboť jen tato země měla monopol, zato však nadlouho. Nyní je "buržoazní dělnická strana" nezbytná a typická pro všechny imperialistické země, protože však tyto země urputně bojují o dělení kořisti, je nepravděpodobné, že by taková strana mohla v řadě zemí nadlouho zvítězit. Neboť trasty, finanční oligarchie, drahota apod., umožňující korumpovat privilegovanou hrstku, stále silněji deptají, utiskují, ničí a trýzní masy proletariátu a poloproletariátu.

Na jedné straně je tu tendence buržoazie a oportunistů vytvořit z hrstky nejbohatších, privilegovaných národů "věčné" parazity ostatního lidstva, "spočívat na vavřínech" díky vykořisťování černochů, Indů a jiných národů a držet je v porobě nejmodernějším militarismem vybaveným impozantní vyhlazovací technikou. Na druhé straně je tu tendence mas, které jsou utlačovány krutěji než dříve a nesou na svých bedrech všechny útrapy imperialistických válek, setřást toto jařmo a svrhnout buržoazii. Dějiny dělnického hnutí teď budou nutně ovlivňovány bojem mezi těmito dvěma tendencemi. Neboť první tendence není nahodilá, ale ekonomicky "podmíněná". Buržoazie již ve všech zemích vytvořila, odchovala a naklonila si "buržoazní dělnické strany" sociálšovinistů. Rozdíly mezi zformovanou, vysloveně sociálimperialistiekou stranou, jako je například strana Bissolatiho v Itálii, a řekněme zpola zformovanou rádobystranou Potresovů, Gvozděvů, Bulkinů, Čcheidzů, Skobelevů a spol. nejsou podstatné. Důležité je, že příklon dělnické aristokracie k buržoazii ekonomicky dozrál a byl dovršen a že tento ekonomický fakt, tento přesun ve vztazích mezi třídami najde bez zvláštní "námahy" tu či onu politickou formu.

Na této ekonomické základně vytvořily politické instituce nejnovějšího kapitalismu — tisk, parlament, organizace, sjezdy apod. — politické výsady a milodary, které odpovídají hospodářským výsadám a milodarům pro uctivé, umírněné, reformistické a patriotické úředníky a dělníky. Výnosná a teplá místečka ve vládě nebo ve výboru pro řízení válečného průmyslu, v parlamentě a v různých komisích, v redakcích "solidních" legálních listů nebo v představenstvech stejně solidních a "buržoazii nakloněných" dělnických spolků, tím vším imperialistická buržoazie získává a odměňuje představitele i stoupence "buržoazních dělnických stran".

Mechanismus politické demokracie funguje stejně. Bez voleb to v našem století nejde; bez mas se nelze obejít a vést masy v době knihtisku a parlamentarismu bez široce rozvětveného, soustavně uplatňovaného a dobře zorganizovaného systému lichotek, lží, podvodů, kejklů s módními a líbivými frázemi, bez slibů všemožných reforem a všemožných výhod, rozdávaných dělníkům vpravo i vlevo, jen aby se zřekli revolučního boje za svržení buržoazie, není možné. Nazval bych tento systém lloydgeorgismem podle jednoho z nejvýznamnějších a nejobratnějších představitelů tohoto systému v klasické zemi "buržoazní dělnické strany", anglického ministra Lloyda George. Tento skvělý buržoazní praktik a politický rutinér, populární řečník, jenž dovede pronášet k dělnickým posluchačům jakékoli, dokonce rrrevoluční řeči, a dokáže slušně odměňovat poslušné dělníky sociálními reformami (pojištění atd.), slouží buržoazii skvěle^[c] a slouží jí právě mezi dělníky, vnáší její vliv právě mezi proletariát, tam, kde je nejvíc třeba získat morální vliv na masy a kde je to nejobtížnější.

A je mezi Lloydem Georgem a mezi Scheidemanny, Legieny, Hendersony a Hyndmany, Plechanovy, Renaudely a spol. velký rozdíl? Někdo asi namítne, že se někteří z nich vrátí k Marxovu revolučnímu socialismu. To je možné, je to však jen nepatrný kvantitativní rozdíl, chápeme-li věc politicky, tj. v masovém měřítku. Z nynějších sociálšovinistických vůdců se k proletariátu mohou vrátit jednotlivci. Avšak sociálšovinistický nebo (což je totéž) oportunistický směr nemůže ani zmizet, ani se k revolučnímu proletariátu "vrátit". Tam, kde je mezi dělníky populární marxismus, se bude tento politický směr, tato "buržoazní dělnická strana" zapřísahat a dušovat Marxovým jménem. A nelze jim to zakázat, jako nelze zakázat obchodní firmě, aby používala tu či onu vinětu, tu či onu vývěsní tabuli, tu či onu reklamu. V historii tomu bylo vždy tak, že jména revolučních vůdců, kteří byli mezi utlačovanými třídami populární, si po jejich smrti chtěli přivlastnit jejich nepřátelé, aby mohli utlačované třídy klamat.

Faktem je, že se "buržoazní dělnické strany" jako politický jev zformovaly už ve všech vyspělých kapitalistických zemích, a nebude-li proti těmto stranám — nebo, což je totéž, proti skupinám, směrům atd. - veden na všech frontách rozhodný a neúprosný boj, nedá se ani o boji proti imperialismu, ani o marxismu, ani o socialistickém dělnickém hnutí vůbec mluvit. Čcheidzeho frakce^[81], časopisy Naše dělo, Golos truda^[82] v Rusku, členové a stoupenci organizačního výboru v zahraničí jsou pouhá odrůdajedné z takových stran. Nemáme ani ten nejmenší důvod se domnívat, že tyto strany mohou zaniknout před sociální revolucí. Naopak, čím bližší bude tato revoluce, čím silněji vzplane, čím rychlejší a prudší budou přechody a skoky v jejím průběhu, tím větší úlohu bude hrát v dělnickém hnutí boj revolučního, masového směru proti oportunistickému — maloburžoaznímu. Kautskismus není žádný samostatný směr, neboť nemá kořeny ani v masách, ani v privilegované vrstvě, která přešla k buržoazii. Kautskismus je však nebezpečný tím, že využívá starou ideologii a snaží se smířit proletariát s "buržoazní dělnickou stranou", obhájit jeho jednotu s ní a posílit tak její autoritu. Masy už nejdou za zjevnými sociálšovinisty: v Anglii Lloyda George na dělnických schůzích vypískali, Hyndman vystoupil ze strany, Renaudely a Scheidemanny, Potresovy a Gvozděvy chrání policie. Nejnebezpečnější je zastíraná obrana sociálšovinistů, k níž se uchylují kautskisté.

Jedním z nejrozšířenějších kautskistických sofizmat je odvolávání se na "masy". Nechtějí se prý odtrhnout od mas a masových organizací! Zamyslete se však nad tím, jaké stanovisko zaujímá v této otázce Engels. "Masové organizace" anglických tradeunionů podporovaly v 19. století buržoazní dělnickou stranu. Proto se s ní Marx a Engels nesmířili, ale naopak ji odsuzovali. Nezapomínali za prvé, že v tradeunionech je organizována jen menšina proletariátu. Jak v tehdejší Anglii, tak i dnes v Německu je organizována nejvýš pětina proletariátu. Vážně uvažovat, že za kapitalismu lze organizovat většinu proletářů, nemá smysl. Za druhé — a to je hlavní — nejde ani tak o počet členů organizace, jako o skutečný, objektivní význam její politiky: zda tato politika reprezentuje masy, zda slouží masám, tj. jejich osvobození od kapitalismu, anebo zda reprezentuje zájmy menšiny, její smíření s kapitalismem. Právě to platilo o Anglii v 19. století, právě to platí dnes pro Německo aj.

Od "buržoazně dělnické strany" starých tradeunionů, od privilegované menšiny, odlišuje Engels "nejnižší masu", skutečnou většinu, a apeluje na tuto většinu, která není nakažena "buržoazní uctivostí". V tom je podstata marxistické taktiky!

Nemůžeme — a nikdo jiný nemůže — vypočítat, jak velká část proletariátu jde a půjde za sociálšovinisty a oportunisty. To ukáže teprve boj, to definitivně rozhodne teprve socialistická revoluce. Určitě však víme, že "obránci vlasti" za imperialistické války reprezentují pouhou menšinu. A chceme-li zůstat socialisty, je naší povinností, abychom šli níž a hlouběji mezi skutečné masy: v tom je celý význam boje proti oportunismu a veškerý obsah tohoto boje. Jestliže usvědčujeme oportunisty a sociálšovinisty, že ve skutečnosti zrazují a zaprodávají zájmy mas, že hájí dočasné výsady menšiny dělníků, že jsou nositeli buržoazních idejí a vlivu, že jsou ve skutečnosti spojenci a agenty buržoazie, učíme tím masy rozeznávat, jaké jsou jejich skutečné politické zájmy, učíme je bojovat za socialismus a revoluci za všech okolností, přes všechny dlouhé a svízelné peripetie imperialistických válek a imperialistických příměří.

Vysvětlovat masám nezbytnost a nevyhnutelnost rozchodu s oportunismem, neúprosným bojem proti oportunismu je vychovávat k revoluci, prostřednictvím válečných lekcí odhalovat všechnu podlost nacionálně liberální dělnické politiky, a nikoli ji zastírat, jedině to je marxistická linie světového dělnického hnutí.

V dalším článku se pokusíme shrnout hlavní charakteristické rysy, jimiž se tato linie odlišuje od kautskismu.

Napsáno v říjnu 1916
Otištěno v prosinci 1916
v časopisu Sbornik Social-demokrata. č. 2
Podepsán N. Lenin

Podle textu časopisu

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a "Imperialismus je produkt vysoce rozvinutého průmyslového kapitalismu. Jeho zdrojem je snaha každého průmyslového kapitalistického národa podmaňovat si a připojovat ke svému území další a další agrární oblasti bez ohledu na to, jaký národ je obývá." (Kautsky v Neue Zeit, 11. 9. 1914.)

b J. A. Hobson. Imperialism, London 1902.

c Narazil jsem nedávno v jednom anglickém časopisu na článek názvem Lloyd George z pohledu toryovce, jehož autorem je politický odpůrce Lloyda George. Válka tomuto odpůrci ukázala, jakým skvělým agentem buržoazie je tento Lloyd George! Toryové se ním smířili!

70 Viz K. Marx, Předmluva k druhému vydání Osmnáctého brumairu Ludvíka Bonaparta (K. Marx-B. Engels, Spisy 16, Praha 1965, s. 398-400).

71 Kommunist — časopis, který založil Lenin; vydávala jej v roce 1915 v Ženevě redakce listu Social-demokrat společně s G. L. Pjatakovem a J. B. Bošovou, kteří vydávání financovali. Členem redakce byl také N. I. Bucharin. Vyšlo pouze jedno dvojčíslo (v září 1912). Byly v něm otištěny tři Leninovy články: Krach II. internacionály, Poctivý hlas francouzského socialisty a Imperialismus a socialismus v Itálii.

Lenin vypracoval plán vydávání časopisu na jaře 1915 a pod jeho vedením se konala organizační porada redakce časopisu. Později Lenin konstatoval, že dohoda redakce listu Social-demokrat s G. L. Pjatakovem aj. B. Bošovou byla nutná, protože jinak nebylo tehdy možné vydávání časopisu realizovat. V dopisu G. Zinovjevovi napsal: "S vydavateli jsme uzavřeli dočasnou ‚federaci', a také jsme ji ‚federací' nazvali a vymínili si zcela jasně, že bude dočasná, ‚na zkoušku'" (Spisy 35, Praha 1962, s. 191). "Na jaře roku 1915 Bucharin píše (na konferenci!) (Lenin má na mysli bernskou konferenci zahraničních sekcí SDDSR - Red.) teze, v nichž zjevně sklouzává do bahna. Japonci (Pjatakov a Bošová, kteří přijeli z Ruska do Švýcarska přes Japonsko - Red.) jsou proti němu. (Proto dočasně souhlasíme s maximální shovívavostí v Kommunistu, aby se vytvořila forma vhodná k vyjasnění věci: podaří se ‚soudružsky' překonat Bucharinovo kolísání? Pomůže v tom J. B. /J. Bošová - Red./, která si říká bolševička, nebo nepomůže?)" (tamtéž, s. 196).

Lenin počítal s tím, že se Kommunist stane mezinárodním orgánem levicových sociálních demokratů. Proto se snažil získat pro aktivní spolupráci s časopisem příslušníky polské levice (K. Radka) a holandské levice. Později napsal, že po zimmerwaldské konferenci "od Radka a J. B. a spol. bylo třeba převzít, co bylo nutné, a přitom si nedat svázat ruce. Myslím, že se mi to podařilo" (tamtéž, s. 224).

Už v době, kdy se připravovalo první dvojčíslo časopisu, se projevily neshody mezi redakcí listu Social-demokrat a Bucharinem, Pjatakovem a Bošovou, a když toto dvojčíslo vyšlo, neshody se ještě prohloubily. Bošová, Pjatakov a Bucharin vytvořili vlastní skupinu na platformě tezí O hesle práva národů na sebeurčení, které na podzim 1915 poslali redakci listu Social-demokrat. V těchto tezích zaujali zásadně nesprávné stanovisko k nejdůležitějším otázkám programu a taktiky strany, k právu národů na sebeurčení, k úloze demokratických požadavků a minimálního programu vůbec apod. (viz Leninovy články obsažené v tomto svazku: "Imperialistický ekonomismus" jako nově vznikající směr, Odpověď P. Kijevskému /J. Pjatakovovi/ a O karikatuře marxismu a "imperialistickém ekonomismu").

V zimě 1915 napsala redakce listu Social-demokrat Pjatakovovi, Bošové a Bucharinovi dopis, v němž sdělovala, že od spolupráce v časopisu Kommunist upouští, protože nemůže převzít stranickou odpovědnost za kolegy z redakce, kteří nemají k práci stranický postoj. V březnu 1916 napsal Lenin A. G. Šljapnikovovi: "Trojce' (Jurij + Jevg. Bošová + Nik. Iv.) jsme museli udělat dočasné ústupky, protože tehdy nebylo možné jinak vydat časopis (teď je to možné); a hlavně: tehdy jsme ještě neviděli při práci Jevg. Bošovou + Jurije a mohli jsme doufat, že práce je potáhne nahoru.

Ale šli dolů.

A dočasný blok nutně musíme rozpustit" (Spisy 35, Praha 1962, s. 186).

V téže době se Radek odklonil doprava a začal proti bolševikům osnovat intriky. V lednu 1916 byla ve 25. čísle listu Gazeta robotnicza, orgánu polské sociálně demokratické opozice, v jejíž redakci měl Radek vedoucí úlohu, uveřejněna usnesení ze schůze redakční rady, která se konala v červnu 1915; tato usnesení byla namířena proti stanovisku ÚV SDDSR k válce, k sociálšovinismu a centrismu.

Radek se spolčil se skupinou Pjatakova, Bošové a Bucharina a společně s ní intrikoval proti redakci listu Social-demokrat. V dubnu 1916 vyšly v časopisu Vorbote Teze o imperialismu a národnostním útlaku, vypracované Radkem a podepsané redakcí listu Gazeta robotnicza, v nichž se prosazovaly myšlenky imperialistkkého ekonomismu. Vzhledem k tomuto Radkovu stanovisku považoval Lenin za nepřípustné dále s ním při vydávání časopisu spolupracovat.

Lenin pokládal za nutné vydávání časopisu Kommunist zastavit a navrhl, aby místo něho redakce listu Social-demokrat vydávala Sborník Social-demokrata. Ostře kritizoval smířlivecký postoj G. J. Zinovjeva a A. G. Šljapnikova ke skupině Pjatakova, Bošové a Bucharina. V březnu 1916 napsal Návrh usnesení UV SDDSR o zastavení časopisu Kommunist (viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 299-301). Časopis přestal vycházet. Ještě nějaký čas pokračovalo vyjednávání se skupinou Pjatakova, Bošové a Bucharina, které vedl Zinovjev a Šljapnikov. Jako poslední pokus o dohodu navrhl Lenin tyto podmínky; 1. všechny staré úmluvy (ústní) se ruší; 2. dohoda mezi redakcí listu Social-demokrat, redigující číslo, a vydavateli se bude uzavírat na každé číslo časopisu zvlášť; 3. časopis musí vycházet v Bernu a musí mít jiný název; 4. Bucharin, Pjatakov a Bošová upustí od skupinkářského "imperialisticky ekonomického" stanoviska (viz Spisy 35, Praha 1962, s. 190 a Spisy 36, Praha 1958, s. 374). Lenin kategoricky odmítl drzé pokusy skupiny Pjatakova, Bošové a Bucharina udělat z časopisu Kommunist svůj frakční orgán a vnutit redakci listu Social-demokrat takové podmínky, za nichž by se sami stali faktickými pány časopisu a mohli jeho stránky propůjčovat zahraničním skupinám nenáležejícím k SDDSR k propagování protimarxistických myšlenek a k rozněcování neshod mezi bolševiky a levicovými sociálními demokraty jiných zemí.

Na Leninovo naléhání bylo vyjednávání se skupinou Bucharina, Pjatakova a Bošové zastaveno. Když dostalo byro ústředního výboru v Rusku zprávu o neshodách v redakci časopisu Kommunist, prohlásilo, že je naprosto solidární s redakcí ústředního orgánu Social-demokrat, a vyslovilo přání, aby "veškerý tisk ústředního výboru byl redigován zásadně a důsledné v naprosté shodě s linií ÚV, kterou ústřední výbor zastává od počátku války".

V létě roku 1916 začala redakce listu Social-demokrat připravovat časopis Sbornik Social-demokrata. I. číslo vyšlo v říjnu 1916.

72 Izvěstija zagraničnogo sekretariata organizacionnogo komitěta Rossijskoj social-demokratičeskoj rabočej partii — menševický list; vycházel v Ženevě od února 1915 do března 1917. Celkem vyšlo deset čísel. List zaujímal centristické stanovisko.

73 K. Marx-B. Engels, Spisy 29, Praha 1969, s. 397.

74 K. Marx-B. Engels, Spisy 33, Praha 1971, s. 584.

75 Srov. K. Marx-B. Engels, Spisy 33, Praha 1971, s. 705.

76 K. Marx-B. Engels. Spisy 35, Praha 1971. s. 36.

77 K. Marx-B. Engels, Spisy 35, Praha 1971, s. 399.

78 Srov. K. Marx - B. Engds, Spisy 37, Praha 1972,s. 373 a 458.

79 Srov. K. Marx-B. Engels, Spisy 38, Praha 1974, s. 65 a 182.

80 Viz K. Marx-B. Engels, Vybrané spisy v pěti svazcích I, Praha 1976, s. 207-212.

81 Čcheidzeho frakce — menševická frakce ve IV. státní dumě, v jejímž čele stál N. S. Čcheidze. Za první světové války zastávala centristické stanovisko, ve skutečnosti však podporovala politiku ruských sociálšovinistů. Oportunistickou linii Čcheidzeho frakce kritizoval Lenin v článcích Čcheidzeho frakce a její úloha, Má organizační výbor a Čcheidzeho frakce vlastní linii? a jiných pracích.

82 Naše dělo — měsíčník, orgán menševiků-likvidátorů. Začal vycházet v lednu 1915 v Petrohradě místo zastaveného časopisu Naša zarja. Naše dělo bylo hlavním orgánem sociálšovinistů v Rusku. Spolupracovali s ním N. Čerevanin, J. Majevskij, P. P. Maslov, A. N. Potresov aj. Celkem vyšlo šest čísel.

Golos truda — legální menševický list; vycházel v roce 1916 v Samaře po zastavení listu Naš golos. Vyšla pouze tři čísla.