Vladimír Iljič Lenin
Perly narodnické planomanie
S. N. Južakov. Otázky osvěty.
Publicistická studie. — Reforma střední školy. —
Systémy a úkoly vysokoškolského vzdělání. —
Učebnice pro gymnázia. — Otázka všeobecního vzdělání. —
Žena a osvěta. Petrohrad 1897.
S. VIII + 283.
Cena 1 r. 50 k.[148]
I II III IV V VI VII
I
Pod tímto názvem vyšel soubor statí pana Južakova, otiskovaných v letech 1895—1897 v časopise Russkoje bogatsto. Autor soudí, že jeho stati „obsáhly nejdůležitější otázky z této oblasti“, tj. z „oblasti osvěty“, a „současně se staly jakýmsi přehledem nejaktuálnějších a nejpalčivějších, avšak stále ještě málo uspokojených požadavků naší duchovní kultury“. (Předmluva, s. V.) Na páté stránce autor ještě jednou zdůrazňuje, že má v úmyslu všimnout si blíže „především zásadních problémů“. Tyto fráze jsou však, jen důkazem toho, že pan Južakov si libuje v širokém myšlenkovém rozletu, a ani ne tak v myšlenkovém, jako v rozletu pera. I titul knihy je příliš rozsáhlý: Ve skutečnosti, jak to vyplývá i ze seznamu statí v podtitulku spisu, s autor vůbec nezabývá „otázkami osvěty“, nýbrž jen problémy škol, a to ještě jen škol středních a vysokých. Ze všech statí je nejvěcnější stať o učebnicích v našich gymnáziích. Autor v ní podrobně rozebírá běžné učebnice ruštiny, zeměpisu a dějepisu a poukazuje na jejich naprostou nevhodnost. Tato stať by vzbudila daleko větší zájem, kdyby také neunavovala mnohomluvností, která je autorovi vlastní. Máme v úmyslu upozornit čtenáře jen na dvě stati, a to na stať pojednávající o reformě výuky na středních školách a o všeobecném vzděláni, protože si skutečně všímají zásadních otázek a jsou pro pochopení oblíbených myšlenek časopisu Russkoje bogatstvo přímo typické. Pánové Griněvičové a Michajlovští jsou přece nuceni, chtějí-li najít příklady neuvěřitelně stupidních závěrů z nepřátelské doktríny, prohrabávat hnůj ruské básnické makulatury. My se za stejným cílem nemusíme zabývat tak neradostnými výzkumy: stačí si všimnout časopisu Russkoje bogatstvo a v něm jednoho z jeho nesporných „pilířů“.
II
Druhou část stati o Základech reformy výuky na středních školách nadepsal pan Južakov: Úkoly střední školy. Třídní zájmy a třídní škola (viz nadpis). Jak vidíte, téma je neobyčejně zajímavé a případně nám umožní vysvětlit jednu z nejdůležitějších otázek nejen osvěty, ale veškerého společenského života, a přitom právě tu otázku, která je příčinou jednoho z hlavních rozporů mezi narodniky a „žáky“[149]. Podívejme se však, jaké představy má spolupracovník časopisu Russkoje bogatstvo o „třídních zájmech a třídní škole“.
Autor zcela správně říká, že formulace „škola má připravovat člověka pro život“ je naprosto bezobsažná, neboť problém spočívá v tom, co je nutné pro život a „pro koho je to potřebné“ (6). „Kdo potřebuje středoškolské vzdělání, tj. v čím zájmu a pro čí blaho a užitek se studentům poskytuje středoškolské vzdělání?“ (7). Skvěle postavená otázka a my bychom autorovi ze srdce blahopřáli, kdyby... se tento krásný úvod neprojevil v dalším výkladu jako nicneříkající fráze: „Může to být pro blaho a užitek státu, národa, určité společenské třídy nebo samotného vzdělávaného jedince.“ Začíná zmatek: docházíme zákonitě k závěru, že společnost rozdělená na třídy je slučitelná s netřídním státem, s netřídním národem, s jedinci stojícími mimo třídy! Hned uvidíme, že se pan Južakov vůbec nepřeřekl, že on se naopak tohoto absurdního názoru drží. „Máme-li při vypracovávání školních osnov na zřeteli třídní zájmy, nemůže být ani řeči o jednom obecném typu státní střední školy. Školy jsou v takovém případě nutně stavovské, a to nejen po stránce vzdělávací, ale i výchovné, protože musí poskytovat nejen vzdělání přizpůsobené specifickým zájmům a úkolům stavu, ale i vštěpovat stavovské návyky a stavovský korporativní duch“ (7). Z této tirády za prvé vyplývá, že pan Južakov nechápe rozdíl mezi stavy a třídami, a proto bezostyšně směšuje tyto naprosto rozdílné pojmy. Stejné nepochopení se projevuje i na jiných místech jeho stati (viz např. s. 8), což je tím překvapivější, že pan Južakov v téže stati už málem pochopil zásadní rozdíl mezi těmito pojmy. „Nesmíme zapomínat,“ vykládá pan Južakov na s. 11, „že často (ne však bezpodmínečně nutně) politická, ekonomická a duchovní organizace vytváří buď právní výsadu, nebo skutečnou příslušnost zvláštních skupin obyvatelstva. V prvním případě jsou to stavy, ve druhém třídy.“ Zde je správně ukázán jeden z rozdílů mezi třídou a stavem, a sice ten, že třídy se navzájem neliší právními výsadami, nýbrž reálnými podmínkami, že tedy třídy soudobé společnosti předpokládají právní rovnost. Také další rozdíl mezi stavy a třídami pan Južakov zdánlivě nepřehlíží. „...tehdy jsme se zřekli (tj. po zrušení nevolnictví)... nevolnického a stavovského uspořádání národního života a s tím i systému stavovsky uzavřené školy. Zavádění kapitalistického procesu dnes diferencuje ruský národ ani ne tak podle stavů, jako podle ekonomických tříd...“ (8). Tady správně poukazuje na další znak, který odlišuje stavy od tříd v dějinách Evropy a Ruska, a to ten, že stavy jsou součástí feudální společnosti, kdežto třídy — kapitalistické společnosti.[a] Kdyby se pan Južakov jen trochu zamyslel nad těmito rozdíly a nenechával se tak snadno unést svým ostrým perem a svým kleinbürgerovským srdcem, nenapsal by ani citovanou tirádu, ani jiné nesmysly, jako že třídní osnovy škol se měly dělit na osnovy pro bohaté a chudé, že západoevropské třídní osnovy nemají úspěch, že třídní škola předpokládá třídní uzavřenost aj. apod. To vše naprosto jasně dokazuje, že přes velmi slibný název, přes velice slibné fráze pan Južakov vůbec nepochopil podstatu třídní školy. Tato podstata, velevážený pane narodniku, spočívá v tom, že vzdělání je pro všechny majetné organizováno stejně a je pro ně stejně dostupné. Jedině v slově majetné je vystižena podstata třídní školy na rozdíl od školy stavovské. Proto panu Južakovovi vyšel v citované tirádě vyslovený nesmysl, že prý při třídních zájmech školy „nemůže být ani řeči o jednom obecném typu státní střední školy“. Právě naopak: při svém důsledném zavedení, tj. při svém oproštění od nejrůznějších zbytků stavovství, třídní škola nutně předpokládá jeden obecný typ školy. Podstata třídní společnosti (a tedy i třídního charakteru vzdělání) spočívá v úplné právní rovnosti, v úplné rovnoprávnosti všech občanů, v naprosté rovnoprávnosti a dostupnosti vzdělání pro majetné. Žák stavovské školy musí být příslušníkem určitého stavu. Třídní škola nezná stavy, zná jen občany. Vyžaduje od všech žáků bez rozdílu jen jedno: aby zaplatili školné. Třídní škola vůbec nepotřebuje různé osnovy pro bohaté a chudé, protože těm, kteří nemají prostředky na studium, nemohou zaplatit učební pomůcky a živit žáka po dobu studií, třídní škola jednoduše středoškolské vzdělání neumožňuje. Třídní škola vůbec nepředpokládá třídní uzavřenost, třídy naopak jednotlivcům ve všech případech dovolují na rozdíl od stavů naprosto svobodně přecházet z jedné třídy do druhé. Třídní škola se neuzavírá před nikým, kdo má na studium prostředky. Tvrdit, že v západní Evropě „tyto nebezpečné osnovy sloužící k výchově polovzdělanců a k třídnímu morálně intelektuálnímu odcizování různých vrstev národa nemají úspěch“ (9), znamená úplně překrucovat skutečnost, protože každý ví, že na Západě i v Rusku je střední škola svou podstatou třídní a že slouží zájmům jen velmi nepatrné části obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že pan Južakov zaměňuje nepřípustným způsobem jednotlivé pojmy, myslíme si, že nebude na čkodu vysvětlit mu dodatečně ještě toto: v současné společnosti i střední škola nevybírající žádné školné rozhodně nepřestává být školou třídní, protože výdaje na výživu a ošacení studenta po 7—8 let jsou mnohem vyšší než školné. Tyto výdaje si může dovolit opravdu jen nepatrná menšina. Chce-li dávat pan Južakov dnešním reformátorům střední školy praktické rady, chce-li položit tuto otázku ze současného hlediska (a on ji právě tak také klade), měl by mluvit jen o nahrazení stavovské školy školou třídní a pouze o tom, kdežto o choulostivé otázce „třídních zájmů a třídní školy‘ vůbec pomlčet. Je třeba říci, že tyto zásadní otázky mají velmi málo společného s nahrazením klasických jazyků moderními, což pan Južakov v této stati doporučuje. Kdyby se omezil na toto doporučení, nic bychom nenamítal a dokonce bychom mu i odpustili jeho nehorázně krasořečnění. Ale když už sám přišel s otázkou „třídních zájmů a třídní školy“, ať také nese za všechny ty nesmyslné fráze odpovědnost.
Pan Južakov pronesl na dané téma mnohem víc frází, než kolik jsme jich ocitovali. Když pan Južakov, věrný základním myšlenkám „subjektivní metody v sociologii“ se dotkl otázky tříd, dostává se na tak „obecné stanovisko“ (12, srov. 15), že z něho může povýšeně ignorovat třídní rozdíly, tak obecné, že mu dovoluje mluvit nikoli ojednotlivých třídách (fuj, jaká omezenost!), ale o celém národe vůbec. Této oslňující „obecnosti“ lze dosáhnout starou metodou všech velkých i malých moralistů, zvláště moralistů z řad Kleinbürgerů. Pan Južakov nemilosrdně odsuzuje tuto třídní diferenciaci společnosti (i vliv této diferenciace na vzdělání) a hovoří neobyčejně výmluvně a pateticky o tom, jak je tento jev „nebezpečný“ (9); mluví o tom, že „jakákoli podoba a forma třídního systému vzdělání je svou podstatou v rozporu se zájmy státu, národa i vzdělaných lidí“[b] (8); o „neúčelnosti a nebezpečnosti“ třídně pojatých učebních osnov „z hlediska státu i národa“ (9); mluví o tom, že příklady z historie ukazují pouze „tento výlučně protinárodní vývoj třídního zřízení a třídních zájmů, který jsme už probrali a uznali, že ohrožuje štěstí národa i samotný stát“ (11); mluví o tom, že „všude byla třídní struktura veřejné správy v té či oné míře zrušena“ (11); mluví o tom, že toto „nebezpečné“ rozdělování na třídy vyvolává „antagonismus mezi různými skupinami obyvatelstva“ a postupně oslabuje „pocit národní solidarity a celonárodního patriotismu“ (12); mluví o tom, že „obecně, správně a prozíravě chápané zájmy národa jako celku, státu i jednotlivých občanů by si rozhodně neměly navzájem odporovat (alespoň v současném státě)“ (15) atd. atd. To všechno je pouhá faleš a nicneříkající fráze, zastírající samu podstatu dnešní skutečnosti zcela nesmyslnými „přáními“ Kleinbürgera, která nepozorovaně pronikají i do charakteristiky existujícího stavu. Pro analogii podobného světového názoru, z něhož vyplývají takové fráze, se musíme obrátit k představitelům té „etické“ školy na Západě, která se stala přirozeným a nevyhnutelným výrazem teoretické zbabělosti a politické rozpačitosti tamější buržoazie.[150]
Omezíme se však na to, že srovnáme honosné řečnické fráze a jemnocit, pozoruhodnou prozíravost a předvídavost s tímto nepatrným faktem. Pan Južakov se dotkl otázky stavovské a třídní školy. Pokud jde o první otázku, můžeme najít přesné statistické údaje přinejmenším o chlapeckých gymnáziích, progymnáziích a reálkách. Uvedeme údaje převzaté z publikace ministerstva financí Výrobní síly Ruska (Petrohrad 1896. Odd. XIX. Lidová osvěta, s. 31):
„Stavovské rozdělení žáků (v % k jejich celkovému počtu) vyplývá z následující tabulky:
D ě t í V chlapeckých gymnáziích
a progymnáziích ministerstva
lidové osvětyV reálkách 1880 1884 1892 1880 1884 1892 Rodové i nerodové šlechty
a vysokých úředníků47,6 49,2 56,2 44,0 40,7 38,0 Duchovních 5,1 5,0 3,9 2,6 1,8 0,9 Městských stavů 33,3 35,9 31,3 37,0 41,8 43,0 Venkovských stavů
(s příslušníky neruských národností
nižším úředníctvem)8,0 7,9 5,9 10,4 10,9 12,7 Cizinců 2,0 2,0 1,9 3,0 4,8 5,4 Ostatních stavů 2,0 Dohromady s předcházejí-
cími3,0 Dohromady s předcházejí-
cími100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0“ Tato tabulka názorně ukazuje, jak neopatrně se vyjádřil pan Južakov, když řekl, že jsme se okamžitě a rozhodně (??) „zřekli stavovské školy“. Naopak, i nyní převládá na našich středních školách stavovství, protože dokonce v gymnáziích (a to nemluvíme o privilegovaných šlechtických školách apod.) je 56 % žáků z rodin šlechticů a vysokých úředníků. Jejich jediným vážným konkurentem jsou městské stavy, které mají převahu na reálkách. Avšak podíl venkovských stavů, zvlášť vezmeme-li v úvahu jejich obrovskou početní převahu nad ostatními stavy, je zcela nepatrný. Tabulka tedy názorně ukazuje, že kdo chce mluvit o charakteru naší současné střední školy, musí si dobře zapamatovat, že může mluvit jen o stavovské a třídní škole a že pokud „my“ skutečně zavrhujeme stavovskou školu, děláme to výlučně ve prospěch třídní školy. Tím samozřejmě nechceme říci, že by otázka nahrazení stavovské školy školou třídní a otázka jejího zlepšení nebyla důležitá nebo byla lhostejná těm třídám, které nemají a nemohou mít ze střední školy žádný prospěch; naopak, ani jim není tato otázka lhostejná, protože stavovství na ně doléhá zvlášť těžce v životě i ve škole a protože nahrazení stavovské školy školou třídní je pouze jedním článkem celkového a všestranného poevropšťování Ruska. Chceme jen ukázat, že pan Južakov celou věc překroutil a že jeho zdánlivě „obecné“ stanovisko k této otázce je ve skutečnosti dokonce daleko nesprávnější než stanovisko buržoazie. Abych nezapomněl, ještě něco o buržoaznosti. Např. pan A. Manuilov vůbec nechápe, proč P. B. Struve, který tak přesně charakterizoval jednostrannost Schulze-Gaevernitze, přece jen „propaguje jeho buržoazní názory“ (Russkoje bogatstvo, č. 11, s. 93). Nechápavost pana A. Manuilova plyne zcela a výhradně z toho, že neporozuměl zásadním stanoviskům nejen ruských, ale i všech západoevropských „žáků“, a nejen žáků, ale i učitele. Nebo snad chce pan Manuilov popírat, že mezi zásadní postoje „učitele“, mezi postoje, které se vinou jako červená nit celou jeho teoretickou, literární i praktickou činností, patří i nesmiřitelné nepřátelství vůči těm milovníkům „obecných stanovisek“, kteří sladkými frázemi zastírají třídní diferenciaci současné společnosti? Že k jeho zásadním postojům patří to, že rozhodně uznává pokrokovost a žádoucnost otevřených a důsledných „buržoazních idejí“ a dává jim přednost před názory Kleinbürgerů, kteří touží zpomalit a zastavit kapitalistický vývoj? Nechápe-li to pan Manuilov, ať se jen zamyslí nad pracemi svého redakčního kolegy pana Južakova. Ať si představí, že v otázce, která nás nyní zajímá, vidíme vedle pana Južakova otevřeného a důsledného představitele „buržoazních názorů“, který hájí nejvíce třídní charakter současné školy a dokazuje, že to je to nejlepší, co si lze představit. Snaží se, aby stavovská škola byla úplně vytlačena a aby byla přístupnější třídní škola (v již uvedeném významu této přístupnosti). Podobné ideje by opravdu nesrovnatelně předčily ideje pana Južakova; pozornost by se přitom soustředila na reálné potřeby současné školy, zejména na odstranění stavovské uzavřenosti, a nikoli na mlhavé „obecné stanovisko“ Kleinbürgera. Otevřeným přiznáváním a obhajobou jednostranného charakteru současné školy by byla správně charakterizována skutečnost a už tato jednostrannost by přispěla k lepšímu pochopení názorů druhé strany[c]. Ale „všeobecné“ plané krasořečnění pana Južakova naopak jen demoralizuje společenské vědomí. Nakonec praktická stránka otázky... ale vždyť ani pan Južakov sebeméně nevybočuje z rámce třídní školy nejen v této stati, ale ani ve své „utopii“, kterou se teď budeme zabývat.
III
Stať pana Južakova zkoumající „otázku všeobecného vzdělávání“ (viz nadpis knihy), se nazývá: Osvětová utopie. Plán všeobecného povinného středoškolského vzdělání. Už z názvu je vidět, že tento článek pana Južakova je opravdu velice poučný a slibný. Ve skutečnosti je však „utopie“ pana Južakova ještě mnohem slibnější. „Nic méně než to, drazí čtenáři, bez jakéhokoli ústupku nebo kompromisu...‚“ tak začíná autor svůj článek. „Úplné gymnazijní vzdělání všeho obyvatelstva obojího pohlaví, povinné pro všechny a bez jakýchkoli nákladů pro stát, zemstva a lid — taková je moje kolosální osvětová utopie!“ (201). Dobrák pan Južakov se zřejmě domnívá, že jádro této otázky tkví v „nákladech“; na téže stránce opakuje ještě jednou, že všeobecné základní vzdělání je spojeno s náklady, ale všeobecné středoškolské vzdělání se podle jeho „plánu“ obejde bez nákladů. Plán pana Južakova nejenže nepředpokládá žádné náklady, ale slibuje ještě mnohem více než pouhé všeobecné středoškolské vzdělání. Abychom mohli ukázat v plném rozsahu to, co nám slibuje spolupracovník časopisu Russkoje bogatstvo, musíme předběhnout a poukázat na autorovy triumfující projevy nadšení, když už vyložil celý svůj plán a teď se mu sám obdivuje. Plán pana Južakova spočívá ve spojení gymnazijního vzdělání s produktivní prací „gymnazistů“, kteří si na sebe sami vydělávají: „...obdělávání pozemku... zabezpečuje dostatečné, chutné a zdravé stravování celé mladé generace od narození až do skončení studia na gymnáziu, i stravování mládeže, která si odpracovává náklady na studium (o této instituci Južakovova Zukunftsstaatu se ještě zmíníme podrobněji) a všech administrativních sil, učitelů i hospodářských pracovníků. Přitom je pro všechny zajištěna také obuv a oděv. Vedle toho se z uvedeného pozemku získá na 20 000 rublů, z toho 15 000 za přebytky mléka a jařin... a kolem 5000 z prodeje kůží, štětin, peří a ostatních vedlejších produktů“ (216). Představte si jen, milý čtenáři, stravování a ošacení celého mladého pokolení až do ukončení gymnazijního studia, tj. do 21—25 let (s. 203)! Vždyť to znamená živit a šatit polovinu veškerého obyvatelstva země[d]. Živit, šatit a vzdělávat desetimilióny obyvatel — to už je skutečná „organizace práce“! Pana Južakova zřejmě hrozně rozzlobili ti zlí lidé, kteří považují narodnické projekty „organizace práce“ za bezobsažné fráze hloupých mluvků, a rozhodl se tyto zlé lidi docela zničit zveřejněním celého „plánu“ takové „organizace práce“, která by se prosadila „bez jakýchkoli nákladů“ Ale to ještě stále není všechno: „...Postupem doby jsme si úkol ztížili; zahrnuli jsme do této organizace zaopatření veškerého dětského obyvatelstva; postarali jsme se, aby mladí lidé dostali při odchodu ze školy pro začátek finanční výpomoc, což je na vesnici důležité; zjistili jsme, že je možné vydržovat z týchž prostředků v každém gymnáziu, tj. v každé volosti, lékaře, veterináře, školeného agronoma a sadaře, technologa a nejméně šest řemeslníků (kteří zvýší kulturní úroveň a budou se starat o příslušné potřeby celého kraje)... Všechny tyto úkoly budou po finanční a hospodářské stránce vyřešeny realizací našeho plánu...“[e] To bude blamáž pro zlé jazyky, které tvrdily, že proslulé narodnické „my“ je „tajuplný neznámý“, že je to žid s dvěma židovskými čepičkami apod.! Jaká nedůstojná pomluva! Od nynějška stačí odvolat se na „plán“ pana Južakova a všemohoucnost těchto „my“ i realizovatelnost „našich“ projektů je dokázána.
Možná že čtenář zapochybuje o slově realizovatelnost? Možná si řekne, že pan Južakov již tím, že nazval svůj výtvor utopií, vyloučil otázku realizovatelnosti? To by byla pravda, kdyby sám pan Južakov neměl k slovu „utopie“ velmi podstatné výhrady, kdyby v celém svém výkladu často nezdůrazňoval realizovatelnost svého plánu. „Mohu se domnívat,“ prohlašuje hned na začátku svého článku, „že takové všeobecné středoškolské vzdělání vypadá jako utopie jen na první pohled“ (201)... Co tcdy ještě chcete? „Dovolím si dokonce tvrdit i to, že takovéto vzdělání veškerého obyvatelstva lze snadněji realizovat než všeobecné základní vzdělání, které je už nicméně zavedeno v Německu, Francii, Anglii, Spojených státech a s jehož realizací se počítá také v některých guberniích Ruska“ (201). Pan Južakov je tak přesvědčen o realizovatelnosti svého plánu (podle toho, co jsme už uvedli, je zřejmě výraz „plán“ správnější než utopie), že při vypracovávání tohoto plánu nepohrdá ani nejnepatrnějšími „praktickými vymoženostmi“, schválně nechává stranou např. systém dvojích gymnázií, chlapeckých a dívčích, z respektu před „evropským kontinentem, který je zaujatý proti koedukaci“, a usilovně zdůrazňuje, že jeho plán „umožňuje nenarušit zavedené učební osnovy pro chlapecká a dívčí gymnázia, více zaměstnává, a tedy i lépe platí učitele“... „To má značný význam při snaze neomezit se na pouhý pokus, ale skutečně získat všeobecné vzdělání“ (205—206). Na světě bylo mnoho utopistů, kteří navzájem soupeřili v přitažlivosti a logičnosti svých utopií, sotva se však mezi nimi najde alespoň jediný, který by byl tak ohleduplný k „zavedeným učebním osnovám“ a k platům učitelů. Jsme přesvědčeni, že potomci budou ještě dlouho mluvit o panu Južakovovi jako o opravdu praktickém a iniciativním „utopistovi“.
Po tolika autorových slibech si jeho plán všeobecného vzdělání pochopitelně zasluhuje, aby byl co nejpozorněji analyzován.
IV
Princip, z něhož pan Južakov vychází, spočívá v tom, že gymnázium má být zároveň zemědělským hospodářstvím a že studenti mají svou prací v letních měsících zabezpečit vlastní existenci. To je základní myšlenka jeho plánu. „Sotva lze pochybovat o správnosti této myšlenky“ (237), soudí pan Južakov. Souhlasíme s tím, že jde skutečně o správnou myšlenku, kterou však v žádném případě nelze spojovat ani s „gymnázii“, ani s možností „uhradit“ náklady gymnázia z práce žáků. Správnost této myšlenky spočívá v tom, že si nelze představit ideál budoucí společnosti bez spojení výuky s produktivní prací mládeže: ani výuka a vzdělání bez produktivní práce, ani produktivní práce bez souběžné výuky a vzdělávání by nemohly dosáhnout té kvality, kterou vyžaduje současná úroveň techniky a stav vědeckého poznání. Tuto myšlenku vyslovili už dřívější velcí utopisté; naprosto stejný názor mají i „žáci“, kteří mimo jiné právě proto ze zásady nevystupují proti zapojení žen a mladistvých a zcela tuto práci zakázat považují za reakční pokusy; trvají jen na zabezpečení zdravotně nezávadných podmínek. Proto se pan Južakov zbytečně vyjadřuje takto: „Chtěl jsem jen poukázat na myšlenku“ (237)... Tato myšlenka už totiž dávno existovala a my se neodvažujeme předpokládat (pokud nebyl dokázán opak), že by ji pan Južakov neznal. Spolupracovník časopisu Russkoje bogatstvo chtěl vypracovat a vypracoval naprosto samostatný plán realizace této myšlenky. Jen v tomto směru mu musíme přiznat originalitu, zato však tu už jeho originalita dosahuje... Herkulových sloupů[152].
Aby bylo možné spojit všeobecnou produktivní práci s všeobecnou školní docházkou, musí se zřejmě zavést pro všechny povinnost vykonávat produktivní práci. Zdálo by se, že je to úplně samozřejmé. Ukazuje se však, že tomu tak není. Náš „narodnik“ to vyřešil tak, že povinná fyzická práce musí být opravdu vyhlášena jako obecný princip, ale vůbec ne pro všechny, nýbrž pouze pro nemajetné.
Čtenář si bude možná myslet, že si děláme legraci. Na mou duši neděláme.
„Čistě městská gymnázia pro děti majetných lidí, kteří mohou plně uhradit veškeré vzdělání penězi, by si mohla udržet nynější charakter“ (229). Na 231. straně jsou všichni „majetní“ přímo zahrnuti mezi ty „kategorie obyvatelstva“, pro které není vzdělání v „zemědělských gymnáziích“ povinně. Povinná produktivní práce není tedy podle našeho narodnika podmínkou všeobecného a všestranného rozvoje člověka, ale prostě úhradou za vyučování v gymnáziu. Přesně tak. Hned na začátku své stati zkoumá pan Južakov otázku pracovních sil, které zemědělská gymnázia potřebuji v zimě Zda se mu „nejlogičtější“ opatřit pracovní síly pro gymnázia v zimním období takto: Žáci nižších tříd nepracují a mají tedy zdarma celé zaopatření i vyučování, nehradí žádné náklady gymnázia. „Když je to tak, není přímo jejich povinností tyto náklady po ukončení studií odpracovat? Tato pečlivě promyšlená povinnost, důrazně stanovená pro každého, kdo nemůže uhradit náklady za vyučování, zabezpečí gymnazijnímu hospodářství nezbytný počet pracovních sil v zimním období a scházející počet pracovních sil v letním období... Teoreticky je to velmi jednoduché, snadno pochopitelné a zcela nesporné“ (205, podtrženo námi). Prosím vás, může existovat ještě něco „jednoduššího“? Máš-li peníze, zaplať, nemáš-li je, tak pracuj! Každý hokynář vám potvrdí, že je to „naprosto pochopitelné“. A současně až pozoruhodně praktické! Jenže... jenže cožpak to je nějaká „utopie“? Proč pan Južakov znesvěcuje podobnými plány svou grandiózní stěžejní myšlenku, která se měla stát základem jeho utopie?
Nemajetní studenti si musí vzdělání odpracovat — to je základ celého plánu pana Južakova. Je pravda, že připouští i jiný způsob, jak získat pracovní síly pro zimní období, a to najímání[f], ale považuje jej za druhořadý. Odpracovat si musí tři roky (je-li to nutné, i čtyři) všichni, kteří nenastoupí vojenskou službu, tj. dvě třetiny žáků a všechny dívky. „Jen tento systém,“ prohlašuje pan Južakov přímo, „je klíčem k rozřešení úkolu všeobecného vzdělání, a to dokonce ne základního, ale středoškolského“ (207—208). „Nepatrný počet stálých dělníků, kteří v gymnáziu zůstali a srostli s ním (!?)‚ doplňuje tyto pracovní síly gymnazijního hospodářství. To jsou možné a naprosto ne utopické pracovní síly našeho zemědělského gymnázia“ (208). Budou pochopitelně vykonávat i jiné práce, vždyť je jich v hospodářství dost: „Pomocný personál do kuchyní a prádelen právě tak jako úředníci mohou být snadno vybráni z těch, kteří absolvovali gymnázium a budou tři roky odpracovávat náklady na studium“ (209). Gymnázia budou potřebovat i řemeslníky: krejčí, ševce, truhláře aj. Budou se jim ovšem moci „přidělovat pomocníci z řad těch, kteří si odbývají tříletou pracovní povinnost“ (210).
A co budou za svou práci tito zemědělští dělníci (nebo zemědělští gymnazisté? Opravdu nevím, jak už je nazvat) dostávat? Budou dostávat vše, co potřebují k životu, „hojnou a chutnou stravu“. Pan Južakov to všechno přesně vypočítává, stanoví normy potravin „obvykle vydávaných zemědělskému dělníkovi“. Je pravda, že „takový způsob stravování pro gymnázium nepředpokládá“ (210), přesto však ponechává tyto normy, protože gymnazisté sklidí ještě ze své půdy brambory, hrách, čočku, nasejí si konopí a slunečnice, aby získali olej, dále bude každý dostávat mimo postní dny půl libry masa a 2 sklenice mléka. Ať si čtenář nemyslí, že se toho pan Južakov jen letmo dotkl, že to uvedl jen jako příklad. Kdepak, propočítal všechno podrobně — množství ročních i dvouročních telat, péči o nemocné i krmivo pro drůbež. Nezapomněl ani na kuchyňské pomyje, ani na vnitřnosti a na zeleninové odpadky (212). Nezapomněl na nic. Také oděv a obuv lze vyrábět v gymnáziu vlastními prostředky. „Ale bavlněné látky na osobní, ložní a stolní prádlo i na letní oděv, silnější látky na zimní oděv a kožešiny na svrchní zimní oděv, dejme tomu ovčí, se ovšem musí kupovat. Pedagogové a všichni ostatní zaměstnanci s rodinami si musí samozřejmě opatřit látku sami, i když budou smět používat dílen. Tyto náklady na žáky i na dělníky, kteří tam budou pracovat po tři roky, můžeme bez velkého skrblení odhadnout na 50 rublů ročně, čili na 60 000 rublů ročně v každé škole“ (213).
Praktičnost našeho narodnika nás začíná dojímat. Představte si: „My“, „společnost“, zavedeme takovou grandiózní organizaci práce, dáme lidu všeobecné středoškolské vzdělání, a ještě k tomu bez jakýchkoli nákladů, a s tak ohromným morálním prospěchem! Jaké to bude skvělé poučení pro „naše“ nynější zemědělské dělníky, kteří při vší své nevzdělanosti, drzosti a obhroublosti nechtějí pracovat levněji než za 61 rublů ročně a zaopatření[g], až uvidí, jak vzdělaní zemědělští dělníci z gymnázií budou pracovat za 50 rublů ročně! I samotná Korobočková[153] bude jistě s panem Južakovem souhlasit, že teoretická báze jeho plánu je velmi „snadno pochopitelná“.
V
Jakým způsobem budou tedy gymnázia hospodařit a jak budou spravována? Hospodářství, jak jsme již viděli, bude smíšené: zčásti naturální, zčásti peněžní. V této důležité otázce dává samozřejmě pan Južakov velmi podrobné instrukce. Na s. 216 podle položek přesně vypočítává, že každé gymnázium bude potřebovat 160 000—170 000 rublů, takže pro všech 15 000—20 000 gymnázií budou třeba přibližně 3 miliardy rublů. Gymnázia budou ovšem prodávat zemědělské produkty a tržit za ně peníze. Náš autor je tak předvídavý, že přihlíží k obecným podmínkám současného zbožního kapitalistického hospodářství: „Gymnázia ležící poblíž měst, železničních zastávek nebo na tratích nedaleko velkých center by měla být zcela jiného typu. Zelinářství, sadařství, mlékárenství a řemesla zde mohou plně nahradit obilnářství“ (228). To znamená, že se tu už bude doopravdy obchodovat. Kdo se bude obchodem zabývat, autor neříká. Dá se předpokládat, že pedagogické rady gymnázií se stanou zčásti i obchodními radami. Skeptici by snad chtěli vědět, co si gymnázia počnou v případě úpadku a zda vůbec budou umět obchodovat? Ale to by už bylo zbytečné a zlomyslné šfourání: Jestliže nyní obchodují nevzdělaní kupci, je možné pochybovat o úspěchu, když se do toho pustí příslušníci naší inteligence?
Gymnázia budou přirozeně potřebovat k hospodaření půdu. Pan Južakov píše: „Myslím..., že kdyby bylo této myšlence souzeno vyzkoušet ji v praxi, měla by první zemědělská gymnázia toho typu dostat pro získání zkušeností příděl 6000—7000 děsjatin půdy“ (228). Na 109 miliónů obyvatel při 20 000 gymnáziích by bylo třeba asi 100 miliónů děsjatin půdy. Nesmíme však zapomínat, že by zemědělská práce zaměstnala pouze 80 miliónů obyvatel. „Jen jejich děti by měly absolvovat zemědělská gymnázia.“ Ale po odečtení asi 8 miliónů obyvatel různých kategorií[h] zbývá 72 miliónů obyvatel a ti potřebují jen 60—72 miliónů děsjatin půdy. „Je to jistě hodně“ (231), ale pana Južakova to neuvádí do rozpaků. Stát má přece také dost půdy, ale není právě nejvýhodněji položena. „Např. v severním Polesí je 127,6 miliónu děsjatin půdy, a zde, zejména kdyby se vypracoval systém, jak vyměnit podle potřeby soukromé, ba i rolnické pozemky za státní, aby je mohly dostat školy, nebylo by pravděpodobně těžké zabezpečit našim zemědělským gymnáziím bezplatně pozemky. Stejně výhodné je to“... na jihovýchodě (231). Hm... „výhodné“! To tedy znamená přemístit je do Archangelské gubernie! Je fakt, že až dosud to bylo spíše místo pro vyhnance a státní lesy tam jsou většinou „v původním stavu“, ale to vůbec nevadí. Dopraví tam gymnazisty a vzdělané učitele, ti vykácejí všechny lesy, vyčistí půdu a začnou tam pěstovat plodiny!
V centrální oblasti lze půdu vykoupit: vždyť jí není víc než 80 miliónů děsjatin. Vydat „garantované obligace“ a jejich splácení rozvrhnout samozřejmě „na gymnázia, která dostala půdu zdarma“ (232) — a je to vyřízené! Pan Južakov ujišťuje, že se nikdo nemusí bát „grandiózních finančních operací. Není to chiméra, ani utopie“ (232). Bude to „v podstatě výborně zajištěná hypotéka“. Jak by také nebyla! Jen ještě jednou: co to má společného s „utopií“? Cožpak pan Južakov vážně považuje naše rolníky za tak zdeptané a zaostalé, že by mohli souhlasit s podobným plánem?? Račte platit výkupné za půdu, „splácet půjčku na zařízení do začátku“[ch], ještě račte vydržovat celé gymnázium a platit služné všem učitelům a k dovršení všeho račte ještě za to všechno (tj. za to, že byli učitelé zaměstnáni za plat?) po tři roky pracovat! Není to přece jen trochu moc, osvícený pane „narodniku“? Pomyslel jste vůbec na to, když jste v roce 1897 dával znovu do tisku své veledílo, které vyšlo v časopise Russkoje bogatstvo roku 1895, kam vás vede láska k různým finančním operacím a výkupům, tak typická pro všechny narodniky? Ať si čtenář vzpomene na slíbené všeobecné vzdělání „bez jakýchkoli výdajů pro stát, zemstva a lid“. A náš geniální finančník opravdu nepožaduje ani rubl od státu ani od zemstev. Ale od „lidu“? Nebo přesněji řečeno — od nemajetných rolníků ?[i] Z jejich peněz se koupí půda a zařídí gymnázia (neboť oni platí úroky a umořují investovaný kapitál), oni platí i učitelům a budou všechna gymnázia vydržovat. A ještě odpracovávání! Ale za co? Za to, odpovídá neúprosný finančník, že v nižších třídách gymnazisté za své vzdělání, stravu a bydlení neplatili (204). Ale za prvé, mezi nepracující dorost byly zařazeny jen „přípravné a dvě první gymnazijní třídy“ (206), a dále jde už částečně o dělníky. A za druhé, vždyť tyto děti vydržují jejich starší bratři, oni přece platí učitelům i za vyučování mladších. Ne, pane Južakove, nejen dnes, ale ani za Arakčejeva[154] by nebyl podobný plán vůbec realizovatelný, protože je to opravdu feudální „utopie“.
O správě gymnázií nás informuje pan Južakov velmi stručně. Pedagogické síly sice stanovil přesně a vyměřil jim všem „poměrně malý“ plat (vždyť mají zařízený byt, zaopatřené děti a je jim hrazena „polovina výdajů na oděv“) — myslíte tak 50 rublů ročně? Ne, to trochu víc: „řediteli, ředitelce a hlavnímu agronomovi 2400 rublů, inspektorovi“ atd. podle hodnosti a podle služebního žebříčku, minimálně 200 rublů nejnižším kategoriím zaměstnanců (214). Sami vidíte, že to není tak úplně špatná kariéra pro příslušníky osvícené společnosti, kteří „dali přednost“ městské škole s placením školného před zemědělským gymnáziem! Všimněte si oné „poloviny výdajů na oděv“, zaručené pánům učitelům: podle plánu našeho narodnika budou používat dílny (jak jsme už viděli), tj. „gymnazisté“ jim budou spravovat a šít šaty. Jak se jen pan Južakov stará... o pány učitele, že? Ale vždyť se stará i o „gymnazisty“, jako se dobrý hospodář stará o dobytek: musí se nakrmit, napojit, ustájit a... a připustit k páření. Račte se podívat:
„Pokud... povoleny sňatky mezi mladými lidmi, kteří ukončili studium a zůstali tři roky v gymnáziu..., bude takový tříletý pobyt v gymnáziu mnohem menším břemenem než vojenská povinnost“ (207). „Pokud budou povoleny“!! Mohou být tedy i nepovoleny? Ale vždyť na to musí být nový zákon, vážený pane pokrokáři, zákon omezující občanská práva rolníků. Ale můžeme se vůbec divit takovému „přeřeknutí“ (?) pana Južakova, jestliže si v celé své „utopii“, při nejpodrobnějším rozboru učitelských platů, odpracovávání gymnazistů apod. ani jednou nevzpomněl, že by nebylo na škodu — alespoň v „utopii“ — dát některá práva ve správě „gymnázií“ a při řízení hospodářství samotným „studentům“, kteří přece sami celou školu financují a opouštějí ji ve věku 23—25 let; to přece nejsou jen „gymnazisté“, ale i občané. Na tuto maličkost náš narodnik úplně zapomněl! Zato však otázkou „studentů“ se špatným chováním se zabýval pečlivě. „Čtvrtý typ (gymnázií) by bylo třeba zřídit pro studenty, kteří byli vyloučeni z normálních gymnázií pro špatné chování. Jestliže má veškerá mládež povinnost dosáhnout středoškolského vzdělání, bylo by nerozumné osvobodit od něho kohokoliv kvůli špatnému chování. Vyšší třídy by to mohlo svádět a pobízet k špatnému chování.“ (Na mou duši, je to tak vytištěno na s. 229!!) „Zřízení zvláštních gymnázií pro žáky, kteří byli vyloučeni pro špatné chování, by bylo logickým doplněním celého systému.“ Jmenovala by se „nápravná gymnázia“ (230).
Není tato „osvětová utopie“ podle ruského vkusu s nápravnými gymnázii pro ty darebáky, které by mohla „svést“ perspektiva, aby „se osvobodili“... od vzdělání, znamenitá!?
VI
Čtenáři si snad ještě pamatují na jeden projekt řízení průmyslu, který byl správně charakterizován jako obrozeni merkantilismu[155], jako projekt „buržoazně-byrokraticko-socialistické organizace vlastního průmyslu“[156] (s. 238) K charakteristice „plánu“ pana Južakova musíme použít ještě složitější termín. Musíme tento plán nazvat feudálně-byrokraticko-bur oazně-socialistickým experimentem. Je to dost neohrabaný čtyřúrovňový termín, ale nedá se nic dělat. Vždyť stejně neohrabaný je i plán. Zato však tento termín přesně vyjadřuje všechny charakteristické rysy „utopie“ pana Južakova. Začněme rozborem 4. úrovně. „Jedním z hlavních znaků vědeckého pojetí socialismu je plánovité regulování společenské výroby“ — správně říká právě citovaný autor[j]. V „utopii“ je tento prvek obsažen, protože hospodářství desítimiliónů dělníků je předem organizováno podle jednotného plánu. O buržoazním charakteru utopie nelze pochybovat: za prvé, střední škola podle „plánu“ pana Južakova zůstává třídní školou. A to po všech těch nabubřelých frázích, které pan Južakov vychrlil „proti“ třídní škole ve své první stati!! Pro majetné existuje jedna škola, pro nemajetné druhá; máš peníze, tak za učení zaplať, nemáš-li, pracuj. Nejen to: Viděli jsme, že je pro majetné ponechán „nynější typ“. V nynějších středních školách, např. ministerstva lidové osvěty, kryje školné jen 28,7 % celkové částky nákladů, 40 % hradí státní pokladna, 21,8 % činí podpory od jednotlivců, institucí a spolků; 3,1 % činí úroky z kapitálu a 6,4 % ostatní zdroje (Výrobní síly, oddíl XIX, s. 35). Pan Južakov tedy oproti současnému stavu třídní ráz školy ještě zdůraznil: podle jeho „plánu“ budou majetní lidé hradit jen 28,7 % hodnoty svého studia, kdežto nemajetní plnou hodnotu svého studia, a k tomu ještě to budou odpracovávat! To není špatné pro „narodnickou“ utopii, že? Za druhé plán předpokládá, že gymnázium bude v zimním období najímat dělníky, zvláště bezzemky. Za třetí je zachován protiklad mezi městem a venkovem — tento základ společenské dělby práce. Jestliže pan Južakov zavádí plánovitou organizaci společenské práce, jestliže píše „utopii“ o spojení výuky s produktivní prací, pak je zachování tohoto protikladu absurdní a svědčí o tom, že náš autor nemá ponětí o věci, kterou si předsevzal zkoumat. O této absurdnosti se zmiňovali nejen „učitelé“ dnešních žáků, ale i staří utopisté, a dokonce i náš veliký ruský utopista[157]. To pana Južakova nezajímá! Za čtvrté — a to je nejpádnější důvod, abychom nazvali tuto „utopii“ buržoazní — zůstala v ní vedle pokusu o plánovitou organizaci společenské výroby i výroba zboží. Gymnázia vyrábějí pro trh. Společenskou výrobu budou tedy ovládat zákony trhu, kterým se budou muset podřizovat i „gymnázia“! To pana Južakova nezajímá! Pravděpodobně se zeptá, jak jsme na to přišli, že výrobu budou řídit jakési zákony trhu. To všechno jsou hlouposti! Výrobu nebudou řídit zákony trhu, nýbrž příkazy pánů ředitelů zemědělských gymnázií. Voilá tout.[k] O čistě byrokratické struktuře utopických gymnázií pana Južakova jsme už mluvili. Lze očekávat, že „osvětová utopie“ prokáže užitečnou službu ruské čtenářské veřejnosti tím, že jí ukáže, jak je „demokratismus“ dnešních narodniků opravdový. Nevolnický charakter „plánu“ pana Južakova spočívá v tom, že nemajetní své studium odpracovávají. Kdyby stejný plán napsal důsledný buržoa, odpadly by první dvě úrovně a plán by v mnohém předčil narodnickou utopii a byl by také mnohem užitečnější. Odpracovávání je hospodářská podstata nevolnického zřízení. Kapitalistický řád nutí nemajetného člověka prodávat svou pracovní sílu, aby si mohl zajistit životní prostředky. Za nevolnictví musí nemajetný člověk odpracovávat životní prostředky, které dostal od statkáře. Odpracovávání nutně vyžaduje donucení k práci, neplnoprávnost toho, kdo odpracovává, to, co autor Kapitálu nazval „ausserökonomischer Zwang“[l] (III, 2, 324)[158]. Proto i v Rusku, pokud se uchovalo a uchovává odpracovávání, je jeho nutným doplňkem občanská neplnoprávnost rolníka, připoutání k půdě, tělesné tresty, právo nutit k práci. Pan Južakov tuto souvislost mezi odpracováváním a neplnoprávností nechápe, smysl pro „praktičnost“ mu však napovídá, že v souvislosti s odpracováváním by neškodilo zavést nápravná gymnázia pro ty, kdo by se opovážili vyhýbat vzdělání; že dospělí „gymnazisté“-dělníci mají zůstat v postavení neplnoletých žáků.
Ptáme se tedy, k čemu jsou našemu utopistovi první tři úrovně jeho výtvoru? Kdyby ponechal jen čtvrtou úroveň, nemohl by nikdo namítnout ani slovo, protože sám už předem jasně řekl, že píše „utopii“! Ale právě tady se odhalila jeho kleinbürgerovská podstata. „Utopie“ je na jedné straně krásná věc, ale učitelské platy pro pány inteligenty na druhé straně — to také není nic špatného. Na jedné straně — „bez jakýchkoli výdajů pro lid“, ale na druhé straně — ne, ne, brachu, pěkně zaplať nějaké ty úroky a úmor, a pak ještě odpracuj tři roky. Na jedné straně nabubřelé fráze o nebezpečnosti a škodlivosti třídního štěpení a na druhé straně čistě třídní „utopie“. V tomto věčném kolísání mezi starým a novým, v tomto kuriózním úsilí přeskočit vlastní hlavu, tj. stát nad všemi třídami, právě v tom spočívá podstata celého kleinbürgerovského světového názoru. Jestlipak znáte, milý čtenáři, spis pana Sergeje Šarapova: Ruský zemědělec. Několik myšlenek o uspořádání hospodářství v Rusku podle nových zásad. (Bezplatná příloha k časopisu Sever[159] rok 1894), Petrohrad l894? Spolupracovníkům časopisu Russkoje bogatstvo a zvláště panu Južakovovi vřele doporučujeme, aby se s ním seznámili. Jeho první kapitola má název: Mravní podmínky ruského hospodářství. Autor zde omílá myšlenky velmi blízké „narodnictví“ o tom, že je podstatný rozdíl mezi Ruskem a Západem, že na Západě převládá čistě komerční kalkulace, že tamější zaměstnavatelé i dělníci nemají žádné mravní problémy. Naproti tomu v Rusku díky tomu, že v roce 1861 byla přidělena rolníkům půda, „byla jejich existence určena zcela jiným cílem než na Západě“ (8). „Náš rolník, který dostal půdu, našel samostatný cíl existence.“ Zkrátka a dobře, byla schválena lidová výroba, jak se vyjádřil mnohem názorněji pan Nikolaj - on. Náš statkář, rozvíjí dále svou myšlenku pan Šarapov, má na blahobytu rolníka zájem, protože tento rolník svým inventářem obdělává statkářovu půdu. „Do jeho (statkářových) kalkulací se kromě úvah o vlastní prospěšnosti podniku dostává i prvek mravní, správněji psychologický“ (12. Podtrženo autorem). Pan Šarapov s patosem (který si nezadá s patosem pana Južakova) tvrdí, že u nás je kapitalismus nemožný. V naší zemi je místo kapitalismu možný a nutný „svazek pána s mužikem“ (název druhé kapitoly knihy pana Šarapova). „Hospodářství musí být založeno na úzké solidaritě pána a mužika“ (25): pán má šířit kulturu, a mužik..., no, mužik musí přirozeně pracovat! A tady pan Sergej Šarapov „po mnohých trapných omylech“ nakonec realizoval na svém statku „zmíněnou solidárnost pána s mužikem“ (26). Zavedl racionální osevní postup aj. aj., a s rolníky uzavřel tuto dohodu: rolníci dostanou od statkáře louky, pastviny a pole plus osivo na tolik a tolik děsjatin apod. Zavážou se však, že provedou všechny práce na hospodářství statkáře (vyvezou hnůj, rozházejí fosfátové hnojivo, zorají pole, zasejí, sklidí, svezou úrodu do „mé sýpky“, vymlátí apod. apod. tolik a tolik děsjatin každého druhu obilí) a navíc ještě splatí nejprve 600 rublů, potom 800, 850, 1100 a nakonec 1200 rublů (tj. každým rokem víc a víc). Peníze jsou spláceny ve lhůtách... odpovídajících lhůtám úroků splácených Šlechtické bance (36n.). Autor je samozřejmě „přesvědčeným stoupencem vesnické občiny“ (37). Říkáme: „samozřejmě“, protože kdyby neexistovaly zákony o připoutání rolníků k pozemkovému přídělu a o stavovské uzavřenosti vesnické občiny, byly by podobné typy hospodářství nemožné. Aby pan Šarapov dostal splátky od rolníků, „nedovoluje jim samostatně prodávat hotové výrobky, a proto je musí nevyhnutelně vozit a sypat do jeho sýpky“ (36). Protože by splátky od chudiny dostával s velkými obtížemi, zařídil to pan Šarapov tak, že je dostává od bohatých rolníků: bohatí rolníci si sami vyberou skupinu hospodářsky slabých, postaví se do čela tohoto výrobního družstva (38) a platí statkáři peníze bez námitek, protože od chudého rolníka je při prodeji výrobků vždy dostanou (39). „Pro mnohé chudáky, zvláště ty, kteří nemají početné rodiny, je velmi těžké pro mne pracovat. Musí se moc a moc namáhat, ale slevit nelze, protože rolníci nepřijmou do stáda dobytek toho, kdo se vyhýbá práci. Ani já ho nepřijmu, to je moje povinnost vůči rolníkům, a tak chudák chtě nechtě pracuje. Je to jistě svého druhu násilí, ale znáte výsledek? Uplyne rok nebo dva roky nájmu a chudák má zaplaceny daňové nedoplatky státu, věci ze zastavárny vyplaceny a ještě mu peníze zbudou, přestavuje chalupu... a hle! Je po bídě“ (39). Pan Šarapov „hrdě dokazuje“, že „jeho“ rolníkům (nejednou řekl „moji rolníci“) se vede dobře, protože on pěstuje kulturní plodiny, zavádí dokonce jetel a fosfátová hnojiva atd., zatímco „rolníci by sami nic nesvedli“ (35). „Všichni však přitom musí pracovat podle mých dispozic a pokynů. Určuji, které dny se bude sít, vyvážet hnůj, kosit. Celé léto u nás takřka znovu vládne nevolnický systém, ovšem kromě facek a tělesných trestů v konírně“ (s. 29).
Vidíte, že dobromyslný hospodář pan Šarapov je trochu otevřenější než osvícený publicista pan Južakov. Existuje však mezi způsobem hospodaření na statku prvního a v utopii druhého velký rozdíl? Tam i tady spočívá vše v odpracovávání; tam i tady jsme svědky přinucení buď pod nátlakem boháčů, kteří poroučejí v „občině“, nebo pod hrozbou nápravného gymnázia. Čtenář namítne, že pan Šarapov hospodaří, aby z toho měl prospěch, kdežto úředníky v utopii pana Južakova k tomu vede touha po obecném blahu. Promiňte. Pan Šarapov přímo říká, že hospodaří na základě mravních pohnutek, že odevzdává polovinu důchodu rolníkům atd., a my nemáme žádné právo ani důvod věřit mu méně než panu Južakovovi, který přece také opatřil svým utopickým učitelům naprosto neutopická „výnosná místa“. Ale kdyby některý statkář uposlechl rady pana Južakova a dal svou půdu do užívání zemědělskému gymnáziu, aby dostal od „gymnazistů“ úroky a mohl splácet peníze Šlechtické bance — („výborně zajištěná hypotéka“ podle slov samotného pana Južakova) — pak rozdíl téměř úplně zmizí. Zůstane ovšem obrovský rozdíl „v otázkách osvěty“, ale řekněte proboha, nenajímal by i pan Sergej Šarapov raději vzdělané zemědělské dělníky za 50 rublů než nevzdělané za 60 rublů?
A tak jestli ani teď pan Manuilov nechápe, proč ruští (a nejen ruští) žáci považují za nutné v zájmu práce podporovat důsledné příslušníky buržoazie a důsledné buržoazní ideje proti těm pozůstatkům starých časů, které plodí hospodářství pánů Šarapovů a „utopie“ pánů Južakovů, potom uznáváme, že se s ním těžko můžeme dorozumět, protože zřejmě mluvíme různými jazyky. Pan Manuilov patrně usuzuje podle věhlasného receptu věhlasného pana Michajlovského: Musí se převzít to nejlepší od obou — podobně jako nevěsta z Gogolovy hry[160] chtěla jednomu ženichovi vzít nos a přidat jej k bradě druhého. Nám se však zdá, že podobná úvaha je jen komickou snahou Kleinbürgera pozvednout se nad určité třídy, které se v naší skutečnosti už zformovaly a zaujaly zcela určité místo v procesu historického vývoje probíhajícího před našima očima. „Utopie“ jako přirozený a nevyhnutelný důsledek podobného rozumování nejsou již komické, nýbrž škodlivé; zvláště když vedou k nemožným a bezuzdným byrokratickým výmyslům. V Rusku pozorujeme takový jev ze zcela pochopitelných příčin zvlášť často, ale neomezuje se jen na Rusko. Ne nadarmo Antonio Labriola ve své výborné knize Essais sur la conception matérialiste de lʼhistoire (Paris, Giard et Brière, 1897) říká, a má na mysli Prusko, že k oněm škodlivým formám utopií, proti nimž bojovali před půl stoletím „učitelé“, přibyla nyní ještě jedna, a to „utopie byrokratická a berní, utopie kreténů“ (lʼutopie bureaucratique et fiscale, lʼutopie des crétins. Page 105, note).
VII
Na závěr se ještě jednou vrátíme k otázkám osvěty, ne však k takto pojmenované knize pana Južakova. Bylo už řečeno, že název knihy je příliš široký, neboť otázky osvěty se v žádném případě nekryjí s otázkami školství, osvěta není omezena na školu. Kdyby se pan Južakov skutečně zabýval „otázkami osvěty“ zásadně a analyzoval vztahy mezi různými třídami, nemohl by se vyhnout otázce vlivu kapitalistického vývoje Ruska na osvětu širokých vrstev pracujících. Této otázky se dotkl další spolupracovník časopisu Russkoje bogatstvo, pan Michajlovskij, v 11. č z r. 1897. Poukazuje na slova pana Novuse, že Marx se nebál a plným právem se nebál psát o „tuposti venkovského života“[161], že viděl zásluhu kapitalismu a buržoazie na „odstranění této tuposti“, a píše:
„Nevím, kde vlastně Marx napsal tato hrubá (?) slova. . .“ Přiznání, že nezná jedno z nejdůležitějších Marxových děl (totiž Manifest), je charakteristické! Ještě charakterističtější je však další výrok: „...ale už dávno víme, že byl-li Alexandr Makedonský velký hrdina, přece jen není třeba kvůli tomu dělat zbytečný rozruch. Marx byl vůbec nevybíravý ve výrazech a napodobovat ho v tomto směru je ovšem přinejmenším nemoudré. Ale i tak jsem přesvědčen (poslouchejte!), že uvedený výraz použil Marx jen z rozmaru. A jestliže generace, kterou stejně jako pana Zlatovratského trápily složité otázky vesnického života, prožila mnoho zbytečného hoře, čeká hoře — i když trochu jiné — i tu generaci, která je vychovávána v pohrdání k ‚tuposti venkovského života‘.. .“ (s. 139).
Pro pana Michajlovského, který nejednou prohlásil, že souhlasí s Marxovou ekonomickou doktrínou, je velmi charakteristické, že tuto doktrínu vůbec nechápe, což mu dovoluje „sebejistě“ prohlásit, že Novusem citovaná slova Marx pronesl prostě v zápalu, že si nevybíral ve výrazech, že to byl jednoduše jeho rozmar! Ne, pane Michajlovskij, to se strašně mýlíte. Tato slova nejsou rozmarem, ale projevem jednoho z nejzákladnějších a nejdůležitějších rysů celého Marxova světového názoru teoretického i praktického. Těmito slovy je jasně vyjádřeno přiznání pokrokovosti přesunu obyvatelstva ze zemědělství do průmyslu, z vesnic do měst, který je jedním z nejcharakterističtějších znaků kapitalistického vývoje, který lze pozorovat jak na Západě, tak v Rusku. V článku K charakteristice ekonomického romantismu jsem už mluvil o tom, jak velký význam má tento Marxův názor, přijatý všemi „žáky“, jak ostře kontrastuje se všemi romantickými teoriemi, počínaje starým Sismondim a konče panem N. -onem. Tam jsem rovněž ukázal (s. 39)[162], že tento názor vyjádřil Marx zcela jednoznačně i v Kapitálu (I. Band, 2-te Aufl., S. 527-528)[163], a také Engels v práci Postavení dělnické třídy v Anglii[164]. Můžeme sem připojit i Marxův spis Der Achtzehnte Brumaire des Louis Bonaparte (Hamb. 1885. Cf. S. 98[165])[m]. Oba autoři vyložili tak podrobně své názory o této otázce a tak často je při nejrůznějších příležitostech opakovali, že jen člověku, který jejich učení vůbec nezná, mohlo napadnout označit slovo „tupost“ v uvedeném citátu prostě za „hrubost“ a „rozmar“. Pan Michajlovskij by si konečně mohl vzpomenout i na ten fakt, že všichni stoupenci těchto autorů se vždy o mnohých praktických otázkách vyjadřovali v duchu tohoto učení, hájili např. úplnou volnost pohybu, vystupovali proti plánům darovat dělníkovi kousek půdy nebo vlastní domek atp.
Dále pan Michajlovskij v citované tirádě obviňuje Novuse a lidi stejného smýšlení z toho, že vychovávají současnou generaci „v pohrdání k tuposti venkovského života“. To není pravda. „Žáci“ by ovšem zasloužili důtku, kdyby se „pohrdavě“ chovali k vesničanům, zdeptaným nouzí a nevědomostí, ale ani jednomu z nich by pan Michajlovskij nemohl dokázat takový postoj. Když žáci mluví o „tuposti venkovského života“, ukazují současně jaké východisko z této situace přináší vývoj kapitalismu. Opakujeme to, co už jsme řekli ve stati o ekonomickém romantismu: „Jestliže převaha města je nezbytná, pak jenom přesun obyvatelstva do měst může paralyzovat (z historie vidíme, že skutečně paralyzuje) jednostranný charakter této převahy. Jestliže se město nevyhnutelně dostává do privilegovaného postavení, pak jenom příliv vesnického obyvatelstva do měst, jenom toto míšení a splývání zemědělského a nezemědělského obyvatelstva může pozvednout vesnické obyvatelstvo z jeho bezmocnosti. Proto na reakční nářky a stesky romantiků odpovídá nová teorie tím, že právě toto sblížení životních podmínek zemědělského a nezemědělského obyvatelstva vytváří podmínky pro odstranění protikladu mezi mestem a venkovem “[n]
To není pohrdavý vztah k „tuposti venkovského života“, nýbrž snaha najít z něho východisko. Z takových názorů vyplývá jen „pohrdavý vztah“ k těm učením, která volají po „hledání jiných cest pro vlast“, místo aby hledala východisko v této cestě a v jejím dalším průběhu.
Rozdíl mezi narodniky a „žáky“, pokud jde o význam přesunu obyvatelstva ze zemědělství do průmyslu, nespočívá jen v zásadních teoretických neshodách a v různém hodnocení fakt ruské historie a přítomnosti, ale i v různém názoru na řešení praktických otázek spojených s tímto procecem. „Žáci“ jsou přirozeně přesvědčeni, že je nutné zrušit všechna zastaralá omezení pohybu a stěhování rolníků z vesnic do měst, ale tato omezení narodnici buď přímo obhajují, nebo tyto otázky opatrně obcházejí (což je prakticky totéž co obhajoba). A pan Manuilov by si na tomto příkladě mohl ujasnit pro něj tak kuriózní skutečnost, že „žáci“ se solidarizují s mluvčími buržoazie. Důsledný buržoa bude vždycky pro zrušení uvedených omezení pohybu, ale dělník má na tomto zrušení životní zájem. Jejich solidarita je tedy naprosto přirozená a nevyhnutelná. Naproti tomu pro pozemkové vlastníky (velké i malé, přičinlivé mužiky nevyjímaje) je toto přesunování obyvatelstva do průmyslu nevýhodné, a proto se usilovně snaží jej zadržet za podpory teorií pánů narodniků.
Shrnujeme: pokud jde o významný fakt, že kapitalismus ovlivňuje odliv obyvatelstva ze zemědělství, prokázal pan Michajlovskij naprosté nepochopení Marxova učení a s tím související neshody mezi ruskými „žáky“ a narodniky obešel jak v teorii, tak i v praxi nicneříkajícími frázemi.
Napsáno ve vyhnanství
roku 1897
Poprvé otištěno roku 1898
ve sborníku
Vladimír Iljin, Ekonomičeskije eťudy i staťji, PetrohradPodle textu sborníku
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Stavy předpokládají rozdělení společnosti na třídy, neboť jsou jednou z forem třídních rozdílů. Když mluvíme o třídách, rozumíme tím vždy nestavovské třídy kapitalistické společnosti.
b Jedno nebo druhé, velevážený pane Kleinbürger: buď mluvíte o společnosti rozdělené na třídy, nebo o společnosti třídně nerozdělené. V prvním případě ani nemůže existovat netřídní vzdělání. V druhém případě nemůže existovat ani třídní stát, ani třídní národ, ani lidé patřící k jedné z tříd. V každém případě je tato fráze nesmyslná a obsahuje jen naivní přání Kleinbürgera, který zbaběle zavírá oči před nejcharakterističtějšími znaky současné skutečnosti.
c Velmi dobře cítíme, že pro spolupracovníky časopisu Russkoje bogatstvo je nesmírně těžké takový argument pochopit. Opět to pramení z toho, že nechápou ani „žáky“, ani „učitele“.
Podívejte se, jak dokazoval např. jeden z „učitelů“ již v roce 1845 prospěšnost zrušení obilních zákonů pro anglické dělníky. Toto zrušení, psal, udělá z pachtýřů „liberály, tj. uvědomělé buržoy“ a tento růst uvědomělosti na jedné straně vede nutně k témuž růstu uvědomělosti i druhé strany. (Fr. Engels, The condition of the working class in England in 1844, New York 1887, p. 179. [Postavení dělnické třídy v Anglii v roce 1844][151] Red.) Pročpak vy, spolupracovníci časopisu Russkoje bogatstvo, pouze hrbíte hřbet před „učiteli“, ale neusvědčíte je z „propagandy buržoazních idejí“?
d Pokud jde o věkové složení obyvatelstva v Rusku, připadá podle Buňakovského na 1000 obyvatel 485 ve věku do 20 let a 576 ve věku do 25 let.
e — s. 237. Obě mnohoznačné pomlky v této tirádě vyznačil tečkami pan Južakov. Sami bychom se neodvážili vypustit ani jedno písmeno.
f „Gymnazijní hospodářství vedené zkušeným a vzdělaným hospodářem je moderně vybaveno a disponuje potřebným množstvím dovedných a vzdělaných pracovníků, takže by mělo být výnosným hospodářstvím, které si může dovolit najmout potřebný počet pracovních sil, z nichž někteří zasloužilí (sic!) by se mohli podílet na výnosu. V některých případech by se to asi muselo praktikovat, zvláště u bezzemků, kteří ukončili studium na tomto gymnáziu“ (204).
g Podle údajů odboru pro zemědělství a vesnický průmysl činí průměrná mzda stálého zemědělského dělníka v evropském Rusku 61 rublů 29 kopějek (za desítiletí 1881—1891) a celé zaopatření 46 rublů.
h Zde je úplný výčet těch kategorií šťastlivců, kteří jsou osvobozeni od zemědělských gymnázií: „majetní, osoby v polepšovnách, mohamedánské dívky, příslušníci malých neruských národností, fanatičtí sektáři, slepci, hluchoněmí, idioti, blázni, chronicky nemocní, nemocní nakažlivými chorobami a zločinci“ (231). Po přečtení tohoto seznamu se nám bolestí sevřelo srdce: pane bože, pomyslili jsme si, jestlipak se nám podaří dostat mezi osvobozené alespoň naše příbuzné a přátele! Do první kategorie? Na to bychom neměli dost peněz! Ženy se nám snad ještě podaří podvodně zapsat mezi mohamedánské dívky, ale co s muži? Jedinou nadějí je třetí kategorie. Víme, že pan Michajlovskij, kolega pana Južakova z redakce, už jednoduše zařadil mezi příslušníky neruských národností P. B. Struveho; snad bude tak laskav a zařadí nás také alespoň mezi „příslušníky malých neruských národností“, aby naši nejbližší příbuzní a přátelé nemuseli chodit do zemědělských gymnázií!
ch — s. 216 ; 10 000 rublů na gymnázium.
i Protože zámožných rolníků se to netýká. Pan Južakov sám tuší, že „i určité procento zemědělského obyvatelstva bude raději posílat své děti do městských středních škol, kde se musí platit školné“ (230). Bodejť by ne!
j Novoje slovo, duben 1897. Vnitropolitický přehled.
k To je vše. Red.
l — mimoekonomické přinucení. Red.
m Pan Novus ovšem nemyslel, že pan Michajlovskij tak nezná Marxovo dílo, jinak by ocitoval celou Marxovu větu: Die Bourgeoisie hat das Land der Herrschaft der Stadt unterworfen. Sie hat enorme Städte geschaffen, sie hat die Zahl der städtischen Bevölkerung gegenüber der ländlichen in hohem Grade vermehrt und so einen bedeutenden Teil der Bevölkerung dem Idiotismus des Landlebens entrissen. (Buržoazie podrobila venkov panství města. Vybudovala ohromná města, zvýšila značně počet městského obyvatelstva proti venkovskému a vymanila tak značnou část obyvatelstva z tuposti venkovského života. (K. Marx-B. Engels, Spisy 4, Praha 1958, s. 432. Red. V MIA zde.)
148 Stať Perly narodnické plánomanie napsal V. I. Lenin v sibiřském vyhnanství koncem roku 1897 pro časopis Novoje slovo. Tehdy ještě nevěděl, že vláda časopis v prosinci 1897 zastavila.
Roku 1898 zařadil Lenin stať do sborníku Ekononiičeskije eťudy i staťji.
149 Žáci — Marxovi a Engelsovi stoupenci. Tento termín se používal v 90. letech 19. století pro legální označení marxistů.
150 Jde o historicko-etickou národohospodářskou školu, která vznikla v 70. letech 19. století v Německu. Jejími představiteli byli G. Schmoller, L. Brentano a další katedroví socialisté.
151 K. Marx — B. Engels, Spisy 2, Praha 1957, s. 481. V MIA zde.
152 Výraz „dosahuje Herkulových sloupů“ znamená „dojít ad absurdum“. Podle starořecké mytologie postavil tyto sloupy Herkules (Herakles). Staří Řekové je považovali za konec světa.
153 Korobočková — jedna z postav Gogolových Mrtvých duší (1842), skoupá, malicherná a omezená statkářka, „dubová hlava“, jak říká Gogol. Toto jméno se stalo symbolem malicherného lakomství a omezenosti.
154 Jde o období činnosti A. A. Arakčejeva, všemocného favorita Pavla I. a Alexandra I. Jeho jméno je symbolem celé éry bezuzdného policejního despotismu a vojenské zvůle (arakčejevština). Pro arakčejevský režim bylo charakteristické kruté potlačování revolučního hnutí utlačovaného lidu a jakéhokoli liberalismu.
Arakčejev se zvláště smutně proslavil zaváděním vojenských osad, jejichž cílem bylo snížení výdajů na armádu. Jejich obyvatelstvo muselo vedle vojenských povinností vykonávat také zemědělské práce, a tak si vydělávat na živobytí. Život ve vojenských osadách se vyznačoval neuvěřitelnými surovostmi, násilím, vynucovanou disciplínou a malichernými předpisy a nařízeními, ovlivňujícími negativně celý život lidí.
155 Merkantilismus — systém ekonomických názorů a ekonomická politika řady evropských států v l5.—18. století. Napomáhal hromadění kapitálu a rozvoji obchodu. Stoupenci merkantilismu ztotožňovali bohatství národa s penězi a byli přesvědčeni, že společenské bohatství musí mít výhradně formu mincí z ušlechtilých kovů. Státy, které byly ovlivněny merkantilismem, se snažily regulovat zahraniční obchod tak, aby vývoz zboží převládal nad dovozem. Tento cíl sledovala také politika podporování domácího průmyslu regulací dovozu zahraničních výrobků prostřednictvím celních poplatků, vyplácením subvencí manufakturám apod. Ekonomická politika merkantilismu vedla k ještě většímu vykořisťování pracujících.
156 Takto charakterizoval P. B. Struve návrh člena vědeckého výboru ministerstva financí Gurjeva v stati Současné otázky vnitřního života, která byla podepsána P. B. (Novoje slovo, 1897, č. 7, duben, s. 238).
157 Veliký ruský utopista — N. G. Černyševskij
158 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 338. V české sekci MIA zde.
159 Sever — literárně umělecký týdeník. Vycházel v letech 1888—l 914 v Petrohradě.
160 Nevěsta z Gogolovy hry — Agafja Tichonovna, postava z Gogolovy komedie Ženitba (1833).
161 K. Marx - B. Engels, Manifest Komunistické strany (Spisy 4, Praha 1958, s. 432. V MIA zde.) Lenin bude ještě citovat toto dílo podrobněji (viz poznámku [m] tohoto svazku).
162 V. I. Lenin se odvolává na s. 39 časopisu Novoje slovo, č. 9, červen 1897, kde je uveřejněna tato část jeho stati K charakteristice ekonomického romantismu (viz tento svazek zde).
163 K. Marx, Kapitál I, Praha 1954, s. 535. V MIA zde.
164 K. Marx-B. Engels, Spisy 2, Praha 1961, s. 476—477. V MIA zde.
165 K. Marx-B. Engels, Spisy 8, Praha 1960, s. 229—230. V MIA zde.