Vladimír Iljič Lenin
Úkoly ruských sociálních demokratů[125]
Předmluva k druhému vydání Předmluva ke třetímu vydání (Úkoly ruských sociálních demokratů) Svaz boje k petrohradským dělníkům a socialistům
Předmluva k druhému vydání[126]
Tato brožura, jejíž druhé vydání z agitačních důvodů právě vychází, byla napsána přesně před pěti lety. Za tuto krátkou dobu udělalo naše mladé dělnické hnutí tak velký krok vpřed, postavení ruské sociální demokracie a stav jejích sil se natolik podstatně změnily, že se možná bude zdát podivné, proč je zapotřebí pouze přetisknout starou brožuru. Cožpak se Úkoly ruských sociálních demokratů v roce 1902 nijak nezměnily proti roku 1897? Což ani o krok nepokročily v tomto směru názory samotného autora, který tehdy teprve hodnotil „první zkušenosti“ ze své stranické práce?
Takové (nebo podobné) otázky si zřejmě položí řada čtenářů. Abychom na ně mohli odpovědět, odvoláváme se na brožuru Co dělat? a mnohé z toho, co je tam řečeno, doplníme. Odvoláváme se na ni proto, abychom ukázali, jak autor vysvětluje své názory na současné úkoly sociální demokracie; doplníme to, co se tam (s. 31—32, 121, l38)[a] říká o podmínkách, za nichž vznikala nyní nově vydávaná brožura, a o tom, jaký má vztah k onomu zvláštnímu „období“ ve vývoji ruské sociální demokracie. Ve zmíněné brožuře (Co dělat?) jsem uvedl čtyři taková období. Poslední z nich zahrnuje „přítomnost, částečně i budoucnost“, jako třetí období je nazývána převaha (nebo přinejmenším rozsáhlé rozšíření) „ekonomického“ směru[127] v letech 1897—1898, druhým obdobím léta 1894—1898 a prvním léta 1884—1894. V druhém období na rozdíl od třetího nejsou patrné žádné rozpory mezi samotnými sociálními demokraty. Sociální demokracie byla v té době ideově jednotná a už tehdy došlo k pokusu sjednotit se také prakticky, organizačně (založení Sociálně demokratické dělnické strany Ruska)[128]. Hlavní pozornost sociálních demokratů se tehdy nesoustřeďovala na objasňování a řešení různých vnitrostranických otázek (jako ve třetím období), nýbrž na ideologický boj proti odpůrcům sociální demokracie a na rozvinutí praktické stranické práce.
Mezi teorií a praxí sociálních demokratů nebyl onen antagonismus, který existoval v období „ekonomismu“.
A tato brožura právě zrcadlí zvláštnosti tehdejšího postavení a tehdejších „úkolů“ sociální demokracie. Vyzývá k prohlubování a rozšiřování praktické práce a nevidí žádné „překážky“ v nevyjasněnosti některých obecných názorů, zásad a teorií, nevidí obtíže ve spojování politického a ekonomického boje (obtíže, které tehdy neexistovaly). Brožura adresuje své zásadní výklady odpůrcům sociální demokracie, narodovoljovcům[129] a narodopravovcům[130], a snaží se vysvětlit nedorozumění a vymýtit předsudky, které jim nedovolují zapojit se do nového hnutí.
Dnes, kdy je éra „ekonomismu“ zřejmě na ústupu, se stanovisko sociálních demokratů opět shoduje se stanoviskem, které zaujímali před pěti lety. Naše dnešní úkoly jsou ovšem mnohem složitější, jak to odpovídá obrovskému rozmachu hnutí za tuto dobu, ale hlavní zvláštnosti daného okamžiku tvoří jen zvláštnosti „druhého“ období, spočívající na širší základně a uplatňující se ve větším rozsahu. Nesoulad mezi naší teorií, programem, taktickými úkoly a praxí mizí přímo úměrně ústupu ekonomismu. Můžeme a musíme znovu odhodlaně vyzývat k prohlubování a rozvíjení praktické činnosti, protože teoretické předpoklady této činnosti jsou už do značné míry splněny. Musíme znovu věnovat obzvláštní pozornost těm ilegálním směrům v Rusku, které nejsou zaměřeny sociálně demokraticky; máme před sebou opět v podstatě tytéž „vyzrálé“ směry jako v první polovině devadesátých let minulého století, jenže mnohem vyspělejší a vyhraněnější.
Narodovoljovci se dostali při odkládání svého starého hávu až k přeměně v „socialisty-revolucionáře“[131], už tím názvem jakoby ukazovali, že se zastavili v polovině cesty. Od starého („ruského“ socialismu) se odtrhli, a k novému (sociální demokracii) se nepřipojili. Jedinou teorii revolučního socialismu, kterou zná současné lidstvo, tj. marxismus, odkládají do archívu na základě buržoazní (,‚socialisté“!) a oportunistické („revolucionáři“!) kritiky. Bezideovost a bezzásadovost je vede v praxi k „revoluční dobrodružnosti“, projevující se v jejich snaze házet do jednoho pytle takové sociální vrstvy a třídy, jako inteligenci, proletariát a rolnictvo, a v jejich hlučném propagování „systematického“ teroru, v jejich pozoruhodném minimálním agrárním programu (socializace půdy — družstva — připoutanost k přídělové půdě; viz Jiskra[132], č. 23 a 24[b]‚ v jejich poměru k liberálům (viz Revoljucionnaja Rossija[133], č. 9 a recenzi o časopise Osvobožděnije[134] od pana Žitlovského v 9. čísle časopisu Sozialistische Monatshefte[135]) i v mnohém jiném, o čemž budeme patrně muset ještě nejednou mluvit. V Rusku ještě existují takové sociální živly a takové podmínky, které jsou zdrojem inteligentské kolísavosti a které vyvolávají přání radikálně smýšlejících jedinců spojovat staré a odumřelé s módním a bezduchým, což jim brání přimknout se k proletariátu podstupujícímu svůj třídní boj, takže ruská sociální demokracie se bude ještě muset vypořádávat se směrem nebo směry podobnými „sociálně revolučnímu“, dokud je vývoj ke kapitalismu a zostření třídních rozporů nepřipraví o všechnu půdu.
Narodopravovci, kteří se roku 1897 vyznačovali stejnou nerozhodností (viz dále, s. 20-22)[c] jako dnešní socialisté-revolucionáři, zmizeli proto velmi rychle ze scény. Ale jejich „rozumná“ myšlenka — naprosto striktně oddělit požadavek politické svobody od socialismu — nezapadla a zapadnout ani nemohla, protože v Rusku jsou mezi nejrůznějšími vrstvami velkoburžoazie i maloburžoazie velmi silné a stále sílící liberálně demokratické proudy. Proto se zákonitým nástupcem narodopravovců, jejich nesporným, důsledným a vyzrálým pokračovatelem stalo liberální Osvobožděnije, které by chtělo kolem sebe shromáždit představitele buržoazní opozice v Rusku. Právě tak jako musí nutně přezrávat a odumírat staré předreformní Rusko, patriarchální rolnictvo a inteligence starého typu, schopné nadchnout se stejnou měrou pro občinu, zemědělská družstva i „nepostižitelný“ teror, tak nutně musí růst a dozrávat majetné třídy kapitalistického Ruska, buržoazie i maloburžoazie se svým rozumným liberalismem, jehož představitelé si začínají uvědomovat, že nemá cenu vydržovat tupou, barbarskou a nákladnou absolutistickou vládu, která nikoho sebeméně nechrání před socialismem, když buržoazie i maloburžoazie se domáhá evropských forem třídního boje a třídní nadvlády a (v období probuzení a růstu proletariátu) se přirozeně snaží zastírat své buržoazní třídní zájmy odmítáním třídního boje vůbec.
Máme proto zač poděkovat pánům liberálním statkářům, kteří se pokoušejí založit „zemstevní konstituční stranu“[136]. Za prvé, začněme nejméně důležitou věcí, poděkujme jim za to, že vzali ruské sociální demokracii pana Struveho a přeměnili ho jednou provždy z kvazimarxisty v liberála, a tak nám umožnili demonstrovat celému světu na reálném příkladě pravý význam bernsteinismu, zejména ruského. Za druhé, Osvobožděnije nám svou snahou udělat z různých vrstev ruské buržoazie uvědomělé liberály pomůže urychlit přeměnu stále většího počtu dělníků v uvědomělé socialisty. U nás bylo a je tolik nevyhraněného, liberálně narodnického kvazisocialismu, že nový liberální směr je proti tomu nesporným krokem vpřed. Teď už můžeme dělníkům bez obtíží představit ruskou liberální a demokratickou buržoazii v praxi a vysvětlit nezbytnost samostatné dělnické politické strany, která by měla tvořit jeden celek s mezinárodní sociální demokracií. Inteligenci budeme moci velmi jednoduše vyzvat, aby zaujala rozhodné stanovisko: liberalismus, nebo sociální demokracie. Polovičaté teorie a směry budou pak rychle rozdrceny mezi mlýnskými kameny obou těchto mohutnějících a sílících „antipodů“. Za třetí, což je ovšem nejdůležitější, poděkujme liberálům, jestliže svou opozicí naruší spojenectví samoděržaví s některými vrstvami buržoazie a inteligence. Říkáme „jestliže“, protože liberálové svým koketováním se samoděržavím, vychvalováním pokojné kulturní práce, či válkou proti „tendenčním“ revolucionářům atd. nenarušují ani tak samoděržaví, jako spíše boj proti samoděržaví. Budeme-li vytrvale a nemilosrdně odhalovat každou polovičatost liberálů, každý jejich pokus o koketování s vládou, oslabíme tím toto zrádcovství v politické činnosti pánů liberálních buržoů, ochromíme tím jejich levou ruku a zajistíme co možná nejlepší pracovní výsledky jejich pravé ruky.
Narodovoljovci a narodopravovci učinili tedy velmi značný pokrok v rozvinutí, upřesnění a zformulování svých skutečných snah a svého skutečného charakteru. Boj, který měl v první polovině devadesátých let minulého století charakter vzájemného boje malých kroužků revoluční mládeže, se nyní opakuje a přechází v rozhodný boj zralých politických směrů a opravdových politických stran.
Druhé vydání Úkolů proto může být užitečné i tím, že připomene mladým členům strany její nedávnou minulost, že ukáže, jak se v koexistenci s jinými směry postupně vyhraňovalo nynější postavení sociálních demokratů, a pomůže jim lépe a zřetelněji si uvědomit aktuální „úkoly“, které jsou v podstatě stejné, ale už složitější.
Sociální demokracie má nyní před sebou zvlášť naléhavý úkol — skoncovat s jakoukoli dezorganizovaností a rozkolísaností ve svých řadách, ještě více se semknout a organizačně sjednotit pod praporem revolučního marxismu, zaměřit veškeré úsilí k sjednocení všech sociálně demokratických funkcionářů, k prohloubení a rozšíření jejich činnosti, a současně věnovat velkou pozornost tomu, aby co největší množství inteligence a dělníků pochopilo pravý význam obou zmíněných směrů, s nimiž sociální demokracie musí už dávno počítat.
Srpen 1902 N. Lenin
Po prvé otištěno v prosinci 1902
v brožuře vydané v Ženevě
Zahraniční ligou ruské
revoluční sociální demokraciePodle brožury
Předmluva k třetímu vydání
Třetí vydání této brožury vychází v etapě vývoje revoluce v Rusku, podstatně odlišné nejen od roku 1897, kdy tato brožura byla napsána, ale i od roku 1902, kdy vyšlo její druhé vydání. Nemusíme ani říkat, že brožura podává pouze stručný přehled úkolů celé sociální demokracie a nepoukazuje konkrétně na současné úkoly, odpovídající jak nynějšímu stavu dělnického a revolučního hnutí, tak i nynějšímu stavu Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Současným úkolům naší strany jsem věnoval brožuru Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci (Ženeva 1905)[d]. Porovnají-li čtenáři obě brožury, mohou posoudit, zda se autorovy názory na obecné úkoly sociální demokracie a na současné konkrétní úkoly vyvíjely v dané linii. Důležitost takového porovnání je evidentní mimo jiné po nedávném útoku vůdce naší liberálně monarchistické buržoazie pana Struveho, který v listu Osvobožděnije obvinil revoluční sociální demokracii (a to III. sjezd SDDSR[137]) z buřičského a abstraktně revolučního pojetí otázky ozbrojeného povstání.[138] Už v listu Proletarij[139] (č. 9, Revoluce učí)[e] jsme připomněli, že pouhé srovnání Úkolů ruských sociálních demokratů (1897), Co dělat? (l902)[f] a listu Proletarij (1905) vyvrací obvinění osvobožděnovců[140] a dokazuje souvislost vývoje sociálně demokratických názorů na povstání a vývoje revolučního hnutí v Rusku. Obvinění osvobožděnovců je jen oportunistickým projevem stoupenců liberální monarchie, kteří se snaží zastřít, že zradili revoluci, že zradili zájmy lidu a že se chtějí dohodnout s carskou vládou.
Srpen 1905 N. Lenin
Otištěno na podzim 1905
v brožuře vydané ÚV SDDSR
v ŽenevěPodle brožury
(Úkoly ruských sociálních demokratů)
Pro druhou polovinu devadesátých let je typické, že značně vzrostl zájem o formulování a řešení problémů revoluce v Rusku. Vznik nové revoluční strany narodopravovců, stále větší vliv a úspěchy sociálních demokratů a vnitřní vývoj narodovoljovství vedly k tomu, že jak v socialistických kroužcích inteligence i dělníků, tak v ilegální literatuře se s velkým zájmem debatuje o programových otázkách. Pokud jde o ilegální literaturu, stačí poukázat na Naléhavou otázku a Manifest (1894) strany Narodnoje pravo, na Leták Skupiny narodovoljovců, na časopis Rabotnik, vydávaný v zahraničí Svazem ruských sociálních demokratů[141], na stále intenzívnější vydávání revolučních brožur v Rusku, a to hlavně brožur pro dělníky, na agitační činnost sociálně demokratického petrohradského Svazu boje za osvobození dělnické třídy v souvislosti s významnými petrohradskými stávkami roku 1896 atd.
V současné době (konec roku 1897) je z našeho hlediska nejdůležitější praktická činnost sociálních demokratů. Zdůrazňujeme praktickou stránku sociálního demokratismu, protože po teoretické stránce je už zřejmě za námi i nejhorší období jeho tvrdošíjného nepochopení ze strany odpůrců a jejich intenzívního úsilí potlačit nový směr už při jeho vzniku, i období nadšeného obhajování základů sociálního demokratismu. Podstatné a základní rysy teoretických názorů sociálních demokratů jsou nyní dostatečně vyjasněny. Totéž však nemůžeme říci o praktické stránce sociálního demokratismu, o jeho politickém programu, o metodě práce a o jeho taktice. Zdá se nám, že právě v této oblasti vzniká nejvíce nedorozumění a vzájemného nepochopení, pro které se nemohou plně sblížit se sociálním demokratismem ti revolucionáři, kteří se teoreticky naprosto rozešli s narodovoljovstvím a v praxi buď dospívají vlivem okolností k propagandě a agitaci mezi dělnictvem, a dokonce i k tomu, že svoji činnost mezi dělnictvem budují na bázi třídního boje, nebo se snaží budovat svůj program a veškerou revoluční činnost na demokratických zásadách. Nemýlíme-li se, lze tuto poslední charakteristiku aplikovat na dvě revoluční skupiny, koexistující v současné době v Rusku se sociálními demokraty, totiž na narodovoljovce a narodopravovce.
Proto si myslíme, že je zvlášť aktuální pokusit se vysvětlit praktické úkoly sociálních demokratů a zdůvodnit, proč ze tří existujících programů pokládáme jejich za nejrozumnější, a proč si myslíme, že uváděné námitky vyplývají ve většině případů z nedorozumění.
Jak je známo, sociální demokraté považují za svůj praktický úkol vést třídní boj proletariátu a organizovat tento boj s jeho dvojím zaměřením: socialistickým (bojovat proti třídě kapitalistů, odstranit třídní zřízení a vybudovat socialistickou společnost[142]) a demokratickým (bojovat proti absolutismu a dosáhnout politické svobody v Rusku a demokratizace politického i společenského zřízení Ruska). Řekli jsme: jak je známo. A opravdu, ruští sociální demokraté od samého počátku své existence jako zvláštní sociálně revoluční směr vždy zcela jednoznačně poukazovali na tento cíl své činnosti, vždy zdůrazňovali, že třídní boj proletariátu má dvojí zaměření i obsah, vždy trvali na pevném sepětí svých socialistických a demokratických úkolů, sepětí názorně vyjádřeném v přijatém názvu. Přesto se ještě často setkáváme se socialisty, kteří mají o sociálních demokratech ty nejzvrácenější názory, obviňují je z ignorování politického boje atp. Zastavme se tedy na chvíli u charakteristiky obou stránek praktické činnosti ruské sociální demokracie.
Začněme s činností socialistického charakteru. Zdálo by se, že od té doby, co sociálně demokratický Svaz boje za osvobození dělnické třídy v Petrohradě začal vyvíjet svou činnost mezi petrohradskými dělníky, měl by být charakter činnosti sociálních demokratů v tomto směru zcela jasný. Socialistický charakter činnosti ruských sociálních demokratů tkví v tom, že propagují učení vědeckého socialismu, že šíří mezi dělnictvem správné chápání současného společenskoekonomického zřízení, jeho základů a vývoje, různých tříd ruské společnosti, jejich vzájemného vztahu, vzájemného boje těchto tříd, úlohy dělnické třídy v tomto boji a jejího poměru k zanikajícím a rozvíjejícím se třídám, k minulosti a budoucnosti kapitalismu, dějinného úkolu mezinárodní sociální demokracie a ruské dělnické třídy. S propagací je nerozlučně spjata agitace mezi dělníky, která vystupuje přirozeně do popředí za dnešních politických podmínek v Rusku a při současné úrovni rozvoje dělnictva. Agitace mezi dělnictvem spočívá v tom, že se sociální demokraté účastní všech živelných akcí v rámci boje dělnické třídy, všech srážek dělníků s kapitalisty kvůli pracovní době, mzdě, pracovním podmínkám atd. Naším úkolem je spojit svou činnost s praktickými, společenskými otázkami života dělníků, pomáhat jim zorientovat se v těchto otázkách, upozorňovat je na nejhorší zlořády, pomáhat jim přesněji a účelněji formulovat své požadavky vůči zaměstnavatelům, vštěpovat jim vědomí vzájemné solidarity, vědomí společných zájmů a společné věci všeho ruského dělnictva jakožto jednotné dělnické třídy, tvořící součást světové armády proletariátu. Organizování dělnických kroužků, navazování pravidelného ilegálního spojení těchto kroužků s ústřední skupinou sociálních demokratů, vydávání a rozšiřování dělnické literatury, získávání informací ze všech center dělnického hnutí, vydávání agitačních letáků a provolání a rozšiřování těchto tiskovin, školení potřebného počtu zkušených agitátorů — to je stručný přehled činnosti ruské sociální demokracie ve prospěch socialismu.
V první řadě se musíme orientovat na tovární dělníky ve městech. Ruská sociální demokracie nesmí tříštit své síly, musí se soustředit na průmyslový proletariát, který nejlépe chápe sociálně demokratické myšlenky, je intelektuálně a politicky nejvyspělejší a také nejvýznamnější, protože je početný a protože je soustředěn ve velkých politických střediscích země. Prvním a naléhavým úkolem sociální demokracie je tedy vytvoření pevné revoluční organizace mezi továrními dělníky ve městech; nesplnit tento úkol by bylo v dnešní době velmi nerozumné. Tím, že zdůrazňujeme nutnost soustředit se na práci mezi dělnictvem v továrnách a závodech a vystupujeme proti tříštění sil, nechceme rozhodně říci, že by ruská sociální demokracie měla přehlížet ostatní vrstvy ruského proletariátu a dělnické třídy. Nikoli. Už samy životní podmínky nutí ruského továrního dělníka navazovat neustále nejtěsnější spojení s domáckými výrobci, s tímto průmyslovým proletariátem, roztroušeným mimo továrny po městech a vesnicích, který je v daleko horší situaci. Ruský tovární dělník je v bezprostředním styku i s vesnickým obyvatelstvem (často má svou rodinu na vesnici), a musí se proto sbližovat jak s vesnickým proletariátem, s mnoha milióny stálých zemědělských dělníků a nádeníků, tak i s ožebračeným rolnictvem, které se drží ubohých kousků půdy, ale žije z všelijakých příležitostných prací a „výdělků“, tj. z téže námezdní práce. Ruští sociální demokraté považují nyní za nevhodné orientovat se na domácké výrobce a zemědělské dělníky, ale rozhodně nechtějí tuto vrstvu opomíjet a budou se snažit, aby se vyspělí dělníci dozvěděli také o životních podmínkách domáckých a zemědělských dělníků, aby ve styku se zaostalejšími vrstvami proletariátu šířili i mezi ně myšlenky třídního boje, socialismu a politických úkolů ruské demokracie a zvláště ruského proletariátu. Bylo by neúčelné posílat agitátory k domáckým a zemědělským dělníkům, dokud je tolik práce mezi továrním dělnictvem ve městech; v mnoha případech se však socialistický dělník, ať chce nebo nechce, dostává do styku s tímto prostředím a musí toho umět využít a chápat základní úkoly sociální demokracie v Rusku. Velmi se mýlí ti, kdož obviňují ruskou sociální demokracii z toho, že má úzce omezené zájmy, že má tendenci opomíjet masu pracujícího obyvatelstva a orientovat se pouze na dělníky v továrnách a závodech. Naopak, agitace mezi vyspělejšími vrstvami proletariátu je nejspolehlivější a jediná cesta k aktivizaci ostatního ruského proletariátu (podle rozmachu hnutí). Rozšíří-li se socialismus a myšlenky třídního boje mezi dělníky ve městech, nutně proniknou nejrůznějšími cestičkami dále; proto musí rozhodně tyto myšlenky zapustit hlouběji kořeny v lépe připraveném prostředí, aby přešly tomuto předvoji ruského dělnického hnutí a ruské revoluce do krve. Ruská sociální demokracie zaměřuje všechny své síly na práci mezi dělnictvem v továrnách a závodech, a proto chce podporovat ty ruské revolucionáře, kteří se svou praktickou činností, pro socialismus orientují na třídní boj proletariátu, ale současně se rozhodně netají tím, že žádné konkrétní úmluvy s jinými frakcemi revolucionářů nemohou a nesmějí vést ke kompromisům nebo ústupkům v teorii, v programu a nejdůležitějších zásadách. Protože ruští sociální demokraté jsou přesvědčeni, že dnes může být revoluční teorií, ideou revolučního hnutí, jedině učení vědeckého socialismu a třídního boje, budou je všemožně šířit, bránit je proti falešným výkladům a proti všem pokusům spojovat ještě mladé dělnické hnutí v Rusku s méně vyhraněnými doktrínami. Teoretické důvody dokazují a praktická činnost sociálních demokratů potvrzuje, že povinností všech socialistů v Rusku je stát se sociálními demokraty.
Přejdeme nyní k demokratickým úkolům a k činnosti sociálních demokratů v boji za demokratické požadavky. Opakujeme znovu, že tato činnost je nerozlučně spjata s činností zaměřenou na boj za socialismus. Při propagandistické práci mezi dělnictvem nemohou sociální demokraté opomíjet otázky politické. Každý pokus vyhnout se jim nebo je odsunout do pozadí by považovali za hrubou chybu a ústupek od základních tezí mezinárodního sociáldemokratismu. Vedle propagování vědeckého socialismu kladou si ruští sociální demokraté za úkol propagovat mezi dělníky i demokratické ideje, snaží se o to, aby široké masy správně chápaly každý projev absolutismu, jeho třídní obsah, nutnost jeho svržení, aby pochopily, že bez získání politické svobody a demokratizace politického i společenského zřízení Ruska je úspěšný boj za dělnickou věc nemožný. Svou agitaci mezi dělnictvem vycházející z nejnaléhavějších hospodářských požadavků spojují sociální demokraté velmi úzce s agitací vycházející z nejnaléhavějších politických potřeb, z útrap a požadavků dělnické třídy, s agitací proti policejnímu útlaku, který se projevuje při každé stávce a při každé srážce dělnictva s kapitalisty, s agitací proti omezování práv dělníků nejen jako ruských občanů, ale zejména jako nejutiskovanější a nejbezprávnější třídy, s agitací proti každému význačnějšímu představiteli a přisluhovači absolutismu, který se dostává do bezprostředního kontaktu s dělníky a názorně dělnické třídě demonstruje její politické zotročeni. Tak jako neexistuje v dělnickém životě hospodářský problém, jehož by se nedalo využít k ekonomické agitaci, neexistuje také politický problém, jehož by se nedalo využít k politické agitaci. Tyto dva druhy agitace tvoří v činnosti sociálních demokratů nerozlučný celek, rub a líc téže mince. Ekonomická i politická agitace je pro rozvoj třídního uvědomění proletariátu stejně nutná; ekonomická i politická agitace je stejně nutná k vedení třídního boje ruského dělnictva, protože veškerý třídní boj je bojem politickým. Jedna i druhá probouzí uvědomění dělníků, organizuje je, a tím je ukázňuje, vychovává je k aktivní solidaritě a k boji za sociálně demokratické ideály, dává jim možnost vyzkoušet své síly při řešení nejnaléhavějších otázek, nejnaléhavějších potřeb, umožňuje jim donutit nepřítele k částečným ústupkům, zlepšovat hospodářské postavení dělníků a přimět kapitalisty, aby počítali se silou organizovaného dělnictva, donutit vládu, aby rozšiřovala práva dělníků, brala v úvahu jejich požadavky, a přitom ji udržovat ve stálém strachu před nepřátelsky smýšlejícím dělnictvem, v jehož čele stojí pevná sociálně demokratická organizace.
Poukázali jsme na nerozlučnou spojitost socialistické a demokratické propagandy i agitace a na naprostou souběžnost revoluční práce v obou sférách. Mezi oběma druhy činnosti a boje je však také velký rozdíl. Tento rozdíl spočívá v tom, že v hospodářském boji je proletariát úplně osamocený, že tu proti němu stojí jak šlechtičtí statkáři, tak buržoazie, a že jej podporují nanejvýš (a to ještě ne vždy) ty maloburžoazní síly, které tíhnou k proletariátu. Naproti tomu v demokratickém, politickém boji není ruská dělnická třída osamocena; přidávají se k ní všechny ty politicky opoziční síly, vrstvy obyvatelstva a třídy, které mají k absolutismu nepřátelský vztah a nějakým způsobem proti němu bojují. Po boku proletariátu zde stojí i opozičně smýšlející část buržoazie, vzdělaných tříd, drobné buržoazie nebo národností, náboženství a sekt pronásledovaných absolutismem atd., atd. Vzniká tu přirozeně otázka: jaké stanovisko má k těmto silám zaujmout dělnická třída? Nemá se s nimi spojit k společnému boji proti absolutismu? Vždyť všichni sociální demokraté uznávají, že socialistické revoluci v Rusku musí předcházet revoluce politická; k boji proti absolutismu není tedy třeba se spojit se všemi politicky opozičními silami a odsunout zatím do pozadí socialismus, není to nezbytné v zájmu zesílení boje proti absolutismu?
Rozeberme obě otázky.
Vztah dělnické třídy jako bojovníka proti absolutismu ke všem ostatním politicky opozičním společenským třídám a skupinám je vymezen zcela přesně hlavními zásadami sociáldemokratismu, vyloženými v proslulém Komunistickém manifestu[143]. Sociální demokraté podporují pokrokové společenské třídy proti třídám reakčním, buržoazii proti představitelům privilegovaného a stavovského vlastnictví půdy a proti byrokracii, velkoburžoazii proti reakčním choutkám maloburžoazie. Tato podpora nepředpokládá a nevyžaduje žádný kompromis s nesociálnědemokratickými programy a zásadami, je to podpora spojence proti existujícímu nepříteli. Sociálním demokratům tato podpora slouží k urychlení pádu společného nepřítele, pro sebe však od těchto dočasných spojenců nic neočekávají a v žádném směru jim neustupují. Sociální demokraté podporují každé revoluční hnutí bojující proti dnešnímu společenskému řádu, každou utiskovanou národnost, každé pronásledované náboženství, každý ponižovaný stav atd. v jejich zápase za rovnoprávnost.
Sociální demokraté budou podporovat všechny politicky opoziční síly tím, že při zdůrazňování nepřátelského postoje absolutismu k věci dělnictva budou současně poukazovat i na nepřátelský postoj absolutismu k různým společenským skupinám, budou poukazovat na solidaritu dělnické třídy s těmito skupinami při řešení různých otdzek, různých úkolů atd. Při agitaci využijí sociální demokraté každý projev absolutistického policejního útlaku k tomu, aby dělníkům ukázali, jak tato perzekuce doléhá na všechny ruské občany, zvláště pak na příslušníky utiskovaných stavů, národností, náboženství, sekt atd., a zejména jak postihuje dělnickou třídu. V praxi se tato podpora projevuje také tím, že ruští sociální demokraté jsou ochotni se spojovat s revolucionáři jiných směrů, aby dosáhli určitých dílčích cílů. Tuto ochotu už dokázali mnohokrát v praxi.
Tím se současně dostáváme k druhé otázce. Když budou sociální demokraté upozorňovat na solidaritu dělníků různých opozičních skupin, budou mít vždy na zřeteli, že dělnictvo má své zvláštní úkoly, budou vždy vysvětlovat dočasnost a podmíněnost této solidarity a klást důraz na třídní výlučnost proletariátu, který zítra může bojovat proti svým dnešním spojencům. Někdo nám může namítnout, že „takové vysvětlení v současné době všechny bojovníky za politickou svobodu oslabí“. Na to odpovíme: Naopak všechny bojovníky za politickou svobodu to posílí. Silní jsou pouze ti bojovníci, kteří si uvědomují reálné zájmy určitých tříd, zatímco každé zastírání těchto třídních zájmů, které již hrají v dnešní společnosti hlavní roli, bojovníky jen oslabí. To za prvé. A za druhé, v boji proti absolutismu musí dělnická třída zaujímat zvláštní místo, neboí jedině ona je zcela důsledným a bezvýhradným nepřítelem absolutismu, jedině mezi ní a absolutismem nejsou možné kompromisy, jedině v dělnické třídě může demokratismus najít bezvýhradné stoupence, kteří nebudou nerozhodní a nebudou se ohlížet zpět. Všechny ostatní třídy, skupiny a vrstvy obyvatelstva nejsou vůči absolutismu bezvýhradně nepřátelské a jejich demokratismus se vždy ohlíží zpět. Buržoazie si musí být vědoma toho, že absolutismus brzdi průmyslový a společenský vývoj, bojí se však úplné demokratizace politického a společenského zřízení a může se kdykoli spojit s absolutismem proti proletariátu. Maloburžoazieje obojaká už svou povahou, protože tíhne jak k proletariátu a k demokratismu, tak i k reakčním třídám, pokouší se zastavit kolo dějin, je s to podlehnout experimentům a manévrům absolutismu (například ve formě „lidové politiky“ Alexandra III.[144]) a uzavřít spojenectví s vládnoucími třídami proti proletariátu v zájmu upevnění svého postavení drobného vlastníka. Vzdělaní lidé a veškerá „inteligence“ se musí rozhodně postavit proti brutálnímu absolutistickému policejnímu útlaku, který otravuje myšlení a vědění, ale hmotné zájmy připoutávají tuto inteligenci k absolutismu, k buržoazii, nutí ji, aby byla nedůsledná, aby uzavírala kompromisy a zaprodávala svůj opoziční a revoluční elán za plat od státu nebo za podíl na ziscích či dividendách. Pokud jde o demokratické síly utlačovaných národností a pronásledovaných vyznání, každý ví a vidí, že třídní rozpory mezi těmito kategoriemi obyvatelstva jsou mnohem hlubší a intenzívnější než solidarita všech tříd dané kategorie v boji proti absolutismu a za demokratické zřízení. Jedině proletariát může být, a vzhledem ke svému třídnímu postavení musí být, naprosto důsledným demokratem, rozhodným nepřítelem absolutismu, neschopným jakýchkoli ústupků a kompromisů. Jedině proletariát může být předním bojovníkem za politické svobody a demokratické zřízení, protože za prvé je proletariát nejvíce politicky utiskován a nemůže čekat, že se v jeho postavení něco změní, je to třída, která nemá ani přístup k nejvyšší moci, dokonce ani přístup k úřadům, ani vliv na veřejné mínění. A za druhé jen proletariát je schopen dovést demokratizaci politického a společenského zřízení do všech důsledků. Takovou demokratizací by se toto zřízení dostalo do rukou dělnictva. To je důvod, proč by splynutí demokratické činnosti dělnické třídy s demokratismem ostatních tříd a skupin oslabilo sílu demokratického hnutí, oslabilo by politický boj, učinilo by jej méně rozhodným, méne důslednym a přístupnejsim kompromisum Naopak, zvláštní postavení dělnické třídy jako předního bojovníka za demokratické zřízení posílí demokratické hnutí, posílí boj za politickou svobodu, protože dělnická třída bude všechny ostatní demokratické a politicky opoziční síly postrkávat kupředu, bude postrkávat liberály k politickým radikálům, bude podněcovat radikály, aby se definitivně rozešli s celým politickým a sociálním zřízením dnešní společnosti. Řekli jsme již, že povinností všech socialistů v Rusku je stát se sociálními demokraty. A nyní dodáváme: povinností všech opravdových a důsledných demokratů v Rusku je stát se sociálními demokraty.
Vysvětleme tuto myšlenku na příkladu. Vezměme úřednictvo, byrokracii jako zvláštní skupinu lidí, která se specializovala na řízení a má vůči lidu privilegované postavení. Všude, ať už v absolutistickém, poloasiatském Rusku nebo v kulturní, svobodné a civilizované Anglii, existuje tato instituce jako nezbytný orgán buržoazní společnosti. Zaostalosti Ruska a jeho absolutismu odpovídá naprostá bezprávnost lidu vůči úřednictvu, naprostá nekontrolovatelnost privilegované byrokracie. V Anglii má sice lid značnou možnost veřejnou správu kontrolovat, ale ani tam není kontrola zdaleka důsledná, byrokracie si tam udržuje řadu výsad, často lidu vládne, ale neslouží mu. I v Anglii vidíme, že silné společenské skupiny podporují privilegované postavení byrokracie a znemožňují úplnou demokratizaci této instituce. Proč? Protože o její úplnou demokratizaci má zájem pouze proletariát: i ty nejpokrokovější vrstvy buržoazie chrání některé výsady byrokracie, jsou proti volitelnosti všech úředníků, proti úplnému zrušení censu, proti tomu, aby úředníci byli přímo odpovědni lidu apod., neboť tyto vrstvy cítí, že takové důsledné demokratizace využije proletariát proti buržoazii. Totéž v Rusku. Proti všemocné, neodpovědné, korupční, hrubé, nevzdělané a příživnické ruské byrokracii stojí nejrůznější velmi početné vrstvy ruského lidu. S výjimkou proletariátu by však ani jedna z těchto vrstev nepřipustila úplnou demokratizaci úřednictva, protože od všech ostatních vrstev (buržoazie, maloburžoazie a veškeré „inteligence“) vedou nitky, které je spojují s byrokracií, protože se všemi těmito vrstvami je ruská byrokracie spřízněna. Každý ví, jak snadno se na svaté Rusi radikálně nebo socialisticky smýšlející příslušník inteligence mění v úředníka carské vlády, v byrokrata, který se utěšuje tím, že přináší „užitek“ v rámci kancelářské rutiny, v byrokrata, který tímto „užitkem“ ospravedlňuje svůj politický indiferentismus, své poklonkování vládě biče a karabáče. Jedině proletariát je bezvýhradným nepřítelem absolutismu a ruské byrokracie, jedině od proletariátu nevedou žádné nitky, které by jej s těmito orgány šlechtické a buržoazní společnosti spojovaly, jedině proletariát může být jejich nesmiřitelným nepřítelem a rozhodně proti nim bojovat.
Dokazujeme-li, že proletariát, jehož třídní boj vede sociální demokracie, je předním bojovníkem ruské demokracie, setkáváme se velmi často s opravdu podivným míněním, že prý ruská sociální demokracie odsunuje do pozadí politické úkoly a politický boj. Vidíme, že toto tvrzení naprosto odporuje pravdě. Jak však vysvětlit toto překvapující nepochopení zásad sociální demokracie, které byly tolikrát vykládány a vyloženy již v prvních ruských sociálně demokratických publikacích, v brožurách a knihách vydaných skupinou Osvobození práce[145] v cizině? Zdá se nám, že tento překvapující fakt lze vysvětlit těmito třemi okolnostmi:
Za prvé tím, že principy sociáldemokratismu zásadně nechápou ti stoupenci starých revolučních teorií, kteří si zvykli budovat programy a plány činnosti na abstraktních idejích, a nikoli se zřetelem k reálným třídám, které v dané zemi působí a které dějiny postavily do určitého vzájemného vztahu. Právě to, že nejsou realisticky posuzovány zájmy, o které se může opřít ruská demokracie, mohlo vést k mínění, že ruská sociální demokracie zanedbává demokratické úkoly ruských revolucionářů.
Za druhé nepochopením faktu, že spojování ekonomických a politických otázek a činnosti zaměřené na prosazení socialistických a demokratických požadavků v jeden celek, v jednotný třídní boj proletariátu, demokratické hnutí a politický boj neoslabuje, nýbrž posiluje, protože jej přibližuje reálným zájmům lidových mas, přenáší politické otázky z „uzavřených pracoven inteligence“ na ulici, mezi dělnictvo a všechny pracující třídy, protože místo abstraktních idejí politického útisku poukazuje na ty jeho reálné projevy, jimiž nejvíce trpí proletariát a z nichž sociální demokracie vychází ve své agitaci. Ruskému radikálovi se často zdá, že sociální demokrat místo aby přímo a bezprostředně vyzýval uvědomělé dělníky k politickému boji, zdůrazňuje, že je třeba rozvíjet dělnické hnutí a organizovat třídní boj proletariátu, a tím ustupuje od svého demokratismu a odsunuje do pozadí politický boj. Je-li však zde vůbec ústup, pak nanejvýš takový, o němž francouzské úsloví říká: „Il faut reculer pour mieux sauter!“ (Je třeba couvnout, aby bylo možno lépe skočit.)
Za třetí vzniká nedorozumění tím, že sám pojem „politický boj“ má jiný smysl pro narodovoljovce či narodopravovce a jiný pro sociálního demokrata. Sociální demokraté chápou politický boj jinak, chápou jej mnohem šíře než stoupenci starých revolučních teorií. Názornou ilustrací k tomuto paradoxně vypadajícímu tvrzení je 4. číslo Letáku Skupiny narodovoljovců z 9. prosince 1895. Vřele vítáme tuto publikaci, svědčící o hlubokém a plodném myšlení dnešních narodovoljovců, ale musíme poukázat i na článek P. L. Lavrova, nazvaný Programové otázky (s. 19—22), který názorně dokazuje, že narodovoljovci starého ražení mají jiné pojetí politického boje[g]. P. L. Lavrov píše o poměru programu narodovoljovců k programu sociální demokracie: „...Podstatné je zde jedno jediné: je možné za absolutismu zorganizovat silnou dělnickou stranu také mimo rámec protiabsolutistické revoluční strany?“ (s. 21, sloupec 2); totéž kousek předtím (sloupec 1): „...zorganizovat ruskou dělnickou stranu za vlády absolutismu a neorganizovat současně protiabsolutistickou revoluční stranu.“ Naprosto nechápeme tyto rozdíly, které jsou pro P. L. Lavrova tak podstatné. Jak tomu máme rozumět? „Dělnická strana mimo rámec protiabsolutistické revoluční strany“?? Cožpak sama dělnická strana není stranou revoluční? Cožpak není zaměřena protiabsolutisticky? Tento podivný názor vysvětluje Lavrov v následující pasáži svého článku: „Organizaci ruské dělnické strany je třeba budovat v podmínkách absolutismu se všemi jeho půvaby. Kdyby se to sociálním demokratům podařilo bez současného organizování protiabsolutistického politického spiknutí[h] při zachování všech podmínek takového spiknutí, byl by jejich politicky program jiste vhodnym programem pro ruské socialisty, protože by se dělnictvo osvobodilo vlastními silami. To je však velmi pochybné, ne-li nemožné“ (s. 21, sloupec 1). Tak je to tedy! Pro narodovoljovce je pojem politického boje totožný s pojmem politického spiknutí! Musíme uznat, že P. L. Lavrovovi se těmito slovy podařilo skutečně zcela názorně demonstrovat stěžejní rozdíl mezi taktikou politického boje narodovoljovců a sociálních demokratů. Blanquistické[147] tradice spiklenectví jsou u narodovoljovců nesmírně silné, tak silné, že si politický boj nedovedou představit jinak než ve formě politického spiknutí. Sociální demokraté však nemají tak omezené názory; ve spiknutí nevěří a myslí si, že doby spiknutí už dávno minuly, že redukovat politický boj na spiknutí znamená jednak jej nesmírně zužovat, jednak volit nejnevhodnější metody boje. Ve slovech Lavrova, podle něhož je „činnost na Západě pro ruské sociální demokraty bezvýhradným vzorem“ (s. 21, sloupec 1), každý spatřuje pouhý polemický výpad a uvědomuje si, že ruští sociální demokraté ve skutečnosti nikdy nezapomínali na naše politické poměry, nikdy nesnili o možnosti založit v Rusku legální dělnickou stranu, nikdy neoddělovali úkoly spjaté s bojem za socialismus od úkolu spjatého s bojem za politickou svobodu. Vždy však byli a jsou i nadále toho názoru, že tento boj nemají vést spiklenci, nýbrž revoluční strana, opírající se o dělnické hnutí. Jsou toho názoru, že boj proti absolutismu nespočívá v zorganizování spiknutí, nýbrž ve výchově, ukázňování a organizování proletariátu, v politické agitaci mezi dělnictvem, která odsuzuje každý projev absolutismu, veřejně pranýřuje všechny hrdiny policejní vlády a nutí tuto vládu ustupovat. Nezabýval se snad petrohradský Svaz boje za osvobození dělnické třídy právě takovou činností? Cožpak není právě tato organizace zárodkem revoluční strany, která se opírá o dělnické hnutí, řídí třídní boj proletariátu, boj proti kapitálu i proti absolutistické vládě, a přitom neorganizuje žádná spiknutí a čerpá svou sílu právě ze spojování boje za socialismus s bojem za demokracii v jediný nedílný třídní boj petrohradského proletariátu? Není snad činnost Svazu přes své krátké trvání důkazem, že proletariát je pod vedením sociální demokracie velkou politickou silou, s níž už vláda musí počítat a které musí bez prodlení ustupovat? Zákon z 2. června 1897 jak svou uspěchanou realizací, tak i svým obsahem názorně dokazuje, že je to ústupek vynucený proletariátem, pozice získaná v boji s nepřítelem ruského lidu. Je to sice velmi malý ústupek a tato pozice není příliš významná, ale vždyť ani organizace dělnické třídy, jíž se podařilo vynutit si tento ústupek, není mohutná či pevná, neexistuje dlouho a nemá ani bohaté zkušenosti, ani mnoho prostředků: Jak známo, Svaz boje byl založen teprve v roce 1895/1896 a svá provolání k dělníkům vydával jen ve formě hektografovaných a litografovaných letáků. Může někdo popřít, že podobná organizace, která by zahrnovala alespoň největší centra dělnického hnutí v Rusku (oblast petrohradskou, moskevsko-vladimirskou a jižní spolu s nejdůležitějšími městy jako Oděsa, Kyjev, Saratov atd.), která by měla revoluční orgán a které by si ruské dělnictvo tak vážilo, jako si váží Svazu boje petrohradské dělnictvo, že by taková organizace byla v dnešním Rusku velmi důležitým politickým činitelem, s nímž by vláda musela počítat jak ve své vnitřní tak i v zahraniční politice? Taková organizace, která by řídila třídní boj proletariátu, upevňovala organizovanost a disciplínu dělníků a pomáhala jim bojovat za nejnaléhavější ekonomické požadavky a získávat zpět od kapitálu jednu pozici za druhou, organizace, která by dělníky politicky vychovávala a systematicky, vytrvale pronásledovala absolutismus, pranýřovala každého carského pochopa, jenž má zásluhu na tom, že proletariát pociťuje tvrdou pěst policejní vlády. Taková organizace by byla současně organizací dělnické strany přizpůsobenou našim poměrům i mohutnou protiabsolutistickou revoluční stranou. Uvažovat předem o tom, jaký prostředek použije tato organizace k tomu, aby zasadila absolutismu rozhodující ránu, dá-li např. přednost povstání, masové politické stávce nebo jinému způsobu útoku, uvažovat o tom předem a řešit tuto otázku již dnes, by bylo neplodným doktrinářstvím. Bylo by to totéž, jako kdyby generálové svolali válečnou poradu dříve, než shromáždí vojsko, než je zmobilizují a vytáhnou s ním proti nepříteli. Bude-li však armáda proletariátu vytrvale a pod vedením pevné sociálně demokratické organizace bojovat za své ekonomické i politické osvobození, ukáže sama generálům metody a prostředky boje. Jedině tehdy bude možné rozhodnout, jakým způsobem zasadit absolutismu poslední ránu, protože toto rozhodnutí závisí na stavu dělnického hnutí, na jeho rozsahu a metodách boje, na vlastnostech revoluční organizace, jež hnutí řídí, na poměru ostatních společenských sil k proletariátu a k absolutismu, na podmínkách zahraniční a vnitřní politiky, zkrátka na nekonečné řadě podmínek, které je nemožné a zbytečné uhodnout předem.
Proto je naprosto chybná také následující úvaha P. L. Lavrova:
„Budou-li nuceni (sociální demokraté) nejen různě seskupovat dělnické síly k boji proti kapitálu, ale zároveň sdružovat revoluční osobnosti a skupiny k boji proti absolutismu, ruští sociální demokraté fakticky přijmou program svých odpůrců narodovoljovců, ať už se nazývají jakkoli. Rozdílné názory na občinu, na osudy kapitalismu v Rusku, na ekonomický materialismus, to jsou podrobnosti, které jsou pro věc samu zcela bezvýznamné a napomáhají nebo jsou na překážku opravdu jen při řešení dílčích úkolů a některých zvláštních metod přípravy základních bodů“ (s. 21, sloupec 1).
I pouhá polemika o tom, že rozdílnost názorů na základní otázky ruské skutečnosti a vývoje ruské společnosti a na základní otázky pojetí dějin se mohou týkat jen „podrobností“, je podivná. Už dávno bylo řečeno, že bez revoluční teorie nemůže být ani revoluční hnutí. Právě v dnešní době snad není třeba tuto pravdu dokazovat. Teorie třídního boje, materialistické pojetí ruských dějin a materialistické hodnocení současné ekonomické a politické situace v Rusku, uznání nutnosti zaměřovat revoluční boj na určité zájmy určité třídy a současně analyzovat vztah této třídy k ostatním třídám — nazývat tyto krajně důležité revoluční problémy „podrobnostmi“ je tak nepředstavitelně nesprávné a neočekávané u veterána revoluční teorie, že jsme skoro ochotni považovat toto místo za lapsus. Pokud jde o první polovinu citované tirády, ohromuje nás její nesprávnost ještě mnohem víc. Prohlašovat v tisku, že ruští sociální demokraté pouze seskupují dělnické síly k boji proti kapitálu (tj. pouze k ekonomickému boji!), ale nesdružují revoluční osobnosti a skupiny pro boj proti absolutismu, to znamená buď neznat, nebo nechtít znát všeobecně známá fakta o činnosti ruských sociálních demokratů. Nebo snad P. L. Lavrov nepovažuje ty, kteří aktivně pracují v řadách sociální demokracie za „revoluční osobnosti“ a „revoluční skupiny“?! Nebo (a to spíše) „bojem“ proti absolutismu rozumí pouze různá protiabsolutistická spiknutí? (Srov. s. 21, sloupec 2: „...jde o ...organizování revolučního spiknutí; podtrženo námi). Anebo podle mínění Lavrova ten, kdo neorganizuje politická spiknutí, ani politicky nebojuje? Znovu opakujeme: tento názor plně odpovídá starým tradicím starého narodovoljovství, ale rozhodně neodpovídá ani soudobým představám o politickém boji, ani dnešní skutečnosti.
Musíme ještě říci několik slov o narodopravovcích. Podle našeho mínění P. L. Lavrov zcela právem tvrdí, že sociální demokraté „doporučují narodopravovce jako otevřenější, jsou ochotni je podporovat, ne však s nimi splynout“ (s. 19, sloupec 2); je jen třeba dodat: jako otevřenější demokraty, pokud narodopravovci vystupují jako důslední demokraté. Tato podmínka je však bohužel spíše žádoucí budoucností než reálnou přítomností. Narodopravovci vyslovili přání oprostit demokratické úkoly od narodnictví a ostatních zastaralých forem „ruského socialismu“, dokázali však, že se sami ještě velmi málo zbavili starých předsudků a že nejsou zdaleka důslední, když nazvali svou stranu pouze stranou politických reforem — stranou „sociálně(??!) revoluční“ (viz jejich Manifest z 19. února 1894) a ve svém Manifestu prohlásili, že „pojem ‚právo lidu‘ zahrnuje organizaci lidové výroby“ (jsme nuceni citovat zpaměti). Tím sem pašují tytéž narodnické předsudky. Proto se P. L. Lavrov asi moc nespletl, když je nazval „politickými maškarami“ (s. 20, sloupec 2). Je však možná správnější dívat se na narodopravovství jako na přechodné učení, jemuž nelze upřít zásluhu o to, že se zastydělo za svérázné narodnické doktríny a začalo otevřeně polemizovat s těmi odpornými narodnickými reakcionáři, kteří se za policejně třídního absolutismu opovažují mluvit o potřebnosti ekonomických, nikoli však politických reforem (viz Naléhavou otázku, publikaci strany Narodnoje pravo). Není-li ve straně narodopravovců skutečně nikdo kromě bývalých socialistů, kteří z taktických důvodů schovávají svůj socialistický prapor a tváří se jako nesocialističtí politici (jak soudí P. L. Lavrov, s. 20, sloupec 2), nemá samozřejmě tato strana žádnou budoucnost. Jsou-li však v této straně i nemaskovaní, skuteční nesocialističtí politikové, nesocialističtí demokraté, může být tato strana dost užitečná, pokusí-li se sblížit s politicky opozičními silami naší buržoazie, pokusí-li se vyburcovat politické vědomí naší maloburžoazie, drobných obchodníků, drobných řemeslníků atd., té třídy, která v celé západní Evropě sehrála svou úlohu v demokratickém hnutí, která u nás v Rusku v poreformním období zvlášť rychle dosáhla pokroku v kultuře i v jiných oblastech a která musí rozhodně pociťovat útlak policejní vlády s její cynickou podporou velkotovárníků a finančních i průmyslových magnátů ovládajících monopoly. Je pouze nutné, aby si narodopravovci dali za úkol, že se sblíží právě s různými vrstvami obyvatelstva a neomezovali se stále na „inteligenci“, jejíž bezmocnost způsobenou odtržeností od skutečných zájmů mas přiznává i Naléhavá otázka. Je třeba, aby se narodopravovci vzdali všech aspirací na splynutí různorodých společenských sil a na oproštění politických úkolů od socialistických požadavků, aby se zbavili falešného studu, který jim brání sblížit se s buržoazními vrstvami obyvatelstva, tj. aby o programu nesocialistických politiků nejen mluvili, nýbrž podle tohoto programu také jednali a tím probouzeli a prohlubovali třídní uvědomění těch společenských skupin a tříd, které socialismus vůbec nepotřebují, ale které stále zřetelněji pociťují útlak absolutismu a nutnost politické svobody.
Ruská sociální demokracie je ještě velmi mladá. Právě se dostává ze zárodečného stadia, v němž byly v popředí teoretické otázky. Začíná teprve vyvíjet praktickou činnost. Místo aby revolucionáři jiných frakcí kritizovali sociálně demokratické teorie a programy, měli by kritizovat praktickou činnost ruských sociálních demokratů. A nezbývá než konstatovat, že se tato kritika diametrálně liší od kritiky teoretické, je od ní natolik odlišná, že to umožnilo rozšířit směšnou fámu, podle níž petrohradský Svaz boje není sociálně demokratická organizace. Již vznik takové fámy je důkazem toho, že časté obviňování sociálních demokratů z ignorování politického boje je nesprávné. Již sám vznik takové fámy svědčí o tom, že mnoho revolucionářů, které nemohla přesvědčit teorie sociálních demokratů, začíná přesvědčovat jejich praktická činnost.
Ruskou sociální demokracii čeká ještě obrovská práce, do níž se teprve pustila. Ruská dělnická třída se stále více probouzí, její spontánní touha po vědění, sjednocení, socialismu a boji proti vykořisťovatelům a utiskovatelům den ze dne sílí a mohutní. Obrovské pokroky ruského kapitalismu dosažené v poslední době jsou zárukou, že dělnické hnutí se bude ustavičně rozrůstat a prohlubovat. V nynější době zřejmě prožíváme to období kapitalistického cyklu, kdy průmysl „vzkvétá“, obchod se čile rozvíjí, továrny pracují naplno a jako houby po dešti se objevují nesčetné nové závody, nové podniky, akciové společnosti, železniční stavby atd. atd. Člověk nemusí být ani prorokem, aby mohl předpovědět nutný (více nebo méně rychlý) krach, který bude po tomto „rozkvětu“ průmyslu nevyhnutelně následovat. Tento krach přivede na mizinu spousty drobných podnikatelů, přemění masy dělníků v řady nezaměstnaných, a tím velmi názorně ukáže všem dělníkům ty otázky spjaté se socialismem a demokratismem, které si už dávno položil každý uvědomělý, každý myslící dělník. Ruští sociální demokraté se musí postarat, aby proletariát byl v době tohoto krachu uvědomělejší, aby byl stmelenější, lépe chápal úkoly ruské dělnické třídy a byl schopen postavit se na odpor třídě kapitalistů, shrabujících obrovské zisky a snažících se stále svalovat své ztráty na dělníky, aby byl s to postavit se do čela ruské demokracie k rozhodnému boji proti policejnímu absolutismu, který spoutává ruce i nohy ruskému dělnictvu, všemu ruskému lidu.
A proto do práce, soudruzi! Neztrácejme drahocenný čas! Ruské sociální demokraty čeká spousta práce, mají-li uspokojit požadavky probouzejícího se proletariátu, organizovat dělnické hnutí, upevňovat a stmelovat revoluční skupiny, zásobovat dělnictvo propagandistickou a agitační literaturou, sjednocovat v jednotnou sociálně demokratickou dělnickou stranu dělnické kroužky a sociálně demokratické skupiny, roztroušené po všech končinách Ruska!
Svaz boje k petrohradským dělníkům a socialistům
Petrohradští revolucionáři prožívají těžkou dobu. Vláda doslova sebrala všechny síly, aby rozdrtila nedávno vzniklé a velmi intenzívně se projevující dělnické hnutí. Ještě nikdy nebylo zatčeno tolik lidí, věznice jsou přeplněny. Zatýkají inteligenci, muže i ženy, zatýkají a v masovém měřítku vypovídají dělníky. Téměř každý den se objeví zpráva o dalších obětech policejní vlády, která se zběsile vrhá na své nepřátele. Vláda si vytkla za úkol nedovolit, aby nový proud ruského revolučního hnutí zesílil a osamostatnil se. Prokurátoři a četníci se už chlubí tím, že se jim podařilo rozdrtit Svaz boje.
Toto vychloubání je lživé. Svaz boje přes všechno pronásledování existuje. S naprostým uspokojením konstatujeme, že masové zatýkání plní svůj účel, protože je významným nástrojem agitace mezi dělníky a socialistickou inteligencí. Padlé revolucionáře vystřídávají noví, odhodlaní s čerstvými silami postavit se do řad bojovníků za ruský proletariát a všechen ruský lid. Boj nemůže být bez obětí. Na zvěrskou štvanici carských pochopů klidně odpovídáme: Revolucionáři padli — ať žije revoluce!
Zesílené pronásledování dokázalo až dosud jen dočasně oslabit některé funkce Svazu boje, je přechodný nedostatek důvěrníků a agitátorů. Tento nedostatek si uvědomujeme, a proto se obracíme s výzvou ke všem uvědomělým dělníkům a ke všem příslušníkům inteligence, kteří chtějí věnovat své síly věci revoluce. Svaz boje potřebuje důvěrníky. Ať všechny kroužky a všichni jednotlivci, kteří se chtějí věnovat třeba i drobné revoluční práci, to oznámí těm, kdo jsou ve styku se Svazem boje. (V případě, že by nějaká skupina nemohla najít takové lidi, což je málo pravděpodobné, může se obrátit na zahraniční Svaz ruských sociálních demokratů.) Potřebujeme lidi pro práci všeho druhu, a čím více se budou revolucionáři specializovat na jednotlivé funkce revoluční činnosti, čím důkladněji promyslí otázky konspirace a maskování své práce a čím obětavěji se pustí do drobné, mravenčí práce na jednotlivých úsecích, tím nadějnější budou výsledky, tím obtížněji budou moci četníci a špióni revolucionáře odhalit. Už dříve opředla vláda sítí svých agentů nejen skutečná, ale i možná a pravděpodobná ohniska protivládních živlů. Vláda neustále rozšiřuje a prohlubuje činnost svých přisluhovačů, kteří pronásledují revolucionáře, hledá nové způsoby práce, nasazuje nové provokatéry, snaží se vykonávat nátlak na zatčené, zastrašuje je, předkládá jim lživé výpovědi, padělané podpisy, fingované dopisy a podobné prostředky. Bez pevnější a lepší revoluční disciplíny, organizace a konspirace není boj proti vládě možný. Při konspiraci je však především nezbytné zaměřit jednotlivé kroužky a osoby na určitý úsek činnosti a koordinovat práci prostřednictvím co nejmenšího počtu členů ústředí Svazu boje. Pracovní náplň revoluční činnosti je velmi různorodá: jsou potřební legální agitátoři, kteří dovedou s dělníky mluvit tak, aby je za to nebylo mozné soudně stíhat, kteří sami řeknou jen a a nechají druhé říci b a c. Jsou zapotřebí lidé, kteří by rozšiřovali literaturu a letáky. Potřebujeme organizátory dělnických kroužků a skupin. Potřebujeme dopisovatele ze všech továren a závodů, kteří by dodávali zprávy o každé události. Jsou potřební lidé, kteří by dávali pozor na tajné a provokatéry. Je třeba lidí, kteří budou vyhledávat konspirativní byty, kteří budou doručovat literaturu, příkazy a udržovat nejrůznější spojeni. Jsou zapotřebí lidé pro organizování peněžních sbírek. Potřebujeme důvěrníky mezi inteligencí a úřednictvem, kteří by měli styk s dělnictvem, s životem v továrnách a závodech a s úřady (s policií, tovární inspekcí atd.). Jsou potřební lidé, kteří by udržovali spojení s různými městy v Rusku i v jiných zemích, a lidé, kteří by zajistili nejrůznější způsoby rozmnožování veškeré literatury. Potřebujeme lidi, kteří by ukrývali literaturu a jiné věci atd. atd. Čím drobnější, menší bude akce, kterou převezme jednotlivec nebo skupina, tím lepší jsou vyhlídky, že se podaří splnit tuto akci promyšleně a co nejlépe zajistit, aby nezkrachovala, promyslit všechna jednotlivá konspirativní opatření a použít všechny možné způsoby, jak oklamat bdělost četníků a svést je na falešnou stopu, tím větší bude naděje na úspěch, tím obtížněji vyslídí policie a četnictvo revolucionáře a jejich spojení s organizací, tím snadněji nahradí revoluční strana padlé důvěrníky a členy jinými bez poškození celé věci. Víme, že taková specializace je velmi nesnadná záležitost, nesnadná proto, že vyžaduje od člověka maximální vytrvalost a největší obětavost, vyžaduje, aby každý vynaložil všechny síly na mravenčí, jednotvárnou práci, aby se nestýkal se soudruhy a podřídil veškerý svůj život revolucionáře suchým a přísným pravidlům. Ale jen za takových podmínek se dařilo předním revolučním činitelům v Rusku prakticky realizovat nejgrandióznější akce, protože se na ně celá léta všestranně připravovali, a my pevně věříme, že sociální demokraté budou stejně obětaví jako revolucionáři předcházejících pokolení. Víme také, že při navrhovaném systému bude pro mnohé jedince, kteří chtějí věnovat své síly revoluci, velmi těžké ono přípravné období, po které bude Svaz boje shromažďovat potřebné zprávy o každém jednotlivci nebo skupině nabízejících své služby a zkoušet jejich schopnosti na jednotlivých úkolech. Bez takové předběžné prověrky však není revoluční činnost v dnešním Rusku možná.
Tím, že doporučujeme novým soudruhům takovýto systém, vyslovujeme zásady, k nimž jsme dospěli po dlouhých zkušenostech a na základě pevného přesvědčení, že tento systém nejlépe zaručuje úspěšnou revoluční činnost.
Napsáno ve vyhnanství
koncem roku 1897
Poprvé vyšlo
jako brožura
roku 1898 v ŽenevěPodle brožury
z roku 1902
porovnané s kopií rukopisu
a s textem sborníku
Vl. Iljin, Za 12 let, 1907
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz Spisy 5, Praha 1953, s. 398—399, 509, 531. Red.
b Viz Spisy 6, Praha 1953, s. 182—206. Red.
d Viz Spisy 9, Praha 1954, s. 11—133. Red.
e Tamtéž, s. 140—149. Red.
f Viz Spisy 5, Praha 1953, s. 359—545. Red.
g Článek P. L. Lavrova, uveřejněný ve 4. čísle, je pouze „výňatek“ z obšírného Lavrovova dopisu, určeného pro Materiály[146]. Letos v létě (1897) byl prý v cizině uveřejněn jak tento Lavrovův dopis v plnén znění, tak Plechanovova odpověď, ale ani jedno, ani druhé se nám nedostalo do rukou. Nevíme také, zda vyšlo 5. číslo Letáku Skupiny narodovoljovců, ve kterém redakce slíbila přinést redakční článek o dopisu P. L. Lavrova. Viz č. 4, s. 22, sloupec 1, poznámka.
h Podtrženo námi.
125 Brožuru Úkoly ruských sociálních demokratů napsal V. I. Lenin v sibiřském vyhnanství koncem roku 1897. Poprvé ji vydala roku 1898 v Ženevě skupina Osvobození práce. Brožura byla velmi populární mezi pokrokovými ruskými dělníky. Podle údajů policejního departmentu se v letech 1898—1905 našly tyto brožury při prohlídkách a zatýkání v Petrohradě, Moskvě, Smolensku, Kazani, Orlu, Kyjevě, Vilnjusu, Feodosiji, Irkutsku, Archangelsku, Sormově, Kovně a dalších městech.
Rukopis brožury se nenašel. Existuje pouze jeho kopie, napsaná neznámou rukou. Roku 1902 vyšlo v Ženevě druhé vydání a roku 1905 třetí. K těmto dvěma vydáním napsal Lenin předmluvu. Brožura byla také zařazena do sborníku Vl. Iljin, Za 12 let. Ten vyšel v listopadu 1907 (na obálce a na titulním listu sborníku je uveden rok 1908). Vydání z let 1902, 1905 a 1907 neobsahuje provolání Svaz boje petrohradským dělníkům a socialistům, které je v kopii rukopisu a v prvním vydání brožury jako dodatek. Toto provolání bylo otištěno ve všech vydáních Spisů a je zařazeno i do tohoto vydání. V kopii rukopisu je několik chyb, způsobených opisovačem. K nepřesnostem došlo také v prvním vydání brožury, kterou vytiskla v zahraničí skupina Osvobození práce. V dalších vydáních je Lenin opravil.
126 Předmluva k druhému vydání byla napsána v srpnu 1902 a vyšla v prosinci téhož roku v brožuře Úkoly ruských sociálních demokratů, kterou vydala Zahraniční liga ruské revoluční sociální demokracie.
Zahraniční liga ruské revoluční sociální demokracie byla založena z Leninova podnětu v říjnu 1901. K Lize patřilo zahraniční oddělení organizace Jiskry a Zarje a revoluční organizace Sociální demokrat, která zahrnovala i skupinu Osvobození práce. Úkolem Ligy bylo propagovat myšlenky revoluční sociální demokracie a přispívat k vytvoření bojové sociálně demokratické organizace. Liga byla prakticky zahraniční odbočkou organizace Jiskry. Získávala Jiskře stoupence mezi ruskými sociálními demokraty v zahraničí, hmotně ji podporovala, organizovala přepravu vy- tištěných čísel do Ruska a vydávala populární marxistickou literaturu. Vydala několik bulletinů a brožur. II. sjezd SDDSR schválil Ligu jako jedinou organizaci strany v zahraničí, která měla podle stanov práva výboru, a uložil jí, aby pracovala pod vedením a kontrolou ústředního výboru SDDSR.
Po II. sjezdu SDDSR získali v Zahraniční lize rozhodující postavení menševici a zahájili boj proti Leninovi a ostatním bolševikům. Na jejím II. sjezdu v říjnu 1903 pomluvili bolševiky, a proto Lenin a jeho přívrženci odešli ze zasedání. Menševici prosadili nové stanovy Ligy, namířené proti stanovám strany schváleným na II. sjezdu SDDSR. Od té doby se Liga stala oporou menševismu. Existovala do roku 1905.
127 Ekonomistický směr neboli ekonomismus — oportunistické hnutí ruské sociální demokracie konce 19. a počátku 20. století, ruská forma mezinárodního oportunismu. V Rusku byl tiskovým orgánem ekonomistů list Rabočaja mysl (1897—1902) a v zahraničí časopis Rabočeje dělo (1899—1902).
V roce 1899 se objevilo Credo — manifest ekonomistů, který sestavila J. D. Kuskovová. Když V. I. Lenin, který byl v té době ve vyhnanství, dostal Credo, napsal ihned Protest ruských sociálních demokratů, ve kterém program ekonomistů ostře zkritizoval. Protest byl projednán a jednohlasně přijat v Jermakovském (minusinský okruh) na schůzi sedmnácti marxistů, kteří byli posláni do vyhnanství z politických důvodů. Ekonomisté omezovali úkoly dělnické třídy na ekonomický boj za zvýšení mezd, zlepšení pracovních podmínek apod. Politický boj považovali za záležitost liberální buržoazie. Nechtěli připustit vedoucí úlohu dělnické strany. Podle jejich názoru má strana živelný proces hnutí pouze pozorovat a registrovat události. Poddávali se živelnosti dělnického hnutí, snižovali význam revoluční teorie i uvědomělosti a tvrdili, že socialistická ideologie může vzniknout ze živelného hnutí. Odmítali názor, že pro dělnické hnutí je nutné socialistické uvědomění, a tím klestili cestu buržoazní ideologii. Ekonomisté hájili roztříštěnost a příštipkaření jednotlivých kroužků, podporovali rozkol a hádky v sociálně demokratickém hnutí a vystupovali proti nezbytnosti vytvoření centralizované strany dělnické třídy. Hrozilo nebezpečí, že ekonomismus svede dělnickou třídu z revoluční cesty třídního boje a přemění ji v politický přívěšek buržoazie. Velkou úlohu v boji s ekonomismem sehrála leninská Jiskra. Ideovou porážku ekonomismu dovršil V. I. Lenin v knize Co dělat? (1902).
128 Jde o I. sjezd SDDSR, který se sešel l.—3. (l3.—15.) března 1898. Sjezdu se zúčastnilo 9 delegátů ze šesti organizací: petrohradského, moskevského, jekatěrinoslavského a kyjevského Svazu boje za osvobození dělnické třídy, skupiny kyjevského listu Rabočaja gazeta a Bundu. Sjezd zvolil ústřední výbor strany, jmenoval oficiálním tiskovým orgánem strany list Rabočaja gazeta, uveřejnil Manifest a prohlásil Svaz ruských sociálních demokratů v zahraničí za představitele strany (KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, I, Praha 1954, s. 9—l2).
Význam I. sjezdu SDDSR spočíval v tom, že ve svých usneseních a v Manifestu vyhlásil vytvoření Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Avšak sjezd neschválil program a nevypracoval stanovy strany. Ústřední výbor, zvolený na sjezdu, byl zatčen a tiskárna listu Rabočaja gazeta byla zabavena, takže sjezdu se nepodařilo sjednotit a spojit jednotlivé marxistické kroužky a organizace. Činnost místních organizací nebyla řízena z jednoho ústředí a neměla jednotnou linii.
129 Jde o členy Skupiny narodovoljovců, která vznikla na podzim 1891 v Petrohradě. Zpočátku k ní patřili M. S. Olminskij (Alexandrov), N. L. Meščerjakov, J. M. Alexandrovová, A. A. Fedulov, A. A. Jergin aj. Skupina se hlásila k programu narodovoljovců. Vydala ve své tiskárně řadu ilegálních brožur a prohlášení, Rabočij sbornik, a dvakrát v ní byl vytištěn Letučij listok. V dubnu 1894 byla skupina rozehnána policií, ale brzy obnovila svou činnost. V tomto období přešla od narodovoljovství na sociálně demokratické pozice (viz Letučij listok č. 4, prosinec 1895). Skupina navázala spojení s petrohradským Svazem boje za osvobození dělnické třídy, vydávala ve své tiskárně některé publikace Svazu, např. Leninovu brožuru Výklad zákona o pokutách ukládaných dělníkům v továrnách a závodech (viz tento svazek, zde), jednala se Svazem o společném vydávání listu Rabočeje dělo. Měla zde vyjít Leninova brožura O stávkách, kterou v květnu 1896 poslal z vězení (její rukopis se dodnes nenašel). Brožuru se nepodařilo vytisknout, protože tiskárna byla zničena, členové skupiny byli v červnu 1896 zatčeni a skupina zanikla. Někteří její členové (P. F. Kudelli, N. L. Meščerjakov, M. S. Olminskij aj.) začali aktivně pracovat v SDDSR, ale její větší část se přidala ke straně eserů.
130 Narodopravovci — členové strany Narodnoje pravo, ilegální organizace ruské demokratické inteligence, která byla založena v létě 1893 za účasti bývalých narodovoljovců O. V. Aptekmana, A. I. Bogdanoviče, A. V. Gedeonovského, M. A. Natansona, N. S. Ťutčeva aj. Cílem narodopravovců bylo sjednotit všechny opoziční síly k boji za politické reformy. Organizace vydala dva programové dokumenty: Manifest a Naléhavou otázku. Na jaře 1894 carská vláda organizaci rozehnala. Leninovo ocenění narodopravovců jako politické strany viz v jeho práci Kdo jsou „přátelé lidu“ a jak bojují proti sociálním demokratům? (Sebrané spisy 1, Praha 1979, s. 151—362, v MIA zde) a v této práci zde. Většina narodopravovců vstoupila později do strany eserů.
131 Socialisté-revolucionáři (eseři) — maloburžoazní strana v Rusku. Byla vytvořena na přelomu let 1901 a 1902 sloučením různých narodnických skupin a kroužků. Oficiálním orgánem strany se stal list Revoljucionnaja Rossija (1900—1905) a časopis Věstnik russkoj revoljucii (1901—1905). Názory eserů vyjádřené v programu strany, který přijali na svém I. sjezdu (prosinec 1905—leden 1906), byly eklektickou směsicí idejí narodnictví a západoevropského revizionismu. Eseři ignorovali třídní rozdíly mezi proletariátem a drobným vlastníkem, zastírali třídní rozpory v řadách rolnictva, neuznávali vedoucí úlohu proletariátu v revoluci a odmítali myšlenku diktatury proletariátu. Jejich taktika individuálního teroru revoluční hnutí značně poškodila.
V agrárním programu eseři požadovali odstranění soukromého vlastnictví půdy a její rozdělení rolníkům, jakož i rozvoj nejrůznějších družstev. Lenin upozornil na to, že jejich program „socializace“ půdy nemá nic společného se socialismem, že odstranění soukromého vlastnictví, vztahující se jen na půdu, neodstraní ani panství kapitálu, ani bídu mas (Spisy 10, Praha 1954, s. 34).
Za první ruské revoluce 1905—1907 se projevila maloburžoazní podstata eserů v komprornisnické politice vůči liberální buržoazii. Od eserské strany se odštěpilo pravé křídlo, které se distancovalo od boje za republiku a sblížilo se s kadety. Levé křídlo vytvořilo svaz maximalistů. Členové Svazu považovali individuální teror za základní prostředek boje. Za první světové války eseři přešli na pozice sociálšovinismu. Po vítězství únorové buržoazně demokratické revoluce 1917 se v eserské straně vytvořily tři skupiny: pravé křídlo (v čele s J. Breško-Breškovskou a Kerenským), centristé (v čele s V. Černovem) a levé křídlo (v čele s M. Spiridonovovou). Předáci pravého křídla a centristů se stali členy buržoazní prozatímní vlády. Skupina Spiridonovové vytvořila levé křídlo, které koncem listopadu 1917 založilo samostatnou stranu levých eserů. Po vítězství Říjnové socialistické revoluce eseři vyvíjeli podvratnou činnost, aktivně podporovali bělogvardějské generály a interventy, zúčastnili se kontrarevolučních spiknutí a organizovali teroristické útoky na představitele sovětského státu a komunistické strany. Ve snaze uchovat si svůj vliv na rolnictvo „leví“ eseři oflciálně uznali sovětskou moc, ale v důsledku zesílení třídního boje na vesnici začali proti sovětské moci bojovat. Po skončení občanské války pokračovali ve své nepřátelské činnosti proti sovětskému státu doma i v zahraničí jako bělogvardějští emigranti.
132 Jiskra — první celoruský ilegální marxistický list; založil jej v roce 1900 V. I. Lenin. Založení tohoto bojového orgánu revolučních marxistů bylo prvořadým a nejdůležitějším úkolem ruských sociálních demokratů. Protože kvůli policejním represáliím nemohl revoluční list vycházet v Rusku, promyslel Lenin už v sibiřském vyhnanství do všech podrobností vydávání takového listu v zahraničí.
Po návratu z vyhnanství (leden 1900) přikročil okamžitě k realizaci tohoto plánu. V únoru 1900 Lenin jednal v Petrohradě s V. I. Zasuličovou, která se vrátila ilegálně ze zahraničí, o účasti skupiny Osvobození práce na vydávání celoruského marxistického listu. V dubnu 1900 proběhla za účasti V. I. Lenina, L. Martova (J. O. Cederbauma), A. N. Potresova, S. I. Radčenka a legálních marxistů (P. B. Struveho, N. I. Tugana-Baranovského) tzv. pskovská porada, na níž účastníci vyslechli a projednali Leninův návrh prohlášení redakce o programu a úkolech celoruského listu (Jiskra) a časopisu pro vědu a politiku (Zarja). Lenin objel řadu ruských měst (Petrohrad, Rigu, Pskov, Samaru, Nižnij Novgorod a Ufu), navázal spojení se sociálně demokratickými skupinami i jednotlivci a dohodl se s nimi o podpoře vznikající Jiskry. Ihned po Leninově příjezdu do Švýcarska v srpnu 1900 se Lenin a Potresov sešli se členy skupiny Osvobození práce a jednali o programu a úkolech listu i časopisu, o eventuálních spolupracovnících, o složení redakce a jejím sídle. O historii vzniku Jiskry viz článek V. I. Lenina Jak Jiskra div nezhasla. Počátkem září 1900 (Spisy 4, Praha 1952, s. 333—349).
První číslo leninské Jiskry vyšlo v prosinci 1900 v Lipsku, další čísla vycházela v Mnichově; od dubna 1902 v Londýně a od jara 1903 v Ženevě. Členy redakce byli V. I. Lenin, G. V. Plechanov, L. Martov, P. B. Axelrod, A. N. Potresov a V. I. Zasuličová. Tajemnicí redakce byla zpočátku I. G. Smidovičová-Lemanová a od jara 1901 N. K. Krupská, která také vyřizovala veškerou korespondenci Jiskry se sociálně demokratickými organizacemi v Rusku. Lenin byl fakticky šéfredaktorem Jiskry. Psal články o všech základních otázkách výstavby strany a třídního boje ruského proletariátu a všímal si i nejdůležitějších událostí mezinárodního života.
Jiskra se stala podle Leninova plánu centrem, kolem něhož se sjednocovaly všechny síly strany a kde se soustřeďovaly n vychovávaly stranické kádry. V mnoha ruských městech (Petrohrad, Moskva, Samara i jinde) vznikly skupiny a výbory SDDSR, orientované v duchu leninské Jiskry. Tyto organizace vznikaly a pracovaly pod přímým vedením Leninových žáků a spolubojovníků N. E. Baumana, I. V. Babuškina, S. I. Guseva, M. I. Kalinina, G. M. Kržižanovského aj. List sehrál rozhodující úlohu v boji za marxistickou stranu, při porážce ekonomistů a při sjednocování různých sociálně demokratických kroužků.
Z Leninova podnětu a za jeho přímé účasti vypracovala redakce Jiskry návrh programu strany (byl uveřejněn v 21. čísle Jiskry) a svolala II. sjezd SDDSR, který se konal v červenci — srpnu 1903. Ještě před svoláním sjezdu se většina místních sociálně demokratických organizací v Rusku připojila k Jiskře, schválila její taktiku, program a organizační plán a uznala ji za svůj řídící orgán. Sjezd ve zvláštním usnesení ocenil mimořádnou úlohu Jiskry v boji o stranu a prohlásil ji za ústřední orgán SDDSR. Na II. sjezdu byla schválena redakce Jiskry ve složení Lenin, Plechanov a Martov. Martov přes usnescní sjezdu strany odmítl list redigovat a 46.—5l. číslo Jiskry vyšlo za Leninovy a Plechanovovy redakce. Zanedlouho přešel Plechanov na pozice menševiků a žádal, aby do redakce byli přijati všichni bývalí redaktoři z řad menševiků, které sjezd odmítl. S tím Lenin nemohl souhlasit a 19. října (1. listopadu) 1903 z redakce Jiskry vystoupil. Byl kooptován do ústředního výboru a odtud pak bojoval proti menševickýrn oportunistům. 52. číslo redigoval Plechanov sám a 13. (26.) listopadu 1903 o své vůli kooptoval do redakce Jiskry její bývalé menševicky orientované redaktory, čímž porušil usnesení sjezdu. Od 52. čísla se Jiskra stala menševickým orgánem.
Místo staré, leninské, bolševické Jiskry začal vycházet nový, oportunistický, menševický orgán.
133 Revoljucionnaja Rossija — ilegální list eserů, který v Rusku vydával od konce roku 1900 Svaz socialistů-revolucionářů. Od ledna 1902 do prosince 1905 vycházel list v Ženevě jako oficiální orgán eserské strany.
134 Osvobožděnije — čtrnáctideník, ilegální orgán liberálně monarchistické buržoazie. Vycházel v zahraničí (Stuttgart-Paříž) od června 1902 do října 1905 za redakce P. B. Struveho. Jako nejvlivnější časopis liberální inteligence a činitelů zemstva vytvořilo Osvobožděnije v říjnu 1905 svou činností podmínky pro založení konstitučně demokratické strany (kadetské strany).
135 Sozialistische Monatshefte — měsíčník, ústřední tiskový orgán německých oportunistů a jeden z orgánů mezinárodního oportunismu. Vycházel v Berlíně v letech l897—l933. Za první světové války zastával sociálšovinistickou pozici.
136 Jde o snahy liberální inteligence, zemstevních činitelů a statkářů založit stranu, která by programově požadovala zachování carismu v Rusku ve formě konstituční monarchie. S tímto cílem se během roku 1902 konaly v Moskvě, Petrohradě a dalších městech sjezdy a zvláštní porady činitelů zemstev a příslušníků liberální inteligence, na kterých se rokovalo o platformě budoucí strany. Avšak strana vytvořena nebyla. V říjnu 1905 činitelé zemstev — konstitucionalisté vstoupili do konstitučně demokratické strany (kadetské strany), která se v té době zformovala.
137 III. sjezd SDDSR se konal v Londýně 12.—27. dubna (25. dubna — 10. května) 1905. Sjezdu se zúčastnilo 24 delegátů s rozhodujícím hlasem a 14 s poradním. Připravili a svolali jej bolševici jako svůj první sjezd.
Lenin vypracoval a sjezd SDDSR schválil tento program: I. Zpráva organizačního výboru. II. Otázky taktiky: 1. ozbrojené povstání, 2. poměr k politice vlády v předvečer převratu a při jeho provedení (tento bod se zabýval dvěma otázkami: a) poměr k politice vlády v předvečer převratu; b) prozatímní revoluční vláda), 3. poměr k rolnickému hnutí. III. Otázky organizační: 4. vztahy mezi dělnĺky a inteligencí ve stranických organizacích, 5. stanovy strany. IV. Poměr k jiným stranám a směrům: 6. poměr k odštěpivší se části SDDSR, 7. poměr k národním sociálně demokratickým organizacím, 8. poměr k liberálům, 9. praktické dohody se socialisty-revolucionáři. V. Otázky vnitrostranického života: 10. propaganda a agitace. VI. Zprávy delegátů: 11. zpráva ústředního výboru, 12. zprávy delegátů místních výborů. VII. Volby: 13. volby, 14. způsob zveřejnění sjezdových rezolucí a protokolů a převzetí funkcí.
Veškerou práci sjezdu řídil V. I. Lenin. Napsal návrhy nejzávažnějších rezolucí přijatých sjezdem, přednesl referáty na téma ozbrojené povstání, účast sociální demokracie v prozatímní revoluční vládě, stanovisko k rolnickému hnutí, stanovy strany a o řadě dalších otázek. V sjezdových protokolech je zapsáno více než sto Leninových příspěvků a návrhů.
Sjezd stanovil taktickou linii bolševiků, počítající s úplným vítězstvím buržoazně demokratické revoluce a jejím přerůstáním v revoluci socialistickou. Usnesení sjezdu poukázala na vedoucí úlohu proletariátu v revoluci a načrtla strategický plán strany v buržoazně demokratické revoluci: proletariát musí bojovat za vítězství revoluce ve svazku s rolnictvem a izolovat liberální buržoazii.
Sjezd pozměnil stanovy strany: a) schválil Leninovu formulaci I. článku stanov; b) přesně vymezil práva ústředního výboru a jeho poměr k místním výborům; c) změnil organizační strukturu ústředních orgánů strany: místo tří ústředí (ústředního výboru, ústředního tiskového orgánu a Rady strany) sjezd vytvořil jediné plnoprávné stranické centrum — ústřední výbor.
O průběhu a významu III. sjezdu viz Leninův článek III. sjezd a knihu Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci (Spisy 8, Praha 1954, s. 437—444, Spisy 9, Praha 1954, s. 11—l33) a také KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV I, Praha 1954, s. 57—77.
138 Jde o stať Rozkol v ruské sociální demokracii, která vyšla s podpisem N—č dne 21. (8.) června 1905 v 72. č. časopisu P. Struveho Osvobožděnije.
139 Proletarij — ilegální bolševický týdeník, ústřední orgán SDDSR. Vznikl na základě usnesení III. sjezdu strany. Plénum ústředního výboru strany jmenovalo 27. dubna (10. května) 1905 odpovědným redaktorem týdeníku V. I. Lenina.
Proletarij vycházel od 14. (27.) května do 12. (25.) listopadu 1905 v Ženevě. Vyšlo 26 čísel. Stálými spolupracovníky redakce byli V. V. Vorovskij, A. V. Lunačarskij, M. S. Olminskij (Alexandrov). Významně se na práci redakce podíleli N. K. Krupská, V. M. Veličkinová a V. A. Karpinskij. A. I. Uljanovové-Jelizarovové, S. I. Gusevovi a V. D. Bonči-Brujevičovi se podařilo zorganizovat systematický přísun korespondence z místních organizací do Ženevy. Písemný styk s místními organizacemi a čtenáři obstarávaly N. K. Krupská a L. A. Fotijevová.
Proletarij pokračoval v linii staré leninské Jiskry a v tradicích bolševického listu Vperjod. V době první ruské revoluce 1905 až 1907 se značně zasloužil o vysvětlování revoluční taktiky strany, sehrál důležitou úlohu při organizačním a ideovém sjednocování bolševiků a realizaci této taktiky.
V. I. Lenin napsal pro tento týdeník asi 90 článků a poznámek. Tyto články byly přetiskovány v místním bolševickém tisku a vydávaly se jako samostatné letáky. Brzy po Leninově odjezdu do Ruska v listopadu 1905 se přestal Proletarij vydávat. Poslední dvě čísla (25. a 26.) vyšla pod redakcí V. V. Vorovského.
140 Osvobožděnovci — liberální intelektuálové, činitelé zemstev a statkáři, kteří se soustředili kolem časopisu Osvobožděnije. V lednu 1904 vytvořili liberálně monarchistický Svaz osvobození, který existoval do října 1905. Zrazování revoluce a zájmů lidu maskovali falešným demokratismem. Spolu s konstitučně orientovanými činiteli zemstev se stali jádrem nejvlivnější buržoazní strany v Rusku — kadetské strany, která vznikla v říjnu 1905.
141 Svaz ruských sociálních demokratů v zahraničí byl založen v roce 1894 v Ženevě z podnětu skupiny Osvobození práce. Měl vlastní tiskárnu, v níž tiskl revoluční literaturu. Zpočátku vedla Svaz skupina Osvobození práce, která také redigovala jeho publikace. Svaz vydával neperiodický sborník Rabotnik a jeho přílohu (Listok Rabotnika), Leninův Výklad zákona o pokutách (1897), práci G. V. Plechanova Další tažení proti ruské sociální demokracii (1897) aj. I. sjezd SDDSR z března 1898 uznal Svaz zahraničním představitelem strany. Později získaly ve Svazu převahu oportunistické živly — ekonomisté (tzv. mladí). V listopadu 1898 na prvním sjezdu Svazu v Curychu skupina Osvobození práce oznámila, že odmítá redigovat publikace Svazu s výjimkou 5. a 6. čísla sborníku Rabotnik a Leninových brožur Ükoly ruských sociálních demokratů a Nový tovární zákon. Od té doby Svaz vydával časopis ekonotnistů Rabočeje dělo. K definitivní roztržče a k vystoupení skupiny Osvobození práce ze Svazu došlo v dubnu 1900 na druhém sjezdu v Ženevě, když skupina Osvobození práce opustila sjezd. Založili vlastní organizaci Social-demokrat. II. sjezd SDDSR v roce 1903 rozhodl Svaz rozpustit (viz KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV I, Praha 1954, s. 47).
142 V rukopise brožury Úkoly ruských sociálních demokratů nebylo na tomto místě napsáno „společnosti“, ale „v-y“ (výroby). V prvním vydání brožury (1898) bylo slovo špatně rozluštěno a vytištěno „vlády“. Ve druhém vydání (1902), které připravil V. I. Lenin, byla tato zřejmá chyba opravena. Slovo „vlády“ bylo nahrazeno slovem „společnosti“. S touto Leninovou opravou byla brožura otištěna roku 1905 a ve sborníku Za 12 let roku 1907.
143 K. Marx, Spisy 4, Praha 1958, s. 461—462. V české sekci MIA zde.
144 Jde o politiku ministra vnitra N. P. Ignaťjeva (1881—1882), který se podle V. I. Lenina snažil „pohrávat si“ s liberály. Koketování s demokratismem mělo zamaskovat přechod vlády Alexandra III. k otevřené reakci. S tímto cílem byly svolávány porady „znalců“ (maršálkové šlechty, předsedové výkonných výborů zemstev aj.), kteří se měli zabývat snížením výkupních plateb, úpravami přesídlování a reformou místní správy. Připravovalo se také svolání bezvýznamného třítisícového sněmu, nazvaného „zemský sněm“. Všechny tyto snahy skončily penzionováním Ignaťjeva, po němž nastala doba „nespoutané, neuvěřitelně nesmyslné a bestiální reakce“ (V. I. Lenin, Sebrané spisy 1, Praha 1979, s. 313). V české sekci MIA zde.
145 Skupina Osvobození práce — první ruská marxistická skupina, kterou založil roku 1883 v Ženevě G. V. Plechanov. Kromě Plechanova byli členy skupiny P. B. Axelrod, L. G. Dejč, V. N. Ignatov a V. I. Zasuličová.
Skupina Osvobození práce propagovala v Rusku marxismus; přeložila do ruštiny, vydala v zahraničí a rozšiřovala v Rusku Marxovy a Engelsovy práce Manifest Komunistické strany, Námezdní práce a kapitál, Vývoj socialismu od utopie k vědě aj. Plechanov a jeho skupina zasadili těžkou ránu narodnictví. Dva návrhy programu ruských sociálních demokratů, které napsal Plechanov v letech 1883 a 1885 a vydala skupina Osvobození práce, byly významným krokem k přípravě a vytvoření sociálně demokratické strany v Rusku. Zvlášť velký význam pro rozšíření marxistických názorů měly Plechanovovy práce: Socialismus a politický boj (1883), Naše neshody (1884) a O vývoji monistického názoru na dějiny (1895). Avšak skupina Osvobození práce se dopouštěla také závažných chyb: nedovedla se zbavit zbytků narodnické ideologie, podceňovala revolučnost rolnictva a přeceňovala úlohu liberální buržoazie. Tyto chyby byly zárodkem budoucích menševických názorů Plechanova a jiných členů skupiny. Činnost skupiny silně ovlivnila formování revoluční uvědomělosti ruské dělnické třídy, přestože nebyla koordinována s dělnickým hnutím. Lenin napsal, že skupina Osvobození práce „založila sociální demokracii jen teoreticky a udělala první krok směrem k dělnickému hnutí“ (Spisy 20, Praha 1959, s. 283). Skupina navázala spojení s mezinárodním dělnickým hnutím a od prvního kongresu II. internacionály v roce 1889 v Paříži zastupovala ruskou sociální demokracii na všech jejích kongresech.
Na II. sjezdu SDDSR v srpnu 1903 skupina Osvobození práce oznámila, že zastavuje svou činnost.
146 V. I. Lenin má na mysli sborníky statí Materiály k dejinám ruského sociálně revolučního hnutí, které v letech 1893—1896 vydávala v Ženevě Skupina starých narodovoljovců (P. L. Lavrov, N. S. Rusanov aj.). Materiály měly vyjít celkem sedmnáctkrát, vydány však byly pouze čtyřikrát v pěti knihách.
147 Blanquismus — směr francouzského socialistického hnutí, v jehož čele stál vynikající revolucionář a významný představitel francouzského utopického komunismu Louis Auguste Blanqui (1805—1881).
Blanquisté odmítali třídní boj, neočekávali „vysvobození lidstva z námezdního otroctví cestou třídního boje proletariátu, nýbrž cestou spiknutí nevelké menšiny inteligence“ (V. I. Lenin, Spisy 10, Praha 1954, s. 390). Činnost revoluční strany nahrazovali vystoupením spikleneckých skupin, nebrali v úvahu konkrétní situaci nutnou pro vítězství povstání a přezírali spojení s masami.