Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Vladimír Iljič Lenin
Dopisy zdaleka



Třetí dopis
O proletářské milici


Můj včerejší závěr o Čcheidzeho kolísavé taktice dnes, 10. (23.) března, plně potvrdily dva dokumenty. Prvním je výtah z manifestu ústředního výboru naší strany, Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, vydaného v Pitěru, který byl telegraficky zaslán ze Stockholmu listu Frankfurter Zeitung[28]. V tomto dokumentu není žádná zmínka ani o podporování Gučkovovy vlády, ani o jejím svržení; dělníci a vojáci jsou vyzýváni, aby se sdružovali kolem sovětu dělnických zástupců a aby do něho volili zástupce, kteří by bojovali proti carismu za republiku, za osmihodinovou pracovní dobu, za konfiskaci statkářské půdy a zásob obilí a hlavně za ukončení loupeživé války. Přitom je zvlášť důležitá a zvlášť aktuální naprosto správná myšlenka našeho ústředního výboru, že k dosažení míru je nezbytné spojit se s proletáři všech válčících zemí.

Očekávat mír od vyjednávání a styků mezi buržoazními vládami by znamenalo klamat sebe i lid.

Druhým dokumentem je zpráva zaslaná rovněž telegraficky ze Stockholmu jinému německému listu (Vossische Zeitung[29]) o poradě Čcheidzeho frakce v dumě s Trudovickou skupinou [? Arbeiterfraction] a se zástupci patnácti dělnických svazů, konané 2. (15.) března, a o provolání uveřejněném následujícího dne. Z jedenácti bodů tohoto provolání uvádí telegrafická zpráva pouze tři: první, požadující republiku, sedmý, požadující mír a okamžité zahájení mírových jcdnání, a třetí, v němž se žádá, „aby představitelé dělnické třídy Ruska měli ve vládě náležité zastoupení“.

Je-li tento bod správně interpretován, pak chápu, za co buržoazie Čcheidzeho chválí. Chápu, proč k výše uvedené pochvale od anglických gučkovovců v listu Times přibyla pochvala od francouzských gučkovovců v Le Temps. Tento list francouzských milionářů a imperialistů 22. března napsal: „Vůdcové dělnických stran, zejména pan Čcheidze, využívají veškerý svůj vliv, aby zmírnili požadavky pracujících tříd.“

Žádat „zastoupení“ dělníků ve vládě Gučkova a Miljukova je ovšem teoreticky i politicky absurdní: menšinové zastoupení by znamenalo být jen pěšákem na šachovnici; „paritní“ zastoupení není možné, neboť požadavek dalšího vedení války nelze sladit s požadavkem uzavřít příměří a zahájit mírová jednání, a k většinovému „zastoupení“ je třeba mít sílu svrhnout Gučkovovu a Miljukovovu vládu. Požadavek „zastoupení“ je prakticky ta nejhorší louisblankovština, což znamená: zapomenout na třídní boj a jeho reálný stav, dát se unést prázdnými halasnými frázemi, šířit mezi dělníky iluze a mařit na vyjednáváních s Miljukovem nebo Kerenským drahocenný čas, který je třeba využít k vytvoření skutečné třídní a revoluční síly, proletářské milice, schopné vzbudit důvěru všech chudých vrstev obyvatelstva, jež tvoří jeho obrovskou většinu, pomoci jim organizovat se, pomoci jim bojovat za chléb, mír a svobodu.

Tato chyba v provolání Čcheidzeho a jeho skupiny (o straně organizačního výboru nemluvím, neboť v pramenech, které jsou mi dostupné, není o organizačním výboru ani slovo), tato chyba je tím podivnější, že Čcheidzeho nejbližší stoupenec Skobelev, jak sděluje tisk, řekl na poradě 2. (15.) března toto: „Rusko stojí na prahu druhé, opravdové (wirklich, doslova: skutečné) revoluce.“

Tohle je pravda, z níž Skobelev a Čcheidze zapomněli vyvodit závěry pro praxi. Odtud, z té mé zatracené dálky, nemohu posoudit, nakolik je tato druhá revoluce blízko. Skobelev to tam doma vidí lépe. Proto si nekladu otázky, k jejichž řešení nemám a nemohu mít konkrétní podklady. Zdůrazňuji jen, že „nezaujatý svědek“, tj. Skobelev, který nepatří k naší straně, potvrdil faktický závěr, k němuž jsem dospěl v prvním dopisu, a sice, že revoluce z února až března byla teprve první etapou revoluce. Rusko prožívá zvláštní historické období přechodu k další etapě revoluce, neboli podle Skobelevových slov k „druhé revoluci“.

Chceme-li být marxisty a brát si poučení z revolucí na celém světě, musíme se snažit pochopit, v čem je specifika tohoto přechodného období a jaká taktika vyplývá z jeho objektivních zvláštností.

Specifika situace je v tom, že tři hlavní okolnosti neobyčejně ulehčily první vítězství gučkovovsko-miljukovovské vlády: 1. pomoc anglického a francouzského finančního kapitálu a jeho agentů; 2. pomoc části vysokých důstojníků; 3. organizace veškeré ruské buržoazie vybudovaná v zemstevních a městských institucích, ve Státní dumě, ve výborech pro řízení válečného průmyslu aj.

Gučkovova vláda je v úzkých: protože je vázána zájmy kapitálu, musí usilovat o další vedení loupeživé, pirátské války, o ochranu pohádkových zisků kapitálu a statkářů a o obnovení monarchie. A protože je vázána svým revolučním původem a nutností radikálně přejít od carismu k demokracii a protože je vystavena tlaku hladových mas, které žádají mír, musí lhát, vykrucovat se a získávat čas, co nejvíce „proklamovat“ a slibovat (sliby jsou jediná věc, která je i v dobách šílené drahoty velmi laciná) a co nejméně uskutečňovat, jednou rukou dělat ústupky a druhou je mařit.

Za určitých okolností může nová vláda přinejlepším poněkud oddálit krach tím, že využije všechny organizační schopnosti veškeré ruské buržoazie a buržoazní inteligence. Ale ani v tomto případě nebude s to vyhnout se krachu, neboť není možné vytrhnout se ze spárů strašného netvora imperialistické války a hladu, zplozeného světovým kapitalismem, nevymaníme-li se z buržoazních vztahů, nepřikročíme-li k revolučním opatřením a nebudeme-li apelovat na nesmírné historické hrdinství ruského i světového proletariátu.

Z toho plyne závěr, že nedokážeme svrhnout novou vládu naráz, a i když se nám to podaří (v revolučních dobách se meze možností nesčíslněkrát zvětšují), nedokážeme udržet moc, jestliže proti skvělé organizaci veškeré ruské buržoazie a veškeré buržoazní inteligence nepostavíme stejně skvělou organizaci proletariátu, který povede celou nezměrnou masu městské a vesnické chudiny, poloproletariátu a drobných vlastníků.

Nezáleží na tom, zda už „druhá revoluce“ v Pitěru vzplanula (už jsem řekl, že by bylo naprosto pošetilé odhadovat v zahraničí konkrétní tempo jejího dozrávání), nebo zda byla na nějakou dobu odložena, anebo zda už v některých jednotlivých krajích Ruska začala (některá fakta tomu zjevně nasvědčují) — v každém případě však jak v předvečer nové revoluce, tak za této revoluce i druhý den po ní musí být heslem dne proletářská organizace.

Soudruzi dělníci! Včera, když jste svrhli carskou monarchii, dokázali jste zázraky proletářského hrdinství. Ve více nebo méně blízké budoucnosti (možná že už teď, kdy píšu tyto řádky) budete muset znovu dokázat zázraky stejného hrdinství, abyste svrhli moc statkářů a kapitalistů, kteří vedou imperialistickou válku. Ale v této další, „skutečné“ revoluci nebudete moci natrvalo zvítězit, jestliže nedokážete zázraky proletářské organizovanosti!

Heslem dne je organizace. Ale omezit se jen na ni neznamená ještě nic, protože jednak je organizace nutná vždycky, a tím, že pouze poukážeme na nezbytnost „organizace mas“, ještě vůbec nic nevysvětlíme, a jednak ten, kdo by se omezil pouze na ni, přizvukoval by jen liberálům, neboť právě liberálové si v zájmu upevňování své moci přejí, aby dělníci nešli dál než k obvyklým, „legálním“ (z hlediska „normální“ buržoazní společnosti) organizacím, tj. aby dělníci pouze vstupovali do své strany, do svého odborového svazu, do svého družstva atd. apod.

Svým třídním instinktem dělníci pochopili, že v revoluční době potřebují docela jinou, nejen obvyklou organizaci, a správně vykročili na cestu, kterou jim ukázaly zkušenosti z naší revoluce roku 1905 a z Pařížské komuny roku 1871, vytvořili sovět dělnických zástupců a začali ho zdokonalovat, rozšiřovat a upevňovat získáváním zástupců vojenských a nepochybně i zástupců zemědělských námezdních dělníků a pak (v té či oné formě) i zástupců veškeré rolnické chudiny.

Prvořadým, naprosto neodkladným úkolem tedy je vytvářet takové organizace bezvýhradně ve všech krajích Ruska a bezvýhradně ve všech oborech i ve všech vrstvách proletářského a poloproletářského obyvatelstva, tj. všech pracujících a vykořisťovaných, mám-li použít ekonomicky méně přesný, ale populárnější výraz. Pro budoucnost chci podotknout, že veškerému rolnictvu musí naše strana (o jej zvláštní úloze v proletářských organizacích nového typu bych rád pohovořil v jednom z dalších dopisů) zvlášť doporučovat ustavování samostatných sovětů námezdních dělníků., a pak i drobných zemědělců, kteří neprodávají obilí, tj. sovětů bez zámožných rolníků: jinak vlastně nelze prováděn skutečně proletářskou politiku[a] ani správně řešit velmi důležitou praktickou otázku života a smrti miliónů lidí, totiž správně rozdělovat obilí, zvyšovat jeho výrobu atd.

Vzniká však otázka, co mají sověty dělnických zástupců dělat. „Je třeba je pokládat za orgány povstání, za orgány revoluční moci,“ napsali jsme ve 47. čísle ženevského Social-demokrata z 13. října 1915[b].

Tato teoretická poučka, vyvozená ze zkušeností Komuny roku 1871 a revoluce v Rusku roku 1905, musí být vysvětlena a konkrétněji rozvedena právě na základě praktických výsledků této etapy této revoluce v Rusku.

Potřebujeme revoluční moc, potřebujeme (na určité přechodné období) stát. Tím se lišíme od anarchistů. Rozdíl mezi revolučními marxisty a anarchisty není jen v tom, že revoluční marxisté jsou pro centralizovanou, komunistickou velkovýrobu, kdežto anarchisté pro roztříštěnou malovýrobu. Nikoli, rozdíl v otázce moci, v otázce státu je v tom, že my jsme pro revoluční využití revolučních forem státu k boji za socialismus, kdežto anarchisté jsou proti tomu.

Potřebujeme stát. Ale ne takový stát, jaký všude, konstitučními monarchiemi počínaje a těmi nejdemokratičtějšími republikami konče, vytvořila buržoazie. A tím se lišíme od oportunistů a kautskistů starých socialistických stran, které už začaly zahnívat a překroutily poučení z Pařížské komuny a Marxův a Engelsův[c] rozbor těchto poučení nebo na to zapomněly.

Potřebujeme stát, ale ne takový, jaký potřebuje buržoazie, s mocenskými orgány odtrženými od lidu a postavenými proti lidu, jako je policie, armáda a byrokracie (úřednictvo). Všechny buržoazní revoluce tento státní mechanismus pouze zdokonalovaly, pouze jej předávaly z rukou jedné strany do rukou strany druhé.

Chce-li však proletariát uhájit vymoženosti této revoluce a jít dál, vybojovat mír, chléb a svobodu, musí, řečeno Marxovými slovy, tuto „hotovou“ státní mašinérii „rozbít“ a nahradit ji novou tak, že policie, armáda a byrokracie splynou s všeobecně ozbrojeným lidem. Má-li jít proletariát cestou, kterou mu ukázaly zkušeeosti z Pařížské komuny roku 1871 a z revoluce v Rusku roku 1905, musí zorganizovat a ozbrojit všechny chudé, vykořisťované vrstvy obyvatelstva, aby samy převzaly orgány státní moci a aby samy vytvořily instituce této moci.

Dělníci v Rusku už v první etapě první revoluce, v únoru až březnu 1917, tuto cestu nastoupili. Celý úkol teď spočívá v tom, že je třeba jasně pochopit, jaká tato nová cesta je, v tom, že je po ní třeba jít odvážně, pevně a vytrvale dál.

Angličtí, francouzští a ruští kapitalisté chtěli „jenom“ sesadit, nebo dokonce jen „postrašit“ Mikuláše II. a starý státní aparát, policii, armádu a úřednictvo, chtěli nechat nedotčené.

Dělnici šli dál a tento mechanismus rozbili. A teď nejen angličtí a francouzští, ale i němečtí kapitalisté řvou zlostí a hrůzou, když například vidí, jak ruští vojáci postříleli své důstojníky, třeba Gučkovova a Miljukovova stoupence admirála Něpenina.

Řekl jsem, že dělníci tento starý státní mechanismus rozbili. Přesněji, začali jej rozbíjet.

Uveďme konkrétní příklad.

V Pitěru a v mnoha dalších místech byla policie zčásti vybita a zčásti rozpuštěna. Jestliže Gučkovova a Miljukovova vláda neobnoví policii jako zvláštní organizaci ozbrojených lidí, kterým velí buržoazie, odtrženou od lidu a postavenou proti němu, nedokáže ani obnovit monarchii, ani se vůbec udržet u moci. To je naprosto jasné.

Na druhé straně musí nová vláda počítat s revolučním lidem, krmit ho polovičatými ústupky a sliby a získávat čas. Proto také dělá polovičatá opatření: zřizuje „lidovou milici“ s volenými orgány (to zní vskutku ušlechtile, vskutku demokraticky, revolučně a krásně!) — ale... ale za prvé ji podřizuje kontrole, vedení zemstevních a městských samospráv, tj. vedení statkářů a kapitalistů, zvolených podle zákonů Mikuláše Krvavého a kata Stolypina!! A za druhé, ačkoli nazývá milici „lidovou“, aby „lidu“ naházela písek do očí, ve skutečnosti nepovolává do této milice všechen lid a neukládá podnikatelům a kapitalistům, aby vypláceli zaměstnancům a dělníkům běžnou mzdu za hodiny a dny, které věnují veřejné službě, tj. milici.

A tady je ten zakopaný pes. Takhle dosahuje statkářská a kapitalistická vláda Gučkovů a Miljukovů toho, že „lidová milice“ zůstává na papíře a v praxi se pomaloučku potichoučku obnovuje milice buržoazní, protilidová, složená zpočátku „z 8000 studentů a profesorů“ (tak líčí zahraniční tisk nynější petrohradskou milici) — je to vyslovená fraška! — a pak postupně ze staré i nové policie.

Nedopusťte, aby byla policie obnovena! Nepouštějte místní správu z rukou! Vytvářejte skutečně všelidovou, naprosto všeobecnou milici řízenou proletariátem! — to je úkol dne, to je heslo dneška, které odpovídá jak správně chápaným zájmům dalšího třídního boje a dalšího revolučního hnutí, tak demokratickému instinktu každého dělníka, každého rolníka, každého pracujícího a vykořisťovaného člověka, který musí nenávidět policii, strážníky a strážmistry, veleni statkářů a kapitalistů nad ozbrojenými lidmi, kteří mají moc nad lidem.

Jakou policii potřebují oni, Gučkovové a Miljukovové, statkáři a kapitalisté? Stejnou, jaká existovala za carské monarchie. Všechny buržoazní a buržoazně demokratické republiky na světě zřídily nebo obnovily ve svých zemích po velmi krátkých revolučních obdobích právě takovou policii, zvláštní organizaci ozbrojených lidí, odtržených od lidu, postavených proti němu a podřízených tak či onak buržoazii.

Jakou milici potřebujeme my, proletariát, všichni pracující? Skutečně lidovou, tj. takovou, která by se za prvé skládala z veškerého obyvatelstva, ze všech dospělých občanů obojího pohlaví, a za druhé by spojovala funkce lidové armády s funkcemi policie, s funkcemi hlavního a základního orgánu státního mechanismu, státní správy.

Abych tyto zásady vyložil názorněji, uvedu čistě schematický příklad. Je bez debaty, že by byl nesmysl pomýšlet na vypracování nějakého „plánu“ proletářské milice: až se dělníci a všechen lid v opravdu masovém rozsahu dají do práce, zorganizují a zařídí to v praxi stokrát lépe než všelijací teoretikové. Nenavrhuji „plán“, chci jenom ilustrovat svou myšlenku.

Pitěr má asi 2 milióny obyvatel. Z nich je víc než polovina ve věku od 15 do 65 let. Vezměme polovinu — 1 milión. Odpočítejme celou čtvrtinu na nemocné apod., kteří se v dané chvíli z vážných důvodů nepodílejí na veřejné službě. Zbývá 750 000 lidí, a kdyby měli službu v milici dejme tomu každý patnáctý den (a dostávali za tuto dobu od zaměstnavatelů mzdu)‚ vytvořili by padesátitisícovou armádu.

Takový typ „státu“ potřebujeme!

Taková milice by byla v praxi, a nejen na papíře „lidovou milicí“.

Takovou cestou musíme postupovat, aby nebylo možné obnovit ani zvláštní policii, ani zvláštní armádu odtrženou od lidu.

Taková milice by se z 95 procent skládala z dělníků a rolníků a vyjadřovala by skutečně myšlení a vůli, sílu a moc obrovské většiny lidu. Taková milice by skutečně ozbrojovala a vojensky připravovala naprosto všechen lid a bránila by veškerým pokusům o obnovení reakce a veškerým úskokům carských agentů jinak než gučkovovsky, jinak než miljukovovsky. Taková milice by byla výkonným orgánem „sovětů dělnických a vojenských zástupců“, měla by absolutní úctu a důvěru obyvatelstva, neboť by sama byla organizací naprosto všeho obyvatelstva. Taková milice by přeměnila demokracii z honosné firmy zastírající zotročování a ponižování lidu kapitalisty ve skutečnou výchovu mas k účasti na řešení všech státních záležitostí. Taková milice by zapojila do politického života mládež, neboť by ji vychovávala nejen slovy, ale i činy, prací. Taková milice by rozšířila funkce, které, řečeno učeně, spadají do kompetence „policie veřejného blaha“, zdravotní dohled apod., přičemž by do této činnosti zapojila naprosto všechny dospělé ženy. A dokud se ženy nezapojí do veřejné služby, do milice a do politického života, dokud se nevymaní z otupujícího prostředí domácnosti a kuchyně, není možné zajistit skutečnou svobodu a není možné budovat ani demokracii, natož socialismus.

Taková milice by byla milicí proletářskou, protože rozhodující vliv na masy chudiny by v ní získali průmysloví a městští dělníci stejně přirozeně a nevyhnutelně, jako přirozeně a nevyhnutelně zaujali vedoucí místo v celém revolučním boji lidu v letech l905—l907 a v roce 1917.

Taková milice by zajistila absolutní pořádek a bezvýhradně dodržovanou soudružskou kázeň. V těžké krizi, kterou prožívají všechny válčící země, by zároveň umožnila proti této krizi skutečně demokraticky bojovat, správně a rychle rozdělovat chléb a jiné potraviny a zavádět „všeobecnou pracovní povinnost“, které teď Francouzi říkají „občanská mobilizace“ a Němci „služba na pomoc vlasti“ a bez níž není možné — ukázalo se, že není možné — léčit rány, které způsobila a působí loupeživá a hrůzostrašná válka.

Cožpak proletariát Ruska proléval krev pro nabubřelé sliby pouhých politických demokratických reforem? Cožpak nebude žádat a nedosáhne, aby každý pracující okamžitě zpozoroval a pocítil, že se jeho životní podmínky do určité míry zlepšily? Aby každá rodina měla chléb? Aby každé dítě mělo láhev dobrého mléka a aby si žádný dospělý z bohaté rodiny nedovolil vzít navíc mléko, dokud ho nemají dost děti? Aby paláce a přepychové byty po carovi a šlechtě nezůstaly nevyužité, ale aby poskytly přístřeší lidem bez domova a nemajetným? Kdo jiný může uskutečnit taková opatření než všelidová milice, v níž budou bezpodmínečně zastoupeny vedle mužů i ženy?

Taková opatření nejsou ještě socialismus. Týkají se rozdělování spotřebních předmětů, a ne reorganizace výroby. Nebyla by ještě „diktaturou proletariátu“, ale jenom „revolučně demokratickou diktaturou proletariátu a chudého rolnictva“. Teď nejde o to, jak tato opatření teoreticky klasifikovat. Byla by velká chyba, kdybychom začali vtěsnávat složité, naléhavé a rychle narůstající praktické úkoly revoluce do Prokrustova lože úzce chápané „teorie“, místo abychom v teorii viděli především a hlavně návod k jednání.

Najde se mezi dělníky v Rusku tolik uvědomělosti, vytrvalosti a hrdinství, aby dokázali „zázraky proletářské organizovanosti“ poté, co dokázali v otevřeném revolučním boji zázraky odvahy, iniciativy a obětavosti? To nevíme a předpovídat to by bylo zbytečné, neboť na takové otázky dává odpověď jen praxe.

Co víme bezpečně a co musíme jako strana vysvětlovat masám, je jednak to, že existuje nesmírná, historicky významná hybná síla, která vyvolává nevídanou krizi, hlad a nesčíslné útrapy. Touto hybnou silou je válka, kterou vedou s loupeživými cíli kapitalisté z obou válčících táborů. Tato „hybná síla“ dohnala celou řadu velmi bohatých, svobodných a vzdělaných národů na pokraj propasti. Nutí národy do krajnosti napnout síly, vhání je do nesnesitelné situace a na pořad dne nedává realizaci nějakých „teorií“ (o tom nemůže být řeč a Marx před touto iluzí socialisty vždycky varoval), nýbrž krajní prakticky možná opatření, protože bez krajních opatření hrozí miliónům lidí smrt, okamžitá a bezpodmínečná smrt hladem.

Není třeba dokazovat, že za podmínek, kdy objektivní situace vyžaduje od všeho lidu dodržování krajních opatření, mnoho dokáže revoluční nadšení pokrokové třídy. Tuto stránku věci všichni v Rusku na vlastní oči vidí a cítí.

Důležité je pochopit, že v revoluční době se objektivní situace mění tak rychle a prudce, jak rychle plyne život. A my musíme umět přizpůsobovat svou taktiku a své nejbližší úkoly zvláštnostem každé situace. Do února 1917 byla na pořadu dne odvážná internacionalistická revoluční propaganda, vyzývání mas k boji a burcování těchto mas. V únorových a březnových dnech bylo třeba hrdinství v obětavém boji, aby bylo možné co nejdříve rozdrtit bezprostředního nepřítele — carismus. Teď prožíváme přechod od této první etapy revoluce ke druhé, od „střetnutí“ s carismem ke „střetnutí“ s gučkovovsko-miljukovovským, statkářským a kapitalistickým imperialismem. Na pořadu dne je organizační úkol, ale v žádném případě nesmí být chápán jen šablonovitě, jako budování šablonovitých organizací, nýbrž tak, že budou do organizace zapojovány nebývale početné vrstvy utlačovaných tříd a že sama tato organizace bude plnit úkoly vojenské, celostátní a národohospodářské.

K tomuto specifickému úkolu proletariát přistoupil a bude přistupovat různým způsobem. V některých oblastech Ruska mu revoluce z února až března dává do rukou téměř všechnu moc, v jiných možná začne „násilím“ vytvářet a rozšiřovat proletářskou milici a v dalších se bude patrně dožadovat okamžitých voleb městských dum a zemstev na základě všeobecného atd. volebního práva, aby z nich vytvořil revoluční centra atd., dokud růst proletářské organizovanosti, sbližování vojáků s dělníky, hnutí mezi rolnictvem a rozčarování mnoha lidí z neschopnosti militaristické imperialistické vlády Gučkova a Miljukova nepřiblíží hodinu, kdy tuto vládu nahradí „vláda“ sovětu dělnických zástupců.

Nezapomínejme také na to, že hned vedle Pitěru máme jednu z fakticky nejvyspělejších republikánských zemí — Finsko, které v letech 1905—1917 pod záštitou revolučních zápasů v Rusku rozvinulo poměrně pokojně demokracii a získalo většinu lidu pro socialismus. Proletariát Ruska zaručí Finské republice naprostou svobodu včetně svobody oddělení (o tom teď snad ani jeden sociální demokrat nezapochybuje, když se kadet Rodičev v Helsingforsu tak nedůstojně handrkuje o drobty výsad pro Velkorusy[31]), a právě tím si získá naprostou důvěru a soudružskou pomoc finských dělníků při řešení záležitostí proletariátu celého Ruska. Při plnění obtížného a velkého úkolu jsou chyby nevyhnutelné — nevyhneme se jim ani my — a finští dělníci jsou lepší organizátoři, v tomto směru nám pomohou, až začnou po svém budovat socialistickou republiku.

Revoluční vítězství v Rusku samém, organizační úspěchy ve Finsku, dosažené v důsledku těchto vítězství pokojnou cestou, přechod ruských dělníků k řešení revolučních organizátorských úkolů v novém rozsahu, dobytí moci proletariátem a chudými vrstvami obyvatelstva, podněcování a rozvíjení socialistické revoluce na Západě — to je cesta, která nás dovede k míru a k socialismu.


N. Lenin

Curych 11. (24.) března 1917





Poprvé otištěno roku 1924
v časopisu Kommunističeskij
internacional, č. 3/4
  Podle rukopisu



__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Na vesnici se teď rozvine boj za získání drobných a částečně i středních rolníků. Statkáři se je budou snažit s pomocí zámožných rolníků podřídit buržoazii. My je musíme s pomocí zemědělských námezdních dělníků a chudiny vést k co nejužšímu svazku s městskýrn proletariátem.

b Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 68. Red.

c V některém z dalších dopisů nebo ve zvláštním článku se budu podrobně zabývat tímto rozborem, podaným zejména v Marxově Občanské válce ve Francii, v Engelsově předmluvě ke 3. vydání tohoto díla, v Marxově dopise z 12. 4. 1871 a v Engelsových dopisech z l8.—28. března l875, a rovněž tím, jak Kautsky v polemice vedené roku 1912 s Pannekoekem o takzvaném „rozbití státu“[30] úplně překroutil marxismus.


28 Frankfurter Zeitung — deník německých burziánů. Vycházel ve Frankfurtu nad Mohanem v letech 1856—1943. Znovu začal vycházet v roce 1949 pod názvem Frankfurter Allgemeine Zeitung a je orgánem západoněmeckých monopolistů.

29 Vossische Zeitung — německý umírněný liberální list; vycházel v Berlíně v letech 1704—1934.

30 Viz o tom práci V. I. Lenina Stát a revoluce zde

31 Prozatímní vláda brzy po svém ustavení jmenovala okťabristu M. A. Stachoviče generálním gubernátorem ve Finsku a kadeta F. I. Rodičeva ministrem (neboli komisařem) pro záležitosti Finska. 8. (21.) března byl uveřejněn Manifest o schválení ústavy Finského velkoknížectví a o jeho aplikaci v plném rozsahu. Finsku se přiznávalo právo na autonomii a ruská vláda schválila zákony Finského sněmu, jež byly Finům vnuceny za války a byly v rozporu s jejich zákonodárstvím; zůstávaly v platnosti po celou dobu války.

Prozatímní vláda usilovala o to, aby sněm zařadil do ústavy článek o zrovnoprávnění „občanů Ruska s občany Finska v obchodě a průmyslu“, neboť za carské vlády finské zákony toto právo neuznávaly a bylo uplatňováno násilím. Prozatímní vláda odmítla řešit otázku sebeurčení Finska, „dokud nebude svoláno Ústavodárné shromáždění“, což vedlo k ostrému konfliktu s Finskem, který byl vyřešen až po Velké říjnové socialistické revoluci. Sovětská vláda uznala úplnou nezávislost Finska 18. (31.) prosince 1917.