Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
(září, 1930)Obrat v Komunistické internacionále a situace v Německu
Napsáno: 26. září 1930
Vyšlo v: Bulletin opozice č. 17-18 (listopad-prosinec 1930). Vyd. Communist League of America v říjnu 1930
Online verze: Marxistický Internetový Archív (marxists.org) 2011;
Překlad: Lenka Světlá (z anglické verze dostupné na marxists.org)
Převod do HTML: Karol Bóna
1. Příčiny posledního obratu
Taktické obraty, i ostré, jsou v naší epoše zcela nevyhnutelné. Vynucují si je prudké obraty objektivní situace (neexistence stabilních mezinárodních vztahů; ostré a nepravidelné výkyvy konjunktury; ostré odrazy ekonomických výkyvů v politice; vznětlivost mas pod vlivem pocitu bezmoci, atd., atd.). Pečlivé pozorování změn objektivní situace je nyní daleko důležitějším a současně daleko těžším úkolem než před válkou, v epoše "organického" vývoje kapitalismu. Vedení strany se nyní nachází v pozici člověka, který řídí své auto v horách, prudkými serpentinami cesty. Nevhodné zatočení, špatně použitá rychlost hrozí cestujícím a autu tím největším nebezpečím, pokud ne zničením.
Vedení Komunistické internacionály nám v těchto letech poskytuje příklady velmi ostrých obratů. Poslední z nich jsme pozorovali v posledních měsících. Co budilo obraty v Komunistické internacionále po Leninově smrti? Změny v objektivní situaci? Ne. To můžeme říct s jistotou: počínaje rokem 1923 nebyl žádný taktický obrat Kominternou proveden včas, pod vlivem správně zhodnocených změn objektivních podmínek. Naopak: každý obrat byl výsledkem neúnosného zostření rozporů mezi linií Kominterny a objektivní situací. Tentokrát jsme také svědky zcela stejného případu.
Deváté plenární zasedání VVKI, šestý kongres a především desáté plenární zasedání přijaly kurs směřující k náhlému a přímému revolučnímu nástupu ("třetí období"), který byl v té době zcela vyloučen objektivní situací existující po velkých porážkách v Británii a v Číně, oslabení komunistických stran ve světě a především za situace obchodního a průmyslového rozkvětu, který probíhal v řadě nejdůležitějších kapitalistických zemích. Taktický obrat Komunistické internacionály, který začal v únoru 1928, byl tedy přímo protikladný skutečnému obratu na cestě dějin. Z těchto rozporů vyvstala tendence k avanturismu, další izolace stran od mas, oslabení organizací atd. Až poté, co na sebe tento jev vzal skutečně ohrožující charakter, učinilo vedení Kominterny v únoru 1930 nový obrat, zpět a doprava od taktiky "třetího období".
Je ironií osudu, nemilosrdného ke každému chvostismu[1], že se nový taktický obrat Kominterny časově shodoval s novým obratem objektivních podmínek. Mezinárodní krize bezpříkladné palčivosti nepochybně otevřela výhled masové radikalizace a společenských otřesů. Přesně v takových podmínkách mohl a měl být učiněn obrat doleva, tedy smělé urychlení na křivce revolučního nástupu. To by bylo zcela správné a potřebné, pokud by v předchozích třech letech vedení Kominterny využilo tak, jak mělo, období ekonomického oživení a revolučního odlivu k posílení pozic strany v masových organizacích, především v odborech. Za těchto podmínek řidič mohl a měl přeřadit roku 1930 z dvojky na trojku nebo se alespoň připravovat na tuto změnu v blízké budoucnosti. Ve skutečnosti ale nastal zcela opačný proces. Aby se nezřítil přes útes, musel řidič přeřadit z předčasně zařazené rychlosti na nižší a zpomalit. Kdy? Za podmínek, kdy by správná strategická linie vyžadovala zrychlení.
Takový je do nebe volající rozpor mezi taktickou nutností a strategickou perspektivou, rozpor, ve kterém se logikou chyb svého vedení ocitly komunistické strany v mnoha zemích.
Tento rozpor vidíme nyní nejjasněji a nejnebezpečněji v Německu, kde poslední volby odhalily výjimečně specifický poměr sil, který není jen výsledkem dvou období poválečné stabilizace Německa, ale také tří období chyb Kominterny.
2. Parlamentní vítězství komunistické strany ve světle revolučních úkolů
Oficiální tisk Kominterny nyní vyzdvihuje výsledky německých voleb jako zázračné vítězství komunismu, které staví na pořad dne heslo sovětského Německa. Byrokratičtí optimisté nechtějí přemýšlet nad významem poměru sil, který odhalily volební statistiky. Zkoumají počet komunistických hlasů odděleně od revolučních úkolů vytvořených situací a překážek, které staví do cesty.
Komunistická strana získala okolo 4,600.000 hlasů oproti 3,300.000 v roce 1928. Z hlediska "běžné" parlamentní mechaniky je zisk 1,300.000 hlasů značný, i když bereme v potaz nárůst celkového počtu voličů. Zisk strany však zcela bledne před skokem fašismu z 800.000 na 6,400.000. Neméně významný pro hodnocení voleb je fakt, že si sociální demokracie i přes značné ztráty udržela své základní kádry a stále získala značně více dělnických hlasů než komunistická strana.
Zatím, kdybychom se měli ptát, jaká kombinace mezinárodních a domácích okolností by mohla přivést dělnickou třídu rychleji ke komunismu, nemohli bychom pro to najít příznivější okolnosti, než jsou ty v současném Německu: Youngova oprátka[2], hospodářská krize, rozklad vládců, krize parlamentarismu, hrozné odhalení sociální demokracie u moci. Z hlediska těchto konkrétních historických podmínek zůstává specifická váha německé komunistické strany ve společenském životě země i přes zisk 1,300.000 hlasů poměrně malá.
Slabé pozice komunismu, nedílně svázané s politikou a režimem Kominterny, jsou odhaleny jasněji, když srovnáme současnou společenskou váhu komunistické strany s konkrétními a neodkladnými úkoly, které před ní staví současná situace.
Je pravda, že sama komunistická strana takový zisk nečekala. To však dokazuje, že si pod ranami chyb a porážek vedení komunistických stran odvykla od velkých cílů a perspektiv. Pokud včera podceňovaly své možnosti, pak dnes ještě jednou podceňují obtíže. Touto cestou se jedno nebezpečí násobí druhým.
A zatím je prvním rysem skutečné revoluční strany schopnost podívat se realitě tváří v tvář.
3. Váhání velké buržoasie
S každou zatáčkou na cestě dějin, s každou společenskou krizí musíme znovu a znovu přezkoumávat otázku vzájemných vztahů tří tříd moderní společnosti: velké buržoasie, vedené finančním kapitálem; maloburžoasie, kolísající mezi dvěma základními tábory; a konečně proletariátu. Velká buržoasie, která tvoří zanedbatelnou část národa, nemůže udržet moc bez podpory maloburžoasie ve městech a na vesnicích, tedy pozůstatků starých a mas nových středních tříd. V současné epoše na sebe tato podpora bere dvě základní formy, politicky protikladné, ale historicky se doplňující: sociální demokracii a fašismus. V osobě sociální demokracie za sebou maloburžoasie, následující finanční kapitál, vede miliony dělníků.
Německá velká buržoasie v současnosti váhá; je rozdělena. Její neshody jsou omezeny na otázku: Která ze dvou léčebných metod by nyní měla být aplikována na společenskou krizi? Sociálně demokratická terapie odrazuje jednu část buržoasie nejistotou jejích výsledků a nebezpečím příliš velkých odvodů peněz (daně, sociální zákonodárství, mzdy). Chirurgický zásah fašismu se druhé části zdá pro situaci nevhodný a příliš riskantní. Jinými slovy, finanční buržoasie jako celek váhá při hodnocení situace, nevidí ještě dostatečnou základnu proto, aby vyhlásila ofenzívu svého vlastního "třetího období", kdy by sociální demokracie byla bezpodmínečně nahrazena fašismem, kdy by obecně řečeno za své služby prošla všeobecným zničením. Kolísání velké buržoasie - s oslabením jejích základních stran - mezi sociální demokracií a fašismem je výjimečně jasným příznakem předrevoluční situace. S příchodem skutečné revoluční situace toto váhání samozřejmě okamžitě skončí.
4. Maloburžoasie a fašismus
Aby společenská krize vyvolala proletářskou revoluci, je kromě jiných podmínek nutné, aby nastal rozhodující posun maloburžoasních tříd směrem k proletariátu. To dá proletariátu šanci, aby se postavil do čela národa jako jeho vůdce.
Poslední volby odhalily - a to je jejich hlavní symptomatický význam - posun v opačném směru. Pod vlivem krize se maloburžoasie nenachýlila směrem k proletářské revoluci, ale směrem k té nejkrajnější imperialistické reakci, a za sebou stáhla značné části proletariátu. Gigantický nárůst národního socialismu je výrazem dvou faktorů: hluboké společenské krize, která vyvedla maloburžoasní masy z rovnováhy, a neexistence revoluční strany, kterou by dnes lidové masy považovaly za uznávaného revolučního vůdce. Pokud je komunistická strana stranou revoluční naděje, pak je fašismus jako masové hnutí stranou kontrarevolučního zoufalství. Když revoluční naděje zasáhne celou proletářskou masu, nevyhnutelně za sebou na cestu revoluce vtáhne značné a rostoucí části maloburžoasie. Přesně v této oblasti odhalily volby opačný obrázek: kontrarevoluční zoufalství zachvátilo maloburžoasní masu s takovou silou, že za sebou stáhla mnoho částí proletariátu.
Jak si tohle vysvětlit? V minulosti jsme pozorovali (v Itálii, v Německu) náhlé posílení fašismu, vítězného nebo alespoň hrozícího, v důsledku promarněné nebo nevyužité revoluční situace, v závěru revoluční krize, při které se předvoj proletariátu ukázal neschopný postavit se do čela národa a změnit osud všech jeho tříd, včetně maloburžoasie. Přesně to dalo fašismu v Itálii jeho výjimečnou sílu. V současnosti ale v Německu problém nevzniká v závěru revoluční krize, ale přesně při její blízkosti. Z toho vedoucí funkcionáři komunistické strany, optimisté ex officio, činí závěr, že fašismus, který přišel "příliš pozdě", je odsouzen k nevyhnutelné a rychlé porážce (Die Rote Fahne[3]). Tito lidé jsou nepoučitelní. Fašismus přichází "příliš pozdě", vzhledem ke starým revolučním krizím. Objevuje se ale dostatečně brzy - na úsvitu - vzhledem k nové revoluční krizi. Skutečnost, že získal možnost takto silné výchozí pozice v předvečer revolučního období a ne v jeho závěru není slabinou fašismu, ale komunismu. Maloburžoasie tudíž nečeká na nová zklamání ve schopnosti strany zlepšit její osud, pamatuje si poučení z roku 1923, kozelce ultralevého kurzu Maslowa[4]-Thälmanna[5], oportunistickou neschopnost toho samého Thälmanna, klapot "třetího období", atd. Nakonec - a to je nejdůležitější - její nevíra v proletářskou revoluci je živena nevírou v komunistickou stranu ze strany milionů sociálně demokratických dělníků. Maloburžoasie, i když byla okolnostmi zcela odvržena z konzervativní cesty, se může obrátit k sociální revoluci jen když je většina dělnické třídy nakloněna sociální revoluci. Přesně tato nejdůležitější podmínka v Německu chybí, a to ne náhodou.
Programové prohlášení německé komunistické strany před volbami bylo výlučně a zcela věnováno fašismu jako hlavnímu nepříteli. Nicméně fašismus z nich vyšel jako vítěz, když získal nejen miliony poloproletářských elementů, ale také mnoho stovek tisíc průmyslových dělníků. To odráží skutečnost, že navzdory parlamentnímu vítězství komunistické strany utrpěla proletářská revoluce jako celek v těchto volbách vážnou porážku - jistě, úvodního, varujícího, a ne rozhodujícího charakteru. Může se stát rozhodující a nevyhnutelně se stane rozhodující, pokud nebude komunistická strana schopná zhodnotit své částečné parlamentní vítězství ve spojení s tímto "úvodním" charakterem porážky revoluce jako celku a vyvodit z toho všechny nutné závěry.
Fašismus se v Německu stal skutečným nebezpečím jako palčivý výraz bezradné pozice buržoasního režimu, konzervativní úlohy sociální demokracie v tomto režimu a nahromaděné neschopnosti komunistické strany jej zrušit. Ten, kdo to popírá, je buďto slepý nebo chvastoun.
V roce 1923 Brandler[6] navzdory všem našem varováním ohromě zveličoval síly fašismu. Ze špatného zhodnocení poměru sil vzešla váhavá, vyhýbavá, obranná, zbabělá politika. To zničilo revoluci. Takové události nepřejdou, aniž by zanechaly stopy ve vědomí všech tříd národa. Přecenění fašismu komunistickou stranou vytvořilo jednu z podmínek pro jeho další posílení. Opačná chyba, toto samotné podceňování fašismu současným vedením komunistické strany, může přivést revoluci k ještě většímu krachu po mnoho následujících let.
Nebezpečí je zvlášť naléhavé ve spojení s otázkou rychlosti vývoje, která nezávisí jen na nás. Zimničný charakter politické křivky odhalené volbami vypovídá o skutečnosti, že se tempo vývoje národní krize může ukázat jako velmi rychlé. Jinými slovy, běh událostí může ve velmi blízké budoucnosti v Německu obnovit, na nové historické úrovni, starý tragický rozpor mezi zralostí revoluční situace na jedné straně a slabostí a strategickou neschopností revoluční strany na straně druhé. To musí být řečeno jasně, otevřeně a především včas.
5. Komunistická strana a dělnická třída
Bylo by ohromnou chybou uspokojovat se tím, že například bolševická strana měla v dubnu 1917, po příjezdu Lenina, kdy se strana poprvé začala připravovat na převzetí moci, méně než 80.000 členů a nevedla za sebou, ani v Petrohradu, více než třetinu dělníků a daleko menší podíl vojáků. Situace v Rusku byla zcela odlišná. Revoluční strany vyšly z podzemí až v březnu, po téměř tříletém přerušení už tak zadušeného politického života, který existoval před válkou. Dělnická třída se během války obnovila přibližně z 40%. Drtivá masa proletariátu neznala bolševiky, dokonce o nich ani neslyšela. Hlasování pro menševiky a esery v březnu-červnu bylo prostě výrazem prvních váhavých kroků po probuzení. V onom hlasování nebyl ani stín nespokojenosti s bolševiky nebo nahromaděné nevíry v ně, která může vzniknout jen v důsledku chyb strany ověřených zkušeností mas. Naopak. Každý den revoluční zkušenosti v roce 1917 tlačil masy směrem od smiřovačů a na stranu bolševiků. Z toho vyplýval bouřlivý, nezastavitelný růst řad strany a především jejího vlivu.
Situace v Německu má od základu rozdílný charakter, v tomto ohledu i v ostatních. Německá komunistická strana se na scéně neobjevila včera ani předevčírem. V roce 1923 za sebou měla, otevřeně nebo v poloskryté formě, většinu dělnické třídy. V roce 1924, při poklesu, získala 3,600.000 hlasů, větší podíl dělnické třídy než v současnosti. To znamená, že ti dělníci, kteří zůstali se sociální demokracií, i ti, kteří tentokrát volili národní socialisty, to neučinili jednoduše z neznalosti, ne protože byli probuzeni včera, ne protože ještě neměli příležitost poznat, co je komunistická strana zač, ale protože jí na základě své vlastní zkušenosti z minulých let nevěří.
Nezapomínejme, že v únoru 1928 dalo deváté plenární zasedání výkonného výboru Kominterny signál k zostřenému, výjimečnému, nesmiřitelnému boji proti "sociálfašismu". Německá sociální demokracie byla u moci téměř po celou tuto dobu a na každém kroku odhalovala masám svou zločinnou a ostudnou úlohu. To vše doplňovala ohromná hospodářská krize. Bylo by těžké vymyslet podmínky příznivější pro oslabení sociální demokracie. Ta si však zachovala své základní pozice. Jak máme vysvětlit tuto pozoruhodnou skutečnost? Jen tím, že vedení komunistické strany celou svou politikou pomáhalo sociální demokracii a podporovalo ji zleva.
To vůbec neznamená, že hlasováním pro sociální demokracii vyjádřilo pět až šest milionů dělníků a dělnic svou plnou a neomezenou důvěru v ni. Neměli bychom sociálně demokratické dělníky považovat za slepé. Vůbec nejsou tak naivní, co se jejich vůdců týče, ale nevidí pro sebe v dané situaci jinou cestu. Samozřejmě, nemluvíme o dělnické aristokracii a byrokracii, ale o řadových dělnících. Politika komunistické strany je neinspirovala sebedůvěrou, ne protože komunistická strana není revoluční stranou, ale protože nevěří v její schopnost dosáhnout revolučního vítězství a nechtějí riskovat své hlavy nadarmo. Váhavým hlasováním pro sociální demokracii tito dělníci nevyjádřili svou důvěru v ni, ale spíše nedostatek důvěry v komunistickou stranu. V tom spočívá velký rozdíl mezi současnou situací německých komunistů a postavením ruských bolševiků v roce 1917.
Jen tím však problémy nekončí: uvnitř samotné komunistické strany a především v okruhu jejích příznivců a dělníků, kteří ji volí, existuje velká zásoba nedostatku důvěry ve vedení strany. Z toho vyrůstá to, co je nazýváno "disproporcí" mezi obecným vlimem strany a její početní silou, a především její úlohou v odborech - v Německu taková disproporce nepochybně existuje. Oficiální vysvětlení oné disproporce je, že strana není schopná "posílit" svůj vliv organizačně. Na masu se tady hledí jako na čistě pasivní materiál, který do strany vstupuje nebo nevstupuje čistě v závislosti na tom, jestli jej tajemník dovede chytnout pod krkem. Byrokrat nechápe, že dělníci mají svůj vlastní rozum, svou zkušenost, svou vůli a svou aktivní nebo pasivní politiku vůči straně. Dělník hlasuje pro stranu - pro její prapor, pro Říjnovou revoluci, pro svou vlastní budoucí revoluci. Odmítáním vstoupit do komunistické strany nebo ji následovat v odborářském boji, říká, že nemá důvěru v její každodenní politiku. "Disproporce" je následně, v konečné instanci, výrazem nedůvěry mas v současné vedení Komunistické internacionály. A tato nedůvěra, vytvořená a posílená chybami, porážkami, smyšlenkami a přímými podvody mas od roku 1923 do roku 1930, je jednou z největších překážek na cestě k vítězství proletářské revoluce.
Bez vnitřní sebedůvěry strana třídu nezíská. Nezískání proletariátu znamená neodtržení maloburžoasních mas od fašismu. Jedno je nedílně spojené s druhým.
6. Zpátky do "druhého" období nebo ještě více k tomu "třetímu"?
Pokud bychom měli použít oficiální terminologii centrismu[7], formulovali bychom otázku následovně: vedení Kominterny podstrčilo taktiku "třetího období", tedy taktiku okamžitého revolučního vzestupu, sekcím v době (1928), kdy byly nejviditelnější rysy "druhého období", tedy stabilizace buržoasie a odliv a úpadek revoluce. Odvrácení od ní, které přišlo v roce 1930, znamenalo odmítnutí taktiky "třetího období" ve prospěch taktiky "druhého období". Mezitím tento obrat prošel byrokratickým aparátem v době, kdy nejdůležitější příznaky začaly, v každém případě v Německu, jasně signalizovat skutečný příchod "třetího období". Vyplývá z toho všeho potřeba nového taktického obratu - ve směru nedávno opuštěné taktiky "třetího období"?
Používáme tato označení tak, abychom tuto otázku zpřístupnili těm, jejichž mysl je zacpaná metodologií a terminologií centristické byrokracie. Nemáme však vůbec v úmyslu přijmout tuto terminologii, která v sobě skrývá kombinaci stalinistického byrokratismu a bucharinské metafyziky. Odmítáme apokalyptickou představu "třetího" období jako konečného: Kolik období proběhne před vítězstvím proletariátu je otázkou poměru sil a změn v situaci; to vše může být vyzkoušeno jen prostřednictvím akce. Odmítáme samotnou podstatu onoho strategického schematismu s jeho číslovanými obdobími; neexistuje abstraktní taktika předem vytvořená pro "druhé" a "třetí" období. Uznává se, že nemůžeme dosáhnout vítězství a dobytí moci bez ozbrojeného povstání. Jak ale dospějeme k tomuto povstání? Jakými metodami? A jakou rychlostí bychom měli mobilizovat masy? To nezáleží jen na objektivní situaci obecně, ale v první řadě na stavu, ve kterém se nachází proletariát při nástupu sociální krize, na vztahu mezi stranou a třídou, proletariátem a maloburžoasií, atd. Stav proletariátu na prahu "třetího období" zase závisí na taktice, kterou strana použila v předešlém období.
Běžnou, přirozenou změnou taktiky se současným obratem situace v Německu, by mělo být zrychlení tempa, zostření hesel a metod boje. Tento taktický obrat by byl běžný a přirozený, pouze pokud by tempo a hesla včerejšího boje odpovídaly podmínkám předcházejícího období. To se však nikdy nestalo. Ostrý nesoulad mezi ultralevou politikou a stabilizovanou situací je přesně důvodem taktického obratu. Vzešlo z toho to, že ve chvíli, kdy nový obrat objektivní situace spolu s obecně nepříznivým přeskupením politických sil, přinesly komunismu velký nárůst hlasů, se strana ukázala strategicky a takticky více dezorientovaná, zamotaná a mimo, než kdy předtím.
Abychom objasnili rozpor, do kterého upadla německá komunistická strana - podobně jako ostatní sekce Kominterny, pouze daleko hlouběji než ostatní - vezměme to nejjednodušší podobenství. Aby člověk přeskočil překážku, musí se předtím rozběhnout. Čím je překážka vyšší, tím důležitější je začít se rozebíhat včas, ne příliš pozdě ani příliš brzo, aby se člověk dostal k překážce s dostatečnou zásobou sil. Počínajíc únorem 1928 a především od července 1929 však německá komunistická strana nedělala nic jiného, než že se rozbíhala. Není divu, že strana začala ztrácet dech a táhnout nohy za sebou. Kominterna konečně vydala rozkaz "Zpomalit!" Avšak udýchaná strana nezačala běžet normálnějším krokem dříve, než se před ní začala objevovat ne myšlená, ale skutečná překážka, která může vyžadovat revoluční skok. Bude zde dostatek prostoru k rozeběhnutí? Měl by být obrat odmítnut a změněn v obrat opačný? To jsou taktické a strategické otázky, které se ve vší své palčivosti objevují před německou stranou.
Aby byly vedoucí kádry strany schopné najít správnou odpověď na tyto otázky, musely by mít možnost posoudit další část cesty ve vztahu ke strategii minulých let a jejím důsledkům, které se odhalily v těchto volbách. Pokud by se na rozdíl od toho byrokracii podařilo křikem o vítězství utopit hlas politické sebekritiky, nevyhnutelně by to vedlo proletariát do katastrofy horší než v roce 1923.
7. Možné varianty dalšího vývoje
Revoluční situace, která staví před proletariát okamžitou otázku dobytí moci, se skládá z objektivních a subjektivních prvků, které jsou spolu navzájem propojené a do velké míry se navzájem podmiňují. Tato vzájemná závislost je však relativní. Zákon nerovnoměrného vývoje plně platí také pro faktory revoluční situace. Nedostatečný rozvoj jednoho z nich může vytvořit podmínky, ve kterých revoluční situace buď nepropukne a vyčerpá se, nebo propukne a skončí porážkou revoluční dělnické třídy. Jaká je v tomto ohledu situace v Německu.
1. Hluboká národní krize (hospodářství, mezinárodní situace) je nepochybně blízko. Zdá se, že cesta ven nevede skrze normální cestu buržoasního parlamentního režimu.
2.Politická krize vládnoucí třídy a jejího systému vlády je zcela nepochybná. Toto není parlamentní krize, ale krize třídní vlády.
3.Revoluční třída je však stále hluboce rozdělena vnitřními rozpory. Posílení revoluční strany na úkor reformistů je ještě na počátku a dosud pokračuje rychlostí, která zdaleka neodpovídá hloubce krize.
4.Maloburžoasie už na samém počátku krize zaujala pozici proti současnému systému kapitalistické vlády, ale současně smrtelně nepřátelskou vůči proletářské revoluci.
Jinými slovy, základní objektivní podmínky proletářské revoluce jsou blízko. Je přítomen jeden z jejích politických předpokladů (stav vládnoucí třídy); další politický předpoklad (stav proletariátu) se pouze začal měnit ve směru revoluce a kvůli dědictví z minulosti se nemůže měnit rychle; konečně, třetí politický předpoklad (stav maloburžoasie) nesměřuje k proletářské revoluci, ale k buržoasní kontrarevoluci. Změna tohoto posledního předpokladu v příznivý stav nemůže být uskutečněna bez radikálních změn v samotném proletariátu, tedy bez politické likvidace sociální demokracie.
Máme tedy před sebou hluboce rozpornou situaci. Některé její faktory dávají proletářskou revoluci na pořad dne, jiné však vylučují možnost jejího vítězství v nadcházejícím období, tedy bez předchozí hluboké změny v politickém poměru sil.
Teoreticky může být uvažováno několik variant dalšího vývoje současné situace v Německu, což závisí na objektivních faktorech, včetně politiky třídních nepřátel, i jednání samotné komunistické strany. Zmiňme schématicky čtyři možné varianty vývoje
1. Komunistická strana, vyděšená svou vlastní strategií "třetího období", se tápavě vydá dopředu s krajní opatrností, vyhýbajíc se riskantním krokům a - bez boje - promešká revoluční situaci. To by znamenalo opakování Brandlerovy politiky z roku 1921-1923, jen v pozměněné formě. Odrážejíce tlak sociální demokracie budou brandlerovci a polobrandlerovci mimo stranu i uvnitř ní mířit tímto směrem.
2. Pod vlivem úspěchu ve volbách strana naopak učiní ostrý obrat doleva, směrem k přímému boji o moc, a jelikož je stranou aktivní menšiny, utrpí katastrofickou porážku. Hnací síly v tomto směru jsou: fašismus; nesmyslná agitace aparátu, která nemá žádnou váhu, která neobjasňuje, ale otupuje; zoufalství a neklid na straně dělnické třídy, především nezaměstnané mládeže.
3. Dále je možné, že se nic neodmítající vedení bude snažit empiricky nalézt střední cestu mezi nebezpečím prvních dvou variant a v této souvislosti spáchá řadu nových chyb a obecně tak pomalu eliminuje nedůvěru proletářských a poloproletářských mas, že v tu dobu už budou objektivní podmínky změněné směrem pro revoluci nepříznivým, čímž se otevře cesta pro nové období stabilizace. Je to hlavně tento eklektický směr, kombinující chvostismus obecně a avanturismus zvláště, do čeho tlačí moskevské stalinistické špičky německou stranu, ve strachu zaujmout jasnou pozici a připravujíce si předem pro sebe alibi, tedy možnost svalit vinu na "vykonavatele" - napravo nebo nalevo, podle výsledků. Tato politika, kterou už dost dobře známe, obětuje mezinárodní historické zájmy proletariátu zájmům "prestiže" byrokratických špiček. Imitace takového kurzu už byly zveřejněny v Pravdě 16. září.
4. Konečně, nejpříznivější, nebo přesněji jediná příznivá, varianta: německá strana skrze snahu svých nejlepších a nejuvědomělejších elementů pečlivě prozkoumá celou současnou rozpornou situaci. Správně odvážnou a pružnou politikou se straně na základě současné situace podaří sjednotit většinu proletariátu, a tím zajistí obrat směřování poloproletářských a nejutlačovanějších maloburžoasních mas. Předvoj prolateriátu, jako vůdce národa pracujících a utlačovaných, zvítězí. Pomoci straně změnit svou politiku směrem k tomuto kurzu je úkolem bolševiků-lenististů (Levé opozice).
Bylo by marné hádat, která z těchto variant je v nadcházejícím období pravděpodobnější. Takové otázky se nerozhodují domněnkami, ale bojem.
Jedním nutným prvkem je nesmiřitelný ideologický boj proti centristickému vedení Kominterny. Z Moskvy již byl dán signál pro politiku byrokratické prestiže, která zakrývá včerejší a připravuje zítřejší chyby falešnými výkřiky o novém vítězství linie. Když nesmírně zveličuje vítězství strany, nesmírně podceňuje obtíže a interpretuje dokonce i úspěch fašismu jako pozitivní faktor pro proletářskou revoluci, činí Pravda nutně jednu výhradu. "Úspěchy strany by nás neměly omámit." Zrádná politika stalinistického vedení si je věrná i zde. Analýza situace je podána v duchu nekritického ultralevičáctví. Strana je tedy svévolně poháněna na cestu avanturismu. Současně si Stalin předem připravuje alibi za pomoci rituální fráze o "omámení". Je to přesně tato politika, krátkozraká a nesvědomitá, co může zničit německou revoluci.
8. Jakou cestou ven?
Výše jsme podali bez jakéhokoli zastírání či jakýchkoli příkras analýzu obtíží a nebezpečí týkajících se jako celek politické a subjektivní sféry, která vyrůstá především z chyb a zločinů epigonského vedení a která nyní jistě hrozí zničením nové revoluční situace, která se rozvíjí před našima vlastníma očima. Funkcionáři buď před naší analýzou zavřou oči, nebo si doplní zásobu pomluv. Není to však věc beznadějných funkcionářů; je to věc osudu německého proletariátu. Ve straně, i v aparátu, není málo lidí, kteří pozorují a přemýšlí a kteří budou zítra ostrou situací donuceni myslet dvojnásob. K těm směřujeme naši analýzu a naše závěry.
Každá kritická situace má velké zdroje nejistot. Nálady, názory a síly, nepřátelské a přátelské, jsou formovány v samotném procesu krize. Nemohou být předvídány matematicky. Musejí být měřeny v procesu boje, prostřednictvím boje; a na základě těchto živoucích měření se musejí dělat nutné úpravy politiky.
Může být síla konzervativního odporu sociálně demokratických dělníků vypočítána předem? Nemůže. Ve světle událostí minulých let se tato síla zdá ohromná. Pravdou však je, že tím, co nejvíce pomohlo držet sociální demokracii pohromadě, byla chybná politika komunistické strany, která našla svůj nejvyšší výraz v absurdní teorii sociálfašismu. K měření skutečného odporu sociálně demokratických řad je třeba jiný měřicí přístroj, tj. správná komunistická taktika. Za této podmínky - a není to malá podmínka - může být stupeň vnitřní koroze sociální demokracie odhalen v poměrně krátké době.
V jiné formě to, co bylo řečeno výše, platí také pro fašismus: narostl, mezi jinými přítomnými předpoklady, z chvění zinověvovské-stalinovské strategie. Jaká je jeho útočná síla? Jaká je jeho stabilita? Dosáhl svého vrcholu, jak nás ujišťují optimisté ex officio, nebo je pouze na prvním stupni žebříku. To nemůže být předpovězeno mechanicky. Může to být určeno jen prostřednictvím akce. Přesně co se týče fašismu, který je břitvou v rukou třídního nepřítele, může chybná politika Kominterny přinést fatální výsledky v krátkém období. Na druhou stranu správná politika - pravda, ne v tak krátkém období - může podkopat pozice fašismu.
Revoluční strana je v době krize režimu mnohem silnější v mimoparlamentních masových bojích než v rámci parlamentarismu. Znovu však za jedné podmínky: pokud správně chápe situaci a dovede v praxi spojit životní potřeby mas s úkolem dobytí moci. Na to je nyní vše omezeno. Bylo by tedy tou největší chybou vidět v současné situaci v Německu jen obtíže a nebezpečí. Ne, situace také odhaluje nesmírní možnosti, pokud je zcela pochopena a správně využita.
Co je k tomu potřeba?
1. Nucený obrat doprava v době, kdy se situace pohybuje doleva, vyžaduje zvlášť pozorné, čestné a dovedné pozorování dalších změn ve všech faktorech situace. Abstraktní stavění metod druhého a třetího období proti sobě musí být okamžitě odmítnuto. Situace musí být brána taková, jaká je, se všemi svými rozpory a živoucí dynamikou svého vývoje. Musíme bedlivě pozorovat skutečné změny situace a ovlivňovat ji ve směru jejího skutečného vývoje - ne tak, aby odpovídala Molotovovým[8] nebo Kuusinenovým[9] schématům. Orientovat se v situaci - to je nejdůležitější a nejobtížnější část problému. Nemůže být zdaleka vyřešena byrokratickými metodami. Statistiky, ať jsou sami o sobě jakkoli důležité, pro tento účel nestačí. Je nutné sondovat nejhlubší masy proletariátu a pracujících obecně. Nesmíme jen předkládat zásadní a chytlavá hesla; musíme sledovat, jaký dopad mají na masy. Toho může být dosaženo jen aktivní stranou, která všude pokládá desetitisíce průzkumníků, kteří shromažďují svědectví, zvažují všechny otázky a aktivně vypracovávají její kolektivní stanovisko.
2. S tím je nedílně spojená otázka režimu ve straně. Lidé dosazení Moskvou, nezávislí na důvěře nebo nedůvěře strany, nebudou schopní vést masy při útoku na kapitalistickou společnost. Čím umělejší je současný režim, tím hlubší bude jeho krize v rozhodujících dnech a hodinách. Ze všech "obratů" je nejdůležitější a nejnaléhavější ten, který se týká režimu ve straně. Je to otázka života a smrti.
3. Změna režimu je současně předpokladem pro změnu kurzu a jeho dopadů. Jedna není myslitelná bez druhé. Strana se musí rozejít s falešnou atmosférou konvenčnosti, zatajování skutečných problémů, uctívání předstíraných hodnot - jedním slovem, se zhoubnou atmosférou stalinismu, která není vytvořena ideologickým a politickým vlivem, ale hrubou materiální závislostí aparátu a na ní založených rozkazovacích metodách.
Jedna z nutných podmínek pro osvobození strany z byrokratického jha je obecné zhodnocení "generální linie" německého vedení počínaje rokem 1923 a dokonce i březnovými dny roku 1921[10]. Levá opozice v množství dokumentů a teoretických prací podala své hodnocení všech stádií nešťastné oficiální politiky Kominterny. Tato kritika se musí stát vlastnictvím strany. Vyhýbat se jí nebo ji zamlčovat nebude možné. Strana nevystoupí na roveň svých velkých úkolů, pokud svobodně nezhodnotí svoji současnost ve světle své minulosti.
4. Jestliže se komunistická strana navzdory výjimečně příznivým podmínkám ukázala být neschopná vážně otřást strukturou sociální demokracie za pomoci vzorce "sociálfašismu", pak nyní skutečný fašismus ohrožuje tuto strukturu, už ne slovními vzorci tzv. radikalismu, ale chemickými vzorci výbušnin. Nehledě na to, do jaké míry je pravda, že sociální demokracie připravila svou politikou rozkvět fašismu, není méně pravdivé to, že fašismus vystupuje jako smrtelná hrozba především vůči té samé sociální demokracii, jejíž všechna velikost je nedílně spojena s parlamentně-demokraticko-pacifistickými formami a metodami vlády.
Nemůže být pochyb, že v klíčové chvíli budou vůdci sociální demokracie preferovat vítězství fašismu nad revoluční diktaturou proletariátu. Přesně přiblížení tohoto výběru však plodí výjimečné obtíže sociálně demokratických vůdců mezi jejich dělníky. Politika jednotné fronty dělníků proti fašismu vyplývá z celé této situace. Pro komunistickou stranu to otevírá ohromné příležitosti. Předpokladem úspěchu však je odmítnutí teorie a praxe "sociálfašismu", jejichž škody se za současných okolností stávají hrozbou.
Společenská krize nevyhnutelně vytvoří hluboké trhliny uvnitř sociální demokracie. Radikalizace mas se dotkne sociálně demokratických dělníků dlouho předtím, než přestanou být sociálními demokraty. Budeme nevyhnutelně muset činit dohody proti fašismu s různými sociálně demokratickými organizacemi a frakcemi, klást jasné podmínky na jejich vůdce před očima mas. Jen vystrašení oportunisté, včerejší spojenci Purcella[11] a Cooka[12], Čankajška[13] a Wang Ťin-weje[14], se mohou předem svazovat formálními závazky proti takovým dohodám. Musíme se vrátit od prázdné fráze funkcionářů o jednotné frontě k politice jednotné fronty, jak byla formulována Leninem a vždy bolševiky používána v roce 1917.
5. Otázka nezaměstnanosti je jedním z nejdůležitějších prvků politické krize. Boj proti kapitalistické racionalizaci a za sedmihodinový pracovní den zůstává zcela na pořadu dne. Avšak pouze heslo široké, plánované spolupráce se Sovětským svazem může pozvednout tento boj na úroveň revolučních úkolů. V programové deklaraci k volbám, prohlašuje ústřední výbor německé strany, že po dosažení moci komunisté zavedou ekonomickou spolupráci se Sovětským svazem. O tom není pochyb. Historická perspektiva však nemůže být stavěna proti politickým úkolům dne. Dělníci, a v první řadě nezaměstnaní, musejí být mobilizování právě teď pod heslem široké ekonomické spolupráce se sovětskou republikou. Státní plánovací komise Svazu sovětských socialistických republik by měla za pomoci německých komunistů a odborářů vypracovat plán ekonomické spolupráce, který by se za použití současné masové nezaměstnanosti jako výchozího bodu rozšířil na obsáhlou spolupráci zahrnující všechna základní odvětví průmyslu. Otázka nespočívá ve slibu rekonstrukce hospodářství po dobytí moci; spočívá v dobytí moci. Otázkou není slíbit spolupráci sovětského Německa se SSSR, ale získat dnes masy pracujících pro tuto spolupráci a úzce ji spojit s krizí a nezaměstnaností a dále ji rozšířit na gigantický plán socialistické rekonstrukce obou těchto zemí.
6. Politická krize v Německu zpochybňuje versailleský režim v Evropě. Ústřední výbor německé komunistické strany prohlašuje, že poté, co získá moc, zničí německý proletariát versailleské dokumenty. To je vše? Zrušení Versailleské smlouvy jako největší výdobytek proletářské revoluce! Co by mělo být zavedeno místo ní? O tom zde není ani slovo. Takový negativní způsob pokládání otázky přivádí stranu blízko národním socialistům. Spojené sovětské státy evropské - to je jediné správné heslo, které ukazuje cestu od štěpení Evropy, které ohrožuje nejen Německo, ale celou Evropu úplným hospodářským a kulturním úpadkem.
Heslo proletářského sjednocení Evropy je zároveň velmi důležitou zbraní v boji proti ohavnostem fašistického šovinismu, lapení Francie a tak dále. Nejnesprávnější, nejnebezpečnější politikou je pasivní přizpůsobení se nepříteli tím, že se člověk líčí jako on. Proti heslům národního zoufalství a národní zuřivosti musí být stavěna hesla mezinárodního osvobození. Proto musí být strana očištěna od národního socialismu, jehož hlavním prvkem je teorie socialismu v jedné zemi.
Abychom omezili vše, co bylo řečeno výše na jednu jednoduchou větu, postavme otázku takto: Má taktika německé komunistické strany v bezprostředně nadcházejícím období sledovat ofenzivní nebo defenzivní linii? Odpovídáme: defenzivní.
Pokud by v důsledku ofenzívy komunistické strany měl přijít střet dnes, předvoj proletariátu by si rozbil hlavu o blok mezi státem a fašisty s tím, že by většina dělnické třídy zůstala ve vystrašené a překvapené neutralitě a většina maloburžoasie by podporovala fašisty.
Zaujmout defenzivní pozici znamená politiku sevření řad s většinou německé dělnické třídy a vytvoření jednotné fronty se sociálně demokratickými a nestranickými dělníky proti fašistické hrozbě. Popírat tuto hrozbu, zmenšovat ji, nebrat ji vážně je největším zločinem, který může být dnes spáchán vůči proletářské revoluci v Německu.
Co bude komunistická strana "bránit"? Výmarskou ústavu? Ne, tento úkol ponecháme Brandlerovi. Komunistická strana musí vyzvat k obraně těch materiálních a morálních pozic, které dělnická třída dokázala získat v německém státu. To se nejbezprostředněji týká osudu dělnických politických organizací, odborů, novin, tiskáren, klubů, knihoven, atd. Komunističtí dělníci musejí říct svým sociálně demokratickým protějškům: "Politiky našich stran jsou nesmiřitelně rozdílné; pokud však fašisté dnes v noci přijdou rozbít sál vaší organizace, přiběhneme se zbraněmi v ruce vám pomoci. Slíbíte nám, že pokud bude naše organizace ohrožena, pospíšíte nám na pomoc?" To je podstata naší politiky v současném období. Všechna agitace musí být posazena v této tónině.
Čím vytrvaleji, vážněji a promyšleněji - bez fňukání a naparování, které dělníky tak rychle začne unavovat - budeme provádět tuto agitaci, čím více budeme navrhovat vážná obranná opatření v každé továrně, v každém dělnickém sousedství a čtvrti, tím menší bude nebezpečí, že nás fašistický útok zastihne nepřipravené a tím jistější je, že takový útok stmelí, spíše než rozdělí dělnické řady.
Vskutku, fašisté díky svému opojnému úspěchu, díky maloburžoasní, netrpělivé a nedisciplinované povaze své armády budou mít v nadcházejícím období sklon vrhnout se po hlavě do útoku. Soutěžit s nimi nyní v tomto směru by nebylo jen beznadějné, ale také smrtelně nebezpečné. Naopak, čím víc fašisté budou v očích sociálně demokratických dělníků a pracujících mas obecně vypadat jako agresoři a čím víc budeme my vypadat, že jsme na bránící se straně, tím větší budou nejen naše šance na poražení fašistického útoku, ale také na to, že budeme schopní sami přejít do útoku. Obrana musí být bdělá, aktivní a smělá. Generální štáb musí sledovat celé bitevní pole, brát v potaz všechny změny tak, aby nezmeškal žádný nový bod obratu v situaci, kdy může být dán signál k všeobecnému útoku.
Existují stratégové, kteří vždy, za jakýchkoli okolností zaujímají obraný postoj, například brandlerovci. Být zmateni tím, že dnes mluví o obraně, by bylo čiré dětinství: dělají to pořád. Brandlerovci jsou jedněmi z mluvčích sociální demokracie. Náš vlastní úkol spočívá v posunu sociálně demokratických dělníků, po navázání přátelských vztahů s nimi na základě obrany, k rozhodné ofenzívě. Brandlerovci jsou toho zcela neschopní. Moment poměru sil se radikálně mění ve prospěch proletářské revoluce, brandlerovci se znovu ukážou jako přítěž, brzda revoluce. Proto politika obrany, i když závisí na navázání přátelských vztahů se sociální demokracií, v žádném případě neznamená změkčení našeho stanoviska vůči brandlerovskému generálnímu štábu, za kterým nikdy nebude žádné masové hnutí.
V souvislosti s výše popsaným seskupením sil a úkolů proletářského předvoje získávají metody fyzického násilí, které používá stalinistická byrokracie v Německu a v dalších zemích vůči bolševikům-leninistům, zvlášť velký význam. Je to přímá služba sociálně demokratické policii a úderným oddílům fašismu. Zásadně v rozporu s tradicemi revolučního proletářského hnutí ladí tyto metody jako nikdy předtím s náladou maloburžoasních byrokratů, sedících se svými velkými platy zajištěnými shora a bojících se jejich ztráty útokem stranické demokracie. Proti hanebnostem stalinismu je nutná široká vysvětlovací práce, tak konkrétní, jak je to jen možné, včetně odhalování úlohy nejhanebnějších byrokratů ve stranickém aparátu. Zkušenost SSSR a ostatních zemí svědčí o tom, že oni pánové, co nejzuřivěji bojují proti Levé opozici, jsou těmi, kdo musejí nejvíce skrývat své vlastní hříchy a zločiny ze svého velitelského mrhání veřejnými fondy, zneužívání postavení nebo jednoduše z naprosté neužitečnosti. Je zcela jasné, že čím více rozšíříme svou obecnou agitaci na základě výše nastíněných úkolů, tím úspěšnější bude naše odhalování používání silné ruky stalinistického aparátu proti bolševikům-leninistům.
Zkoumali jsme otázku taktického obratu v Komunistické internacionále výhradně ve světle Německé situace, protože zaprvé, německá krize nyní znovu dostává německou komunistickou stranu do středu pozornosti světového proletářského předvoje, a protože ve světle této krize jsou všechny problémy vyobrazeny v ostrých obrysech. Nebylo by však těžké ukázat, že to, co zde bylo řečeno, platí ve větší či menší míře také pro ostatní země.
Ve Francii mají všechny formy třídního boje po válce nezměrně méně ostrý a méně rozhodující charakter než v Německu. Obecné tendence vývoje jsou však ty samé, nehledě na přímou závislost osudu Francie na osudu Německa. V každém případě, obraty Komunistické internacionály mají univerzální charakter. Francouzská komunistická strana, která byla Molotovem v roce 1928 prohlášena za prvního kandidáta na moc, provádí v posledních dvou letech zcela sebevražednou politiku. Především přehlížela hospodářský rozmach. Taktický obrat byl ve Francii vyhlášen přesně ve chvíli, kdy krize začala nahrazovat průmyslové oživení. Tímto způsobem jsou ty samé rozpory, obtíže a úkoly, o kterých mluvíme ve vztahu k Německu, na pořadu dne také ve Francii.
Obrat v Kominterně spojený s obratem situace klade před komunistickou Levou opozici výjimečně významné úkoly. Její síly jsou malé. Každý proud však roste s růstem svých úkolů. Jasně je chápat znamená mít jednu z nejdůležitějších záruk vítězství.
__________________________________
Poznámky překladatele:
1 teorie/praxe zaostávání za událostmi a jejich následování
2 Youngův plán na úpravu německých reparací (1929). Nahrazoval Dawesův plán. Snižoval celkovou částku reparací, přesně určoval jednotlivé splátky a rušil mezinárodní dohled nad Německem.
3 Die Rote Fahne. Oficiální tiskovina německé komunistické strany v letech 1919-1945. Založen byl Rosou Luxemburgovou a Karlem Liebknechtem v listopadu jako tiskovina revolučního Spartakova svazu.
4 Arkadij Maslow (1891-1941). Německý komunistický politik, původem z Ukrajiny. Během první světové války se stal sympatizantem Spartakova svazu, po jejím založení v roce 1919 vstoupil do KSN a v roce 1920 se stal členem ÚV. V roce 1924 se stal jedním z hlavních vůdců strany a prosazoval ultralevý kurz. V roce 1926, poté, co přízeň Moskvy přešla na Ernsta Thälmanna, byl zbaven vedoucí funkce a později ze strany vyloučen. V roce 1928 spolu s dalšími vyloučenými levými komunisty založil Leninbund, ze kterého za několik měsíců spolu s Ruth Fisherovou odešel, protože nesouhlasili se stavěním kandidátů proti KSN. Mezi lety 1933-1940 byl v emigraci v Paříži, kde krátce spoluracoval s Trockým. Po roce 1940 se snažil přes Kubu dostat do USA. 20. listopadu 1941 nalezen mrtvý v Havaně, jako oficiální příčina byl uveden infarkt, i když panuje podezdření, že byl zavražděn NKVD.
5 Ernst Thälmann (1896-1944). Dokař. Od roku 1904 bojovný sociální demokrat, v roce 1917 v Nezávislé sociálně demokratické straně (USPD). Po jejím sloučení s KSN patřil k levém křídlu. Následně se posunul do centra ovládaného aparátem Kominterny a stal se předsedou KSN úzce podřízeným Moskvě. V roce 1934 byl nacisty zatčen a v roce 1944 popraven v Büchenwaldu.
6 Heinrich Brandler (1881-1967). Německý komunistický odborář, politik a spisovatel. Vedl Komunistickou stranu Německa během neúspěšných akcí v letech 1921 a 1923. Ze strany byl vyloučen v roce 1928, přičemž poté založil Komunistickou stranu německé opozice, která se stala součástí tzv. Mezinárodní pravé opozice.
7 "Centrismem" zde Trockij nazývá tehdejší oficiální vedení Komunistické internacionály - slovně revoluční, ale chybnou strategií a taktikou ve skutečnosti bránící revolučnímu vývoji.
8 Vjačeslav Michajlovič Molotov (vl. jm. Skrjabin) (1890-1986). Sovětský politik a diplomat. Stalinův chráněnec. V letech 1921 - 1930 působil jako tajemník ÚV, v letech 1930 - 1941 jako předseda rady lidových komisařů poté v letech 1941 - 1957 byl náměstkem předsedy rady lidových komisařů či ministrů; zároveň působil jako lidový komisař - ministr - zahraničí 1939 - 1949, 1953 - 1956.
9 Otto Wilhelm Kuusinen (1881-1964). Sovětský politik, literární historik a básník finského původu. Do SSSR emigroval po porážce Rudých ve finské občanské válce v roce 1918. Jeden z vůdců Kominterny. V letech 1940-1956 předseda nejvyššího sovětu karelo-finské SSR. Poté zastával další významné stranické funkce.
10 Pokus o ozbrojené povstání ve středním Německu, který skončil naprostým neúspěchem.
11 Albert Arthur Purcell (1872-1935). Britský politik a odborářský vůdce. Vůdce Generální rady TUC. Po zrádné úloze Generální rady v generální stávce v roce 1926 odešel do ústraní.
12 Arthur James Cook (1883-1931). Britský odborářský vůdce. Tajemník hornických odborů. Člen Independent labour Party. Úzce spolupracoval s komunistickou stranou a Národním menšinovým hnutím za zvětšení hlasu řadových členů v odborech
13 Čankajšek (1887-1975). Čínský politik a vojevůdce. Vůdce nacionalistické strany Kuomintang, do které se během čínské revoluce v letech 1925-1927 rozpustila Komunistická strana Číny. V roce 1927 organizoval rozsáhlé masakry, které vyhnaly čínské komunisty z měst. Po porážce v občanské válce emigroval na Taiwan, kterému vládl jako prezident až do své smrti.
14 Wang Ťing-wej (1883-1944). Čínský politik. Jeden z vůdců Kuomintangu. Během protikomunstických čistek v roce 1927 se postavil proti Čankajškovi a nakrátko založil konkurenční hlavní město ve Wuhanu. Sám byl antikomunistou. Za druhé světové války vládl na Japonskem okupovaných čínských územích.
Zpět na českou sekci │ Zpět na Trockého archív