Lev Trocký 1923: Nový kurz
Otázka skupin a frakcí byla středem diskuse. O této věci dlužno mluviti naprosto jasně, poněvadž tato otázka jest velmi ožehavá a odpovědná. Při tom jest všeobecně chybně kladena.
Jsme jediná strana v zemi, a nemůže tomu býti jinak v době diktatury. Jednotlivé potřeby dělnické třídy, rolnictva, státního aparátu a jeho personálu spočívají na naší straně a jejím prostřednictvím snaží se najíti politický výraz. Obtíže a rozpory ve vývoji, dočasný nesouhlas zájmů různých částí proletariátu nebo celého proletariátu a rolnictva — to vše doléhá na stranu skrze její dělnické a rolnické buňky, státním aparátem, studující mládeži. Dokonce episodické, dočasné rozpory a odstíny v názorech jeví se ve kterési vzdálené instanci jako nápor určitých sociálních zájmů; episodické rozpory a dočasná seskupení názorová mění se za určitých poměrů v seskupení trvalá, z těchto pak mohou se dříve nebo později vyvinouti organisované frakce; nakonec pevně vytvořená frakce, přicházejíc v rozpor s ostatními částmi strany, podléhá stále více vlivům mimostranickým. To jest dialektika vnitrostranického seskupování v době, kdy komunistická strana monopolizuje z nutnosti ve svých rukou vedení politického života. Co z toho vyplývá? Nechceme-li frakcí — nesmí býti trvalých seskupení; nechceme-li trvalých seskupení — třeba nám vyhnouti se také seskupením dočasným; abychom tedy stranu nakonec ušetřili dočasných seskupení, jest nutno, aby ve straně nebylo vůbec žádné různosti názorové, neboť kde jest dvé názorů, tam dojde také vždy k seskupování. Ale na druhé straně, jak máme se vystříhati názorových růzností ve straně, která má půl milionu členů a řídí život země v poměrech neobyčejně složitých a těžkých? Toť nejpodstatnější rozpor, který má kořeny v situaci strany proletářské diktatury, a tento rozpor neodstraníme formálním rozhodnutím.
Oni stoupenci starého směru, kteří hlasují pro rezoluci ústředí v přesvědčení, že všecko zůstane při starém, usuzují na příklad takto: Sotvaže byly poněkud uvolněny šrouby stranického aparátu, již ukázaly se snahy o všemožné seskupování; nutno tudíž šrouby opět přitáhnout. Touto stručnou moudrostí naplněny jsou tucty řečí a článků "proti tvoření frakcí". Tito soudruzi v hloubi srdce jsou přesvědčeni, že rezoluce ústředního výboru jest politické nedopatření, které nutno zamazati, nebo obratný manévr aparátu, jehož třeba využíti. A může-li něco způsobiti největší reorganizaci ve straně, tedy takové zatvrzelé lpění na starém směru při zdání ochotného uznávání směru nového.
Veřejné mínění ve straně tvoří se nezbytně z rozporů a různých mínění. Lokalizovati tento proces pouze na aparát a straně dodávati jen hotové plody v podobě hesel, rozkazů atd., znamená myšlenkově i politicky stranu zeslabovati. Činiti ze strany účastnici při formulaci usnesení — znamená podporovati dočasné seskupování myšlenkové při nebezpečí, že promění se v trvalé skupiny a dokonce i frakce. Co je tedy správné? Není ve skutečnosti vyhnutí? Což nedá se najíti směr mezi režimem "bezpodmínečného ticha ve straně" a režimem roztrhávání strany ve frakce? Ano, je takový směr, a celou úlohou vnitropolitického vedení jest, aby v každém jednotlivém případě, hlavně při obratech, našlo takový směr, odpovídající dané konkrétní situaci. Rezoluce ústředí praví přímo, že byrokratický režim ve straně jest jedním zdrojem frakčního seskupování. Tato pravda nepotřebuje dnes býti dokazována. Starý směr byl velmi dalek "vytvořené demokracie", a přece nezachránil stranu nejen před nelegálními útvary frakčními, nýbrž ani před propuknutím diskusí, jež — bylo by směšné, neviděti toho! — jest těhotné tvořením dočasných nebo trvalých skupin. Abychom se tomu vyhnuli, je třeba, aby vedoucí orgány strany propůjčily sluch širokým masám strany, nepovažovaly každou kritiku za projev frakčního ducha a tím netlačily poctivé a disciplinované soudruhy na cesty k uzavřenosti a frakčnímu duchu. Takové formulování otázky o frakcích znamená však přece jen ospravedlnění toho, co tropí Mjasnikov [1], "vůdce" dělnické skupiny — "oposice v R. K. S." — jak řeknou vlastníci nejvyšší byrokratické moudrosti. Je tomu skutečně tak? Předně však — jest věta prodšknutá přesným citátem z resoluce ústředí, a po druhé: od kdy znamená vysvětlení také schvalování? Řekneme-li, že vřed jest výsledkem špatného oběhu krve následkem nedostatečného přílivu kyslíku, neznamená to, že vřed "schvalujeme" a za normální součástku lidského organismu považujeme. Běží jen o závěr: vřed musí býti rozříznut a desinfikován, vedle toho však — a to jest ještě důležitější — musí býti otevřeno okno, aby čerstvý vzduch lépe přinášel krvi kyslík. Neštěstí vězí však právě v tom, že nejsilnější bojovné křídlo starého směru aparátu jest hluboce přesvědčeno o chybnosti resoluce ústředního výboru, zejména v oné části, kde byrokratismus je označen za jeden zdroj frakčnictví. A neřeknou-li to přívrženci starého kursu nahlas, tož toliko z důvodů formálních, jakož vůbec celý jejich způsob myšlení jest proniknut duchem formalismu, jenž jest myšlenkovým podkladem byrokratismu.
Ano, frakce jsou nejhorším zlem v našich poměrech a skupiny — třeba dočasné — mohou se proměniti ve frakce. Jest však, jak zkušenost učí, úplně nedostatečné, označujeme-li skupiny a frakce za zlo a tím chceme je znemožniti. Třeba určité politiky, správného kursu, abychom toho dosáhli opravdu, při čemž nutno se přizpůsobiti vždy konkrétní situaci.
Stačí, ponoříme-li se v dějiny naší strany, třeba jen porevoluční, tj. právě z oné doby, kdy frakčnictví stalo se zvláště nebezpečným, a pochopíme, že boj proti tomuto nebezpečí nemůže býti nikdy vyčerpán pouhým formálním odsouzením a zákazem skupin.
Hrozivý nesoulad nastal ve straně v souvislosti s největší úlohou světových dějin, když běželo o dobytí moci na podzim 1917. Příkrost otázky při šíleném tempu událostí dodávala názorovým různostem povahy téměř bezprostředně příkře frakční: protivníci dobytí moci, aniž toho dokonce chtěli, sdružovali se fakticky se živly nepatřícími ke straně, uveřejňovali své projevy v listech, stojících mimo tisk strany, atd. Jednota strany octla se na ostří nože. Jakým způsobem podařilo se zabrániti rozkolu? Toliko rychlým vývojem událostí a jejich vítězným výsledkem. Rozkol byl by býval nezbytný; kdyby se byly události protáhly o několik měsíců, a tím více, kdyby povstání bylo skončilo porážkou. Bouřlivou ofensivou přešla strana, vedená pevně většinou ústředního výboru, přes oposici, moc ukázala se dobytou;.a početně velmi nepatrná, ale s hlediska strany velmi kvalifikovaná oposice postavila se na půdu říjnových skutečností. Frakčnictví a nebezpečí rozkolu byly v tomto případě překonány. Nikoli formální cestou podle stanov, nýbrž revolučním působením.
Druhý veliký nesoulad vznikl v souvislosti s otázkou brestlitevského míru. Přívrženci revoluční války sdružili se s pravou frakcí, s vlastním ústředním orgánem atd. Nevím, mnoho-li pravdy jest na anekdotě, která se nedávno vynořila o tom, že soudr. Bucharin byl by málem dal zatknouti vládu soudr. Lenina. Všeobecně řečeno, vyhlíží to jako jakýsi špatný dobrodružný román Mayna Reeda [2], jako špatná komunistická historka pinkertonovská [3]. Tak tomu asi bude. "Istpart" — komise pro dějiny strany — se to již doví. Nepochybné jest rozhodně, že existence levě komunistické frakce byla neobyčejným nebezpečím pro jednotu strany. Dohnati věc až k rozkolu, nebylo by v oné době stálo mnoho práce a se strany vedení nebylo k tomu třeba mnoha rozumu. Bylo by prostě stačilo prohlásiti levě komunistickou frakci za zakázanou. Strana naproti tomu užila metody komplikovanější: Soudruzi se dohovořovali, vysvětlovali si, podle politické zkušenosti zkoumali názory, zatímco strana smířila se přechodně s faktem tak abnormálním, jako jest existence organisované frakce ve straně.
Měli jsme ve straně dosti silnou a zatvrzelou skupinu v otázce výstavby vojenské. Podle své povahy byla tato oposice proti zřízení pravidelné armády se všemi z toho vyplývajícími důsledky: centralizovaným aparátem vojenským, přibráním specialistů atd. Po nějakou dobu měl zápas povahu neobyčejně prudkou. Ale také zde, jako v říjnu, pomohlo zkoumání. Jednotlivé nedostatky a přemrštěnosti oficielní politiky vojenské byly, nikoli bez účasti oposice, zmírněny, aniž tím výstavba pravidelné armády utrpěla, nýbrž bylo to pro ni dokonce s prospěchem. Oposice byla pomalu vsáta. Velmi mnoho jejích nejaktivnějších zástupců bylo nejen přibráno k vojenské práci, nýbrž přijali tu i odpovědná místa.
Ostře vystupovaly skupiny v době pamětihodné diskuse o odborových organizacích. Dnes, kdy máme možnost přehlédnouti tuto dobu celou a osvětliti ji podle souhrnné zkušenosti doby další, zdá se zcela přirozené, že spor nebyl veden o odborové organizace, ba ani o dělnickou demokracii: cestou přes tyto spory projevila se hluboká nedostatečnost strany, jejíž příčinou bylo příliš dlouhé trvání hospodářského režimu válečného komunismu. Veškerý hospodářský organismus země byl v beznadějné slepé uličce. Pod pláštíkem formální diskuse o úloze odborových organizací a dělnické demokracii byla oklikami hledána nová stezka hospodářská. Skutečné východisko našlo se v odstranění násilného sbírání obilí a obilního monopolu a v pomalém osvobozování státního průmyslu ze jha vlády "ústředen". Tato historická usnesení byla učiněna jednomyslně a pohřbila úplně diskusi o odborových organizacích, tím spíše, že na podkladě NEPu ukázala se úloha odborových organizací ve zcela jiném světle a resoluce o odborových organizacích musela býti po několika měsících radikálně změněna.
Nejtrvalejší a pro mnohé své vlastnosti vysoce nebezpečnou povahu měl skupinový útvar "dělnické oposice"[4]. V ní zrcadlily se lomeně paprsky, stejně rozpory válečného komunismu jako jednotlivé chyby strany, jakož i jednotlivé objektivní nesnáze socialistické výstavby. Ale ani zde neobmezila se věc na formální zákaz. S hlediska usnesení o otázkách demokracie ve straně byly podniknuty formální kroky, ale s hlediska očištění strany kroky skutečné, vysoce vážné, které vyhovovaly tomu, co v kritice a požadavcích "dělnické oposice" bylo správné a zdravé. A co jest hlavní, dík tomu, že strana svými hospodářskými usneseními a opatřeními výjimečné důležitosti v základních a podstatných věcech zastínila rodící se nesoulady a skupiny, bylo možno, respektive slibovalo skutečné výsledky, že 10. sjezd strany vydal formální zákaz tvoření frakcí. Ale jest samozřejmé — to nám dokazují stejně minulé zkušenosti, jako zdravý rozum politický — že pouhý zákaz sám o sobě není nejen žádnou absolutní, nýbrž vůbec nějakou vážnou zárukou ochrany strany před novým myšlenkovým nebo organisovaným seskupováním. Hlavní zárukou jest správnost vedení, včasný zřetel ke všem požadavkům vývoje, které se zrcadlí ve straně, pružnost aparátu strany, který neochromuje iniciativu strany, nýbrž ji organizuje, který se nebojí kritických hlasů a nemaluje na stěnu čerta frakčnictví. Malování čertů na stěnu jest vůbec plod strachu především. Usnesení 10. sjezdu strany, jímž frakčnictví bylo zakázáno, může míti povahu jen pomocnou, není však ještě klíčem ke všem vnitřním nesnázím. Byl by to hrubý fetišismus organizační, kdybychom se domnívali, že samo pouhé usnesení, nezávisle na vývojovém dění ve straně, na chybách vedení, na konservativismu aparátu, na vnějších vlivech atd., jest schopno uchrániti nás před seskupováním a frakčnickými otřesy. Takhle na věc hleděti bylo by již docela byrokratické.
Nejkřiklavějším příkladem řečeného je historie petrohradské organizace. Brzy po 10. sjezdu strany, který zakázal seskupování a tvoření frakcí, vzplanul v Petrohradě prudký boj organizační, který vedl k tomu, že se utvořily dvě skupiny ostře proti sobě stojící. Na první pohled zdálo se nejjednodušší, aby jedna ze skupin (aspoň jedna) byla označena za škodlivou, zločinnou, frakční atd. Ústřední výbor však kategoricky odmítl takovou metodu, která mu byla navržena z Petrohradu. Ústřední výbor přejal přímé zprostředkování mezi oběma skupinami a dosáhl konečně toho — ovšem nikoli ihned — že nejen společně pracovaly, nýbrž také v organizaci zmizely. Tohoto příkladu, neobyčejně důležitého, nemělo by býti zapomenuto; jest přímo nenahraditelný k nápravě té nebo oné byrokratické hlavy.
Shora jsme uvedli, že každá vážná a trvalá skupina ve straně, a tím spíše organizační frakce, má snahu státi se výrazem nějakého zvláštního sociálního zájmu. Každá chybná úchylka, která jest podkladem skupiny, může se vyvinouti jako výraz zájmů třídy proletariátu nepřátelské nebo polonepřátelské. To vše však a dokonce v první řadě platí o byrokratismu. Zde také musíme počíti. Že byrokratismus je chybná, nezdravá úchylka, to jest, jak smíme doufati, nepopiratelné. Je-li tomu však takto, ohrožuje svým vývojem odvésti stranu se správné, tj. třídní cesty. Právě v tom vězí jeho nebezpečnost. Jest však neobyčejně poučné a zároveň velmi znepokojující, že oni soudruzi, kteří zatvrzele ostře a někdy .co nejhruběji tvrdí, že každý nesouhlas, každá skupina názorová, i dočasná, představují výraz různých zájmů — třídních, nechtějí tohoto kriteria užíti také při byrokratismu. Při tom jest zde sociální kriterium nejvíce na místě, neboť byrokratismus jest zcela jistě zlo, určitá a nepopiratelná škodlivá úchylka, která jest oficiálně odsouzena, ale nikterak překonána. A jak také jest možno ihned ji vymýtiti? Hrozí-li však byrokratismus, jak praví resoluce ústředí, tím, že stranu odtrhne od mas, tudíž také nebezpečím, že zeslabí třídní povahu strany, vyplývá již z toho, že boj proti byrokratismu v žádném případě nesmí býti předem ztotožňován s nějakým zjevem neproletářským. Naopak, snaha strany, aby si zachovala proletářskou povahu, musí nezbytně vyvolati ve straně samé obranu proti byrokratismu. Samozřejmě mohou pod heslem této obrany vzniknouti různé snahy, mezi nimi také snahy chybné, nezdravé a škodlivé. Odhaliti dají se tyto škodlivé snahy toliko marxistickým rozborem jejich myšlenkového obsahu. Čistě formálně však stavěti obranu proti byrokratismu na roveň skupině, která se má státi odváděcí rourou cizích vlivů, znamená býti úmyslně odváděcí rourou vlivů byrokratických.
Ale myšlenka, že nesoulady ve straně; a tím více skupiny, znamenají boj různých vlivů třídních, nesmí býti chápána primitivně a hrubě. Měli jsme na příklad přechodné rozpory v otázce, zda v roce 1920 bylo nám bajonetem sondovati Polsko. Jedni byli pro odvážnější politiku, druzí — pro opatrnější. Hráli tu úlohu různé třídní snahy? To asi nikdo netvrdí. To byl nesouhlas v posuzování situace, sil, prostředků, ale základní kriterium posuzování bylo na obou stranách stejné. Strana může často tu nebo onu otázku řešiti různým způsobem, a nesouhlas vynořuje se se zřetelem k tomu, která cesta je lepší, kratší a hospodárnější. Takový druh nesouhlasu může podle povahy otázky zmocniti se širokých mas strany. To však nebude rozhodně bezpodmínečně znamenat, že tu běží o zápas dvou třídních snah. Netřeba o tom pochybovati, že se nám to nikoli jen jednou, nýbrž tucetkráte stane v budoucnosti, neboť cesta, kterou máme před sebou, je těžká, a nikoli jen politické úkoly, nýbrž také, řekněme, organizačně-hospodářské otázky socialistické výstavby povedou k nesouhlasu a k dočasným názorovým skupinám. Politické přezkoušení všech odstínů marxistickým rozborem je pro naši stranu stále nezbytným opatřením preventivním. Ale právě jen konkrétní marxistické přezkoušení, nikoli však automatická šablona jako obhajovací prostředek byrokratismu. Onen myšlenkově politický obsah, který není skrz naskrz stejnotvárný a jenž nyní vystupuje proti byrokratismu, přezkoušet a provést, všecko cizí a škodlivé z něho vymýtit, toho bude možno dosíci tím snáze, čím vážněji půjdeme podle nového kursu. Nedá se toho však v pravé době dosíci bez vážného obratu v náladě a sebevědomí aparátu strany. Jsme naopak svědky nové ofensivy stranického aparátu, který každou kritiku starého kursu — formálně odsouzeného, ale nikoli ještě likvidovaného — snaží se odbýti poukazováním na frakčnictví. Je-li frakčnictví nebezpečné — a nebezpečné jest — je to zločin, nechceme-li viděti nebezpečí frakčnictví konservativně byrokratického. Právě proti tomuto nebezpečí namířena jest především rezoluce ústředního výboru jednomyslně přijatá.
Starost o jednotu strany je nejpodstatnější a nejpalčivější starostí převážné většiny soudruhů. Zde však nutno ihned to říci: je-li v této chvíli jednota nebo aspoň jednomyslnost strany vážně ohrožena, jest ohrožena zuřícím byrokratismem. Právě z tohoto tábora ozvaly se hlasy, které nemožno jinak pojmenovati než provokačními. Právě z této strany odvážili se říci: "Nebojíme se rozkolu." Právě zástupci tohoto tábora hrabou se v minulosti a vyhledávají všecko, co může vnésti do stranické diskuse velikou prudkost, oživujíce uměle vzpomínky na starý boj a na staré rozkoly, aby nepozorovatelně a pomalu myšlení strany připravili na tento šílený, sebevražedný zločin, na nový rozkol. Potřebu jednotné strany chtějí ostře postaviti proti potřebě režimu méně byrokratického. Kdyby se strana dala touto cestou a nejnutnější životní síly své vlastní demokracie obětovala, nezískala by nic jiného, než zostření vnitřního boje a otřes základními pilíři. Nemožno od strany žádati jednostranný a ultimativní projev důvěry k jejímu aparátu, není-li ke straně samé důvěry. Toť podstata otázky. Předpojatá byrokratická nedůvěra ke straně, jejímu vedení a její disciplinovanosti jest hlavní příčina všeho zla, které působí vláda aparátu. Strana nechce frakcí a nepřipustí jich. Hroznou je myšlenka, že by strana připustila, aby její aparát byl rozbit nebo aby jej sama rozbila. Strana ví, že k jejímu aparátu patří nejcennější živly, které ztělesňují ohromnou část minulých zkušeností. Ale chce aparát obnovit a připomínat mu, že jest jejím aparátem, jí voleným a nesmí se od ní odpoutati.
Promyslíme-li situaci, vzešlou ve straně, zvláště tak, jak se v diskusi vybavila, promyslíme-li až do konce, objeví se nám dvojí perspektiva pro další vývoj. Buď soudobé, myšlenkově organizační přeskupování ve straně v duchu resoluce ústředního výboru bude znamenati skutečně pokrok organizačního růstu strany, počátek — samozřejmě jen počátek — nové veliké kapitoly, a pak to bude to nejlepší pro nás pro všecky. a to nejpožehnanější východisko pro stranu. Pak bude snadno překonati přemrštěnosti diskuse a oposice a tím více hrubě demokratické snahy. Anebo aparát strany přecházející k protiútoku octne se více nebo méně pod vlivem svých konservativních živlů a s heslem boje proti frakčnictví vrhne stranu znova zpět na včerejší posice "bezpodmínečného ticha ve straně". Tato cesta bude mnohem bolestnější, nezadrží ovšem vývoje strany, přinutí ji však, aby zaplatila za tento vývoj mnoha námahami a otřesy, neboť poskytne novou potravu snahám škodlivým, rozkladným a straně nepřátelským. To jsou možnosti objektivně nám kynoucí. Smysl mého dopisu "Nový kurs" byl v tom, abych straně pomohl nastoupiti onu první cestu jako zdravější a hospodárnější. A na hlavní věci svého dopisu trvám zcela a úplně, odmítaje tendenční a lživé jeho výklady.
[1] Mjasnikov byl vůdcem "Dělnické skupiny" opoziční frakce uvnitř bolševické strany, Její členové byli ze strany vyloučeni na 11. sjezdu v roce 1922.
[2] Reid byl americký romanopisec 19. století
[3] Pinkertonova detektivní agentura byla založena v 19. století jako soukromé policejní síly určené k infiltrování radikálních a dělnických organizací s cílem tyto zničet.
[4] Dělnická opozice byla největší a nejznámější opoziční frakce uvnitř bolševické strany. Její nejznámější vůdkyní byla bolševická feministka Alexandra Kollontaiová. Dělnická opozice měla syndikalistický program, který požadoval, aby veškerá kontrola nad hospodářstvím byla předána odborům.
Naskenováno, přespáno a převedeno do formátu HTML pro Trockistický internetový archiv Socialistickou organizací pracujících v roce 2002