Lev Trocký 1923: Nový kurz
V jedné resoluci z moskevské diskuse našel jsem stížnost, že otázka demokracie ve straně jest komplikována spory o vzájemný poměr generací, osobními výpady a podobně. Tato stížnost svědčí o nejasném myšlení. Osobní výpady jsou jedna věc, otázka vzájemného poměru generací věc jiná. Rozvíjeti otázku demokracie ve straně bez rozboru stavu strany — jak v sociálním smyslu, tak i s hlediska stáří a délky politické činnosti — znamenalo by dnes proměniti celou otázku vniveč.
Otázka demokracie ve straně nevyskytla se však náhodou jako především otázka vzájemného poměru generací. Takové postavení otázky bylo připravováno celými dějinami naší strany. Její dějiny možno schematicky rozděliti na čtyři periody: 1. přípravní periodu až do Říjnové revoluce, trvající čtvrt století, která jest jedinečná v dějinách, 2. říjen, 3. periodu po říjnu a 4. "Nový kurs", tj. periodu právě zahajovanou.
Že dějiny předříjnové přes bohatost svou, složitost a různost prodělávaných etap představovaly toliko přípravnou periodu, jest dnes úplně nesporné. Říjen provedl myšlenkové i organizační přezkoušení strany a jejího osobního stavu. Říjen znamená pro nás periodu nejostřejšího boje o moc, počínajíc, řekněme dubnovými thesemi [1] soudr. Lenina a končíc faktickým zmocněním se státního aparátu. Kapitola říjen, která čítá několik měsíců, jest podle svého obsahu neméně důležitá než celá perioda přípravná, která čítá léta a desetiletí. Říjen provedl nejen dokonalé, svým způsobem jedinečné přezkoušení veliké minulosti strany, nýbrž stal se také sám zdrojem největší zkušenosti pro budoucnost. V říjnu poznala strana poprvé skutečnou svou hodnotu.
Když byla moc dobyta, počal rychlý vzrůst strany, dokonce nezdravé nadýmání. Jako mocným magnetem jsou jí přitahovány nejen méně uvědomělé živly dělnické, nýbrž také zřejmě živly cizí: snaživci, kariéristé a političtí souběžníci. V této velmi chaotické době udržuje se strana bolševickou stranou jen skutečnou vnitřní diktaturou staré gardy, která přestála říjnovou zkoušku. V otázkách sebemenšího zásadního významu přijímají noví členové strany — nikoli jen ze středu dělnictva, nýbrž i živly třídně cizí — téměř bez námitek vedení starší generace. Kariéristické živly domnívaly se, že takovou poslušností zabezpečí si nejlépe své místo ve straně. Tyto živly se však přepočítaly. Strana se jich zbavila důkladným sebeočištěním. Její řady se ztenčily, ale sebevědomí strany se zvýšilo. Možno říci, že přezkoušení strany a očištění byly východiskem, k němuž se nová strana poříjnové doby sama propracovala: jako půlmilionový kolektiv, který nejenže stojí pod vedením staré gardy, nýbrž i sám je povolán základní otázky politiky rozpoznati, je si promysliti a je rozřešiti. V tomto smyslu znamená čištění a celá kritická perioda s ním spojená jaksi úvod k onomu hlubokému obratu, který právě teď v životě strany pozorujeme a jenž snad vejde do její historie pod názvem nového kursu.
Jedno nutno od počátku jasně chápati: povahu třenic a nesnází, které právě prožíváme a která nevězí v tom, že sekretáři tu a tam se něčeho dopustiti a že třeba dáti jim malou uzdu, nýbrž v tom, že strana jako celek se chystá přejíti do vyšší dějinné třídy. Masy strany praví do jisté míry k vedoucímu aparátu strany: "Vy, soudruzi, máte zkušenosti ještě z doby před říjnem, která nám většinou chybí, ale za vašeho vedení dobyli jsme si poříjnové zkušenosti, která dostává stále větší význam. A chceme býti nejenom vámi vedeni, nýbrž také spolu s vámi zúčastniti se vedení třídy. Chceme to netoliko proto, že to je naše právo jako členů strany, nýbrž také proto, že to má životní důležitost pro dělnickou třídu jako celek. Bez naší zkušenosti ze zdola, která není zadlužena jen nahoře, nýbrž námi samými jest do života strany aktivně vnášena, byl by vedoucí aparát strany přebyrokratizován, a my, prostí členové, cítili bychom se vůči neorganizovaným nedostatečně vyzbrojeni i ideologicky."
Soudobý obrat jest, jak řečeno, důsledkem celého předcházejícího vývoje. Na první pohled nepozorovatelné molekulární procesy v životě a vědomí strany připravovaly tento obrat značně dříve. Odbytová krize poskytla kritické práci myšlenkové mocný popud. Příchod německých událostí nutil stranu, aby se vzpružila. Právě v této chvíli ukázalo se zvláště ostře, jak důkladně bydlí strana ve dvou poschodích: v horním — které rozhoduje, a v dolním — které se o usneseních jen doslýchá. Kritická revize vnitrostranické situace byla však odložena následkem napjatého a horečného očekávání blížícího se řešení německých událostí. Když se ukázalo, že toto řešení průběhem věcí je zdržováno, dala strana na denní program otázku nového kursu.
Jak se nezřídka dělo v dějinách, projevil "starý kurs" právě v předchozích měsících nejvíce negativní a přímo zhola nesnesitelné stránky: uzavřenost aparátu, byrokratickou soběstačnost a nedbání nálad, myšlenek a výzev strany. Z byrokratické lenosti srazil se aparát nepřátelský s prvními pokusy o to, aby otázka kritické revise vnitrostranického režimu byla dána na denní program. To neznamená ovšem, že aparát je naveskrze složen ze živlů přebyrokratizovaných nebo jen z byrokratů zažraných a nepolepšitelných. Rozhodně nikoli. Převážná většina funkcionářů aparátu, kteří prodělávají kritickou periodu dnešní a uvědomili si její smysl, mnohému se naučí a mnohého se vzdá. Myšlenkově organizační přeskupení, které vyplývá z nynější chvíle obratu, bude míti nakonec požehnané důsledky stejně pro masy prostých členů jako pro aparát. V aparátu však, jak se byl představil na počátku nynější krize, dosáhly byrokratické rysy neobyčejného, skutečně nebezpečného rozvoje. A právě tyto rysy propůjčují nyní dějícímu se myšlenkovému přeskupování ve straně povahu tak ostrou, že vzbuzuje oprávněné obavy.
Stačí říci, že ještě před dvěma až třemi měsíci pouhá zmínka o byrokratství aparátu strany, o nemírném nátlaku výborů a sekretářů vyvolávala u odpovědných a vedoucích zástupců starého kursu ve straně, stejně v ústředí jako na venkově, domýšlivé pokrčení rameny nebo rozhořčený protest. Jmenovat funkcionáře? Nic podobného! Byrokratismus? — Smyšlenka! Oposice pro oposici! atd. Tito soudruzi poctivě přehlédli byrokratické nebezpečí, jehož jsou sami nositeli. Teprve po rozhodných úderech ze zdola počali pomalu uznávat, že byrokratismus snad přece existuje, ale jen kdesi na periferii organizace, v některých krajích a okresech, že představuje jen úchylku v praxi od správné linie atd. A vyslovovali tento byrokratismus jako pouhý přežitek z válečné periody, tedy jako něco, co pomalu přestává, byť i nikoli dosti rychle. Netřeba teprve mluviti o plné chybnosti takového názoru a takového vysvětlení. Byrokratství není náhodný rys jednotlivých organizací venkovských, nýbrž jest všeobecný: Nejde z okresu přes kraj k ústředí; nýbrž spíše opačně, z ústředí přes kraj do okresu. Neznamená rozhodně nějaký přežitek z válečné doby, nýbrž jest výsledkem přenášení správních metod a zvyků na stranu, což se právě v předchozích letech silněji dělo. Byrokratismus válečné periody, i když v jednotlivých případech projevoval se sebezvrhlejší formou, jest pouhou hračkou, srovnáváme-li jej s dnešním byrokratismem, který se vytvořil v poměrech klidného vývoje, když aparát strany, nedbaje myšlenkového růstu strany, zatvrzele stále dál myslil a rozhodoval za stranu.
V souvislosti s tím, co jsme řekli, má resoluce ústředí, jednomyslně přijatá, o vybudování strany nesmírný význam zásadní, jenž úplně a zcela musí býti pochopen vědomím strany. Bylo by opravdu nedůstojné představovati si věc tak, jako by jádro příštích rozhodnutí vězelo v "mírnějším", "zřeteluplnějším" chování se sekretářů a výboru k masám strany a v organizačně technických změnách. Rezoluce ústředí nemluví přece marně o novém kursu. Strana chystá se vstoupiti do nové fáze vývojové. Neběží ovšem o rozbití organizačních zásad bolševictví, jak snaží se namluviti ten nebo onen, nýbrž o jejich přizpůsobení poměrům nové etapy ve vývoji strany. Otázka týče se především toho, aby zjednány byly zdravější vzájemné vztahy mezi starým stavem strany a většinou členů strany, která přirostla po říjnu.
Teoretická průprava, revoluční zocelení a politická zkušenost tvoří základní kapitál strany a nositelem tohoto kapitálu jest především starý osobní vztah strany. Jinak je strana celou svou povahou organizace demokratická, tedy takové společenství, které určuje si cestu podle myšlenky a vůle všech svých členů. Jest úplně jasné, že v situaci složité den po říjnu mohla strana jíti cestou tím bezpečnější a správnější, čím úplněji mohla využíti nasbíraných zkušeností starší generace, přenesši na její zástupce nejodpovědnější místa organizace strany. Na druhé straně vedlo to a vede rozhodně k tomu, že starší generace, která má ve straně postavení kádru a úplně jest zaujata správními otázkami, zvyká si mysliti a rozhodovati za stranu a užívá vůči mase strany především čistě školských, pedagogických metod přivádění k politickému životu: kursu základních věd politických, zkoušek stranických znalostí, stranických škol atd. Zde vzniká byrokratizace aparátu strany, jeho uzavřenost, jeho soběstačný vnitřní život, krátce všecky ony povahové znaky, které tvoří hrubě negativní stránku starého kursu. O nebezpečích dalšího života strany ve dvou oddělených poschodích mluvil jsem v dopise o mladých a starých ve straně, při čemž jsem ovšem neměl na mysli toliko studující mládež, nýbrž vůbec celou poříjnovou generaci strany, počínajíc především u závodních a továrních buněk.
Čím se projevila ona
nedostatečnost, kterou strana stále více pociťovala? Právě tím, že masa
členů strany si říkala nebo cítila: "Ať již ve stranickém aparátu myslí
se a rozhoduje správně nebo nesprávně, rozhodně myslí se a rozhoduje tam
příliš často bez nás a přes naši hlavu. Ozve-li se však s naší strany
hlas neporozumění, pochybnosti, námitky nebo kritiky, dostaneme za
odpověď hubu, vyzvání k disciplíně a ještě častěji obvinění z oposičního
snažení nebo dokonce z tvoření frakcí. Jsme straně do posledního dechu
oddáni a připraveni všecko jí dáti. Ale chceme aktivně a vědomě
zúčastniti se při tvoření mínění strany a při určování cest činnosti
strany!" První projevy těchto nálad mezi prostými členy nebyly jistě
včas pochopeny a vedoucím aparátem strany v úvahu vzaty, a tato okolnost
stala se jednou z nejdůležitějších příčin onoho seskupování ve straně,
straně nepřátelského, jehož význam netřeba samozřejmě přeceňovat, jehož
varovný smysl však nesmíme také podceňovati.
Hlavní nebezpečí starého kursu, jak se jevil ve výsledcích velkých
historických příčin i našich chyb, vězí v tom, že má snahu stále více
uplatňovati úlohu několika tisíc soudruhů, kteří představují vedoucí
stav vůči ostatní mase strany jako předmětu vlivu. Zůstane-li tento
režim zatvrzele i nadále v platnosti, ohrozí nakonec jistě stranu
nebezpečím, že se zvrhne, a to současně na obou pólech, tj. i mezi
stranickým dorostem i ve vedoucím kádru. Pokud běží o proletářský základ
strany, závodní buňky, studující atd., jest povaha nebezpečí úplně
jasná. Značné kruhy strany, které se necítí aktivními účastníky
všeobecné práce stranické a které nedostávají přiměřené a včasné
odpovědi na své výzvy ke straně, počaly by hledati náhražku — chybnou
náhradu — za činnost ve straně ve formě všelikých skupin a frakčních
útvarů. V tomto smyslu právě mluvíme o symptomatickém významu takových
seskupení, jako jest "dělnická skupina"[2].
Ale také na druhém pólu, na pólu vedoucích, je nebezpečí onoho kursu nemalé, když se příliš dlouho udržuje a ve vědomí strany vystupuje jako byrokratismus. Byla by to směšná a nedůstojná politika pštrosí, kdybychom nechtěli rozuměti nebo pozorovati, že obvinění, formulované rezolucí ústředního výboru, obvinění z byrokratismu, jest obviněním vedoucího kádru strany. Neběží o jednotlivé úchylky stranické praxe od pravé linie ideální, nýbrž právě o kurs aparátu, o jeho byrokratickou tendenci. Má byrokratismus v sobě nebezpečí zvrhnutí nebo nikoli? Byla by to slepost, kdybychom toto nebezpečí popírali. Zbyrokratizování hrozí při trvalém vývoji, když nastává odtržení od masy, soustředění pozornosti na správní otázky, výběr a překládání funkcionářů, zúžení obzoru, zeslabení revolučního instinktu, tj. větší nebo menší oportunistické zvrhnutí starší generace, aspoň její značnější části. Takové procesy dějí se pomalu a téměř nepozorovatelně, náhle se však objeví. V této výstraze, která se opírá o objektivní předvídavost marxistickou, viděti nějakou "urážku", "útok" nebo něco podobného, jest možno jen člověku, který je chorobně byrokratickým pedantem a nadutcem.
Je však nebezpečí takového zvrhnutí opravdu veliké? Ta okolnost, že strana tato nebezpečí pochopila nebo pocítila a na ně aktivně reagovala — pročež také zvláště vydala rezoluci politického byra — svědčí o hluboké životnosti strany a tím již otvírá živé zdroje protijedu proti byrokratické otravě. To jest hlavní zárukou revolučního sebezachování strany. Pokud však starý kurs by se namáhal udržeti se za každou cenu rozkazem mlčeti, stále umělejším výběrem, zastrašováním, zkrátka metodami, jejichž příčinou je byrokratická nedůvěra ke straně, stalo by se skutečně nebezpečí zvrhnutí podstatné části kádru nezbytným. Strana nemůže žíti toliko z kapitálu minulosti. Stačí, že minulost připravila přítomnost. Nutné však jest, aby přítomnost stála ideologicky i prakticky na výši minulosti a připravovala budoucnost. Vždyť úkolem přítomnosti je také, aby těžiště stranické aktivity převedla na základní vrstvu strany.
Je pravda, že takové přenesení těžiště nedá se provésti skokem, strana nemůže starší generaci, abych tak řekl, "uložiti do archívu" a najednou počíti nový život. U takové uboze hloupé námitky demagogické netřeba se zastavovati. Jen blázni mohou mluviti o tom, že starší generace patří ad acta. Běží naopak o to, že starší generace vědomě změní kurs a tím jedině zabezpečí si další vůdčí vliv na celou práci strany z vlastní činnosti. Je nutno, aby starší generace nepovažovala nový kurs za manévr, za diplomatický tah šachový, nikoli za přechodný ústupek, nýbrž za novou etapu v politickém vývoji strany. Pak vyhraje i vedoucí generace i celá strana hlavní výhru.
[1] Dubnové teze dodal Lenin po návratu do Petrohradu 4. duba 1917. Byly útokem na vedení bolševiků (Kameněva, Zinovjeva a Stalina) za jejich smířlivý postoj vůči kapitalistické vládě. Teze přeorientovaly stranu k chopení moci pracujícími a proti všem pokusům o kompromis s vládou.
[2] Dělnická skupina byla jednou z několika disidentských skupin uvnitř bolševické strany.
Naskenováno, přespáno a převedeno do formátu HTML pro Trockistický internetový archiv Socialistickou organizací pracujících v roce 2002