Lev D. Trockij 1919
Řeč pronesená na zasedání petrohradského sovětu 18. ledna 1919;
Vyšlo: Spisy, Část II. Před historickou hranicí, díl VIII. Politické profily., Státní nakladatelství, Moskva – Leningrad, 1926;
Originál je na stránce http://www.magister.msk.ru;
Do češtiny přeloženo z http://www.marxists.org/russkij/trotsky/.
Utrpěli jsme najednou dvě těžké ztráty, které se slévají do jedné veliké ztráty. Z našich řad odešli dva vůdcové, jejichž jména jsou navěky zapsána do veliké knihy proletářské revoluce. Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová. Zahynuli. Byli zavražděni. Nejsou víc s námi.
Jméno Karla Liebknechta, známé již dříve, získalo světový význam ihned v prvních měsících strašných evropských jatek. Zaznělo jako jméno revoluční cti, jako záruka blížícího se vítězství. V těch prvních týdnech, kdy německý militarizmus slavil své první orgie, oslavoval svá první šílená vítězství; v těch týdnech kdy německé pluky útočily přes Belgii a smetaly belgické pevnosti jako domečky z karet, kdy se zdálo, že německá 420 mm děla hrozí zotročit a podmanit pro Wilhelma celou Evropu; v těch dnech a týdnech kdy oficiální německá sociální demokracie v čele se svým Scheidemannem a Ebertem[1] ohnula svá vlastenecká kolena před německým militarizmem, kterému – jak se tenkrát zdálo – se podrobovalo vše: i vnější svět – rozdupaná Belgie, Francie s jejím Němci okupovaným severem, – i vnitřní svět: nejenom německé junkerstvo, nejenom německá buržoazie, nejenom šovinistické měšťanstvo, ale i oficiálně uznávaná strana německé dělnické třídy – v ty černé, strašné a hanebné dny se v Německu ozval buřičský hlas protestu, rozhořčení a prokletí – byl to hlas Karla Liebknechta. A zazněl po celém světě!
Ve Francii, kde byla tenkrát nálada lidových mas pod tlakem německého vpádu; kde vládnoucí strana francouzských sociál-vlastenců sdělovala proletariátu nezbytnost boje ne na život, ale na smrt, -jak taky jinak, když v Německu „celý národ” usiluje o obsazení Paříže! – dokonce i ve Francii zazněl varovný a vystřízlivující Liebknechtův hlas, trhající bariéry lži, pomluvy a paniky. Bylo cítit, že osamocený Liebknechtův hlas mluví za přidušenou masu.
On ale ve skutečnosti už i tehdy nebyl osamocený, protože ruka v ruce s ním od prvního dne války promlouvala statečná, neochvějná, hrdinská Rosa Luxemburgová. Bezpráví německého buržoazního parlamentarizmu jí neumožňovalo vykřičet svůj protest z parlamentní tribuny, jak to udělal Liebknecht, proto jí bylo míň slyšet. Ale její podíl na probuzení nejlepších částí německé dělnické třídy není o nic menší než podíl jejího spolubojovníka v boji se smrtí Karla Liebknechta. Tito dva bojovníci tak odlišných povah a současně natolik blízcí se navzájem doplňovali, šli neochvějně za společným cílem, současně potkali smrt a společně patří do historie.
Karl Liebknecht byl skutečným a úplným ztělesněním nepoddajného revolucionáře. V posledních dnech a měsících jeho života se kolem jeho jména tvořily nečíselné legendy, nesmyslně zlostné – v buržoazním tisku, hrdinské – v řečech dělnických mas.
V osobním životě Karl Liebknecht byl – běda, už pouze byl! – ztělesněním dobroty, prostoty a bratrství. Poprvé jsem se s ním setkal před více než patnácti lety. Byl to okouzlující člověk, vnímavý a soucitný. Dá se říct, že jeho povaze byla vlastní málem ženská měkkost v nejlepším smyslu tohoto slova. A společně s touto ženskou měkkostí se vyznačoval bezpříkladně pevnou revoluční vůlí, schopností bojovat ve jménu toho co považoval za pravdu a skutečnost do poslední kapky krve. Jeho duchovní samostatnost se projevovala už v mládí, kdy se nejednou odvažoval hájit své mínění proti neoddiskutovatelné bebelovské autoritě. Velkou statečností se vyznačovala jeho práce mezi mládeží, jeho boj proti hohenzollernskému vojáčkování. Nakonec svoji skutečnou velikost odhalil, když pozvedl svůj hlas proti válkychtivé buržoazii sjednocené v německém reichstagu se zrádnou sociální demokracií, kde byla celá atmosféra nasycena pachem šovinizmu. Skutečný rozměr své osobnosti odhalil, když jako voják na berlínském Postupimském náměstí zvedl prapor otevřeného povstání proti buržoazii a militarizmu. Liebknecht byl arestován. Věznice ani nucené práce nezlomily jeho ducha. Ve své cele očekával a s jistotou předvídal. Osvobozený revolucí v listopadu loňského roku, se Liebknecht okamžitě postavil do čela nejlepších a nejrozhodnějších článků německé dělnické třídy. Spartakus se octnul v řadách spartakovců a zahynul s jejich praporem v rukách.
Jméno Rosy Luxemburgové je v jiných zemích, dokonce i u nás v Rusku, méně známé. Ale s úplnou jistotou se dá říct, že to nebyla o nic menší osobnost než Karl Liebknecht. Maličké postavy, křehká, churavějící, s ušlechtilými rysy obličeje, s nádhernými očima vyzařujícími moudrost, oslňovala statečností své mysli. Marxismus ovládala jako orgány svého těla. Dá se říct, že ji marxismus vešel do krve.
Řekl jsem, že tito dva vůdcové, natolik rozdílní svou podstatou, doplňovali jeden druhého. Chci to zdůraznit a vysvětlit. Liebknecht se v běžném životě vyznačoval ženskou měkkostí, zato této křehké ženě byla vlastní odvážná síla mysli. Ferdinand Lassalle jednou mluvil o fyzické síle mysli, o tom její imperativním vypětí, když jakoby překonává materiální překážky na své cestě. Přesně takový dojem jste získali při rozhovorech s Rosou, při čtení jejích článků, nebo když jste poslouchali její projevy proti svým nepřátelům z tribuny. A měla mnoho nepřátel! Vzpomínám jak na sjezdu, tuším v Jeně, její vysoký, jako struna napjatý hlas prořezával bouřlivé protesty bavorských, bádenských i jiných oportunistů. Jak ji nenáviděli! A jak ona jimi pohrdala. Maličká vzrůstem a křehké konstrukce, tyčila se na sjezdové tribuně jako ztělesněný duch proletářské revoluce. Sílou své logiky, mocí svého sarkasmu umlčela i své nejzarytější odpůrce. Rosa uměla nenávidět nepřátele proletariátu a hlavně proto dokázala probouzet jejich nenávist vůči sobě. Měli ji zaznamenanou již dávno.
Od prvního dne, ne, od první hodiny války zahájila Rosa Luxemburgová kampaň proti šovinizmu, proti hurávlastenectví, proti Kautského a Haasovu kolísání, proti centristické beztvárnosti – za revoluční samostatnost proletariátu, za internacionalizmus, za proletářskou revoluci.
Ano, doplňovali jeden druhého!
Sílou teoretického ducha, schopností zobecnění Rosa Luxemburgová o hlavu převyšovala nejen protivníky, ale i spolubojovníky. Byla to geniální žena. Její styl – napjatý, přesný, jiskřivý, nelítostný – byl a navždy zůstane přesným zrcadlem jejího ducha.
Liebknecht nebyl teoretikem. Byl to člověk bezprostřední akce. Impulsivní a náruživá povaha disponující mimořádnou politickou intuicí, citem pro masy a situaci a konečně jedinečnou odvážnou revoluční iniciativou.
Analýzu vnitřní i mezinárodní situace, v níž se octlo Německo po 9. listopadu 1918[2] jakož i revoluční prognózu bylo možné i nutné očekávat především od Rosy Luxemburgové. Výzva k okamžité akci – a ve vhodném momentě – k ozbrojenému povstání, by pravděpodobně vzešla od Liebknechta. Oni, tito dva bojovníci, se navzájem doplňovali, že to už ani lépe nešlo.
Sotva Luxemburgová a Liebknecht vyšli z vězení, ruka v ruce se tento neúnavný revolucionář a nepoddajná revolucionářka, vydali společně v čele nejlepších částí německé dělnické třídy – vstříc novým bojům a zkouškám proletářské revoluce. A při prvních krocích na této cestě je zrádný úder v tentýž den skolil.
Reakce si opravdu nemohla vybrat důstojnější obětí. Jak přesná rána! A je to prosté: Reakce i revoluce se navzájem dobře znaly, jelikož reakce se protentokrát ztělesnila v osobách bývalých vůdců bývalé strany dělnické třídy Scheidemanna a Eberta, jejichž jména zůstanou navždy zapsána v černé knize historie, jako hanebná jména organizátorů odpovědných za tuto zrádnou vraždu.
Pravda, dostali jsme oficiální německé sdělení, které popisuje vraždu Liebknechta a Luxemburgové jako náhodu, jako pouliční „nedorozumění,” snad způsobené nedostatečnou bdělostí stráže před tváří rozlícené tlupy. Bylo dokonce ve věci zahájeno soudní vyšetřování. Ale my všichni příliš dobře víme, jak reakce organizuje takováto představení „živelných” tlaků na revoluční vůdce; dobře si pamatujeme červencové dny, které jsme prožili zde mezi petrohradskými zdmi, příliš dobře si pamatujeme jak černosotněnské bandy, pozvané Kerenským a Cereteli do boje proti bolševikům, plánovitě drtili dělníky, mlátili jejich vůdce, jak se vyrovnávali s jednotlivými dělníky v ulicích. Jméno dělníka Vojinova, zavražděného během „nedorozumění” si pamatuje většina z vás. Jestliže jsme tenkrát zachránili Lenina, tak pouze proto, že se neoctnul v rukách rozdivočených černosotněnských band. Tenkrát se mezi menševiky i esery vyskytovali bohabojní lidé rozhořčující se nad tím, že Lenin a Zinovjev, obvinění z toho, že jsou němečtí špióni, nepředstoupili před soud, aby vyvrátili pomluvu. Kladlo se jim to zvlášť za vinu. Před jaký soud? Na ten soud, po cestě ke kterému by Lenina „útekli,” jak to udělali s Liebknechtem, a jestli by byl Lenin zastřelen nebo probodnut, oficiální oznámení Kerenského a Cereteli by sdělovalo, že vůdce bolševiků při pokusu o útěk zastřelila stráž. Ne, dnes po strašné berlínské zkušenosti máme deset krát víc důvodů ke spokojenosti s tím, že se Lenin tenkrát nepostavil před "šemjakův"[3] soud a tím méně – na popravu bez soudu.
Ale Rosa ani Karl se neschovali. Ruka vrahů je držela pevně. A tato ruka je uškrtila. Jaká rána! Jaký žal! A jaká zrada! Nejlepší vůdci německé revoluce už nejsou, – nejsou mezi živými naši velcí spolubojovníci. A jejich vrahové stojí pod praporem sociálně demokratické strany, která má tu drzost, odvozovat svůj rodokmen od nikoho jiného než Karla Marxe! Jaká zvrácenost. Jaký výsměch. Jen pomyslete soudruzi, že německá „marxistická” sociální demokracie vůdkyně Druhé internacionály je právě ta strana, která od prvních dnů války zrazovala zájmy dělnické třídy, která podporovala bezuzdný německý militarizmus ve dnech porážky Belgie a okupace severních částí Francie; ta strana, která německému militarizmu zrazovala Říjnovou revoluci ve dnech Brestského míru; ta strana, jejíž vůdci Scheidemann a Ebert nyní organizují černé bandy k vraždě hrdinů Internacionály Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové.
Jaká obludná historická zvrácenost. Při ohlédnutí zpět do hlubin staletí nacházíme jistou podobu s historickým osudem křesťanství. Učení evangelia otroků, rybářů, dříčů, utlačovaných, všech, kteří byly otrokářskou společností sehnuti k zemi, toto historicky vzniklé učení chudiny bylo posléze zabráno monopolisty bohatství, králi, aristokraty, metropolity, lichváři, patriarchy, bankéři i římským papežem – a stalo se ideovou záštitou jejich zločinů. Ovšem není žádná pochybnost v tom, že mezi učením původního křesťanství, jak se zrodilo z poznání nejbídnějších, a katolicizmem nebo pravoslavím není ani zdaleka taková propast, jaká je mezi učením Marxe, které je koncentrátem revolučního ducha a revoluční vůle, a těmi opovrženíhodnými odpadky buržoazních idejí, z kterých nyní žijí a s kterými kšeftují Scheidemannové a Ebertové všech zemí. Prostřednictvím vůdců sociální demokracie se buržoazie pokusila ukrást duchovní vlastnictví proletariátu a praporem marxizmu zakrýt svoji rozbíječskou činnost. Chtělo by se soudruzi věřit, že tento hnusný zločin bude posledním na účtu Scheidemannů a Ebertů. Německý proletariát mnohé vytrpěl od těch, kteří byli postaveni do jeho čela; ale tento fakt neprojde bez následků. Krev Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgově křičí. Tato krev přinutí promluvit berlínské dlažby, kameny toho stejného Postupimského náměstí, na kterém Liebknecht jako první pozvedl prapor povstání proti válce a kapitálu. A o den dřív nebo později budou z těchto kamenů v ulicích Berlína postaveny barikády proti nejvěrnějším sluhům a hlídacím psům buržoazní společnosti, proti Scheidemannům a Ebertům!
Nyní katani v Berlíně udusili hnutí spartakovců, německých komunistů. Zavraždili dva největší inspirátory tohoto hnutí, a může být, že ještě dnes oslavují vítězství. Ale skutečné vítězství to není, protože se zatím nekonal přímý, otevřený a totální boj; ještě se nekonalo povstání německého proletariátu za dobytí politické moci. Byla to pouze rozsáhlá rekognoskace, hloubkový průzkum v ležení protivníka. Průzkum předchází boji, ale není ještě bojem. Německý proletariát potřeboval tento hluboký průzkum, jak jsme jej potřebovali my v červencových dnech. Neštěstí je v tom, že při tomto průzkumu padli dva nejlepší velitelé. Je to krutá ztráta, ale není to porážka. Bitva je ještě před námi.
Smysl toho co probíhá v Německu pochopíme lépe, jestliže se ohlídneme na vlastní včerejšek. Pamatujete si průběh událostí i jejich vnitřní logiku. Koncem února, podle starého kalendáře, svrhli lidové masy carský trůn. První týdny vládla nálada, jakoby hlavní již bylo vykonáno. Nový lidé, kteří vzešli z opozičních stran, které u nás nikdy nebyly u moci, měli v počáteční době důvěru nebo částečnou důvěru lidových mas. Ale tato důvěra začala brzo dostávat mezery a trhliny. Tak jak tomu mělo být, stál Petrohrad i v čele druhé etapy revoluce. V červenci, stejně jako v únoru, byl daleko vpřed vybíhajícím předvojem revoluce. A tento předvoj, vyzývající masy k otevřenému boji proti buržoazii a kompromisníkům, zaplatil vysokou cenu za hloubkový průzkum, který provedl.
V červencových dnech se pitěrský předvoj utkal s Kerenského vládou. Ještě to nebylo povstání, jakým jsme my všichni prošli v říjnu. Byla to předběžná potyčka, jejíž historický smysl široké provinční masy ještě úplně nedocenili. Petrohradští dělníci v této srážce odhalili před lidovými masami, a nejen v Rusku ale ve všech zemích, že za Kerenským nestojí žádná samostatná armáda, že ty síly, které za ním stojí, jsou silami buržoazie, bílé gardy, kontrarevoluce.
Tiskárny strany i Sovětu byly rozbity, dělnické budovy a místnosti zapečetěny, všude vládla černosotněnská nevázanost. Jinými slovy – probíhalo to stejné, co dnes probíhá v ulicích Berlína. Ale i přesto žádný ze skutečných revolucionářů neměl tenkrát ani stín pochyb o tom, že červencové dny – jsou pouze úvodem k našemu triumfu.
Stejná situace zavládla v posledních dnech v Berlíně. Jako u nás Petrohrad, i Berlín předstihl ostatní lidové masy; a tak jako u nás všichni nepřátelé proletariátu křičeli: nelze zůstávat pod diktaturou Berlína; spartakovský Berlín je izolovaný; je zapotřebí svolat zakládající shromáždění a musí být z rudého Berlína, demoralizovaného propagandou Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové, přemístěno do nějakého zdravějšího provinčního města Německa. Všechno to, co nepřátelé zkusili u nás, všechna ta vzteklá agitace, všechny nízké pomluvy jaké jsme poslouchali zde, to vše – přeloženo do němčiny – fabrikovali a v Německu rozšiřovali Scheidemannové a Ebertové na adresu proletariátu a jeho vůdců – Liebknechta a Luxemburgové. Je pravda, že se průzkum berlínského proletariátu rozvinul do větší šířky i hloubky než v červenci u nás, o to měl více obětí a významnější ztráty – to všechno je pravda. Ale to se vysvětluje tím, že Němci procházejí historii, kterou jsme my již prošli, jejich buržoazie i soldateska jsou poučeni naší červencovou a říjnovou zkušeností. A hlavně, třídní vztahy jsou u nich nesrovnatelně určitější než u nás; třídy vlastníků jsou nesrovnatelně soudržnější, chytřejší, aktivnější a to znamená i nelítostnější.
U nás soudruzi, mezi únorovou revolucí a červencovými dnu uplynuly čtyři měsíce; petrohradský proletariát potřeboval čtvrt roku, aby pocítil neodolatelnou potřebu vyjít do ulic a pokusil se otřást pilíři, o které se opíral Kerenského a Cereteliho státní chrám. Po porážce v červencových dnech uběhly opět čtyři měsíce, než se těžké rezervy venkova přesunuly k Petrohradu a my jsme, přesvědčeni o vítězství, mohli v říjnu 1917 vyhlásit přímý útok na tvrz soukromého vlastnictví.
V Německu, kde se první revoluce, která povalila monarchii, rozhořela až počátkem listopadu, probíhají naše červencové dny již počátkem ledna. Neznamená to, že německý proletariát žije ve své revoluci podle zkráceného kalendáře? Tam, kde jsme my potřebovali čtyři měsíce, on potřebuje dva. A dá se doufat, že se tyto měřítka udrží i nadále. Je možné, že od německých červencových dnů do německého října neuběhnou čtyři měsíce jako u nás, ale míň – možná, že postačí dva měsíce, nebo dokonce méně. Ale ať už se další události budou vyvíjet jakkoliv jedna věc je jistá: ty výstřely které byly vypálené do zad Karla Liebknechta, se s mohutnou ozvěnou rozlehly po celém Německu. A tato ozvěna zazněla v uších německých a jiných Scheidemannů a Ebertů jako umíráček.
Zazpívali tedy rekviem Karlu Liebknechtovi a Rose Luxemburgové. Vůdcové zahynuli. Živé je nikdy neuvidíme. Ale soudruzi, mnozí z vás je kdy viděli živé? Zanedbatelná menšina. A přesto Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová poslední měsíce a roky neodlučitelně žili mezi vámi. Na schůzích, na sjezdech jste Karla Liebknechta volili za čestného předsedu. On sám zde nebyl, nepodařilo se mu dostat do Ruska, – a přesto byl mezi námi, sedal jako čestný host u vašeho stolu, jako náš, jako blízký, jako příbuzný – protože jeho jméno se stalo nejenom pojmenováním jednoho člověka, – ne, stalo se pro nás označením všeho lepšího, statečného a ušlechtilého, co je v dělnické třídě. Když si kdokoliv z nás potřeboval představit člověka bezvýhradně oddaného utiskovaným, od nohou po hlavu zakaleného člověka, který nikdy neskláněl prapor před nepřítelem, okamžitě jsme jmenovali Karla Liebknechta. Navěky vešel do vědomí a paměti národů hrdinstvím konání. Ve zvlčelém táboře nepřátel, když vítězící militarizmus všechno rozmetal a porobil, kdy všichni, kteří měli protestovat mlčeli, kdy se zdálo, že nikde není čerstvý vzduch, – on, Liebknecht, pozvedl svůj hlas bojovníka. Řekl: vy, vládnoucí násilníci, vojenští řezníci, okupanti, vy, úslužní lokajové, kompromisníci, vy dupete po Belgii, vy rozbíjíte Francii, vy chcete udusit celý svět, vy si myslíte, že na vás nikdo nemá, – a já vám oznamuji: my, nemnozí, se vás nebojíme, vyhlašujeme vám válku, a s probuzenými masami tuto válku dovedeme do konce! – Tato statečnost rozhodnutí, toto hrdinství činu činí Liebknechtův obraz pro světový proletariát nezapomenutelným.
Po jeho boku stojí Rosa Luxemburgová, duchem mu rovná vůdkyně světového proletariátu. Jejich tragická smrt – na bojových postech – spojuje jejich jména ve věčný nerozborný svazek. Od nynějška se budou vždy vyslovovat společně: Karl a Rosa, Liebknecht a Luxemburgová.
Víte, na čem jsou založeny legendy o svatých, o jejich věčném životě? Na potřebě lidí zachovat památku těch, kteří jím stáli včele, kteří je tím či jiným způsobem vedli: na snaze zvěčnit osobnosti vůdců s aureolou svatosti. My, soudruzi, nepotřebujeme legendy, nepotřebujeme proměnit naše hrdiny ve světce. Stačí nám ta skutečnost, ve které nyní žijeme, protože tato skutečnost je sama o sobě legendární. Probouzí v duši masy a její vůdců síly tvořící zázraky, vytváří nádherné ikony, které se tyčí nad lidstvem.
Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová jsou takovými věčnými ikonami. Pociťujeme jejich přítomnost mezi námi se zarážející, málem fyzickou bezprostředností. V této tragické hodině se duchem sjednocujeme s nejlepšími dělníky Německa a celého světa, kteří byli strašnou zprávou uvrženi do žalu a smutku. Pociťujeme zde bolest i žal stejně jako naši němečtí bratři. V žalu a smutku jsme stejně internacionální jak i v celém, našem boji.
Liebknecht není pro nás jenom německý vůdce. Rosa Luxemburgová není pro nás pouze polská socialistka, která stála v čele německých dělníků. Ne, oba jsou pro světový proletariát svoji, příbuzní. S nimi jsme spojeni nerozborným intelektuálním spojením. Do posledního dechu nepatří národu, ale Internacionále.
Pro informaci ruských dělníků a dělnic je zapotřebí říct, že Liebknecht i Luxemburgová stáli velice těsně u ruského revolučního proletariátu a to v nejtěžších dobách. Liebknechtův byt byl štábem ruských emigrantů v Berlíně. Když bylo zapotřebí v německém parlamentu nebo v německém tisku pozvednout hlas protestu proti službám, které německé vrchnosti poskytovaly ruské reakci, obraceli jsme se především na Karla Liebknechta a ten tloukl na všechny dveře i na všechny lebky, mezi nimi i na lebky Scheidemanna a Eberta, abu je přinutil protestovat proti zločinům německé vlády. A stejně jsme se obraceli na Liebknechta, když někdo ze soudruhů potřeboval materiální pomoc. Liebknecht byl neúnavný ve službě Červeného kříže ruské revoluce.
Na již vzpomínaném sjezdu německé sociální demokracie v Jeně, kde jsem se účastnil jako host, mi předsednictvo na základě Liebknechtovi iniciativy nabídlo vystoupit k rezoluci, kterou předkládal právě Liebknecht a která odsuzovala násilí carské vlády proti Finsku. Liebknecht se na vlastní vystoupení připravoval velice pečlivě, sbíral čísla, fakty, podrobně se mně vyptával na celní vztahy mezi carským Ruskem a Finskem. Ale ještě předtím než přišlo na vystoupení (měl jsem mluvit po Liebknechtovi), přišel telegram o kyjevském atentátu na Stolypina. Tento telegram učinil na sjezd velký dojem. První problém, na který narazili předsedající, byl tento: je vhodné, aby německém sjezdu vystupoval ruský revolucionář, když nějaký jiný revolucionář spáchal atentát na ruského premiera? Tato myšlenka ovládla dokonce i Bebela: stařec, o tři hlavy výše ostatních členů Vorstandu (ÚV), vůbec neměl rád „zbytečné” komplikace. Hned mně vyhledal a začal vyslýchat: co znamená atentát? jaká strana může být za něj zodpovědná? nemyslím si, že za těchto podmínek obrátím svým vystoupením na sebe pozornost německé policie? – Vy se obáváte, – zeptal jsem se já opatrného starce, – že mé vystoupení může vyvolat určité potíže? – Ano, – odvětil mi Bebel, – přiznám se, že bych uvítal, kdybyste nevystupoval. – Rozumím, – odpověděl jsem, – v takovém případě nemůže být o mém vystoupení ani řeči. – A s tím jsme se rozešli.
Za minutu za mnou doslovně přiběhl Liebknecht. Byl vzrušený na nejvyšší míru. – Je pravda, že vám navrhli nevystoupit? – zeptal se mne. – Ano, odpověděl jsem, – právě jsem se o tom domluvil s Bebelem. – A vy jste souhlasil? – Jak jsem mohl nesouhlasit, odvětil jsem omluvně, – vždyť já zde nejsem domácí ale host. – To je ponižující od našeho předsednictva, to je hanebnost, to je neslýchaný skandál, to je opovrženíhodná zbabělost! – atd., atd. Svému pohoršení dal Liebknecht průchod ve své řeči, ve které nemilosrdně napadal carskou vládu i přes zákulisní varování předsednictva, které ho přesvědčovalo, aby nevyvářel zbytečné komplikace urážením carského veličenstva.
Rosa Luxemburgová stála od mládí v čele té polské sociální demokracie, která se nyní společně s tzv. levicí, tj. revoluční částí polské socialistické strany, sjednotila do komunistické strany. Rosa Luxemburgová mluvila krásně rusky, důkladně znala ruskou literaturu, každodenně sledovala ruský politický život, byla nejtěsnějšími pouty svázaná s ruskými revolucionáři a v německém tisku zasvěceně vysvětlovala revoluční kroky ruského proletariátu. Ve své druhé vlasti, Německu, Rosa Luxemburgová s jí vlastním talentem dokonale zvládla nejenom německý jazyk, ale získala i úplnou znalost německého politického života a zaujala jedno z nejčelnějších míst ve staré bebelovské sociální demokracii. Tam neochvějně zůstávala na krajním levém křídle.
V roce 1905 žili Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová v pravém smyslu slova událostmi ruské revoluce. Rosa Luxemburgová vyměnila v roce 1905 Berlín za Varšavu, – ne jako Polka, ale jako revolucionářka. Propuštěná na kauci z varšavské tvrze přijížděla v roce 1906 nelegálně do Petrohradu, kde pod cizím jménem navštěvovala ve vězení své přátele. Po návratu do Berlína zdvojnásobila boj proti oportunizmu a proti němu stavěla cesty a metody ruské revoluce.
Společně s Rosou jsme prožili velké neštěstí, které dopadlo na dělnickou třídu; mluvím o ostudném bankrotu Druhé internacionály v srpnu roku 1914[4]. Společně s ní jsme pozvedávali prapor Třetí internacionály. I nyní soudruzi, v práci kterou každodenně vykonáváme, zůstaneme věrni odkazům Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové; jestliže zde, v ještě studeném a hladovém Petrohradě, stavíme budovu socialistického státu – konáme v duchu Liebknechta a Luxemburgové; postupuje-li naše armáda na frontách – krví chrání odkazy Liebknechta a Luxemburgové. Jaké hoře, že nemohla chránit je samotné.
V Německu není Rudá armáda, protože moc je tam ještě v rukách nepřátel. My již armádu máme a ona sílí a roste. A v očekávání toho, kdy se pod prapory Karla a Rosy sjednotí armáda německého proletariátu, bude každý z nás považovat za svou povinnost šířit v naši Rudé armádě kým byli Liebknecht a Luxemburgová, za co zahynuli, proč musí jejich památka zůstat posvátnou pro každého rudoarmějce, pro každého dělníka i rolníka.
Nesnesitelně těžký je úder, který nás postihl. Ale hledíme vpřed nejen s nadějí, ale i s důvěrou. Nehledě na to, že se v Německu nyní rozmáhá reakce, ani na minutu neztrácíme víru v to, že tam rudý Říjen není daleko. Velicí bojovníci nezahynuli zbytečně. Jejich smrt bude pomstěna. Jejich stíny získají zadostiučinění. Oslovujíce tyto drahé stíny můžeme říct:
„Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht, už nejste mezi živými, ale jste mezi námi, cítíme vašeho velikého ducha; budeme bojovat pod vašim praporem; naše bojové šiky bude zdobit vašim morálním kouzlem! A každý z nás přisahá, že jestli přijde čas a revoluce si to vyžádá – bez zaváhání padne pod tím stejným praporem, pod kterým jste zahynuli vy, přátelé a spolubojovníci, Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht!”
1. Ebert, Fridrich (1871 – 1925) – bývalý sedlář, následně prezident německé buržoazní republiky. V době války byl společně se Scheidemannem hlavním inspirátorem sociál vlastenectví. V r. 1923 berlínští dělníci požadovali jeho vyloučení ze strany i odborů jako nepřítele dělnické třídy. (Podrobnosti viz díl XIII, pozn. 10.)
2. Revoluce 9. listopadu 1918 v Německu – porážka německé armády a tíživá hospodářská situace země vyvolaly silné revoluční hnutí mezi dělníky a vojáky. Bezprostředním impulzem k událostem 9. listopadu 1918 se stalo povstání námořníků v Kielu, které začalo 2. listopadu. Vzbouření námořníci se odmítli zůčastnit útoku na britskou flotilu a zorganizovali svoji Radu. Povstání se rychle rozšířilo po celé zemi. Ve všech městech začaly živelně vznikat Rady dělnických a vojenských delegátů. Mimořádně velkých rozměrů dosáhlo hnutí v Berlíně, kde se 5. listopadu začala rychle šířit dělnická stávka. 9. listopadu již stávkoval všechen berlínský proletariát. V tento den vyslali dělníci delegaci v čele s Ebertom k Wilhelmovi II., který poté co poznal, že se armáda přidává k dělníkům, abdikoval. Místo sesazené hohenzollernské vlády byla vytvořena “Rada lidových zmocněnců,” kterou tvořilo 6 lidí – 3 sociální demokraté Ebert, Schedemann a Landsberg a 3 nezávislí – Haase, Dietmann a Bart. Karl Liebknecht odmítl účast v Radě lidových zmocněnců a své odmítnutí zdůvodnil nechutí spolupracovat s reformisty. Radě lidových zmocněnců byly, až do svolání I. celoněmeckého sjezdu Rad, který měl být nejvyšším zákonodárným orgánem Německa, svěřeny všechny vládní pravomoci. Hohenzollernská monarchie byla svržena vzbouřenými dělníky, ale zrádcovská politika německé sociální demokracie zabránila německému proletariátu využít listopadové revoluce k převzetí státní moci.
3. Nespravedlivý podjatý soud (podle jména haličského knížete Dmitrije Šemjaka žijícího v první polovině XV. století a popisovaného v satirických příbězích v XVII. – XVIII. století). Pozn. překl.
4. Ostudný bankrot II. internacionály v srpnu roku 1914.
II. internacionála za 25 let své existence nejednou na svých kongresech posuzovala otázku války a vztahu proletariátu k ní. Růst pozemních a námořních ozbrojených sil činil nevyhnutnost blížící se války mezi velikými evropskými mocnostmi očividnou všem. Rezoluce mezinárodních kongresů říkají, že v případě, že jestli buržoazní vlády svrhnou na hlavy národů válečná utrpení, Internacionála a její sekce vyzvou dělnictvo celého světa bojovat proti válce vším, co bude mít k dispozici.
Otázka války se posuzovala na curyšském i stuttgartském kongresu (viz poznámky 41 a 6). Krátce před vypuknutím války bazilejský kongres (24. – 25. listopadu 1912) v přijatém manifestu říká:
“Kongres ukládá Mezinárodnímu socialistickému byru pečlivě sledovat události a za každých okolností udržovat komunikaci a spojení mezi proletářskými stranami všech zemí. Proletariát si uvědomí, že zejména na něm v dané chvíli závisí celá budoucnost lidstva, a on využije všechnu svoji energii k tomu, aby zabránil zničení výkvětu všech národů, kterým hrozí všechny hrůzy nespočetných krveprolití, hladu a nemocí. Kongres se obrací k vám, proletáři a socialisté všech zemí, abyste v této rozhodující chvíli nemlčeli. Vyjadřujte svou vůli všude a všemi způsoby. Všemi silami vyslovujte svůj protest v parlamentech, sjednocujte se k manifestacím a masovým vystoupením, využijte všech prostředků, které vám poskytují organizace a síla proletariátu tak, aby vlády neustále před sebou viděli vůli pozorné a aktivní dělnické třídy, rozhodně trvající na zachování míru.
Jaures ve své řeči na kongresu řekl “že jestliže náš manifest nepředpokládá speciální akce pro všechny možné budoucí situace, tak současně s tím ale ani žádnou nevylučuje.” Vaillant dodal, že “manifest obsahuje myšlenku i rozhodnost přistoupit ke generální stávce a povstání, jako krajným opatřením boje proti válce.” Ve stejném duchu mluvili na kongresu Haase, Keir Hardie, Adler i jiní.
Ještě 30. července 1914, několik dnů před začátkem války, mezinárodní socialistické byro rozhodlo zavázat proletariát všech zainteresovaných národů zesílit jejich demonstrace proti válce. “Německý a francouzský proletariát – čteme v tomto rozhodnutí – vyvinou na své vlády energičtější tlak než kdykoliv předtím ... Proletáři Velké Britanie a Itálie podpoří ze své strany tato úsilí, protože mohou. Mimořádný kongres svolávaný do Paříže (předpokládalo se, že bude kongres svolán na 9. srpna do Paříže k posouzení otázky – “Válka a proletariát”) je jasným výrazem této vůle světového proletariátu, směřující k zachování míru.”
Německá sociální demokracie, jedna z hlavních stran II. internacionály, ve výzvě publikované 25. června 1914, vyzvala dělníky k protestu proti válce. Výzva končila následujícími slovy: “odevšad musí do uší vládců doléhat křik: nechceme válku, pryč s válkou. Ať žije mezinárodní bratrství národů! “Vorwärts” – ústřední orgán německé sociální demokracie – ve vydání z 25. VII. hrozil, že “jestliže věc dospěje do velké evropské bitvy, mohou proběhnout úplně neočekávané věci, které se mohou dotknout toho, co se i v Německu řadí “k posvátným hodnotám.”
31. července, v den vyhlášení válečného stavu a tedy faktického začátku vojenských akcí, Výbor strany vyzývá dělníky “trpělivě čekat do konce” a 3. VIII., v předvečer zasedání reichstagu, se sešla na poradu sociálně demokratická frakce a přijala usnesení:
“Hlasovat pro úvěry požadované vládou a své usnesení zdůvodnit přečtením prohlášení.”
4. srpna toto prohlášení pročetl v reichstagu Haase (viz poznámka 47).
9. srpna “Arbeiter-Zeitung” (Dělnické noviny) – ústřední orgán rakouské sociální demokracie – otiskly Haaseho prohlášení pod titulkem “Za samostatnost své země a mír národů” a dodaly, že “prohlášení plně odpovídá duchu a ovzduší německé sociální demokracie v Rakousku.”
Francouzská socialistická strana v úvodníku “Humanite” z 4.VII. prohlásila:
“Sněmovny budou muset zítra nebo pozítří vyslovit svá rozhodnutí hlasováním o úvěrech, o které je požádá vláda. Tyto úvěry budou odhlasovány jednomyslně.”
Na zasedání belgické poslanecké sněmovny probíhajícím 4. srpna, po trůnní řeči krále Alberta, učinil Van der Velde následující prohlášení:
“Přišla chvíle, kdy socialisté splní svoji povinnost bez jakéhokoliv váhání. Budeme hlasovat pro všechny úvěry, o které požádá vláda pro obranu národa.”
O něco později se ozvala britská socialistická strana. V článku “Válka, tajná diplomacie a sociální demokracie” otištěném 13. srpna 1914 v “Justice” se říkalo:
“To největší, co můžeme udělat my, jako sociální demokraté a jako Angličané, je využít veškerý náš vliv k co nejrychlejšímu nastolení rozumného míru, neomezujíc při tom snažení vlády o dosažení rychlého vítězství energickými akcemi na souši i na moři.”
Jedinou strano, která zůstala věrna odkazu Internacionály byla SDDSR(b). Na zasedání Dumy, které projednávalo otázku důvěry vládě a válečné úvěry, pročetl jménem strany a dumské frakce člen Dumy Chaustov prohlášení ve kterém se říkalo, že současná válka, která vzešla z politiky expanze, je válkou, za níž nesou odpovědnost vládcové všech nyní bojujících zemí. Po přečtení prohlášení frakce opustila zasedací sál a nezúčastnila se hlasování o úvěrech. Spolu s frakcí opustili zasedání i poslanci – trudovici.
Menševici a eseři se postavili na pozici většiny sociálních demokracií západní Evropy. Za nejvíce výmluvný dokument vykreslující pozici našich sociálních demokratů musí být považován Plechanovův “manifest” (viz příloha č. 2).
Všechny sekce II. internacionály se v otázce války zřekly pohledu třídního boje a přistoupili na pozici jednoty zájmů národů a obrany státu. To znamenalo bankrot II. internacionály jako mezinárodní organizace dělnictva.