Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-19178. Spiknutí Kerenského
Moskevská Porada zhoršila situaci vlády, odhalivši, jak to správně řekl Miljukov, že "se země dělí na dva tábory, mezi nimiž ve věci nemůže být smíru a dohody". Porada pozdvihla sebevědomí měšťáctva a vybičovala jeho netrpělivost. Na druhé straně dala zase nový popud hnutí mas. Moskevskou stávkou se začíná období rychlého přeskupování dělníků a vojáků doleva. Bolševici rostou od této chvíle nezdolně. V masách se drží už jen leví eseři a zčásti leví menševici. Petrohradská organisace menševiků projevila svůj politicky přesun tím, že škrtla Cereteliho s kandidátky do městské dumy. 16. srpna petrohradská organisace eserů žádala 22 hlasy proti jednomu rozpustit Svaz důstojníků při hlavním stanu a jiná rozhodná opatření proti protirevoluci. 18. srpna petrohradský Sovět proti námitkám svého předsedy Čchejdze dal na denní pořádek otázku trestu smrti. Před hlasováním o resoluci se Cereteli vyzývavě táže: "Nebude-li po vašem usnesení trest smrti ihned odstraněn, což pak vyzvete na ulice davy, aby žádaly svržení vlády?" "Ano," odpovídají mu výkřikem bolševici, "ano, vyzveme davy a budeme se domáhat svržení vlády." "Ale vy teď zdvíháte vysoko hlavy," praví Cereteli. Bolševici zdvíhali hlavy zároveň s masami. Kompromisníci hlavy svěšovali, když masy je zdvíhaly. Požadavek odstraniti trest "smrti se přijímá všemi hlasy, je jich asi 900 proti čtyřem. Tyto čtyři hlasy jsou: Cereteliho, Čchejdzův, Danův a Liberův! Za čtyři dny nato na sjednocovacím sjezdě menševiků a skupin jim blízkých, kde byly o základních otázkách přijímány resoluce Cereteliho proti oposici Martovově, byl bez diskuse přijat požadavek, aby trest smrti byl ihned odstraněn: Cereteli mlčel, neměl už sil čelit náporu.
V houstnoucí politické ovzduší se jako nůž zaryly děsivé zprávy o událostech na frontě. 19. srpna Němci protrhli linii ruských vojsk u Uexküllu na Dvině, 21. srpna zabrali Rigu. Splněná předpověď Kornilovova byla, jak to již bylo předem domluveno, znamením k politické ofensivě měšťáctva. Tisk zdesateronásobil kampaň proti "dělníkům, kteří nedělají", a "vojákům, kteří nebojují". Revoluce byla odpovědna za všecko: ona vzdala Rigu, ona se chystá vzdát Petrohradu. Štvanice proti armádě, právě tak zběsilá jako před půl druhým měsícem, nebyla tentokráte ani dost málo oprávněná. V červnu vojáci opravdu odpírali jít do ofensivy: nechtěli burcovat frontu, vytrhovat Němce z nečinnosti a obnovovat boj. Ale u Rigy byl podnětníkem ofensivy nepřítel a vojáci tu smýšleli jinak. Právě oddíly 12. armády, propagandou nejvíce zachvácené, se nejméně poddávaly panice.
Velitel armády generál Parskij se vychloubal, a ne zcela neprávem, že ústup se děje "vzorně" a že ho ani srovnat nelze s ústupem z Haliče a Východního Pruska. Komisař Vojtinskij hlásil: "Úkoly přikázané vykonává naše vojsko na území průlomu bez odmluvy a čestně, avšak není s to, aby dlouho sneslo nápor nepřítele a proto ustupuje, pomalu, krok za krokem, a má ohromné ztráty. Pokládám za nezbytné ukázat na skvělé chování lotyšských střelců, jejichž zbytky, ač úplně vyčerpány, byly znovu vrženy do boje…" Ještě povznesenější bylo hlášení předsedy výboru armády menševika Kučina: "Smýšlení vojáků je podivuhodné. Podle svědectví členů výboru i důstojníků je vytrvalost taková, jaká dřív nikdy nebyla." Jiný zástupce téže armády pravil za několik dní ve své zprávě na zasedání byra Výkonného výboru: "V zádech průlomu byla jenom lotyšská brigáda, skládající se téměř ze samých bolševiků… Dostavši rozkaz jíti vpřed, šla pod rudými prapory, s hudbami a bila se neobyčejně statečně." V témž duchu, ač více zdrželivě, psal později Stankěvič: "Mně ani v štábu, kde byly osoby, zámyslně hledající, jak svalit vinu na vojáky, nemohli uvést ani jediný konkretní případ, že by nebyl vykonán jediný nejenom bojový, ale i vůbec jakýkoliv jiný rozkaz." Rovněž pozemní oddíly námořnictva projevily v moondzundské operaci značnou vytrvalost.
Pro smýšlení vojsk, zvláště lotyšských střelců a baltských námořníků, mělo značný význam, že tentokráte šlo přímo o obranu dvou středisk revoluce: Rigy a Petrohradu. Nejpokročilejší části byly již zatím proniknuty onou bolševickou myšlenkou, že "zapíchnout bodák do trávy" neznamená věc války rozhodnout; že boj o mír nelze odděliti od boje o moc, to jest od nové revoluce.
Třebas snad jednotliví komisaři, postrašení naléháním generálů, zveličovali vytrvalost armády, přece jenom zbývá skutečnost, že vojáci a námořníci vykonávali rozkazy a že umírali. Víc nic udělat nemohli. Ale o obranu tu v podstatě ani nešlo. Jakkoli je to víře nepodobně, 12. armáda byla úplně překvapena. Ničeho se nedostávalo: ani lidí, ani zbraní, ani nábojů, ani plynových masek. Spojovací služba vypověděla službu docela. Útoky se zdržovaly proto, že pro ruské pušky se posílaly patrony japonského typu. Zatím však nešlo o nahodilý úsek fronty. Význam ztráty Rigy nebyl pro nejvyšší velení tajemstvím. Jak si vysvětlit neobyčejně žalostný stav obranných sil a prostředků 12. armády? "… Bolševici", píše Stankěvič, "začali již šířit pověsti, že město bylo vydáno Němcům schválně, neboť velení se chtělo zbavit tohoto hnízda a bolševického semeniště. Tyto pověsti se nemohly netěšit důvěře v armádě, která věděla, že v podstatě tu obrany a odporu nebylo." Opravdu, už v prosinci 1916 si generálové Ruzskij i Brusilov stěžovali, že Riga je "neštěstím severní fronty", že je to "hnízdo zachvácené propagandou", s nímž není možné pořídit jinak, než to tam všecko postřílet. Vydat rižské dělníky a vojáky německé vojenské okupaci, aby dostali od ní za vyučenou, to patrně byl utajovaný sen mnohých generálů severní fronty. Nikdo si ovšem nemyslil, že by nejvyšší hlavní velitel dal rozkaz, aby se Riga vzdala. Ale všichni velitelé četli řeč Kornilovovu a interview jeho náčelníka štábu Lukomského. To úplně stačilo místo rozkazu. Hlavní velitel vojsk severní fronty generál Klembovskij náležel k těsné klice spiklenců a čekal tudíž na vzdání Rigy jako na znamení k záchranným akcím. I za normálnějších okolností ruští generálové raději se vzdávali a ustupovali. A tu, když s nich byla odpovědnost sňata před hlavním stanem a když je politický zájem nutkal na cestu porážky, neučinili ani pokus obrany. Přidal-li ten či onen generál k trpné sabotáži obrany i činné záškodnictví, je věc už podřadnější a pro samou její podstatu těžko lze ji rozhodnout. Bylo by však naivní se domnívat, že se generálové zdráhali nepomáhat ze všech sil osudu všude tam, kde jejich zrádné jednání mohlo projíti beztrestně.
Americký novinář John Reed, jenž dovedl vidět a slyšet a jenž zanechal nesmrtelnou knihu kronikářských zápisků o dnech Říjnové revoluce, praví bez okolků, že značná část majetných tříd Ruska chtěla raději vítězství Němců než vítězství revoluce, a neostýchala se o tom mluvit nepokrytě. "Jednou se stalo," vypravuje Reed mezi jinými příklady, "že jsem trávil večer v domě moskevského obchodníka; za čajovým stolem sedělo jedenáct osob. Společnosti byla dána otázka, koho by měli raději: Viléma nebo bolševiky? Deset proti jednomu se vyslovilo pro Viléma." Týž americký spisovatel besedoval na severní frontě s důstojníky, kteří "se nepokrytě vyslovovali, že jim bude milejší vojenský rozklad než společná práce s vojenskými výbory".
K politickému obvinění, vznesenému bolševiky, a nejen jimi, stačilo úplně to, že vzdání Rigy spadalo do záměru spiklenců a zaujímalo přesné místo v spikleneckém programu. Docela jasně to prosvítalo ze slov moskevské řeči Kornilovovy. Další události osvítily tuto stránku věci docela. Ale máme i přímé svědectví, jemuž osobnost svědkova dává hodnověrnost, v tomto případě nezvratnou. Miljukov v svých Dějinách vypravuje: "V Moskvě pak Kornilov ukázal v své řeči na tu chvíli, přes kterou nechtěl oddalovat rozhodné kroky ‚na záchranu země od záhuby a armády od rozpadu'. Touto chvílí byl pád Rigy Kornilovem předpověděný. Tato skutečnost, podle jeho mínění, měla způsobit... záplavu vlasteneckého rozhořčení... Jak mi Kornilov sám řekl při shledání v Moskvě 13. srpna, nechtěl propást tuto příležitost a chvíli přímého konfliktu s vládou Kerenského viděl zcela zřetelně, i na den předem stanovený, 27. srpen." Lze se vyjádřit jasněji? Aby se mohl dát na pochod na Petrohrad, bylo Kornilovovi třeba vydat Rigu už několik dnů do dne předem stanoveného. Zesílit rižské posice, učinit vážné obranné opatření bylo by znamenalo porušit záměr druhý, pro Kornilovovu kampaň nesrovnatelně důležitější. Hodna-li Paříž toho, aby se za ni mše sloužila, hodna je moc toho, aby se pro ni i Riga ztratila.
V jednom týdnu, který minul od vzdání Rigy do povstání Kornilovova, stal se hlavní stan ústřední nádrží pomluv proti armádě. Informace ruského štábu a ruského tisku došly ihned ohlasu v tisku dohodovém. Ruské vlastenecké listy zase nadšeně tiskly výsměšky a nadávky Timesů, Tempsu nebo Matinu ruské armádě. Vojácká fronta se zachvěla pohanou, rozhořčením a odporem. Komisaři a výbory, sám kompromisník a vlastenec, pocítili, že jsou zasaženi na nejcitlivějším místě. S různých stran se sypaly protesty. Zvláště výrazný byl dopis Výkonného výboru rumunské fronty, oděsského vojenského okruhu a Černomořského loďstva, tak zvaného Rumčerodu, jenž žádal od Ústředního výkonného výboru, "aby se před celým Ruskem uznala zmužilost a nesmrtelná statečnost vojáků rumunské fronty; aby se zastavila v tisku štvanice proti vojákům, kteří denně po tisících hynou v lítých bojích, chráníce revolučního Ruska"… Podníceny protesty zespod vyšly kompromisnické špičky z pasivnosti. "Zdá se, že už není kalu, kterým by měšťácké listy nehodily po revoluční armádě," psaly Izvěstija o svých spojencích. Ale nic neúčinkovalo. Štvanice proti armádě byla nezbytnou částí toho spiknutí, jehož středem byl hlavní stan.
Hned, jakmile se Riga vzdala, zaslal Kornilov telegrafický rozkaz zastřelit na výstrahu několik vojáků na cestě před očima vojáků ostatních. Komisař Vojtinskij a generál Parskij hlásili, že pro takovéto opatření naprosto není důvodu v chování vojáků. Z rovnováhy vyšinulý Kornilov prohlásil na schůzi zástupců výborů, v hlavním stanu přítomných, že odevzdá soudu Vojtinskěho i Parského za to, že nedávají pravdivé zprávy o stavu věcí v armádě, to znamená, jak vysvětluje Stankěvič, "nesvalují vinu na vojáky". Na doplnění obrazu třeba dodat, že týž den Kornilov přikázal štábům armády, aby zaslaly seznamy bolševických důstojníků hlavnímu výboru Svazu důstojníků, to jest protirevoluční organisaci, v jejímž čele byl kadet Novosilcev a jež byla nejdůležitější pákou spiknutí. Takový byl tento nejvyšší velitel, "první voják revoluce"!
Rozhodnuvše se poodhrnout okraj závěsu, napsaly Izvěstija: "Jakási temná klika, neobyčejně blízká nejvyšším velitelským vrstvám, strojí příšerně provokatérské dílo"… "Temnou klikou" se tu rozuměl Kornilov a jeho štáb. Jitřenka blížící se občanské války osvětlovala novým světlem nejenom dnešek, ale i včerejšek. V intencích sebeobrany začali kompromisníci odhalovat podezřelé jednání velitelského sboru za červnové ofensivy. Do tisku pronikalo stále více podrobností o divisích a plucích, štáby zlostně pomluvených. "Rusko má právo žádat," psaly lzvěstija, "aby se mu odhalila celá pravda o našem červnovém ústupu." Tyto řádky dychtivě čtli vojáci, námořníci, dělníci, a zvláště ti, kteří jako domnělí vinníci katastrofy na frontě nepřestávali naplňovat žaláře. Za dva dny musely Izvěstija prohlásit již více zpříma, že "hlavní stan svými zprávami osnuje nějakou politickou hru proti Zatímní vládě a revoluční demokracii". Vláda se v těchto řádcích líčila jako nevinná oběť záměrů hlavního stanu. Zdálo by se však, že měla všechny možnosti, jak generály usadit. Neudělala-li to, bylo to jen proto, že nechtěla.
V svrchu připomenutém protestu proti věrolomné štvanici vojáků ukazoval Rumčerod zvláště rozhořčeně na to, že "zprávy z hlavního stanu…, zdůrazňujíce statečnost důstojnictva, zmenšují jako úmyslně oddanost vojáku věci obrany revoluce". Protest Rumčerodu se objevil v tisku 22. srpna, a druhého dne byl otištěn zvláštní rozkaz Kerenského, v němž se vynášejí zásluhy důstojnictva, jež "od prvních dnů revoluce musilo zakoušet oklešťování svých práv", a nezasloužené urážky od vojenské masy, "kryjící svou zbabělost ideovými hesly". V ten čas, kdy jeho nejbližší spolupracovníci, Stankěvič, Vojtinskij a jiní, protestovali proti štvanici na vojáky, Kerenskij se demonstrativně připojoval k štvanici, korunovav ji provokativním rozkazem ministra vojenství a náčelníka vlády. Později se Kerenskij přiznával, že už koncern července měl přesné zprávy o důstojnickém spiknutí, seskupeném kolem hlavního stanu. "Hlavní výbor Svazu důstojníků", podle slov Kerenského, "vysílal ze sebe aktivní spiklence a jeho členové byli agenty konspirace na jednotlivých místech; ti také dávali tón, jehož jim bylo třeba, i legálním akcím Svazu." To je úplně správné. Třeba jen dodat, že "tón, jehož jim bylo třeba", byl tón pomluvy proti armádě, výborům a revoluci, to jest týž tón, jímž je proniknut rozkaz Kerenského z 23. srpna.
Jak si vysvětlit tuto hádanku? Že Kerenskij nevedl politiku promyšlenou a důslednou, je docela nesporné: Ale musil by být nepříčetný, aby, věda o důstojnickém spiknutí, nastavoval hlavu pod meč spiklenců a pomáhal jim zároveň se zamaskovat. Rozřešení chování Kerenského, na první pohled tak nepochopitelného, je ve skutečnosti velmi prosté: bylť sám v tu dobu účastníkem spiknutí proti řádu Únorové revoluce, který nevěděl kudy kam.
Když přišel čas, kdy se mohlo otevřeně mluvit, Kerenskij sám podal svědectví, že se mu nejednou z kozáckých skupin, od důstojnictva a měšťáckých politiků, navrhovala osobní diktatura. "Ale to padalo na planou půdu"… Ať tak či onak, posice Kerenského byla taková, že s ním vůdci protirevoluce, nedávajíce nic v sázku, mohli mluvit o státním převratě. "První rozmluvy o diktatuře, jakožto lehké zkoušení půdy," se začaly podle slov Denikinových začátkem června, to jest v době přípravy ofensivy na frontě. Těchto rozmluv se účastnil často i Kerenskij, při čemž se v takových případech rozumělo samo sebou a především pro samého Kerenského, že právě on bude ústřední osobou diktatury. Suchanov s jistotou praví o Kerenském: "Byl kornilovec - jenomže s podmínkou, aby v čele kornilovštiny byl on sám." Ve dnech zhroucení ofensivy nasliboval toho Kerenskij Kornilovovi a jiným generálům mnohem víc, než mohl splnit. "Na svých zájezdech na frontu", vypravuje generál Lukomskij, "čerpal Kerenskij odvahu a nejednou se svými průvodci hovořil o tom, jak ustaviti pevnou moc, jak sestavit direktorium nebo jak odevzdat moc diktátorovi." Jak se to už shodovalo s jeho charakterem, Kerenskij vnášel do těchto rozhovorů prvek beztvárnosti, nepořádnosti a diletantství. Generálové naopak tíhli k štábní rozhodnosti.
Nenucené účastenství Kerenského v generálských rozhovorech téměř legalisovalo myšlenku vojenské diktatury, jíž se z opatrnosti před revolucí, dosud nezaškrcenou, dávalo nejčastěji jméno direktoria. Pokud tu měly jakou úlohu dějinné vzpomínky na vládu Francie po termidoru, těžko říci. Ale kromě maskování čistě slovního mělo direktorium pro začátek tu nespornou výhodu, že připouštělo souřadění osobních ctižádosti. V direktoriu se mělo najíti místo nejenom pro Kerenského a Kornilova, ale i pro Savinkova, ba i pro Filoněnka: vůbec pro lidi "železné vůle", jak se vyjadřovali sami kandidáti do direktoria. Každý z nich se laskal s myšlenkou, že později se přejde od kolektivní diktatury k diktatuře osobní. K spiklenecké úmluvě s hlavním stanem nebylo tudíž Kerenskému třeba dělat nějaký prudký přemet: stačilo jen rozvinout a prodloužit to, co již bylo začato. Domníval se při tom, že může dát generálskému spiknutí náležitý směr tím, že mu dá zle dopadnout nejen na bolševiky, ale v jistých mezích i na hlavy svých spojenců a omrzelých opatrovníků ze skupiny kompromisníků. Kerenskij manévroval tak, aby, neodhaluje spiklence až na niť, řádně je postrašil a zapřáhl do svého úmyslu. Dospěl při tom až k těm mezím, za nimiž se již hlava vlády měnila v nelegálního konspirátora. "Kerenskij potřeboval řádný nátlak na sebe zprava, z kapitalistických klik, ze spojeneckých velvyslanectví a hlavně z hlavního stanu," psal Trockij začátkem září, "aby se mu pomohly rozvázat ruce. Kerenskij chtěl využít generálské vzpoury na upevnění své diktatury."
Chvílí přelomu byla státní Porada. Odvážeje si z Moskvy vedle iluse neobmezených možností i ponižující pocit osobního bankrotu, rozhodl se konečně Kerenskij odvrhnout pochyby a ukázat se jim v celé své velikosti. Komu jim? Všem. Především bolševikům, kteří pod hrdý národní divadelní obraz podstrčili minu obecné stávky. A tím usadit navždy pravici, všechny ty Gučkovy a Miljukovy, kteří ho neberou vážně, vysmívají se jeho gestům a pokládají jeho moc za stín moci. A konečně řádně nahnat strachu "jim", kompromisnickým guvernérům, jako je nenáviděný Cereteli, jenž opravoval a poučoval jeho, vyvolence národa, dokonce na státní Poradě. Kerenskij se pevně a dokonale rozhodl ukázat celému světu, že naprosto není "hysterik", že není "tatrman", že není "baletka", jak jej stále nepokrytěji nazývali jeho gvardějští a kozáčtí důstojníci, nýbrž že je železný muž, jenž zamkl své srdce neprodyšně a klíč zahodil do moře pres úpěnlivé prosby krásné neznámě v divadelní lóži.
Stankěvič zaznamenává u Kerenského v ty dny "úsilí říci jakési nove slovo, jsoucí ve shodě se vším rozčilením a zmatkem země. Kerenskij… rozhodl zavésti v armádě disciplinární tresty. Pravděpodobně byl hotov podat vládě i jiná rozhodná opatření." Stankěvič věděl jenom o té části úmyslů šéfových, již pokládal Kerenskij za včasné mu svěřit. Ve skutečnosti šly úmysly Kerenského v tu dobu již mnohem dále. Rozhodl se jednou ranou podkopat půdu pod nohama Kornilova, splniv jeho program a připoutav tím k sobě měšťáctvo. Gučkov nemohl pohnout vojska do ofensivy, on, Kerenskij, mohl. Kornilov nemůže splnit program Kornilovův. On, Kerenskij, může. Moskevská stávka arci byla připomínkou, že na této cestě budou překážky. Ale červencové dni ukázaly, že i s tím se lze vypořádat. Třeba jen tentokráte dovést dílo do konce a nedovolit přátelům zleva, aby se mu věšeli na lokty. Především je třeba obnovit úplně petrohradskou posádku: revoluční pluky zaměnit oddíly "zdravými", které by se netočily po sovětech. O tomto záměru není možná domluva s Výkonným výborem, ano, a není ani také proč: vláda je uznána za nezávislou a pod tímto praporem dána jí v Moskvě pečeť uznání. Pravda, kompromisníci chápou nezávislost formálně jako prostředek usmíření liberálů. Ale on, Kerenskij, obrátí věci formální v materiální: ne nadarmo přece pravil v Moskvě, že není ani s pravými, ani s levými a že v tom je jeho síla. Teď to ukáže skutkem!
Linie Výkonného výboru a Kerenského ve dnech po Poradě se rozcházely dále: kompromisníci se polekali mas, Kerenskij majetných tříd. Lidové masy žádaly odstranit trest smrti na frontě, Kornilov, kadeti a dohodová vyslanectví žádali zavésti jej v týlu.
19. srpna Kornilov telegrafoval ministerskému předsedovi: "Naléhavě prohlašuji, že je nezbytně třeba, aby mi byl podřízen petrohradský okruh." Hlavní stan přímo natahoval ruku k hlavnímu městu. 24. srpna se Výkonný výbor vzmužil a hlasitě žádal, aby vláda učinila konec "protirevolučním piklům a začala "ihned a docela rázně uskutečňovat demokratické reformy. To byla nová řeč. Kerenskému bylo třeba si vybrat: buď se přizpůsobí demokratické programové základně, jež při vší své hubenosti mohla vést k roztržce s liberály a generály, nebo si vybere program Kornilovův, jenž nezbytně vedl k srážce se sověty. Kerenskij se rozhodl podat ruku Kornilovovi, kadetům a Dohodě. Přímému boji s pravicí se chtěl vyhnout stůj co stůj.
Pravda, 21. srpna bylo uvaleno domácí vězení na velkoknížata Michajla Alexandroviče a Pavla Alexandroviče. Několik jiných osob bylo při tom dáno pod dozor. Ale všechno to byla věc příliš nevážná a zatčené osoby se musily hned propustit: "ukázalo se," pravil Kerenskij v své pozdější výpovědi proti Kornilovovi, "že jsme byli záměrně postrčeni na nesprávnou cestu." Mělo by se dodat: s pomocí samého Kerenského. Bylo přece docela zřejmé, že vážným spiklencům, to jest celé pravé polovici moskevské Porady, naprosto nešlo o obnovu monarchie, nýbrž o ustavení diktatury měšťáctva nad lidem. V takovémto smyslu Kornilov i všichni jeho stoupenci docela rozhořčeně odmítali obvinění z "protirevolučních", to jest monarchistických úmyslů. Pravda, kdesi na zádvoří sestrkovali hlavy dohromady bývalí hodnostáři, pobočníci, dvorní dámy, přídvorní černosotěnci, kouzelníci, kněží a baletky. Ale to byla veličina docela nicotná. Vítězství měšťáctva mohlo přijít jenom ve formě vojenské diktatury. Otázka monarchie byla by mohla vzniknout jenom v jedné z dalších etap, ale zase jenom na podkladě měšťácké protirevoluce a nikoli rasputinských dvorních dám. V tomto období byl reálným boj měšťáctva proti lidu pod praporem Kornilovovým. Hledaje spojení s tímto táborem, byl Kerenskij tím ochotnější skrýt se od podezřívavosti levice pod pláštík fiktivního uvěznění velkoknížat. Mechanika by]a tak jasná, že moskevský list bolševiků napsal právě v tu dobu: "Uvězniti dvojici hloupých loutek z rodinky Romanovců a ponechat na svobodě… vojenskou kliku z velitelských vrchů v čele s Kornilovem - znamená podvádět lid…" Proto také byli bolševici tak nenáviděni, že všechno viděli a o všem nahlas mluvili.
Podněcovatelem a řidičem Kerenského se v tyto kritické dny stává Savinkov, veliký dobrodruh, revolucionář sportovního typu, jenž si ze školy individuálního teroru odnesl pohrdání masou; Savinkov byl člověk nadaný, pevné vůle, což mu však ostatně nebránilo, aby nebyl mnoho let nástrojem v rukou proslulého provokatéra Azefa; skeptik a cynik, jenž se pokládal práv, a ne nadarmo, patřit na Kerenského svrchu a s pravou rukou na štítku čepice vodit jej uctivě levou rukou za nos. Kerenskému Savinkov imponoval jako muž činu - Kornilovovi jako opravdovský revolucionář historického jména. Miljukov podává zajímavé vylíčení prvního setkání komisaře a generála, jak o něm vyprávěl sám Savinkov. "Generále," pravil Savinkov, "vím, že jestliže nastanou okolnosti, za nichž mě budete musit zastřelit, že mě zastřelíte." Pak, když se trochu odmlčel, dodal: "Ale jestliže se okolnosti seskupí tak, že já budu musit zastřelit vás, udělám to rovněž." Savinkov náležel k literatuře, znal Corneilla a Huga, měl sklon k velkému žánru. Kornilov se chystal vypořádat s revolucí bez ohledu k formulím pseudoklasicismu a romantismu. Ale ani generál nebyl docela netečný ke kouzlu "silného uměleckého stylu": slova bývalého teroristy musila příjemně polechtat hrdinský prvek v někdejším černosotěnci.
V jednom pozdějším novinovém článku, zřejmě Savinkovem inspirovaném a možná i napsaném, byly jeho záměry vysvětleny dosti průzračně. "Ještě jako komisař ‚ pravilo se v článku, "dospěl Savinkov k přesvědčení, že není v silách Zatímní vlády vyvésti zemi z obtížné situace. Tu měly působit jiné síly. Avšak veškerá práce, jíž bylo třeba, mohla se konat jenom pod praporem Zatímní vlády, zvláště Kerenského. A to by byla bývala revoluční diktatura, prováděná železnou rukou. Takovouto ruku Savinkov viděl… v Kornilovovi." Kerenskij jako "revoluční" pláštík, Kornilov jako železná ruka. O úloze činitele třetího článek mlčí. Ale není pochyby, že Savinkov nesmiřoval nejvyššího velitele s premiérem bez úmyslu vypudit oba. Jeden čas se tato postranní myšlenka tak drala na povrch, že Kerenskij za protestu Kornilovova přinutil Savinkova právě v předvečer moskevské Porady podat demisi. Avšak demise, jako vůbec všechno v tomto kruhu, nebyla konečná. "17. srpna se vysvětlilo", vypovídal Filoněnko, "že Savinkov a já zůstaneme na svých místech a že ministerským předsedou byl v podstatě přijat program, vyložený ve zprávě, podané generálem Kornilovem, Savinkovem a mnou." Savinkov, jemuž Kerenskij 17. srpna "přikázal připravit návrh zákona o potřebných opatřeních v týlu", ustavil na to komisi za předsednictví generála Anuškina. Kerenskij, vážně se Savinkova obávaje, rozhodl se však přece ho užít pro svůj veliký záměr a ponechal mu tedy nejenom ministerstvo vojenství, ale nádavkem mu dal ještě ministerstvo námořnictví. To podle Mijukova znamenalo, že pro vládu "nastal čas jednati při nebezpečí vyvolat na ulice bolševiky". Savinkov při tom nepokrytě říkal, že s dvěma pluky bude snadné potlačit bolševickou vzpouru a rozehnat bolševické organisace.
Jak Kerenskij, tak Savinkov dobře věděli, zvláště po moskevské Poradě, že program Kornilovův kompromisnické sověty nepřijmou děj se co děj. Petrohradský Sovět, jenž teprve včera žádal odstranit trest smrti na frontě, povstane zítra s dvojnásobnou silou proti tomu, aby se trest smrti přenesl do týlu! Nebezpečí bylo proto v tom, že v čele hnutí proti převratu, zamýšlenému Kerenským, budou nikoli bolševici, ale Sověty. Ale před tím se zastavovat nebylo na místě: šlo přece o záchranu země!
"22. srpna", píše Kerenskij, "jel Savinkov do hlavního stanu mezi jiným (!) proto, aby na můj rozkaz žádal od generála Kornilova dát vládě k disposici jízdní sbor." Sám Savinkov, když se musil ospravedlňovat před veřejným míněním, vyjádřil tento svůj úkol takto: "vyžádat si u generála Kornilova jízdní sbor na zabezpečení náhlého práva v Petrohradě a na ochranu Zatímní vlády od jakéhokoliv útočného pokusu, zvláště (!) od útočného pokusu bolševiků, jejichž akce… podle zprav cizí protivýzvědné služby, se znovu připravovala v spojitosti s vystoupením německých vojsk s lodí a povstáním ve Finsku"... Fantastickými zprávami protivýzvědné služby mělo se prostě zakrýt to, že sama vláda, podle vyjádření Miljukovova, "dávala v sázku vyvolat na ulice bolševiky", to jest byla hotova vyprovokovat povstání. A protože vydání dekretů o vojenské diktatuře bylo stanoveno na poslední dny srpnové, proto i Savinkov stanovil den očekávané vzpoury na tu dobu.
25. srpna byl zastaven bez jakékoliv vnější pohnutky list bolševiků Proletarij. Místo něho vydaný Rabočij napsal, že jeho předchůdce "byl zastaven druhý den po tom, když v spojitosti s průlomem rižské fronty vyzýval dělníky a vojáky, aby vydrželi a byli klidní. Čí ruka se tak stará o to, aby dělníci nezvěděli, že je strana varuje od provokací?" Tato otázka ťala do živého. Osud bolševického tisku byl v rukou Savinkovových. Zastavení listu dávalo dvě výhody: dráždilo masy a bránilo straně chránit jich od provokace, která tentokráte vycházela přímo z vládních výšin.
Podle protokolárních záznamů hlavního stanu, snad poněkud stylisovaných, ale celkem přece jen se shodujících s charakterem situace a jednajících osob, prohlásil Savinkov Kornilovovi: "Vašim požadavkům, Lavře Georgijeviči, bude učiněno zadost v příštích dnech. Ale vláda se při tom obává, že v Petrohradě mohou vzniknout vážné komplikace… Uveřejnění vašich požadavků… bude popudem k akci bolševiků… Neví se, jak se k novému zákonu zachovají sověty. Ty se rovněž mohou octnout proti vládě… Proto vás prosím, dejte rozkaz, aby třetí jezdecký sbor byl koncem srpna poslán k Petrohradu a dán k disposici Zatímní vládě. Kdyby kromě bolševiků vystoupili i členové sovětů, budeme musit jednat proti nim." Vyslanec Kerenského dodal, že jednat co nejrázněji a nejnemilosrdněji, nacož Kornilov odpověděl, že "jinému jednání ani nerozumí". Později, kdy bylo potřeba se ospravedlňovat, Savinkov dodával: kdyby byly sověty ve chvíli povstání bolševiků už bolševické…" Ale to je vytáčka příliš hrubá: dekrety, vyhlašující převrat Kerenského, měly být vydány již za tři, čtyři dny. Šlo tedy nikoli o sověty budoucnosti, nýbrž o ty sověty, které tu byly koncem srpna.
Aby se nestalo nedorozumění a aby se nepodnítila akce bolševiků "předčasně", byl smluven tento postup: nejprve soustředit do Petrohradu jízdní sbor, potom vyhlásit v hlavním městě náhlé právo a teprve pak vydat nové zákony, které budou musit podnítit povstání bolševiků. V protokole hlavního stanu je tento záměr napsán černým na bílém: "aby Zatímní vláda přesně věděla, kdy vyhlásit nad petrohradským vojenským gubernátorstvem náhlé právo a kdy uveřejnit nový zákon, třeba, aby generál Kornilov přesně oznámil v telegrafické zprávě Savinkovovi, kdy se sbor přiblíží k Petrohradu." ‚
Spiklenečtí generálové pochopili, jak praví Stankěvič, "že Savinkov a Kerenskij… chtějí udělat jakýsi převrat pomocí hlavního stanu. To je opravdu třeba. Prohlašují se spěšně zajedno se všemi požadavky a podmínkami ... Stankěvič, Kerenskému oddaný, se omlouvá, že v hlavním stanu "mylně spojovali" Kerenského se Savinkovem. Ale jakpak bylo možné je oddělovat, když se Savinkov objevil s příkazy Kerenského, přesně vyjádřenými? I Kerenskij píše: "25. srpna se Savinkov vrací z hlavního stanu a podává mi zprávu, že vojska budou k disposici Zatímní vládě poslána tak, jak bylo smluveno." Na 26. srpen večer bylo stanoveno, že vláda přijme onu osnovu zákona o opatřeních v týlu, jež se měla stát předmluvou k rozhodným akcím jízdního sboru.
Události, doklady, výpovědi účastníků a konečně přiznání samého Kerenského jsou shodným svědectvím o tom, že ministerský předseda bez vědomí části své vlády, za zády sovětů, které mu daly moc, a bez vědomí strany, k níž se hlásil, vstoupil v dohodu s generálskými špičkami armády pro radikální změnu státního režimu s pomocí ozbrojených sil. V trestním zákoníku je tento souhrn činů nazván zcela přesně, alespoň pro takové případy, kdy podnik nevede k vítězství. Rozpor mezi "demokratickým" rázem politiky Kerenského a záměrem: zachránit zemi s pomocí meče, může se zdát nesmiřitelným jenom na povrchní pohled. Ve skutečnosti záměr s jízdním sborem vyplýval úplně z kompromisnicke politiky. Když se tato zákonnost odhaluje, netřeba ani tak zvlášť vysvětlovati věci osobností Kerenského, ani zvláštnostmi národního prostředí: jde tu o objektivní logiku kompromisnictví za revolučních okolností. Friedrich Ebert, lidový zmocněnec Německa, kompromisník a demokrat, jednal nejen pod vedením hohenzollerských generálů za zády vlastní strany, ale byl již začátkem prosince 1918 přímým účastníkem vojenského spiknutí, jehož cílem bylo zatknouti nejvyšší sovětský orgán a vyhlásit samého Eberta za presidenta republiky. Nebylo náhodou, že Kerenskij prohlašoval později Eberta za ideál státníka.
Když se všecky úmysly jak Kerenského, tak Savinkovovy, tak i Kornilovovy zhroutily, vypovídal Kerenskij, jemuž bylo třeba vykonat nesnadnou práci zametení stop, takto: "Po moskevské Poradě mně bylo jasné, že nejbližší pokus o úder bude zprava, a nikoli zleva." Je nade vši pochybnost, že se Kerenskij bál hlavního stanu i té přízně, jíž měšťáctvo zahrnulo vojenské spiklence. Ale o to právě jde, že Kerenskij pokládal za nutné bíti se s hlavním stanem nikoli s jízdním sborem, nýbrž vykonáním programu Kornilovova svým jménem. Dvojaký partner premiérův nevykonával prostě věcný příkaz, na což by byl stačil šifrovaný telegram ze Zimního paláce do Mohyleva - nikoli, přišel jako prostředkovatel, aby smířil Kornilova s Kerenským, to jest, aby uvedl v soulad jejich záměry a tím zabezpečil převratu podle možnosti zákonné řečiště. Kerenskij takřka říkal skrze Savinkova: "Jednejte, ale v mezích m é h o záměru. Takto se vyhnete nebezpečí, že něco dáte v sázku a dostane se vám skoro všeho, co chcete." Savinkov naznačoval za sebe: "Nevycházejte předčasně za meze záměrů Kerenského." Taková byla svérázná rovnice o třech neznámých. Jenom v této spojitosti lze rozuměti tomu, jak se Kerenskij skrze Savinkova obrátil k hlavnímu stanu o jízdní sbor. K spiklencům se obracel vysoko postavený partner, dbající své zákonnosti a snažící se zmocnit sám převratu.
Mezi příkazy, danými Savinkovovi, vypadal toliko jediný jako opatřeni namířené opravdu proti spiknutí zprava: týkalo se hlavního výboru důstojníků, jehož rozpuštění žádala petrohradská konference strany Kerenského. Ale hodná pozoru je sama formulace příkazu: "podle možnosti rozpustit Svaz důstojníků". Ještě hodnější pozoru je to, že Savinkov této možnosti nejen nenašel, ale ani jí nehledal. Věc byla prostě pohřbena jako nevčasná. Sám příkaz se dával jen proto, aby byla na papíře stopa na ospravedlnění před levicí: slova "podle možnosti" znamenala, že vykonání se nepožaduje. A téměř jen proto, aby se zdůraznil dekorativní ráz rozkazu, byl rozkaz dán na první místo.
Kerenskij, snaže se ať tak či onak zeslabit vražedný smysl toho, že, očekávaje úder zprava, čistil hlavní město od revolučních pluků a zároveň se obracel ke Kornilovovi o "spolehlivá" vojska, ukazoval později na tři hlavní podmínky, které vytkl, když povolával jízdní sbor. Tak dal Kerenskij svůj souhlas k tomu, aby petrohradský vojenský okruh byl podroben Kornilovovi s podmínkou, že do okruhu nenáleží hlavní město s okolím, aby se vláda neoctla úplně v rukou hlavního stanu, neboť "bychom byli hned polknuti", jak to Kerenskij vyjádřil mezi nejbližšími druhy. Tato podmínka jen svědčí o tom, že, laskaje se snem, jak podřídit generály svému úmyslu, neměl Kerenskij k disposici nic než bezmocné pletichaření. Že si Kerenskij nepřál být polknut, lze uvěřit bez důkazů. Druhé dvě podmínky byly stejné úrovně: Kornilov neměl zařadit do vypraveného sboru tak zvanou "divokou divisi", skládající se z kavkazských horalů a neměl dát generála Krymova v čelo sboru. S hlediska obrany zájmů demokracie to dojista znamenalo velbloudy polykat a komáry cedit. Ale zato s hlediska, jak úder na revoluci zamaskovat, měly podmínky Kerenského nesrovnatelně vážnější smysl. Poslat proti petrohradským dělníkům kavkazsk6 horaly, kteří ani nemluví rusky, bylo by příliš neopatrné: toho se neodvážil své doby ani car! Nevhodnost toho, aby velením byl pověřen Krymov, o němž ve Výkonném výboře byly zprávy dosti výmluvně, odůvodňoval Savinkov v hlavním staně přesvědčivě zájmy celkové věci: "Nebylo by si co přáti," pravil, "aby v Petrohradě, propukne-li tam rozhořčení, bylo potlačováno právě generálem Krymovem. S jeho jménem by snad veřejné míněni spjalo pohnutky, jimiž on není veden…" Konečně to, ze náčelník vlády, povolávaje vojenský oddíl do hlavního města, předbíhá události s podivnou žádostí: neposílat divokou divisi a nepověřovat velením Krymova, usvědčuje Kerenského, že ani nelze výrazněji z toho, že předem znal nejen povšechné schema spiknutí, nýbrž i složení stanovené trestní výpravy i kandidáty nejdůležitějších vykonavatelů.
Ale ať již je to s těmito podřadnějšími okolnostmi jakkoliv, je úplně zřejmé, že kornilovský jízdní sbor se nemohl hodit na ochranu "demokracie". Zato Kerenskij nemusil pochybovat, že ze všech armádních oddílů je právě tento sbor nejspolehlivější zbraní proti revoluci. Pravda, výhodnější by bylo mít v Petrohradě oddíl oddaný osobně Kerenskému, jenž se vznášel nad pravicí i levicí. Avšak taková vojska, jak ukáže další postup událostí, na světě nebyla. Pro boj s revolucí nebyl tu nikdo než kornilovci; k nim se také Kerenskij utekl.
Vojenská opatření byla jenom doplněním politiky. Celkový kurs Zatímní vlády v necelých dvou nedělích, dělících moskevskou Poradu od povstání Kornilovova, by sám o sobě stačil na důkaz, že se Kerenskij chystal nikoli na boj s pravými, nýbrž že se chystal do jedné fronty s nimi proti lidu. Vláda, nedbajíc protestů Výkonného výboru proti své protirevoluční politice, dělá 26. srpna odvážný krok vstříc statkářům neočekávaným usnesením o dvojnásobném zvýšení cen obilí. Nenávistným svým rázem se toto opatření, uskutečněné ještě k tomu na hlasitý požadavek Rodzjankův, blížilo vědomému provokování hladovějících mas. Kerenskij se zřejmě snažil koupit krajní pravé křídlo moskevské Porady velikým dárkem. "Jsem váš!" říkal Svazu důstojníků svým lstivým rozkazem, podepsaným týž den, kdy Savinkov odjížděl k jednání do hlavního stanu. "Jsem váš!" spěchal Kerenskij zavolat na statkáře v předvečer dragounského účtování s tím, co ještě zbývalo z Únorové revoluce.
Výpovědi Kerenského před vyšetřující komisí, již sám jmenoval, byly nedůstojné. Mluvě jako svědek, cítil se náčelník vlády v podstatě jako hlavni obviněný a ještě k tomu dopadený při činu. Velmi zkušení úředníci, rozumějící znamenitě mechanice událostí, se tvářili tak, jako by vážně věřili vysvětlení náčelníka vlády. Ale ostatní smrtelníci, počítajíc v to i členy strany Kerenského, pochybovali nepokrytě: jak to, že jeden a týž sbor se může hodit jak na to, aby převrat uskutečnil, tak aby jej zmařil? Pravda, také Trojané vtáhli kdysi do hradeb vlastního města nepřátelský oddíl; ale nevěděli, co bylo v břiše dřevěného koně. A ještě i tu starověký jeden dějepisec pochybuje o versi básníkově: podle Pausania bylo by lze věřit Homérovi jenom tenkrát, kdybychom připustili, ze Trojane byli "hlupáky, kteří nemají ani za mák rozumu . A co by teprve řekl starý písmák o výpovědech Kerenského?