Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
Dodatek první: ke kapitole „Zvláštnosti vývoje Ruska“
Zvláštnosti dějinného vývoje Ruska a ve spojitosti s tím příští jeho osudy byly základem všech sporů a všeho třídění ruské inteligence celé téměř XIX. století. Slavjanofilství a západnictví řešilo tuto věc protilehle, ale stejně kategoricky. Po nich přišlo národnictví a marxismus. Pokud národnictví působením měšťáckého liberalismu úplně nevyčichlo, bylo toho názoru, že Rusko se může vyvíjeti docela svérázně, že se může kapitalistickým formám vyhnouti. V tomto smyslu se národnictví bralo dál v slavjanofilské tradici, očistivší ji však od monarchicko-církevně-všeslovanských složek a přidavši jí revolučně-demokratický ráz.
V podstatě slavjanofilské pojetí při vší své reakční fantastičnosti, stejně jako národnické při veškerém svém demokratickém ilusionismu, nebylo nikterak planým rozjímáním, nýbrž obě se opírala o nepochybné a nadto veliké zvláštnosti vývoje Ruska, jenže jednostranně pojímané a nesprávně hodnocené. V boji proti národnictví upadal ruský marxismus, dokazující, že zákony vývoje jsou ve všech zemích stejné, často do dogmatického šablonování, projevuje při tom sklon vylít z vany s mydlinami i novorozeně. Zvláště výrazně se tento sklon projevuje v mnohých pracích známého profesora Pokrovského.
Roku 1922 napadl Pokrovskij dějinně pojetí autorovo, které bylo základem teorie permanentní revoluce. Pokládám za užitečné, alespoň pro čtenáře, zajímajícího se nejen o dramatický chod událostí, nýbrž také o doktrinu revoluce, uvésti na tomto místě nejpodstatnější část své odpovědi profesoru Pokrovskému, otištěné ve dvou číslech ústředního Orgánu strany Pravdě ze dne 1. a 2. července 1922.
O zvláštnostech dějinného
vývoje Ruska.Pokrovskij otiskl článek, věnovaný mě knize "1905", který je svědectvím toho - žel negativním! - jak složitá věc je u ž í v a t metod dějinného materialismu na živých lidských dějinách a na jaké šablony často redukují dějiny i lidé tak důkladně věci znalí, jako je Pokrovskij.
...Kniha (kterou Pokrovskij kritisoval) vyplynula z přímé snahy, aby se dějinně a teoreticky zdůvodnilo heslo, že moci musí dobýti sám proletariát, heslo, které bylo vytčeno jak proti heslu měšťácko-demokratické republiky, tak i proti heslu demokratické vlády proletariátu a rolnictva... Tento postup myšlenek způsobil veliké teoretické rozhořčení u nemála marxistů, či lépe říci u převážné jich většiny. Výraz tomuto rozhořčení dali nejen menševici, nýbrž i Kameněv a Rožkov (bolševický dějepisec). Jejich hledisko bylo asi toto: politické panství měšťáctva musí předcházeti politické panství proletariátu; měšťácko-demokratická republika musí být proletariátu dlouhou dějinnou školou; pokus přeskočiti tento stupeň je dobrodružstvím; jestliže dělnická třída na západě nedobyla moci, jak potom si ruský proletariát může vytknouti tento úkol? atd. atd. S hlediska tohoto domnělého marxismu, který se spokojuje dějinnými šablonami a formálními analogiemi, dějinné epochy proměňuje v logické posloupné střídání nesklonných sociálních kategorií (feudalismus, kapitalismus, socialismus - samovláda, měšťácká republika, diktatura proletariátu) - s tohoto hlediska se musilo heslo dobýti moci dělnickou třídou v Rusku zdáti hrozným zřeknutím marxismu: Zatím však již vážné empirické zhodnoceni sociálních sil, jak se projevily v letech 1903-1905, mocně napovídalo všechnu životnost boje za dobytí moci dělnickou třídou. Je to zvláštnost čili nic? Předpokládá veliké zvláštnosti všeho dějinného vývoje či ne? Jakým způsobem takovýto ůkol vyvstal před proletariátem Ruska, nejzaostalejší to (dovolí-li Pokrovskij) země Evropy? A v čem záleží zaostalost Ruska? V tom snad, že Rusko jenom s opožděním opakuje dějiny zemí západní Evropy? Zda však potom bylo lze mluviti o tom, že ruský proletariát dobude moci? Ale vždyť také této moci dobyl. Oč tedy jde? O to, že výsledkem nepochybné a nepopiratelné opožděnosti vývoje Ruska působením a tlakem vyšší kultury západu jest nikoliv prosté opakování západně-evropského dějinného procesu, nýbrž že touto opožděností vznikly velké z v l á š t n o s t i, které žádají samostatného studia.
Velká svéráznost našeho politického postavení, svéráznost, která vedla k Říjnové revoluci před začátkem revoluce v Evropě, záležela ve zvláštnostech poměru sil mezi různými třídami a státní mocí. Když Pokrovskij a Rožkov vedli spor s národníky či s liberály, dokazujíce, že se organisace a politika carismu určovaly hospodářským vývojem a zájmy majetných tříd, měli v podstatě pravdu. Když se však Pokrovskij pokouší opakovati to proti mně, míjí se prostě cíle.
Výsledkem našeho opožděného dějinného vývoje v imperialistickém obklíčení bylo to, že naše měšťáctvo nepostačilo setřásti carismus dřív, než se proletariát proměnil v samostatnou sílu.
Ale Pokrovskij vůbec neuznává věci, která je pro nás ústřední osou badání.
Pokrovskij píše: "Vylíčiti moskevskou Rus XVI. věku na pozadí všeevropských vztahů té doby, je úkol neobyčejně lákavý. Ničím nelze lépe vyvrátiti předsudek, který je dosud rozšířen i v marxistických vrstvách, předsudek o ‚primitivnosti' hospodářské základny, na níž vznikla ruská samovláda." A dále: "Ukázati tuto samovládu v její skutečné dějinné spojitosti jako jeden z úseků obchodně-průmyslové Evropy... - toť úkol nejen neobyčejně zajímavý pro dějepisce, ale také pedagogicky neobyčejně důležitý pro čtenáře: není nad něj radikálnějšího prostředku, jak skončit legendu o ‚svéráznosti' ruského dějinného procesu. Pokrovskij, jak vidíme, zcela popírá primitivnost a zaostalost našeho hospodářského vývoje a zároveň řadí svéráznost ruského dějinného procesu k legendám. A všechno to proto, že Pokrovskij je úplně okouzlen svým, jakož i Rožkovovým pozorováním poměrně rozsáhlého vývoje obchodu v Rusku XVI. století. Nesnadno pochopit, jak mohl Pokrovskij upadnouti v takový omyl. Třeba se opravdu zamysliti nad tím, byl-li snad obchod základem hospodářského života a neomylným jeho měřítkem? Německý hospodář Karel Bücher se před dvaceti lety pokusil najíti v obchodě (cesta mezi výrobcem a spotřebitelem) měřítko všeho hospodářského vývoje. Struve si ovšem pospíšil přenésti tento "objev" do ruské hospodářské "vědy". U marxistů tehdy teorie Bücherova narazila na odpor zcela přirozený. Máme měřítko hospodářského vývoje ve výrobě - v technice a společenské organisaci práce - a na cestu, kterou výrobek vykoná od výrobce k spotřebiteli, patříme jako na zjev podružný, jehož kořeny třeba hledat v též výrobě.
Veliký, alespoň co do území, rozmach ruského obchodu v XVI. věku - jakkoliv je to s hlediska Bücherova-Struveova měřítka paradoxní - vysvětluje se právě neobyčejnou primitivností a zaostalostí ruského hospodářství. Západoevropské město bylo město řemeslně-cechové a obchodně-společenstevní. Naše pak města byla především středisky správně-vojenskými, tudíž spotřebitelskými a nikoli výrobními. Řemeslně - cechový způsob života západu vznikl na poměrně vysoké úrovni hospodářského vývoje, kdy se všechny základní procesy domácího průmyslu oddělily od zemědělství, proměnily se v samostatná řemesla, ustavily své organisace, své středisko, město, své tržiště, nejprve obmezené (oblastní, okresní), ale tržiště pevné. Základem středověkého evropského města bylo tehdy poměrně vysoké roztříděni hospodářství, roztříděni, ze kterého vznik]y pravidelné styky střediska-města s jeho selsko-hospodářskou periferií. Avšak naše hospodářská zaostalost se projevovala především v tom, že řemeslo, neoddělujíc se od zemědělství, uchovalo svou formu domácího průmyslu. Tu máme blíže k Indii než k Evropě, rovněž jako i středověká naše města jsou blíže městům asijským než evropským, a jako i naše samovláda, stojíc mezi evropským absolutismem a asijskou despocii, přibližovala se jí mnohými rysy.
Při neohraničenosti našich prostranství a řídkosti obyvatelstva (zdá se, že i to je dostatečně objektivní příznak zaostalosti) před pokládala výměna výrobků prostřednictví obchodního kapitálu největšího rozmachu. Takovýto rozmach byl možný jen proto, že západ stál na mnohem vyšší úrovni vývoje, měl své velmi složité potřeby, posílal své kupce a své tovary a tím popoháněl obchodní obrat u nás, na naší nejprimitivnější a značnou měrou barbarské hospodářské základně. Neviděti této největší zvláštnosti našeho dějinného vývoje znamená neviděti vší naší historie.
Můj sibiřský ochránce Jakob Andrejevič Černych (zapisoval jsem mu dva měsíce do účetní knihy pudy a aršíny) - a to bylo nikoli v XVI. věku, ale počátkem věku XX. - ovládal svým obchodem téměř neomezeně oblast kirenského kraje. Jakob Andrejevič skupoval od Tunguzů kožišiny, od popů vzdálených krajů deputátní obilí, z irbitského a nižgorodského jarmaku přivážel kartoun, ale hlavně - dodával vodku (v irkutské gubernii nebyl tou dobou ještě zaveden monopol). Jakob Andrejevič gramoty neznal, ale byl milionář (podle tehdejší váhy "nicek", ne podle dnešní). "Diktatura" jeho, jakožto zástupce obchodního kapitálu, byla nepopiratelná. Ano, neříkal jinak než "moji Tunguzíci". Město Kirensk jakož i Vercholensk i Nižnij llinsk byly residencemi ispravniků a pristavů, kulaků v hierarchické závislosti jednoho na druhém, všelikých činovníčků i lecjakého ubohého řemeslníka. Organisovaného řemesla jakožto základu městského hospodářského života jsem tam nenalezl - ani cechů, ani cechových slavností, ani společenstva, ač se Jakob Andrejevič počítal "k druhému společenstvu". Ano tento živý výsek sibiřské skutečnosti uvádí nás v pochopení dějinných zvláštností vývoje Ruska mnohem vice než to, co o něm říká Pokrovskij. Opravdu. Obchody Jakoba Andrejeviče se rozprostíraly od středního toku Lény a jejích východních přítoků do Nižního Novgorodu, ba i do Moskvy. Nemnoho obchodních firem kontinentální Evropy může zaznamenat takové vzdálenosti ve své obchodní mapě. Avšak tento obchodní diktátor - Sibirjaci mu říkali "křížový král" - byl nejvyšším a nejpřesvědčivějším ztělesněním naší hospodářské zaostalosti, barbarství, primitivnosti, řídkosti obyvatelstva, rozptýlenosti rolnických osad a vesnic, nesjízdných cest, které v jarních a podzimních nečasech uzavírají okresy, kraje a vesnice dvouměsíční blokádou bláta, byl ztělesněním obecné negramotnosti a j. a j. Ale Černych se povznesl k svému obchodnímu významu na základě sibiřského (středně lenského) barbarství proto, že západ tlačil - "Rasseja" (Rus), "Moskva" - a Sibiř táhl v svém vleku, z čehož vznikala spleť hospodářsko-kočovné primitivnosti s budíčkem z Varšavy.
Cechové řemeslo bylo základnou středověké městské kultury, jež ozařovala i vesnici. Středověká veda, scholastika, náboženská reformace vyrostly z řemeslně-cechové půdy. U nás toho nebylo. Ovšem začátky, náznaky, příznaky lze najíti, avšak na západě to nebyly příznaky, nýbrž mocná hospodářsko-kulturní formace s řemeslně-cechovou základnou. Na tom spočívalo středověké evropské město a na tom rostlo a vstupovalo do boje proti církvi a feudálům a proti nim podalo ruce monarchii. Toto město vytvořilo střelné zbraně, technické to předpoklady stálé armády.
Kdepak byla naše řemeslně-cechová města, třeba jen vzdáleně podobná městům západní Evropy? Nebo snad vytvořil boj průmyslově-obchodního města proti feudálům základnu vývoje ruské samovlády? Takového boje u nás nebylo a nebylo ho pro samý ráz našich měst, stejně jako nebylo u nás reformace. Je to zvláštnost čili nic?
Řemeslo naše zůstalo na stupni domácího průmyslu, to jest neoddělilo se od rolnického zemědělství. Reformace zůstala na stupni rolnických sekt, neboť nenalezla vedení v městech. Primitivnost a zaostalost tu křičí do nebes…
Carismus se povznesl jako samostatná státní organisace (a opět jen určitou měrou samostatná, v mezích boje živých dějinných sil na hospodářském základě) nikoli bojem mocných mest proti mocným feudálům, nýbrž nedokrevností našich feudálů, nehledíc k tomu, že naše města byla průmyslově úplně nedokrevná.
Polsko svým sociálním ústrojím stálo mezi Ruskem a západem jako Rusko mezi Asií a Evropou. V polských městech bylo již mnohem více cechového řemesla než v městech našich. Ale nepodařilo se jim povznésti se potud, aby pomohla královské moci zlomiti feudály. Státní moc zůstávala přímo v rukou šlechty. Výsledek: úplná bezmocnost státu a jeho rozpad.
To, co jsme řekli o carismu, týká se i kapitálu a proletariátu: nelze pochopit, proč Pokrovskij míří svým hněvem jen na první kapitolu knihy, mluvící o carismu. Ruský kapitalismus se nevyvíjel od řemesla přes rukodělnictví k továrně, a to proto, že evropský kapitál, nejprve jako obchodní a pak jako finanční a průmyslový, zaútočili na nás v období, kdy se ještě ruské řemeslo ve své mase neoddělilo od zemědělství. Proto se objevil u nás nejnovější kapitalistický průmysl, obklíčený hospodářskou primitivností: belgický či americký závod a kolem - osadečky, slaměné a doškové vesnice rok co rok hořící a pod. Nejprimitivnější začátky a nejnovější evropské konce. Odtud - ohromný význam evropského kapitálu v ruském hospodářství. Odtud - politická slabost ruského měšťáctva. Odtud - snadnost, s níž jsme se vypořádali s ruským měšťáctvem. Odtud - další obtíže, kdy se do věci zapletlo evropské měšťáctvo…
A proletariát náš? Cožpak prošel školou středověkých bratrstev tovaryšů? A má staleté tradice cechů? Nic takového. Hodili jej do továrního kotle, odervavše jej od rádla... Proto není konservativních tradicí, není kast v samém proletariátě, proto revoluční svěžest, proto, kromě jiných příčin, Říjen, první dělnická vláda světa. Ale proto i negramotnost, zaostalost, nedostatek organisačních zvyků, soustavy v práci, kulturní a technické výchovy. Všechny tyto minusy pociťujeme ve svém hospodářsko-kulturním budování na každém kroku.
Ruský stát se utkával s vojenskými organisacemi západních národů, jsoucích na vyšší hospodářské, politické a kulturní základně. Tak i ruský kapitál se utkal v prvních svých krocích s mnohem vyvinutějším a mocnějším kapitálem západu a upadl pod jeho vedení. Tak i ruská dělnická třída, rovněž v prvních svých krocích, našla hotové zbraně, vypracované zkušeností západoevropského proletariátu: marxistickou teorii, odborové organisace, politickou stranu. Kdo vysvětluje povahu a politiku samovládí jenom zájmy r u s k ý c h majetných tříd, zapomíná, že kromě zaostalejších, chudších a nevzdělaných vykořisťovatelů Ruska byli bohatší a mocnější vykořisťovatelé Evropy. Majetné třídy Ruska musily se utkávat s majetnými třídami Evropy, nepřátelskými či zpola nepřátelskými. Tato utkání se dála skrze státní organisaci. Takovou organisací bylo samovládí. Veškeré ústrojí a veškerá historie samovládí byly by jinaké, kdyby nebylo evropských měst, evropského prachu (neboť nebyli jsme to my, kdo jej vynalezl), evropské bursy.
V posledním období svého bytí bylo samovládí nejen orgánem majetných tříd Ruska, nýbrž i organisací evropské bursy na vykořisťování Ruska. Tento dvojitý význam přidával mu opět velmi značné samostatnosti. Zřetelným výrazem jejím byla skutečnost, že francouzská bursa dala samovládí roku 1905 na jeho upevnění půjčku proti vůli strany ruského měšťáctva.
Carismus byl rozbit v imperialistické válce. Proč? Protože se pod ním ukázaly příliš nízké výrobní základy ("primitivnost"!). Po vojensko-technické stránce carismus se snažil měřiti se s nejvrcholnějšími vzory; Pomáhali mu v tom seč byli bohatší a osvícenější spojenci. Proto také měl carismus nejdokonalejší zbraně války. Ale neměl a ani nemohl míti možnosti tyto zbraně vyrábět a dopravovati je (a ani lidské masy) po železnicích a vodních cestách náležitě rychle. Jinými slovy, carismus hájil prospěchu majetných tříd Ruska v mezinárodním boji, opíraje se o primitivnější hospodářskou základnu než jeho nepřátelé i spojenci.
Tuto základnu vykořisťoval carismus za války nemilosrdně, to jest pohlcoval mnohem větší procento národního jmění a národního důchodu než mocní nepřátelé i spojenci. To bylo potvrzeno jednak soustavou válečných dluhů, jednak - úplným vypleněním Ruska…
Všechny tyto okolnosti, které předem a přímo určily Říjnovou revoluci, vítězství proletariátu i jeho další obtíže, nikterak nelze vysvětlit povšechnými výklady Pokrovského.