Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
19. Ofensiva
V armádě, jakož i v zemi se politické síly neustále přeskupovaly: nižší vrstvy se přesunovaly doleva, vyšší doprava. Zároveň jako se Výkonný výbor stával zbraní Dohody na zkrocení revoluce, vojenské výbory, vzniklé jako zastupitelstva vojáků proti velitelskému sboru, měnily se v pomocníka velitelského sboru proti vojákům.
Složení výborů bylo pestré. Bylo tu nemálo vlasteneckých živlů, které upřímně ztotožňovaly válku s revolucí, mužně šly do ofensivy, kterou jim shora vnutili, a kladly své hlavy za cizí věc. Vedle nich byli hrdinové fráze, divisní a plukovní Kerenští. Konečně nemálo bylo malinkých zchytralců a podlezačů, kteří, domáhajíce se výsad, skrývali se ve výborech od zákopů. Každé masové hnutí, hlavně na svém prvním stupni, vynáší na svých vlnách všechen druh lidí. Jenomže kompromisní období mělo zvláště mnoho žvanilů a chameleonů. Utvářejí-li lidé program, utváří také program lidi. Škola koalice se stává v revoluci školou úskoků a intrik.
Řád dvojvládí znemožňoval vznik vojenské síly. Kadeti byli lidovými masami nenáviděni a v armádě se musili vydávati za esery. Demokracie pak nemohla obrodit armádu z též příčiny, pro niž se nemohla chopiti moci: jedno nelze oddělit od druhého. Jako zvláštnost, která však výrazně osvětluje situaci, zaznamenává Suchanov, že vláda neuspořádala v Petrohradě ani jediné okázalé přehlídky vojsk: liberálové a generálové se nechtěli účastniti přehlídky, jíž by se účastnil sovět, ale věděli dobře, že bez sovětu přehlídku nelze uskutečniti.
Vyšší důstojnictvo se přimykalo stále těsněji ke kadetům - vyčkávajíc, až reakčnější strany budou moci zdvihnout hlavu. Maloměšťáčtí inteligenti mohli dát armádě značně více nižšího důstojnictva než za carismu. Ale nebyli schopni vytvořiti velitelský sbor podle svého obrazu, neboť neměli vlastní tvářnosti. Jak ukázal všechen další chod revoluce, mohl být velitelský sbor buď hotově převzat od šlechty a měšťáctva, jak to dělali bílí, anebo mohl být vybrán a vychován podle proletářského výběru, jak to dělali bolševici. Maloměšťáckým demokratům nebylo dostupné ani to, ani ono. Musili všechny přemlouvat, doprošovat se, podvádět a když to všechno bylo nadarmo, postupovali ze zoufalství moc reakčnímu důstojnictvu, aby vštípilo lidu správné revoluční ideje.
Jízva staré společnosti za jízvou se obnažovala a rozkládala organismus armády. Národnostní otázka ve všech svých zjevech - a Rusko bylo jimi bohaté - zachvacovala stále pronikavěji vojenskou masu, která více než napolovic byla složena z nevelkoruských národností. Národnostní antagonismy porůznu se splétaly a křižovaly s antagonismy třídními. Politika vlády v oblasti národnostní, jakož i ve všech oblastech jiných, byla kolísavá, zmatená a proto se zdála dvojnásob věrolomnou. Někteří generálové čtveračili s národnostními útvary jako byl "moslemínský sbor s francouzskou kázní" na rumunské frontě. Nové národnostní oddíly byly skutečně zpravidla pevnější než oddíly staré armády, neboť byly ustaveny s novou myšlenkou pod novým praporem. Toto národnostní pojítko nevydrželo však dlouho; roztavil je později vývoj třídního boje. Avšak už sám proces národnostního formování, hrozící zachvátiti polovici armády, je roztavoval, rozkládaje staré části dřív, než se mohly ustaviti nové. Tak doléhaly bědy se všech stran.
Miljukov v svých Dějinách píše; armádu ničil spor mezi idejemi kázně "revoluční" a obvyklé kázně vojenské, mezi "demokratisací" armády a "uchováním její bojové schopnosti", při čemž "obvyklou" kázní třeba rozuměti tu, která byla za carismu. Dějepisec měl by snad vědět, že každá velká revoluce přinesla zánik staré armády jako následek srážky nikoliv abstraktních zásad kázně, nýbrž živoucích tříd. Revoluce nejen tvrdou kázeň v armádě připouští, nýbrž ji také zavádí. Avšak nemohou tuto kázeň zavádět zástupcové třídy revolucí svržené.
"Vždyť je to zřejmá skutečnost," napsal 26. září 1851 důvtipný jeden Němec druhému, "že desorganisovaná armáda a úplný rozpad kázně byl právě tak podmínkou jako následkem každé vítězné revoluce." Celé dějiny lidstva určily tento prostý a nesporný zákon. Avšak kromě liberálů nechápali toho ani ruští socialisté, kteří zakusili rok 1905, ač nejednou ony dva Němce, z nichž jeden byl Bedřich Engels, druhý Karel Marx, nazývali svými učiteli. Menševici vážně věřili, že armáda, která provedla převrat, bude pod starým vedením vésti válku dále. Bolševiky tito lidé nazývali utopisty.
Generál Brusilov počátkem května na poradě v hlavním stanu velmi podrobně líčil stav velitelského sboru: 15-20 procent se přizpůsobilo novému pořádku z přesvědčení; část důstojníků začala si zahrávati s vojáky a popouzet je proti velitelskému sboru; většina pak, asi 75 procent, se nedovedla přizpůsobit, urazila se, zalezla do své skořápky a neví, co si počíti. Převážná masa důstojnictva byla pak ještě k tomu s hlediska čistě vojenského budižkničemu.
Na poradě s generály se Kerenskij a Skobelev omlouvali ze všech sil za revoluci, jež, žel, - "nepřestává trvat" a k níž nutno přihlížeti. Na to černosotěnský generál Gurko namítl ministrům mravokárně: "Říkáte, ‚revoluce nepřestává trvati'. Poslyšte, co my říkáme… Zastavte revoluci a dejte nám, vojákům, vykonati do konce naši povinnost." Kerenskij usiloval ze všech sil, aby generálům vyšel vstříc - až jeden z nich, Čacký Kornilov, taktak že ho nezadusil ve svém objetí.
Kompromisnictví za revoluce je politika zimničného zmítání. Kerenskij dán v čelo armády, kterou si vůbec nelze mysliti bez jasného a přesného řádu, stal se přímým nástrojem jejího rozkladu. Denikin uvádí zajímavý seznam osob vyššího velitelského sboru, jichž sesazení se minulo cíle, ač nikdo vlastně nevěděl, a Kerenskij už nejméně, v čem tento cíl záleží. Aleksějev propustil hlavního velitele fronty Ruzského a velitele armády Radko-Dmitrijeva pro slabou ruku a shovívavost k výborům. Brusilov týchž pohnutek vypudil přestrašeného Judeniče. Kerenskij propustil samého Aleksějeva a hlavní velitele front Gurko a Dragomirova, že se vzpírali demokratisaci armády. Z té příčiny Brusilov vypudil generála. Kaledina a posléze sám byl propuštěn, že byl příliš shovívavý k výborům. Kornilov odešel s místa velitele petrohradského okruhu, protože se nedovedl sblížit s demokracií. To nevadilo, aby nebyl jmenován velitelem fronty a posléze i vrchním velitelem. Denikin byl sesazen s místa náčelníka štábu Aleksějevova pro svůj zřejmě vrchnostensko-středověký směr, ale brzy pak byl jmenován hlavním velitelem západní fronty. Tyto přemety, které svědčily o tom, že nahoře nevědí, co chtějí, se posouvaly dolů, k četě, a uspišovaly rozpad armády.
Požadujíce od vojáků, aby poslouchali důstojníků, komisaři sami důstojníkům nevěřili. V sám vrchol ofensivy na zasedání sovětu v Mohylevě, v sídle hlavního stanu za přítomnosti Kerenského a Brusilova, prohlásil jeden z členů sovětu: "Osmaosmdesát procent důstojníků hlavního stanu působí svými činy nebezpečí protirevolučních zjevů." Vojákům to nebylo tajemstvím. Měli dosti příležitosti, aby své důstojníky poznali před převratem.
Po celý květen jsou zprávy velitelského sboru, jdoucí zespodu nahoru, obměnou stejné myšlenky: "Chování k ofensivě je v celku záporné, zvláště v pěchotě." Mnohdy dodávali: "… poněkud lepší v jízdě a dosti dobré v dělostřelectvu."
Koncem května, když se již vojska rozvíjela k ofensivě, telegrafoval komisař při 7. armádě Kerenskému: "Ve 12. divisi nastoupil 48. pluk úplně, 45. a 46. pluk zpolovice svých frontových čet; 47. pluk se zdráhá nastoupit. Z pluků 13. divise nastoupil téměř úplně 50. pluk. Slibuje zítra nastoupit 51. pluk; 49. pluk nenastoupil tak, jak bylo určeno, a 52. odepřel nastoupit a zatkl všechny své důstojníky." Takový obraz bylo lze pozorovat téměř všude. Na zprávu komisaře přišla odpověď vlády: "45., 46., 47. a 52. pluk rozpustit, důstojníky a vojáky, kteří podněcovali k neposlušnosti, odevzdat soudu." Znělo to hrozně, ale nikoho to nelekalo. Vojáci, nechtějící bojovat, nelekali se ani rozpuštění, ani soudu. Při nastupování se často musilo užít jednoho oddílu proti druhému. Nástrojem represe byli většinou kozáci, tak jako za cara, avšak tentokráte je vedli socialisté: vždyť šlo o obranu revoluce.
4. června, ani ne dvě neděle před začátkem ofensivy, oznamoval náčelník štábu hlavního stanu: "Severní fronta je ještě ve kvasu, sbratřování trvá, poměr k ofensivě je v pěchotě záporný… Na západní frontě je situace neurčitá. Na jihozápadní lze pozorovat náladu poněkud zlepšenou… Na rumunské není pozorovat zvláštního zlepšení, pěchota do ofensivy nechce…"
11. června píše velitel 61. pluku: "Mně a důstojníkům nezbývá, než se zachraňovat, neboť z Petrohradu sem přijel voják 5. čety, leninec… Mnoho nejlepších vojáků a důstojníků již uteklo." Objevení jednoho lenince v pluku stačilo, aby se důstojnictvo začalo rozbíhat. Je jasné, že přišlý voják měl význam prvního krystalu v nasyceném roztoku. Netřeba ostatně myslit, že jde nezbytně o bolševika. Tehdy velitelský sbor nazýval lenincem každého vojáka, který směleji zvedal hlas proti ofensivě. Mnozí z těchto leninců věřili ještě upřímně, že Lenin byl poslán do Ruska Vilémem. Velitel 61. pluku se snažil postrašiti své vojáky tresty, jimiž hrozí vláda. Jeden voják namítl: "Svrhli jsme dřívější vládu, povalíme i Kerenského." Byly to nové řeči. Živily se z agitace bolševiků, daleko nad ni předčíce.
Z černomořského loďstva, jež bylo pod vedením eserů a bylo pokládáno, v opak kronštadtským, za tvrz vlastenectví, byla už koncern dubna vypravena na cestu po zemi zvláštní delegace 300 osob v čele s čiperným studentem Batkinem, jenž se vystrojil za námořníka. Lecco v této delegaci páchlo maškarádou; ale bylo tu i upřímné nadšení. Delegace rozvážela po zemi myšlenku války až do vítězství, ale posluchači se stávali každým týdnem nepřátelštějšími. Zatím co černomořci čím dál tím méně hlasitěji kázali o ofensivě, přijela do Sevastopolu baltská delegace, aby kázala o míru. Seveřané měli větší úspěch na jihu než námořníci z jihu na severu. Vlivem kronštadtských sevastopolští námořníci 8. června odzbrojili velitelský sbor a zatkli nejnenáviděnější důstojníky.
Na zasedání sjezdu sovětů 9. června tázal se Trockij, jak se stalo, že "v tomto vzorném černomořském loďstvu, jež rozeslalo po vší zemi vlastenecké deputace, v tomto hnízdě organisovaného patriotismu, mohlo se projevit v tak kritickou chvíli takovéto vzplanutí? Nač to ukazuje?" Odpovědi se mu nedostalo.
Anarchie a bezhlavost v armádě mučila všechny, vojáky, velitele i členy výborů. Všem neprodleně bylo třeba nějakého východiska. Těm nejvyšším se zdálo, že ofensiva překoná zmatek a přinese jistotu. V určitém smysle to bylo správné. Jestliže Ceretelli a Černov, uplatňujíce všechny obměny demokratické retoriky, vyslovovali se v Petrohradě pro ofensivu, členové výborů na frontě musili ruku v ruce s důstojnictvem začíti boj proti novému řádu v armádě, bez něhož si revoluci nebylo lze myslit, ale který nebyl slučitelný s válkou. Výsledky obratu byly velmi brzo patrné. "Členové výborů každým dnem víc a víc zacházeli doprava," vypravuje jeden z námořních důstojníků, "ale zároveň bylo patrné, jak jejich vážnost mezi námořníky a vojáky klesá." K válce však bylo třeba právě vojáků a námořníků.
Brusilov se souhlasem Kerenského jal se stavět úderné prapory z dobrovolníků, uznávaje tak přímo neschopnost armády k boji. K těmto dobrovolníkům se hned přitřely nejrůznější živly, nejčastěji dobrodruzi, jako kapitán Muravěv, jenž se později po říjnové revoluci přehoupl k levým eserům, ale pak po bouřlivých i skvělých činech sovětskou moc zradil a padl pod ranou ať již bolševickou či vlastní. Netřeba zvlášť připomínat, že se protirevoluční důstojnictvo dychtivě chytilo úderných praporů jakožto zákonného útvaru seskupování svých sil. Myšlenka se vsak nesetkala téměř s žádným ohlasem v mase vojáků. Ženy, ženoucí se za dobrodružstvím, zakládaly ženské prapory "černých husarek smrti". Jeden z takových praporů byl v říjnu Kerenského poslední ozbrojenou silou při ochraně Zimního paláce. Ale všechno to mohlo málo pomoci, aby byl zdolán německý militarismus. Avšak to právě byl úkol.
Ofensiva, přislíbená hlavním stanem spojencům na časné jaro, odkládala se z týdne na týden. Ale tu již Dohoda rozhodně s dalšími odklady nesouhlasila. Vymáhajíce neprodlenou ofensivu, nevybírali si spojenci v prostředcích. Zároveň s pathetickým zapřisaháním Vanderveldovým se užívalo hrozeb, že budou zastaveny dodávky válečných zásob. Italský generální konsul v Moskvě prohlásil k tisku, nikoliv italskému, nýbrž ruskému, že uzavře-li Rusko zvláštní mír, spojenci ponechají Japonsku volnou ruku v Sibiři. Liberální listy, nikoliv římské, nýbrž moskevské, otiskovaly drzé vyhrůžky s vlasteneckým nadšením, přesunujíce jejich tíhu ze zvláštního míru na odklad ofensivy. Spojenci ani v jiných věcech neokolkovali: dodávali na příklad dělostřelectvu úmyslně brak: 35 procent děl dodaných ze zahraničí nesneslo 14tidenní mírné palby. Anglie omezovala úvěr. Zato Amerika, nový to příznivec, poskytla Zatímní vládě na příští ofensivu bez vědomí Anglie úvěr 75 milionů dolarů.
Ruské měšťáctvo, podporujíc vyděračství spojenců a agitujíc zběsile pro ofensivu, nevěřilo v ni samo a neupisovalo ani půjčky svobody. Svržená monarchie využila zatím příležitosti, aby dala o sobe vědět: Romanovci v prohlášení Zatímní vládě vyslovili přání upsati půjčku, ale dodali, že "rozsah úpisu bude záviset na tom, bude-li státní pokladna vydržovat členy carské rodiny". Všechno to čtla armáda, která věděla, že většina vlády, jakož i většina vyššího důstojnictva doufá tak jako dříve v obnovu monarchie.
Spravedlnost si žádá poznámky, že ne všichni v táboře spojenců Souhlasili s Vanderveldem, Thomasem a Cachinem, vrhajícím ruskou armádu do propasti. Byly také varovné hlasy. "Ruská armáda je jenom průčelí," pravil generál Pétain, "rozpadne se, pohne-li se s místa." V týž smysl se vyslovovalo na příklad americké poselstvo. Ale zvítězily jiné úvahy. Bylo třeba vybít z revoluce duši. "Německo-ruské sbratřování", vysvětloval později Painlevé, "způsobilo takovou spoušť (faisait de tels ravages), že ponechati ruskou armádu bez pohybu znamenalo dáti v sázku, že se rychle rozloží."
Přípravu ofensivy po stránce politické vedl Kerenskij a Ceretelli, nejprve tajně dokonce i před nejbližšími, stejně smýšlejícími druhy. Zatím, co ještě zpola zasvěcení vůdci neustávali řečňovat o obraně revoluce, Ceretelli stále rozhodněji naléhal, že armáda musí být ochotna k činným dějům. Nejdéle se ze všech vzpíral, vlastně jen zdánlivě, Černov. Na zasedání Zatímní vlády 17. května dotazovali se podjatě "vesnického ministra", jak sám sebe nazýval, je-li pravda, že se na schůzi vyslovil o ofensivě bez náležité sympatie. Ukázalo se, že se Černov vyslovil takto: .‚Ofensiva se ho, politika, netýká, je to věc strategů na frontě." Tito lidé si s válkou hráli na schovávanou podobně jako s revolucí. Ale jenom do času a do míry.
Příprava ofensivy byla, rozumí se, provázena zesílením boje proti bolševikům. Víc a víc je obviňovali, že usilují o zvláštní mír. Poznání, že zvláštní mír bude jediným východiskem, vyplývalo ze situace samé, to jest ze slabosti a vyčerpanosti Ruska proti jiným válčícím zemím. Ale nikdo ještě nezměřil síly nového činitele: revoluce. Bolševici měli zato, že jenom tenkráte se lze vyhnouti vyhlídce na zvláštní mír, když síla a vážnost revoluce bude postavena proti válce směle a důsledně. Proto bylo nutno především rozvázati svazek s vlastním měšťáctvem. 9. června prohlásil Lenin na sjezdě sovětů: "Když říkají, že usilujeme o zvláštní mír, je to nepravda. Říkáme: žádný zvláštní mír, s žádnými kapitalisty, a především ne s ruskými. Ale Zatímní vláda má zvláštní mír s ruskými kapitalisty. Pryč s tímto zvláštním mírem!" ‚Potlesk' zaznamenává protokol. Byl to potlesk nevelké většiny sjezdu a proto právě zvláště vroucí.
Ve Výkonném výboru se jedněm nedostávalo ještě rozhodnosti, druzí se chtěli napřed krýt orgánem, těšícím se největší vážnosti. V poslední chvíli bylo usneseno, aby se oznámilo Kerenskému, že příkaz k ofensivě nemá býti vydán, pokud nebude rozhodnuto o této věci sjezdem sovětů. Prohlášení pak, podané v první schůzi sjezdu skupinou bolševiků, pravilo, že "ofensiva, stavějící jedny armádní oddíly proti druhým, může armádu jenom úplně desorganisovat" a že "sjezd neprodleně musí odraziti protirevoluční útok, anebo musí vzít z této politiky odpovědnost cele a přímo."
Rozhodnutí sjezdu sovětů pro ofensivu byla jenom demokratická formalita. Všechno bylo již hotovo. Dělostřelectvo už dávno mělo na mušce nepřátelské posice. 16. června Kerenskij, dovolávaje se vrchního hlavního velitele, "vůdce vítězstvími ověnčeného", dokazoval, že je nutno "neprodleně a rozhodně udeřit" a končil slovy: "Přikazuji vám - vpřed!"
V článku, napsaném v předvečer ofensivy a komentujícím prohlášení bolševické skupiny na sjezdě sovětů, psal Trockij: "Politika vlády podrývá možnost úspěšných vojenských operací v samém kořenu… Hmotné předpoklady ofensivy jsou svrchovaně nepříznivé. V organisaci výživy armády se odráží celkový hospodářský rozklad, proti němuž vláda v nynějším svém složení nemůže podniknouti nižádného radikálního opatření. Duševní předpoklady ofensivy jsou nepříznivé ještě vetší měrou. Vláda… zatajila armádě… svou neschopnost určovati politiku Ruska nezávisle na vůli imperialistických spojenců. Výsledkem nemohl nebýti rostoucí rozklad armády… Hromadné zbíhání… přestává být za nynějších okolností prostým výsledkem individuální svévole a stává se výrazem úplné neschopnosti vlády, sepnouti revoluční armádu vnitřní jednotou cílů..." Stať, v níž se dále ukazuje, že se vláda neodhodlává "neprodleně vyvlastniti statkářská latifundia, to jest, neodvažuje se jediného opatření, které by přesvědčilo nejzaostalejšího rolníka, že tato revoluce je revolucí jeho", se končila: "Za takovýchto materiálních a duševních okolností ofensiva nezbytně musí nabýt dobrodružného rázu."
Velitelský sbor téměř celý měl za to, že ofensiva, po stránce vojenské marná, je stanovena toliko z politického výpočtu. Denikin po přehlídce své fronty oznamoval Brusilovu: "V žádný úspěch ofensivy nevěřím". Dodatečná složka beznaděje byla dána neschopností samého velitelského sboru. Stankěvič, důstojník a vlastenec, podává svědectví, že již technický stav věci znemožňoval vítězství bez zření k morálnímu stavu vojska: "Ofensiva byla organisována tak, že to nesnese kritiky." K vůdcům kadetské strany se dostavila delegace důstojníků s předsedou důstojnického svazu kadetem Novosilcevem v čele, a varovala, že ofensiva je odsouzena k neúspěchu a bude mít v zápětí jenom vyhubení nejlepších oddílů. Na varování odpovídala nadřízená místa obecnými frázemi: "Hřála naděje", praví náčelník štábu hlavního stanu reakční generál Lukomskij, "že snad počátek úspěšných bojů změní psychologii masy a náčelníci že budou moci chopit se opět uzdy vyrvané jim z rukou." V tom právě záležel základní cíl: chopiti se uzdy.
Hlavní úder podle plánu dávno vypracovaného měl býti veden silami jihozápadní fronty proti Lvovu; severní a zapadni fronte připadal úkol pomocný. Ofensiva se měla začít na všech frontách zároveň. Brzy vysvitlo, že velení nikterak není s to, aby tento plán vykonalo. Rozhodli se, že uvedou fronty do pohybu postupně, počínajíc frontami vedlejšími. Ale i to se ukázalo neproveditelně. "Tu se vrchní velení rozhodlo", praví Denikin, "zříci se jakékoliv strategické záměrnosti a bylo nuceno ponechati frontám, aby začínaly operaci podle toho, jak jsou na ni připraveny". Všechno bylo ponecháno vůli Prozřetelnosti. Chyběly jenom ikony carevniny. Snažili se je zaměnit ikonami demokracie. Kerenskij se rozjížděl, vzýval, blahořečil. Ofensiva se začala: 16. června na jihozápadní frontě; 7. července na západní; 8. na severní; 9. července na rumunské. Nástup těchto tří front, v podstatě fiktivní, setkal se již s počátkem zřícení fronty hlavní, to jest jihozápadní.
Kerenskij oznamoval Zatímní vládě: "Dnes je veliké vítezství revoluce. 18. června ruská revoluční armáda ohromně nadšeně přešla do ofensivy." "Naplnily se dni dlouho očekávané události", psala kadetská Rěč, "události, která naráz vrátila ruskou revoluci jejím nejlepším dnům."
19. června promlouval stařík Plechanov před vlasteneckou manifestací: "Občané, otážu-li se vás, jaký je dnes den, řeknete, že je pondělí. Ale to je omyl: dnes je svátek, svátek pro naši zemi a pro demokracii celého světa. Rusko, které svrhlo zlo carismu, rozhodlo se svrhnouti jho nepřítele." Ceretelli mluvil týž den na sjezdě sovětů: "Začíná se nová stránka v dějinách velké ruské revoluce… Úspěchy naší revoluční armády musí býti uvítány netoliko ruskou demokracií, nýbrž i ... všemi těmi, kdož skutečně usilují o boj s imperalismem." Vlastenecká demokracie zvedla všechna svá stavidla.
Noviny zatím přinášely radostnou zvěst: "Pařížská bursa vítá ruskou ofensivu stoupáním kursů všech ruských papírů." Socialisté se snažili určiti pevnost revoluce podle kursovního lístku. Ale dějiny učí, že burse je tím lépe, čím hůře se daří revoluci.
Dělníci a posádka hlavního města nebyli ani na chvíli zachváceni vlnou uměle rozníceného vlastenectví. Jeho arénou zůstával Něvský prospekt. "Vyšli jsme na Něvský," vypravuje ve svých vzpomínkách voják Činenov, "a pokusili jsme se agitovat proti ofensivě. Tu na nás buržoové útočili deštníky... Chytali jsme buržoy, zatahovali je do kasáren… a říkali jím, že hned zítra budou posláni na frontu." To již byly příznaky blížícího se vzplanuti občanské války: blížily se červencové dni.
21. června se kulometný pluk v Petrohradě na své schůzi usnesl: "Nadále budeme posílat oddíly na frontu jenom tenkráte, bude-li válka míti revoluční ráz…" Na hrozbu rozpuštěním odpověděl pluk, že on se nespokojí rozpuštěním "Zatímní vlády a jiných organisaci ji podporujících". Slyšíme znovu ozývat se hrozby, předčící daleko nad agitaci bolševiků.
Kronika událostí zaznamenává 23. června: "Oddíly 2. armády zabraly první a druhou linii nepřátelských zákopů…" A hned vedle toho: "Na závodě Baranovského (6.000 dělníků) provedeny volby do petrohradského sovětu. Na místo 3 eserů zvoleni 3 bolševici."
Koncem měsíce se již tvářnost petrohradského sovětu značně změnila. Pravda, 20. června sovět přijal resoluci, v níž byl pozdrav nastupující armádě. Avšak jakou většinou? 472 hlasy proti 271 hlasům, při čemž se 39 osob zdrželo hlasování. To je naprosto nový poměr sil, jaký jsme dříve neviděli. Bolševici společně s levými skupinkami menševiků a eserů jsou již dvěma pětinami sovětu. To znamená, že na závodech a v kasárnách jsou odpůrci ofensivy nepochybnou většinou.
Vyborský obvodní sovět přijal 24. června resoluci, jejíž každé slovo bylo přibito těžkým kladivem: "Protestujeme proti dobrodružství Zatímní vlády, jež vede ofensivu za staré loupeživé smlouvy… a veškerou odpovědnost za tuto politiku ofensivy vkládáme na Zatímní vládu a na strany menševiků a eserů, jež ji podporují." Vyborský obvod, odstrčený po Únorové revoluci do pozadí, povznáší se nyní jistojistě na první místo. Ve vyborském sovětě vládli již úplně bolševici.
Tu všechno záviselo na osudu ofensivy, tedy na vojácích v zákopech. Jaké změny vnesla ofensiva do vědomí těch, kteří ji měli provésti? V podvědomí toužili po míru. Ale právě tuto touhu podařilo se vládnoucím proměniti do jakési míry, alespoň u části vojáků a zcela nakrátko v ochotu k ofensivě.
Po převratu vojáci čekali od nové moci brzké uzavření míru a dotud byli hotovi držeti frontu. Ale mír nepřicházel. Vojáci přešli k pokusům sbratřiti se s Němci a Rakušany, jednak pod vlivem agitace bolševiků, ale hlavně snahou nalézti vlastní své cesty k míru. Ale proti sbratřování se začala honička se všech stran. K tomu pak se ukázalo, že němečtí vojáci daleko ještě se nevymanili z poslušenství svých důstojníků. Sbratřování nevedoucí k míru rychle bralo za své.
Na frontě zatím vládlo skutečné příměří. Němci ho využívali k ohromným přesunům vojsk na západní frontu. Ruští vojáci pozorovali, jak se prázdní nepřátelské zákopy, skládají kulomety a odvážejí děla. Na tom právě byl vybudován plán mravní přípravy k ofensivě. Vojákům začali soustavně namlouvat, ženepřítel docela zeslábl, že se mu nedostává sil, že od západu na něj naléhá Amerika a že stačí s naší strany dát nevelkou ranku, aby se nepřátelská fronta rozsypala a nám se dostane míru. Vládnoucí vrstvy tomu nevěřily ani dost málo. Ale bezpečily se, že armáda, jakmile vstrčí ruku do stroje války, nebude ji už moci vyrvat.
Část vojáků, vidouc, že se nedosahuje cíle ani diplomacií Zatímní vlády ani sbratřováním, se nepochybně počala chýlit k třetí cestě: dáti ranku, po níž se musí rozsypat válka v prach. Jeden z delegátů fronty na sjezdě sovětů líčil náladu vojáků právě v ten smysl: "Nyní je před námi rozředěná německá fronta, nyní před námi není děl a jestliže půjdeme a nepřítele povalíme, přiblížíme se k vytouženému míru."
Nepřítel se skutečně ukázal zprvu svrchovaně sláb a ustupoval, nedávaje se v boj, jehož ostatně útočící nebyli ani s to. Ale nepřítel se nerozsypal, nýbrž se přeskupoval a soustřeďoval. Postoupivše o dvě, tři desítky kilometrů, skýtali ruští vojáci obraz dosti už jim známý ze zkušenosti dřívějších let: nepřítel je čekal v nových, zesílených posicích. A tu se právě objevovalo, že jestliže vojáci byli ještě srozuměni s tím, aby dali ranku pro mír, války samé už naprosto nechtěli. Vehnáni do ní spletí násilí, mravního naléhání a hlavně podvodem, ukázali jí záda tím rozhořčeněji.
"Po dělostřelecké průpravě, jaká svou mohutností a silou byla na ruské straně nevídaná," praví ruský historik světové války generál Zajončkovskij, "vojska téměř beze ztrát zabrala nepřátelské posice a nechtěla jíti dále. Začalo se hromadně zbíhati a celé oddíly odcházely z posic.
Ukrajinský pracovník Dorošenko, bývalý komisař Zatímní vlády v Haliči, vypravuje, že poté, kdy byla zabrána města Galič a Kalus, "byl v Galiči ihned proveden úžasný pogrom na místní obyvatelstvo, a to jenom na ukrajinské a židovské - Poláky nechali na pokoji. Pogrom řídila čísi zkušená ruka, ukazujíc zvláště na místní ukrajinské kulturně-vzdělávací spolky. Pogromu se zúčastnily "nejlepší oddíly, "revoluci dosud nerozvrácené", pečlivě vybrané pro ofensivu. Ale ještě výrazněji odhalili v této věci svou tvář řidiči ofensivy, staří carští velitelé, osvědčení organisátoři pogromu.
9. července telegrafovali zástupci výborů a komisaři 11. armády vládě: "6. července počatá německá ofensiva na frontě 11. armády rozrůstá se do nesmírné pohromy... V náladě oddílů, které postoupily nedávno hrdinným úsilím menšiny vpřed, nastal prudký a zhoubný přelom. Útočný vzmach se rychle vyčerpal. Většina oddílů je zachvácena rostoucím rozkladem. O moci a poslušnosti už není ani řeči, přemlouvání a přesvědčováni pozbylo sily - na ne odpovídají hrozbami a mnohdy i střelbou.
Hlavním velitelem jihozápadní fronty vydán byl za souhlasu komisařů a výborů příkaz stříleti po zbězích.
12. července navracel se hlavní velitel západní fronty Denikin do svého štábu "se zoufalstvím v duši a s patrným poznáním úplného rozpadu poslední ještě doutnající naděje… v zázrak."
Vojáci nechtěli bojovat. Vojska v týlu, k nimž se obrátily oslabené oddíly, když byly zabraly nepřátelské zákopy, žádajíce o vystřídání, odpověděla: "Proč jste útočili? Kdo vám to kázal? Skončit válku je třeba, ne však útočit." Velitel 1. sibiřského sboru, který byl pokládán za jeden nejlepších, oznamoval, jak za setmění vojáci houfně, ano v celých rotách, odcházejí z první linie, na niž nebylo útočeno. "Pochopil jsem, že my, velitelé, nemáme moci změniti živelnou psychologii vojenské masy - a hořce, hořce a dlouho jsem štkal.
Jedna rota dokonce odepřela rozhoditi mezi nepřítele leták, že byla vzata Galič, pokud se nenajde voják, který by německý text přeložit do ruštiny. V tom je zobrazena všechna síla nedůvěry vojenské masy ve vedoucí sbor, jak starý tak i nový, únorový. Staletí výsměchů a násilí rvala se jako sopka na povrch. Vojákům se zdálo, že jsou opět podvedeni. Ofensiva vedla nikoli k míru, nýbrž k válce. Vojáci války nechtěli. A měli pravdu. Poschovaní vlastenci v týle zvedli štvanici a vojáky pranýřovali jako podlé zbabělce. Ale vojáci měli pravdu. Vedl je správný lidový pud, vzešlý z poznání uhnětených lidí, podvedených, zmučených, revoluční nadějí pozvednutých a znova svržených do krvavých necek. Vojáci měli pravdu. Další vedení války nemohlo dáti ruskému národu nic než nové oběti, pokoření a pohromy, nic než zmnožení vnitřního i vnějšího otroctví.
Vlastenecký tisk 1917, a to nejen kadetský, nýbrž i socialistický, byl neúnavný v tom, jak proti ruským vojákům, zběhům a zbabělcům stavěl hrdinné prapory Veliké francouzské revoluce. Tato srovnávání svědčí netoliko o nepochopení dialektiky revolučního procesu, nýbrž o hrubé dějinné nevědomosti.
Znamenití vojevůdci francouzské revoluce a imperia začínali jeden jako druhý napořád jako rozvratitelé kázně, jako desorganisátoři. Miljukov by řekl jako bolševici. Pozdější maršál Davoust rozkládal jako poručík D'Avoust po dlouhé měsíce let 1789-90 "obvyklou" kázeň v posádce Aisdenne, vyháněje odtud velitelský sbor. Celou Francií probíhal do polovice roku 1790 proces úplného rozpadu staré armády. Vojáci vincennského pluku nutili své důstojníky jísti společně s nimi. Námořnictvo vyhánělo své důstojníky. 20 pluků dalo svým velitelským sborům zakusiti všelikého násilí. V Nancy tři pluky uvrhly své důstojníky do žaláře. Počínajíc rokem 1790 vůdci francouzské revoluce, mluvíce o vojenských výstřelcích, neustávají opakovat: "Vinna je výkonná moc, která nesesazuje důstojníků nepřátelských revoluci." Je pozoruhodně, že pro rozpuštění starého důstojnického sboru mluvili jak Mirabeau tak Robespierre. Onen se snažil dosáhnout co nejdříve tvrdé kázně. Tento chtěl odzbrojiti protirevoluci. Ale oba chápali, že stará armáda je s životem u konce.
Pravda, ruská revoluce v opak francouzské se stala za války. Ale z toho nikterak neplyne výjimka z dějinného zákona, zaznamenaného Engelsem. Naopak, zjevy zdlouhavé a nešťastné války mohly proces revolučního rozpadu armády jen uspíšit a přiostřit. Nešťastná a zločinná ofensiva dokonala všechno ostatní. Tu vojáci říkali již napořád: "Dosti prolévání krve! Nač svoboda a půda, jestliže nás nebude?" Když se osvícení pacifisté pokoušejí znemožniti válku rozumovými důvody, jsou prostě směšní. Když však samy ozbrojené masy uvedou proti válce do pohybu důvody rozumu, tu to znamená, že nastal války konec.