Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
10. Nová moc
Od lidu odervané, se zahraničním finančním kapitálem mnohem těsněji než s masami vlastní země spjaté a vítězné revoluci nepřátelské opozdilé ruské měšťáctvo nemohlo za sebe nalézti ani jediného důvodu pro své nároky na moc. Zatím však důvodů bylo třeba, neboť revoluce podrobuje nemilosrdné zkoušce nejen dědická práva, nýbrž i nové nároky. Nejméně toho schopen, aby podal důvody, které by přesvědčily masu, byl předseda Zatímního výboru Rodzjanko, jenž se v první dny po převratu octl v čele revoluční země.
Komorní páže za Alexandra II., důstojník jezdeckého pluku, gubernský stařešina š]echty, komoří Mikuláše II., monarchista tělem i duší, bohatý statkář a činitel zemstva, člen strany okťabristů, poslanec státní dumy Rodzjanko byl zvolen ještě ke všemu předsedou dumy. Stalo se to, když se Gučkov, jehož dvůr jakožto "mladoturka" nenáviděl, své funkce vzdal: duma doufala, že skrze komořího najde snáze přístup k srdci monarchovu. Rodzjanko dělal, seč byl: upřímně cara ujišťoval o své oddanosti dynastii, jako milosti se doprošoval, aby byl představen následníku a doporučoval se mu jako "největší a nejtlustší člověk v Rusku". Přes všechno toto byzantské šaškovství komoří cara pro ústavu nezískal a carevna v dopisech nazývala Rodzjanka stručně ničemou. Za války nepochybně předseda dumy připravil carovi nemálo perných chvilek tím, že jej při svých slyšeních tiskl do kouta rozmáchnutými napomínáními, vlasteneckou kritikou a mračnými proroctvími. Rasputin pokládal Rodzjanka za osobního nepřítele. Dvorní spřeži blízký Kurlov mluví o Rodzjankově "nestydatosti při nepochybné omezenosti". Witte posuzoval předsedu dumy blahovolněji, ne však o mnoho lépe: "Člověk ne hloupý, dosti zkušený; přece však nezáleží hlavní vlastnost Rodzjankova v rozumu, nýbrž v hlase má znamenitý bas." Rodzjanko se nejprve snažil poraziti revoluci hasičskou stříkačkou; plakal, když zvěděl, že vláda knížete Golicyna utekla; odříkal se užasle moci, kterou mu přinesli socialisté; pak se rozhodl vzít si ji, ale jako věrný poddaný, aby mohl při první příležitosti monarchovi vrátit ztracený předmět. Není to vina Rodzjankova, že takovéto možnosti nebylo. Zato revoluce s pomocí týchž socialistů dala komořímu velkou možnost hřmíti basem před povstalými pluky. Již 27. února mluvil jezdecký rytmistr mimo službu Rodzjanko k jezdeckému pluku, přibylému k Taurickému paláci: "Pravoslavní vojíni, slyšte mé rady! Jsem starý člověk, obelhávat vás nebudu - poslouchejte důstojníků, špatnému vás učit nebudou a budou jednat úplně ve shodě se státní dumou. Ať žije svatá Rus!" Takovou revoluci byli ochotni přijmout všichni jezdečtí důstojníci. Zato vojáci byli na pochybách, proč bylo třeba revoluci dělat. Rodzjanko se bál vojáků, bál se dělníků, pokládal Čchejdzeho a jiné levé straníky za německé agenty a jsa v čele revoluce, ohlížel se co chvíli kolem, zda ho sovět nezavře.
Postava Rodzjankova je trochu směšná, ale není náhodilá: komoří se znamenitým basem ztělesňoval svazek dvou vládnoucích tříd Ruska, statkářů a měšťáctva spolu s pokrokovým duchovenstvem. Rodzjanko sám by] velmi bohabojný a církevních zpěvů znalý, a liberální měšťáci, bez zření na svůj poměr k pravoslaví, pokládali svazek s církví, právě tak jako svazek s monarchii, za nezbytný pro udržení pořádku.
Ctný monarchista, který moc dostal od spiklenců, rebelů a vrahů tyranů, vypadal v ty dny žalostně. Jiným Členům dumy nebylo o mnoho lépe. Někteří se vůbec vTaurickérn paláci neukázali, nepokládajíce situaci za dosti jasnou. Nejmoudřejší z nich chodili po špičkách kolem zapálené hranice revoluce, zakuckávali se kouřem a říkali si: ať to dohoří, pak se pokusíme něco upéci. Výbor vysloviv se, že se moci ujme, hned se rozhodl sestavit vládu. "Vyčkávaje, až přijde vhodná chvíle ustaviti vládu," jak se vyjadřuje Miljukov, Výbor se spokojil jmenováním komisařů z členů dumy do nejvyšších vládních orgánů: to ještě ponechávalo možnost ústupu.
Do ministerstva vnitra byl poslán bezvýznamný sice, ale snad méně než jiní zbabělý poslanec Karaulov, jenž 1. března vydal příkaz, aby byli zatčeni všichni úředníci veřejné a tajně policie a četnického sboru. Toto hrozné revoluční gesto mělo čistě platonický ráz, neboť policie byla zatčena ještě dřív, než se vydaly jakékoliv příkazy, a vězení bylo jediným jejím útočištěm od popravy. Značně později spatřovala reakce v demonstračním aktu Karaulově počátek všech běd.
Velitelem Petrohradu byl jmenován plukovník Engelhardt, důstojník gardového pluku, vlastník závodních stájí a velkostatkář. Engelhardt, místo aby zatkl "diktátora" Ivanova, přibylého z fronty, a potlačí] hnutí v hlavním městě, poslal mu k službám reakčního důstojníka jako náčelníka štábu: konec konců byli to lidé spříznění.
Do ministerstva spravedlnosti bylo posláno světlo moskevské liberální advokatury, krasomluvný a prázdný Maklakov, jenž především dal reakčním byrokratům na srozuměnou, že nechce být ministrem z milosti revoluce; "ohlédnuv se po soudruhovi kurýrovi, který do místnosti vešel, řekl francouzsky: Le danger est à gauche."
Dělníci a vojáci nemusili umět francouzsky, aby ve všech těchto pánech vycítili své líté nepřátele.
Rodzjanko však v čele Výboru dlouho hluku nedělal. Jeho kandidatura na předsedu revoluční vlády odpadla sama sebou: bylo příliš zjevné, že se prostředník mezí vlastníky majetků a monarchií nehodil za prostředníka mezi vlastníky majetků a revolucí. Ale se scény neodcházel, pokoušeje se urputně oživit dumu jako protiváhu sovětu a zůstávaje stále uprostřed všech pokusů, jak semknouti měšťácko-statkářskou protirevoluci. Ještě o něm uslyšíme.
1. března se dal Zatímní výbor do ustavení vlády; jmenoval do ni osoby, které duma od roku 1915 nejednou doporučovala caru jako osoby, těšící se důvěře země: byli to velcí agrárníci a průmyslníci, oposiční poslanci dumy a vůdci pokrokové skupiny. Tak se stalo, že převrat vykonaný dělníky a vojáky se ve složení revoluční vlády - až na jedinou výjimku - vůbec neprojevil. Výjimkou byl Kerenskij. Rozkyv od Rodzjanka ke Kerenskému jest oficiální rozkyv Únorové revoluce.
Kerenskij vstoupil do vlády, jako by byl zmocněncem revoluce. Zatím však jeho vztah k revoluci byl vztahem provinčního advokáta, hájícího v politických procesech. Kerenskij nebyl revolucionář, kolem revoluce se jenom otíral. Dostav se pro své legální postavení po prvé do čtvrté dumy, stal se předsedou šedé, nevýrazné skupiny trudoviků, jež byla bezkrevným plodem politického křížení liberalismu s národnictvím. Neměl ani teoretické průpravy, ani politické výchovy, ani schopnosti zobecňujícího myšlení, ani politické vůle. Všechny tyto vlastnosti nahrazovala letmá chápavost, lehká vznětlivost a krasomluvnost, která nepůsobí ani na mysl, ani na vůli, nýbrž na nervy. Řeči v dumě promlouvané duchu deklamačního radikalismu, jemuž se nenedostávalo podnětu, učinily Kerenského ne-li populárním, tož známým. Za války Kerenskij jako vlastenec pokládal samo pomyšlení na revoluci za záhubné. Uznal revoluci, když přišla a když jej tak lehce vynesla do výše. Převrat se proň přirozeně ztotožňoval s novou mocí. Výkonný výbor však rozhodl, že v měšťácké revoluci musí moc náležeti měšťáctvu. Tato formulka se Kerenskému zdála lichou už proto, že před ním zavírala dveře ministerstva. Kerenskij byl vším právem přesvědčen, že jeho socialismus nebude měšťácké revoluci na překážku, stejně jako ona neublíží jeho socialismu. Zatímní výbor dumy se pokusil odtrhnout radikálního zástupce od sovětu a dosáhl toho bez námahy, navrhnuv mu křeslo spravedlnosti, jehož se už zatím Maklakov vzdal. Kerenskij chytal v kuloárech přátele a ptal se: brát či nebrat? Přátelé nepochybovali, že Kerenskij se už rozhodl vzíti. Suchanov, v tomto období Kerenskému zcela nakloněný, si na něm povšiml - ovšem podle pozdějších vzpomínek - že Kerenskij byl "přesvědčen o jakémsi svém poslání… a byl velmi rozzloben na všechny, kdož se ještě tohoto poslání nedovtípili". Konečně přátelé, mezi nimi i Suchanov, poradili Kerenskému, aby křeslo přijal: bude to přece jen jistější, našinec bude tak alespoň vědět, co se u těch chytrých liberálů děje. Ale postrkujíce Kerenského šeptem k hříchu, o který on beztoho vší mocí usiloval, vůdcové Výkonného výboru mu odpírali oficiální schválení. Ale vždyť Výkonný výbor se již vyslovil, připomínal Suchanov Kerenskému, a přijíti s tou věcí do sovětu znovu "není bez nebezpečí‚ protože sovět by prostě mohl odpovědět: "Moc musí náležet sovětské demokracii." Tak zní doslova vyprávění samého Suchanova, které je neuvěřitelnou spletí naivnosti a cynismu. Oduševňovatel vší mysterie moci přiznává bez obalu, že již 2. března byl petrohradský sovět nakloněn se formálně ujmouti moci, která mu ve skutečnosti náležela již od večera, 27. února, a že jenom za zády dělníků a vojáků, bez jejich vědomí a proti jejich skutečné vůli mohli vůdci vyvlastniti moc ve prospěch měšťáctva. Úmluva demokratů s liberály nabývá ve vyprávění Suchanovově všech nezbytných právních znaků zločinu proti revoluci, a to tajného spiknutí proti moci lidu a jeho právům.
Netrpělivost Kerenského dávala předákům Výkonného výboru podnět k šuškání, že se pro socialistu nehodí, aby oficiálně přijímal kousek moci od členů dumy, kteří právě dostali všechnu moc od socialistů. Lépe bude, učiní-li tak Kerenskij na svou odpovědnost. Zajisté, tito páni nalézali jakýmsi neomylným instinktem co možná nejspletitější a falešné východisko z každé situace. Ale Kerenskij nechtěl vstoupiti do vlády ve fraku radikálního poslance; potřeboval hávu zmocněnce vítězné revoluce. Aby nenarazil na odpor, neobracel se o schválení ani ke straně, za jejíhož člena se prohlásil, ani k Výkonnému výboru, jehož byl místopředsedou. Aniž předáky napřed upozornil, vyžádal si na plenárním zasedání sovětů, jež bylo v ony první dny ještě zmatené, slovo mimo denní pořádek a v řeči, kterou jeden nazývá nesmyslnou, jiný hysterickou, v čemž mimochodem není rozporu, žádal pro sebe důvěru a mluvil povšechně o své ochotě pro revoluci umřít a o neprodlené ochotě přijmout křeslo ministerstva financí. Stačila zmínka o nutnosti úplné politické amnestie a o soudu nad carskými hodnostáři, aby dosáhl bouřlivého souhlasu nezkušené a nikým nevedené schůze. "Tato fraška," vzpomíná Šljapnikov, "vzbudila v mnohých účastnících veliké rozhorlení a odpor proti Kerenskému." Ale nikdo nemluvil proti: odevzdavše moc měšťáctvu, socialisté, jak již víme, se vyhýbali mluvit o této věci před masou. Hlasování nebylo. Kerenskij si hned vyložil potlesk jako mandát důvěry. Se svého stanoviska měl pravdu. Sovět byl nepochybně pro vstup socialistů do vlády, spatřuje v tom prostředek, jak smésti měšťáckou vládu, s níž se ani na minutu nesmiřoval. Ale ať tak či onak, Kerenskij, poraziv oficiální doktrinu, přijal 2. března úřad ministra spravedlnosti. "Se svým jmenováním," vypravuje okťabrista Šidlovskij, "byl velmi spokojen a dobře si vzpomínám, jak v místnosti Zatímního výboru, opřen v křesle, mluvil vroucně o tom, na jaký nedostižný piedestal postaví v Rusku justici". Opravdu, dokázal to za několik měsíců v procesu proti bolševikům.
Menševik Čchejdze, jemuž liberálové, řídíce se výpočtem příliš jednoduchým i tradicí mezinárodní, chtěli v těžkou chvíli vnutit ministerstvo práce, odmítl rozhodně a zůstal předsedou sovětu. Čchejdze, méně oslnivý než Kerenskij, byl přece jen z vážnějšího materiálu.
Osou Zatímní vlády, třebas formálně nikoli hlavní, se stal Miljukov, uznaný vůdce kadetské strany. "Miljukova vůbec nebylo lze srovnávat s jeho druhy ve vládě," napsal kadet Nabokov poté, kdy se již od Miljukova odtrhl, "co do rozumové síly, jako muže ohromných, téměř nevyčerpatelných vědomostí a velikého rozhledu. Suchanov, přisuzující za porážku ruského liberalismu osobní vinu Miljukovovi, napsal zároveň: "Miljukov byl tehdy ústřední osobností, duchem a mozkem všech měšťáckých politických vrstev… Bez něho by nebylo měšťácké politiky prvním období revoluce." Při vší své upřílišené nadsázce zaznamenávají tyto výroky nepochybnou převahu Miljukovovu nad jinými politiky ruského měšťáctva. Jeho síla záležela v téže věci, jako jeho slabina: jazykem politiky vyjadřoval plněji a završeněji osudy ruského měšťáctva, totiž jeho dějinnou slepou uličku. Jestliže menševici naříkali, že Miljukov zahubil liberalismus, bylo by lze mnohem oprávněněji říci, že liberalismus zahubil Miljukova.
Přes novoslovanství, přihřáté jím k imperialistickým účelům, byl Miljukov vždy měšťáckým západníkem. Za cíl své strany vytkl vítězství evropské civilisace v Rusku. Ale čím dále, tím více se bál těch revolučních cest, jakými šly evropské národy. Jeho západnictví proto přestávalo na bezmocné závisti západu.
Anglické a francouzské měšťáctvo budovalo novou společnost podle svého obrazu. Německé měšťáctvo se objevilo později a musilo dlouho sedět na ovesném odvaru filosofie. Němci vymyslili slovo "světový názor", jehož nemají ani Angličané ani Francouzi; zatím co západní národy vytvořily nový svět, Němci o něm rozjímali. Ale německé měšťáctvo, ubohé svou politickou činností, vytvořilo klasickou filosofii - a to není malý klad. Ruské měšťáctvo se objevilo ještě později. Pravda, německé slovo "světový názor" přeložilo do ruského jazyka, k tomu v několika obměnách, ale tím jenom pronikavěji odhalilo kromě své politické neschopnosti smrtelné filosofické hudlaření. Dováželo ideje tak, jako dováželo techniku, na niž uvalilo vysoká cla, a na ideje karanténu strachu. Miljukov byl povolán, aby právě těmto rysům své třídy dal politický výraz.
Miljukov, bývalý moskevský profesor dějin, autor význačných vědeckých prací, potom zakladatel kadetské strany, vzniklé splynutím svazu liberálních statkářů se svazem levých inteligentů, byl úplně prost onoho odporného, zčásti panského, zčásti inteligentského rysu politického diletantství, jaký měla většina ruských liberálních politiků. Miljukov pojímal své povolání velmi vážně a již to jej povznášelo nad jiné.
Ruští liberálové do roku 1905 se obyčejně ostýchali býti liberály. Nátěr národnictví a později marxismu byl jim dlouho nezbytnou ochrannou barvou. V této ostýchavé, v podstatě velmi mělké kapitulaci dosti velikých měšťáckých vrstev před socialismem - počítajíc v to velmi mnoho mladých průmyslníků - obrážel se nedostatek vnitřní sebedůvěry třídy, která se objevila dosti brzo, aby ve svých rukou soustředila miliony, ale příliš pozdě, aby mohla býti v čele národa. Vousatí otcové, zbohatlí mužíci a kramáři kupili bohatství, nepřemýšlejíce o své společenské úloze. Synové končili universitní studia v období předrevolučního ideového kvasu, a když se pokoušeli nalézti své místo v společnosti, nespěchali, aby se postavili pod prapor liberalismu, pokročilými zeměmi již obnošený, vypelichaný a plný záplat. Po nějakou dobu oddávali část své duše a dokonce i částku svých důchodů revolucionářům. Ještě více se to týká zástupců svobodných povolání: značná jich část procházela za mladých let obdobím sympatií pro socialistické myšlenky. Profesor Miljukov na osypky socialismu nikdy nestonal.
Pravda, v období první revoluce se Miljukov ještě docela nezříkal naděje v oporu revolučních mas prostřednictvím ochočených socialistických stran. Witte vypráví, že když se v říjnu 1905 ustavoval jeho ústavní kabinet, kadeti mu na jeho požadavek, "useknout revoluční ohon", odpověděli, že se právě tak nemohou zříci ozbrojených sil revoluce, jako se Witte nemůže zříci - armády. V podstatě bylo to už i tehdy vyděračství; aby svou cenu zvýšili, strašili kadeti Witteho masami, jichž se sami báli. Právě zkušeností z roku 1905 se Miljukov přesvědčil, že jakkoliv jsou sympatie socialistických skupin inteligence k liberálům veliké, masy, skutečné to síly revoluce, nikdy svých zbraní měšťáctvu nevydají a čím lépe budou ozbrojeny, tím budou měšťáctvu nebezpečnější. Prohlásiv bez obalu, že rudý prapor je rudá onuce, Miljukov s patrnou úlevou skončil román, který v podstatě nikdy vážně nezačal.
Odloučenost tak zvané "inteligence" od lidu byla jedním z tradičních themat ruské žurnalistiky, při čemž liberálové, v opak k socialistům, rozuměli inteligencí všechny "vzdělané", totiž majetné třídy. Když se pak tato odloučenost za první revoluce ukázala pro liberály katastrofální, ideologové "vzdělaných" tříd žili, jako by stále očekávali strašný soud.
Jeden z liberálních spisovatelů, filosof, nespoutaný zřetely politiky, vyjádřil strach z masy s takovou zběsilostí, že připomíná epileptické zpátečnictví Dostojevského: "Tací, jací jsme, nejenom nemůžeme snít o splynutí s lidem bát se ho musíme víc než všech poprav vlády a blahořečit musíme té moci, která sama svými bajonety a žaláři nás odděluje od běsivosti lidu." Bylo možné, aby liberálové s tímto politickým pocitem snili o vůdcovství nad revolučním národem? Celá politika Miljukovova nese pečeť marnosti. Ve chvíli národní krise myslí strana, které on je v čele, jen na to, jak se ráně vyhnout, nikoli však, Jak ji zasadit. Jakožto spisovatel je Miljukov neohebný, rozvláčný a únavný. Takový jest i jako řečník. Ozdobnost mu není vlastní. Mohla by to být přednost, kdyby se skoupá politika Miljukovova nemusila zahalovat, nebo kdyby alespoň Miljukov měl pro ni objektivní háv v podobě veliké tradice; ale neměl ani tradice malé. Oficiální politika ve Francii, výlupek to měšťáckého sobectví a věrolomnosti, má dvě mocné opory: tradici a řečnictví. Jedna násobena druhou dává ochranný příkrovek každému měšťáckému politiku, dokonce i takovému prosaickému služebníkovi velkých kapitalistů, jako je Poincaré. Nebyla vina Miljukovova, neměl-li pathetických předků a musil-li politiku měšťáckého sobectví vykonávat na rozhraní Evropy a Asie.
"Zároveň se sympatiemi pro Kerenského", čteme ve vzpomínkách Sokolovových o Únorové revoluci, "byla tu od samého počátku velká, docela nepokrytá a jaksi zvláštní antipatie k Miljukovovi. Nechápal jsem, ba ani teď nechápu, proč tento úctyhodný veřejný pracovník byl tak nepopulární?" Kdyby filistři pochopili příčinu svého nadšení pro Kerenského a své nelásky k Miljukovovi, přestali by být filistry. Buržoasní šosák neměl rád Miljukova, protože Miljukov příliš prosaicky a střízlivě, bez okras, vyjadřoval politickou podstatu ruského měšťáctva. Dívaje se na sebe do miljukovského zrcadla, viděl měšťák, že je šedivý, kořistný, zbabělý a jak to tak obyčejně bývá, zlobil se na zrcadlo.
A Miljukov, pozoruje nespokojené úšklebky liberálního měšťáka, říkal klidně a přesvědčeně: "Měšťák je hloupý. Promlouval tato slova bez podráždění, div ne s láskou, chtěje říci: nerozumí-li mi měšťák dnes, není to neštěstí, porozumí později. V Miljukovovi žilo důvodné přesvědčení, že ho měšťák nezradí, a řídě se logikou situace, že půjde za ním, Miljukovem, neboť jinam nemá kam jít. A skutečně: po únorovém převratě šly všechny měšťácké strany, i pravé, za kadetským vůdcem, hubujíce naň, ba i proklínajíce jej.
Jinak bylo s demokratickým politikem socialistického zabarvení Suchanovem. To nebyl obyčejný šosák, naopak, byl to politik z povolání, v svém malém řemesle dosti zkušený. "Chytrým" se tento politik zdáti nemohl, neboť stálý rozpor mezi tím, co chtěl, a tím, k čemu dospíval, byl příliš okatý. Ale chytrého dělal, i zmatek dělal a omrzoval se. Chtěl-li jej kdo k sobě připoutati, musil jej obelstít nejen tím, že musil uznat jeho úplnou samostatnost, ale musil jej dokonce obviňovat z přílišného poručníkování a panovačnosti. To mu lichotilo a smiřovalo jej s úlohou posluhy. Právě v rozhovoru s těmito socialistickými chytroušky řekl Miljukov jako mimoděk: "Měšťák je hloupý." Byla to jemná lichotka: chytří jsme jen my s vámi. Ve skutečnosti Miljukov právě v tuto chvíli provlékal demokratickým přátelům kroužek nosem. A právě s tímto kroužkem byli pak také smeteni.
Pro svou osobní nepopularitu se Miljukov nemohl postavit v čelo vlády: ujal se zahraničních věcí, jež byly jeho specialitou také v dumě.
Ministrem války se stal známý nám již moskevský velký průmyslník Gučkov, za mlada liberál dobrodružně zabarvený, později, v období porážky první revoluce, důvěrník velkého měšťáctva u Stolypina. Rozpuštění prvních dvou dum, kde vládli kadeti, vedlo k státnímu převratu dne 3. června 1907, jehož cílem byla změna volebního práva ve prospěch Gučkovovy strany, jež pak vládla ve dvou posledních dumách až do revoluce. Při odhalení Stolypinova pomníku v Kijevě roku 1911 - Stolypin tam byl zavražděn teroristou - Gučkov, klada věnec k pomníku, sklonil se mlčky až k zemi: to bylo gesto za jeho třídu. V dumě se Gučkov oddal hlavně otázkám "vojenské moci" a v přípravě války šel ruku v ruce s Miljukovem. Jako předseda ústředního vojensko-průmyslového výboru seskupoval průmyslníky pod praporem vlastenecké oposice, nikterak nepřekážeje pohlavárům pokrokového skupenství a s nimi i Rodzjankovi, aby si přihříval ruce na vojenských dodávkách. Revolučním doporučením Gučkovovi byla pololegenda o přípravě palácového převratu, s jeho jménem spjatá. Bývalý šéf policie mimo to ujišťoval, že Gučkov "v soukromých rozhovorech o monarchovi si dovolil užít přívlastku pro panovníka svrchovaně urážlivého". To se docela podobá pravdě. Ale Gučkov v té příčině nebyl výjimkou. Bohabojná carevna Gučkova nenáviděla, v dopisech o něm primo oplývala hrubými nadávkami a projevovala, več doufala, že bude pověšen "na vysokém stromě". Ostatně měla jich mnoho na mušce. Ať tak či onak, ale ten, kdož se až k zemi klaněl katanu první revoluce, stal se druhé revoluce ministrem války.
Ministrem zemědělství byl jmenován kadet Šingarev, venkovský lékař, zvolený za poslance dumy. Nejbližší straníci jej pokládali za počestnou prostřednost, čili, jak se vyjadřoval Nabokov, za "ruského provinčního inteligenta, nikoli státního, nýbrž gubernského nebo krajského rozhledu". Neurčitý radikalismus mladých let dávno z něho už vyprchal a hlavní starost Šingarevova byla, ukázat majetným třídám svou státotvornost. Třebaže starý kadetský program mluvil o "nuceném vyvlastnění statkářské půdy za spravedlivou cenu", z majetných nikdo tento program nepokládal za vážný, zvláště teď, za válečné inflace, a Šingarev spatřoval svůj hlavní úkol v tom, aby zabrzdil rozřešení agrárního problému, utěšuje rolníky vidinou Ústavodárného shromáždění, jež kadeti nechtěli svolat. Únorové revoluci bylo souzeno, zlomiti si vaz o problém půdy a o problém války. Šingarev ji v tom pomáhal, seč byl.
Křeslo financí dostal mladý člověk jménem Tereščenko. Kde ho vzali? tázal se jeden druhého v Taurickem paláci. Zasvěcenci vysvětlovali, že je to majetník cukrovarů, statků, lesů a jiného nesčetného bohatství, odhadovaného na 80 milionů zlatých rublů, předseda vojensko-průmyslového výboru v Kijevě s dobrou francouzskou výslovností a mimo to znalec baletu. Dodávali ještě významně, že Tereščenko, jako pravá ruka Gučkovova, se bezmála zúčastnil velikého spiknutí, jež mělo svrhnout Mikuláše Ii. Revoluce, jež spiknutí předešla, Tereščenkovi pomohla.
V pěti únorových dnech, kdy se na prochladlých ulicích hlavního města rozvíjely revoluční boje, mihl se několikráte před námi stín postavy liberála z hodnostářské rodiny, syna bývalého carského ministra Nabokova, postavy to svou samolibou korektností a egoistickou necitelností téměř symbolické. Rozhodující dny povstání ztrávil Nabokov mezi čtyřmi stěnami kanceláře nebo v rodině "v tupém a vzrušeném očekávání". A pojednou se stal ředitelem kanceláře Zatímní vlády, ve skutečnosti ministrem bez portefeuille. V berlínské emigraci, kde ho sklála nesmyslná koule bělogvardějcova, zanechal nikoli nezajímavé zápisky o Zatímní vládě. Přisuďme mu to za zásluhu.
Ale zapomněli jsme na premiéra, na něhož ostatně zapomínali všichni v nejvážnější chvíle jeho kratičkého premiérství. 2. března Miljukov, doporučuje schůzi v Taurickém paláci novou vládu, nazval knížete Lvova ztělesněním ruského veřejného mínění, pronásledovaného carským řádem". Později ve svých Dějinách revoluce poznamenává Miljukov opatrně, že v čelo vlády byl dán kníže Lvov, "osobně málo známý většině členů Zatímního výboru". Historik se tu snaží sejmouti s politika odpovědnost za volbu. Ve skutečnosti kníže dávno náležel ke kadetské straně, k jejímu pravému křídlu. Po rozpuštění první dumy zúčastnil se proslulého zasedání ve Vyborgu, jež se obrátilo k obyvatelstvu s obřadnou výzvou uraženého liberalismu: "neplatit daní!" - jenomže výzvy nepodepsal. Nabokov vzpomíná, že kníže hned po příjezdu do Vyborgu onemocněl, ale jeho nemoc "se přisuzovala vzrušení, v němž tu chvíli byl". Kníže zřejmě nebyl stvořen pro revoluční otřesy. Jsa docela umírněný, trpěl pro svou politickou netečnost, jež budila zdání veliké svobodomyslnosti, ve všech jím řízených sdruženích mnoho levých inteligentů, bývalých revolucionářů socialistických vlastenců, ukrývajících se před vojnou. Ti nepracovali hůř než jiní úředníci, nekradli a zároveň knížeti pomáhali k čemusi, co vypadalo jako popularita. Kníže, boháč a liberál - to vzbuzovalo v průměrném měšťákovi úctu. Zkrátka třeba uznat, že hlava vlády Únorové revoluce byla sice osvícená, ale dokonale prázdná. Rodzjanko by byl v každém případě kolorativnější.
Legendární dějiny ruského státu počínají se vyprávěním, jak se zástupci slovanských plemen vypravili k skandinávským knížatům s prosbou: "Pojďte nám vládnout a panovat." Neblazí zástupci socialistické demokracie proměnili historickou legendu ve skutečnou událost, a to nikoli v IX., nýbrž ve XX. století, jen s tím rozdílem, že se obrátili nikoli k zámořským knížatům, nýbrž ke knížatům domácím. Takto tedy se účinkem vítězného povstání dělníků a vojáků octlo u moci několik nejbohatších statkářů a průmyslníků, ničím nevynikajících, politických diletantů bez programu v čele s knížetem, nemilujícím vzrušení.
Složení vlády bylo přijato s uspokojením ve spojeneckých vyslanectvích, v měšťáckých a byrokratických salonech a v značně velkých vrstvách středního a zčásti i malého měšťáctva. Kníže Lvov, okťabrista Gučkov, kadet Miljukov - tato jména zněla uspokojivě. Jméno Kerenského snad nutilo spojence k úšklebku, ale nelekalo je. Prozíravější z nich chápali: v zemi je přece revoluce; při tak spolehlivém náručním koni, jako je Miljukov, může být dovádivá přípřež jen užitečná. Tak asi uvažoval francouzský vyslanec Paléologue, mající zálibu v ruských podobenstvích.
Mezi dělníky a vojáky vzbudilo složení vlády hned pocity nepřátelské, nebo v nejlepším případě zakřiknuté rozpaky. Jméno Miljukovovo nebo Gučkovovo nemohlo vzbudit jediného příznivého ohlasu nejen v továrnách, ale ani v kasárnách. O tom se uchovalo nemálo svědectví. Důstojník Mstilavskij vypráví o chmurném nepokoji vojáků nad tím, že od cara přešla moc ke knížeti: stálo za to krev prolévat? Stankěvič, náležející k důvěrnému kruhu Kerenského, obešel 3. března svůj ženijní prapor, rotu za rotou, a doporučoval novou vládu, podle jeho mínění nejlepší, jaká jen byla možná a mluvil o ní velmi nadšeně. "Ale v posluchačstvu bylo cítit chlad." Jenom když jmenoval Kerenského, vojáci "se rozjásali opravdovým souhlasem". V tu dobu již veřejné mínění měšťanstva hlavního města učinilo z Kerenského ústředního hrdinu revoluce. Vojáci daleko větší měrou než dělníci by byli rádi v Kerenském viděli protiváhu měšťácké vládě a jenom se divili, proč je tam sám. Ale Kerenskij nebyl protiváha, nýbrž doplněk, pokrývka, ozdoba. Hájil týchž prospěchů jako Miljukov, jenomže za svitu magnesiových prskavek.
* * *
Jaká byla skutečná ústava země po ustavení nové moci?
Monarchicka reakce zalezla do der. Jak jen opadly první vody potopy, majetné vrstvy všeho druhu a všech směrů se soustředily pod praporem kadetské strany, která na otevřené aréně byla naráz jedinou nesocialistickou a zároveň nejpravější stranou
Masy šly houfně k socialistům, kteří splývali v jejich vědomí se sověty. Nejen dělníci a vojáci ohromných posádek, nýbrž i všechen pestrý drobný městský lid, řemeslníci, pouliční prodavači, domovnici a všelicí posluhové se vyhýbali nové vládě a jejím kancelářím, hledajíce moci bližší, dostupnější. V paláci se stále častěji objevovali vesničané, přišlí pro zprávy. Masy proudily do sovětů jako do vítězné brány revoluce. Všechno, co zůstávalo za hranicemi sovětů, jako by od revoluce odpadalo a zdálo se náležet jinému světu. Tak tomu i bylo: za hranicemi sovětů zůstával svět vlastníků, v němž všechny barvy splývaly hned v jednu: v šeděrůžovou, ochrannou.
Ne všechna pracující masa volila sověty; neprobudila se všechna naráz, neodvážily se všechny vrstvy uhněteného lidu naráz uvěřit, že se převrat týká také jich. Ve vědomí mnohých se hýbala těžce jenom matná naděje. K sovětům se upínalo vše, co bylo v masách činného, a za revoluce více než kdy jindy vítězí aktivita; a protože aktivita mas rostla den co den, rozšiřovala se základna sovětů nepřetržitě. To také byla jediná skutečná základna revoluce.
Taurický palác byl rozpůlen: na dumu a na sovět. Výkonný výbor se s počátku tísnil v jakýchsi úzkých kancelářích, jimiž nepřetržitě tekl lidský potok. Poslanci dumy chtěli být ve svých skvělých místnostech pány. Ale hráze byly brzo strženy povodní revoluce. Přes všechnu nerozhodnost svých předáků rozšiřoval se sovět nezadržitelně a duma byla tlačena do pozadí. Nový poměr sil klestil si všude cestu.
Poslanci v Taurickém paláci, důstojníci v plucích, velitelé v štábech, ředitelé a správci v závodech, na železnicích, u telegrafu, statkáři či správci statků, všichni se cítili první dni revoluce pod nepříznivým a neustálým dohledem masy. Sovět byl pro tuto masu organisovaným výrazem její nedůvěry ve všechny ty, kteří ji utlačovali. Sazeči se žárlivě pídili po obsahu sázených statí, železniční zřízenci se znepokojeně a bděle ohlíželi po vojenských vlacích, telegrafisté se znovu hroužili v obsahy telegramů, vojáci pohlíželi jeden na druhého při každém podezřelejším hnutí důstojníkově, dělníci vyhazovali z duny černosotěnského mistra a liberálního ředitele dávali pod dohled. Duma od prvních hodin revoluce a Zatímní vláda od prvních svých dnů se staly nádržemi, do nichž se stékaly žaloby stížnosti společenských špiček, jejich protesty proti "výstřelkům", jejich bolné postřehy a mračné předtuchy.
"Bez měšťáctva nemůžeme ovládnout státní ústrojí," rozjímal socialistický maloměšťák, ohlížeje se bázlivě po státních budovách, odkud prázdnými očními důlky zíral kostlivec starého státu. Východ nalezli v tom, že ústrojí, zbavenému hlavy revolucí, nasadili, jak dovedli, hlavu liberální. Noví ministři vstupovali do carských ministerstev a ovládnuvše soubor psacích strojů, telefonů, poslů, stenografistek a úředníků, přesvědčovali se den co den, že stroj pracuje naprázdno.
Kerenskij později vzpomínal, jak Zatímní vláda "vzala do svých rukou moc v třetí den všeruské anarchie, kdy na celém prostranství ruské země nejenže nebylo žádné moci, ale doslova tu nezůstalo ani jediného strážníka". O sovětech dělnických a vojenských zástupců, které vedly milionové masy, není ani zmínky: vždyť to je jenom živel anarchie. Opuštěnost země je vyjádřena tím, že zmizel strážník. V tomto vyznání víry nejlevějšího ministra je klíč k veškeré politice vlády.
Místa gubernátorů zaujali podle pokynu knížete Lvova předsedové gubernských zemských správ, kteří se jen málo odlišovali od svých předchůdců; nezřídka byli to statkáři, páni poddaných, kteří pokládali i gubernátory za jakobínce. V čelo krajů byli dáni předsedové krajských správ. Pod novým názvem komisařů poznávalo obyvatelstvo staré nepřátele. "Tíž staří popi, jenomže nabubřele přezvaní," jak kdysi řekl Milton o zbabělé reformaci presbyteriánů. Gubernští a krajští komisaři ovládli psací stroje, písařky a gubernské úředníky a okresní hejtmany, aby se přesvědčili, že ti jim žádné moci nezanechali. Život v guberniích a krajích se soustředil kolem sovětů. Dvojvládí se takto posunovalo shora dolů. Ale místní sovětští předáci, tíž eseři a menševici, byli prostší než ti horní a neodmítali vždy moci, jež se jim vnucovala vší situací. Proto činnost provinčních komisařů záležela hlavně v tom, že si stěžovali, že je jim zcela nemožné uplatňovat svou plnou moc.
Druhého dne po ustavení liberální vlády pocítilo měšťáctvo, že nenabylo moci, ale naopak, že ji ztratilo. Při vší fantastické libovůli rasputinské chásky před převratem byla její skutečná moc omezena. Vliv měšťáctva na státní věci byl ohromný. Sama účast Ruska ve válce byla větší měrou dílem měšťáctva než monarchie Ale hlavní věc záležela v tom, že carská moc ručila vlastníkům za jejich závody, půdu, banky, domy, noviny a proto byla v nejživotnější otázce mocí jejich. Únorový převrat situaci změnil dvěma protilehlými směry: slavnostně odevzdal měšťáctvu vnější přívlastky moci, ale zároveň mu odňal onen podíl na skutečném panství, jejž mělo před revolucí. Včerejší zaměstnanci zemského svazu, jehož správcem byl kníže Lvov, a vojensko-průmyslového výboru, jemuž velel Gučkov, stali se dnes pod názvy eserů a menševiků pány situace v zemi i na frontě, v městech i vesnicích, Lvova a Gučkova nazývali ministry a při tom jim ukládali podmínky, jako by je najímali do svých služeb.
Výkonný výbor, stvořiv měšťáckou vládu, nikterak se neodvažoval prohlásit podle příkladu Otce Stvořitele, že co stvořil, Jest dobré. Naopak, pospíšil si hned zvětšit vzdálenost mezi sebou a dílem rukou svých, prohlásiv, že jest ochoten podporovat novou moc jen potud, pokud bude věrně sloužiti demokratické revoluci. Zatímní vláda si znamenitě uvědomovala, že se bez podpory oficiální demokracie neudrží ani hodinu; zatím však jí byla podpora přislíbena jenom jako odměna za dobré chování, totiž za vykonání úkolů jí cizích, jejichž řešení sama demokracie sotva se byla vyhnula. Vláda nikdy nevěděla, v jakých mezích může uplatniti svou zpola podloudnickou moc. Ne vždy mohli jí to předem říci pohlaváři Výkonného výboru, neboť i jim bylo nesnadno předvídat, při jaké příležitosti se prorve, jako odraz nespokojenosti masy, nespokojenost v jejich vlastním středu. Měšťáctvo se tvářilo, jako by je socialisti podvedli. Kdežto socialisté se zase báli, že liberálové svými předčasnými nároky dav jenom popudí a situaci beztak už nesnadnou zhorší. "P o k u d - p o t u d" - tato dvojakost vtiskla svou pečeť celému předříjnovému období, stavši se právní formulí vnitřní lži, vetkané v zrůdný řád Únorové revoluce.
Výkonný výbor, aby působil na vládu, zvolil zvláštní komisi, kterou nazval zdvořile, ale směšně "kontaktní". Organisace revoluční moci byla takto oficiálně vybudována na zásadách vzájemného přemlouvání. Známý mystický spisovatel Merežkovskij nalezl pro tento řád precedenční případ jenom ve vetchém Starém zákoně: vladaři Izraele měli po svém boku proroky. Ale biblickým prorokům, stejně jako proroku posledního Romanova, dostávalo se alespoň vnuknutí přímo s nebes a carové se neodvážili odporovati: tím byla zajištěna jednota moci. Zcela jinak bylo s proroky sovětů: kázali jen z vnuknutí vlastní omezenosti. Liberální ministři však měli za to, že ze sovětu nemůže vzejít vůbec nic dobrého. Čchejdze, Skobelev, Suchanov a jiní chodili k vládě a mnohomluvně ji přesvědčovali, aby povolila; ministři se zdráhali, zástupci se vraceli do Výkonného výboru; naléhali naň autoritou vlády; znovu vstupovali do kontaktu s ministry a - začínali od začátku. Tento složitý mlýn mlel naprázdno.
V kontaktní komisi naříkali všichni. Zvláště Gučkov naříkal před demokraty na nepořádky v armádě, působené shovívavostí sovětu. Mnohdy ministr války "doslova… proléval slzy nebo si aspoň vroucně utíral oči šátkem". Měl za to, a nikoli bez důvodu, že osušovat slzy pomazaných jest přímým úkonem proroků.
9. března telegrafoval generál Alexějev, jenž byl v čele hlavního stanu, ministru války: "Německé jho jest nablízku, budeme-li jen přikyvovat sovětu." Gučkov mu odpovídal svrchovaně plačtivě: vláda, žel, nemá skutečné moci, v rukou sovětu jsou vojska, železnice, pošta, telegraf. "Lze přímo říci, že Zatímní vláda existuje jen potud, pokud toho dopouští sovět.
Týden míjel za týdnem a věci se nijak nelepšily. Když vláda počátkem dubna vysílala poslance dumy na frontu, vnukala jim, zuby skřípějíc, aby jenom neprozrazovali žádných rozporů se zástupci sovětu. Liberální poslanci po celou dobu cítili, jako by byli pod eskortou, ale uvědomovali si, že by se jinak ani přes své vznešené plné moci nejen nemohli postavit před vojáky, ale že by ani místa ve vagoně nenalezli. Tato prosaická podrobnost ze vzpomínek knížete Mansyreva doplňuje překrásně korespondenci Gučkovovu s hlavním stanem o podstatě únorové ústavy. Jeden reakční vtipálek ne neprávem vyjádřil stav věcí takto: "Stará moc sedí v Petropavlovské pevnosti a nová - v domácím vězení."
Ale což snad neměla Zatímní vláda jiné opory kromě dvojaké podpory sovětských špiček? Otázka oprávněná. Majetné třídy, spjaté svou minulostí s monarchií, si po převratu pospíšily seskupiti se kolem nové osy. Rada průmyslu a obchodu, representantka sjednoceného kapitálu celé země, se již 2. března "sklonila před velikým činem státní dumy" a dala se "k úplným službám" jejímu výboru. Zemstva a městské dumy se daly touž cestou. 10. března vyzývala už i Rada sjednocené šlechty, opory to trůnu, patheticky zbabělou řečí všechen ruský lid, aby se "semkl kolem Zatímní vlády jako jediné v Rusku nyní zákonné moci". Téměř zároveň s tím začaly instituce a listy majetných tříd odsuzovat dvojvládí, svalujíce nejprve opatrně, pak stále směleji, odpovědnost za nepořádky na sověty. Pány následovaly špičky zaměstnanců, různá sdružení liberálních povolání, státní úředníci. Z armády přicházely telegramy, adresy a resoluce, zhotovované ve štábech. Liberální tisk začal kampaň "za jedinou vládu"; kampaň v příštích měsících nabyla rázu bubnové palby na vůdce sovětu. Všechno dohromady vypadalo neobyčejně působivě. Mnoho úřadů, známých jmen, resoluci, statí, rozhodnost mluvy, všechno to mělo neomylný účinek na pohlaváry Výkonného výboru, přístupné "dojmům". A přec za touto výhrůžnou parádou majetných tříd nebylo vážné síly. A což síla vlastnictví? namítali bolševikům maloměšťáčtí socialisté. Vlastnictví je vztah mezi lidmi. Je to ohromná síla, pokud se obecně uznává a pokud se jeho uznávání udržuje soustavou násilí, zvaným právo a stát. Ale v tom právě byla také podstata situace, že starý stát se naráz zrušil a nad vším starým právem byl masami vztyčen otazník. Na závodech se dělníkům zdálo, že jsou stále většími pány, pán byl nežádaný host. Ještě nejistější to bylo se statkáři ve vesnicích, tváří v tvář zasmušilým, nenávistným mužíkům, daleko od výkonné moci, v jejíž trvání zprvu pro velkou vzdálenost věřili. Ale vlastníci, zbavení možnosti volně nakládat vlastnictvím, ba nemohouce ho ani chránit, přestávali být skutečnými vlastníky stávali se velmi přestrašenými šosáky, kteří nemohli své vládě poskytnout nižádné opory, neboť jí potřebovali nejvíce sami. Již velmi záhy začali proklínat vládu pro její slabost. Ale v podobě vlády proklínali jen vlastní osud.
Miljukov obeznámil své kolegy s tajnými smlouvami. Kerenskij to vyslechl jedním uchem a druhým vypustil. Zřejmě jenom jediný muž, a to vrchní prokurátor Nejsvětějšího synodu Lvov, premiérův jmenovec, ne však kníže, ale zato bohatý mnohým překvapením, které dovedl způsobit, se bouřlivě rozhořčil a dokonce nazval smlouvy "loupežnickými filutskými", čímž nepochybně vzbudil shovívavý úsměšek Miljukovův ("měšťák je hloupý") a prostý návrh na přechod k dennímu pořádku. Oficiální deklarace vlády slibovala svolati Ústavodárné shromáždění na brzkou dobu, která však úmyslně nebyla stanovena. O státní formě nebylo řeči: vláda ještě doufala, že vrátí ztracený ráj monarchii. Ale skutečné jádro deklarace záleželo v závazku, že se válka povede do vítězného konce a že budou "ujednání se spojenci uzavřena pevně plněna. Pokud šlo o nejhroznější problém národního bytí, revoluce jako by se byla udála jen proto, aby se mohlo prohlásit: všechno zůstane jak bylo. Poněvadž demokraté přisuzovali otázce, uzná-li novou moc Anglie, mystický význam - malý obchodník není ničím, pokud ho neuzná banka za schopna úvěru - polkl Výkonný výbor mlčky imperialistickou deklaraci ze dne 6. března. "Ani jediný oficiální orgán demokracie", soužil se po roce Suchanov, "… nereagoval veřejně na akt Zatímní vlády, jenž naši revoluci před tváří demokratické Evropy zneuctil při samém jejím zrodu."
8. března vydáno konečně z ministerské laboratoře nařízení o amnestii. Tou dobou již brány žalářů v cele zemi otevřel lid, političtí vyhnanci se vraceli v záplavě nadšení, táborů, vojenské hudby, řečí a květů. Nařízení vyznělo jako opozdilý ohlas kancelářských zdí. 12. března byl vyhlášen konec trestu smrti. Za čtyři měsíce byl trest obnoven pro vojáky. Kerenskij sliboval, že pozvedne soudní právo na nebývalou výši. V zápalu provedl skutečně návrh Výkonného výboru, podle něhož se zavádí jmenování zástupců dělníků a vojáků přísedícími smírčích soudů. To, byla jediná věc, v níž se projevil tep revoluce a jež proto vzbuzovala úžas u všech kleštěnců justice. Ale při tom také zůstalo. Advokát Demjanov, také-socialista, jenž za Kerenskěho zaujal významné místo v ministerstvu spravedlnosti, rozhodl, jak sám vypravuje, že bude dbát zásady, aby všichni staří činitelé byli ponecháni na svých místech: "Politika revoluční vlády nesmí nikoho bez potřeby dráždit." V podstatě to bylo pravidlo celé Zatímní vlády, jež se nejvíce obávala, aby nepodráždila někoho z vrstev vládnoucích tříd, ba ani carskou byrokracii. Nejen soudci, ale i carští státní zástupci zůstávali na svých místech. Ovšem, podrážditi se mohly masy. Ale to se už týkalo sovětů: masy nespadaly v oblast vládní pozornosti.
Cosi jako svěží proud vnesl sem jenom temperamentní vrchní prokurátor Lvov, o němž jsme se již zmínili a jenž mluvil oficiálně o "idiotech a ničemech", zasedajících v Nejsvětějším synodu. Ministři ne bez nepokoje poslouchali tyto šťavnaté charakteristiky, ale synod přece jen nepřestával být státní organisací, pravoslaví státním náboženstvím. Dokonce složení synodu se zachovalo: revoluce se nesmí s nikým znepřátelit.
Nepřestávali zasedat nebo alespoň brát platy členové Státní rady, věrní to sluhově dvou nebo tří císařů. Tato skutečnost nabyla téměř symbolického významu. V závodech a v kasárnách hlučně protestovali. Výkonný výbor byl vzrušen. Vláda se zabývala ve dvou zasedáních osudem a platy členů Státní rady a nemohla se na ničem usnésti. Ba, jakpak lze znepokojovat ctihodné muže, mezi nimiž jest k tomu ještě nemálo dobrých známých?
Rasputinští ministři seděli ještě v pevnosti, ale Zatímní vláda si už pospíšila stanoviti bývalým ministrům pense. Znělo to jako výsměch či jako hlas ze záhrobí. Ale vláda se nechtěla znepřáteliti se svými předchůdci, třebas byli vsazeni do žaláře.
Senátoři nepřestávali podřimovat ve svých vyšňořených stejnokrojích, a když Kerenským nově jmenovaný levý senátor Sokolov se osmělil objeviti se mezi nimi v prostém černém kabátě, byl prostě ze zasedání vykázán; carští senátoři se nebáli znepřátelit s Únorovou revolucí, když se přesvědčili, že její vláda je zbavena zubů.
Marx spatřoval kdysi příčinu porážky březnové revoluce v Německu tom, že "reformovala jen politické špičky, zatím co všechny vrstvy pod touto špičkou, starou byrokracii, starou armádu, staré, v službě absolutismu zrozené, vychované a zšedivělé soudce, ponechávala netknuty". Socialisté Kerenského typu hledali spásu v tom, v čem Marx viděl příčinu záhuby. Marxisté z menševiků byli s Kerenským, ne však s Marxem.
Jedinou oblastí, v níž vláda ukázala podnětnost i revoluční tempo, byl zákon o akciových společnostech; nařízení o reformě zákona bylo vyvdáno už 17. března. Nerovnosti národnostní a náboženské byly srovnány teprve tři dny poté. Ve vládě bylo nemálo osob, které za starého řádu trpěly snad jenom nedostatky zákona o akciových společnostech.
Dělníci se netrpělivě dožadovali osmi hodin práce denně. Vláda se tvářila, jako by byla na obě uši hluchá. Nyní je válka, všichni se musí obětovat pro vlast. A k tomu ještě je to věc sovětu: ať ten dělníky uklidní.
Ještě povážlivější to bylo s otázkou půdy. Tu bylo třeba udělat aspoň něco. Proroky ponoukaný ministr zemědělství Šingarev nařídil ustaviti pozemkové výbory, neustanoviv z opatrnosti jejich úkonů a úkolů. Rolníci si zamanuli, že výbory jim musí dat půdu. Statkáři měli za to, ze výbory musí chránit jejich majetku. Takto se kolem šíje únorového řádu zatahovala od samého počátku mužícká smyčka, nemilosrdnější než všecky jiné.
Ve shodě s oficiální doktrinou se všechny věci, pro něž se zrodila revoluce, odkládaly do svolání Ústavodárného shromáždění. Či mohli snad vůli lidu předbíhat vzorní konstituční demokraté, jimž, žel, se nepodařilo posadit na tuto vůli jako na koně Michajla Romanova? Zatím se příprava budoucího lidového zastupitelstva dála s takovou byrokratickou solidností a vypočítavou liknavostí, že se samo Ústavodárné shromáždění měnilo ve vidinu. Teprve 25. března, téměř měsíc po převratu - jeden měsíc revoluce! - se vláda usnesla ustaviti nabubřelé těleso, "Zvláštní radu", aby ta vypracovala volební zákon. Ale rada se nescházela. Ve svých veskrze nepravdivých Dějinách revoluce vykládá Miljukov zmateně, že pro různé průtahy "se práce Zvláštní rady za první vlády stejně nezačaly. Průtahy naležely k stanovám Zvláštní rady a k jejím povinnostem. Úkol záležel v tom, aby Ústavodárné shromáždění bylo odloženo na lepší časy do vítězství, do míru nebo ad calendas kornilovštiny.
Ruské měšťáctvo, které přišlo na svět příliš pozdě, nenávidělo revoluci na smrt. Ale jeho nenávist neměla síly. Bylo třeba vyčkávat a manévrovat. Měšťáctvo, nemohouc revoluci svrhnout a zadusit, spoléhalo, že ji umoří.