Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Co je permanentní revoluce?
Co nyní vyjadřuje heslo demokratické diktatury pro východ
Klesnuv až na Stalinovo chápání historických "stupňů" - evolučně-filistrové, nikoli však revolucionářské - nyní již i Radek snaží se prohlásiti za posvátné heslo demokratické diktatury proletariátu a sedláctva pro celý východ. Z "dělnické hypothesy" bolševismu, kterou Lenin přizpůsoboval průběhu vývoje určité země, pozměňoval, konkretisoval a v určité etapě odhodil, děla Radek nadhistorické schéma. Hle, co o této věci bez únavy opakuje ve své stati:
"Této teorie a z ní vyplývající taktiky lze použíti ve všech zemích s mladým kapitalistickým vývojem, v nichž buržoasie nevyřídila otázek, které ji odkázaly předchozí sociálně politické formace".
Zamyslete se nad touto formulí; vždyť to je slavnostní obhajoba Kameněvova stanoviska z roku 1917! Což pak "vyřídila" ruská buržoasie únorovým převratem otázky demokratické revoluce? Nikoli, zůstaly nevyřešené a mezi nimi otázka všech otázek: otázka agrární. Jak to, že Lenin nepochopil, že staré formule stále ještě lze "použiti?" Proč ji odstranil?
Radek již dříve nám na to odpověděl: proto, že již byla "uskutečněna". My jsme tuto odpověď prozkoumali. Ona naprosto neobstojí a dvojnásobně neobstojí v ústech Radka, který trvá na tom, že podstatou starého Leninova hesla nejsou formy vlád, nýbrž faktické odstranění nevolnictví součinností proletariátu se sedláky. Vždyť pravě toho kerenština nedala. Z toho vyplývá, že pro rozřešení nynější nejpálčivější otázky, otázky čínské, nejsou Radkovy výpravy do naší minulosti vůbec nic platný. Bylo třeba uvažovati nikoli o tom, co Trockij chápal a čeho nechápal v roce 1905, nýbrž o tom, co nepochopili Stalin, Molotov a zvláště Rykov a Kameněv v únoru-březnu 1917 (jaké stanovisko zaujímal v ony dny Radek, nevím). Neboť myslí-li se, že se demokratická diktatura "uskutečnila " v dvojvládí natolik, že je nutno změnit hlavní heslo, pak se musí nezbytně doznati, že v Čině se "demokratická diktatura" uskutečnila úplněji a dokonaleji kuomindanskym režimem, to jest vládou Čan-Kaj-Šiho a Van-Tin-Veje s Tan-pin-sjanovskym[a] přívěskem. Tím spíše tedy bylo povinností heslo v Číně vyměnit.
Vždyť ale "odkaz předešlých sociálně-politických formací" nebyl v Číně ještě vyřízen? Nebyl. Ale byl vyřízen u nás 4. dubna roku 1917, kdy Lenin vyhlásil válku celé horní vrstvě "starých bolševiků"? Radek si beznadějně odporuje, zaplétá se a hází sebou se strany na stranu. Všimněme si, kterak, rozhodně nikoli náhodou, používá složitého opisujícího výrazu o "odkazu formací", uváděje ho v různých místech v jiných variacích a zřejmě se vyhýbaje kratšímu výrazu: přežitky feudalismu či nevolnictví. Proč? Proto, že Radek ještě včera úplně odmítal tyto přežitky, již tím podrývaje všechnu půdu, na niž může spočívat heslo demokratické diktatury. Ve své zprávě v Komunistické Akademii Radek pravil:
"Zdroje čínské revoluce jsou stejně hluboké jako naši revoluce z roku 1905. Lze říci s plným přesvědčením, že svaz dělnické třídy se sedláctvem bude tam silnější, než byl u nás roku 1905, z té prosté příčiny, že se tam nebudou bít s dvěma třídami, nýbrž pouze s jednou třídou - buržoasií".
Ano, "z té prosté příčiny". Bije-li se však proletariát se sedláctvem pouze s jednou třídou, totiž buržoasii - nikoli tedy s přežitky feudalismu, ale s buržoasií tedy dovolte otázku, jak že se jmenuje taková revoluce? Snad ne demokratická? Všimněte si, že to Radek neříkal roku 1905, ba ani roku 1909, ale v březnu roku 1927. Jak se v tom všem vyznati? Zcela prostě. Také v březnu 1927 Radek sešel s pravé cesty, jenom že na druhou stranu. Svými thesemi o čínské otázce oposice z kořene opravila tehdejší Radkovu jednostrannost.
V uvedených však jeho slovech přece jen bylo jádro pravdy; stavu statkářského v Číně téměř není, majitelé pozemků jsou svázaní s kapitalisty mnohem těsněji, než v carském Rusku; zato ohromný význam má nacionálně-osvoboditelský úkol. V souvislosti s tím schopnost čínského rolnictva k samostatnému revolučně politickému boji o demokratické obnovení země nemůže býti rozhodně nikterak vetší, nežli ruského sedláctva. To bylo vlastně vyjádřeno tím, že ani před rokem 1925, ani za tři roky čínské revoluce nevyskytla se v Čině vůbec narodnická strana, která by si napsala agrární převrat na svůj prapor. To všechno, vzato v celku, dokazuje, že pro Čínu, která již má za sebou zkušenosti z roků 1925-1927, formule demokratické diktatury znamená reakční léčku ještě nebezpečnější, než jaká byla u nas po revoluci únorové.
Také druhá Radkova výprava do minulosti, a to ještě vzdálenější, obrací se proti němu stejně nemilosrdně. V tomto případě jde o heslo permanentní revoluce, které ohlásil Marx roku 1850.
"Marx - píše Radek - neměl hesla demokratické diktatury, kdežto Lenin z něho udělal v r. 1905 až 1917 stožár a toto heslo se dostalo do jeho koncepce revoluce ve všech(?!) zemích se začínajícím se(?) kapitalistickým rozvojem."
Opíraje se o několik Leninových řádek, Radek vysvětluje tuto rozdílnost stanovisek: hlavním úkolem německé revoluce bylo národní sjednocení. U nás to byl agrární převrat. Nebere-li se toto srovnání mechanicky, ale s jistou proporcí, tedy je do určité míry správné. Avšak co potom s Čínou? Dílčí význam nacionálního problému v Číně, jako polokoloniální země, je nezměrně větší, než dokonce byl v Německu v letech 1848-1850: neboť v Číně jde současně o sjednocení i o osvobození. Svou perspektivu permanentní revoluce formuloval Marx v době, kdy v Německu byly ještě všechny trůny, kdy nad půdou vládl stav junkerů, kdežto špičky buržoasie měly přístup jen do vládní předsíně. V Číně není již monarchie od roku 1911, není tam samostatné třídy statkářské, vládne tam nacionálně buržoasní Kuomindan, avšak nevolnictví sloučilo se chemicky, možno říci, s buržoasním vykořisťováním. Takto tedy Radkovo srovnání stanoviska Marxova s Leninovým zcela míří proti heslu o demokratické diktatuře v Číně.
Avšak také stanovisko Marxovo Radek posuzuje nevážně, náhodně, episodicky; omezuje se na oběžník z roku ?8??[?], v němž Marx ještě považuje sedláky za přirozeného spojence drobno - buržoasní městské demokracie - Marx tehdy očekával, že v Německu dojde k samostatné etapě demokratické revoluce, totiž, že se dočasně dostanou k vládě městští malo-buržoasní radikálové, opírající se o sedláctva. V tom, to tedy vězí! Vždyť ale k tomu vůbec nedošlo! A nikoli náhodou. Již v polovině minulého století projevila malo-buržoasní demokracie bezmocnost k provedení své samostatné revoluce. A Marx na toto poučení ukazoval. Dne 16. srpna ?8??[?] - šest roků po zmíněném oběžníku - psal Marx Engelsovi:
"Cela věc bude v Německu záviset na tom, bude-li lze podepřít proletářskou revoluci nějakým druhým vydáním selské války. Pak věc půjde znamenitě.
Tato významná slova, na něž Radek zcela zapomněl, jsou zajisté nejvzácnějším klíčem k říjnové revoluci a vůbec k celé nás zajímající otázce. Přeskakoval snad Marx agrární převrat? Nikoli, jak vidíme, nepřeskakoval. Považoval za nezbytnost, aby v nejbližší revoluci postupovali společně proletariát a sedláci? Ano, považoval. Připouštěl snad možnost vůdčí, či aspoň jen samostatné úlohy sedláků v revoluci? Nikoli, nepřipouštěl. Marx vycházel z toho, že sedláci, kterým se nepodařilo podepříti buržoasní demokracii v samostatné demokratické revoluci (z viny buržoasní demokracie, ale nikoli sedláctva), budou moci podepřít proletariát v proletářské revoluci. "Pak věc půjde znamenitě!" Radek jaksi nechce pozorovat, že totéž se udalo v Říjnu a že se to neudalo špatně.
Použijeme-li toho na Čínu, jsou vyplývající z toho vývody jasné. Není sporu o rozhodující úloze sedláků jako spojence, a také ne o ohromném významu agrárního převratu, nýbrž o tom, je-li v Číně možná samostatná agrárně-demokratická revoluce, nebo zda "nové vydání selské války" tam podepře proletářskou diktaturu. Pouze takto lze tu otázku klásti. Kdo ji klade jinak, ten se ničemu nenaučil, nic nepochopil, ten pouze uvádí na nesprávnou cestu a mate čínskou komunistickou stranu.
Aby si proletariát východních zemí mohl otevříti cestu k vítězství, musí býti především odstraněna, odhozena, rozdupána a koštětem vymetena pedantsky reakční stalinovsko-martynovská teorie "stadii" a "stupňů". Bolševismus vyrostl v boji s tímto vulgárním evolucionismem. Je nutno vyrovnati krok nikoli s apriorními maršrutami, nýbrž s reálným chodem třídního boje. Odhoďte stalinovsko-kuusinenovskou myšlenku: aby bylo určeno pořadí pro země s různou úrovní vývoje, při čemž by se zavčas opatřily lístky na různé revoluční porce. Nutno vyrovnati krok s reálným chodem třídního boje. Neocenitelným vůdcem zde jest. Lenin, třeba však jenom bráti Lenina celého.
Když Lenin roku 1919 v souvislosti s organisací Kominterny, shrnoval výsledky uplynulé periody a stále definitivněji je teoreticky formuloval, vykládal zkušenost s kerenštinou a Říjnem takto: v buržoasní společnosti s třídními rozpory již rozvinutými, může býti buďto diktatura buržoasní, otevřena nebo zastřená, nebo diktatura proletariátu. Nějakého přechodného režimu býti nemůže. Každá demokracie, každá "diktatura demokracie" (ironické uvozovky Leninovy), bude pouze zastřením panství buržoasie, jak ukázala zkušenost s nejzaostalejší evropskou zemi, s Ruskem v období jeho buržoasní revoluce, tudíž v údobí nejpříhodnějším pro "diktaturu demokracie". Z tohoto vývodu učinil Lenin základnu svých thesí o demokracii, které vznikly z úhrnné zkušenosti revolucí únorové a říjnové.
Radek, jako mnozí jiní, odděluje mechanicky otázku demokracie vůbec od otázky demokratické diktatury. "Demokratická diktatura" může byt pouze zamaskováním panství buržoasie v době revoluce. O tom poučuje stejně pokus s našim "dvojvládím" (1917), jako pokus s čínským Kuomindanem.
Bezradnost epigonů nejzřetelněji se projevuje tím, že se i nyní snaží uvádět v protiklad demokratické diktatuře jak diktaturu buržoasie, tak i diktaturu proletariátu. To však přece znamená, že demokratická diktatura musí míti přechodný, totiž drobno-buržoasní obsah. Proletariát nemá v ní co dělat, poněvadž v přírodě se nevyskytuje arithmetický střed různých třídních linií. Není-li to diktatura buržoasie a také nikoli diktatura proletariátu, znamená to, že směrodatnou a rozhodujíci úlohu musí hrát drobná buržoasie. To však nas přivádí zpět k té otázce, kterou prakticky zodpověděly tři ruské a dvě čínské revoluce: je-li totiž drobná buržoasie schopna za podmínek světového panství imperialismu hráti vůdčí revoluční úlohu v kapitalistických zemích, třebas by tyto země byly zaostale a třebas by na ně ještě čekalo provedení jejich demokratických úkolů?
Že byly epochy, kdy spodiny drobné buržoasie si zřizovaly svou revoluční diktaturu, to víme. To však byly epochy, kdy tehdejší proletariát či předchůdce proletariátu se ještě neodděloval od drobné buržoasie, nýbrž naopak, ve své nerozvité podobě tvořil její hlavní bojovné jádro. Teď však je tomu naprosto jinak. Nemůže býti ani řeči o tom, že by drobná buržoasie byla schopna zaujmouti vůdcovství v životě současné, třebas i zaostalé buržoasní společnosti, když se již byl proletariát oddělil od drobné buržoasie a nepřátelsky stojí proti velké buržoasii v důsledku kapitalistického vývoje, kterým je drobná buržoasie odsouzena k nicotnosti a jímž bylo rolnictvo postaveno před nutnost politické volby mezi buržoasii a proletariátem. Pokaždé, když si sedláci vyberou podle zevnějšku stranu drobné buržoasie, podpírají fakticky svými zády finanční kapitál. Mohly-li být různé názory na otázku stupně samostatnosti (pouze stupně!) sedláků a drobné buržoasie v demokratické revoluci za doby první ruské revoluce, nebo v období mezi dvěma revolucemi, tedy celým vývojem událostí posledních dvanácti let bylo o této otázce rozhodnuto a to definitivně.
Po Říjnu byla tato otázka prakticky opětně položena v mnohých zemích, ve všemožných podobách a kombinacích, a všude byla rozhodnuta stejně. Zásadní význam má po zkušenosti s kerenštinou, jak již bylo řečeno, zkušenost s Kuomindanem. Nemenší význam má však zkušenost s fašismem v Itálii, kde drobná buržoasie vyrvala se zbraní v rukou vládu starým buržoasním stranám, aby ji prostřednictvím svých vůdců ihned odevzdala finanční oligarchii. Stejná otázka vyvstala v Polsku, kde pilsudština směřovala přímo proti reakční buržoasně-statkářské vládě, představujíc naděje drobno-buržoasních mas a dokonce i širokých kruhů proletariátu. Nestalo se náhodou, že starý polský sociální demokrat Warski, z obavy, že by snad mohl "nedocenit sedláky", ztotožnil převrat Pilsudského s "demokratickou diktaturou dělníků a sedláků". Trvalo by příliš dlouho, kdybychom zde měli analysovati bulharskou zkušenost, totiž nestydatě zmatenou politiku Kolarovů a Kabakčievů vůči straně Stambolijského, hanebný pokus s farmářsko-dělnickou stranou ve Spojených Státech, román Zinověvův s Řadičem, zkušenost komunistické strany Rumunska a j. a j. do nekonečna. Hlavní prvky těchto některých faktů jsem proanalysoval ve své "Kritice programu Kominterny". Hlavni vývody této práce úplně potvrzují a upevňují zkušenosti Října. Drobná buržoasie, včetně sedláků, je neschopna vésti současnou, dokonce i opozdilou buržoasní společnost, ani v období revoluce, ani v období reakce. Sedláci mohou podporovat diktaturu buržoasie, nebo podepřít diktaturu proletariátu. Přechodné útvary jsou zastřením diktatury buržoasie, buď již se zapotacevší, nebo ještě se pevně nepostavivší na nohy po otřesech (kerenština, fašismus, pilsudština).
Rolnictvo může jíti buď za buržoasií nebo za proletariátem. Snaží-li se proletariát za každou cenu jíti za sedláky, kteří ještě nejdou s ním, pak se proletariát skutečně stane přívěškem finančního kapitálu; dělnici, souhlasivší s obranou státu v roce 1917 v Rusku, dělnici kuomindanci, mezi nimi i komunisté v Číně, dělníci pepesovci,[b] částečně i komunisté v roce 1926 v Polsku, atd. Kdo to nepromyslil do konce, kdo to nepochopil podle živých sledů událostí, ten nechť se raději nemíchá do revoluční politiky.
Základní vývod, ktery Lenin učinil ze zkušeností Února a Října, ve formě nejdefinitivnější a nejsynthetičtější, úplně odmítá myšlenku "demokratické diktatury". Pohleďte, co Lenin napsal nejednou ani dvakrát, počínaje rokem 1918:
"Cela politická ekonomie, naučil-li se z ní někdo něčemu, celá historie politického vývoje průběhem XIX. století nás učí, že sedlák jde buď za dělníkem, nebo za buržoou. Nevíte-li proč, tedy bych takovým občanům řekl… zamyslete se nad vývojem kterékoli velké revoluce XVIII. a XIX. století, nad politickou historii kterékoli země v devatenáctém století. Ta vám řekne, proč. Ekonomika kapitalistické společnosti je taková, že vládnoucí silou může býti buď kapitál nebo jej svrhující proletariát. Jiných sil v ekonomice této společnosti není". (XVI. sv., str. 217.)
Zde se nemluví o současné Anglii nebo současném Německu. Na základě zkušeností z velkých revolucí 18. a 19. století, tedy buržoasních revolucí v zaostalých zemích, přichází Lenin k vývodu, že jest možná buď diktatura buržoasie, nebo diktatura proletariátu. Žádné "demokratické", totiž přechodné diktatury nemůže býti.
* * * Svou teoretickou a historickou výpravu shrnuje Radek, jak jsme viděli, do značně hubeného aforismu: je třeba rozlišovat buržoasní revoluci od socialistické. Když Radek sestoupil na tento "stupeň", přímo podává prst Kuusinenovi, který, vycházeje ze svého jediného zdroje, to jest "zdravého smyslu", považuje za nepravděpodobné, že by, jak v pokročilých tak i v zaostalých zemích, bylo možno hlásat heslo diktatury proletariátu. S upřímností nic nechápajícího člověka Kuusinen obviňuje Trockého, který prý se roku 1905 ničemu nenaučil. Ale Radek jda ve stopách Kuusinenovych, ironizuje: pro Trockého prý
"svéráznost čínské a indické revoluce spočívá právě v tom, že se ničím neliší od revolucí západoevropských a proto musí již její prvé (?!) kroky vésti k diktatuře proletariátu".
Radek zapomíná na maličkost: diktatura proletariátu se neuskutečnila v západoevropských zemích, nýbrž pravě v zaostalé zemi východoevropské. Zavinil snad Trockij, že historicky proces zaspal "svéráznost" Ruska? Radek zapomíná dále, že ve všech kapitalistických zemích, při nejrůznějších jejich úrovních, sociálních strukturách, tradicích a pod., tudíž při vší jejich "svéráznosti", přece jen vládne buržoasie, čili přesněji, finanční kapitál. Vyplývá tudíž, jak zřejmo, nedostatek hodnocení svérázností z historického vývoje, nikterak však z Trockého.
Čím se tedy liší pokročile země od zaostalých? Rozdíl je velký, ale je to vždy rozdíl v mezích panství kapitalismu. Formy a metody panství buržoasie jsou v různých zemích neobyčejně různé. Na jednom pólu má její panství otevřený a absolutní ráz: Spojené státy. Na druhem pólu přizpůsobuje se finanční kapitál k přežilým zřízením asijského středověku, podřizuje si je a vnucuje jim své metody: Indie. Avšak tam i zde vládne buržoasie. Z toho plyne, že také diktatura proletariátu bude mít v různých kapitalistických zemích naprosto rozdílný ráz, ve smyslu sociální základny, politických forem, bezprostředních úkolů a tempa práce. Avšak k vítězství nad blokem imperialistů, feudálů a nacionálních buržoů může přivésti lidové masy pouze revoluční hegemonie proletariátu, která se po dobytí vlády přemění v diktaturu proletariátu.
Radek mysli, že rozdělením lidstva na dvě skupiny: jednu "zralou" pro socialistickou diktaturu, kdežto druhou pouze pro diktaturu demokratickou, v protiklad mně již činí zadost "svéráznosti" jednotlivých zemi. Ve skutečnosti však dává do oběhu neživotnou šablonu, která jest způsobilá jenom k tomu, aby odvedla komunisty od skutečného studia svéráznosti každé země. A přece správná soustava požadavků a činů, nadějný program boje o vliv na dělnické a selské masy, může býti vyvozen pouze z podrobného prostudování skutečné svéráznosti určité země, totiž živé spleti různých stupňů a stadii historického vývoje každé země. Země, která neprovedla nebo nedokončila své demokratické revoluce, představuje největší a nejvýznamnější zvláštnosti, které také musí byt vzaty za podklad programu proletářského předvoje. Jen na podkladě takového nacionálního programu může komunistická strana rozvinouti opravdový a úspěšný boj o většinu dělnické třidy a vůbec pracujících, s buržoasií a její demokratickou agenturou.
Možnost úspěchu v tomto boji určuje přirozeně ve značné míře úloha proletariátu v hospodářství země, tudíž úroveň jejího kapitalistického vývoje. To však rozhodně není jediné kritérium. Nemenši význam má otázka, vyskytuje-li se v zemi tak široký a žhavý "národní" problém, na jehož rozřešení má zájem většina národa a k jehož rozřešení jsou nutná ta nejsmělejší revoluční opatřeni. Toho rázu jsou problémy agrární a nacionální v různé své spojitosti. Při ostrotě agrární otázky a za nesnesitelnosti národního útisku v koloniálních zemích, může mladý a poměrně nepočetný proletariát na podkladě nacionálně - demokratické revoluce dospěti k moci dříve, než proletariát pokročile země na čistě socialistickém podkladě. Zdálo by se, že po Říjnu netřeba toho dokazovat. Avšak za léta ideové reakce a epigonského teoretického rozvratu základní představy o revoluci tak zkysaly, zatuchly a prosákly Kuusinenovym duchem, že pokaždé nutno začínati od začátku.
Znamená snad to, co zde bylo řečeno, že nyní již všechny země světa tak či jinak dozrály k socialistické revoluci? Nikoli, to jest nesprávné kladení otázky, neživotné, scholastické, stalinovsko-bucharinovské. Světové hospodářství jako celek nesporně pro socialismus dozrálo. To však neznamená, že dozrála každá jednotlivá země. Co potom s diktaturou proletariátu v jednotlivých zaostalých zemích: v Číně, v Indii a ostatních? Na to odpovídáme: historie se nedělá na objednávku. Země může "dozráti" k diktatuře proletariátu přes to, že nikterak nedozrála nejen ani k samostatnému vybudování socialismu, ale také ani k širokým socialistickým opatřením. Netřeba vycházet z předurčené harmonie společenského vývoje. Ještě je živý zákon nerovnoměrného vývoje, přes něžná teoretická objetí Stalinova. Tento zákon neprojevuje svou silu pouze vztahy země k zemi, ale i vzájemnými vztahy různých pochodů uvnitř téže země. Vyrovnání nerovnoměrných hospodářských a politických pochodů lze dosáhnouti pouze v měřítku světovém. To pak znamená, že otázku diktatury proletariátu v Číně nemožno zkoumati pouze jen v rámci čínského hospodářství a pouhé čínské politiky. Zde pravě přicházíme těsně k dvěma vzájemně se vylučujícím hlediskům: k mezinárodněrevoluční teorii permanentní revoluce a k nacionalněreformistické teorii socialismu v osamocené zemi. Nejenom zaostalá Čína, ale vůbec žádná země světa nemohla by vybudovat socialismus ve svém nacionálním rámci: neobyčejně vyvinuté výrobní síly, přerostší nacionální hranice, brání tomu stejně, jako nedostatečně vyvinuté síly pro nacionalisaci. Diktatura proletariátu v Anglii na příklad, narazila by na nesrovnalosti a potíže, jichž ráz by byl sice jiný, které by však možná nebyly menší než ty, na které by narazila diktatura proletariátu v Číně. Překonání nesrovnalostí v obou těchto případech je myslitelno jenom pomocí mezinárodní revoluce. Taková formulace odstraňuje i samu otázku, zda Čína "dozrála", či "nedozrála" k socialistickému přetvoření. Při tom zůstane nesporné, že zaostalost Číny neobyčejně ztíží úkoly proletářské diktatury. Opakujeme však: historie se nedělá na objednávku a čínsky proletariát si nemohl vybírati.
Znamená to tedy snad, že každá, dokonce i zaostalá koloniální země již dozrála, ne-li k socialismu, tedy k diktatuře proletariátu? Nikoli, neznamená. Co potom s demokratickou revoluci vůbec a v koloniích zvláště? Kde jest psáno, odpovídám otázkou na otázku, že každá koloniální země dozrála k neprodlenému a úplnému provedení svých nacionálně-demokratických úkolů? Otázku třeba obrátiti. V podmínkách imperialistické epochy může nacionalně-demokratická revoluce dospěti k vítězství jenom v tom případě, dozrály-li sociální a politické poměry určité země k tomu, aby přivedly k vládě proletariát jako vůdce lidových mas. A není-li tomu ještě tak? Pak boj za národní osvobozeni vyzní velmi polovičatými výsledky, vesměs směřujícími proti pracujícím masám. V roce 1905 proletariát v Rusku nedovedl ještě sjednotiti kolem sebe selské masy a dobýti moci. Proto se tehdy vlastně revoluce zastavila v polovici cesty a potom klesala stále níž a níže. V Číně, kde nehledě na výlučně příznivé okolnosti, zabránilo boji proletariátu o moc vedení Komunistické Internacionály, nacionální otázky byly uboze, netrvale a nedostatečně rozřešeny v režimu Kuomindanu.
Nelze předpovědět, kdy a za jakých podmínek ta či ona koloniální země dozraje ke skutečně revolučnímu rozřešení agrární a nacionální otázky. Nyní však již můžeme zajisté naprosto určitě říci, že ke skutečné, národní, to jest dělnicko-selské demokracii nejen Čína, ale také Indie mohou dospěti pouze prostřednictvím diktatury proletariátu. Na cestě k tomu může se objeviti ještě mnoho různých etap, stupňů a stadií. Pod tlakem lidových mas bude buržoasie ještě dělati kroky do leva, aby se pak tím nemilosrdněji vrhla na lid. Jsou možný a pravděpodobný periody dvojvládí. Čeho však nebude a čeho nemůže být, je vpravdě demokratická diktatura, která by současně nebyla diktaturou proletariátu. "Samostatná " demokratická diktatura může míti pouze kuomindansky ráz, to znamená, že je zcela namířena proti dělníkům a sedlákům. My to musíme zavčas pochopiti a poučiti o tom masy, nezastírajíce třídní reality abstraktní formulí.
Stalin s Bucharinem hlásali, že v Číně, pod tíhou imperialistického útisku, může nacionální revoluci provést buržoasie. Zkusili to. A výsledek? Přivedli proletariát pod nůž. Potom řekli: teď přijde na řadu demokratická diktatura. Drobno-buržoasní diktatura se projevila pouhým zamaskováním diktatury kapitálu. Náhodou? Nikoli: "sedlák jde buď za dělníkem, nebo za buržoou". V jednom případě dojde k diktatuře buržoasie, v druhem k diktatuře proletariátu. Zdá se, že čínská otázka je dostatečně jasná i při pouhém povrchním poznaní. Nikoli - namítali nám - to byl prostě nezdařeny pokus, my všechno začneme znova a tentokrát vytvoříme "skutečnou" demokratickou diktaturu. Jakými cestami? Na sociálním podkladě součinnosti proletariátu a sedláctva, předvádí nám Radek nejnovější objev. - Dovolte však, Kuomindan byl přece vytvořen na tomtéž podkladě: dělníci a sedláci "spolupracovali", vytahujíce pro buržoasii z ohně kaštany. Raději nám odpovězte, jaký bude politicky mechanismus této spolupráce? Čím nahradíte Kuomindan? Které strany povládnou? Vyjmenujte je třebas jenom přibližně, třebas je pouze popište!
Na to Radek odpovídá (v roce 1928!), že pouze naprosto nenapravitelní lidé, neschopni pochopiti složitost marxismu, mohou se zajímati o podřadnou technickou otázku, která třída je koněm a která jezdcem. Bolševik prý se má "odpoutati" od politické nástavby, aby se mohl postaviti na třídní základnu. - Ach ne, páni, to už ráčíte jen žertovat! Dosti už toho odpoutavání. Až nad hlavu! Odpoutali jste se v Číně od otázky týkající se stranického vyjádření třídní spolupráce, připoutali jste proletariát ke Kuomindanu, vás samy Kuomindan upoutal tak, že jste byli jako smyslů zbaveni a vztekle jste vystupovali proti vystoupení z Kuomindanu, vzdalovali jste se bojovných politických otázek opakováním abstraktní formule a když buržoasie docela konkrétně rozbila proletariátu lebku, tedy se nám nabízí: pojďte, zkusíme to ještě jednou! A pro začátek opětně "abstrahujeme" od otázky týkající se stran a revoluční moci. To jsou však příliš špatné žerty! Nedovolíme, abychom byli vlečeni zpět!
Celá tato ekvilibristika provádí se, jak jsme slyšeli, v zájmu svazu dělníků a sedláků. Radek varuje oposici před nedoceňováním sedláků a připomíná boj Leninův s menševiky. Když člověk vidí, co se provozuje s citáty z Lenina, pociťuje hlubokou hanbu nad úpadkem lidského myšlení. Ano, Lenin nejednou pravil, že pro menševiky je příznačné to, že odmítají revoluční poslání sedláků. A to bylo správné! Avšak kromě těchto citátů byl ještě na světě rok 1917, při čemž po osm měsíců, které odděluji únorovou revoluci od říjnové, uplatňoval se nerozlučný blok menševiků s esery. Ale v té době eseři představovali značnou většinu rolnictva, probuzeného revolucí. Menševici nazývali se spolu s esery revoluční demokracií a stavěli nám před zrak to, že pravě oni se opírají o svaz dělníků a sedláků (vojáků). Takto, jakoby si byli menševici po únorové revoluci vyvlastnili bolševickou formuli o svazu dělníků a sedláků. Bolševiky obviňovali ze snahy po odtržení proletářského předvoje od sedláků, aby tím zničili revoluci. Jinými slovy, menševici obviňovali Lenina, že nedbá o sedláky, či že jich při nejmenším nedoceňuje. Kritika Kameněvova, Zinověvova a ostatních namířena proti Leninovi, byla jen pouhým ohlasem kritiky menševické. A nynější kritika Radkova jest pouhý ohlas kritiky Kameněvovy.
Politika epigonů v Čině a také politika Radkova, je pokračování a rozvinutí menševické maškarády z roku 1917. Účastenství komunistické strany v Kuomindanu bylo obhajováno nejen Stalinem, ale i Radkem, ktery též stále poukazoval na nezbytnost svazu dělníků a sedláků. Když se pak "nenadále" ukázalo, že Kuomindan jest buržoasní strana, pokus byl opakován s "levým" Kuomindanem. Výsledek byl stejný. Tu nad touto smutnou skutečnosti, nedopřávající velkých naději, byla zvednuta abstrakce demokratické diktatury, jako protiváhy diktatury proletariátu. Je to opět opakování toho, co již bylo odbyto. Stokrát jsme slyšeli od Ceretelliho, Dana aj. v roce 1917: "U nás jest diktatura revoluční demokracie, kdežto vy vedete k diktatuře proletariátu, tedy k záhubě". Lidé mají opravdu krátkou paměť. "Revolučně-demokratická diktatura" Stalina-Radka naprosto ničím se neliší od "diktatury revoluční demokracie" Ceretelliho-Dana. A zatím tato formule nevyskytuje se pouze ve všech resolucích Kominterny, ale stala se dokonce součástí jejího programu. Sotva bylo by lze vymysliti pestřejší maškarády a současně krutější msty menševismu za hanobení, kterým jej zasypával v roce 1917 bolševismus.
Revolucionáři východu mohou se přece dožadovati na otázku o rázu "demokratické diktatury" konkrétní odpovědi, nikoli však na podkladě starých apriorních citátů, nýbrž na podkladě faktů a politických zkušenosti. Na otázku, co to je "demokratická diktatura" Stalin nejednou odpovídal vpravdě klasicky: Pro východ je to přibližně totéž, "co si Lenin představoval o revoluci roku 1905". Tato formule se stala v jistém smyslu oficiální. Lze ji nalézti v knihách a resolucích, věnovaných Číně, Indii, nebo Polynesii. Revolucionářům poukazují na "představy" Leninovy, o budoucích událostech, které se již dávno staly událostmi minulými, při čemž jsou hypothetické "představy" Leninovy vykládány převráceně, nikoli tak, jak je sám Lenin vykládal po událostech.
- Nuže, dobrá - praví svěsiv hlavu komunista východu - vynasnažíme se představiti si to přesně tak, jak si to podle vašich slov představoval Lenin před revoluci. Řekněte nám však, jak toto heslo vypadá ve skutečnosti? Jak se uskutečnilo u vás?
- U nas se uskutečnilo v podobě kerenštiny v období dvojvládí.
- Můžeme tedy říci našim dělníkům, že se u nas uskuteční heslo demokratické diktatury v podobě naši národní kerenštiny?
- Jak, co to povídáte? V žádném případě! Ani jediný dělník takového hesla neuzná! Kerenština jest posluhování buržoasii a zrada pracujících.
- Co tedy máme přece jen říci? - táže se sklesle komunista východu.
- Musíte říci - netrpělivě mu odpovídá Kuusinen, ktery má službu, - že demokratická diktatura jest totéž, co si Lenin představoval o příští demokratické revoluci.
Není-li komunista východu zbaven smyslů, tedy se pokusí říci:
- Ale vždyť Lenin v roce 1918 vyložil, že demokratická diktatura se v pravém slova smyslu uskutečnila pouze v říjnovém převratu, který zavedl diktaturu proletariátu. Nebylo by správnější, kdybychom pravě podle této perspektivy usměrnili stranu na dělnickou třidu?
- V žádném případě. To vám nesmí ani napadnout. To jest per-r-r-manentní r-r-r-revoluce! To jest tr-r-rrockismus!
Po tomto strašném zakřiknutí komunista východu bude bledší, než sníh na nejvyšších vrcholcích himalájských a zanechá dalších otázek. Ať se děje cokoli!
A výsledek? Ten známe dobře: buď opovržlivé plazení před Čan-Kaj-Šiem, nebo hrdinské avantury.
__________________________________
Poznámky:
a Čan-Kaj-Ši vůdce pravého Kuomindanu. Van-Tin-Vej vůdce levého Kuomindanu. Tan-Pin-Sjan komunisticky ministr, provádějící v Číně politiku Stalinovu a Bucharinovu.
b P. P. S. = polska partya socialisticka (Daszyňski a spol.).