Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Co je permanentní revoluce?
Uskutečnila se někdy u nás "demokratická diktatura"
a kdy zejména?Radek, odvolávaje se na Lenina, tvrdí, že demokratická diktatura se uskutečnila v dvojvládí. Ano, souhlasím, že Lenin někdy, a při tom podmínečně, zodpovídal otázku takto. - Jak to "někdy"? rozčiluje se Radek a obviňuje mne, že sahám na jednu z hlavních Leninových myšlenek. Avšak Radek se zlobí pouze proto, že nemá pravdy. V "Úkolech Října", které Radek se čtyřletým zpožděním také podrobuje kritice, vyložil jsem takto Leninova slova o "uskutečnění" demokratické diktatury:
"Demokratická dělnicko-selská koalice mohla se rýsovati jen jako nezralá forma, která nedosáhla skutečné vlády - jako tendence, nikoli však jako fakt". (III. sv., č. I., str. XXL)
O tomto výkladu Radek píše: "Toto podání obsahu jedné z teoreticky nejpozoruhodnějších kapitol Leninovy práce není k ničemu". Po těchto slovech následuje patetické dovolávání se bolševických tradici a posléze závěrečný akord: "Tyto otázky jsou příliš vážné, než aby mohly být zodpověděny odvoláním se na to, že Lenin "někdy pravil".
Radek tím vším chce vytvořit představu o tom, že nevěnuji dostatečné pozornosti "jedné z nejpozoruhodnějších " Leninových myšlenek. Avšak Radek zbytečně na to plýtvá rozhorlením a pathosem. Trocha pochopení bylo by zajisté příhodnější. Můj vyklad v "Úkolech října", ačkoli je neobyčejně stručný, nezakládá se na náhlém výpadu s citáty převzatými z druhých rukou, nýbrž na skutečném zpracování Leninově. Vyjadřuje pravou podstatu Leninovy myšlenky v této otázce, zatím co mnohomluvný výklad Radkův přes hojnost citátů nenechává na Leninově myšlence jediného zdravého místa.
Proč jsem použil vymezujícího slova "někdy"? Proto, že tomu tak ve skutečnosti bylo. Výklady o tom, že se demokratická diktatura "uskutečnila" v dvojvládí ("v určité formě" a "do určitého stupně"), Lenin dělal pouze v době mezi dubnem a říjnem roku 1917, to jest do doby, kdy došlo k opravdovému uskutečnění demokratické revoluce. Toho Radek nepostřehl, nepochopil, neocenil.
V boji s nynějšími epigony Lenin s krajní výhradou mluvil o "uskutečnění" demokratické diktatury, nikoli jako o historické charakteristice období dvojvládí - v té formě by to bylo prostě nesmyslné - nýbrž jako o argumentu proti těm, kteří čekali na druhé zlepšené vydání samostatné demokratické diktatury. Leninova slova měla pouze ten smysl, že kromě ubohého zmetka dvojvládí není a nebude vůbec jiné demokratické diktatury, a že proto je třeba "přezbrojit", to jest změnit heslo. Tvrdit tedy, že koalice eserů a menševiků s buržoasii, nedavší sedlákům země a drtící bolševiky, jest již "uskutečněním" bolševického hesla, značí buď vědomé vydávání bílého za černé, nebo úplné ztrácení hlavy.
Na adresu menševiků bylo by lze uplatniti důvod, který je do určité míry analogický s Leninovým důvodem proti Kameněvovi: vy čekáte na "pokrokové" poslání buržoasie v revoluci? Toto poslání se již uskutečnilo; politická úloha Rodzjanka, Gučkova a Miljukova je totiž maximum, které mohla dáti liberální buržoasie, jako kerenština je to maximum demokratické revoluce, které se mohlo uskutečniti jako samostatná etapa.
Nesporné anatomické příznaky - rudimenty - dokazují, že naši předkové měli ocas. Těchto příznaků je dosti, aby byla prokázána vývojová jednotnost živočišstva. Máme-li však mluvit otevřeně, tedy člověk přece jen nemá ocasu. Lenin poukazoval Kameněvovi za režimu dvojvládí na rudimenty demokratické diktatury a varoval, že z těchto rudimentů nelze očekávati vznik nějakého nového orgánu. Avšak samostatné demokratické diktatury u nás přes to nebylo, ačkoli jsme demokratickou revoluci u nás provedli hlouběji, rozhodněji, čistěji, než kdekoli a kdykoli jinde.
Radek by se měl zamyslit nad tím, že, kdyby se demokratická diktatura opravdu byla uskutečnila v únoru až dubnu, byl by to byl poznal zajisté i Molotov. Pro stranu a třidu byla demokratická diktatura režimem, který nemilosrdně zničí starý státní aparát monarchie a definitivně odstraní statkářské vlastnictví půdy. Avšak o tom přece nebylo za kerenštiny ani zmínky. Bolševické straně šlo o faktické uskutečnění revolučních úkolů - nikoli o to, aby se objevily určité sociologické a historické "rudimenty". Lenin velkolepě určil tyto nerozvivší se příznaky, aby se tím jeho oponenti teoreticky vzpamatovali. Avšak víc v tom nebylo. Radek se tedy snaží nás opravdu přesvědčit, že v období dvojvládí, tj. bezvládí, existovala "diktatura", a že se uskutečňovala demokratická revoluce. Avšak to byla, prosím, taková demokratická revoluce, že bylo potřebí celého Leninova genia, aby ji poznal. A to právě znamená, že se neuskutečnila. Skutečná demokratická revoluce jest taková věc, kterou bez potíží pozná každý negramotný ruský nebo čínský sedlák. Avšak větší potíže již působí morfologické příznaky. Nehledě například na ruské poučení s Kameněvem, nijak se nepodaří dosáhnouti toho, aby Radek posléze postřehl, že v Číně se také "uskutečňovala demokratická diktatura" v leninovském smyslu (prostřednictvím Kuomindanu) - dokonaleji, definitivněji, než u nás prostřednictvím dvojvládí, a že jenom ubozí prosťáčci mohou čekati na druhé, zlepšené vydání "demokracie" v Číně.
Kdyby se byla u nás uskutečnila demokratická diktatura pouze v podobě kerenštiny, která sloužila jen za poslíčka Lloyd Georgovi a Clemenceauovi, muselo by se říci, že historie si ztropila nejkrutější výsměch nad strategickým heslem bolševismu. Na štěstí tomu tak nebylo. Bolševické heslo se opravdu uskutečnilo - nikoli jako morfologická narážka, ale jako nejvelkolepější historická reálnost. Jenom že se neuskutečnilo před říjnem, nýbrž až po říjnu. Podle vyjádření Marxova podepřela selská válka diktaturu proletariátu. Součinnost dvou tříd uskutečnila se prostřednictvím Října v obrovském měřítku. Tehdy každý zaostalý mužik pochopil a pocítil, dokonce i bez Leninových komentářů, že se bolševické heslo vtělilo v život. A sám Lenin ocenil právě tuto, říjnovou revoluci - její první etapu - jako pravé uskutečněni demokratické revoluce a tím také, jako pravé, byť by i pozměněné vtělení strategického hesla bolševiků. Dlužno bráti celého Lenina. A především Lenina po Říjnu, kdy přehlížel a oceňoval události s vyšší hory. A na konec, dlužno bráti Lenina leninovsky a nikoli epigonsky.
Otázku o třídním rázu revoluce a o jejím "přecházení " Lenin (po Říjnu) podrobuje rozboru ve své knížce proti Kautskému. Zde jedno z těch míst, nad nimiž by se měl Radek zamyslit:
"Ano, naše revoluce (říjnová, L. T.) je buržoasní, pokud postupujeme společně se sedláky jako celkem. To jsme nad slunce jasněji poznali, sto a tisíckrát od roku 1905 říkali, že tohoto nezbytného stupně historického vývoje nelze ani přeskočiti, ani dekrety zrušiti."
A dále:
"Stalo se právě tak, jak jsme pravili. Vývoj revoluce potvrdil správnost našeho úsudku. Nejprve se "vším" rolnictvem proti monarchii, proti statkářům, proti středověku (a potud zůstane revoluce buržoasní, buržoasně-demokratickou). Potom s nejchudšími sedláky, s poloproletariátem, se všemi vykořisťovanými - proti kapitalismu, tedy také proti vesnickým boháčům, spekulantům - a potud se revoluce stává socialistickou". (XV. sv., str. 508.)
Hle, jak Lenin mluvil nikoli "někdy", ale vždycky, či lépe správněji navždycky, podávaje definitivní, zevšeobecnělé, vyvrcholené ocenění vývoje revoluce včetně Října. "Stalo se to právě tak, jak jsme pravili!" Buržoasně-demokratická revoluce se uskutečnila v podobě koalice dělníků a sedláků. Snad v kerenštině? Nikoli, ale v I. období po Říjnu. Jest to správně? Ano, správně. Avšak, jak nyní víme, neuskutečnila se ve formě demokratické diktatury, nýbrž ve formě diktatury proletariátu. A tím také naprosto zmizela potřeba staré algebraické formule.
Kdyby se měl nekriticky klásti vedle sebe Leninův důvod proti Kameněvovi z r. 1917 s definitivní Leninovou charakteristikou říjnového převratu z let následujících, pak by vyplynulo, že se u nás "uskutečnily" dvě demokratické revoluce. To je však trochu mnoho tím spíše, že druhou revoluci odděluje od první ozbrojené povstání proletariátu.
Porovnejte nyní s právě uvedeným citátem z Leninovy knihy "Renegát Kautský" toto místo z mých "Bilancí a perspektiv", kde v kapitole o "proletářském režimu" se naznačuje první etapa diktatury a perspektiva jejího dalšího přecházení.
"Zničení stavovského nevolnictví setká se s podporou všeho rolnictva, jako stavu nevolnického. Progresivní daň z příjmu setká se s podporou ohromné většiny sedláctva. Avšak zákonodárná opatření na ochranu zemědělského proletariátu nejen že se nesetkají s takovým aktivním souhlasem většiny, ale dokonce narazí na aktivní odpor menšiny.
Proletariát bude donucen vnášeti třídní boj do vesnice a takto rušiti to společenství zájmů, které se rozhodně projevuje u všech sedláků, avšak v poměrně úzkých mezích. Proletariát bude tudíž museti hned v prvních chvílích svého panství hledat oporu v tom, že postaví vesnickou chudinu proti vesnickým boháčům, že postaví selsko-zemědělský proletariát proti zemědělské buržoasii". ("Naše revoluce r. 1906, str. 254)
Jak se to všechno podobá "ignorování" mnou sedláctva a úplné "protichůdnosti" dvou linií, leninovské a moji!
Výše uvedený citát není u Lenina ojedinělý. Naopak, jak tomu vždy bylo u Lenina, nová formule, oceňující hlouběji události, stává se osou jeho řečí a statí.
A co pravil Lenin na sjezdu strany v březnu r. 1919?:
"V říjnu roku 1917 jsme se chopili vlády se sedláky, jako celkem. To byla revoluce buržoasní, pokud se třídní boj ve vesnici ještě nerozvinul". (XVI. sv., str. 143.)
A co pravil Lenin na sjezdu strany v březnu r. 1919?
"V zemi, ve které proletariát musil se chopit moci za pomoci sedláků, kde proletariátu připadla úloha agenta drobno-buržoasní revoluce - naše revoluce do organisování komitétů chudiny, tedy do leta a dokonce i do podzimu roku 1918 byla ve značné míře revolucí buržoasní." (XVI. sv., str. 105.)
Tato slova opakoval Lenin v různých variacích a při různých příležitostech mnohokráte. Radek však jednoduše obchází tuto nejzákladnější Leninovu myšlenku, která spornou otázku rozhoduje.
Proletariát chopil se v říjnu vlády spolu s veškerým rolnictvem, praví Lenin. Tím již byla revoluce buržoasní. Je to správně? V určitém smyslu je to správně. Ale vždyť to pravě značí, že ke skutečně demokratické diktatuře proletariátu a sedláctva, která opravdu zničila samoděržavno-nevolnický režim a vyrvala půdu z rukou otrokářů, došlo nikoli před Říjnem, ale po Říjnu; došlo k ní podle slov Marxových v podobě diktatury proletariátu, podporované selskou válkou a již po několika měsících počala přecházet do socialistické diktatury. Je možné, aby se toto nechápalo? Je možné, aby nyní byly o to možné spory?
Podle Radka zavinila "permanentní" teorie směšování buržoasní etapy se socialistickou. Ve skutečnosti však třídní dynamika tak důkladně "smísila", to jest spojila tyto dvě etapy, že se v tom náš nebohý metafysik vůbec nevyzná.
V "Bilancích a perspektivách" lze přirozeně najíti některé mezery a některá nesprávná tvrzení. Ale vždyť ta práce nebyla napsána v r. 1928, nýbrž v hlavních svých částech do října… do října roku 1905. Otázky mezer v teorii permanentní revoluce, či správněji mých tehdejších zdůvodňování teorie, se Radkova kritika vůbec nedotýká, neboť Radek následuje své učitele-epigony, neútočí na mezery, nýbrž na silné stránky teorie, které jsou ve shodě s historickým vývojem - útočí na ně ve jménu úplně nesprávných vývodů, které dělá z Leninovy formulace, již řádně neprostudoval a nepromyslil.
Kejklířství se starými citáty provozuje vůbec cela epigonská škola na zvláštní plošině, kterou nikde neprocházejí reálné historické procesy. Když se tedy odpůrci "trockismu" musí zabývati rozborem skutečného vývoje Říjnové revoluce, a to zabývati se vážně a svědomitě, - což se u některých z nich přece jen někdy stává - tedy nezbytně dospívají k formulacím v duchu odmítané jimi teorie. Nejjasnější doklad toho nalézáme v pracích A. Jakovleva, věnovaných historii Říjnové revoluce. Hle, jak formuluje vztahy tříd starého Ruska tento autor, dnes jeden ze sloupů vládnoucí frakce,[a] nesporně gramotnější než ostatní stalinovci a především než sám Stalin:
"…Vidíme dvojí ohraničení selského povstání (březen-říjen 1917). Dosáhnuvší stupně selské války, nepřemohlo svého ohraničení a neprovalilo se za rámec bezprostředního úkolu, to jest zničení sousedního statkáře, nezměnilo se v organisované revoluční hnutí, nešlo nad živelní vzpouru, která charakterisuje selské hnutí.
Selské povstání samo o sobě - povstání živelní, omezené na cíle zničení sousedního statkáře - nemohlo zvítězit, nemohlo zničit sedláctvu nepřátelské státní vlády, která podporovala statkáře. Proto agrární hnutí mohlo zvítěziti jenom v tom případě, jestli se mu postavila v čelo příslušná městská třída… Jenom proto se osud agrární revoluce na konec nerozhodoval v desítkách tisíc vesnic, nýbrž ve stech měst. Jenom dělnická třída, zasadivší rozhodnou ránu buržoasii ve střediskách země, mohla dopomoci k vítězství selskému povstání, jenom vítězstvím dělnické třídy ve městě mohlo se selské hnutí vyrvati z rámce živelní srážky desítek milionů sedláků s desetitisíci statkářů, jenom vítězství dělnické třidy mohlo dáti základy nového druhu selské organisace, která nespojovala chudé a střední sedláky s buržoasii, ale s dělnickou třidou. Problém vítězství selského povstání byl problémem vítězství dělnické třídy ve městě.
Když dělníci zasadili v Říjnu rozhodující ránu buržoasní vládě, již tím také rozhodli problém vítězství selského povstání."
A dále:
"…v tom to také vězí, že, vzhledem k žádným historicky se vyvinuvším podmínkám, vystoupilo roku 1917 buržoasní Rusko ve spojení se statkáři. Dokonce i nejlevější buržoasní frakce, jako menševici a eseři, omezili se jen na organisování obchodu, výhodného pro statkáře. Tím se ruská revoluce nejpodstatněji liší od revoluce francouzské, k níž došlo před vice jak sto roky… Selská revoluce nemohla roku 1917 zvítězit jako revoluce buržoasní (ovšem! L. T.). Před ní se otvíraly dvě cesty. Buď rozvrat pod údery spojených sil buržoasie a statkářů, nebo - vítězství v podobě hnutí, jdoucího společně s proletářskou revolucí. Dělnická třída Ruska, převzavší poslání francouzské buržoasie Veliké francouzské revoluce, převzavší úkol vedení agrární demokratické revoluce, dosáhla možnosti vítězné proletářské revoluce." ("Selské hnuti v r. 1917", str. X-XI, XI-XII. Gosizdat.)[b]
Jaké jsou základní prvky Jakovlevových úvah? Neschopnost sedláctva k samostatné politické úloze; z toho vyplývající nezbytnost vůdčí úlohy městské třídy; nedostupnost vůdcovské role v agrární revoluci pro ruskou buržoasii; z toho vyplývající nezbytnost vůdcovské úlohy proletariátu; jeho příchod k vládě ve vlastnosti vůdce agrární revoluce; posléze diktatura proletariátu, opírající se o selskou válku a zahajující epochu socialistické revoluce. Tím se z kořene vyvrací metafysická formulace otázky o "buržoasním" a "socialistickém " rázu revoluce. Podstata věci byla v tom, že agrární otázka, která tvořila základ buržoasní revoluce, nemohla býti rozhodnuta za panství buržoasie. Diktatura proletariátu nepřichází na scénu po vyvrcholení agrárně-demokratické revoluce, ale jako nezbytná předběžná podmínka jejího dokončení. V této retrospektivní stati Jakovlevově máme zkrátka všechny základní prvky teorie permanentní revoluce, jak jsem ji formuloval já r. 1905. Mně šlo o historickou předpověď. Jakovlev 22 roků po první revoluci, 10 roků po revoluci Říjnové, sestavuje bilanci událostí tří revolucí, opíraje se o náčrty celého štábu mladých badatelů. A jak to dopadlo? Jakovlev téměř doslovně opakuje moje formulace z r. 1905.
Jaká stanoviska zaujímá však Jakovlev k teorii permanentní revoluce? Takové, jaké sluší každému stalinovskému úředníkovi, který si chce uchovati své místo a dokonce dostati se na místo vyšší. Jakým však způsobem Jakovlev uvedl v takovém případě v souhlas své ocenění hybných sil Říjnové revoluce s bojem proti "trockismu"? Velmi prostě: on se o takové uvedení v soulad vůbec nestará. Tak jako někteří liberální carští úředníci uznávali Darwinovu nauku a současně se přesně dostavovali k svatému přijímání, stejně i Jakovlev si vykupuje právo vysloviti někdy marxistické myšlenky tím, že se účastní rituální štvanice proti permanentní revoluci. Takových příkladů bylo by lze uvésti cele desítky.
Zbývá ještě dodati, že výše citovanou práci o historii Říjnové revoluce Jakovlev nenapsal z vlastní iniciativy, ale na podnět zvláštního usnesení Ústředního výboru, při čemž jsem byl tímtéž usnesením já ustanoven redaktorem Jakovlevovy práce[c]. Tehdy se ještě očekávalo, že se Lenin uzdraví, a nikomu z epigonů ani nenapadlo zahájiti falešný spor o permanentní revoluci. Rozhodně však, jako bývalý, správněji řečeno předpokládaný redaktor oficiální historie Říjnové revoluce, mohu s naprostým uspokojením konstatovat, že, ať již vědomě či nevědomky, její autor pro všechny sporné otázky užívá doslovných formulaci právě té zakázané a té nejkacířštější mé práce o permanentní revoluci ("Bilance a perspektivy").
Definitivní oceněni historického osudu bolševického hesla, které podal sám Lenin, je nepochybné svědectví, že rozdílnosti dvou linií, "permanentní" a leninovské, měly druhořadý a podružný význam; spojovalo je však to nejpodstatnější. A to nejpodstatnější nyní staví nesmiřitelně tyto obě linie, slité říjnem, nejen proti únorovo-březnové linii Stalinově, dubnovo-říjnové linii Kameněva, Rykova, Zinověva, nikoli jenom proti čínské politice Stalinově-Bucharinově-Martynovově, ale i proti nynější "čínské" linii Radkově.
Obviňuje-li mne Radek, který tak radikálně změnil svá hodnocení mezi r. 1925 a druhou polovinou roku 1926, že nechápu "složitosti marxismu a leninismu", tedy na to odpovídám: základní myšlenkový pochod, který jsem rozvinul před 23 roky v "Bilancích a perspektivách" považuji za úplně potvrzený vývojem událostí, a pravě proto, za shodný se strategickou linií bolševismu.
Nevidím vlastně nejmenšího důvodu, abych se zřekl toho, co jsem vyslovil o permanentní revoluci r. 1922 ve své "Předmluvě" ke knize "1905", kteroužto předmluvu v nesčíslných vydáních a přetiscích četla a studovala za Lenina celá strana a jež poprvé "rozčilila" Kameněva teprve na podzim r. 1924, kdežto Radka - na podzim 1928:
"Pravě v době mezi 9. lednem a říjnovou stávkou roku 1905 - praví se v této "Předmluvě" - autor pojal ty názory o rázu revolučního vývoje Ruska, které byly nazvány teorií "permanentní revoluce". Tento učený název vyjadřoval myšlenku, že ruská revoluce, před níž bezprostředně stojí buržoasní cíle, nemůže se u nich zastavit. Revoluce nemůže splniti své nejbližší buržoasní úkoly jinak, než tím, že dá vládu do rukou proletariátu…
Ačkoli uplynulo 12 roků, toto ocenění se úplně potvrdilo. Ruská revoluce nemohla vyvrcholit buržoasně-demokratickým režimem. Ruská revoluce musela odevzdat vládu dělnické třídě. Jestliže se dělnická třída roku 1905 projevila ještě příliš slabou na dobytí moci, tedy musela zesílit a dozrát nikoli v buržoasně - demokratické republice ale v podzemí carismu z 3. června. " (L. Trockij, "1905", Předmluva, str. 4-5.)
Uvedu ještě jeden z těch nejostřejších posudků, které jsem podával o heslu " demokratické diktatury". Roku 1909 psal jsem v polském orgánu Rosy Luxemburgové:
"Dojdou-li menševici, vycházejíce z abstrakce: "naše revoluce jest buržoasní", k myšlence, že celou taktiku proletariátu třeba podříditi postupu liberální buržoasie až tak daleko, že se buržoasie zmocní moci ve státě, pak bolševici, vycházející ze stejně holé abstrakce: "demokratická a nikoliv socialistická diktatura", přijdou na myšlenku buržoasně-demokratického sebeomezení proletariátu, v jehož rukou je státní moc. Je pravda, že různost názorů mezi nimi v této otázce jest velmi značná: zatím co protirevoluční stránky menševismu se ukazuji v plné síle již nyní, protirevoluční rysy bolševismu hrozí se stát ohromným nebezpečím pouze v případě revolučního vítězství."
K tomuto místu statě, která byla přetisknuta v ruském vydání mé knihy "1905", napsal jsem v lednu roku 1922 tuto poznámku:
"To se, jak známo, nestalo, neboť bolševismus pod vedením Leninovým provedl na jaře r. 1917 (nikoli bez vnitřního boje) své ideové přezbrojeni v této nejdůležitější otázce, což se tedy stalo ještě před tím, než si vybojoval vládu."
Počínaje rokem 1924, byly oba tyto citáty pod bubnovou palbou kritiky. Nyní se čtyřletým opožděním se k této kritice připojil také Radek. Avšak zamyslíme-li se svědomitě nad výše uvedenými řádky, tedy musíme doznati, že obsahovaly vážnou předpověď a neméně vážné varování. Zůstane přece jen faktem, že na té platformě, podle níž se proti demokratické diktatuře stavěla diktatura socialistická, stála za únorové revoluce celá tak zvaná "stará garda" bolševiků. Z algebraické formulky Leninovy udělali jeho nejbližší žáci čistě metafysickou konstrukci a namířili ji proti skutečnému vývoji revoluce. V nejdůležitějším historickém obratu zaujalo bolševické vedení v Rusku reakční stanovisko, a kdyby nebyl býval včas přijel Lenin, bylo by mohlo toto vedení podřezat Říjnovou revoluci pod praporem boje s trockismem, jako později podřezalo čínskou revoluci. Radek velmi nevinně vyličuje chybné stanovisko cele vůdčí vrstvy strany jako nějakou "náhodu". Ta však sotva se hodí za marxistické vysvětlení vulgárně demokratického stanoviska Kameněva, Zinověva, Stalina, Molotova, Rykova, Kalinina, Nogina, Miljutina, Krestinského, Frunzeho, Jaroslavského, Ordžonikidzeho, Preobraženského, Smilgy a desítek jiných starých bolševiků. Nebude snad lépe doznati, že stará algebraická formule obsahovala některá nebezpečí: jako vždy naplňoval nedořeknutou revoluční formuli politický vývoj obsahem, který byl nepřátelský proletářské revoluci. Je přirozeno, že kdyby byl býval Lenin žil v Rusku a pozoroval vývoj strany den ze dne, zvláště průběhem války, byl by zavčas provedl nezbytné opravy a výklady. Na štěstí pro revoluci přijel Lenin sice opožděně, přece však ještě včas, že mohl provésti nezbytné ideové přezbrojení. Třídní instinkt proletariátu a revoluční tlak členstva strany, obrněný celou předchozí prací bolševismu, dovolily Leninovi, aby v boji s vůdčími špičkami a proti nim v dosti krátké době převedl politiku strany na nové koleje.
Vyplývá z toho, že musíme pro Čínu, Indii a jiné země používati ještě dnes Leninovy formule z roku 1905 v celé její algebraičnosti, totiž v její neúplnosti, ponechávajíce čínským a indickým Stalinům a Rykovům (Tan-Pin-Sjan, Roy a jiní), aby tuto formuli naplnili drobno-buržoasním nacionálně-demokratickým obsahem a potom čekat, až se zavčas objeví Lenin, aby podal opravu jako 4. dubna? Jest taková oprava zabezpečena v Čině a Indii? Nebude lépe, vpraví-li se zavčas do této formule ty konkretisace, jejichž nezbytnost dokázala historická zkušenost, jak z Ruska, tak z Činy?
Je snad nutno řečené chápat tak, že heslo o demokratické diktatuře proletariátu bylo prostě "omylem"? Jak známo, nyní se všechny lidské myšlenky a činy rozděluji na dvě kategorie: na bezpodmínečně správné, totiž takové, které jsou dnes součástí "hlavni linie" a na bezpodmínečně mylné, poněvadž se s linií rozcházejí. To však přirozeně nevadí, aby se něco bezpodmínečně správné dnes, prohlásilo za bezpodmínečně mylné, zítra. Reální vývoj myšleni před objevením se "hlavní linie" znal však také metodu důsledného přibližování se pravdě. Dokonce i prosté arithmetické dělení nutí voliti cifry dohadem a začíti buďto s velkými či s malými, aby pak byly po zkoušce odkládány. V dělostřelecké přestřelce nazývá se metoda důsledného přibližování se, vidlicí. Metoda přibližováni se je i v politice naprosto nezbytná. Celá otázka je pouze v tom, aby se zavčas pochopilo, že nedostřel je nedostřel, a aby se bez velké ztráty času zjednala nezbytná náprava.
Ohromný historický význam Leninovy formule byl v tom, že v podmínkách nové historické epochy vyčerpávala jednu z teoretických a politických otázek do dna a to otázku o stupni politické samostatnosti, jehož mohou dosáhnouti různé skupiny drobné buržoasie, především sedláků. Vzhledem k své úplnosti zavřela bolševická zkušenost z roků 1905-1917 dveře "demokratické diktatury" neprodyšně. Lenin nad těmito dveřmi vlastnoručně napsal: není zde ani vchodu, ani východu. Formuloval to těmito slovy: Sedlák jde buď za buržoy, nebo za dělníky. Epigoni však naprosto nedbají vývodu, k němuž přivedla stará formule bolševismu a na vzdory tomuto vývodu kanonisují dočasnou hypothesu, zařazujíce ji do programu. To také je vůbec podstata epigonství.
__________________________________
Poznámky:
a Jakovlev byl nedávno jmenován lidovým komisařem zemědělství SSSR.
b Státni nakladatelství.
c Výpis z protokolu o schůzi org. kanceláře Ústř. výboru ze dne 22. května r. 1922, pod č. 21: "Uložiti soudr. Jakovlevovi, aby za redakce soudr. Trockého napsal učebnici historie Říjnové revoluce".