Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels, 1886
Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofieČást III
Feuerbachův skutečný idealismus se objeví, jakmile dojdeme k jeho filosofii náboženství a ethice. Feuerbach naprosto nechce náboženství odstranit, chce je zdokonalit. Filosofie sama se má rozplynout v náboženství. „Periody lidstva se odlišují jen náboženskými změnami. Dějinné hnutí proniká k základu pouze tam, kde proniká k srdci člověka. Srdce není formou náboženství, takže nelze říci, že by náboženství mělo být také v srdci: srdce je podstatou náboženství“ (citováno u Starcka, str. 168). Náboženství je podle Feuerbacha citový poměr, srdeční poměr člověka k člověku, poměr, který dosud hledal svou pravdu ve fantastickém odrazu skutečnosti — prostřednictvím jednoho nebo mnoha bohů, fantastických odrazů lidských vlastností — avšak nyní ji nachází přímo a bezprostředně v lásce mezi Já a Ty. A tak se nakonec stává u Feuerbacha pohlavní láska jednou z nejvyšších, ne-li vůbec nejvyšší formou vyznávání jeho nového náboženství.
Citové vztahy mezi lidmi a zejména mezi oběma pohlavími existovaly však od těch dob, co existují lidé. Pohlavní láska speciálně nabyla v posledních 800 letech takového zdokonalení a dobyla si takového místa, že se stala za tu dobu nezbytným obehraným motivem veškeré poesie. Existující positivní náboženství se omezují na to, že dodávají státní úpravě pohlavní lásky, tj. manželskému právu, vyššího posvěcení a zítra mohou všechna zmizet, aniž se cokoli změní na praxi lásky a přátelství. Vždyť ve Francii v letech 1793—1798 křesťanské náboženství fakticky zmizelo natolik, že ani Napoleon je nemohl bez námahy a odporu opět zavést[26], aniž se však v mezidobí projevila potřeba náhrady ve smyslu Feuerbachově.
Zde tkví Feuerbachův idealismus v tom, že vztahům mezi lidmi, založeným na vzájemné náklonnosti, pohlavní lásce, přátelství, soustrasti, obětavosti atd., nepřisuzuje prostě význam, jaký mají samy o sobě, aniž nepřipomněl nějaké zvláštní náboženství, které i podle něho patří minulosti, nýbrž tvrdí, že dosáhnou svého plného významu teprve tehdy, až se jim dostane vyššího posvěcení názvem náboženství. Hlavní věc není pro něho v tom, že tyto čistě lidské vztahy existují, nýbrž v tom, aby byly pojímány jako nové, pravé náboženství. Přisuzuje jim plný význam teprve tehdy, když nesou pečeť náboženství. Německé slovo „Religion“ (náboženství) pochází z latinského „religare“ a znamenalo původně svazek. Tedy každý svazek mezi dvěma lidmi je náboženstvím. Takové etymologické hokus-pokusy jsou posledním nouzovým východiskem idealistické filosofie. Slova mají mít nikoli ten význam, jakého nabyla podle historického vývoje svého skutečného používání, nýbrž jaký by měla mít podle svého etymologického původu. A tak je pohlavní láska a pohlavní svazek posvěcován na „náboženství“, jen aby z řeči nevymizelo slovo „náboženství“, tak drahé idealistické památce. Právě tak mluvili ve čtyřicátých letech pařížští reformisté směru Louis Blancova, kteří si rovněž představovali člověka bez náboženství jen jako monstrum a říkali nám: „Done, l‘athéisme. c‘est votre réligion!“[27] Chce-li Feuerbach vybudovat pravé náboženství na podstatně materialistickém pojetí přírody, znamená to asi tolik, jako pokládat moderní chemii za pravou alchymii. Může-li náboženství existovat bez svého boha, může i alchymie existovat bez svého kamene mudrců. Ostatně mezi alchymií a náboženstvím je velmi úzký svazek. Kámen mudrců má mnoho vlastností připomínajících boha a egyptsko-řečtí alchymisté prvních dvou století našeho-letopočtu přiložili také ruku k dílu při vypracování křesťanské doktriny, jak dokazují údaje uvedené Koppem a Berthelotem.
Rozhodně nesprávné je Feuerbachovo tvrzení, že „periody lidstva se od sebe odlišují jen náboženskými změnami“. Veliké dějinné obraty byly doprovázeny náboženskými změnami jen potud, pokud se přihlíží k třem světovým náboženstvím, která dosud existovala: k buddhismu, křesťanství a islamu. Stará samorostlá kmenová a národní náboženství neměla propagandistický ráz a pozbývala jakékoli odolnosti, jakmile byla zlomena samostatnost kmenů a národů; u Germánů dokonce stačilo, aby se prostě dostali do styku s rozkládající se římskou světovou říší a s křesťanským světovým náboženstvím, které právě tehdy přijala a jež odpovídalo jejímu -ekonomickému, politickému a duchovnímu stavu. Teprve u těchto více méně uměle vytvořených světových náboženství, zejména u křesťanství a islamu, vidíme, že všeobecnější historická hnutí nabývají náboženského zabarvení. Dokonce i v oblasti křesťanství se omezuje toto náboženské zabarvení, mající pro revoluce skutečně universální význam, jen na první stupně osvobozenského boje buržoasie od XIII. do XVII. století a vysvětluje se, nikoli jak soudí Feuerbach, srdcem člověka a jeho potřebou náboženství, nýbrž celými předstředověkými dějinami, které neznaly žádnou jinou formu ideologie než právě náboženství a theologii. Když však buržoasie v XVIII. století dostatečně zesílila, aby mohla mít také svou vlastní ideologii, přiměřenou jejímu třídnímu postavení, provedla svou velkou a definitivní revoluci, francouzskou, dovolávajíc se výhradně jen právních a politických idejí, a o náboženství se starala jen potud, pokud jí stálo v cestě; nenapadlo ji však nahrazovat staré náboženství nějakým novým; víme, jak na tom Robespierre[28] ztroskotal.
Možnost projevovat ryze lidské city ve styku s druhými lidmi je nám v dnešní době již dost oklešťována společností založenou na třídním protikladu a třídním panství, ve které se musíme pohybovat: nemáme -žádný důvod, abychom si ji sami ještě více oklešťovali tím, že tyto city budeme povyšovat na náboženství. A stejně je pochopení velkých dějinných třídních bojů už dostatečně zatemňováno, zejména v Německu, běžným dějepisectvím natolik, že není věru třeba, abychom si je úplně znemožnili tím, že učiníme z dějin těchto bojů pouhý přívěsek církevních dějin. Již z toho je patrno, jak daleko jsme dnes už postoupili od Feuerbacha. Jeho „nejkrásnější místa“, oslavující toto nové náboženství lásky, nelze dnes už vůbec číst.
Jediné náboženství, které Feuerbach vážně zkoumá, je křesťanství, světové náboženství Západu, založené na monotheismu. Dokazuje, že křesťanský bůh je pouhým fantastickým reflexem, odrazem člověka. Tento bůh je však sám produktem zdlouhavého abstrakčního procesu, koncentrovanou kvintesencí mnoha dřívějších kmenových a národních bohů. Ve shodě s tím také člověk, jehož odrazem je onen bůh, není skutečným člověkem, nýbrž také kvintesencí mnoha skutečných lidí, člověkem abstraktním, tedy sám zas myšlenkovým obrazem. Týž Feuerbach, jenž na každé stránce káže smyslovost, pohroužení se do konkretna, do skutečna, stává se veskrze abstraktním, jakmile začne mluvit o jiných než jen pouhých pohlavních vztazích mezi lidmi.
Tyto vztahy mu ukazují jenom jednu stránku: morálku. A tu nás opětně zaráží v porovnání s Hegelem překvapující Feuerbachova chudoba. Hegelovou ethikou neboli učením o mravnosti je filosofie práva a zahrnuje: 1. abstraktní právo, 2. moralitu, 3. mravnost, do které jsou opět shrnuty: rodina, občanská společnost a stát. Nakolik idealistická je forma, natolik realistický je obsah. Kromě morálky zahrnuje celou oblast práva, ekonomie a politiky. U Feuerbacha je tomu právě naopak. Formou je Feuerbach realistický, vychází od člověka; avšak o světě, v němž tento člověk žije, u něho naprosto není řeči, a tak zůstává tento člověk stále týmž abstraktním člověkem, který měl hlavní slovo ve filosofii náboženství. Tento člověk se nenarodil z lůna matčina, nýbrž vykuklil se z boha monoteistických náboženství, proto také nežije ve skutečném, historicky vzniklém a historicky určeném světě; stýká se sice s druhými lidmi, ale každý takový člověk je stejně abstraktní jako on sám. Ve filosofii náboženství jsme přece ještě měli alespoň muže a ženu, avšak v ethice mizí i tento poslední rozdíl. Ovšem, u Feuerbacha se vyskytují velmi roztroušeně také takové věty: „V palácích se myslí jinak než v chaloupkách.“ — „Nemáš-li, jsa hladov a bědný, živné látky v těle, nemáš ani ve své hlavě, mysli a svém srdci živné látky pro morálku.“ — „Politika se musí stát naším náboženstvím“ atd. Ale s těmito větami si Feuerbach absolutně neví rady, zůstávají čirými frázemi a sám Starcke je nucen doznat, že politika byla pro Feuerbacha nedostupnou oblastí a že „nauka o společnosti, sociologie, byla pro něho terraincognita“.
Stejně mělkým se jeví Feuerbach proti Hegelovi v posuzování protikladu dobra a zla. „Lidé myslí“, praví Hegel, „že řekli něco velmi velikého, když řeknou: člověk je od přirozenosti dobrý; zapomínají však, že se říká něco mnohem většího slovy: člověk je od přirozenosti zlý.“ U Hegela je zlo formou, v níž se projevuje hybná síla dějinného vývoje. V tom tkví totiž dvojí smysl: na jedné straně je každý nový krok vpřed nutně zneuctěním nějaké svatyně, vzpourou proti starým, odumírajícím, avšak zvykem posvěceným poměrům, na druhé straně od doby vzniku třídních protikladů se právě špatné vášně lidí, chamtivost a panovačnost, stávají pákami dějinného vývoje, o čemž na př. dějiny feudalismu a buržoasie podávají jediný nepřetržitý důkaz. Feuerbacha však ani nenapadá, aby zkoumal historickou úlohu morálního zla. Dějiny jsou mu vůbec neútulným, nepříjemným polem. Dokonce i jeho výrok: „Člověk, jenž původně vyšel z lůna přírody, byl také jen ryze přírodní bytostí, a nikoli člověkem. Člověk je produktem člověka, kultury, dějin“ — dokonce i tento výrok vyznívá u něho zcela naplano.
Z toho vyplývá, že to, co nám Feuerbach říká o morálce, může být jen nejvýš hubené. Pud blaženosti je člověku vrozen a musí být proto základem veškeré morálky. Avšak pud blaženosti je podroben dvojí korektuře. Za prvé, přirozenými následky našich činu: po opilosti následuje kocovina, po navyklém hýření nemoc. Za druhé, svými společenskými následky: nerespektujeme-li týž pud blaženosti u jiných, brání se tito a překážejí našemu vlastnímu pudu blaženosti. Z toho vyplývá: chceme-li ukájet svůj pud, musíme se naučit správně odhadovat následky svých činů a na druhé straně stejným způsobem respektovat rovnoprávnost téhož pudu u druhých. Rozumné sebeomezení vůči sobě samým a láska — pořád ta láska! — ve styku s bližními, to jsou tedy základní pravidla Feuerbachovy morálky, ze kterých vyplývají všechna ostatní. Ani nejduchaplnější Feuerbachovy vývody, ani nejsilnější Starckovy chvalozpěvy nemohou zastřít chabost a mělkost těchto několika tvrzení.
Zabývá-li se člověk sám sebou, ukájí svůj pud blaženosti jen velmi zřídka a nikterak k prospěchu svému i druhých. Tento pud naopak vyžaduje, aby se člověk zabýval vnějším světem, aby měl prostředky k ukájení: potravu, individuum druhého pohlaví, knihy, zábavu, debaty, činnost, předměty pro spotřebu a zpracování. Buď Feuerbachova morálka předpokládá, že tyto prostředky a předměty ukájení jsou každému člověku prostě dány, anebo mu dává jen k ničemu se nehodící blahá ponaučení, a nemá tedy za groš ceny pro lidi, jimž tyto prostředky chybějí. A to sám Feuerbach přiznává skoupými slovy: „V palácích se myslí jinak než v chaloupkách. Nemáš-li, jsa hladov a bědný, živné látky v těle, nemáš ani ve své hlavě, mysli a svém srdci živné látky pro morálku.“
A je tomu snad lépe s rovným právem všech lidí na blaženost? Feuerbach kladl tento požadavek absolutně jako požadavek závazný pro všechny časy a okolnosti. Ale od kdy má tuto platnost? Šlo někdy ve starověku mezi otroky a pány, ve středověku mezi nevolníky a barony o rovné právo na blaženost? Nebyl pud blaženosti u potlačované třídy bezohledně a „podle práva“ obětován témuž pudu vládnoucích tříd? — Ano, byl, a bylo to také nemorální; dnes však je rovnoprávnost uznána. — Uznána slovy právě od té doby, kdy buržoasie ve svém boji proti feudalismu a při vytváření kapitalistické výroby byla nucena odstranit všechny stavovské, tj. osobní výsady a zavést nejprve soukromoprávní a pak také postupně státoprávní, juristickou rovnoprávnost osob. Ale pud blaženosti je živ jen v nejnepatrnější míře z ideálních práv a v největší míře z materiálních prostředků. A tu kapitalistická výroba pečuje o to, aby velké většině rovnoprávných osob se dostalo jen toho, čeho nejnutněji potřebují k životu, a respektuje tudíž rovné právo většiny na blaženost — respektuje-li je vůbec — sotva lépe než otroctví nebo nevolnictví. Je tomu snad lépe, pokud jde o duchovní prostředky blaženosti, prostředky ke vzdělání? Není dokonce sám „preceptor od Sadové‘ mythickou postavou?[29]
Nejen to. Podle Feuerbachovy theorie morálky je peněžní bursa nejvyšším chrámem mravnosti — ovšem za předpokladu, že se spekuluje vždy správně. Vede-li mě pud blaženosti na bursu a dovedu-li tam správně uvážit následky svého jednání, tak správně, že mi přinášejí jen příjemnosti a žádnou újmu, tj. že ustavičně vydělávám, je Feuerbachovu předpisu učiněno zadost. Také tím neomezuji týž pud blaženosti u svého bližního, neboť i on přišel na bursu stejně dobrovolně jako já, byl veden při uzavření spekulačního obchodu se mnou stejně svým pudem blaženosti jako já svým. Přijde-li o své peníze, je tím jen dokázáno, že jeho jednání, protože bylo špatně rozváženo, bylo nemravné, a protože nad ním vykonávám zasloužený trest, mohu dokonce zaujmout pyšnou pózu moderního Rhadamantha.[30] Také láska vládne na burse, pokud není pouhou sentimentální frází, neboť každý nalézá ve svém bližním ukojení svého pudu blaženosti, a to má právě dělat láska, v tom se přece zračí její praktické uskutečnění. Hraji-li na burse, předvídaje správně následky svých operací, tedy hraji-li se zdarem, plním všechny nejpřísnější požadavky Feuerbachovy morálky a nadto ještě bohatnu. Jinými slovy, Feuerbachova morálka, byť si to Feuerbach sebeméně přál či tušil, je střižena na dnešní kapitalistickou společnost.
Ale ta láska! — Ano, láska je u Feuerbacha vždy a všude oním divotvorcem, jenž má pomoci ze všech obtíží praktického života, a to ve společnosti, rozštěpené na třídy s diametrálně protichůdnými zájmy! Tím zmizel z filosofie poslední zbytek jejího revolučního charakteru a zbývá jenom stará odrhovačka: Milujte se vespolek, padněte si do náručí bez rozdílu pohlaví a stavu — všeobecné smiřovací opojení!
Zkrátka a dobře, s Feuerbachovou theorií morálky to dopadá stejně jako se všemi jejími předchůdkyněmi. Je střižena na všechny časy, na všechny národy, pro všechny poměry, a právě proto jí nelze použít nikde a nikdy a zůstává vůči skutečnému světu stejně bezmocnou jako Kantův kategorický imperativ. Ve skutečnosti má každá třída, ba i každé povolání svou vlastní morálku, a i tu porušuje, kde tak může beztrestně učinit. A láska, která má všechno sjednotit, se projevuje válkami, rozepřemi, procesy, domácími nesváry, rozvody a nejhorším vykořisťováním člověka člověkem.
Jak se však mohlo stát, že mocný, Feuerbachem daný impuls vyzněl pro něho samého úplně naprázdno? Prostě proto, že Feuerbach nemůže z říše abstrakcí, kterou sám k smrti nenávidí, najít cestu k živé skutečnosti. Chytá se vší silou přírody a člověka; ale příroda i člověk zůstávají u něho pouhými slovy. Nedovede nám říci nic určitého ani o skutečné přírodě, ani o skutečném člověku. Od Feuerbachova abstraktního člověka lze však dospět ke skutečným živým lidem jen tehdy, zkoumají-li se jako jednající osoby v dějinách. Tomu se však Feuerbach vzpouzel, a proto rok 1848, který nepochopil, znamenal pro něho toliko konečný rozchod se skutečným světem, uchýlení se do ústraní. Vinu na tom mají opět hlavně poměry, jichž působením tak bídně sešel.
Avšak krok, jejž neučinil Feuerbach, musel být přece jen učiněn; kult abstraktního člověka, který je jádrem Feuerbachova nového náboženství, bylo nutno nahradit vědou o skutečných lidech a jejich dějinném vývoji. Toto další rozvití Feuerbachova hlediska dále nad Feuerbacha zahájil roku 1845 Marx ve „Svaté rodině“.
__________________________________
Poznámky:
[26] Napoleon obnovil ve Francii katolickou církev, která byla jakobínským konventem zrušena. (Pozn. red.čes. originálu)
[27] Tedy, atheismus — toť vaše náboženství! (Pozn. red.čes. originálu)
[28] Robespierre se pokusil zavést náboženství „nejvyšší bytosti“—rozumu. (Pozn. red.čes. originálu)
[29] Rčení, které zdomácnělo v německé buržoasní publicistice po porážce Rakušanů u Sadové (v prusko-rakouské válce 1866). Má se jím naznačit, že v této bitvě zvítězil pruský systém kultury a vzdělání. (Pozn. red.čes. originálu)
[30] Rhadamanthus byl podle řecké mythologie pro svoji spravedlivost jmenován soudcem v podsvětí. (Pozn. red.čes. originálu)