Socialismus pana Bismarcka

B. Engels

{198} Socialismus pana Bismarcka^[135]

I. Celní tarif

V debatě o pověstném zákoně, který postavil německé socialisty mimo zákon, prohlásil pan Bismarck, že represe sama nestačí k rozdrcení socialismu: že je třeba kromě toho přijmout opatření, kterými by se odstranily nepopiratelné sociální neduhy, zajistila pravidelnost práce, předešlo se průmyslovým krizím a nevím co ještě. Slíbil, že tato "pozitivní" opatření pro sociální blaho navrhne.^[136] Neboť řídí-li někdo záležitosti své země sedmnáct let tak jako já, řekl, má právo považovat se za znalce kompetentního v politické ekonomii; je to asi totéž, jako kdyby někdo tvrdil, že k důkladné znalosti agronomie stačí jíst sedmnáct let brambory.

Buď jak buď, tentokrát pan Bismarck dodržel slovo. Dal {199) Německu do vínku dvě velká "sociální opatření" a ještě zdaleka neskončil.

První byl celní tarif, který měl německému průmyslu zajistit výhradní exploataci vnitřního trhu.

Do roku 1848 nemělo Německo velký průmysl ve vlastním slova smyslu. Převládala ruční práce; pára a stroje byly pouze výjimkou. Když německá buržoazie utrpěla pro svou zbabělost v letech 1848 a 1849 hanebnou porážku na politickém poli, utěšila se tím, že se vrhla se zápalem do velkého průmyslu. Tvář země se rychle změnila. Kdo neviděl od roku 1849 Porýnské Prusko, Vestfálsko, království Saské, Horní Slezsko, Berlín a přístavní města, v roce 1864 je už nepoznal. Pára a stroje pronikly všude. Místo malých dílen vyrostly většinou velké továrny. Parníky nastoupily ponenáhlu na místo plachetnic, nejprve v pobřežní plavbě, později v zámořském obchodě. Rozrostly se železnice, v loděnicích, v kamenouhelných a rudných dolech panovala aktivita, jakou by těžkopádní Němci do té doby sami u sebe vůbec nebyli hledali. Ve srovnání s vývojem velkého průmyslu v Anglii a dokonce i ve Francii to všechno ještě mnoho neznamenalo; ale byl to přece jen začátek. A pak, všechno se to dělo bez jakékoli pomoci vlád, bez subvence nebo prémií za vývoz a při takovém celním tarifu, který se ve srovnání s tarify jiných kontinentálních zemí mohl pokládat za značně freetraderský.

Mimochodem řečeno tento průmyslový pohyb se neobešel bez sociálních důsledků, které měl všude. Němečtí průmysloví dělníci živořili až do té doby v podmínkách, které se udržely ještě ze středověku. Celkem vzato měli stále ještě jakousi naději, že se postupně stanou maloburžoy, řemeslnickými mistry, majiteli několika ručních tkalcovských stavů atd. Nyní to všechno zmizelo. Dělníci, kteří se stali námezdními dělníky velkých kapitalistů, začínali tvořit trvalou třídu, skutečný proletariát. Ale proletariát, to znamená socialismus. Kromě toho tu zbylo ještě něco ze svobod, které dělníci vybojovali v roce 1848 na barikádách. Díky těmto dvěma okolnostem mohl německý socialismus, který se do roku 1848 musel omezovat na ilegální propagandu a na tajnou organizaci, jejíž členové se dali na prstech spočítat, vystoupit nyní na veřejnost {200) a pronikat do mas. A tak mohl Lassalle roku 1863 obnovit socialistickou agitaci.

Přišla válka z roku 1870, mír z roku 1871 a miliardy. Jestliže Francie, která je platila, se nijak neruinovala, pak Německo, které je bralo, přivedly na pokraj zkázy. Miliardy, plnými hrstmi rozhazované vládou parvenuů po říši, která sama byla parvenu, padly do rukou vysokých finančních kruhů, které si pospíšily oplodnit je na burze. V Berlíně slavily vzkříšení nejkrásnější dny Crédit mobilier^[137]. Jako o závod se zakládaly anonymní a komanditní společnosti, banky, ústavy pro pozemkový a movitý úvěr, společnosti pro stavbu železnic, továrny všeho druhu, loděnice, společnosti pro spekulaci s půdou a budovami a další podniky, jejichž průmyslový zevnějšek byl jen záminkou k nejnestoudnější ažiotáži. Domnělé veřejné potřeby obchodu, dopravy, spotřeby atd. byly jen pláštíkem, který zastíral bezuzdnou potřebu burzovních dravců nechat miliardy pracovat, dokud jsou v jejich rukou. Ostatně to všechno už viděla Paříž za slavných dnů Péreirů a Fouldů; a tíž burzovní spekulanti se znovu objevili v Berlíně pod jmény Bleichröder a Hansemann.

To, co se stalo v roce 1867 v Paříži, co se nejednou přihodilo v Londýně a New Yorku, nedalo na sebe v roce 1873 čekat ani v Berlíně: bezmezná spekulace skončila všeobecným krachem. Společnosti ohlašovaly úpadek po stovkách; akcie těch, které se udržely, byly náhle neprodejné; byl to naprostý rozvrat na celé čáře. Ale aby se mohlo spekulovat, musely se vytvořit výrobní a spojovací prostředky, závody, železnice atd., jejichž akcie se staly předmětem spekulace. Ovšem když nastal krach, ukázalo se, že byla značně překročena veřejná potřeba, která sloužila za záminku, že se za čtyři léta postavilo víc železnic, továren, dolů atd., než by se jich při normálním rozvoji průmyslu vybudovalo za čtvrt století.

Po železnicích, o nichž budeme hovořit později, se spekulace vrhla hlavně na železářský průmysl. Továrny rostly jako houby po dešti. Bylo dokonce založeno několik podniků, které zastínily i Creusot. Jakmile vypukla krize, ukázalo se bohužel, že pro tuto obrovskou produkci nejsou spotřebitelé. Velké průmyslové společnosti {201) se octly před bankrotem. Jako dobří němečtí vlastenci požadovali jejich ředitelé pomoc vlády: ochranná dovozní cla, která by jim zajistila exploataci vnitřního trhu proti konkurenci anglického železa. Jestliže se však žádala ochranná cla pro železo, nebylo možné je odmítnout jiným průmyslovým odvětvím, a dokonce ani zemědělství. Tak se tedy v celém Německu zorganizovala hlučná agitace za celní ochranářství, a tato agitace umožnila panu Bismarckovi zavést celní tarif, který měl tento úkol splnit. Tento tarif, který se stal v létě 1879 zákonem, je dnes v platnosti.

Ale německý průmysl, třebaže nevelký, žil vždycky ve svěžím ovzduší svobodné konkurence. Protože přišel jako poslední po průmyslu anglickém a francouzském, musel se omezit na vyplňování malých mezer, které mu ponechali jeho předchůdci, a dodávat z velké části výrobky, které byly příliš nepatrné pro Angličany a příliš sprosté pro Francouze; výroba v malém měřítku, stále jiné a jiné výrobky, nízké ceny a špatné zboží. Nemyslete si, že to tvrdíme my, doslova tak to vyjádřil v oficiálním posudku o německých výrobcích vystavených ve Philadelphii (1876) oficiální komisař německé vlády pan Reuleaux, člověk známý ve vědeckých kruzích v celé Evropě.^[138]

Podobný průmysl se může udržet na neutrálních trzích jen potud, pokud doma vládne svobodný obchod. Jestliže se žádá, aby německé tkaniny, kovové výrobky, stroje obstály v zahraniční konkurenci, potom je třeba, aby se všechny suroviny potřebné k jejich výrobě, bavlněná, lněná či hedvábná příze, surové železo, drát, dostaly za stejně nízkou cenu, jakou platí jejich zahraniční konkurenti. Tedy buď, anebo. Buď se bude pokračovat ve vývozu tkanin a výrobků kovoprůmyslu; pak bude nutný svobodný obchod s rizikem, že tato průmyslová odvětví budou používat surovin dovezených z ciziny. Nebo se bude přádelnictví a výroba surových kovů v Německu chránit cly; pak bude brzy konec s možností vývozu výrobků, jejichž surovinou jsou příze a surový kov.

Tím, že pan Bismarck chrání svým pověstným tarifem přádelnictví a metalurgii, ničí poslední naději, kterou až dosud měly německé tkaniny, kovové výrobky, jehly a stroje, že najdou odbytiště v cizině. Ale Německo, jehož zemědělství vyrábělo v první {202) polovině století přebytek pro vývoz, se dnes neobejde bez dovozu zemědělských produktů ze zahraničí. Jestliže pan Bismarck brání svému průmyslu vyrábět pro vývoz, čím se pak zaplatí tento dovoz a navíc ještě dovoz mnoha jiných věcí, které budou potřebné, i kdyby tomu bránily všechny tarify světa?

K rozřešení této otázky nebylo třeba ničeho menšího než génia pana Bismarcka, kombinovaného s géniem jeho burzovních poradců a přátel. Pohleďte, jak se to dělá:

Například železo. Období spekulace a horečné výroby obdařilo Německo dvěma podniky (Dortmundskou unií a Laurahütte), z nichž každý sám může vyrobit tolik, kolik je v průměru třeba pro veškerou spotřebu země. Dále jsou tu gigantické Kruppovy závody v Essenu, jiný podobný závod v Bochumu a potom nesčetné menší závody. Tím je domácí spotřeba železa kryta nejméně třikrát až čtyřikrát. Řeklo by se, že tato situace kategoricky vyžaduje naprosto neomezenou svobodu obchodu, která jediná může zajistit odbytiště pro tento ohromný přebytek výroby. Řeklo by se, ale to není mínění zainteresovaných lidí. Protože je všeho všudy asi tucet podniků, které mají velký vliv a které ovládají ostatní, vytvoří se to, čemu Američané říkají ring: sdružení pro udržování cen uvnitř země a pro řízení vývozu.

Je-li vypsána oferta na kolejnice nebo jiné výrobky jejich závodů, výbor rozhodne podle pořadí, kterému členu má zakázka připadnout, a stanoví cenu, za niž ji má přijmout. Ostatní společníci podávají své nabídky za vyšší cenu, rovněž předem dohodnutou. Tak přestává veškerá konkurence, je to absolutní monopol. Stejně je tomu s vývozem. Aby se zajistilo provedení tohoto plánu, deponuje každý člen ringu do rukou výboru bianco směnku na 125 000 franků, která má být dána do oběhu a předložená k proplacení, jakmile by signatář porušil svůj závazek. Tak monopolní cena vymačkaná z německých spotřebitelů umožňuje továrnám prodávat za hranicemi přebytek své produkce za ceny, které odmítají dokonce i Angličané - a německý šosák (který si to ostatně zaslouží) tu legraci zaplatí. A tak je znovu umožněn německý vývoz právě díky ochranným clům, o nichž si nezasvěcená veřejnost myslí, že jej ničí.

{203) Chcete příklady? Loni potřebovala jedna italská železniční společnost, kterou bychom mohli jmenovat, 30 000 nebo 40 000 tun (po 1000 kg) kolejnic. Po dlouhých jednáních přebírá z toho jeden anglický závod 10 000; ostatek se uvoluje dodat Dortmundská unie za cenu, kterou Angličané odmítli. Jeden anglický konkurent, kterého se ptali, proč nemohl podat výhodnější nabídku než německý podnik, odpověděl: Kdopak může vůbec obstát v konkurenci s bankrotářem?

Ve Skotsku se má postavit železniční most přes mořskou úžinu nedaleko Edinburghu. Na tento most je zapotřebí 10 000 tun bessemerované oceli. Kdo přijme nejnižší cenu, kdo porazí všechny své konkurenty, a to přímo ve vlasti železářského velkoprůmyslu, v Anglii? Němec, v nejednom směru Bismarckův chráněnec, pan Krupp z Essenu, "dělový král".

Tak je tomu se železem. Není třeba dodávat, že tento krásný systém může nanejvýš o několik let oddálit nevyhnutelný bankrot těchto velikých podniků, které se spolu spikly. Do té doby, než je ostatní průmyslová odvětví napodobí a zruinují - nikoli cizí konkurenci, ale vlastní zemi. Člověk si připadá, jako by žil v zemi bláznů; ale všechny tyto výše vylíčené fakty jsou vzaty přímo z německých buržoazních freetraderských novin. Organizovat zničení německého průmyslu pod záminkou, že jej chrání - nemají pravdu ti němečtí socialisté, kteří po léta opakují, že pan Bismarck pracuje pro socialismus, jako by ho za to platili?

II. Státní železnice

V letech 1869 až 1873, když se vzedmul příliv berlínské spekulace, dělily se o vládu nad burzou dva podniky, jednou nepřátelské, jindy spojenecké: Diskontní společnost a Bleichröderova banka. Byli to, dalo by se říci, berlínští Péreirové a Mirèsové. Protože se spekulace vrhla především na železnice, napadlo obě banky, aby se staly nepřímo pány většiny velkých drah, které už existovaly nebo se měly teprve stavět. Tím, že by nakupovaly a zadržovaly určitý počet akcií každé dráhy, ovládaly by správní rady; samy akcie by sloužily jako depozitum na půjčky, za něž by se opět {204) nakoupily nové akcie a tak dále. Jak vidět, je to prosté opakování malé důvtipné operace, která přinesla oběma Péreirům nejprve vrcholný úspěch a která skončila známou krizí Crédit mobilier. Stejný úspěch korunoval zpočátku i berlínské Péreiry.

V roce 1873 přišla krize. Naše dvě banky nevěděly, co počít se svými hromadami železničních akcií, z nichž se už nedaly nazpět vyždímat pohlcené milióny. Plán na ovládnutí železničních společností ztroskotal. Banky změnily tedy taktiku a pokusily se prodat akcie státu. Plán na koncentraci všech železnic v rukou říšské vlády nevznikl tedy pro sociální blaho země, nýbrž pro individuální blaho dvou insolventních bank.

Provedení tohoto plánu nebylo příliš obtížné. Stačilo "zainteresovat" na nových společnostech větší množství členů parlamentu, a tak ovládnout národně liberální a umírněně konzervativní stranu, to jest většinu. Vysocí říšští činitelé, pruští ministři, měli prsty v burzovních machinacích, pomocí nichž se zakládaly společnosti. A konečně, Bleichröder byl bankéřem a finančním faktótem pana Bismarcka. Prostředků tedy bylo dost a dost.

Zatím bylo třeba zvýšit ceny akcií, aby se prodej železnic říši vyplatil. V roce 1873 byl tedy zřízen "císařský železniční úřad"; jeho šéf, známý burzovní spekulant, zvýšil rázem sazby všech německých železnic o 20 procent; to mělo zvýšit jejich čistý příjem a tím i hodnotu akcií zhruba o 35 procent. Bylo to jediné opatření, které tento pán provedl; jedině kvůli němu přijal svůj úřad; brzy nato se ho také vzdal.

Mezitím se už podařilo získat pro plán Bismarcka. Ale malé monarchie vzdorovaly; spolková rada bez okolků odmítla. Nová změna taktiky: bylo rozhodnuto, že nejprve koupí Prusko všechny pruské železnice s tím, že je v příhodném okamžiku postoupí říši.

Ostatně měla říšská vláda ještě jeden tajný motiv k tomu, aby si přála skoupit železnice. A ten souvisí s francouzskými miliardami.

Z těchto miliard byly značné částky zadrženy a měly se z nich vytvořit tři "říšské fondy": jeden pro stavbu budovy Říšského sněmu, druhý pro pevnosti a konečně třetí pro invalidy ze tří posledních válek. Dohromady to bylo 926 miliónů franků.

{205) Z těchto tří fondů byl nejdůležitější a zároveň nejpodivnější invalidní fond. Byl určen k tomu, aby sám sebe strávil, to jest se smrtí posledního z těchto invalidů měl zmizet také fond - kapitál i důchody z něho plynoucí. Zase by se řeklo, že fond, který sám sebe pohlcuje, může vynalézt jen blázen. Jenomže ho nevynašli blázni, ale burzovní spekulanti z Diskontní společnosti, a měli k tomu své důvody. Však jim také trvalo skoro celý rok, než přiměli vládu, aby přijala tuto myšlenku.

Našim spekulantům se však zdálo, že fond se nestravuje dost rychle. Nadto se domnívali, že by se měly oba další fondy rovněž obdařit tou krásnou vlastností, že by samy sebe stravovaly. Prostředek byl jednoduchý. Ještě než zákon stanovil, do jakých hodnot se mají tyto fondy vložit, byl jeden obchodní podnik pruské vlády pověřen, aby nakoupil vhodné cenné papíry. Tento podnik se obrátil na Diskontní společnost, a ta mu pro tři říšské fondy prodala tehdy neprodejné železniční akcie, mohli bychom přesně uvést které, za 300 miliónů franků.

Bylo mezi nimi např. za 120 miliónů akcií dráhy Magdeburk - Halberstadt a s ní fúzovaných drah, které byly na pokraji bankrotu - zajistily sice obrovské zisky spekulantům, ale nedávaly valnou naději, že by cokoli vynesly akcionářům. Je to pochopitelné, jestliže víme, že správní rada vydala akcie v hodnotě 16 miliónů, aby se kryly náklady na stavbu tří železničních odboček a že tyto peníze beze zbytku zmizely, aniž se tyto tratě vůbec začaly stavět. A invalidní fond se pyšní tím, že vlastní značný počet těchto akcií neexistujících železnic.

Kdyby tyto dráhy zakoupil pruský stát, jedním rázem by se legalizoval nákup jejich akcií říší; dodalo by jim to jistou reálnou hodnotu. Proto měla říšská vláda na této záležitosti zájem. A tak dráha, o níž zde mluvíme, byla mezi prvními, jejichž koupi pruská vláda navrhla a sněmovny ratifikovaly.

Cena, kterou stát přiznal akcionářům, byla o hodně vyšší než reálná hodnota dokonce i dobrých drah. To dokazuje stálý vzestup kursu jejich akcií od té chvíle, kdy vešlo ve známost rozhodnutí o jejich nákupu a zejména podmínky prodeje. Dvě velké dráhy, jejichž akcie měly v prosinci 1878 kurs 103, respektive 108, byly {206) pak koupeny státem; dnes jsou znamenány 148 a 158. Akcionáři také velmi těžko skrývali svou radost při těchto čachrech.

Je samozřejmé, že tento vzestupný kurs šel k duhu hlavně velkým berlínským burzovním spekulantům, kteří byli zasvěceni do tajných záměrů vlády. Burza, na jaře 1879 ještě dosti ochablá, se probudila k novému životu. Ještě než se spekulanti definitivně rozloučili se svými drahými akciemi, použili jich k tomu, aby uspořádali nové orgie ažiotáže.

Jedno je jasné: Německá říše je právě tak dokonale pod jařmem burzy, jako bylo svého času francouzské císařství. Právě burziáni připravují plány, které má provést - pro blaho jejich kapes - vláda. K tomu mají v Německu jednu výhodu, kterou bonapartistické císařství nemělo: Jestliže říšská vláda narazí na odpor malých knížat, změní se ve vládu pruskou, která se u svých sněmoven, pravých filiálek burzy, docela jistě s žádným odporem nesetká.

Ale což neprohlásila generální rada Internacionály už hned po válce z roku 1870: Vy, pane Bismarcku, jste svrhl bonapartistický režim ve Francii jen proto, abyste jej nastolil znovu u vás doma!.^[139]

Napsal B. Engels koncem února 1880
Otištěno v "L'Égalité", čís. 7 a 10
z 3. a 24. března 1880, 2. série

Podle textu novin
Přeloženo z francouzštiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

135 Článek "Socialismus pana Bismarcka", uveřejněný ve dvou číslech listu "Égalité", napsal Engels koncem února 1880; opíral se v něm o údaje z knihy Rudolpha Meyera "Politische Gründer und die Corruption in Deutschland" ["Političtí gründeři a korupce v Německu"], Lipsko 1877.

"L'Égalité" ["Rovnost"] - francouzský socialistický týdeník, založený v roce 1877 Jules Guesdem; od roku 1880 do roku 1883 orgán francouzské Dělnické strany v Paříži. Vycházel v šesti sériích. První, druhá a třetí série vycházela týdně (celkem 113 čísel), čtvrtá a pátá denně (celkem 56 čísel). Ze šesté série, která měla vycházet týdně, vyšlo jediné číslo v roce 1886. Série se od sebe lišily podtituly.

Mimo Engelsův článek "Socialismus pana Bismarcka" vyšel v "Égalité" Marxův "Úvod k programu francouzské Dělnické strany" (viz tento svazek, str. 265) a Marxova poznámka "K 'Bídě filosofie' " (viz tento svazek, str. 249-250)

136 Jde o Bismarckův projev v Říšském sněmu, uveřejněný v publikaci "Stenographische Berichte über die Verhandlungen des Deutschen Reichstags" ["Stenografické zprávy z jednání německého Říšského sněmu"], 4. volební období, 1. zasedání z roku 1878, sv. I, Berlín 1878, str. 70, 125.

137 "Crédit mobilier" (plný název "Société générale du crédit mobilier") - velká francouzská akciová banka, založená roku 1852. Hlavním cílem Crédit mobilier bylo zprostředkování úvěrů a zakládání průmyslových a jiných podniků. Banka se široce podílela na výstavbě železnic ve Francii, Rakousku, Uhrách, Švýcarsku, Španělsku a Rusku. Hlavním zdrojem příjmů Crédit mobilier byly spekulace na peněžní burze. Vydáváním vlastních akcií garantovaných cennými papíry jiných podniků, které byly v jejím majetku, získávala prostředky, za něž skupovala akcie různých společností garantované hodnotou jejich majetku. Tímto způsobem jeden a týž reálný majetek vyvolával v život fiktivní kapitál v dvojím rozsahu: ve formě akcií daného podniku a ve formě akcií Crédit mobilier, která tento podnik financovala a skupovala jeho akcie. Banka byla úzce spjata s vládou Napoleona III. a byla pod jeho ochranou. Roku 1867 udělala úpadek a roku 1871 byla likvidována. To, že se v padesátých letech 19. století objevila Crédit mobilier jako finanční podnik nového typu, bylo umožněno specifickými zvláštnostmi období reakce, kdy se neuvěřitelně rozbujely hra na burze a spekulace. Podle vzoru francouzské Crédit mobilier byly zřizovány analogické instituce v řadě dalších středoevropských zemí. Skutečnou podstatu Crédit mobilier odhalil Marx v řadě svých článků v "New-York Daily Tribune" (viz Marx-Engels, Spisy 12, str. {47-64}, {234-242}, {320-323} aj.).

138 Míní se tu výroky Franze Reuleauxe v jeho knize "Briefe aus Philadelphia" ["Dopisy z Philadelphie"], Brunšvik 1877.

139 Jde o První a Druhou adresu generální rady Mezinárodního dělnického sdružení o prusko-francouzské válce (viz Marx-Engels, Spisy 17, str. 33-38, 304-312)

B. Engels

{198} Socialismus pana Bismarcka[135]

{198} Socialismus pana Bismarcka^[135]