Marxistický internetový archiv - Česká sekceB. Engels
{65} Řeč na mítinku k výročí polského povstání z roku 1863[29]
Občané,
úloha, již hraje Polsko v dějinách evropských revolucí, je úloha zcela zvláštní. Každá revoluce na Západě, které se nepodaří strhnout s sebou Polsko a zajistit mu nezávislost a svobodu, je odsouzena k porážce. Vezměme například revoluci z roku 1848. Zachvátila území mnohem rozsáhlejší než kterákoli jiná revoluce předtím; strhla do svého proudu Rakousko, Uhry, Prusko. Ale zastavila se na hranicích Polska, okupovaného ruskými armádami. Když car Mikuláš dostal zprávu o únorové revoluci, řekl své svitě: "Pánové, na koně!" Ihned zmobilizoval své vojsko a soustředil je v Polsku s tím, že je v příhodném okamžiku vrhne na buřičskou Evropu. Také revolucionáři velmi dobře věděli, že právě Polsko je pole, na němž musí být svedena rozhodující bitva. Pařížský lid vtrhl 15. května s výkřiky "Ať žije Polsko!" do Národního shromáždění, aby je donutil k válce za polskou nezávislost. V téže době jsme Marx a já žádali v "Neue Rheinische Zeitung"[30], aby Prusko okamžitě vyhlásilo Rusku válku za osvobození Polska, a podporovala nás veškerá pokroková demokracie Německa. Ve Francii a v Německu se tedy velmi dobře vědělo, kde je rozhodující článek: s Polskem byla revoluce v bezpečí, bez Polska byla nevyhnutelně ztracena. Ale pan Lamartine ve Francii, Bedřich Vilém IV., carův švagr a jeho buržoazní {66} ministr pan Camphausen v Prusku vůbec nehodlali rozbít síly Ruska, v němž právem viděli svou poslední záštitu proti revoluční záplavě. Mikuláš nemusel vsednout na koně, jeho vojsko se prozatím mohlo omezit na to, že drželo na uzdě Polsko a ohrožovalo Prusko, Rakousko, Uhry, a to až do doby, kdy úspěchy vzbouřených Maďarů začaly ohrožovat rakouskou reakci, která zvítězila ve Vídni. Teprve pak zaplavily tyto ruské armády Uhry, rozdrtily maďarskou revoluci a zajistily vítězství reakce na celém Západě. Evropa ležela u carových nohou, protože opustila Polsko. Polsko opravdu není země jako každá jiná. Z hlediska revoluce je svorníkem v klenbě evropské budovy; která z obou - revoluce nebo reakce - se dokáže udržet v Polsku, ta bude nakonec vládnout v celé Evropě. A právě pro tento zcela zvláštní charakter Polska, v němž spočívá jeho význam pro všechny revolucionáře, musíme i dnes provolat: Ať žije Polsko!
Napsal B. Engels 22. ledna 1876
Otištěno v listu "Vperjod!" (Londýn),
čis. 27 z 15. února 1876Podle rukopisu
srovnaného s textem novin
Přeloženo z francouzštiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).29 Tuto řeč pronesl Engels 22. ledna 1876 na mezinárodním mítinku, svolaném na oslavu výročí polského povstání z roku 1863. Mítinku se zúčastnilo několik desítek lidí - Poláků, Čechů, Srbů, Rusů, Němců a Francouzů. Předsedal mu polský socialista, člen Internacionály Walery Wróblewski. Engels pronesl svůj projev německy, za několik dní jej pak poslal Wróblewskému ve francouzském znění, pravděpodobně pro překlad do polštiny.
30 "Neue Rheinische Zeitung. Organ der Demokratie" ["Nové porýnské noviny. Orgán demokracie"] - list vycházel za Marxovy redakce jako deník v Kolíně nad Rýnem od 1. června 1848 do 19. května 1849. Členy redakce byli Engels, dále Wilhelm Wolff, Georg Weerth, Ferdinand Wolff, Ernst Dronke, Ferdinand Freiligrath a Heinrich Bürgers.
Jako bojový orgán proletářského křídla německé demokracie vychovávala "Neue Rheinische Zeitung" lidové masy a burcovala je k boji proti kontrarevoluci. Úvodníky, které určovaly stanovisko listu k nejdůležitějším otázkám německé a evropské revoluce, psali zpravidla Marx a Engels.
Rozhodný a nesmiřitelný postoj listu, jeho bojovný internacionalismus, uveřejňování politických odhalení usvědčujících pruskou vládu i místní kolínské úřady, to všechno vyvolávalo proti listu hned od počátku štvanice feudálně monarchistického a liberálně buržoazního tisku a pronásledování ze strany vlády, které se vystupňovalo zejména po kontrarevolučním převratu v Prusku v listopadu až prosinci 1848.
Přes všechno pronásledování a překážky ze strany policie hájila "Neue Rheinische Zeitung" statečně zájmy revoluční demokracie a proletariátu. V květnu 1849, za všeobecného nástupu kontrarevoluce, využila pruská vláda toho, že Marxovi bylo odepřeno státní občanství, a vydala příkaz, aby byl vypovězen z pruského území. Marxovo vypovězení a represálie proti ostatním redaktorům "Neue Rheinische Zeitung" byly příčinou, že list přestal vycházet. Poslední, 301. číslo "Neue Rheinische Zeitung", vytištěné rudou barvou, vyšlo 19. května 1849. V článku na rozloučenou, v němž se redaktoři listu obracejí k dělníkům, prohlašují, že "jejich posledním slovem vždy a všude bude: osvobození dělnické třídy!"