Svoboda tisku a svoboda slova v Německu

Karel Marx

{317} Svoboda tisku a svoboda slova v Německu

Redaktorovi listu "Daily News"

Vážený pane,

když Bismarck obvinil francouzskou vládu, že "znemožnila tisku a zástupcům lidu ve Francii svobodné vyjadřování názorů", chtěl si zřejmě jenom po berlínsku zažertovat.

Chcete-li se seznámit s "pravými" francouzskými názory, obraťte se prosím na pana Stiebera, redaktora versailleského "Moniteuru"^[168] a známého pruského policejního špicla!

Na výslovný Bismarckův rozkaz byli pánové Bebel a Liebknecht zatčeni pod záminkou velezrady jen proto, že se opovážili plnit své povinnosti jako zástupci německého lidu, tj. že protestovali v Říšském sněmu proti anexi Alsaska a Lotrinska, hlasovali proti novým válečným subvencím, vyjádřili své sympatie k Francouzské republice a odsoudili pokus proměnit Německo v jediné pruské kasárny. S členy brunšvického výboru Sociálně demokratické dělnické strany, protože vyslovili tytéž názory, se zachází od začátku září minulého roku jako s galejníky a stále ještě musejí snášet soudní komedii pod záminkou obžaloby pro velezradu. Stejný osud potkal četné dělníky, kteří propagovali brunšvický manifest. Pod podobnou záminkou je obžalován z velezrady pan Hepner, redaktor lipského "Volksstaatu"^[1]. Těch několik nezávislých {318} německých listů, vydávaných mimo Prusko, se nesmí na půdě ho- henzollernského panství objevit. Policie denně rozhání schůze německých dělníků, dovolávající se čestného míru s Francií. Podle oficiální pruské doktríny, jak ji naivně vykládá generál Vogel von Falckenstein, je vinen velezradou každý Němec, který se "snaží překazit nadějné cíle, pro něž Prusko vede válku ve Francii". Kdyby pánové Gambetta a spol. byli nuceni jako Hohenzollernové potlačovat veřejné mínění násilím, stačilo by, aby použili pruské metody a pod záminkou války vyhlásili po celé Francii stav obležení. Jediní francouzští vojáci, kteří jsou na německé půdě, hnijí v pruských žalářích. Přesto pruská vláda pociťuje nutnost přísně udržovat stav obležení, nejsurovější a nejodpornější formu vojenského despotismu, která znamená dočasné zrušení všech zákonů. Francouzskou půdu zdupává asi milión německých vetřelců. Přesto se francouzská vláda dovede docela dobře obejít bez oné pruské metody, kterou se "umožňuje svobodné vyjadřování názorů". Jak rozdílné dva obrázky! Ukázalo se ovšem, že Německo je příliš úzké pole pro Bismarckovu všezahrnující lásku ke svobodě projevu. Když Lucemburčané dali najevo své sympatie k Francii, Bismarck použil tohoto projevu jejich cítění jako jedné ze záminek, aby odvolal londýnskou smlouvu o neutralitě.^[169] Když se belgický tisk dopustil podobného hříchu, žádal pruský vyslanec v Bruselu pan von Balan belgickou vládu, aby zakázala otiskovat nejen všechny protipruské novinové články, ale i obyčejné zprávy, které by mohly povzbuzovat Francouze v jejich válce za nezávislost. Skutečně velice skromná žádost, porušit belgickou ústavu "pour le roi de Prusse"!^[a] Sotva si několik stockholmských novin dovolilo pár mírných vtipů na pověstnou "zbožnost" Viléma Annexandra^[b], už si Bismarck vzteklými přípisy zchlazoval žáhu na švédském kabinetu. Dokonce i na petrohradském poledníku se mu podařilo odhalit příliš uvolněný tisk. Na jeho skromnou žádost si vrchní cenzor předvolal redaktory hlavních petrohradských listů a vyzval je, aby se vyvarovali všech kritických poznámek o carově věrném pruském vazalu. Jeden z redaktorů, pan Saguljajev, byl tak neopatrný, {319} že zveřejnil tajemství tohoto avertissement^[c] na stránkách "Golosu"^[170] Ruská policie se na něho okamžitě vrhla a vystrčila ho do nějaké vzdálené gubernie. Bylo by chyba domnívat se, že tyto četnické metody s sebou přinesl jedině záchvat válečné horečky. Jsou naopak důslednou metodickou aplikací ducha pruských zákonů. V pruském trestním zákoníku skutečně existuje neobvyklý dodatek, podle něhož každý cizinec na podkladě svého působení nebo literární činnosti ve své vlastní nebo v jiné zemi může být stíhán za "urážku pruského krále" a "velezradu na Prusku"!

Francie - a její věc naštěstí zdaleka není ztracená - bojuje v této chvíli nejen za svou vlastní národní nezávislost, ale i za svobodu Německa a Evropy.

S úctou

Karel Marx

Londýn 16. ledna 1871.

Otištěno v "The Daily News",
z 19. ledna 1871

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a - kvůli pruskému králi. (Pozn. red.)

b Viz tento svazek zde, str. {42}. (Pozn. red.)

c - varování. (Pozn. red.)

168 "Moniteur" ["Zpravodaj"] - oficiózní pruský list, který vycházel od 15. října 1870 do 5. března 1871 pod Bismarckovým dohledem ve Versailles a byl určen francouzskému obyvatelstvu. Když Marxův článek vyšel v "Daily News", nazýval se tento list "Moniteur officiel du Gouvemement général du Nord de la France et de la Préfecture de Seine-et-Oise" ["Oficiální zpravodaj generálního guvernérství Severní Francie a prefektury departementu Seine-et-Oise"].

169 Londýnská smlouva o neutralitě Lucemburska byla uzavřena 11. května 1867 mezi Rakouskem, Belgií, Francií, Anglií, Itálií, Holandskem, Lucemburskem, Pruskem a Ruskem. Touto smlouvou skončila takzvaná lucemburská krize, kterou vyvolal pokus Napoleona III. dosáhnout od Pruska souhlasu k anexi Lucemburska. Mělo to být odškodnění za neutralitu Francie v prusko-rakouské válce z roku 1866. Podle londýnské smlouvy mělo zůstat Lucembursko trvale neutrálním státem a za jeho neutralitu měly ručit mocnosti, které smlouvu podepsaly.

V cirkulární nótě zaslané lucemburské vládě 3. prosince 1870 tvrdil Bismarck, že Lucembursko zaujalo vůči Francii příliš přátelský postoj a tím porušilo neutralitu. Prohlásil, že se pruská vláda už necítí vázána žádným ohledem na neutralitu velkovévodství. Koncem prosince však musel pod nátlakem Anglie od této hrozby upustit.

170 "Golos" ["Hlas"] - ruský deník pro politiku a literaturu; zastupoval zájmy liberální buržoazie; vycházel v Petrohradě v letech 1863-1884.