Karel Marx
Kapitál, I. díl
Třetí oddíl
Kapitola devátá
MÍRA A MASA NADHODNOTY
V této kapitole, stejně jako dříve, předpokládáme, že hodnota pracovní síly, tedy ta část pracovního dne, která je nutná k reprodukci čili udržení pracovní síly, je veličina daná, stálá.
Za tohoto předpokladu je s mírou nadhodnoty dána i její masa, kterou jednotlivý dělník dodává kapitalistovi za určité časové období. Činí-li na př. nutná práce 6 hodin denně, vyjádřeno v množství zlata 3 šilinky čili 1 tolar, je 1 tolar denní hodnota pracovní síly čili kapitálová hodnota, zálohovaná na nákup pracovní síly. Je-li dále míra nadhodnoty = 100%, vyrábí tento variabilní kapitál ve výši 1 tolaru masu nadhodnoty 1 tolaru čili dělník dodává denně masu nadpráce 6 hodin.
Variabilní kapitál je však peněžní výraz úhrnné hodnoty všech pracovních sil, kterých kapitalista současně používá. Hodnota zálohovaného variabilního kapitálu se tedy rovná průměrné hodnotě jedné pracovní síly, násobené počtem použitých pracovních sil. Při dané hodnotě pracovní síly je tedy velikost variabilního kapitálu přímo úměrná počtu současně zaměstnaných dělníků. Je-li denní hodnota jedné pracovní síly = 1 tolaru, je tedy nutno zálohovat kapitál 100 tolarů, aby bylo denně vykořisťováno 100 pracovních sil, n tolarů, aby bylo denně vykořisťováno n pracovních sil.
Právě tak, vyrábí-li variabilní kapitál ve výši 1 tolaru, denní hodnota jedné pracovní síly, denní nadhodnotu ve výši 1 tolaru, vyrobí variabilní kapitál ve výši 100 tolarů denní nadhodnotu 100, a variabilní kapitál ve výši n tolarů denní nadhodnotu 1 tolar x n. Masa vyrobené nadhodnoty se tedy rovná nadhodnotě, kterou dodává pracovní den jednotlivého dělníka, násobené počtem zaměstnaných dělníků. Protože však dále masa nadhodnoty, kterou vyrábí jednotlivý dělník, je při dané hodnotě pracovní síly určena mírou nadhodnoty, vyplývá z toho tento první zákon: masa vyráběné nadhodnoty se rovná velikosti zálohovaného variabilního kapitálu, násobené mírou nadhodnoty, čili je určena složeným poměrem mezi počtem pracovních sil současně vykořisťovaných týmž kapitalistou a stupněm vykořisťování jednotlivé pracovní síly.
Nazveme-li tedy masu nadhodnoty M, nadhodnotu dodávanou průměrně za den jednotlivým dělníkem m, variabilní kapitál zálohovaný denně na nákup jednotlivé pracovní síly v, celkovou sumu variabilního kapitálu V, hodnotu průměrné pracovní síly k, stupeň jejího vykořisťování (a'/a) (tj. nadpráce/nutná práce) ‚ a počet zaměstnaných dělníků n‚ dostaneme:
|
{ |
|
Předpokládáme neustále nejen to, že hodnota průměrné pracovní síly je veličina stálá, nýbrž že dělníci zaměstnávaní kapitalistou jsou převedeni na průměrného dělníka. Jsou výjimečné případy, kdy vyráběná nadhodnota nevzrůstá úměrně počtu vykořisťovaných dělníků, ale pak ani hodnota pracovní síly nezůstává stálá.
Proto při výrobě určité masy nadhodnoty může zmenšení jednoho činitele být nahrazeno zvětšením druhého. Zmenší-li se variabilní kapitál a zvýší-li se zároveň v témž poměru míra nadhodnoty, zůstává masa vyráběné nadhodnoty nezměněna. Musí-li kapitalista při zachování dřívějších předpokladů zálohovat 100 tolarů, aby denně vykořisťoval 100 dělníků, a činí-li míra nadhodnoty 50%, skýtá tento variabilní kapitál ve výši 100 nadhodnotu ve výši 50 tolarů čili 3 x 100 pracovní hodiny. Zdvojnásobí-li se míra nadhodnoty čili není-li pracovní den prodloužen z 6 na 9 hodin, nýbrž z 6 na 12 hodin, vynáší variabilní kapitál zmenšený na polovinu, na 50 tolarů, rovněž nadhodnotu 50 tolarů čili 6 x 50 pracovních hodin. Zmenšení variabilního kapitálu lze tedy vyrovnat úměrným zvýšením stupně vykořisťování pracovní síly čili zmenšení počtu zaměstnaných dělníků lze vyrovnat úměrným prodloužením pracovního dne. V jistých hranicích je tedy nabídka práce, kterou si může kapitál vynutit, nezávislá na nabídce dělníků.[202] Naopak pokles míry nadhodnoty nikterak nemění masu vyráběné nadhodnoty, jestliže úměrně vzrůstá velikost variabilního kapitálu čili počet zaměstnaných dělníků.
Avšak vyrovnání počtu dělníků čili velikosti variabilního kapitálu zvýšenou mírou nadhodnoty čili prodloužením pracovního dne naráží na nepřekročitelné hranice. Ať je hodnota pracovní síly jakákoli, ať činí pracovní doba nutná k udržení dělníka 2 hodiny nebo 10 hodin, úhrnná hodnota, kterou může dělník vyrobit den co den, je vždy menší než hodnota, v níž jsou zpředmětněny 24 pracovní hodiny, menší než 12 šilinků čili 4 tolary, je-li tato částka peněžním výrazem těchto 24 hodin zpředmětněné práce. Za našeho dřívějšího předpokladu, podle něhož je denně zapotřebí 6 pracovních hodin, aby byla reprodukována pracovní síla sama čili kapitálová hodnota zálohovaná na její nákup, variabilní kapitál 500 tolarů, který používá 500 dělníků při míře nadhodnoty 100% čili při dvanáctihodinovém pracovním dni, vyrobí denně nadhodnotu 500 tolarů čili ze 6 x 500 pracovních hodin. Kapitál 100 tolarů, který denně používá 100 dělníků při míře nadhodnoty 200% čili při osmnáctihodinovém pracovním dni, vyrobí masu nadhodnoty jen 200 tolarů čili z 12 x 100 pracovních hodin. A celá jím nově vytvořená hodnota, ekvivalent zálohovaného variabilního kapitálu plus nadhodnota, nemůže nikdy, dnes ani zítra, dosáhnout sumy 400 tolarů čili ze 24 x 100 pracovních hodin. Absolutní hranice průměrného pracovního dne, který je od přírody vždy menší než 24 hodin, tvoří absolutní hranici pro kompensaci zmenšení variabilního kapitálu zvýšením míry nadhodnoty čili zmenšení počtu vykořisťovaných dělníků zvýšením stupně vykořisťování pracovní síly. Tento úplně jasný druhý zákon je důležitý pro vysvětlení mnoha jevů vyvěrajících z tendence kapitálu, o níž budeme mluvit později — z tendence kapitálu co nejvíce omezovat počet dělníků, které zaměstnává, čili svou variabilní součást, přeměňovanou v pracovní sílu, což je v rozporu s jeho druhou tendencí — vyrábět co největší masu nadhodnoty. Naopak. Jestliže masa používaných pracovních sil čili velikost variabilního kapitálu vzrůstá, ne však úměrně snížení míry nadhodnoty, masa vyráběné nadhodnoty klesá.
Třetí zákon vyplývá z určení masy vyráběné nadhodnoty dvěma činiteli — mírou nadhodnoty a velikostí zálohovaného variabilního kapitálu. Jsou-li dány míra nadhodnoty, čili stupeň vykořisťování pracovní síly, a hodnota pracovní síly, čili velikost nutné pracovní doby, je samozřejmé, že čím větší je variabilní kapitál, tím větší je masa vyráběné hodnoty a nadhodnoty. Je-li dána hranice pracovního dne a hranice jeho nutné součásti, závisí zřejmě masa hodnoty a nadhodnoty, vyráběná jednotlivým kapitalistou, výhradně na mase práce, kterou uvádí kapitalista do pohybu. Ale ta závisí za daných předpokladů na mase pracovní síly čili na počtu dělníků, které kapitalista vykořisťuje, a tento počet zase je určen velikostí variabilního kapitálu, který kapitalista zálohuje. Při dané míře nadhodnoty a dané hodnotě pracovní síly jsou tedy masy vyráběné nadhodnoty přímo úměrné velikosti zálohovaných variabilních kapitálů. My však již víme, že kapitalista dělí svůj kapitál na dvě části. Jednu část vydává na výrobní prostředky. To je konstantní část jeho kapitálu. Druhou část přeměňuje v živou pracovní sílu. Tato část tvoří jeho variabilní kapitál. Na základně téhož výrobního způsobu dochází v různých výrobních odvětvích k různému dělení kapitálu na konstantní a variabilní součást. V témže výrobním odvětví se tento poměr mění podle toho, jak se mění technický základ a společenská kombinace výrobního procesu. Ale ať se daný kapitál jakkoli rozpadá na konstantní a variabilní součást, ať poměr variabilní součásti ke konstantní součásti činí 1 : 2 nebo 1 : 10 nebo 1 : x, nijak se to nedotýká právě stanoveného zákona, protože podle dřívějšího rozboru hodnota konstantního kapitálu se sice znovu objevuje v hodnotě výrobku, ale nevchází do nově vytvořené hodnoty. Má-li se použít 1000 přadláků, je ovšem zapotřebí více surovin, vřeten atd., než má-li se jich použít 100. Ale ať hodnota těchto dalších výrobních prostředků stoupá, klesá nebo zůstává nezměněna, ať je velká nebo malá — nemá žádný vliv na zhodnocovací proces, uskutečňovaný pracovními silami, které uvádějí tyto výrobní prostředky do pohybu. Zjištěný zákon nabývá tedy formy: masy hodnoty a nadhodnoty, vyráběné různými kapitály, jsou za dané hodnoty pracovní síly a při stejném stupni jejího vykořisťování přímo úměrné velikostem variabilních součástí těchto kapitálů, tj. jejich součástí přeměněných v živou pracovní sílu.
Tento zákon je zřejmě v rozporu s každou zkušeností, která je založena na vnějším zdání jevů. Každý ví, že majitel přádelny bavlny, který, s hlediska procentuálního složení celého používaného kapitálu, používá poměrně mnoho konstantního kapitálu a málo variabilního kapitálu, nezískává proto méně zisku čili nadhodnoty než majitel pekárny, který uvádí do pohybu poměrně mnoho variabilního kapitálu a málo konstantního. K vyřešení tohoto zdánlivého rozporu je zapotřebí ještě mnoha mezičlánků, jako je v elementární algebře zapotřebí mnoha mezičlánků, abychom pochopili, že 
může představovat skutečnou veličinu. Ačkoli klasická ekonomie tento zákon nikdy neformulovala, drží se ho instinktivně, protože je to vůbec nutný důsledek zákona hodnoty. Pokouší se zachránit jej před rozpory jevu násilnou abstrakcí. Uvidíme později[203], jak Ricardova škola klopýtla o tento kámen úrazu. Vulgární ekonomie, která se „opravdu také ničemu nenaučila“, se zde, jako všude, ohání vnějším zdáním jevu v protikladu k zákonu jevu. Domnívá se, v protikladu ke Spinozovi, že „nevědomost je dostatečný důvod“.
Práci, která je den co den uváděna do pohybu celkovým kapitálem určité společnosti, lze považovat za jediný pracovní den. Je-li na př. počet dělníků jeden milion a činí-li průměrný pracovní den jednotlivého dělníka 10 hodin, skládá se společenský pracovní den z 10 milionů hodin. Při dané délce tohoto pracovního dne ať už jsou jeho hranice určeny fysickými nebo sociálními podmínkami — může být masa nadhodnoty zvětšena jen zvětšením počtu dělníků, tj. dělnického obyvatelstva. Vzrůst obyvatelstva tu tvoří matematickou hranici výroby nadhodnoty celkovým společenským kapitálem. Naopak. Při dané velikosti obyvatelstva je tato hranice určena možným prodlužováním pracovního dne.[204] V příští kapitole uvidíme, že tento zákon platí jen pro tu formu nadhodnoty, kterou jsme dosud zkoumali.
Z dosavadního zkoumání výroby nadhodnoty vyplývá, že nelze přeměnit v kapitál kteroukoli libovolnou sumu peněz nebo hodnoty, že naopak předpokladem této přeměny je určité minimum peněz nebo směnných hodnot v rukou jednotlivého majitele peněz nebo zboží. Minimum variabilního kapitálu je částka, kterou musí kapitalista vynaložit na nákup jedné pracovní síly, používané den co den, po celý rok, k získávání nadhodnoty. Kdyby dělník měl své vlastní výrobní prostředky a kdyby se spokojil s tím, aby žil jako dělník, stačila by mu pracovní doba nutná k reprodukci jeho životních prostředků, řekněme 8 hodin denně. Potřeboval by tedy také výrobní prostředky jen na 8 pracovních hodin. Naproti tomu kapitalista, který ho kromě těchto 8 hodin nutí vykonat řekněme 4 hodiny nadpráce, potřebuje další částku peněz na získání dalších výrobních prostředků. Za našeho předpokladu by však musel zaměstnávat již dva dělníky, aby z nadhodnoty, kterou si denně přivlastňuje, žil jako dělník, tj. aby mohl uspokojovat své nutné potřeby. V tomto případě by bylo účelem jeho výroby pouhé udržování života, a ne zvětšování bohatství; a toto zvětšování se přece při kapitalistické výrobě předpokládá. Aby žil jen dvojnásob lépe než obyčejný dělník a aby polovinu vyráběné nadhodnoty znovu přeměňoval v kapitál, musel by zároveň se zvýšením počtu dělníků osminásobně zvýšit minimum zálohovaného kapitálu. Ovšem může sám, podobně jako jeho dělník, přiložit ruku k dílu přímo ve výrobním procesu, ale pak je také jen něčím uprostřed mezi kapitalistou a dělníkem, „malým mistrem“. Jistý stupeň kapitalistické výroby vyžaduje, aby kapitalista mohl celé doby, po kterou funguje jako kapitalista, tj. jako zosobněný kapitál, používat k přivlastňování cizí práce, a tedy k její kontrole a k prodeji výrobků této práce.[205] Středověké cechy se snažily násilně zabránit přeměně řemeslnického mistra v kapitalistu tím, že omezovaly na velmi nepatrné maximum počet dělníků, které směl zaměstnávat jednotlivý mistr. Majitel peněz nebo zboží se skutečně přeměňuje v kapitalistu teprve tehdy, když minimální suma zálohovaná na výrobu daleko převyšuje středověké maximum. Zde, jako v přírodních vědách, se potvrzuje správnost zákona, který objevil Hegel ve své „Logice“, že pouhé kvantitativní změny se na určitém stupni mění v kvalitativní rozdíly.[205a]
Minimální suma hodnot, jíž musí jednotlivý majitel peněz nebo zboží disponovat, aby se vyklubal v kapitalistu, se na různých stupních vývoje kapitalistické výroby mění a je za daného stupně vývoje různá v různých výrobních sférách podle jejich zvláštních technických podmínek. Určitá výrobní odvětví vyžadují již v samém počátku kapitalistické výroby minimum kapitálu, které se v této době ještě nevyskytuje v rukou jednotlivých individuí. To vede na jedné straně ke státním podporám soukromníků, jako tomu bylo ve Francii v dobách Colbertových a jako je tomu dosud v některých německých státech, na druhé straně k tvoření společností se zákonným monopolem na provozování určitých průmyslových a obchodních odvětví[206] — k těmto předchůdcům moderních akciových společností.
Nezdržujeme se u podrobností změn, jimiž prošel vztah mezi kapitalistou a námezdním dělníkem za výrobního procesu, tedy ani u dalšího rozvíjení určení kapitálu samého. Připomeneme tu jen několik hlavních bodů.
Ve výrobním procesu se kapitál vyvinul ve velení nad prací, tj. nad působící pracovní silou čili nad samým dělníkem. Zosobněný kapitál, kapitalista, dává pozor, aby dělník konal své dílo řádně a s patřičným stupněm intensity.
Kapitál se vyvinul dále v donucovací vztah, který nutí dělnickou třídu konat více práce, než vyžaduje úzký okruh jejích vlastních životních potřeb. A v podněcování cizí pracovitosti, ve vyssávání nadpráce a vykořisťování pracovní síly předčí kapitál svou energií, nenasytností a účinností všechny dřívější výrobní soustavy, založené na přímé nucené práci.
Kapitál si zprvu podřizuje práci za technických podmínek, v nichž ji historicky nalézá. Nemění tedy ihned výrobní způsob. Výroba nadhodnoty ve formě, kterou jsme dosud zkoumali, tj. prostým prodlužováním pracovního dne, jevila se proto nezávislou na jakékoli změně ve výrobním způsobu samém. Byla ve staromódním pekařství neméně účinná než v moderní přádelně bavlny.
Zkoumáme-li výrobní proces s hlediska pracovního procesu, nechová se dělník k výrobním prostředkům jako ke kapitálu, nýbrž pouze jako k prostředkům a materiálu své účelné produktivní činnosti. V koželužně na př. nakládá s kožemi pouze jako s předmětem své práce. Nevydělává kůži kapitalistovi. Jinak to vypadá, jestliže zkoumáme výrobní proces s hlediska zhodnocovacího procesu. Výrobní prostředky se ihned mění v prostředky vstřebávání cizí práce. Teď už dělník nepoužívá výrobních prostředků, nýbrž výrobní prostředky používají dělníka. Nespotřebovává je jako hmotné prvky své produktivní činnosti, nýbrž ony ho spotřebovávají jako ferment svého vlastního životního procesu, a životní proces kapitálu tkví jen v jeho pohybu jako hodnoty, která se sama zhodnocuje. Tavicí pece a pracovní budovy, které v noci odpočívají a nevstřebávají živou práci, jsou pro kapitalistu „čistou ztrátou“ („mere loss“). Proto zakládají tavicí pece a pracovní budovy „nárok na noční práci“ pracovních sil. Pouhá přeměna peněz v materiální činitele výrobního procesu, ve výrobní prostředky, přeměňuje výrobní prostředky v právní nárok a vynutitelný nárok na cizí práci a nadpráci. Ukažme si nakonec na jednom příkladu, jak toto převrácení, ba zvrácení poměru mezi mrtvou a živou prací, mezi hodnotou a silou vytvářející hodnotu, převrácení, vlastní kapitalistické výrobě a charakterisující ji, se obráží v hlavách kapitalistů. Za vzpoury anglických továrníků v letech 1848—1850 „šéf přádelny lnu a bavlny v Paisley, jedné z nejstarších a nejváženějších firem v západním Skotsku, společnosti Carlile, synové a spol., založené roku 1752 a vedené od pokolení k pokolení touž rodinou“ — tento neobyčejně inteligentní gentleman napsal do časopisu „Glasgow Daily Mail“ z 25. dubna 1849 dopis[207] s titulem „Relaissystem“, kde se mimo jiné vyskytuje toto neuvěřitelně naivní místo: „Podívejme se nyní na pohromy, které vyplývají ze snížení pracovní doby z 12 hodin na 10... ‚Vyúsťují‘ v nejvážnější poškození vyhlídek a majetku továrníků. Pracoval-li (tj. jeho „ruce“) 12 hodin a je-li omezen na 10 hodin, scvrkává se každých 12 strojů nebo vřeten jeho podniku na 10 („then every 12 machines or spindles in his etablishment shrink to 10“), a kdyby chtěl svou továrnu prodat, byly by oceněny jen jako 10, takže by každá továrna v celé zemi ztratila šestinu své hodnoty.“[208]
Tomuto západoskotskému dědičně kapitalistickému mozku splývá hodnota výrobních prostředků, vřeten atd. natolik s jejich kapitalistickou vlastností, že se samy zhodnocují nebo pohlcují denně určité množství cizí bezplatné práce, že šéf firmy Carlile a spol. se skutečně domnívá, že při prodeji továrny mu bude zaplacena nejen hodnota vřeten, nýbrž nadto i vzrůst jejich hodnoty, nejen práce vězící v nich a nutná k výrobě vřeten téhož druhu, nýbrž i nadpráce, kterou pomáhají denně vyssávat z bodrých paisleyských Západoskotů; a myslí, že právě proto při zkrácení pracovního dne o dvě hodiny se prodejní cena každých 12 spřádacích strojů scvrkává na cenu 10 strojů!
__________________________________
Poznámky:
[202] Zdá se, že tento elementární zákon neznají páni z tábora vulgární ekonomie — tito Archimedové na ruby se domnívají, že v určování tržních cen práce poptávkou a nabídkou našli opěrný bod, z něhož mohou nikoli pohnout světem, nýbrž jej zastavit.
[203] Podrobněji o tom ve „Čtvrté knize“.
[204] „Práce společnosti, tj. doba používaná v hospodářství, je veličina daná, řekněme 10 hodin denně na každého z milionu obyvatel čili deset milionů hodin… Kapitál má svou hranici vzrůstu. V každém daném období lze této hranice dosáhnout využitím celé doby, která je k disposici k produktivnímu použití.“ („An Essay on the Political Economy of Nations“, Londýn 1821, str. 47, 49.)
[205] „Farmář se nemůže spoléhat na svou vlastní práci, a činí-li to, pak, jak ukáži, na tom prodělává. Jeho zaměstnáním má být dozírání na celek: musí dohlížet na mlatce, neboť jinak bude mlatcova mzda brzy ztracena, protože obilí se nevymlátí; musí dohlížet na své sekáče, žence atd.; musí stále dohlížet na ploty; musí dávat pozor, zda se něco nezanedbává; stane se to, bude-li přikován k jednomu místu.“ (,‚An Inquiry into the Connection between the present oftrovisions and the Size of Farms etc. By a Farmer“, Londýn 1773, str. 12.) Tento spis je velmi zajímavý. Podle něho lze studovat vznik „capitalist-farmer“ [farmáře-kapitalisty] čili „merchant-farmer“ [farmáře-obchodníka], jak je zde přímo nazýván, a naslouchat jeho vychvalování sebe samého proti „small farmer“ [malému farmáři], který se v podstatě musí starat o to, aby se uživil. „Třída kapitalistů je zprvu zčásti a pak vůbec osvobozena od nutnosti ruční práce.“ („Text-book of Lectures on the Political Economy of Nations. By Rev. Richard Jones“, Hertford 1852, Lecture III, str. 39.)
[205a] Molekulární theorie, používaná v novodobé chemii a po prvé vědecky rozvinutá Laurentem a Gerhardtem, spočívá právě na tomto zákoně. {Dodatek k 3. vyd. Na vysvětlenou této poznámky, dosti nejasné pro ty, kdo neznají chemii, připomínáme, že tu autor mluví o uhlovodíkových sloučeninách, nazvaných zprvu roku 1843 C. Gerhardtem „homologickými řadami“, z nichž každá má svůj vlastní algebraický vzorec. Na př. řada parafinů: CnH2n+2 řada normálních alkoholů: CnH2n+2O; řada normálních mastných kyselin: CnH2nO2 a mnoho jiných. V těchto příkladech pouhým kvantitativním přidáváním CH2 k molekulárnímu vzorci vzniká po každé kvalitativně rozdílná látka. O účasti Laurentově a Gerhardtově na stanovení tohoto důležitého faktu, kterou Marx přecenil, srovnej Kopp: „Entwicklung der Chemie“, Mnichov 1873, str. 709 a 716, a Schorlemmer: „Rise and Development of Organic Chemistry“, Londýn 1879, str. 54. — B. E.}
[206] Martin Luther nazývá takové instituce „die Gesellschaft-Monopolia“ — „společnost monopolia“.
[207] „Reports of Insp. of Fact, for 30th April 1849“, str. 59.
[208] Tamtéž, str. 60. Tovární inspektor Stuart, sám Skot a v protikladu k anglickým továrním inspektorům člověk úplně propadlý kapitalistickému způsobu myšlení, přímo prohlašuje, že tento dopis, který připojuje ke své zprávě, „je nejužitečnějším sdělením, které kdy učinil kdokoli z továrníků, užívajících systému relais [„přepřahacího systému“], a je zvlášť příhodný k tomu, aby vyvrátil předsudky a námitky proti tomuto systému“.