Karel Marx
Výroba chleba
Garibaldi, občanská válka v Americe, revoluce v Řecku, bavlnářská krize, Veillardův bankrot[339] — to všechno dnes v Londýně ustupuje do pozadí před otázkou chleba, avšak před otázkou chleba ve vlastním slova smyslu. Angličané, kteří jsou tak hrdi na své "nápady v oblasti železa a páry", objevili náhle, že "staff of life" ("chléb vezdejší") vyrábějí po prastarém franckém způsobu, jako za času vpádu Normanů. Jediný podstatný pokrok spočívá v tom, že se dnes díky moderní chemii snadněji používá náhražkových látek. Staré britské přísloví říká, že každý člověk — i ten nejlepší — musí ve svém životě sníst "a peck of dirt" (měřici svinstva). To však bylo míněno morálně. John Bull netuší, že den co den pojídá — v nejhrubším fyzickém smyslu — nepředstavitelné mixtum compositum[a] z mouky, kamence, pavučin, black beetles[b] a lidského potu. Při svých znalostech bible samozřejmě věděl, že si člověk svůj chléb dobývá v potu tváře; je mu však úplnou novinkou, že se lidský pot musí přidávat do chlebového těsta jako koření.
Na první pohled se zdá, že pořadí, ve kterém se velký průmysl zmocňuje různých oblastí, které jsou doménou ruční práce, řemesla a manufaktury, je zcela náhodné. Výroba pšenice například je venkovská práce, pečení chleba městská. Neměli bychom se domnívat, že se průmyslová výroba zmocní dříve městské práce než venkovské? A přece byl vývoj opačný. Kamkoli se podíváme, zjistime, že bezprostřední potřeby se dosud víceméně vymykaly vlivu velkého průmyslu a že jejich uspokojování se děje zastaralým, uboze těžkopádným řemeslným způsobem. A ne Anglie, nýbrž Severní Amerika poprvé — a teprve v naší době — prolomila tuto tradici. Yankeeové poprvé zavedli stroje do krejčovství, obuvnictví atd. a přenesli dokonce stroje z továren do soukromých domů. Tento úkaz však lze snadno vysvětlit. Průmyslová výroba vyžaduje výrobu hromadnou, ve velkém, pro obchod místo pro soukromou spotřebu, a je už přímo v povaze věci, že suroviny a polotovary jí poskytují první, kdežto hotové zboží, určené k bezprostřední spotřebě, poslední oblast jejího výboje.
Zdá se však, že pro pekařské mistry nadešla nyní hodina zániku a pro továrníky vyrábějící chléb hodina vzestupu. K takové revoluci by však nestačil odpor a ošklivost, které vyvolal pan Tremenheere svým odhalením o "tajemstvích chleba"[340], kdyby se k tomu nepřidružila ještě okolnost, že kapitál, který americká krize v masovém měřítku vypudila z jeho monopolizovaných oblastí, se úzkostlivě ohlíží po nových odvětvích, ve kterých by se mohl usadit.
Námezdní dělníci londýnských pekařství zaplavili parlament stížnostmi na své mimořádně bídné postavení. Ministr vnitra jmenoval pana Tremenheera zpravodajem a v jistém smyslu i vyšetřujícím soudcem pro tyto stížnosti. Zpráva pana Tremenheera dala signál k bouři.
Zpráva pana Tremcnheera se dělí na dvě hlavní části. První líčí bídu dělníků v pekařstvích, druhá odhaluje odporné taje samotné přípravy chleba.
První část líčí dělníky v pekárnách jako "bílé otroky civilizace". Jejich obvyklá pracovní doba začíná v 11 hodin večer a trvá až do 3 nebo 4 hodin odpoledne. Ke konci týdne se práce prodlužuje. Ve většině londýnských pekařství trvá nepřetržitě od 10 hodin večer ve čtvrtek až do sobotní noci. Tito dělníci, kteří většinou umírají na úbytě, se dožívají průměrného věku 42 let.
Sama výroba chleba probíhá většinou v těsných, špatně větraných nebo vůbec nevětraných podzemních sklepeních. K nedostatečnému větrání se přidružují morové výpary špatných kanalizačních stok, "a v procesu kvašení vpíjí do sebe chléb škodlivé plyny, které jej ze všech stran obklopují". Pavučiny, švábi, krysy a myši "se snoubí s těstem".
"Ač nerad, musel jsem dojít k závěru," říká pan Tremenheere, "že těsto skoro vždycky do sebe vpíjí pot a často i chorobnější výměsky hnětačů."
Ani v nejlepších pekařstvích nechybějí tyto odporné ohavnosti, nepopsatelného stupně však dosahují v děrách, kde se peče chléb pro chudé a kde se také obzvlášť směle falšuje mouka kamencem a kostní moučkou.
Pan Tremenheere navrhuje přísnější zákony proti falšování chleba, dále vládní dozor nad pekárnami, omezení pracovní doby pro "mladé lidi" (to jest ty, kteří nedosáhli 18. roku) na dobu od 5 hodin ráuo do 9 hodin večer atd., zcela rozumně však počítá s tím, že závady, které vyplývají ze samotného starého způsobu výroby, neodstraní parlament, ale že je odstraní velký průmysl.
A skutečně byl již na jednotlivých místech zaveden Stevenův stroj na přípravu těsta. Další podobný stroj je na průmyslové výstavě. Oba ještě velkou část procesu pečení ponechávají ruční práci. Dr. Dauglish naproti tomu celý systém výroby chleba zrevolucionoval. Od chvíle, kdy mouka opouští sýpku, až po vsazení chleba do pece neprochází zde lidskou rukou. Dr. Dauglish vůbec nepoužívá droždí a vyvolává proces kvašení pomocí kysličníku uhličitého. Celý akt výroby chleba — včetně pečení — redukuje z 8 hodin na 30 minut. Noční práce zcela odpadá. Použití kysličníku uhličitého nedovoluje jakoukoli příměs falšovacích látek. Velkých úspor se dociluje různým způsobem kvašení, hlavně však spojením nových strojů s americkým vynálezem, který odstraňuje sklovitý povlak zrna, aniž jako dosud ničí tři čtvrtiny otrubovitého obalu, který je podle francouzského chemika Mége Mourièse nejvýživnější částí zrna. Dr. Dauglish vypočítává, že by Anglie použitím jeho způsobu výroby ušetřila ročně 8 miliónů liber št. za mouku. Další úspora je ve spotřebě uhlí. Náklady na uhlí včetně parního stroje se snižují pro jednu pec z 1 šilinku na 3 pence; kysličník uhličitý, vyráběný z nejlepší kyseliny uhličité, stojí přibližně 9 pencí na pytel, zatímco droždí přijde dnes pekaře na víc než 1 šilink.
Již před časem byla v jedné části Londýna, v Dockheadu, Bermondsey, zřízena pekárna podle metody dr. Dauglishe, kterou nyní velmi vylepšil, ale pro nepříznivou polohu provozní místnosti opět zanikla. V současné době jsou podobná zařízení v provozu v Portsmouthu, Dublinu, Leedsu, Bathu, Coventry a říká se, že jsou velmi úspěšná. Dílna, která byla před nedávnem zřízena pod osobním dohledem dr. Dauglishe v Islingtonu (londýnském předměstí), je určena spíše pro vyučení dělníků než k prodeji chleba. Rozsáhlé přípravy na zavedení strojů probíhají v pařížských městských pekárnách.
Všeobecné rozšíření Dauglishovy metody udělá z většiny nynějších pekařských mistrů v Anglii pouhé agenty několika málo továrních velkovýrobců chleba. Budou jen prodávat v drobném, se samotnou výrobou už nebudou mít nic společného a pro většinu z nich to nebude zvlášť bolestivá změna, neboť jsou už dnes fakticky pouhými agenty větších mlynářů. Vítězství strojově vyráběného chleba bude znamenat onen obrat v historii velkého průmyslu, kdy tento průmysl dobývá dosud tvrdošíjně hájená útočiště středověkých řemesel.
Napsal K. Marx koncem října 1862
Otištěno v "Die Presse",
čís. 299 z 30. října 1862Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — míchanici. (Pozn. red.)
b — švábů. (Pozn. red.)
339 Jde o revoluci v Řecku, která vypukla v únoru 1862. Příčinou tohoto hnutí byla velmi těžká hospodářská situace, zaviněná anglo-francouzskou okupací Řecka v letech 1854-1857. V čele boje namířeného proti hospodářskému a politickému panství Angličanů a Francouzů v Řecku stála národní buržoazie. 22. října 1862 se vzbouřila posádka v Aténách a k ní se připojilo veškeré obyvatelstvo města. Prozatímní vláda, která se pak vytvořila, sesadila krále Otu Bavorského. Později se však anglické vládě podařilo využít kolísavosti řecké buržoazie a vnutit řeckému lidu svého chráněnce dánského prince Viléma, známého pod jménem Jiří I.
Bankrot francouzského podnikatele Veillarda, který byl ve spojení s výborem pro organizaci světové průmyslové výstavy v Londýně (viz poznámku [330]), byl oznámen v září 1862 krátce před ukončením výstavy a stal se předmětem senzačních novinových zpráv.
340 Jde o Modrou knihu "Report addressed to Her Majesty's Principal Secretary of State for the Home Department, relative to the Grievances complained of by the Journeymen bakers" ["Zpráva ministru vnitra Jejího Veličenstva o žalobách pekařských tovaryšů"], Londýn 1862. Sestavil H. S. Tremenheere.