Přehlídka dobrovolníků v Anglii

Bedřich Engels

Přehlídka dobrovolníků v Anglii

Od té doby, kdy jste mi umožnili podat ve Vašem listě zprávu o přehlídce dobrovolníků v Newtonu v srpnu 1860^[a], uplynuly dva roky. Snad budou mít Vaši čtenáři po tak dlouhé době zájem opět se něco dozvědět o stavu a taktickém výcviku anglické domobrany.

Počtem a nynější organizací dobrovolníků se snad budu podrobněji zabývat příště v příslušné souvislosti; dnes se omezím na sdělení, že oficiální bojový stav dobrovolnického vojska je 162 800 mužů, že toto vojsko je tedy silnější než kdykoli dříve, a přejdu ihned k tomu, abych na jednom příkladu vyložil jeho taktický výcvik.

Dne 2. srpna konal generální inspektor všech dobrovolníků, plukovník McMurdo, v Heaton Parku, vzdáleném hodinu cesty od Manchesteru, vojenskou přehlídku kontingentu postaveného tímto městem. Vojsko se skládalo z prvního, druhého a třetího manchesterského "pluku" (6., 28. a 40. lancashirského sboru) a z "pluků", které postavila předměstí Ardwick a Salford (33. a 56. lancashirský sbor). Z těchto takzvaných "pluků" nastoupily však jen tři v síle praporu (první a třetí manchestcrský sbor a ardwický sbor), oba zbývající tvořily jeden prapor dohromady; tyto prapory měly v každé rotě 18 až 21 zástupů^[b], vždy 8 rot tvořilo prapor, který měl včetně důstojníků průměrně 400 mužů. Kromě toho tam bylo ještě dobrovolnické jezdectvo (32 mužů) a dělostřelectvo (dvě jednoliberní hračky zapůjčené panem Whitworthem a asi 150 mužův pěší formaci, kteří nastoupili jako krytí děl) rovněž z Manchesteru. Vc většině praporů mohla pěchota nastoupit v počtu silnějším o 100-450 mužů, zdá se však, že velitelé dbali, aby nevycvičení muži zůstali doma.

Terén (jižní část parku hraběte Wiltona, kde se dříve konaly dostihy) tvoří protáhlý hřeben pahorku, který se svažuje od západu k východu; napravo i nalevo je ohraničen úžlabinami, které se před východním úpatím pahorku spojují v rovnou louku čtvercového půdorysu, jejíž strany měří přibližně 800 kroků. Potok, který obtéká severní úpatí a za nímž se krajina opět zdvíhá, ohraničoval terén na této straně; ve všech ostatních směrech byl prostor pro cvičení uzavřen lesíky rozkládajícími se při zdi parku. Oplocené nebo volné nízké křoviny, jednotlivé stromy a sem tam bažinatá místa jsou jediným přerušením terénu, jinak zcela otevřeného.

Při přehlídkách plukovníka McMurda — na rozdíl od většiny obvyklých dobrovolnických přehlídek se program nikdy nestanoví a vojsku neoznamuje předem; pánové nikdy předem nevědí, jaké úkoly dostanou. Zato však dává McMurdo povely jen k takovým pohybům, kterých se skutečně používá před nepřítelem a které vylučují jakékoli taktické mudrování. McMurdo, zeť dobyvatele Sindhu sira Charlese Napiera a náčelník jeho štábu v Indii, není pedant, ale naprosto praktický vojáka celá jeho činnost u dobrovolníků dokazuje, že se pro své dnešní místo stoprocentně hodí.

Jako obvykle uvítala brigáda inspektora v šiku. Po úvodních formalitách dal McMurdo utvořit kolony se čtvrtinovou vzdáleností (obvyklá anglická kolona pro pohyby mas mimo dosah nepřátelské palby z pušek), sevřít je ke středu a změnit frontu linie kolon vpravo vpřed, takže zmíněná rovná louka a lesíky při východní zdi parku ležely před frontou. Během těchto pohybů, které byly provedeny rychle a nerušeně, vyrazilo jezdectvo, projelo lesíky a zahájilo palbu proti předpokládanému nepříteli, brzo se však zase stáhlo zpět. Nyní byl předsunut pravý křídelní prapor (6. lancashirský), čtyři roty utvořily řetěz, čtyři zůstaly jako podpora; oba další prapory (kombinovaný 28. a 56. lancashirský a 33. lancashirský) se rozvinuly, zatímco levý křídelní prapor (40. lancashirský) zůstal v koloně a spolu s jezdectvem se rozmístil 200 kroků vzadu jako záloha. Obě děla stála na okraji pahorku na pravém křídle řetězu střelců. Dokud nebyl vydán rozkaz k postupu, leželi střelci, podpora a rozvinutá linie přitisknuti k zemi. Brigáda měla v tomto postavení vskutku válečný vzhled, jaký je při běžných dobrovolnických manévrech nezvyklý; bylo vidět, že jí velí skutečný voják.

Pro řetěz střelců zazněl signál k postupu a palbě. Boj v rozptýleném tvaru nebyl příliš dobře veden. Muži, zvyklí na schematické rozvíjení do řetězu na volném prostranství svého cvičiště, se příliš úzkostlivě starali o směr, a nemysleli proto na krytí. Terénní úseky a lesíky byly pro ně španělskou vesnicí. Mimoto tam byly oplocené křoviny, do kterých se nesmělo vstoupit a které je popletly úplně; jedna rota se zastavila před takovým křovím v úzké úžlabině a s největším klidem do něho střílela, i když už je celá ostatní linie dávno obešla a stála na druhé straně. Navíc se řetěz střelců ponenáhlu stočil až k levému křídlu, takže se na lesíky, proti kterým bylo vrženo jezdectvo, útočilo jen málo nebo vůbec ne, a čelo rozvinuté linie se stále víc obnažovalo. Poněvadž, jak se zdá, nebyl tento pohyb nijak zdůvodněn rozvržením ani průběhem manévrů, nezbývá než se domnívat, že vznikl z nedopatření. Dělostřelectvo postupovalo za stálé střelby společně s pravým křídlem střelců, zaujímalo většinou ne příliš kryté postavení, a jestliže mě můj dalekohled neklamal, stála kola děl často šikmo na svahu.

Střelci byli ještě nakrátko posíleni tím, že se do řetězu rozvinuly i podpůrné roty, a pak byli staženi zpět; mezitím postoupila vpřed rozvinutá linie a zahájila střelbu v řadách. Palba pravého křídla, zvláště 28. lancashirského sboru, byla velmi prudká a skoro příliš ukvapená; ve středu, na pravém křídle 33. lancashirského sboru, byla matná a přerušovaná dlouhými přestávkami; na levém křídle byla dost neuspořádaná. Část linie tu stála těsně za terénní vlnou zdvíhající se téměř do dvojnásobné výšky muže, ale to dobrovolníkům vůbec nebránilo, aby si vesele nezastříleli rovnou do ní. 40. lancashirský sbor zatím postoupil ze svého postavení v záloze až 200 kroků za linii a rozvinul se; napravo od něho se rozmístil 6. lancashirský sbor, který se předtím znovu shromáždil. U obou sborů se levokřídelní čety každé roty vytočily vzad, aby mezi rotami mohl projít první sled, který se nyní odpoutal a vracel se po rotách ve čtyřstupových proudech zpět. Přiznávám, že se s tímto zde předepsaným pohybem nemohu nijak smířit; tentokrát se mi nelíbil víc než kdy jindy. Podle předpisu se odcházející první sled obrátí čelem vzad a v linii dojde ke druhému, rovněž rozvinutému sledu, až na vzdálenost rovnou čelní šíři roty, potom se rozčlení po rotách a prochází mezerami vytvořenými shora vylíčeným způsobem. Takový manévr je snad možné provést klusem, ustupuje-li první sled jen pro nedostatek střeliva, je-li jen málo otřesen a nehrozí-li nebezpečí okamžitého útoku; pro aktivního nepřítele by to však jistě byla chvíle, kdy by zahájil masový nápor. Zde to však nebylo provedeno ani podle předpisu. První sled se ihned rozčlenil do rot a v této sestavě, ještě ke všemu velmi ledabyle zformované, měl ustoupit o plných 200 kroků, aniž byl chráněn střelci.

Potom zahájil 6. a 40. lancashirský pluk střelbu v řadách, která byla znatelně stejnoměrnější a hustší než u prvních dvou praporů. Po vystřílení 4-5 patron na muže - dělostřelectvo střílelo stále, a to vždycky z pravého křídla prvního sledu - bylo odtroubeno, a tím skončila první část manévrů. Až do této chvíle zacházel plukovník McMurdo se svou brigádou jako s vyčleněným sborem, který vstoupil do samostatného boje s předpokládaným nepřítelem; postavení a pohyby se vztahovaly k protějšímu terénu obsazenému nepřítelem. Nyní stáhl čtyři prapory do jedné linie, která vystupovala jako předpokládaný první sled většího oddílu. Úzký prostor mu už nedovoloval brát ohledy na protější terén, a vůbec se nepřihlíželo ani k palbě jednotlivých střelců na větší vzdálenost, aby se lidé udrželi pohromadě pro manévrování veškerou masou vojsk.

První sled nejdříve provedl změnu fronty nalevo vpřed, takže stanul v prodloužení už dříve zmíněného severního údolí. Ostatní prapory se rozvinuly do linie vlevo odtud a celá linie zahájila střelbu v řadách. Linie se potom prodlužovala stále víc doleva, poněvadž prapory se počínaje od pravého křídla postupně rozčleňovaly po rotách, pochodovaly za frontou na levé křídlo a tam se znovu zformovaly. Když se tímto způsobem levé křídlo posunulo až skoro k lesíkům u západní zdi parku, stáhla se fronta o čtvrt kruhu vpravo zpět, přičemž osu tvořilo levé křídlo. S výjimkou lcvokřídelního praporu byl tento pohyb jako obvykle proveden tak, že se prapory seskupily do kolon se čtvrtinovou vzdáleností, napochodovaly do nového směru a rozvinuly se, a to velice rychle a v největším pořádku, přestože to bylo na strmém svahu pahorku. Když se prapory opět rozvíjely, šel jsem právě podél fronty 40. lancashirského sboru, viděl jsem přicházet všechny setniny v příslušném směru a musím říci, že by to naše nejlépe vycvičená kontinentální řadová vojska mohla snad provést elegantněji a "řízněji", ale jistě ne klidněji a rychleji. Plukovník McMurdo během přeskupení několikrát hlasitě vyjádřil praporu své plné uznání. 16. lancashirský sbor se rozvinul rychle a v pořádku; viděl jsem francouzské řadové vojsko provádět tento manévr mnohem nedbaleji.

Po několika výstřelech v řadách postoupila brigáda stupňovitě od levého křídla kupředu, přičemž mezi prapory byla vzdálenost 100 kroků, zastavila se a vytvořila poklusem čtverhran. To nebylo místy provedeno příliš dobře, neboť pochod křovím způsobil mezi dobrovolníky trochu nepořádku. Prapory se opět rozčlenily, postoupily na úroveň levokřídelního praporu, každý prapor vypálil salvu, která byla vesměs dosti čistá, a nyní postupovala celá brigáda v jedné linii. Přál bych si, aby frontální pochod této linie 640 zástupů spatřil někdo z těch mnoha německých důstojníků, kteří zastávají názor, že s mladým vojskem nelze provádět pohyby v linii. Terén byl tak nerovný, jak si jen lze přát. Fronta probíhala napříč přes hřeben pahorku, který se na tři strany dost strmě svažoval dolů, půda byla plná děr a hrbolků a mimoto tam bylo mnoho jednotlivých stromů. Přesto postupovala linie několik sct kroků v dokonalém pořádku, udržujíc dostatečně směr, sevřeně a bez kolísání, zvláště oba prapory ve středu (6. a 40.), a plukovník McMurdo vyjádřil jak přímo na místě, tak i později štábním důstojníkům svou plnou spokojenost s tímto pohybem. Nakonec dal troubit k útoku, a nyní se s plným dobrovolnickým zápalem běželo plným tempem asi 100 kroků po svahu dolů až na otevřené polc, takže to byl spíš závod než útok. Když bylo odtroubeno, zastavil se 40. lancashirský sbor sice špatně vyrovnaný, avšak přece jen celistvý a sevřený; 6. sbor nebyl v takovém pořádku. Na křídlech, zvláště na levém, vznikl naproti tomu velký nepořádek; mezi mužstvem vládl zmatek, někteří upadli, jeden muž z prvního řadu byl zraněn na lýtku, protože zde část druhého řadu měla ještě nasazené bodáky. Tím manévr skončil, vojsko se seřadilo k přehlídce, provedlo defilé a šlo domů.

Domnívám se, že takový příklad podá čtenářům "Allgemeine Militär-Zeitung" daleko názornější představu o způsobu a stupni výcviku těchto dobrovolníků než všechny doktrinářské výklady. Přestože počet soustředěných jednotek byl jen malý, umožňoval právě proto provádět praktičtější pohyby, než jaké se tu jinak provádějí při větších shromážděních dobrovolníků; nenajde se tu pro ně nikdy dost prostoru. Mimoto se podle přítomných praporů dá docela dobře vystihnout průměrná úroveň anglických dobrovolnických sborů; dva z nich, jak vidno, podstatně předčily zbývající dva a reprezentovaly konsolidované prapory větších měst; druhé dva, které ve svém výcviku zaostávají už proto, že se skládají z různorodějších prvků, zastupovaly spíše sbory vytvářené na venkově a v menších městech. Vcelku lze říci, že se do nejdůležitějších pohybů praporu už dobrovolníci dostatečně vpravili; tvoří kolony, rozvíjejí se a pohybují se v kolonách i v linii s dostatečnou a místy i s velkou jistotou. Bude však dobře, budou-li ušetřeni strojeného rozvíjení a protichodů, které anglický vojenský řád — tak jako mnoho jiných řádů — dosud obsahuje. Boj v rozptýleném tvaru, který byl vždy slabinou Angličanů, znají dobrovolníci jen potud, pokud se mu mohli naučit na cvičišti. I zde je však patrný velký rozdíl mezi různými prapory. Jak je vidět, neliší se chyby, které se při této přehlídce objevily, nijak od chyb, jež vídáme denně při cvičeních našich kontinentálních mírových armád, přestože tyto armády mají výhodu, že je vedou důstojníci, kteří strávili celý život na cvičišti. Přitom se vůbec nedá popírat, že důstojníci anglických dobrovolníků jsou stále ještě slabinou celého sboru, i když i zde je patrný pokrok. Kdo má rád slavnostní pochod, shledá, že dobrovolníci i v tomto umění pokročili dál, než očekával. Pokud jde konečně o jejich výkony na střelnici, mohou se rozhodně měřit s každou stálou armádou v Evropě a určitě mají v každém praporu průměrně víc dobrých střelců než většina řadových vojsk. Souhrnně lze nyní, po třech letech, vcelku pokládat tento pokus za plně zdařilý. Anglie skoro bez nákladů pro stát vybudovala organizovanou armádu 163 000 mužů určenou pro obranu země a tato armáda je tak dalece vycvičena, že podle toho, na jakém stupni výcviku jsou jednotlivé prapory, potřebuje už jen tři až šest týdnů tábořit a cvičit, aby se z ní stalo zcela použitelné polní vojsko. A tolik času bude muset každý pokus o invazi Angličanům i v nejhorším případě vždycky dopřát!

Napsal B. Engels v srpnu 1862
Otištěno v "Allgemeine Militär-Zeitung",
čís. 44 a 45 z 1. a 8. listopadu 1862 Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz Přehlídka anglických dobrovolnických střelců. (Pozn. red.)

b Při tehdejší dvouřadé lineární formaci to znamenalo, že rota stála v dvouřadu o čelní šíři 18-21 mužů. (Pozn. red.)