Karel Marx
Americké problémy
President Lincoln se nikdy neodvažuje udělat krok vpřed, dokud mu příznivý sběh okolností a všeobecné volání veřejného mínění neznemožní, aby ještě dále váhal. Jakmile se však "Old Abe"[a] přesvědčí, že nastal takový zvrat, pak překvapí přátele i nepřátele náhlou, co možná nehlučnou operací. Tak zcela nedávno provedl naprosto nenápadným způsobem tah, který by ho byl před půl rokem pravděpodobně stál presidentské křeslo a ještě před několika málo měsíci by byl vyvolal bouřlivé debaty. Máme na mysli odstranění McClellana z místa commander in chief[b] všech armád Unie. Lincoln nahradil nejprve ministra války Camerona energickým a bezohledným právníkem panem Edwinem Stantonem. Stanton vydal ihned denní rozkaz generálům Buellovi, Halleckovi, Butlerovi, Shermanovi a jiným velitelům okruhů nebo velitelům jednotlivých expedičních oddílů, v němž se jim oznamuje, že napříště budou dostávat všechny rozkazy, veřejné i tajné, přímo z ministerstva války, a na druhé straně budou podávat zprávy přímo ministerstvu války. Konečně vydal Lincoln několik rozkazů, na nichž se podepsal titulem, který mu podle ústavy náleží, "Commander in chief of the Army and Navy"[c]. Tímto "tichým" způsobem byl "mladý Napoleon"[283] zbaven svého dosavadního vrchního velení nad všemi armádami a zůstalo mu jen velení armády na Potomaku, ačkoli mu byl ponechán titul "Commander in chief". Úspěchy v Kentucky, Tennessee a na atlantském pobřeží byly příznivým úvodem k převzetí vrchního velení presidentem Lincolnem.
Funkci commander in chief, kterou dosud zastával McClellan, zdědily Spojené státy po Anglii; odpovídá přibližně hodnosti grand connétable[d] ve starofrancouzské armádě. Za krymské války poznala i Anglie neúčelnost této staromódní instituce. Proto došlo ke kompromisu, jímž byla část dosavadních atributů commander in chief přenesena na ministerstvo války.
Chybí ještě potřebný materiál k tomu, aby bylo možno posoudit McClellanovu fabiovskou taktiku[284] na Potomaku. Ale že jeho vliv působil na celkové vedení války jako brzda, o tom není pochyby. O McClellanovi se dá říci totéž, co řekl Macaulay o Essexovi:
"Essexovy vojenské chyby vznikaly většinou z politické váhavosti. Byl čestný, ale věc parlamentu mu nepřirostla k srdci, a kromě velké porážky se nebál ničeho tolik jako velkého vítězství."[285]
McClellana, jako většinu důstojníků vychovaných ve West Pointu[286], kteří patří k pravidelné armádě, spojuje esprit de corps[e] ve větší či menší míře s jeho starými kamarády v nepřátelském táboře. Všichni tito důstojníci jsou stejně řevniví vůči parvenuům z řad "civilistů". Válka musí být podle jejich názoru vedena ryze profesionálně, s neustálým zřetelem ke znovuvytvoření Unie na její staré základně, a proto musí být především udržena co nejdále od všech zásadních a revolučních tendencí. Pěkné pojetí války, která je ve své podstatě válkou zásad! První generálové anglického parlamentu se dopouštěli stejné chyby.
"Avšak," říká Cromwell ve své řeči k Okleštěnému parlamentu ze 4. července 1653, "jak se všechno změnilo, jakmile se do čela dostali lidé, kteří vyznávali a principle of godliness and religion[f]!"[287]
Washingtonská "Star"[288], speciální orgán McClellanův, prohlašuje ještě v jednom ze svých posledních čísel:
"Účelem všech vojenských kombinací generála McClellana je obnovit Unii přesně tak, jak existovala před vypuknutím vzbouření."
Není tedy divu, že na Potomaku, před očima velicího generála, byla vycvičena armáda k chytání otroků! Docela nedávno vyhnal McClellan speciálním rozkazem z tábora hudebnickou rodinu Kutchinsonů jen proto, že zpívala písně proti otroctví.
Kromě těchto "protitendcnčníeh" demonstrací držel McClellan ochrannou ruku nad zrádci v armádě Unie. Tak např. dosadil na vyšší místo Maynarda, ačkoli Maynard, jak dokazují dokumenty uveřejněné vyšetřovacím výborem sněmovny reprezentantů, působil jako agent secesionistů. Od generálů Pattersona, jehož zrada rozhodla o porážce u Manassasu, až po generála Stonea, který v přímém dorozumění s nepřítelem připravil porážku u Balls Bluffu, dovedl McClellan zachránit každého vojenského zrádce před vojenským soudem, a většinou i před sesazením. Vyšetřovací výbor Kongresu odhalil v tomto ohledu nejpřekvapivější skutečnosti. Lincoln se rozhodl dokázat energickým krokem, že s jeho převzetím vrchního velení bylo odzvoněno zrádcům s epoletami a že nastal obrat ve válečné politice. Na jeho rozkaz byl generál Stone 10. února ve dvě hodiny ráno zatčen v posteli a dopraven do Fort Lafayette. O několik hodin později se objevil zatykač podepsaný Stantonem; v něm je formulována žaloba z velezrady, o níž rozhodne vojenský soud. Stone byl zatčen a předán soudu bez předběžného sdělení generálu McClellanovi.
McClellan byl zřejmě rozhodnut, že dokud sám je nečinný a vavříny sklízí závdavkem, nedovolí žádnému jinému generálovi, aby ho přestihl. Generál Halleck a Pope se rozhodli provést kombinovanou akci, aby generála Price, který už jednou byl intervencí z Washingtonu zachráněn před generálem Fremontem, donutili k rozhodující bitvě. McClellan jim telegramem zakázal udeřit. Podobný telegram "odvelel" generála Hallecka, který se chtěl zmocnit Fort Columbusu, a to v době, kdy pevnost byla z poloviny pod vodou. McClellan výslovně zakázal generálům na Západě, aby mezi sebou navazovali spojení. Jakmile se připravovala kombinovaná akce, musel se každý z nich nejprve obrátit na Washington. President Lincoln jim nyní vrátil potřebnou volnost jednání.
Jak celá McClellanova politika prospívala secesionistům, dokazují nejlépe chvalozpěvy, jimiž ho neustále zahrnuje "New-York Herald". Je to hrdina zcela podle představ "Heraldu". Proslulý Bennett, majitel a hlavní redaktor "Heraldu", ovládal dříve Pierceovu a Buchananovu vládu prostřednictvím svých "speciálních zástupců", alias korespondentů. Za Lincolnovy vlády se snažil znovu získat takovou moc oklikou, a to tím, že jeho "speciální zástupec' dr. Ives, přívrženec Jihu a bratr důstojníka, který přeběhl ke Konfederaci, se vloudil do přízně MeClellanovy. Když ministerstvo války vedl Cameron, byly tomuto Ivesovi pod patronátem McClellanovým povoleny velké svobody. Očekával zřejmě, že Stanton mu poskytne stejná privilegia, a proto se objevil 8. února v ministerstvu války, kde ministr války, jeho první tajemník a několik členů Kongresu právě posuzovali válečná opatření. Ukázali mu dveře. Stavěl se na zadní a posléze se dal na ústup s vyhrůžkou, že "Herald" zahájí palbu proti nynějšímu ministerstvu války, jestliže ho ministerstvo zbaví jeho "speciálního privilegia" seznamovat se v ministerstvu války zvláště s kabinetními poradami, telegramy, oftciálními zprávami a vojenskými hlášeními. Příštího rána, 9. února, shromáždil dr. Ives u sebe celý McClellanův generální štáb na snídani se šampaňským. Ale neštěstí přichází kvapem.[g] Vstoupil důstojník se šesti muži, zmocnil se mocného Ivese a dopravil ho do Fort Mac Henry, kde, jak výslovně nařizuje rozkaz ministra války, "bude přísně střežen jako špión".
Napsal K. Marx kolem 26. února 1862
Otištěno v "Die Presse",
čís. 61 z 3. března 1862Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — "starý Abe" (Abraham Lincoln). (Pozn. red.)
b — vrchního velitele. (Pozn. red.)
c — "vrchní velitel armády a válečného loďstva". (Pozn. red.)
d — velkého konetábla, vrchního velitele. (Pozn. red.)
e — doslova: duch útvaru; tj. hrdost na příslušnost k útvaru, na jeho tradice a privilegia. (Pozn. red.)
f — zásadu zbožnosti a náboženství. (Pozn. red.)
g — Schiller, "Píseň o zvonu". (Pozn. red.)
283 "Mladý Napoleon" — tak nazývali McClellana jeho přívrženci v demokratické straně, protože byl již ve 34 letech jmenován vrchním velitelem severoamerické armády.
284 Fabiovská taktika byla nazvána podle starořímského vojevůdce Quinta Fabia Maxima zvaného Cunctator (Váhavec). Za druhé punské války proti Hannibalovi (218—201 před n. I.) se Fabius pokusil využít výhod Římanů, nevyčerpatelných zásob a mocných záloh, aby změnil poměr sil ve svůj prospěch a pozdvihl morálku armády. Jeho plán spočíval v tom, že se vyhýbal rozhodující bitvě, hájil se v opevněném táboře a využíval každé protivníkovy chyby. Drobné dílčí úspěchy měly pozvednout náladu vojska, stísněného předchozími porážkami.
285 Macaulay, "Critical and Historical Essays" ["Kritické a historické úvahy"]. První vydání ve třech dílech vyšlo v roce 1843.
286 Ve West Pointu (ve státě New Yorku) je vojenská akademie, založená v roce 1802; v polovině 19. století byla jediná ve Spojených státech. Systém výchovy důstojníků, založený na úplné izolovanosti od vnějšího světa, přispíval k rozvoji kastovnictví mezi chovanci akademie.
287 V článku je nepřesnost. Jde o Cromwellovu řeč v Malém parlamentu, nazývaném také Barebonův parlament, který byl zahájen 4. července 1653 a skládal se z představitelů independentských církevních obcí. Tzv. "Okleštěný parlament" (Rumpfparlament, angl. Rump-Parliament) byl rozehnán 20. dubna 1653.
Thomas Carlyle, "Oliver Cromwell's Letters and Speeches" ["Dopisy a řeči Olivera Cromwella"]. První vydání vyšlo v Londýně v roce 1845.
288 "Evening Star" ["Večerní hvězda"] - americký buržoazní list, založený v roce 1852 ve Washingtonu.