Waldersee o francouzské armádě

Bedřich Engels

Waldersee o francouzské armádě

I

Nedávno byla v Berlíně uveřejněna kniha "Francouzská armáda na cvičišti a v poli"^[146], která vzbudila velkou senzaci a v krátké době se dočkala několika vydání. Ačkoli se autor nazývá pouze "starým důstojníkem", není žádným tajemstvím, že knihu napsal generál hrabě Waldersee, bývalý pruský ministr války. Je to člověk požívající veliké vážnosti v pruské armádě, kde se zejména vyznamenal tím, že zrevolucionizoval starý pedantický systém výcviku vojáků pro boj v rozptýleném tvaru, pro hlídkovou a strážní službu a pro službu lehké pěchoty vůbec. Jeho nová metoda, k níž se snad při některé jiné příležitosti vrátíme, se nyní v pruské armádě zavádí. Je pozoruhodná tím, že skoncovala s veškerou formální pedanterií a obrací se při provádění úkolů, jejichž dobré splnění je podmíněno rozumnou a harmonickou spoluprací mnoha lidí, výhradně k intelektuálním schopnostem vojáka. Důstojník, který klade takový důraz na intelektuální výcvik každého jednotlivého vojáka, se přirozeně vždycky velmi zajímal o francouzskou armádu, poněvadž tato armáda se nejvíce proslavila individuální vojenskou inteligencí svých vojáků; není proto divu, zjistíme-li, že se tato armáda stala zvláštním předmětem jeho studia a že měl v jejích řadách četné přátele a známé, od nichž mohl získávat cenné informace. Po úspěchu, jehož dosáhli Francouzi proti jedné z nejlepších nejstatečnějších evropských armád v italském tažení roku 1859, si začala celá Evropa klást otázku, jaké okolnosti způsobily tato neobyčejná a nepřetržitá vítězství; a v uvedené knize uvádí generál Waldersee skutečnosti, které to podle jeho názoru objasňují.

Následující výňatek je vzat z nástinu celkového charakteru francouzské armády:

"Podílí se na všech dobrých vlastnostech, ale i na všech chybách a slabinách francouzské povahy. Je prodchnuta skutečným bojovým duchem a plna bojovnosti, touhy po činech a po slávě, je statečná a chrabrá, jak to dokazovala vždycky a jak to dokázala ještě velmi nedávno na alžírských, krymských a italských bojištích. Všude tam měli důstojníci i prostí vojáci — zvláště z elitních jednotek — příležitost dokázat divy statečnosti; a činy francouzských vojáků v těchto válkách vůbec jsou hodny nejvyššího uznáni.

Francouzský voják je tělesně i duševně velmi pružný — často ovšem se tato pružnost stupňuje až do stálého neklidu — a proto je v boji neúnavný a vytrvalý stejně jako při každé velké námaze.

Každý jednotlivý voják je nanejvýš sebevědomý, je pln ctižádosti a marnivosti a má jen jednu touhu - obořit se na nepřítele. Nesnáze pro něj neexistují; řídí se starým francouzským příslovím ‚Když je něco možné, je to vlastně už hotové, a když je to nemožné, přece jen se to nějak udělá.' Bez velkého rozvažování — a často opravdu i velmi lehkomyslně — jde vpřed, protože je přesvědčen, že není obtíží, jež by nepřekonal. Tak se s elánem a prudkostí, jež jsou jeho národu vlastní, žene vždy do útoku, který je jeho nejsilnější stránkou. Kromě toho je francouzský voják bystrý, obratný, má zvláštní schopnosti pro boj jednotlivců a je zvyklý jednat na vlastní odpovědnost. Je vynalézavý a umí si poradit ve složitých situacích. Má zvláštní schopnost zařídit se co nejpohodlněji při táboření pod širým nebem, improvizovat za boje mosty apod.; dovede bleskurychle upravit domy a vesnice k obraně a pak je co nejúporněji bránit.

Válka je živlem armády. Francouzská vláda velmi moudře pokládá válku za normální stav vojsk, a proto s nimi za všech dob a za všech okolností nakládá tak rázně a přísně, jako kdyby byla skutečně na tažení. Pluky jsou co nejčastěji soustřeďovány do táborů a kromě toho musí ustavičně měnit místa posádek, aby se mezi nimi nerozmohly mírové zvyky. Ve stejném duchu je i výcvik vojáků přizpůsoben výhradně válečným účelům a nic se nedělá jen pro přehlídky. Žádný sbor se nikdy nehodnotí podle toho, jak pochoduje pořadovým krokem, a cizí důstojníci bývají proto značně překvapeni, když vidí francouzské prapory pochodovat — dokonce i před císařem — ledabylým krokem, s rozvlněnými řadami, nestejnou nohou a s puškou přes rameno jako při pohovu.

Tento obraz má však nejen své světlé, ale i stinné stránky. Všechny dobré vojenské vlastnosti, které ženou francouzského vojáka do prudkého útoku, mají svůj skvělý účinek, jen pokud mu dovolíte útočit. Sentiment individuel^[a], z něhož vyrůstají všechny jeho útočné schopnosti, má rovněž své velké nevýhody. Voják, který se zpravidla zabývá jen sám sebou, jde s masou jen tak dlouho, dokud úspěšně útočí; je-li však masa násilně a snad i neočekávaně donucena k ústupu, její soudržnost, sepětí každého jednotlivce s jeho druhy se rychle naruší, a to tím spíše, že v takovém případě nedbalý taktický výcvik, o němž bude více řečeno později, zbavuje vojsko veškeré odolnosti a vede ke zmatku a k úplnému rozkladu.

Mimoto jsou Francouzi od přirozenosti závistiví a při vší své národní lehkomyslnosti mají v kritických chvílích sklon podezírat druhé. Francouzský voják sleduje své důstojníky do bitvy ochotně a s důvěrou, ale jen tak dlouho, dokud jdou tito důstojníci před ním a doslova ho vedou. To voják očekává a při postupu pod palbou to vyjadřuje voláním: ‚Epolety dopředu!' Tak musejí vyšší důstojníci a generálové obvykle jít do útoku před svými vojsky — pro generály to je určitě to pravé místo — a tím je také vysvětleno, proč měli Francouzi mezi důstojníky vždycky tak vysoké ztráty. Je-li však ústup nevyhnutelný, důvěra v důstojníky velmi brzy vyprchá a v krajních případech ji vystřídá zjevná neposlušnost. Z těchto příčin znamenal ústup, který byl francouzské armádě rázně vnucen, pro tuto armádu vždycky smrtelné nebezpečí, a tak tomu bude i nadále."

Generál Waldersee by toho mohl říci ještě mnohem více o tom, jak snadno se za nepříznivých okolností rozplývá důvěra francouzského vojáka v jeho důstojníky. Důvěra vojáků v jejich bezprostřední představené, dokonce i po nových a nových neúspěších, je nejlepším měřítkem kázně. Měřeno takto, nejsou Francouzi o mnoho lepší než naprosto neukáznění nováčci. Je pro ně samozřejmé, že nemohou nikdy být poraženi jinak než "zradou", a pokaždé, když prohráli bitvu a museli ustupovat dále než několik set yardů — kdykoli je nepřítel překvapil neočekávaným pohybem — začínali zpravidla volat "Jsme zrazeni!" Tento jev je tak neodmyslitelnou součástí francouzské národní povahy, že Napoleon mohl ve svých pamětech (napsaných na Ostrově Sv. Heleny dlouho poté, co se líčené události přihodily)^[147] obviňovat v narážkách většinu svých generálů z nějakých zrádných činů; a francouzští dějepisci — vojenští i jiní — dokázali z těchto narážek vykonstruovat nejpodivuhodnější pohádky. Jak smýšlí národ o svých generálech, tak smýšlí voják o důstojnících svého pluku a roty. Několik tvrdých úderů a s kázní je naprostý konec; a proto měli Francouzi ze všech armád nejkatastrofálnější ústupy.

II

O systému odvodu vojáků a důstojníků podává Waldersee tuto zprávu:

"Odvody francouzských vojáků se provádějí tak, že mladí muži metají los, kdo má být odveden; každý odvedenec však má právo zaplatit vládou stanovenou sumu za náhradníka. Tato suma plyne do fondu spravovaného vládou, z něhož náhradník dostane malou částku jako závdavek při vstupu do armády a zbytek po uplynutí doby jeho služby, přičemž úroky se mu vyplácejí během služby. Částka, která mu náleží, však může být částečně nebo úplně zkonfiskována jako trest za spáchaný přečin nebo za špatné chování. Tak má vláda výběr náhradníků plně ve svých rukou a verbuje do armády, pokud je to možné, jen lidi, kteří si už jednou sedmiletou lhůtu odsloužili a dokázali, že jsou spolehliví a že se dobře chovají. Armáda má tak zajištěn velký počet zkušených vojáků, z nichž se nejlépe vybírají poddůstojníci. Doba služby je sedmiletá; většina mužů však nyní z této lhůty odslouží ve zbrani jen čtyři až pět let a zbytek stráví na dovolené.

Poddůstojníci jsou vybíráni velmi pečlivě a nadřízení s nimi zacházejí velmi pozorně. Vynikají většinou nejen skvělým chováním a dokonalou podrobnou znalostí vojenských povinností, ale i inteligencí, samostatností, výtečným vojenským vystupováním a určitou důstojností, zejména ve vztahu k prostým vojínům, u nichž si velmi dobře dovedou udržet velkou autoritu, kterou jim poskytují řády. Protože každý poddůstojník může být povýšen na důstojníka, snaží se udržovat mužstvo v úctyplném odstupu a na druhé straně se všemožně hledí vyznamenat a být svým podřízeným dobrým příkladem.

Většina dnešních poddůstojníků se skládá z náhradníků. Jen nemnozí z nich byli povýšeni na desátníky a seržanty během své první služební lhůty; jsou to především ti mladí lidé, kteří měli dobré vzdělání, ale nebyli pro velký nával kandidátů přijati do vojenských škol a kteří vstoupili dobrovolně do armády, aby se pokusili získat důstojnickou hodnost. Takoví mladí lidé jsou velmi brzy povyšováni na poddůstojníky, a když absolvují praktickou vojenskou zkoušku předepsanou pro poddůstojníky, aby nabyli oprávnění stát se podporučíky, velmi často získávají důstojnickou hodnost už po dvou až čtyřech letech.

Většina důstojníků pocházejících z řad mužstva dosahuje své hodnosti po 9 až 12 a často až po 15 až 20 letech. Ze 170 takovýchto namátkou vzatých důstojníků jich 16 získalo svou hodnost po 2 až 4, 62 po 5 až 8, 62 po 9 až 12 a 30 po 13 až 20 letech služby. Prvních 16 patřilo mezi vzdělané mladé lidi; 62 důstojníků, kteří získali svou hodnost po 5 až 8 letech, bylo povýšeno za to, že se vyznamenali před nepřítelem. V době míru tedy povýšení na důstojníka z řad prostých vojínů trvá dokonce i ve Francii velmi dlouho.

Důstojnici pocházejí částečně z řad mužstva, jak bylo řečeno výše, částečně (hlavně v době míru) z vojenských škol, kde musejí posluchači setrvat dva roky, načež jsou po absolvování přísné zkoušky ihned zařazeni jako důstojníci. Tyto dvě kategorie důstojníků udržují navzájem značný odstup; absolventi vojenských škol a vzdělanci, povýšení na důstojníky z řad mužstva, se dívají svrchu na obstárlé podporučíky a poručíky, kteří získali své nárameníky dlouhou službou; dokonce i v témže praporu mají důstojníci daleko do onoho stmeleného sboru, jaký nacházíme téměř ve všech ostatních armádách. Avšak oni důstojníci, kteří byli povýšeni z poměrně méně vzdělané části prostých vojínů (a kteří nyní, po těžkých ztrátách na Krymu a v Itálii, tvoří většinu nižších důstojníků), jsou svým způsobem velmi užiteční. I když jsou to z velké části vyslovení nevědomci a někdy i hrubiáni a i když se svou povahou a způsoby příliš neliší od poddůstojníků, jsou obvykle jako doma ve všech detailech svého oboru, dokonale ovládají své povinnosti, jsou svědomití, přísní a důslední. Dovedou výtečně zacházet s vojáky, starat se o ně, strhávat je svým příkladem jak v posádkové službě, tak zejména v boji. Kromě toho dnes mají většinou důkladné zkušenosti v táborovém životě, v pochodech a v bojích.

Vcelku je francouzský důstojník inteligentní a bojechtivý. Ví, co má dělat, a zvláště v boji dovede jednat na vlastní odpovědnost a umí nadchnout vojáky příkladem osobní statečnosti. Dodejme k tomu, že většina důstojníků má značnou válečnou a bojovou zkušenost, a musíme říci, že mají vlastnosti, které je stavějí v jejich oboru velmi vysoko.

Povyšování se řídí buď služebním stářím, nebo výběrem. V době míru připadá na dvě povýšení podle služebního stáří jedno povýšení výběrem, za války je tomu naopak. Výběr se však obvykle omezuje na kategorii vzdělaných důstojníků, kdežto masy těch, kdo pocházejí z řad mužstva, jsou povyšovány pouze podle služebního stáří, takže dosahují kapitánské hodnosti až v dosti pokročilém věku. To je asi tak nejvyšší stupeň, jakého vůbec dosáhnou, a většinou jsou zcela spokojeni, když mohou odejít do výslužby s kapitánským důchodem.

Proto můžeme ve francouzské armádě vidět značný počet nižších důstojníků ve stáří od 30 do 40 let a mnoho kapitánů blížících se padesátce, kdežto mezi vyššími důstojníky a generály je značný počet mladších lidí. To je nepochybně velká výhoda a ustavičné války v Africe, na Krymu a v Itálii, které povyšování značně urychlily, přivedly do vyšších velitelských funkcí ještě více mladých mužů.

Aby bylo možno získat přehled o poměru obou kategorií důstojníků při povyšování do vyšších hodností, bude zajímavé přečíst si tuto statistiku důstojníků, kteří byli v Itálii zabiti nebo zraněni, či kteří zaujímali vyšší velitelské funkce: z vojenských škol pocházelo 34 generálů, 25 velitelů pluků, 28 jiných vyšších důstojníků, 24 kapitánů, 33 poručíků a podporučíků; z řad mužstva pocházeli 3 generálové, ani jeden plukovník velící pluku, 8 vyšších důstojníků, 66 kapitánů a 95 nižších důstojníků.

Generálové jsou povyšováni spíše z řad vyšších důstojníků než ze štábu speciálních nebo vybraných jednotek. Proto jim chybí hlavně vyšší vojenské vzdělání; jen málo z nich má les vues larges^[b]. Protože jsou slabí ve strategii, nedovedou dost obratně zacházet s velkými vojenskými tělesy a potřebuji tudíž často řízení shora nebo odbornou pomoc; proto dostávají jak na bojišti, tak i na cvičišti velmi často doslova program pohybů, které se musejí uskutečnit při rozvíjení akce. Na druhé straně však oplývají zdravým rozumem a dovedou pohotově najít východisko; dobře znají své služební povinnosti, jsou horliví, ctižádostiví a oddaní službě. Jsou zvyklí jednat na vlastní pěst a to jim za bitvy dodává potřebné ráznosti. Neznají obtíží, a proto zpravidla jednají okamžitě, aniž vyčkávají rozkazů nebo se dotazuji na pokyny; nebojí se odpovědnosti; jsou stateční, jako Francouzi vůbec, a vždycky vedou osobně svá vojska.

Většina z nich bojovala v Alžírsku, na Krymu a v Itálii a proto má cennou zásobu válečných zkušeností. Z generálů, kteří se účastnili bojů v Itálii roku 1859, bylo 28 starých ‚Afričanů' a 18 jich bojovalo rovněž na Krymu. Pouze pro jednoho generála (Partouneauxe) byla válka v Itálii prvním válečným tažením.

Tyto ustavičné boje způsobily, že francouzská armáda má mladší generálský sbor, než jakým se může chlubit kterákoli jiná armáda. Aby se tento stav udržel i v dobách míru, odcházejí generálporučíci do výslužby s polovičním platem v 65 letech a generálmajoři v 60 letech.

Krátce řečeno, francouzské generály je třeba pokládat za lidi poměrně mladé a tělesně svěží, inteligentní, energické, zkušené v bojích a dobře připravené na válku, i když prozatím jen málokteří projevují mimořádnou obratnost a znalost v zacházení s velkými vojenskými tělesy a i když ani krymská, ani italská válka nezrodila žádného vynikajícího vojenského génia."

III

Poté přechází náš autor k výcvikové praxi Francouzů a praví:

"Neotesaný a neohrabaný nováček, jaký přichází ke svému pluku, přesto dosti často už po čtrnácti dnech - a někdy dokonce ještě dříve, než jemu vydána úplná výzbroj a výstroj - stojí na stráži s důstojností a vážností starého vojáka a velmi rychle se v něj vyvíjí díky pečlivému individuálnímu výcviku, jemuž se podrobuje především. Zatímco výcvik v rotě a v praporu není ani zdaleka ideální, je každý jednotlivec pečlivě cvičen v gymnastice, v boji na bodák a v šermu rapírem, jakož i ve vytrvalostním běhu poklusem... Na cvičišti je pěchota obvykle nepevná, nepřesná a proto dosti pomalá; na pochodu je však neobyčejně hbitá a je dobře vycvičena k překonávání dlouhých vzdáleností, často vytrvalým poklusem; poklusu se velmi často a nikoli bez úspěchu užívá i v boji. Zejména podle toho se ve Francii posuzuje hodnota vojenské jednotky; nehodnotí se nikdy podle pořadových cviků či dokonce podle pořadového kroku. Francouzi skutečně nedovedou dokonale pochodovat pořadovým krokem, protože jim k tomu chybí detailní pořadový výcvik, který je přece jen nutnou součástí výcviku každé dobré vojenské jednotky."

V souvislosti s výkladem o pořadovém výcviku cituje autor tuto historku o Napoleonovi I.:

"Napoleon si dobře uvědomoval nedostatky vyplývající z tohoto uvolněného systému pořadového výcviku a snažil se to ze všech sil napravit. Pod jeho železnou rukou se taktický výcvik zpřesnil do té míry, jak to bylo u Francouzů vůbec možné, i když sám Napoleon nebyl příliš dobrým instruktorem. Jednou, bylo to roku 1809 v Schönbrunnu, ho napadlo, že bude sám cvičit prapor své gardy, že ho přiměje, jak říkají Francouzi, faire la théorie^[c]. Vytasil kord a zavelel; po několika změnách tvaru však uvedl své vojáky do takového zmatku, že zastrčil kord do pochvy a vykřikl: ‚Čert vem tu vaši zatr... teorii! Dejte to svinstvo zase do pořádku!' (‚Que le diable emporte votre f… théorie! Redressez cette cochonnerie!')"

Pokud jde o "turcos", domorodé alžírské vojsko, nacházíme zde toto pozoruhodné zjištění:

"Podle zpráv francouzských důstojníků měli turcos ze všeho nejméně rádi boj s rakouskými myslivci. Kdykoli se s nimi setkali, nejen že odmítli útočit, ale vrhali se dokonce na zem a jako velbloudy v poušti je nebylo možné ani výhrůžkami, ani ranami přimět k tomu, aby se zdvihli do útoku."

O cvičišti pěšího pluku říká autor:

"Základní pořadový výcvik se provádí s puntičkářskou přesností, ale zároveň vcelku velmi povrchně; vojenskému vystupování jednotlivců se věnuje málo pozornosti a řády se proto dodržují (při výcviku roty a praporu) vysloveně nedbale. Velmi málo se dbá na to, aby vojáci stáli opravdu v pozoru a byli správně oblečeni, aby byly řady na místě i za pochodu vyrovnány a sevřeny, a dokonce i na to, aby vojáci vykračovali stejnou nohou. Zřejmě stačí, když se vojáci vůbec octnou na místě a tak či onak přijdou společně. U armády zvyklé na takový systém nedbalého výcviku se velké nedostatky vyplývající z tohoto systému jistě nijak zvlášť neprojeví, pokud je armáda na postupu. Tento systém však musí mít velmi špatný vliv na kázeň a bojový pořádek; a kdykoli je nutno ustupovat za boje, způsobuje ty nejvážnější následky. Proto se v takové situaci pokusy o spořádaný ústup tak často ukázaly být pro Francouze nebezpečné, a proto pro ně bude ústup, k němuž je přinutí pevná a dobře vycvičená armáda, vždycky zničující."

Když generál Waldersee probral otázky pořadového výcviku, uvádí stručný přehled bojových zásad maršála Bugeauda (těch zásad, které jsme z větší části přeložili v předešlých číslech "Volunteer Journal" pod titulem "Maršál Bugeaud o morálním činiteli v boji". S těmito zásadami se plně ztotožňuje, ale současně se pokouší — nikoli bez úspěchu — dokázat, že většinou jsou to stará praktická pravidla, která najdeme už v instrukcích Bedřicha Velikého. Vynecháme je stejně jako zdlouhavou strategickou kritiku tažení v Itálii z roku 1859 (v níž se poukazuje na plných osmnáct hrubých chyb generála Gyulaye) a přejdeme k postřehům týkajícím se francouzského způsobu boje v tomto tažení.

Nejpodstatnější zásady této metody jsou:

1. Počínat si ofenzívně, kdykoli je to vůbec možné.

2. Pohrdat dlouhotrvajícím palebným bojem a přecházet co možná nejdříve k bodákovému útoku, prováděnému poklusem.

Jakmile vešly tyto zásady ve známost, docházelo se skoro všeobecně k závěru, že se Francouzi vždy a všude, naprosto bez ohledu na všechny taktické formy, střemhlav vrhali na Rakušany a že je vždycky okamžitě a bez námahy poráželi nebo zaháněli na útěk.

Dějiny tažení však dokazují, že tomu zdaleka tak nebylo. Naopak, ukazují, že

1. Francouzi zajisté většinou — i když ne vždycky — zuřivě útočili na nepřátele poklusem, avšak téměř nikdy je neporazili prvním náporem. Nejenže obvykle neměli úspěch, ale ve většině případů byli při několikerém opakování útoku se ztrátami poraženi, takže během boje ustupovali téměř tak často, jako útočili.

2. Dosti často útočili bez střelby, jestliže však byl jejich útok odražen, byli nuceni pokračovat v boji střelbou, která často trvala po jistou dobu, i když byla přerušována opakovanými bodákovými útoky. U Magenty a Solferina trvaly takovéto palebné boje několik hodin.

Autor pak podává na základě zpráv jak francouzských, tak i rakouských důstojníků přehled taktických sestav, kterých Francouzi používali za italského tažení; výňatky z tohoto přehledu zakončíme tento článek.

IV

Když náš autor popsal všeobecný charakter a bojové zásady francouzské armády, podává tento přehled taktických sestav, jichž francouzská armáda užívala za italského tažení z roku 1859:

"Francouzská armádní divize se skládá ze dvou brigád, z nichž první má prapor myslivců a dva pluky (každý o třech praporech) řadové pěchoty, kdežto druhá má pouze dva pluky (čili šest praporů) řadové pěchoty. Každý prapor má šest rot.

V bitevním šiku tvoří první brigáda první linii, přičemž jsou prapory zformovány v kolonách s poloviční vzdáleností, mají mezi sebou plné rozestupy pro rozvinutí a jsou kryty řetězem střelců. Druhá brigáda stojí ve druhé linii, o 250 yardů vzadu, a prapory jsou rovněž v kolonách s poloviční vzdáleností, ale mají mezi sebou jen polovinu rozestupu pro rozvinutí; jsou rozmístěny obvykle za jedním z křídel první linie.

Sestavu kolony, jaké se obvykle používalo v italské válce, nazývají Francouzi kolona divisionů - dvěma rotám říkají division. Šest rot bylo rozmístěno tak, že dvě byly vpředu, dvě v poloviční vzdálenosti za nimi a pak opět další dvě roty v poloviční vzdálenosti za druhým párem. Tato kolona bývá zformována buď za dvojicí středních, nebo za dvojicí krajních rot každého křídla. U gardy, kde byli samí vybraní vojáci, se tato kolona formovala vždycky za dvojicí středních rot, a proto (stejně jako u anglické dvojité kolony formované podle dvou středních oddílů) byla doba určená jak pro tvoření kolony, tak i pro rozvinutí, zkrácena na polovinu; u řadové pěchoty se však formovala obvykle za dvěma pravokřídelními rotami. Dělalo se to proto, že tak byla ‚granátnická' rota (číslo 1) v čele kolony a lehká čili ‚voltižérská' rota (číslo 6) přišla dozadu. Tak tyto dvě roty, složené z vybraných vojáků, tvořily takříkajíc rámec, do něhož byly uzavřeny čtyři méně spolehlivé ‚střední roty'; nadto pak, když dvě zadní roty dostaly rozkaz rozvinout se ve střelecký řetěz, byla jednou z nich lehká rota, zatímco granátnická rota v čele zůstávala pohromadě, pokud se nemusel rozvíjet celý prapor.

Pro armádu, která převážně bojuje nikoli v linii, nýbrž v kombinaci jednotlivých střelců a kolon, je tato sestava velmi výhodná. Třetina vojáků (dvě přední roty) je vždycky s to použít palných zbraní, přičemž rozvíjení je jednoduché a dá se provést velmi rychle. Velká vzdálenost mezi součástmi kolony (vzdálenost poloviny roty čili asi 40 yardů) přitom do značné míry snižuje spousty, které tropí dělostřelectvo v sevřených kolonách; a uvědomíme-li si, že se zpravidla dvě roty rozvíjely, takže se celá kolona skládala ze dvou rot vpředu a ze dvou rot ve vzdálenosti 40 yardů za nimi, je jasné, že se tato sestava maximálně blíží lineární sestavě. Dvě zadní roty tu působí spíše jako záloha nebo jako druhá linie dvou předních rot než jako bezprostřední podpora, kterou by — jak se obvykle předpokládá u útočných kolon v Evropě — měli zadní vojáci poskytovat přední linii. Navíc, i když za italského tažení docházelo tu a tam k tomu, že se vojska rozvíjela do linie, je terén v Lombardii vcelku takový, že tento boj v linii zcela znemožňuje. Na těchto malých políčkách, přetínaných živými ploty, příkopy a zdmi a porostlých kromě obilí i morušovníky, jejichž kmeny jsou navzájem spojeny révovými větvemi, v krajině, kde cesty, vedoucí mezi vysokými zdmi, jsou tak úzké, že se v nich stěží minou dva vozy, — v takové krajině se všechny pravidelné sestavy často rozpadnou, jakmile se vojska přiblíží k nepříteli. Jedinou nutnou věcí je mít hodně střelců vpředu a s kompaktní masou prudce útočit na nejdůležitější body. Pro tento účel pak nemůže být lepší sestavy, než je ta, kterou si zvolili Francouzi. Třetina praporu jsou střelci - bez záloh, protože kolona ve vzdálenosti 100 yardů za nimi je dostatečnou podporou - a celý prapor rychle postupuje; když se střelci dostatečně přiblíží k nepříteli, vyprázdní prostor před čelem praporu a pohybují se na jeho křídlech; první linie vypálí salvu a nabíjí; druhá linie následuje 40 yardů za ní jako záloha a udržuje svou sestavu natolik v pořádku, nakolik to terén dovolí. Musíme uznat, že se tato metoda zřejmě výtečně hodí pro všechny úkoly kladené na útok v takovém terénu a že udrží vojáky co nejvíce pohromadě a pod kontrolou jejich důstojníků.

Tam, kde byl terén natolik otevřený, že připouštěl pravidelné pohyby, prováděl se útok takto: střelci poutali nepřítele, dokud kolona nedostala rozkaz k postupu; zálohy (pokud vůbec nějaké byly) se formovaly v bocích řetězu střelců a rozvíjely se čelem k oběma křídlům, aby obchvátily útočícího nepřítele a dostaly ho do křížové palby; když kolona došla na úroveň řetězu střelců, zaplnili střelci mezery mezi prapory a postupovali v jedné linii s čelem kolony; dvacet yardů před nepřítelem vypálilo čelo kolony salvu a vyrazilo na zteč. Byl-li terén velmi hustě porostlý, rozvinovaly se dokonce tři nebo čtyři roty v praporu a hovoří se i o případech (turcos u Magenty), kdy byly celé prapory rozvinuty jako střelci.

Proti rakouskému bodákovému útoku se někdy používalo metody podobající se způsobu, jaký předpisují britské řády pro střelbu v ulicích (výcvik praporu, oddíl 62). Čelní roty kolony vypálily salvu, obrátily se na vnější stranu a odpochodovaly dozadu, kde se znovu seřadily; následující roty udělaly totéž, a jakmile i zadní roty vypálily svou salvu a uprázdnily prostor před čelem kolony, zaútočil celý prapor na nepřítele.

V rozhodujících chvílích dostávali vojáci rozkaz, aby odložili své tlumoky na zem, ale vzali si s sebou trochu chleba a všechno střelivo, které v tlumoku měli a které si nastrkali všude, kam se dalo. Odtud pramení báchorka, že ‚zuávové nosili patrony obvykle v kapsách kalhot'.

U Magenty se zuávové a 1. gardový granátnický pluk rozvinuli do linie a stříleli nějaký čas po řadách. U Solferina se divize gardových voltižérů (dvanáct praporů) také rozvinula předtím, než zahájila akci, do jediné linie; když však byly prapory skutečně zasazeny do boje, byly patrně zformovány v obvyklé koloně. Protože se v obou těchto případech vojska rozvinula pod přímým velením a za přítomnosti Ludvíka Napoleona, lze sotva pochybovat, že rozvinutí nařídil on pod vlivem nějakých vzpomínek na anglické lineární manévry; v obou případech však záliba francouzských důstojníků v jejich vlastním národním způsobu boje a povaha terénu patrně nabyly vrchu, jakmile nastala rozhodná chvíle.

K útoku na vesnici se nasazovalo několik kolon, jež předcházely husté střelecké řetězy; početně slabší kolona, určená k čelnímu útoku na vlastní vesnici, se držela zpět až do poslední chvíle, zatímco silnější kolony obcházely vesnici z boků. Jednotky, které dobývaly vesnici, ji hned obsazovaly a opevňovaly, zatímco zálohy pronásledovaly nepřítele. Při obraně vesnice spoléhali Francouzi spíše na zálohy, umístěné za vesnicí na jejích bocích, než na silnou posádku v samých domech."

Tímto přehledem taktických formací francouzské armády z dob italského tažení v roce 1859 se loučíme s dílem hraběte Waldersee. I když Anglie nemá pro boj zdaleka tak drsný terén jako Lombardie, přece jen četné ploty, příkopy, skupiny stromů a křoviny spolu se zvlněným terénem a s hlubokými zalesněnými stržemi, které tento terén přetínají, způsobují, že je mnohem nerovnějším bojištěm než rozlehlé souvislé pláně severní Francie, Belgie a Německa. Kdyby se francouzská armáda snad někdy pokusila o výsadek na anglickou půdu, podobaly by se sestavy její pěchoty velmi pravděpodobně sestavám použitým v Itálii; a proto se domníváme, že tyto sestavy nejsou pro anglické dobrovolníky nezajímavé.

Poznámky o Walderseeově knize
napsal B. Engels v červnu 1861
Otištěno v "The Volunteer Journal,
for Lancashire and Cheshire",
čís. 42, 44, 46 a 62 z 22. června,
6. a 20. července a 8. listopadu 1861
Podpis: F. E.

Podle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Individualismus. (Pozn. red.)

b — široký rozhled. (Pozn. red.)

c — zabývat se teorií. (Pozn. red.)

146 "Die französische Armee auf dem Exercirplatze und im Felde" ["Francouzská armáda na cvičišti a v poli"], Berlín 1861.

147 Jde o "Mémoires pour servir à l'histoire de France, sous Napoléon, écrits à Sainte-Hélène, par les généraux qui ont partagé sa captivité, et publiés sur les manuscrits entièrement corrigés de la main de Napoléon" ["Paměti, příspěvek k dějinám Francie za vlády Napoleonovy, sepsané na Svaté Heleně generály, kteří s ním sdíleli jeho zajetí, a uveřejněné podle rukopisů redigovaných rukou Napoleonovou"], Paříž 1823.