Nálada veřejnosti v Berlíně

Karel Marx

Nálada veřejnosti v Berlíně

Berlín 10. dubna 1860

Kdyby se inteligentní cizinec, který navštívil Berlín třeba jen před dvěma měsíci a pak odtud odjel, měl nyní vrátit do této "metropole inteligence", nemohla by mu nepadnout do očí naprostá změna výrazu, tónu a nálady "meiner lieben Berliner" ("mých milých Berlíňanů")^[30]. A ještě před několika měsíci bylo ve všech společenských vrstvách hlavního města plno řečí. Lidé si vzájemně šeptem blahopřáli, že to nejhorší je pryč a že je konečně přestala sužovat můra desetileté reakce. Toto hloupé téma se omílalo ve všech tóninách, a tak se také nutně vynořila i myšlenka, že změnu nepřivodilo mohutné a zdravé úsilí pruských poddaných, ale spíš chorobný duševní stav v hlavě pruského krále, a že tedy tato změna je dílem přírody, a ne skutkem člověka. Toto nepříjemné pomyšlení zkalilo i první radosti nové éry, kterou triumfálně ohlásili k smrti nudní pisálci berlínských deníků. Bojácný duch převládl natolik, že ze strachu, aby neodvrátili prince regenta od jeho novopečeného liberalismu, byli všichni kandidáti ve všeobecných volbách do druhé sněmovny podrobeni této jednoduché zkoušce: Mají důvěru k hohenzollernskému kabinetu dosazenému princem regentem? Nejsou jejich jména nějak na závadu mírnému liberalismu nové vlády? Místo lidí, kteří by si vzali za své stížnosti země, bylo zapotřebí sekundantů ochotných hlasovat na povel pro vládu. Že se nový kabinet fakticky nedotkl byrokratických a policejních pout ukovaných jeho předchůdci a že sama jeho vyznání víry se vyznačovala slabošskou obojetností, bázlivou zdrženlivostí a podezřelým zamlčováním — před tím vším se zavíraly obě oči a zavírat je se ještě ke všemu prohlašovalo za vlasteneckou povinnost. Všechny opoziční noviny, ať už si říkaly konstituční nebo demokratické, se bez obalu změnily ve vládní. Když byl uzavřen villafrancký mír^[31], uveřejnil pan von Schleinitz, pruský ministr zahraničních věcí, jakousi Modrou knihu o válce v Itálii^[32] a jeho depeše — pravý vzor slabomyslné upovídanosti — jej ukázaly jako důstojného nástupce těch, kdo v minulém století uzavřeli basilejský mír^[33] a v tomto století připravili katastrofu u Jeny^[28]; viděli jsme ho, jak pokorně naslouchá lekcím z konstitucionalismu, které mu dával britský vševěd, malý Johnny^[a], jak se plazi po břiše před knížetem Gorčakovem, jak si vyměňuje billets doux^[b] s prosincovým hrdinou^[c], jak pánovitě kárá svého rakouského kolegu a nakonec dostává kopance od všech svých partnerů — a právě tehdy propuklo v pruském tisku a u našich berlínských liberálů skutečné nadšení nad nadlidskou moudrostí pruské vlády, která se nespokojila jen tím, že sama nic nedělala, ale usmyslela si, že zabrání v jakékoli činnosti i Německu.

Brzy potom došlo ve Vratislavi ke schůzce ruského cara a Gorčakova na jedné straně, a prince regenta s jeho ministerskými satelity na straně druhé.^[34] Byl tu řádně podepsán nový akt lenní závislosti Pruska na jeho ruském sousedovi — první, ale nevyhnutelný důsledek villafranckého míru. Dokonce i v roce 1844 by byla taková událost vyvolala bouři opozice po celé zemi. Teď se vynášela jako důkaz prozíravého státnictví. Nihilismus zahraniční politiky prince regenta a pokračování ve starém reakčním systému, směsi feudalismu a byrokratismu, od kterého se upustilo jen podle jména, se našim přátelům, berlínským liberálům, a pruskému tisku všech odstínů kromě speciálních orgánů staré kamarily, zdál dostatečným důvodem k tomu, aby vznášeli nárok na císařskou korunu malého Německa (to znamená Německa bez německého Rakouska) pro představitele pruské dynastie. V análech historie je těžko najít podobný příklad zaslepenosti, ale vzpomínáme si, že po bitvě u Slavkova^[28] Prusko také několik dní vítězně kokrhalo jako kohout na svém hnojišti, quasi re bene gesta.^[d]

Po skončení války v Itálii skýtal pruský tisk v čele s berlínskými listy stejně žalostnou jako nechutnou podívanou: místo aby se odvážil sebeméně kritizovat stupidní diplomacii svých vlastních vládců, místo aby konečně směle vyžadoval od "liberální" vlády překlenutí hluboké propasti mezi nominálním a reálným ve vnitřních věcech, místo aby veřejně odsoudil tiché, ale tvrdošíjné omezování občanské svobody, kterého se dopouštěla armáda Manteuffelových úředníků, dosud pohodlně zahnízděných ve svých starých tvrzích — místo toho všeho pěl chvalozpěvy ke slávě obnoveného Pruska, vrhal tupé šípy na pokořené Rakousko, natahoval malátné ruce po německé císařské koruně a k naprostému překvapení celé Evropy se choval jako blázen v rajské zahradě pošetilců. Krátce a dobře, vypadalo to, jako by se velké mezinárodní drama, které se nyní odehrává na evropském jevišti, týkalo našich berlínských přátel jen jako diváků na galerii či v přízemí, kteří mají tleskat nebo hvízdat, ale ne hrát.

To všechno se teď změnilo jakoby mávnutím kouzelného proutku. Berlín je v této chvíli, snad s výjimkou Palerma a Vídně, nejrevolučnějším městem v Evropě. Vření zachvacuje všechny společenské vrstvy a zdá se intenzívnější než v březnových dnech roku 1848. Co přivodilo tento jev, a ještě k tomu tak náhle? Byla to kombinace řady událostí, v jejichž popředí jsou na jedné straně poslední činy Ludvíka Bonaparta, a na druhé nové reformy armády^[e] navržené liberální vládou. A potom, stav důvěry a vědomého sebeklamu nemohl samozřejmě trvat věčně. Pak tu byly také incidenty, které donutily vládu propustit policejního ředitele Stiebera, sprostého zločince, který společně se svým pánem, nebožtíkem Hinckeldeyem, už od roku 1852 držel ve svých rukou svrchovanou moc v Prusku, a konečně poslední, ale nikterak bezvýznamná událost - uveřejnění Humboldtovy korespondence s Varnhagenem von Ense . Dech ze záhrobí odvál rajskou zahradu.

Napsal K. Marx 10. dubna 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 5932 z 28. dubna 1860

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — tj. John Russell. (Pozn. red.)

b — milostná psaníčka. (Pozn. red.)

c — tj. s Napoleonem III. (Pozn. red.)

d — jako by bylo všechno v nejlepším pořádku. (Pozn. red.)

e Viz tento svazek "Vojenská reforma v Německu". (Pozn. red.)

30 Narážka na provolání pruského krále Bedřicha Viléma IV. k berlínskému obyvatelstvu z 19. března 1848; toto provolání začínalo slovy "An meine lieben Berliner" ("Mým milým Berlíňanům").

31 Podle villafrancké mírové smlouvy, uzavřené v červenci 1859 po italsko-francouzské válce proti Rakousku, se vytvářela konfederace italských států v čele s římským papežem; k této konfederaci patřilo i Benátsko, které i nadále zůstalo Rakousku; Francie získala Lombardii, kterou později odstoupila Piemontu výměnou za Savojsko a Nizzu; ve vévodstvích Parmě, Modeně a Toskánsku se obnovovaly monarchické režimy svržené lidem. Tato smlouva, která plně odpovídala plánům Napoleona III., nevyřešila úkoly národního sjednocení Itálie, ale naopak prohloubila politickou rozdrobenost země a zachovala v jednotlivých jejích částech cizí nadvládu.

32 Modrá kniha o válce v Itálii — narážka na diplomatické dokumenty z doby italsko-francouzské války proti Rakousku, které uveřejnila pruská vláda v červenci 1859 v "Neue Preussische Zeitung" a které byly pak 30.-31. července přetištěny v augsburské "Allgemeine Zeitung".

Modré knihy — název pro publikace materiálů anglického parlamentu a diplomatických dokumentů ministerstva zahraničních věcí. Modré knihy, nazývané tak podle modrých desek, vycházejí v Anglii od 17. století a jsou hlavním oficiálním pramenem hospodářských a diplomatických dějin této země.

33 Basilejský mír - separátní mír uzavřený 5. dubna 1795 mezi Francii a Pruskem, které bylo do té doby členem první protifrancouzské koalice. Uzavření této mírové smlouvy bylo nejen důsledkem vítězství francouzské armády, ale také důsledkem neshod mezi členy koalice, především mezi Pruskem a Rakouskem.

34 Jde o setkání Alexandra II. a pruského prince regenta Viléma, k němuž došlo ve Vratislavi v říjnu 1859. I když se v Prusku ani v Rusku tomuto setkání oficiálně nepřipisovaly žádné politické cíle, tisk obou zemí vyzdvihoval velký politický význam, který setkání mělo pro upevnění spojenectví mezi oběma státy.