Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Spréva a Mincio
Je známo, že si Voltaire choval ve Ferney čtyři opičky, které pojmenoval podle svých čtyř literárních odpůrců, Frérona, Beaumella, Nonotta a Frannca de Pompignan. Neminul den, aby je spisovatel vlastnoručně nenakrmil, ale neuštědřil jim také nějaký ten kopanec, nevytahal je za uši, nepíchl je do nosu jehlou, nešlápl jim na ocas, nenasadil jmi na hlavu mníšskou kapuci nebo si nevymyslel něco jiného, čím by je potrápil. Tyto opičky-kritiky potřeboval stařec z Ferney, aby si na nich vylil žluč, ukojil nenávist a zahnal strach před zbraněmi polemiky, tak jako teď potřebuje opičky-revolucionáře Ludvík Napoleon v Itálii. Také Kossuthy, Klapky, Vogty a Garibaldie jejich velitel krmí, navléká jim zlaté obojky a drží je pod zámkem, hned je hýčká, hned jim uštědří kopanec, podle toho, jakou má náladu, zda u něho zrovna převládá nenávist k revoluci či strach z ní. Ubohé opičky-revolucionáři mají sloužit zároveň jako rukojmí revoluce, mají se hrdinovi 2. prosince zaručit za příměří s revoluční stranou, aby mohl nikým neznepokojován ničit arzenály orsiniovských bomb a napadnout nepřítele, před nímž se tak dlouho třásl v Tuileriích, v jeho vlastním táboře a tam jej zardousit.
Císařství musí zase znamenat mír (viz poznámku [65]), jinak by nestálo za to spáchat tolik hanebných činů, tolikrát křivě přísahat a snášet tolik ponížení, aby mohlo být vytvořeno. Císařství, které už si není jisté před revolučními bombami, tajnými spolky, zpupnými měšťáky a nevázanými vojáky, je nesnesitelné! Marchons![a] Tady je sláva, tady jsou napoleonské ideje[233], svoboda, národ, nezávislost, všechno co chcete; nuže marchons, marchons!
Myšlenka udělat z Itálie past na revoluci je sice dost rafinovaná, jenže se nedá provést, protože každý, kdo se do ní dá chytit, ztratí v témž okamžiku, kdy se zakousne do vnadidla, pro revoluční stranu jakýkoli význam. Pokus ucpat revoluční kráter tím, že by se do něho po hlavě naházeli pánové Kossuth, Klapka, Vogt a Garibaldi, je opravdu dětinský a dobrý jen k tomu, aby uspíšil výbuch.
A i kdyby se s jejich pomocí podařilo zneškodnit v Itálii jednu orsiniovskou bombu, vybuchne jiná ve Francii, v Německu, v Rusku nebo někde jinde, neboť potřeba a přirozená nutnost revoluce je tak všeobecná jako zoufalství ujařmených národů, na nichž jste si zbudovali svůj trůn, jako nenávist vyplenělných proletářů, s jejichž bídou jste si s takovým potěšením zahrávali. A teprve tehdy, až se z revoluce stane živel, nevypočitatelný a nevyhnutelný jako blesk, jehož hřmění slyšíte, až když jeho smrtící úder už neodvratně dopadl, teprve tehdy bude její výbuch jistý.
Na tom, kde a jak k tomuto výbuchu dojde, celkem nezáleží. Hlavní je, že k němu dojde. Tentokrát je to, jak se zdá, Prusko, kterému je souzeno, aby proti své vůli vyjádřilo všeobecné revoluční potřeby. Princ regent, který sám od sebe „nikdy neřekl nic hloupého a nikdy neudělal nic chytrého“, se hude muset čistě z lásky ke konzervatismu zcela vážně ujmout revoluční úlohy, s níž Ludvík Bonaparte ze strachu, pokrytectví a svéhlavosti jen koketuje.
Ozbrojené zprostředkování Pruska, tj. jeho spolek s Rakouskem, znamená revoluci.
Všeobecná nálada berlínského tisku potvrzuje, že od neutrality, při které se mobilizovala armáda, se ustoupilo jako od neudržitelného stavu. „National-Zeitung“[234], orgán, v němž se obrážejí záchvaty liberalismu, jimž propadá kabinet, poznamenává zcela správně:
„Za nynějších okolností by se neutralita hodila pro Belgii, Holandsko nebo Švýcarsko, ale pro Prusko neutralita znamená smrt.“
Kdyby se Bonapartovi podařilo uskutečnit své šlechetné záměry vůči Itálii, vyplynul by z toho podle názoru zmíněného listu jediný důsledek — vojenský protektorát Francie nad celým poloostrovem, a to i v tom případě, kdyby se podařilo válku lokalizovat a Francie by přímo nezískala žádné území. Rusko-francouzská hegemonie nad evropským kontinentem, v posledních třech letech i tak dost citelná, by pak zesílila natolik, že by mohla kdykoli přistoupit k takovému rozdělení nadvlády, jaké bylo proklamováno ještě na ostrově sv. Heleny[235]. U nového císařství prý se projevují tytéž tendence jako u prvního, jenže jeho situace je příznivější, protože není vystaveno žádnému tlaku zvenčí a může si tedy podle vlastní vůle vybrat dobu, místo i podmínky, za kterých bude své protivníky izolovat a pak je en détail[b] zničí. Aby Prusko mohlo zhatit úspěch tohoto dosud tak obratně prováděného bojového plánu, je prý nuceno jít s Rakouskem, zdaleka ovšem ne proto, aby se postavilo za habsburskou politiku, ale proto, aby bojovalo za svou vlastní existenci.
Takový je asi obsah uvedeného článku, který je považován za politický program regentství. Nikdo nevěří, že by nedávný pokus o zprostředkování, jímž byl pověřen pan von Werther, byl úspěšný. Kdyby však Napoleon přece jen přistoupil na mír, který by v nejlepším případě byl jen novou živnou půdou pro nespokojenost jeho důstojníků a vojáků, nebylo by už třeba s ním bojovat. V takovém případě by se na něho hodila slova Horace Walpola o sardinském diplomatu, markýzovi de Very: Je mrtev, ale přeje si, aby se to ještě několik dnů zachovalo v tajnosti. Na delší dobu by se mu to nepodařilo.
Jestliže toto zprostředkování, které se zřejmě nemyslí příliš vážně, ztroskotá, dojde k bitvám mezi napoleonskou tyranií a habsburským despotismem na Minciu, ale také k bitvám za svobodu na Odře a Visle. V Kališi, ležící dvě míle od pruských hranic, je už soustředěno obrovské množství vojska. Jeden pruský armádní sbor dostal rozkaz postupovat přes Hannover k Rýnu, jiný táhne na jih a velitelé různých armádních sborů Německého spolku byli povoláni na vojenskou poradu do Berlína. Všechna tato opatření se týkají pouze mobilizace předvoje. Armáda, která bude muset bojovat proti Francii a Rusku, ještě neexistuje a může být postavena jedině z lidu, ne však z toho lidu, který deklamuje ultraněmecké básně ultraněmeckého Ludvíka[236], ale z lidu, který povstává s celou ničivou energií revolučního nadšení. Jestliže se nepodaří toto nadšení probudit, bude se hohenzollernská mobilizace, ozbrojené zprostředkování, vyhlášení války, vedení války atd. opírat o dětinské výpočty černocha ze Zlatého pobřeží, který se domnívá, že svému nepříteli zasadí smrtelnou ránu, když se mu povede oběsit se na vratech jeho domu.
Napsal K. Marx kolem 23. června 1859
Otištěno v „Das Volk“,
čís. 8 z 25. června 1859Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a „Kupředu!“ (Pozn. red.)
b — jednoho po druhém. (Pozn. red.)
233 Narážka na knihu Ludvíka Bonaparta „Napoleonské ideje“, která vyšla v Paříži roku 1839 (Napoléon-Louis Bonaparte, „Des idées napoléoniennes“). V knize se vychvalovaly zásady napoleonské politiky, pořádek v císařství Napoleona I. a idealizovala se osoba samého císaře.
234 „National-Zeitung“ [„Národní noviny“] — německý buržoazní deník, který vycházel v Berlíně v letech 1848—1915; v padesátých letech byl převážně liberálního zaměření.
235 Míní se tu „Paměti z ostrova Sv. Heleny“ („Mémoires de St. Hélène“) a závěť Napoleona I., v nichž Napoleon zdůvodňuje své cíle a činy láskou ke svobodě a úsilím o vyšší civilizaci. V těchto zápiscích projevuje nepřátelský postoj k Anglii a vyslovuje názor, že je nutné spojit se s Ruskem.
236 Jde o básně bavorského krále Ludvíka I., kdysi populární mezi německými šosáky. Byly vzorem bezobsažné a vyumělkované poezie.