Karel Marx
Uvěznění lady Bulwer-Lyttonové
Londýn 23. července 1858
Velký skandál v rodině Bulwerů, o němž londýnské „Times“ soudí, že se díky přátelskému urovnání v rodině „šťastně“ ututlal, ještě zdaleka neutichl. Je pravda, že ačkoli v této záležitosti hrály značnou roli stranické zájmy, učinil londýnský tisk, až na několik nepatrných výjimek, všechno, co bylo v jeho moci, aby celý případ ututlal spikleneckým mlčením, neboť sir Edward Bulwer je jedním z vůdců literární kliky, která ovládá londýnský tisk mnohem despotičtěji než stranická příslušnost a jejíhož hněvu se pánové od literatury, když dojde k otevřenému střetnutí, obvykle zaleknou. „Morning Post“ první informovala veřejnost, že přátelé lady Bulwerové mají v úmyslu žádat o soudní vyšetření celého případu; londýnské „Times“ přetiskly noticku z „Morning Post“ a dokonce i „Advertiser“, í když jistě neriskuje nějakou literární pozici, se neodvážil otisknout víc než několik skrovných výňatků ze „Somerset Gazette“[407]. I Palmerston se při veškerém svém vlivu nemohl zatím od svých literárních přisluhovačů nic dovědět, a když se v tisku objevil neseriózní omluvný dopis Bulwerova syna, všichni tito oficiální strážci osobní svobody prohlásili, že jsou naprosto uspokojeni, a odsoudili jakékoli další hrubé vměšování do této „trapné záležitosti“. Toryovský tisk si ovšem už dávno vylil všechno své ctnostné rozhořčení na lorda Clanricarda a radikální tisk, který je víceméně inspirován manchesterskou školou, se úzkostlivě střeží, aby nynější vládě nezpůsobil nějaké nepříjemnosti. Nicméně vedle slušného či rádoby slušného londýnského tisku existuje ještě ne právě slušný tisk, úplně ovládaný svými politickými ochránci, kteří nejsou vázáni nějakým literárním postavením a jsou vždy ochotni vytloukat peníze ze své výsady svobody slova a využít každé příležitosti, aby se veřejnosti ukázali jako poslední představitelé mužnosti. Na druhé straně, jakmile se už probudí morální instinkt převážné části národa, bude jakékoli další manévrování zbytečně. Jakmile bude veřejné mínění přivedeno do stavu morálniho vzrušení, pak i londýnské „Times“ mohou odhodit masku zdrženlivosti a — samozřejmě s krvácejícím srdcem — zasadit ránu Derbyho vládě tím, že vynesou rozsudek „veřejného míněni“ i nad takovým literárním náčelníkem, jako je sir Edward Bulwer-Lytton.
K přesně takovému obratu nyní všechno spěje. Že tajným režisérem této podívané je, jak jsme už naznačili,[408] lord Palmerston, to je nyní, jak říkají Francouzi, „un secret qui court les rues“[a].
„On dit[b],“ píše jeden londýnský týdeník, „že nejlepší přítelkyni lady Bulwer-Lyttonové byla v této záležitosti lady Palmerstonová. Všichni si vzpomínáme, jak se toryové ujali pana Nortona, když se lord Melbourne dostal do nesnází kvůli manželce tohoto pána. Půjčka za oplátku je fair hra. Uvážíme-li to však, pak je dost smutné, že dnes ministr využívá svého vlivného postaveni a dopouští se násilných činů a že žena jednoho ministra využívá ženy jiného ministra proti vládě.“
Často se stává, že pravda se dostane do některého koutku britského tisku jedině klikatými cestami politických intrik. Napohled spravedlivé rozhořčení nad opravdovou urážkou bývá nakonec jen vypočítaná přetvářka; a k veřejné spravedlnosti se obvykle apeluje, jen aby se ukojila osobní zášť. Pokud jde o udatné rytíře pera, mohla lady Bulwerová navždy zůstat v londýnském ústavu pro choromyslně; mohla zmizet ještě tišeji než se to stává v Petrohradu nebo ve Vídni; zvyklosti literární etikety by ji byly připravily o jakoukoli možnost dovolat se práva, kdyby ji nebylo šťastnou náhodou objevilo bystré oko Palmerstonovo jako jemné ostří klínu, jímž by se možná dala rozštěpit toryovská vláda.
Krátký rozbor dopisu, který Bulwerův syn zaslal londýnským novinám, postačí k osvětlení pravého stavu věcí. Pan Robert Bulwer-Lytton začíná prohlášením, že jeho „prosté výpovědi“ je třeba „ihned uvěřit“, protože „jako syn lady Bulwer-Lyttonové má největší právo mluvit jejím jménem a je také samozřejmě nejlépe informován“. Ale vždyť tento velmi něžný syn se o svou matku ani nestaral, ani si s ní nedopisoval, téměř sedmnáct let ji vůbec neviděl a setkal se s ní teprve na předvolební schůzi v Hertfordu při nové volbě svého otce. Když lady Bulwerová odešla ze schůze a navštívila hertfordského starostu, aby jej požádala o propůjčení radnice pro přednášku, pan Robert Bulwer-Lytton poslal do starostova domu lékaře, aby vyšetřil matčin duševní stav. Když potom byla jeho matka v Londýně unesena z domu pana Hale Thompsona v ulici Clarges a její sestřenice slečna Ryvesová vyběhla na ulici, kde uviděla čekajícího pana Lyttona, a snažně ho prosila, aby zasáhl a pomohl zabránit, aby jeho matka nebyla odvezena dó Brentfordu, pan Lytton chladně odmítl, že s touto věcí nemá nic společného. Nejdříve tedy jednal jako jedna z hlavních osob komplotu zosnovaného jeho otcem a teď obrací na obrtlíku a vystupuje jako přirozený zastánce své matky. Pan Lytton se dál obhajuje tím, že „jeho matka nebyla nikdy ani na okamžik převezena do ústavu pro choromyslné,“ ale naopak do „soukromého sanatoria“ lékaře pana Roberta Gardinera Hilla. To je jen vytáčka. Protože Wyke House, který spravuje pan Hill, nepatří podle zákona do kategorie „ústavů“, nýbrž do kategorie „londýnských koncesovaných sanatorií“, pak je doslova pravda, že lady Bulwerová nebyla zavřena do „ústavu pro choromyslné“, ale prostě do blázince.
Doktor Hill, který na vlastní riziko obchoduje s léčením „choromyslných“, rovněž vystoupil s omluvou, v níž prohlašuje, že lady Bulwerová nebyla nikdy zavřena, ale naopak mohla používat kočáru a po dobu svého nuceného pobytu u něho téměř každý večer zajížděla do Richmondu, Actonu, Hanwellu nebo Isleworthu. Pan Hill zapomíná veřejnosti říci, že toto jeho „zlepšené zacházení s choromyslnými“ přesně odpovídá oficiálnímu doporučení komise pro duševní choroby. Z přátelských grimas, shovívavých úsměvů, dětských lichotek, nasládlého klábosení, zasvěceného mrkání a strojeného klidu bandy školených společnic se může každá citlivá žena zbláznit stejně jako ze sprch, svěracích kazajek, hrubých dozorců a temných komor. Ať tak či onak, protesty doktora Hilla a pana Lyttona prostě ukazují, že s lady Bulwerovou se skutečně zacházelo jako s choromyslnou, ale podle pravidel nového, a ne starého systému.
„S matkou jsem byl stále ve spojení,“ říká pan Lytton ve svém dopise, a plnil jsem příkazy svého otce, který mě plně zasvětil do všech svých plánů... a nakázal mi, abych se řídil radami lorda Shaftesburyho ve všem, co by mohlo lady Lyttonové prospět.“
Je známo, že lord Shaftesbury je vrchním velitelem vojska, jehož štáb je v Exeter Hallu.[409] Zbavit špinavou věc zápachu tím, že se navoní vůní svatosti, to je coup de théâtre[c] hodný geniální fantazie romanopisce. Lord Shaftesbury se dal už nejednou tímto způsobem použít, například v čínské záležitosti a ve spiknutí Cambridge House. Pan Lytton však prozrazuje veřejnosti jen polovinu tajemství, jinak by totiž musel otevřeně prohlásit, že hned po únosu jeho matky zhatil plány sira Edwarda naléhavý dopis lady Palmerstonové a přiměl jej „řídit se radami lorda Shaftesburyho“, který jako naschvál je Palmerstonovým zetěm a zároveň předsedou komise pro duševní choroby. Pokoušeje se mystifikovat veřejnost, pan Lytton dále prohlašuje:
„Od chvíle, kdy se můj otec cítil povinen převzít odpovědnost za kroky, které byly tak překrucovány, snažil se úzkostlivě zjistit názory nejzkušenějších a nejschopnějších lékařů, aby moje matka nebyla omezována na svobodě ani o okamžik déle, než bylo výslovně oprávněné. Takové mi dával pokyny.“
Z vyhýbavé formulace této promyšleně nejapné pasáže tedy vysvítá, že sir Edward Bulwer cítil nutnost poradit se s kompetentními lékaři nikoli proto, aby jeho žena byla izolována jako choromyslná, ale aby byla osvobozena jako mentis compos[d]. Ve skutečnosti tedy lékaři, s jejichž souhlasem byla lady Bulwerová unesena, byli všechno jiné jen ne „nejzkušenější a nejschopnější lékaři“. Jedním z chlapíků, které sir Edward najal, byl londýnský lékárník pan Ross, jehož licence k prodeji léků zřejmě okamžitě změnila v psychiatrické lumen, a jakýsi pan Hale Thompson, který měl kdysi cosi společného s westminsterskou nemocnicí, ale ve vědeckém světě je naprosto neznámý. Teprve pod jemným tlakem zvenčí sir Edward pocítil, že je třeba postupovat jinak a obrátil se na význačné lékařské kapacity. Jeho syn uveřejnil jejich pdsudky, ale co dokazují? Doktor Forbes Winslow, vydavatel „Journal of Psychological Medicine“[410], s nímž se už dříve radili právní poradci lady Bulwerové, potvrzuje, že „když vyšetřil duševní stav lady Bulwerové“, zjistil, že je takový, že „lady Bulwerová může být propuštěna na svobodu“. Veřejnosti bylo však třeba dokázat, ne že lady Bulwerová má být propuštěna, ale naopak, že její zajištění bylo oprávněné. Pan Lytton se neodvažuje tohoto delikátního a rozhodujícího bodu dotknout. Což by se každý nevysmál policistovi, který by byl obviněn, že nezákonně zatkl svobodného Brita, a obhajoval by se tím, že se nedopustil chyby, když zatčeného propustil na svobodu? Ale byla lady Bulwerová skutečně propuštěna na svobodu?
„Moje matka,“ pokračuje pan Lytton, „je nyní u mne, není nijak omezována a podle vlastního přání se chystá nanedlouho odcestovat spolu se mnou a svou přítelkyní a příbuznou, kterou si sama zvolila.“
Dopis pana Lyttona je odeslán z „Park Lane čís. 1“, tj. z londýnské rezidence jeho otce. Neznamená to, že lady Bulwerová byla převezena z vězení v Brentfordu do vězení v Londýně a vydána napospas svému úhlavnímu nepříteli? Kdo zaručuje, že není nijak „omezována“? V každém případě, když podepisovala urovnání, které jí bylo předloženo, nebyla volná, ale snášela útrapy zlepšeného systému doktora Hilla. Nejzávažnější je toto: zatímco sir Edward mluvil, lady Bulwerová mlčela. Veřejnost neviděla žádné její prohlášení, třebaže je o ní známo, že má literární nadání. Zpráva, kterou sama napsala o tom, jak se s ní zachází, byla člověku, jemuž ji poslala, obratně vyfouknuta.
Ať už manžel s manželkou dospěli k jakékoli dohodě, britská veřejnost se ptá, zda nesvědomitá individua, dostatečně bohatá, aby mohla vyplatit lákavé odměny dvěma hladovým lékařům, mají právo vydávat lettres de cachet[e] pod pláštíkem zákona o choromyslných? Veřejnost se dále ptá, zda bude ministrovi dovoleno zahladit veřejný zločin pouhou rodinnou dohodou? Nedávno vyšlo najevo, že v tomto roce při průzkumu v jednom ústavu v Yorkshiru našla komise pro duševní choroby člověka, který byl duševně naprosto zdráv a kterého už několik let tajně věznili ve sklepě. Na otázku, kterou v souvislosti s tímto případem vznesl v Dolní sněmovně pan Fitzroy, odpověděl pan Walpole, že o této skutečnosti „nenašel žádný zápis“ — odpověď, která popírá zápis, ale ne samu skutečnost. Že tím záležitost nekončí, lze usuzovat z prohlášení pana Tita, že „na začátku příštího zasedání předloží návrh, aby byl vytvořen zvláštní výbor, který by vyšetřil, jak se provádí zákon o duševně chorých“.
Napsal K. Marx 23. července 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5393 ze 4. srpna 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — „veřejným tajemstvím“. (Pozn. red.)
b — říká se. (Pozn. red.)
c — divadelní trik. (Pozn. red.)
d — duševně zdravá. (Pozn. red.)
e — zatykače. (Pozn. red.)
407 „Somerset Gazette“ [„Somersetské noviny“] — zkrácený název anglického týdeníku „Somerset County Gazette“, který byl založen v Tauntonu v roce 1836.
408 Marx má zřejmě na mysli svůj článek o lady Bulwer-Lyttonové, který napsal 16. července 1858, ale který nebyl v „New-York Daily Tribune“ uveřejněn.
409 Exeter Hall — budova v ulici Strand v Londýně, v níž bylo od roku 1831 do roku 1907 středisko stoupenců evangelického proudu v anglikánské církvi.
410 „The Journal of Psychological Medicine and Mental Pathology“ [„Časopis pro léčení duševních chorob a pro psychiatrii“] — vydával jej v Londýně dr. Forbes Winslow od roku 1848 do roku 1864; s přestávkou vycházel až do roku 1883.