Daně v Indii

Karel Marx

*Daně v Indii

Podle zpráv londýnských novin se v poslední době u indických cenných papírů a železničních akcii na londýnské burze projevila tendence k poklesu, což naprosto nesvědčí o tom, že John Bull myslí opravdově své optimistické názory na průběh gerilově války v Indii, které tak rád staví na odiv; naopak je to rozhodně známka tvrdošíjné nedůvěry v elastičnost indických finančních zdrojů. Jsou dva protikladné názory na tyto zdroje. Na jedné straně se tvrdí, že v Indii jsou daně tíživější a neúnosnější než kdekoli jinde na světě, že rolníci, tj. většina indického lidu, téměř ve všech presidentstvích a především v těch, která jsou nejdéle pod britským panstvím, žijí zpravidla v bezmezně bídě a beznaději, že jsou tedy indické dané vyšroubovány do krajnosti, a proto není možné indické finance vyléčit. Toje poněkud znepokojivý názor právě nyní, kdy podle pana Gladstona budou po několik let jen mimořádné výdaje Indie dosahovat ročně asi 20 miliónů liber št. Na druhé straně se tvrdí — a toto tvrzení se dokládá řadou statistických údajů — že v žádné zemi se neplatí tak malé daně jako v Indii, že porostou-li výdaje, bude možné zvyšovat i příjmy, a že je naprosto mylný názor, podle něhož indický lid další daně neunese. Pan Bright, jehož je možné považovat za nejhorlivějšího a nejvlivnějšího zastánce „znepokojivé“ doktríny, přednesl při druhém čtení nového návrhu zákona o správě Indie^{^[401]} toto prohlášení:

„Spravováni Indie stálo indickou správu víc, než bylo možné vyždímat z indického obyvatelstva, třebaže si správa ani při ukládání, ani při vymáhání dani nepočínala nijak ohleduplně. Spravováni Indie stoji přes 30 miliónů liber št., neboli tolik činil celkový příjem, a přitom vždy zůstával schodek, který bylo třeba krýt půjčkami na vysoký úrok. Iindický dtuh už dnes dosáhl 60 miliónů liber št. a dále se zvětšuje a přitom úvěruschopnost indické správy klesá, jednak proto, že v jednom či dvou případech se nezachovala k věřitelům příliš čestně, jednak též proto, že v poslední době postihly Indii pohrorny. Mluvil jsem o celkovém příjmu, ten však zahrnuje i daň z opia, kterou sotva lze považovat za daň zatěžující indický lid, a proto mám za to, že fakticky nese tíhu daní ve výši 25 miliónů liber št. Ale těchto 25 miliónů liber št. nemůžeme srovnávat s 60 milióny liber št., které byly vybrány v naší zemi. Sněmovna musí uvážit, že v Indii se dá koupit dvanáctidenní práce za stejné množství zlata nebo stříbra, jaké by se v Anglii dostalo za jeden pracovní den. Kdyby se těchto 25 miliónů liber št. vydalo na zakoupení pracovní síly v Indii, představovaly by stejnou kupní sílu, jakou má v Anglii 300 miliónů liber št. Možná že se mne někdo zeptá, kolik dostane Ind za svou práci. Nuže, má-li Indova práce hodnotu jen 2 penny denně, pak od něho nemůžeme očekávat, že nám zaplatí na daních tolik, jako kdyby jeho práce měla hodnotu 2 šilinky denně. Ve Velké Británii a Irsku máme 30 miliónů obyvatel; v Indii je 150 miliónů obyvatel. Zde u nás vybíráme na daních 60 miliónů liber št.; v Indii přepočítáno podle denní práce indického obyvatelstva vybereme 300 miliónů liber št., neboli pětkrát víc než ve Velké Británii. Jestliže se přihlédne k tomu, že v Indii je pětkrát víc obyvatel než ve Velkč Británii, dá se říci, že v průměru na jednoho obyvatele jsou daně v Indii i v Anglii zhruba stejné, a že tedy se tu velká křivda neděje. Avšak v Anglii je nesmírná síla strojů a páry, dopravních prostředků a všeho, čím kapitál a lidská vynalézavost může pomáhat lidské přičinlivosti. V Indii nic takového není. V celé Indii je sotva jedna slušná silnice.“

Každý musí vidět, že na této metodě srovnávání indických daní s britskými daněmi není něco v pořádku. Indické obyvatelstvo je pětkrát početnější než britské, a naproti tomu indické daně činí jen polovinu britských. Jak ale tvrdí pan Bright, indická práce se rovná jen asi dvanáctině britské práce. Proto by 30 miliónů liber št. daní v Indii znamenalo asi 300 miliónů liber št, daní ve Velké Británii, místo 60 miliónů liber št., které tam skutečně byly vybrány. K jakému závěru byl by tedy měl pan Bright dospět? K tomu, že přihlédne-li se k relativní chudobě indického lidu a předpokládá-li se, že 30 miliónů liber št. je pro 150 miliónů Indů břemeno jako 60 miliónů liber št. pro 30 miliónů Britů, platí indický lid v poměru ke své početnosti stejné daně jako lid Velké Británie. Vychází-li pan Bright z takového předpokladu, pak je rozhodně nesprávné, když najednou obrací a říká, že chudí lidé nemohou platit tolik jako bohatí; relativní chudoba indického lidu byla už přece vzata v úvahu při konstatování, že Ind platí stejně jako Brit. Ve skutečnosti by tu bylo třeba položit jinou otázku. Bylo by třeba se zeptat, zda je spravedlivé očekávat, že ten, kdo vydělává dejme tomu 12 centů denně, zaplatí 1 cent denně stejně snadno jako ten, kdo vydčlává 12 dolarů, zaplatí 1 dolar. Oba by platili relativně stejnou část svého příjmu, a přesto by daň postihla potřeby obou lidi naprosto různě. Takto však pan Bright otázku dosud nepostavil; kdyby to byl učinil, pak srovnání mezi daňovým břemenem britského námezdního dělníka a daňovým břemenem britského kapitalisty by snad ještě víc ťalo do živého než srovnání mezi indickým a britským zdaněním. Kromě toho Bright sám doznává, že od 30 miliónů liber št. indických daní je třeba odečíst 5 miliónů liber št., které připadají na daň z opia, protože to vlastně není daň uvalená na indický lid, nýbrž spíš vývozní clo účtované čínskému spotřebiteli. Obhájci angloindické správy nám kromě toho připomínají, že 16 miliónů liber št. z jejích příjmů pochází z pozemkové daně čili renty, která od nepaměti patří státu jako nejvyššímu pozemkovému vlastníku a nikdy nebyla součástí soukromého majetku rolníkova. Proto ji ve skutečnosti nelze považovat za daň ve vlastním slova smyslu, stejně jako rentu, kterou platí britští farmáři britské aristokracii, nelze považovat za součást britských daní. Z tohoto hlediska by zdanění v Indii vypadalo takto:

Celkem na daních vybráno	30 000 000 liber št.
od toho odečteme daň z opia	5 000 000 " "
odečteme pozemkovou rentu	16 000 000 " "
——————————
Vlastní daně	9 000 000 liber št.

A opět je třeba uznat, že z těchto 9 miliónů liber št. se některé důležité položky, jako poštovné, kolkovné a cla jen v nepatrné míře týkají většiny obyvatelstva. Na základě toho se pan Hendricks v elaborátu o indických financích, který nedávno předložil Britské statistické společnosti, snaží s pomocí parlamentních a jiných oficiálních dokumentů dokázat, že z celkových příjmů získávaných od indického obyvatelstva se dnes získává ve formě daní, tj. z reálného příjmu obyvatelstva, nanejvýš pětina, že vlastním zdaněním se získává v Bengálsku pouze 27 procent, v Paňdžábu 23 procent, v Madrásu 21 procent, v Severozápadních provinciích 17 procent a v Bombaji pouze 16 procent celkových příjmů.

Podle elaborátu pana Hendrickse jsme sestavili přehlednou tabulku, která ukazuje, jaká průměrná daňová částka připadla na jednoho obyvatele Indie a Spojeného království v letech 1855—1856:

	Celkový příjem v propočtu na jednoho obyvatele			Z toho vlastni daně
	liber št.	šilinků	pencí	liber št.	šilinků	pencí
Bengálsko	—	5	0	—	1	4
Severozápadní provincie	—	3	5	—	0	7
Madrás	—	4	7	—	1	0
Bombaj	—	8	3	—	1	4
Paňdžáb	—	3	3	—	0	9
Spojené království	—	3	3	1	10	0

V jiných letech, jak odhaduje generál Briggs, platil státu na daních každý jednotlivec průměrně takto:

	liber št.	šilinků	pencí
V Anglii v roce 1852	1	19	4
Ve Francii	1	12	0
V Prusku	—	19	3
V Indii v roce 1854	—	3	9¹/₂

Obhájci britské správy vyvozuji z těchto údajů, že v Evropě není ani jediná země, kde by obyvatelstvo platilo tak nízké dané jako v Indii, i když se přihlédne k relativní chudobě indického obyvatelstva, Zdá se tedy, že se rozcházejí nejen názory na zdaněni v Indii, nýbrž i sama fakta, na nichž se prý tyto názory zakládají. Na jedné straně musíme uznat, že nominální částka indických daní je poměrně nízká; ale na druhé straně bychom mohli citovat mnoho a mnoho dokladů z parlamentních dokumentů i z publikací nejlepších znalců indických záležitostí, které vesměs nade všechnu pochybnost dokazují, že toto zdánlivě mírné zdanění doslova drtí masu indického lidu a že při vybíráni daní je třeba se uchylovat k takovým hanebným metodám, jako je napřiklad mučení. Je však třeba jiného důkazu, než je neustálý a rychlý růst indického dluhu a zvětšováni indického schodku? Nikdo rozhodně nebude tvrdit, že indická správa nechává narůstat dluh a schodek proto, že se zdráhá sahat příliš hrubě na prostředky lidu. Zabředá do dluhů proto, že neví, jak jinak vyjít. V roce 1805 činil indický dluh 25 626 631 liber št., v roce 1829 dosáhl asi 34 000 000 liber št., v roce 1850 47 151 018 liber a nyní vzrostl asi na 60 000 000 liber št. Přitom nezapočítáváme dluh, který má Východoindická společnost v Anglii a který rovněž zatěžuje východoindické příjmy.

Roční schodek, který v roce 1805 činil asi dva a půl miliónu liber št., dosáhl za správy lorda Dalhousieho ročního průměru pět miliónů liber št. Pan George Campbell, úředník civilní správy v Bengálsku, velmi horlivý obhájce angloindické správy, byl v roce 1825 nucen přiznat, že

„ačkoli žádný východní dobyvatel nikdy nedosáhl tak úplně nadvlády, tak nerušeného, všeobecného a nesporného panství nad Indií, jakého jsme dosáhli my, přesto se všichni z daňových příjmů země obohatili a mnoho z nich vydalo značné částky ze svých přebytků na veřejně prospěšná zařízení... My nic takového dělat nemůžeme... Tíha celkového břemene se nikterak nezmenšila“ (za britského panství), „a přesto nemáme přebytky.“

Při úvahách o daňovém zatížení se nesmí přihlížet jen k jeho nominální částce, ale i k metodě vybírání daní a k tomu, jak se jich používá. Metoda vybírání daní v Indii je odporná a její zásluhou se například na úseku pozemkové daně promrhá snad víc, než vynese. Pokud jde o použití daní, stačí říci, že nic z nich se nevrací lidu ve formě veřejně prospěšných zařízení, jež jsou v asijských zemích nutnější než kde jinde, a jak správně poznamenal pan Bright, že vládnoucí třída si nikde jinde neponechává tak neúměrný díl jako v Indii.

Napsal K. Marx 29. června 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5383 ze 23. července 1858

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:

401 V březnu 1858 předložila Derbyho vláda v parlamentu návrh zákona, který parlament schválil v červenci 1858 pod názvem „Zákon o lepší správě Indie“. Podle tohoto zákona přecházela Indie pod vládu britské koruny, Východoindická společnost se likvidovala a jejím akcionářům byla vyplacena náhrada ve výši 3 miliónů liber št. Namísto předsedy zrušeného Kontrolního úřadu pro Indii byl jmenován ministr pro Indii a byla vytvořena Indická rada jako jeho poradní orgán. Generální guvernér Indie, který se nyní nazýval místokrálem, byl ve skutečnosti jen vykonavatelem rozhodnutí ministra pro Indii, který sídlil v Londýně.

Kritický rozbor tohoto návrhu zákona podal Marx v článku „Návrh zákona o Indii“.