Příjmy Angličanů v Indii

Karel Marx

*Příjmy Angličanů v Indii

Nynější situace v Asii nutí k zamyšlení, jakou skutečnou hodnotu mají pro britský stát a britský lid jejich indické državy. Přímo, tj. ve formě poplatků nebo přebytku indických příjmů nad indickými výdaji, nezískává britská státní pokladna naprosto nic. Naopak, roční výdaje jsou velmi značné. Od chvíle, kdy se Východoindická společnost dala cestou rozsáhlých výbojů — a to je nyní už asi sto let — dostaly se její finance do choulostivé situace a společnost byla nucena znovu a znovu žádat parlament nejen o vojenskou pomoc, aby udržela dobytá území, nýbrž i o finanční pomoc, aby se zachránila před bankrotem. A tak to šlo až do dnešní doby, kdy jsou britskému národu předkládány tak velké požadavky na vyslání vojska, že po nich nepochybně přijdou obdobné peněžní požadavky. Za svých uchvatitelských akcí a při budování svých základen nadělala Východoindická společnost dosud víc než za 50 000 000 liber št. dluhů, a přitom britská vláda po celá léta nesla náklady spojené s přepravou do Indie a zpět a s vydržováním pravidelné armády v síle 30 000 mužů, která tam je vedle domorodých a evropských jednotek Východoindické společnosti. Za této situace je zřejmé, že všechny výhody, které Velká Británie má ze své indické říše, se omezují jen na zisky a výhody, které plynou jednotlivým britským občanům. Je ovšem třeba uznat, že tyto zisky a výhody jsou velmi značné.

Nejprve jsou tu akcionáři Východoindické společnosti v počtu asi 3000 osob, jimž je podle poslední Charty^{^[244]} zaručena ze splaceného kapitálu šesti miliónů liber št. roční dividenda ve výši deset a půl procenta, což činí 630 000 liber št. ročně. Protože akcie Východoindické společnosti jsou přenosné, může se stát akcionářem každý, kdo má dost peněz, aby si koupil akcie, které se podle nynější Charty prodávají za ceny o 125 až 150 % vyšší, než je jejich nominální hodnota. Akcie v částce 500 liber št., jež stojí asi 6000 dolarů, opravňují majitele k tomu, aby promluvil na schůzích akcionářů, aby však měl hlasovací právo, k tomu potřebuje akcie v částce 1000 liber št. Majitelé akcií v částce 3000 liber št. mají dva hlasy, v částce 6000 liber št. tři hlasy a v částce 10 000 liber št. a více čtyři hlasy. Akcionáři mají však velmi malou možnost své hlasy uplatnit s výjimkou volby ředitelské rady; zde volí akcionáři dvanáct členů a šest jich jmenuje koruna; těchto šest však musí vyhovovat podmínce, že žili nejméně deset let v Indii. Každý rok končí třetině ředitelů funkční období, mohou však být znovu zvoleni nebo jmenováni. Kdo se uchází o funkci ředitele, musí vlastnit akcie v částce 2000 liber št. Každý ředitel má plat 500 liber št. měsíčně, předseda a místopředseda rady mají plat dvojnásobný; avšak hlavní přitažlivost této funkce spočívá v tom, že je s ní spojeno rozsáhlé právo navrhovat všechny indické úředníky do civilních i vojenských funkcí. Na tomto právu se však do značné míry podílí Kontrolní úřad a u nejdůležitějších funkcí je téměř úplně strhává na sebe. Tento úřad se skládá ze šesti členů, kteří jsou všichni členy tajné rady a obvykle dva nebo tři z nich jsou členy ministerského kabinetu. Předseda Kontrolního úřadu je vždycky členem kabinetu, ve skutečnosti je tedy ministrem pro Indii.

A dále přijdou osoby, které jsou prostřednictvím ředitelské rady a Kontrolního úřadu jmenovány; dělí se do pěti kategorií: civilní, duchovní, lékařské, vojenské a námořní. Pro službu v Indii, alespoň pro civilní, je zapotřebí jisté znalosti jazyků, jimiž se tam mluví, a Východoindická společnost má pro přípravu mladých mužů, kteří chtějí vstoupit do civilní služby v Indii, kolej v Haileybury. Obdobná kolej pro vojenskou službu, kde jsou však hlavním vyučovacím předmětem základy vojenské vědy, byla zřízena v Addiscombe u Londýna. Přijetí do těchto kolejí záviselo dříve na protekci ředitelů společnosti, ale podle posledních úprav Charty je možné ucházet se o přijetí v konkursu na základě veřejných zkoušek kandidátů. Po příjezdu do Indie dostává civilní úředník zpočátku asi 150 dolarů měsíčně, a když složí předepsanou zkoušku z jednoho nebo více domorodých jazyků (což se musí stát do dvanácti měsíců po příjezdu), je přijat do služby s platem, který pohybuje od 2500 přibližně do 50 000 dolarů ročně. Toto maximum dostávají členové bengálské rady; členové bombajské a madráské rady^{^[245]} dostávají asi 30 000 dolarů ročně. Kdo není členem rady, nemůže dostávat víc než asi 25 000 dolarů ročně a k získání funkce s platem 20 000 dolarů nebo více musí žít v Indii už dvanáct let. Devítiletý pobyt opravňuje k platům od 15 000 do 20 000 dolarů a tříletý pobyt k platům od 7000 do 15 000 dolarů. Jmenování v civilní službě se řídí oficiálně podle služební doby a zásluh, ale ve skutečnosti závisí do značné míry na protekci. Protože tato místa jsou nejlépe placena, je po nich velká sháňka a důstojníci opouštějí své pluky, jakmile jen mají naději, že takové místo dostanou. Průměr platů v civilní službě dosahuje, jak se tvrdí, asi 8000 dolarů, v tom však nejsou zahrnuty vedlejší příjmy a zvláštní odměny, které bývají velmi značné. Tito civilní úředníci slouží jako guvernéři, radové, soudci, vyslanci, tajemníci, výběrčí daní apod., celkem je jich asi 800. Generální guvernér Indie má plat 125 000 dolarů, ale zvláštní odměny dosahují u něho často ještě vyšší částky. Duchavenstvo tvoří tři biskupové a asi sto šedesát kněží. Kalkatský biskup dostává 25 000 dolarů ročně, madráský a bombajský asi polovinu; kněží mají od 2500 do 7000 dolarů kromě poplatků za církevní úkony. Ve zdravotní službě je zaměstnáno asi 800 lékařů a chirurgů s platy od 1500 do 10 000 dolarů.

Evropských důstojníků, včetně důstojníků v kontingentech, které musejí dodávat závislá knížata, slouží v Indii asi 8000. U pěchoty jsou stanoveny tyto pevné platy: praporčík 1080 dolarů, poručík 1344, kapitán 2226, major 3810, podplukovník 5520, plukovník 7680. Tyto platy dostávají důstojníci v leženích. V bojovém nasazení dostávají víc. Platy v jezdectvu, dělostřelectvu a v ženijním vojsku jsou o něco vyšší. Když dostanou místo ve štábu nebo zaměstnání v civilní službě, mnozí důstojníci si příjem zdvojnásobí.

Asi 10 000 britských občanů má tedy výnosné postavení v Indii a pobírá plat za službu v indické správě. K těm je třeba připočíst značný počet osob, které po svém návratu z Indie žijí v Anglii, kde pobírají penzi, na niž mají nárok ve všech odvětvích služby, když si odslouží jistý počet let. Tyto penze spolu s dividendami a s úroky z částek dlužných Anglii pohlcují ročně asi patnáct až dvacet miliónů dolarů jež jsou odčerpávány z Indie a mohou se tedy ve skutečnosti považovat za jakýsi tribut, nepřímo odváděný anglickému státu prostřednictvím jeho poddaných. Osoby, které každý rok odcházejí do penze, přivážejí s sebou velmi značné částky, které si ze svých platů ušetřily, a ty je rovněž třeba připočítat ke každoročnímu odlivu prostředků z Indie.

Kromě těchto Evropanů zaměstnaných přímo ve vládní službě žije v Indii ještě nejméně 6000 dalších Evropanů, kteří se zabývají obchodem nebo soukromou spekulací. Kromě několika majitelů indigových, cukrových a kávových plantáží v zemědělských oblastech jde zejména o obchodníky, agenty a továrníky, kteří sídlí v Kalkatě, Bombaji a Madrásu nebo v nejbližším okolí těchto měst. Indický zahraniční obchod, jehož dovoz i vývoz činí každý asi 50 miliónů dolarů, je téměř úplně v jejich rukou a vynáší jim nepochybně velmi značné zisky.

Je tedy zřejmé, že jednotlivci získávají ze spojení Anglie s Indií značné částky a tyto jejich zisky zvyšují ovšem sumu národního bohatství. Ale proti všem těmto ziskům je třeba zapsat značnou položku na konto ztrát. Výdaje na armádu a válečné námořnictvo v Indii placené z kapes anglického lidu se neustále zvyšovaly tou měrou, jak se rozšiřovaly indické državy. K tomu je třeba přičíst výdaje na války s Barmou^{^[246]}, Afghánistánem, Čínou a Persií. A vlastně i celé náklady na poslední ruskou válku je možné právem připsat na indický účet, protože obava a strach z Ruska, které k této válce vedly, vyplynuly jen z podezření, že Rusko má s Indií nekalé záměry. A připočte-li se k tomu řada ustavičných dobyvačných akcí a nepřetržitých agresí, do nichž se Anglie zaplétá v důsledku své vlády nad Indií, pak mohou právem vznikat obavy, zda není nebezpečí, že tato država si vyžádá vcelku právě tolik výdajů, kolik lze od ní očekávat zisku.

Napsal K. Marx začátkem září 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5123 z 21. září 1857

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:

244 Tím se míní zákon o chartě Východoindické společnosti z roku 1853, který poněkud oklešťoval monopolní práva společnosti v Indii. Řízení Východoindické společnosti se ještě víc podřizovalo anglické koruně. Ředitelé společnosti byli zbavení práva jmenovat úředníky, počet ředitelů se snížil z 24 na 18, z nichž šest jmenovala koruna; statut předsedy Kontrolního úřadu (viz poznámku [223]) byl postaven na roveň statutu ministra pro Indii. Akcionářům společnosti se však zaručovala pevná dividenda na účet indických daní.

245 O bombajské a madráské radě viz poznámku [220].

246 V první válce s Barmou (1824—1826) dobylo vojsko Východoindické společnosti provincii Ásám, která sousedí s Bengálskem, a pobřežní oblasti Arakan a Tenaserim. Výsledkem druhé anglo-barmské války z roku 1852 bylo připojení barmské provincie Pegu k državám Východoindické společnosti.