Perspektivy anglo-perské války

Bedřich Engels

*Perspektivy anglo-perské války

Otázka ovládání Herátu, afghánského knížectví, které bylo teprve nedávno obsazeno Peršany,^{^[122]} poskytla Angličanům příležitost, aby jménem Východoindické společnosti obsadili Búšír — nejdůležitější perský přístav v Perském zálivu. Herát je dnes politicky významný tím, že tvoří strategické centrum celé oblasti ležící mezi Perským zálivem, Kaspickým mořem a Syrdarjou na západě a severu, a Indem na jihu, takže v případě velkého konfliktu mezi Anglií a Ruskem o nadvládu v Asii — konfliktu, který může být uspíšen anglickým vpádem do Persie — se Herát stane hlavním předmětem sporu a pravděpodobně dějištěm prvních velkých vojenských operací.

Že není nikterak nepodložené připisovat Herátu takovou důležitost, to musí být zřejmé každému, kdo si uvědomí jeho geografickou polohu. Perské vnitrozemí tvoří vyvýšená planina, sevřená ze všech stran horskými pásmy, která znemožňují odtok vodám, jež do planiny stékají. Tyto vody nejsou dost mohutné, aby vytvořily jedno nebo několik centrálních jezer; buď se ztrácejí v rozsáhlých močálech, nebo postupně zanikají ve vyprahlém písku velké pouště, která vyplňuje naprostou většinu perské planiny a tvoří téměř neproniknutelnou přehradu mezi západní a severovýchodní Persií. Severní hranici této pouště tvoří horské vrcholky Chorásánu, jež se táhnou od jihovýchodního cípu Kaspického moře téměř přímo na východ a spojují Elburz s Hindůkušem; a právě v místě, kde z tohoto pohoří vybíhá na jih hřeben oddělující perskou poušť od lépe zavodňovaných oblastí Afghánistánu, leží Herát uprostřed značně rozlehlého a neobyčejně ůrodného údolí, které mu skýtá obživu. Na sever od hor Chorásánu nalezneme podobnou poušť jako u jejich jižního úpatí. I zde velké reky jako Murgab zanikají v písku. Avšak Amudarja a Syrdarja^{^[a]} jsou tak mohutné, že pouští proniknou a na dolním toku vytvářejí rozlehlá údolí vhodná k obdělávání. Za Syrdarjou nabývá poušť postupně charakteru jihoruské stepi a nakonec s touto stepí úplně splývá. Mezi Kaspickým mořem a Britskou Indií leží tedy tři odlišná centra civilizace. Zaprvé západoperská města: Šíráz, Šuster, Teherán, Isfahán; za druhé afghánská města: Kábul, Ghazní, Kandahár; za třetí turkestánská města: Chiva, Buchara, Balch, Samarkand. Všechna tato města udržují mezi sebou živé styky a střediskem všech těchto styků je nutně Herát. Setkávají se tu všechny cesty vedoucí od Kaspického moře k Indu a od Perského zálivu k Amudarji. Herát leží na půl cestě mezi Kábulem a Teheránem, mezi Šírázem a Balchem. Řada oáz vyznačující velkou karavanní cestu perskou pouští přes Jezd a Kuhistán směřuje přímo k Herátu a na druhé straně jediná cesta ze západní do východní a Střední Asie vyhýbající se poušti vede horami Chorásánu a přes Herát.

Herát je tedy bod, jehož by silná mocnost mohla použít k ovládnutí Iránu i Turkestánu, tj. Persie i území za Amudarjou. Kdo se zmocní Herátu, získá v nejvyšší míře všechny výhody ústředního postavení, z něhož je možno podnikat paprskovitě útoky ve všech směrech snáze a s větší nadějí na úspěch než z kteréhokoli jiného města v Iránu nebo v Turkestánu. Přitom spojení mezi kterýmikoli dvěma městy, jako jsou Astarábád, Chiva, Buchara, Balch, Kábul a Kandahár, je tak obtížné, že kombinovaný útok na Herát, i kdyby byl podnikán ze všech těchto měst, by měl jen malou naději na úspěch. Různé kolony pochodující na Herát by téměř neměly možnost vzájemného spojení a energický generál v Herátu by je mohl napadnout a porazit jednu po druhé. Nicméně by v takovém případě kolony postupující od Kandaháru, Kábulu a Balchu měly nepochybně lepší vyhlídky než útok soustřeďující se na Herát z výchozích bodů v Astarábádu, Chivě a Buchaře, neboť při útoku od Afghánistánu by vojsko sestupovalo z hor do roviny a úplně by se vyhnulo poušti, kdežto útok od Kaspického moře a Araksu by umožňoval pouze jedné koloně (postupující od Ástarábádu) vyhnout se poušti, zatímco všechny ostatní by ji musely přejít, a tak by úplně ztratily vzájemné spojení.

Tři střediska civilizace, jež mají své společné centrum v Herátu, tvoří tři různé skupiny států. Na západě je Persie, která se turkmánčájskou smlouvou změnila ve vazala Ruska. Na východě jsou státy Afghánistánu a Balúčistánu, z nichž nejdůležitějí, Kábul a Kandahár, můžeme v nynější době přiřadit k vazalským státům anglo-indického impéria. Na severu jsou turkestánské chanáty, Chiva a Buchara, státy, které jsou nominálně neutrální, ale které se v případě konfliktu téměř jistě přidají k vítězící straně. Faktická závislost Persie na Rusku a Afghánistánu na Angličanech byla potvrzena tím, že Rusové už poslali vojsko do Persie a Angličané do Kábulu.

Rusové ovládají celé západní a severní pobřeží Kaspického moře. Baku, vzdálené 350 mil, a Astrachaň, vzdálená 750 mil od Astarábádu, se obojí výborně hodí pro zřizování skladiší a soustředění záloh. Protože ruské loďstvo ovládá Kaspické moře, je doprava nutných zásob a posil do Astarábádu velmi snadná. Na východním pobřeží Kaspického moře jsou výchozí místa silnic vedoucích k Aralskému jezeru ovládána ruskými pevnůstkami. Dále na severu a na východě byla linie ruských pevnůstek, která vyznačuje hraniční linii uralských kozáků, posunuta už roku 1847 od řeky Uralu kupředu k řekám Embě a Turgaji, asi 150—200 mil do nitra území kirgizských hord poplatných Rusku, směrem k Aralskému jezeru. Od té doby byly už zřízeny pevnůstky přímo na březích tohoto jezera, po němž, stejně jako po řece Syrdarji, plují nyní ruské parníky. Vyskytly se dokonce pověsti, že ruská vojska obsadila Chivu, ale ty jsou přinejmenším předčasné.

Operační linie, kterou by Rusové museli sledovat při každém vážném útoku na Střední nebo jižní Asii, je už dána přírodou. Pochodu po souši od Kavkazu kolem jihozápadního cípu Kaspického moře by kladly velké přirozené překážky hory na severu Persie a útočící armáda by musela překonat vzdálenost přes 1100 mil, než by dosáhla hlavního cíle, Herátu. Při pochodu od Orenburgu na Herát by bylo nutno projít nejen pouští, v níž zahynula armáda Perovského při výpravě na Chivu^{^[123]}, ale i dvěma dalšími právě tak nehostinnými pouštěmi. Orenburg je vzdálen od Herátu vzdušnou čarou 1500 mil, a přitom je Orenburg nejbližší místo, jehož by Rusové, postupující tímto směrem, mohli použít jako operační základny. Kromě toho jsou jak ruská Arménie, tak Orenburg téměř odříznuty od centra ruské moci — Arménie Kavkazem a Orenburg stepmi. Je naprosto vyloučeno soustředit v kterémkoli z těchto míst materiál a mužstvo potřebné k podmanění Střední Asie. Zbývá jediná linie: přes Kaspické moře, s Astrachaní a Baku jako základnami, s Astarábádem na jihovýchodním pobřeží Kaspického moře jako pozorovacím bodem a s pouhými 500 mílemi pochodu na Herát. A tato linie by Rusům poskytla všechny výhody, které si jen mohou přát. Astrachaň je pro Volhu to, co je New Orleans pro Mississippi. Leží u ústí této největší ruské řeky, jejíž horní povodí tvoří vlastně Velkou Rus, střed říše, a má všechny výhody pro přepravu mužstva a zásob, aby se odtud dala zorganizovat velká výprava. Na druhý konec Kaspického moře, k Astarábádu, je možné se dostat za čtyři dny parníkem nebo za osm dní plachetnicí. Samo Kaspické moře je nesporně ruským jezerem, a z Astarábádu, který nyní dal perský šáh Rusům k dispozici, vychází ona jediná silnice, jež vede od západu k Herátu a prochází horami Chorásánu, takže úplně míjí poušť.

Ruská vláda také podle toho jedná. Hlavní kolona, která by v případě dalších komplikací měla operovat proti Herátu, se soustřeďuje v Astarábádu. Pak tu jsou dvě boční kolony, jejichž spolupráce s hlavním vojem je přinejmenším problematická, a proto má každá z nich určen vlastní úkol. Pravá kolona, která se soustřeďuje v Tabrízu, má krýt západní hranice Persie proti jakýmkoli nepřátelským manévrům Turků a popřípadě pochodovat k Hamadánu a Šusteru a krýt tam hlavní město Teherán jak proti Turkům, tak proti anglickým jednotkám, jež by se vylodily v Búšíru v Perském zálivu. Levá kolona se vydávána pochod z Orenburgu a má velmi pravděpodobně dostat posily poslané z Astrachaně na východní pobřeží Kaspického moře; tato kolona bude mít za úkol zabezpečit území kolem Aralského jezera, pochodovat na Chivu, Bucharu a Samarkand, zajistit si neutralitu nebo podporu těchto států a pokud možno pochodem proti toku Amudarje k Balchu ohrozit bok a týl Angličanů v Kábulu nebo u Herátu. Je nám známo, že všechny tyto kolony jsou už na cestě, že střední kolona je už v Astarábádu a pravá v Tabrízu. O postupu levé kolony se pravděpodobně nějakou dobu nic nedovíme.

Operační základnou Angličanů je území při horním Indu a skladiště mají pravděpodobně v Péšávaru. Odtud už vyslali jednu kolonu na Kábul, který je od Herátu vzdálen vzdušnou čarou 400 mil. V případě opravdové války by však museli obsadit kromě Kábulu také Ghazní a Kandahár, jakož i horské pevnůstky chránící afghánské průsmyky. Přitom sotva narazí na větší obtíže, než jaké měli Rusové při obsazováni Astarábádu, neboť naoko podporují Afghánce proti perskému vpádu.

Pochod z Kábulu do Herátu nenarazí na nepřekonatelné obtíže. Nebude zapotřebí vyčleňovat boční kolony, protože žádná z ruských bočních kolon nebude s to se tam přiblížit; a kdyby orenburská kolona vyrazila po několika taženích z Buchary na Balch, pak by si s ní brzy poradila silná záloha v Kábulu. Angličané mají tu výhodu, že jejich operační linie je poměrně krátká, neboť i když Herát leží přesně na půl cestě mezi Kalkatou a Moskvou, je anglická základna na soutoku řek Kábulu a Indu od Herátu vzdálena pouhých 600 mil, kdežto ruská základna v Astrachani 1250 mil. Angličané mäjí z Kábulu do Herátu o 100 mil blíže než Rusové z Astarábádu a podle toho, co je známo o tamní krajině, postupují lépe obdělávanými a více obydlenými oblastmi a také po lepších silnicích, než jaké asi najdou Rusové v Chorásánu. Z obou armád anglická nepochybně lépe snáší tamní podnebí. Její evropské pluky si budou jistě počínat se stejně neochvějnou houževnatostí jako jejich druzi u Inkermanu a sipáhíjskou pěchotu^{^[124]} rozhodně nelze podceňovat. Sir Charles Napier, který viděl sipáhíe v mnoha bitvách, měl o nich nejlepší mínění, a byl to voják a generál každým coulem. Pravidelné indické jezdectvo za mnoho nestojí, zato nepravidelné je výborné a pod velením svých evropských důstojníků rozhodně předčí kozáky.

Je samozřejmě naprosto zbytečné spekulovat dále, jaké budou vyhlídky v takovéto válce. Nedá se odhadnout, jaké síly bude moci zasadit ta či ona strana. Nelze předvídat všechny okolnosti, které mohou nastat, dojde-li k tak závažným událostem, jaké se nyní rýsují. Jen jedno je jisté: každá strana bude muset překonat obrovské vzdálenosti, a proto armády, které rozhodnou o výsledku boje v klíčovém bodě — u Herátu, budou poměrně malé. Hodně bude též záležet na diplomatických intrikách a podplácení dvorů různých potentátů kolem Herátu. V tomto oboru budou Rusové skoro jistě ve výhodě. Jejich diplomacie je lepší, orientálnější; dovedou rozhazovat peníze, je-li to zapotřebí, a hlavně mají nějakého přítele v nepřátelském táboře. Britská výprava do Perského zálivu je pouhá diverze, která na sebe možná upoutá značnou část perské armády, může však mít jen velmi malý přímý výsledek. I kdyby se počet 5000 mužů, kteří jsou nyní v Búšíru, ztrojnásobil, mohli by nanejvýš dorazit do Šírázu a tam se zastavit. Na to, že by tato výprava měla dokázat víc, se ostatně ani nepomýšlelo. Jestliže vštípí perské vládě představu o zranitelnosti země z moře, pak dosáhne svého cíle. Čekat víc by bylo absurdní. Linie, na níž se musí skutečně rozhodnout o osudu celého Íránu a Turkestánu, vede od Astarábádu k Péšávaru, a rozhodujícím bodem na této linii je Herát.

Napsal B. Engels koncem ledna až
začátkem února 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4941 z 19. února 1857

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a V anglickém textu se používá starých řeckých názvů Oxus a Jaxartes. (Pozn. čes. red.)

122 O Herátu viz poznámku [78].

123 Je míněn pochod na Chivu, který s cílem dobýt Chivský chanát podnikl v listopadu 1839 ruský expediční oddíl pod velením orenburského vojenského gubernátora V. A. Perovského. Oddíl v síle 5000 mužů, s několika děly a zásobovacím trénem nebyl připraven na těžké podmínky zimního přechodu přes pusté stepi. Když Perovskij ztratil polovinu svých lidí hladem, zimou a nemocemi, musel se vrátit v únoru 1840 zpátky do Orenburgu, aniž vůbec došel do Chivy.

124 V bitvě u Inkermanu, vybojované za krymské války 5. listopadu (24. října) 1854, zvítězili Angličané a Francouzi nad ruským vojskem. Nezdar ruského vojska zavinila řada chyb jeho velení: vojsko bylo zasazováno do bitvy po částech, v okamžicích, kdy bitva vrcholila, přestal bojovat Gorčakovův oddíl a vrchní velitel kníže Menšikov neměl řízení boje pevně v rukou.

Sipáhiové — námezdní vojsko v Indii, které od poloviny 18. století verbovali francouzští, angličtí a portugalští kolonizátoři z místního obyvatelstva. Angličané využívali sipáhíjského vojska v angloindické armádě k tomu, aby si podrobili Indii a upevnili svou moc na dobytém území.