B. Engels: Osvobozenecký boj Itálie a příčiny jeho nynějšího nezdaru

Bedřich Engels

Osvobozenecký boj Itálie a příčiny jeho nynějšího nezdaru

S touž rychlostí, s níž byli Rakušané v březnu vyhnáni z Lombardie, přitáhli teď vítězoslavně zpátky a vstoupili už do Milána.

Italský lid se nelekl žádné oběti. Byl odhodlán obětovat jmění i život, aby dovedl začaté dílo ke konci a vybojoval si národní samostatnost.

Jeho odvaha, nadšení a obětavost nenacházely však nikde odezvu u těch, kteří byli u vesla. Veřejně nebo tajně dělali všechno, ale ne k tomu, aby použili prostředků, které jim byly vloženy do rukou, k osvobození z brutální tyranie Rakouska, nýbrž k tomu, aby ochromili sílu lidu a co nejdříve znovu zavedli v podstatě staré poměry.

Papež^{^[a]}, den ode dne stále víc ovlivňovaný a získávaný rakousko-jezuitskou politikou, kladl spolu s "černými" a "černožlutými"^{^[219]} Mamianiho ministerstvu do cesty všechny překážky, jimiž disponoval. Ministerstvo samo vedlo před oběma Sněmovnami velmi vlastenecké řeči, nemělo však dost energie, aby svou dobrou vůli proměnilo v čin.

V Toskánsku vystoupila vláda sice s krásnými slovy, ale s činy to bylo už horší. Avšak největším nepřítelem italské svobody ze všech domácích panovníků byl a je Karel Albert. Italové by si měli hodinu co hodinu opakovat a připomínat rčení: "Bůh nás chraň před našimi přáteli, nepřátelům se ubráníme sami!" Z Bourbona Ferdinanda nemuseli mít příliš velký strach; byl už dávno odhalen. Naproti tomu Karel Albert se dával všude opěvovat jako "la spada d'Italia" (meč Itálie) a oslavovat jako hrdina, jehož kord je nejjistější zárukou italské svobody a samostatnosti.

Jeho emisaři se rozešli do všech koutů severní Itálie a líčili ho jako jediného muže, který je s to zachránit a zachrání vlast. Aby to mohl vykonat, musí se ovšem vytvořit severoitalské království. Teprve potom bude mít dost síly, aby se Rakušanům nejen postavil na odpor, ale také je vyhnal z Itálie. Ctižádost, jež ho kdysi přiměla ke svazku s karbonáři, které později zradil, tato ctižádost propukla nyní silněji než kdykoli předtím a roznítila v něm sny o takové míře moci a vznešenosti, před níž by velmi záhy pobledl lesk všech ostatních italských vládců. Domníval se, že může využít celého lidového hnutí roku 1848 pro svou žalostnou osobu. Pln nenávisti a nedůvěry vůči všem opravdu svobodomyslným mužům obklopil se lidmi víceméně oddanými absolutismu a ochotnými podporovat jeho královskou ctižádost. Do čela vojska postavil takové generály, jejichž duchovní převahy nebo politických názorů se nemusel obávat, kteří však neměli ani důvěru vojáků, ani schopnosti nezbytné k úspěšnému vedení války. Nazýval se nabubřele "osvoboditelem" Itálie, ale těm, které měl osvobodit, navlékl jako podmínku svobody své jho. Okolnosti mu byly příznivé, jak tomu bývá málokdy. Jeho chamtivost, touha mít velmi mnoho a pokud možná všechno způsobila, že nakonec ztratil i to, co už měl. Dokud ještě nebylo pevně rozhodnuto o připojení Lombardie k Piemontu, dokud tu ještě byla možnost republikánské vládní formy, zůstával za svými hradbami a nepodnikal nic proti Rakušanům, ačkoli byli tehdy poměrně slabí. Nechal Radeckého, d'Aspra, Weldena atd. dobývat v benátských provinciích město za městem a pevnost za pevností; ani se nehnul. Benátky uznal za hodné své pomoci teprve tehdy, když se uchýlily pod ochranu jeho koruny. Stejně tomu bylo i s Parmou a Modenou. Mezitím si však Radecký opatřil posily a učinil všechna opatření k útoku, a vzhledem k neschopnosti a zaslepenosti Karla Alberta a jeho generálů k rozhodnému vítězství. Výsledek je znám. Od nynějška Italové už nemohou a nebudou vkládat své osvobození do rukou nějakého knížete nebo krále; mají-li se zachránit, musí naopak co nejrychleji odhodit tento "spada d'Italia" jako nezpůsobilý. Kdyby to byli udělali už dříve, kdyby byli poslali krále i s jeho systémem a všemi jeho stoupenci do výslužby a vytvořili demokratickou unii, nebyl by nyní v Itálii pravděpodobně už ani jeden Rakušan. Místo toho nejenže zbytečně zakoušeli všechny útrapy války, kterou nepřítel vedl surovým a barbarským způsobem, a nadarmo přinášeli nejtěžší oběti; ke všemu ještě jsou teď vydáni na milost a nemilost pomstychtivosti metternichovsko-rakušáckých reakčníků a jejich soldatesky. Kdo si přečte Radeckého manifest k obyvatelstvu Lombardie a Weldenův manifest k římským poselstvům, ten pochopí, že Italům musel Attila se svými hunskými hordami připadat jako vtělený anděl. Reakce a restaurace je úplná. Vrátil se také vévoda z Modeny, zvaný "il carnefice" (kat), který půjčil Rakušanům 1 200 000 zlatých na vedení války. Národy si svou velkomyslností už tak často samy vykopaly hrob, že konečně už musí zmoudřet a naučit se něčemu od svých nepřátel. Modenští nechali klidně jít svou cestou vévodu, který dal za své dřívější vlády pozavírat, pověsit nebo postřílet tisíce občanů pro jejich politické snahy. A tak se teď k nim vrací, aby s dvojnásobnou rozkoší vykonával svůj krvavý knížecí úřad.

Reakce a restaurace je úplná. Ale nepotrvá věčně. Revoluční duch pronikl příliš hluboko do lidu, než aby se dal natrvalo potlačit. Milán, Brescia a jiná místa ukázala v březnu, čeho je tento duch schopen. Přemíra utrpení povede k novému povstání. Poučí-li se Itálie z trpkých zkušeností posledních měsíců, bude se umět vyvarovat nových ilusí a zajistit pod jednotným demokratickým praporem svou samostatnost.

Napsal B. Engels 11. srpna 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 73 z 12. srpna 1848

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Pius IX. (Pozn. red.)

219 „Černí“ — tj. jezuité, podle barvy mnišské sutany; černá a žlutá — barvy rakouské státní vlajky.