Bedřich Engels
„Kölnische Zeitung“ o červnové revoluci
Kolín 30. června. Přečtěte si tyto výňatky z listu "London Telegraph" a srovnejte je s tím, jak žvaní o pařížské červnové revoluci němečtí liberálové, zejména páni Brüggemann-Dumont et Wolfers, a budete muset přiznat, že angličtí buržoové, nehledě na mnoho jiných svých předností, předčí německé šosáky alespoň v tom, že posuzují velké události sice z buržoasního hlediska, ale přece jen jako muži, a ne jako uličníci.
"Telegraph" píše v čísle 122:
„...A teď se od nás očekává, že se vyslovíme o příčinách a následcích tohoto strašlivého krveprolití. Od počátku bylo jasné, že je to opravdová bitva mezi dvěma třídami." (Království za takovou myšlenku, v duchu volá vznešená "Kölnische" a její "Wolfers".) "Je to povstání dělníků proti vládě, kterou sami dosadili, a proti třídě, která teď vládu podporuje. Je nesnadnější vyložit, jak došlo bezprostředně ke srážce, než konstatovat její trvalé a stále ještě působící příčiny. Únorovou revoluci dělaly hlavně pracující třídy a říkalo se otevřeně, že ji provedly ve svůj prospěch. Není to ani tak politická jako spíše sociální revoluce. Masy nespokojených dělníků se neobjevily na světě naráz a hned se všemi vlastnostmi vojáků. Právě tak jejich bída a jejich nespokojenost není jen plodem událostí posledních čtyř měsíců. Právě v pondělí jsme citovali údaje, snad poněkud přehnané, které uvedl v Národním shromáždění pan Leroux a které se nikdo nepokoušel vyvracet, že je ve Francii osm milionů žebráků a čtyři miliony dělníků, kteří nemají zajištěný výdělek. Pan Leroux mluvil výslovně o době před revolucí a stěžoval si právě na to, že se od revoluce proti tomuto strašlivému neduhu zhola nic neudělalo. Socialistické a komunistické teorie, které ve Francii dozrály a nyní dosáhly tak velkého vlivu na veřejné mínění, se zrodily ze strašné bídy, v níž žila za vlády Ludvíka Filipa obrovská většina lidu. Hlavní věc, která se nesmí pouštět ze zřetele, je žalostné postavení mas; to je skutečná živá příčina revoluce. Národní shromáždění se brzy usneslo, že oloupí dělníky o ty výhody, které jim politikové revoluce tak ukvapeně a nerozvážně přislíbili. V sociálním, ba i politickém směru se jasně projevila silná reakce. Na moci, za kterou stála velká část Francie, se požadovalo, aby odstranila ty lidi, kterým vděčí za svou existenci. Dělníkům se zprvu lichotilo, dali jim chléb, ale pak je rozeštvali, hrozili jim smrtí hladem, zavlékali je do provincií, kde neměli žádnou příležitost k práci, a konečně zosnovali plán na záhubu jejich moci: může se tedy někdo divit, že jsou dělníci rozdrážděni? Nikoho přece nemůže překvapit, že věřili, že provedou druhou, úspěšnější revoluci. A jejich vyhlídky na úspěch proti ozbrojené vládní moci byly, soudě podle trvání dosavadního odporu, větší, než si mnozí lidé představovali. Tato okolnost, dále pak to, že mezi lidem nebyli objeveni žádní političtí vůdcové, konečně fakt, že dělníci vykázaní z Paříže se hned za městskými branami obraceli a vraceli nazpátek, dokazují, že povstání vypuklo jako následek všeobecné nespokojenosti v dělnické třídě a nebylo dílem politických agentů. Dělníci se domnívají, že jejich vlastní vláda opět zradila jejich zájmy. Sáhli teď jako v únoru ke zbraním, aby bojovali proti strašlivé bídě, jejíž obětí byli už tak dlouho.
Nynější boj je pouze pokračováním únorové revoluce. Je pokračováním boje za spravedlivější rozdělování každoročně vyráběných produktů práce, který probíhá v celé Evropě. V Paříži bude teď asi potlačen; neboť moc, kterou nová vláda zdědila po staré, má zřejmě převahu. Ale i když tento boj bude úspěšně potlačen, bude propukat stále znovu a znovu, dokud se vláda buď nepostará o spravedlivější rozdělování každoročně vyráběných produktů práce, anebo není-li možné to provést, dokud se nevzdá všech takových pokusů a neponechá rozhodnutí svobodné konkurenci trhu… Ve skutečnosti se bojuje za dostačující existenční prostředky. Ti politikové, kteří převzali vedení revoluce, oloupili o existenční prostředky dokonce i střední třídu. Střední třída je teď barbarštější než dělníci. Na obou stranách vzplanuly nejprudší vášně a zahájily své zhoubné dílo. Totam je všechno bratrství a svádějí se bratrovražedné bitvy. Nevědomá, ne-li zlovolná vláda, která za této mimořádné krize zřejmě nemá ponětí o svých povinnostech, poštvala zprvu dělníky proti střední třídě a té teď pomáhá sprovodit zklamané, podvedené a nyní rozzuřené dělníky ze světa. Vinu za toto velké zlo nesmíme přičítat principu revoluce ani pevnému odhodlání bojovat proti bídě a útlaku. Spíše ji musíme hledat u těch, kdo ve své politické nevědomosti ještě zhoršili všeobecnou bídu, toto dědictví po Ludvíku Filipovi."
Tak píše o červnové revoluci londýnský buržoasní list, list hájící zásady lidí, jako je Cobden, Bright atd., list, který je po "Times"[98] a "Northern Star", těch dvou despotech anglického tisku, jak se o nich vyjadřuje "Manchester Guardian"[99], nejčtenějším listem v Anglii.
Srovnejme si s tím číslo 181 "Kölnische Zeitung"! Tento podivuhodný list zaměňuje boj mezi dvěma třídami za boj mezi počestnými lidmi a uličníky! Chrabrá "Kölnische Zeitung"! Jako by se těmito epitety nečastovaly obě třídy navzájem! Je to týž list, který zprvu, když se rozšířily pověsti o červnovém povstání, přiznal svou naprostou neinformovanost o charakteru povstání, potom mu museli napsat až z Paříže, že jde o významnou sociální revoluci, jejíž dosah není vyčerpán jednou porážkou, a nakonec, posílen jednou porážkou dělníků, nevidí v povstání nic jiného než boj "zdrcující většiny" proti "divoké hordě kanibalů, lupičů a vrahů".
A co byla římská válka otroků? Válka mezi "počestnými" a kanibaly! Pan Wolfers bude psát římské dějiny a pan Dumont-Brüggemann bude vysvětlovat dělníkům, těm "nešťastníkům", jejich skutečná práva a povinnosti, bude je "zasvěcovat do té vědy, která vede k pořádku, která vychovává skutečného občana"!
Ať žije věda Dumonta-Bruggemanna-Wolferse, jejich tajná věda! - Uveďme si jeden příklad této tajné vědy: důstojný triumvirát vykládá svým důvěřivým čtenářům ve dvou číslech za sebou, že generál Cavaignac chce podminovat čtvrť Saint-Antoine. Čtvrť Saint-Antoine je náhodou trochu větší než ctihodné město Kolín. Ale vědecký triumvirát, který doporučujeme německému Národnímu shromáždění ke zkrocení Německa, triumvirát Dumont-Brüggemann-Wolfers tuto potíž snadno zdolá, ten ví, jak vyhodit celý Kolín do vzduchu jedinou minou! Jeho představám o mině, která vyhodí do povětří předměstí Saint-Antoine, odpovídá představa o podzemních silách, které podminovávají moderní společnost, které v červnových dnech otřásly Paříží a způsobily, že její revoluční kráter začal chrlit krvavou lávu.
Ale, nejmilejší triumviráte! Veliký Dumonte-Brüggemanne-Wolfersi, proslulé veličiny novinářského světa! Novinářští Cavaignacové! My jsme skromně sklonili hlavu před největší dějinnou krizí, která kdy otřásla světem: před třídním bojem buržoasie a proletariátu. Nevytvořili jsme tuto skutečnost, pouze jsme ji konstatovali. Konstatovali jsme, že jedna z oněch tříd je poražena, jak řekl sám Cavaignac. Volali jsme nad hrobem poražených: "Běda vítězům!" A Cavaignac se sám hrozí své dějinné odpovědnosti! A Národní shromáždění obviňuje ze zbabělosti každého ze svých členů, který na sebe nebere veřejně tuto strašlivou dějinnou odpovědnost. Otevřeli jsme snad Němcům Sibylinu knihu proto, aby ji spálili? A když líčíme boj chartistů s anglickou buržoasií, což tím na Němcích žádáme, aby se stali Angličany?
Ale Německo, nevděčné Německo, ty sice znáš "Kölnische Zeitung" a její zprávy, ale neznáš největší ze svých mužů, neznáš svého Wolferse, svého Brüggemanna, svého Dumonta! Co si lidé nalámali hlavu, kolik potu a krve bylo prolito v boji tříd, v boji mezi svobodnými a otroky, mezi patriciji a plebejci, mezi pány a nevolníky, mezi kapitalisty a dělníky! A to jen proto, že ještě neexistovala "Kölnische Zeitung". Avšak, nejstatečnější triumviráte, když moderní společnost plodí "zlosyny", "kanibaly", "vrahy" a "plenitele" v takovém množství a s takovou energií, že jejich povstání otřásá základy oficiální společnosti, jaká je to společnost! Jaká od a až do zet uspořádaná anarchie! A ty se domníváš, že odstraňuješ rozkol, domníváš se, že povznášíš účastníky i diváky strašlivého dramatu, když z nich děláš postavy Kotzebuovy lokajské tragédie!
V národních gardách v předměstích Saint-Antoine, Saint -Jacques a Saint-Marceau se našlo pouze 50 mužů, kteří se dostavili, když je volala trubka buržoasie - to říká pařížský "Moniteur", vládní orgán, list Ludvíka XVI., Robespierra, Ludvíka Filipa a také Marrasta a Cavaignaca! Nic není jednoduššího pro vědu, která "vychovává" z lidí pravá občany!
Tři největší pařížská předměstí, tři nejprůmyslovější předměstí, jejichž výrobky zastiňují dhácký mušelín a spitalfieldský samet, jsou prý obydleny "kanibaly", "pleniteli", "lupiči" a "zločinci". To říká Wolfers!
A Wolfers je ctihodný muž! Vzdal uličníkům hold, tím že jim dal vybojovat větší bitvy, vytvořit větší díla a vykonat hrdinnější činy, než jaké vykonali Karel X., Ludvík Filip, Napoleon a přadláci z Dháky a Spitalfieldsu.
Mluvili jsme právě o londýnském "Telegraphu". Včera slyšeli naši čtenáři Emila Girardina. Dělnická třída, praví Girardin, když prolongovala o celý měsíc směnku svému dlužníkovi, únorové revoluci, buší teď jako věřitelka na vrata dlužníka, buší mušketou, barikádou, vlastním tělem! Emil Girardin? Kdo je to? Žádný anarchista - chraň bůh! Je to republikán příštího dne, republikán zítřka (républicain du lendemain), a "Kölnische Zeitung", takový Wolfers, Dumont, Brüggemann, to všechno jsou republikáni předvčerejška, republikáni před republikou, republikáni jejího předvečera (républicains de la veille)! Ale cožpak může Emil Girardin vystupovat jako svědek vedle Dumonta?
Když "Kolíňanka" připojuje k deportaci a věšení ještě škodolibost z deportace a věšení, obdivujte se jejímu vlastenectví! Vždyť chce jen dokázat světu, nedůvěřivému, slepému německému světu, že republika je silnější než monarchie, že republikánské Národní shromáždění dokázalo s Cavaignacem a Marrastem to, co nedokázala konstituční poslanecká sněmovna s Thiersein a Bugeaudcm! Vive la république! Ať žije republika! vykřikuje sparťanka "Kolíňanka" nad krvácející, sténající, hořící Paříží. Ta tajná republikánka! A proto: ji nějaký Gervinus, nějaká "Augsburčanka"[100], podezírá ze zbabělosti, z bezcharakternosti! Vždyť je tak bezúhonná! Kolínská Charlotta Cordayová!
Všimněte si, že ani jediný pařížský list, dokonce ani "Moniteur", ani "Débats"[101], ani "National" nemluví o "kanibalech", o "plenitelích", o "lupičích", o "vrazích". To říká jen jeden list, list Thiersův, list muže, jehož nemorálnost pranýřoval v "Kölner Zeitung" Jacobus Venedey, list muže, proti němuž "Kolíňanka" z plna hrdla volala:
"Nevezmou nám nikdy
německý svobodný Rýnl[102]to říká jen Thiersův list, "Constitutionnel"[103], z něhož čerpá belgická "Indépendance" a porýnská věda, představovaná Dumontem-Brüggemannem-Wolfersem!
A nyní se podívejte trochu kriticky na ty skandální anekdoty, jimiž přemožené ostouzí "Kölnische Zeitung", týž list, který při vypuknutí boje prohlásil, že není vůbec informován o jeho charakteru, který během boje prohlašoval, že jde o "významnou sociální revoluci", a po boji mluvil jen o rvačce mezi četníky a zloději.
Drancovali! Ale co? Zbraně, střelivo, obvazy a nejnutnější potraviny. Na výkladní skříně psali tito zloději: "Mort aux voleurs !" Smrt zlodějům!
"Vraždili jako kanibalové"! Ano, kanibalové nepřihlíželi dobromyslně, když národní gardisté, kteří se nahrnuli za řadovým vojskem na barikády, rozbíjeli lebky jejich raněným, když stříleli poražené a probodávali jejich ženy. Kanibalové, kteří v této vyhlazovací válce, jak ji nazývá jeden francouzský buržoasní list, vyhlazovali. Podpalovali? A přece ta jediná pochodeň, kterou vrhli proti legitimním zápalným raketám Cavaignacovým v VIII. okresu, byla jen poetická, vybájená pochodeň, jak dosvědčuje "Moniteur".
"Jedni," říká Wolfers, "vynášeli program Barbèsův, Blanquiho a Sobrierův, druzí provolávali slávu Napoleonovi nebo Jindřichu V."
A cudná "Kolíňanka", která nenosí ve svém lůně ani Napoleonky, ani Blanquie, prohlásila už druhý den povstání, že se "bojuje ve jménu rudé republiky". Co tedy žvaní o pretendentech! Ale protože je to, jak už bylo naznačeno, zapřísáhlá tajná republikánka, Robespierre v sukních, větří všude pretendenty a chvěje se před nimi o svou mravnost!
"Téměř všichni měli u sebe peníze a mnozí dokonce značné částky."
Dělníků bylo 30 000 až 40 000 a "téměř všichni měli u sebe peníze" a to při dnešní nouzi a obchodní stagnaci! Peníze byly pravděpodobně proto tak vzácné, protože je dělníci schovali!
Pařížský "Moniteur" uváděl nesmírně svědomitě všechny případy, kdy se u povstalců našly peníze. Těchto případů bylo nanejvýš dvacet. Různé listy a zprávy píší o těchto případech, udávají však různé částky. "Kölnische Zeitung" se svým osvědčeným kritickým taktem bere tato různá vyprávění o týchž dvaceti případech jako zprávy o různých případech, a když k tomu přidá ještě všechny pověsti, které kolují, vychází jí nanejvýš snad 200 případů. A to jí dává právo, aby prohlašovala, že téměř všech 30 000 až 40 000 dělníků mělo u sebe peníze! Dosud bylo zjištěno jen to, že legitimističtí a bonapartističtí agenti, a snad i agenti Ludvíka Filipa, se vloudili a zamýšleli vloudit s penězi mezi bojovníky na barikádách. Pan Payer, navýsost konservativní člen Národního shromáždění, který strávil jako zajatec 12 hodin mezi povstalci, prohlašuje:
"Většina z nich jsou dělníci, které dohnala čtyřměsíční bída k zoufalství. Říkali: Raději zemřít kulkou než hladem!"
"Mnozí, velmi mnozí z mrtvých," ujišťuje Wolfers, "byli označeni osudným znamením, kterým společnost pranýřuje zločin."
Je to podlá lež, nestydatá pomluva, jedna z hanebností, kterou pranýřují Lamennais, odpůrce povstalců, stoupenec "Nationalu", ve svém listu "Peuple constituanť'[104] a vždy rytířský legitimista La Rochejaquelein v Národním shromáždění. Celá tato lež je založena na naprosto nezaručené, "Moniteurem" nepotvrzené zprávě jedné zpravodajské kanceláře, že prý bylo nalezeno jedenáct mrtvol, které byly označeny písmeny T. F.[a] V kterépak revoluci by se nenašlo takových jedenáct mrtvol? A která revoluce nebude pranýřovat tímto znamením stokrát víc lidí?
Všimněme si jen, jak noviny, provolání a oslavy vítězů dosvědčují, že tito vítězi mořili druhé hladem, doháněli je k zoufalství, probodávali, odstřelovali, zaživa zazdívali, deportovali a hanobili mrtvoly. A proti přemoženým svědčí pouze anekdoty, které vypravuje jen "Constitutionnel", které přetiskuje list "Indépendance" a do němčiny překládá "Kölnische"! Není větší urážky pro pravdu než chtít ji dokazovat anekdotou, říká - Hegel.
V pařížských ulicích sedí ženy před vraty domů a připravují cupaninu pro raněné, dokonce pro raněné povstalce. A redaktoři "Kölnische Zeitung" jim lijí do ran kyselinu sírovou.
Nás udávají buržoasní policii. My naopak doporučujeme dělníkům, těmto "nešťastníkům", aby si dali vysvětlit "svá skutečná práva a povinnosti, aby se dali zasvětit do té vědy, která vede k pořádku, která vychovává skutečného občana", nesmrtelným triumvirátem Dumontem-Brüggemannem-Wolfersem.
Napsal B. Engels 30. června 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 31 z 1. července 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Travaux forcés — nucené práce. (Pozn. red.)
98 „The Times“ [„Doba“] — významný anglický konservativní deník; byl založen v Londýně roku 1785.
99 „The Manchester Guardian“ [„Manchesterský strážce“] — anglické buržoasní noviny, orgán stoupenců svobodného obchodu (freetraderů), později orgán liberální strany. List byl založen v Manchesteru roku 1821.
100 Přezdívka listu "Allgemeine Zeitung" ["Všeobecné noviny"] - německého konservativního deníku, založeného roku 1798; od roku 1810 do roku 1882 vycházel v Augsburgu.
101 "Débats" - zkrácený název francouzského buržoasního deníku "Journal des Débats politiques et littéraires" ["Noviny pro politické a literární diskuse"], který byl založen v Paříži roku 1789. Za červencové monarchie byl vládním listem, orgánem orleanistické buržoasie. Za revoluce roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoasie.
102 "Sie sollen ihn nicht haben, den freien deutschen Rhein," první dvojverší z básně německého maloburžoasního básníka Nicolaua Beckera "Rheinlied" ["Píseň o Rýně"]; tato báseň s protifrancouzským zaměřením, napsaná roku 1840, byla několikrát zhudebněna a hojně využívána nacionalisty.
103 "Le Constitutionnel" ["Konstituční noviny"] - francouzský buržoasní deník; vycházel v Paříži v letech 1815 až 1870; ve čtyřicátých letech byl orgánem umírněného křídla orleanistů; za revoluce roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoasie seskupené kolem Thierse; po státním převratu v prosinci roku 1851 se stal bonapartistickým listem.
104 "Le Peuple constituant" ["Lid - ústavodárce"] - francouzský republikánský deník, který vycházel v Paříži od února do července 1848; redigoval jej Félicité de Lamennais.